Zemřela legenda francouzského filmu Alain Delon

Zemřel legendární francouzský herec a producent Alain Delon, bylo mu 88 let. Agentuře AFP to sdělily jeho tři děti. Zemřel obklopen rodinou ve svém domě v Douchy asi sto kilometrů jižně od Paříže. Ikona a lamač srdcí byl považován zároveň za egocentrického a arogantního muže. Jeho kariéru charakterizovaly především role ledově chladných osamělých bojovníků s pronikavým pohledem. V noirových filmech zemřel téměř třicetkrát. „Jsem ponurý hrdina,“ říkal smířlivě. Z pohledného mladíka se postupem věku stal pochybující muž, který se ale nikdy nedokázal vyrovnat s traumaty, která utrpěl v dětství.

„Alain Fabien, Anouchka, Anthony a také (pes) Loubo s nezměrnou bolestí oznamují odchod otce. Zemřel pokojně ve svém domě v Douchy, obklopen svými třemi dětmi a rodinou. V této nesmírně bolestné době smutku rodina žádá o respektování soukromí,“ napsali Delonovi potomci v prohlášení.

Před čtyřmi lety prodělal mrtvici a od té doby se jeho zdravotní stav zhoršoval. Poslední roky života tak Delon strávil kvůli narůstajícím zdravotním problémům v ústraní. Podle zpráv francouzských médií odkazujících se na jeho blízké měl velké potíže s mluvením.

V roce 2022 se nechal slyšet, že je odhodlán podstoupit eutanazii, pokud by měl zůstat nemohoucí. Kvůli sporům svých potomků o to, kdo bude o jeho zdravotní péči rozhodovat, byl dokonce Delonovi přidělen zástupce.

Reuters/Stephane Mahe

Soutěž: Vyhrajte vstupenky na hru SNI DÁL – neřeš věk a žij v Divadle Na Maninách

Umělkyně, přítelkyně a hlavně konkurentky v třeskutě zábavném souboji o společného muže romantických snů. Hrajte s námi o vstupenky na toto výjimečné představení!

Co je pro moderní ženu důležitější – kariéra nebo rodinný život? A může se jí vůbec podařit žít plnohodnotně, pokud obě polohy nedokáže skloubit? Odpověď na tyto otázky hledá divadelní hra režiséra a scenáristy Marka Dobeše, který debutuje na divadelních prknech v hudební komedii Sni dál, kde Simona Prasková a Jana Vaculíková dostaly výrazné herecké příležitosti, ve kterých skutečně obě excelují. Divadelní hra se po prázdninách stěhuje na větší jeviště a vy se můžete těšit na toto představení již 12. září od 19 hod. v Divadle Na Maninách, které odstartuje novou divadelní sezónu!

Soutěžní otázka:

Kdo je autorem hry SNI DÁL – neřeš věk a žij ?

Zdeněk Troška
Marek Dobeš
Zdeněk Kovář

Vylosujeme 5 výherců, kteří vyhrají 2 vstupenky na divadelní představení SNI DÁL – neřeš věk a žij!, v Divadle Na Maninách, 12. 9. 2024, od 19:00 hod.

Odpovědi posílejte do 8. 9. 2024 s Vašim jménem a kontaktem na: redakce@artstarvip.cz

Vstupenky budou pro výherce připraveny 12. 9. 2024 na pokladně divadla před představením!

SOUTĚŽ UKONČENA ! VÝHERCI VYLOSOVÁNI A KONTAKTOVÁNI!

Řídíme se GDPR a s Vašimi osobními údaji nakládáme v souladu se zákonem. Kontaktní údaje slouží pouze k doručení případné výhry.

Napoleon Bonaparte: Muž, který změnil dějiny!

Podivný klobouk otočený do strany, uniforma a ruka založená v bílé vestě. Tak vypadá Napoleon Bonaparte na svých portrétech. Ve čtvrtek 15. srpna to bylo přesně 255 let od jeho narození. Rodák z Korsiky se dal od mládí na rychle stoupající vojenskou dráhu. Začínal jako mladý důstojník dělostřelectva, hodnosti generála dosáhl ve 24 letech. O dva roky později vedl svoje první vítězné tažení v Itálii. V roce 1804 se stal císařem Francie.

Napoleon Bonaparte byl zkušeným vojevůdcem, jehož vojska pronikla i na území dnešní České republiky, kde svedl s protifrancouzskými koalicemi několik významných bitev. V soukromí byl také velkým milovníkem žen.

Napoleon Bonaparte se narodil 15.08.1769 v Ajaccio, na Korsice. Narodil se do nepříliš významného šlechtického rodu, přesto se v jednu chvíli stal nejmocnějším mužem Francie. Talentovanému vojákovi cestu k moci otevřela Velká francouzská revoluce. Poté, co prokázal své schopnosti na bojištích a jeho vojenské hodnosti se stále zvyšovaly, se začal angažovat i politicky.

Inspirací mu byli třeba Caesar nebo Karel Veliký. Také Napoleon snil o velké říši. Už ve 24 letech se stal generálem. Rychle ovládl Itálii, německé země, Belgii, Holandsko i Norsko. Před 220 lety se stal francouzským císařem.

Zahraniční nevole vůči Napoleonovi však sílila a neúspěchy na bitevních polích se začaly množit. Z Ruska musel ustoupit, poté ho čekalo první vyhnanství, a byť se z něj dostal, v červnu 1815 ho čekala definitivní porážka.

Napoleon překreslil mapu Evropy a zanechal po sobě odkaz v podobě občanského zákoníku, který ve Francii zčásti platí dodnes. Zavedl taky systém prefektů, Řád čestné legie i číslování ulic, které se rozšířilo po Evropě. Zemřel 5. 5. 1821 na ostrově Svatá Helena.

Foto: úvodní fotografie Antoine-Jean Gros, wikimedia

Pokračující výdaje – Michal Dlouhý

Závěrečné zkoušky dopadly pro Alta i jeho vůdce s klasifikací „velmi dobrý“. Cestou z Pyšel do Nitry se strážmistr Votruba rozhodl využít situace, že je v Čechách a strávit zde osmidenní nařízenou dovolenou po absolvování kursu. Přitom navštívil své rodiče v nedalekých Hořelicích na kladensku, aby jim ukázal svého šampiona. Od rodičů si vypůjčil část peněz na splacení zbývající části ceny za Alta ve výši 600 Kč jeho předchozímu majiteli štábnímu strážmistru Vychodilovi. Od rodičů si přitom Rudolf vyslechl opakované výčitky za značné výdaje spojené s pořízením vlastního psa.

Úhrada zbytku ceny za Alta

Cvičený pes, s nímž Rudolf Votruba přijel do své rodné obce, se samozřejmě stal středem pozornosti. Každý den chodili Alto se svým pánem na dlouhé procházky, které byly vždy spojeny s výcvikem, aby si služební pes udržoval své dovednosti a návyky získané v právě absolvované psí univerzitě.

Příjezd do Nitry byl v duchu šťastného shledání rodiny po několikaměsíčním odloučení. Ani zde nebyl Rudolf Votruba ušetřen výčitek manželky za nerozvážné výdaje. Když však paní Etela viděla zápal, s jakým se její manžel věnuje Altovi, uvědomila si, že jeho tužbou, pro jejíž splnění je schopen obětovat úplně všechno, je stát se vůdcem služebního psa, jako je jeho kolega štábní strážmistr Neumann z nitranské pátračky.

Zcela nejdůležitější však bylo zbudování kotce a boudy pro Alta. Strážmistr Votruba si byl stále vědom upozornění, že Alto nemá rád děti a měl obavy, aby neublížil malému Jaromírovi, který mezitím oslavil své první narozeniny. Od otce dostal Jaromír jako opožděný dárek autíčko. Jaromír byl z pejska doslova unešený a nejraději by ho stále hladil po srsti a někdy i proti ní. Alto hlazení dětskou ručkou doslova trpělivě snášel a o nenávisti k dětem nebylo ani náznaku.

Nezbytné výdaje na zbudování kotce tvořeného železnými sloupky a drátěným oplocením dokázala paní Etela, z bezpečnostních důvodů a z obav, aby Alto neublížil malému Jaromírovi, tolerovat. Přes veškerou snahu, pořídit kotec a boudu co nejlevněji, vyšplhala se jejich cena na téměř 300 Kč.

Vzhledem k tomu, že byl Alto vlastním služebním psem, a nikoliv psem erárním, musel strážmistr Votruba odevzdat erární pomůcky pro používání a ošetřování psa, jež převzal současně s erárním služebním psem Inda od strážmistra Škorpíka. S pořízením vlastních pomůcek byly spojeny výdaje, které se postupně vyšplhaly na 200 Kč. To už Etela Votrubová začala projevovat svoje výhrady. Jediným štěstím bylo, že strážmistr Votruba dostal proplaceny peníze za krmení a ošetřování služebního psa.

Alespoň k výcviku Alta v ostrosti však musel pořídit alepoň rukáv, který ač již byl používaný, vyšel na 60 korun.

V souvislosti se zprodlením splátky vypůjčených peněz bance Slavia na pořízení Alta byla strážmistru Votrubovi obestavena část platu a musel nadřízeným obsáhle zdůvodňovat, proč se dostal do platební neschopnosti. Stalo se tak zejména onemocněním manželky v době jeho odkomandování do Pyšel a zejména v souvislosti s pořízením druhého vlastního psa, poté, co byla jemu přidělená erární fena Inda vyřazena z výcviku a vlastní pes Loki, jehož si následně pořídil, uhynul na srdeční mrtvici. Vzhledem k velmi dobrým vlastnostem psa Alta, jehož dává po úspěšném absolvování kursu k dispozici pro bezpečnostní službu, nelituje vynaložených peněz. Své dluhy uznává a samozřejmě je čestně splatí.

Velitel četnického oddělení v Nitře major Hodinář strážmistra Votrubu v souvislosti s touto událostí důrazně upozornil, aby se v budoucnu vystříhal dluhů.

Dalším nesmyslným znevýhodněním vlastních služebních psů oproti psům erárním byla skutečnost, že četnickou stanici se služebním psem, ani četnickou pátrací stanici, na níž nebyl trvale zařazen erární služební pes, nebylo možno vybavit boudou a drátěnou ohradou na účet četnické správy. To se v případě nitranských četnických kasáren týkalo jak vlastního služebního psa Bariho štábního strážmistra Neumanna sloužícího na pátračce, tak nyní i psa Alta strážmistra Votruby z místní četnické stanice. To mělo za následek další soukromé výdaje obou vůdců služebních psů, kteří chtěli dopřát svým psům i ve službě odpovídající kotce a boudy.

Přípisem ministerstva vnitra čís. jedn. 23.188/13 ze dne 14. listopadu 1928 byly stanoveny podrobnosti pro zřizování boud a výběhů na četnických stanicích, na nichž jsou trvale zařaděni erární služební psi. Boudy měly být zhotoveny dle přiložených obrázků z hoblovaných prken s pultovou odnímací střechou a natřené roztokem karbolínu. Kotce o rozměrech 2 x 2 m měly být zhotoveny ze čtyř 1.8 m vysokých sloupků zhotovených z železné roury o průměru 33 mm nebo z uhlového železa 10 mm silného, obehnaných pletivem z pozinkovaného drátu 2.8–3 mm silného (oka pletiva o velikosti 5 x 5 cm) a jednokřídlými dvířky o rozměrech 0.8 x 1.8 m se zámkem na trnový klíč. Kotce měly být zřizovány, pokud možno stranou frekvence. V případě, že pro ně nebylo dosti místa, měly být zřízeny pouze boudy, u nichž byl služební pes uvázán na řetízku upevněném druhým koncem v kolíku zaraženém do země blízko boudy. Dle výše uvedených doporučení se snažili oba vůdci nitranských služebních psů zbudovat, byť za cenu nejnižších možných nákladů, vyhovující boudy a výběhy pro své psy.

Avizovaná nebezpečnost Alta pro děti se ve vztahu k malému Jaromírovi zdála být bezpředmětnou. Ačkoliv normálně velmi ostrý Alto, snášel Jaromírovu přítomnost s naprostou oddaností.

Víc než na otcův návrat ze služby či z výcviku domů se Jaromír těšil na Alta, jehož obrázek měl stále u své postýlky.

Alto s malým Jaromírem

Paní Etela poměrně rychle překonala svůj strach a respekt ze psa výslovně cvičeného k ostrosti v rámci výkonu bezpečnostní služby.

Strážmistr Votruba byl velmi hrdý na svého Alta, který ve srovnání s Neumannovým starším psem Barim sklízel obdiv nejen u kolegů četníků, ale i u obyvatel Nitry. Dělo se tak nejen cestou z domova do četnických kasáren a zpět, ale zejména při výkonu obchůzkové služby ve staničním obvodě nitranské četnické stanice, do níž byl nyní strážmistr Votruba s Altem pravidelně velen.

Coby vůdce služebního psa vyfasoval strážmistr Votruba pistoli vzor 22, výrobní číslo 9630 se zásobníky, koženým pouzdrem, přívěsnou šňůrou s karabinkou, čistícím kartáčkem, dvaceti ostrými a jedním cvičným nábojem. I když pistoli s bodákem mohl nosit pouze při stopování, jsa doprovázen dalším četníkem. Pokud však vykonával pouze obchůzkovou službu se služebním psem, musel být jako ostatní četníci podle předpisu karabinou se vztýčeným bodákem a šavlí. Nošení pistole bylo totiž výsadou pánů důstojníků, velitelů četnických stanic a kolegů z pátračky.

Alto svým nádherným vzhledem a poslušností doslova budil respekt svého okolí. Těm, kteří neměli čisté svědomí, bylo jasné, že tomuto služebnímu psu budou jen velmi těžko unikat.

Přesto prozatím nenastal jediný případ, kdy by služební pes Alto byl vyžádán některou z četnických stanic v nitranském soudním okrese k vypracování pachové stopy v souvislosti se spácháním trestného činu.

Dotaz na účtárnu zemského velitelství četnictva

Jedno z mála pozitiv bylo, že při stopování se služebním psem, na rozdíl od výkonu obyčejných obchůzek se služebním psem, náležel vůdci služebního psa příplatek ve výši 50 % normálního stravného. Tak zněla odpověď účtárny zemského četnického velitelství v Bratislavě. Alespoň nepartná kompenzace vysokých, strážmistrem Votrubou vynaložených nákladů.

A aby těch výdajů nebylo málo, čekali manželé Votrubovi příchod dalšího člena rodiny. Z tohoto důvodu se rozhodli odstěhovat od manželčiných rodičů a zařídit si vlastní byt v Priehradné ulici. To bylo spojeno s výdaji na pořízení kamen, vymalování a vybavení bytu základním nábytkem.

Stěhování rodiny bylo samozřejmě spojeno i s přestěhováním boudy pro psa a opětovným vybudováním výběhu.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Sandro Botticelli: Zrození Venuše

Obraz zachycuje okamžik, kdy se Venuše vynoří z moře nesena na lastuře. Západní vítr ji nese ke břehu, kde ji jedna z Hór (bohyň ročních období) podává květinami posetý plášť. Kromě samostatné ilustrace mýtu umělec zakomponoval do obrazu mnoho dalších konotací a významů. Obraz je v Galerii Uffizi v italské Florencii.

Zrození Venuše ukazuje Venuši vystupující z moře na břeh v podobě dospělé ženy. Vlevo vidíte letící postavy Zefyrů (boha mírného západního větru) ovívající Venuši stojí na mořské lastuře. Vpravo jednu z dcer Dia, bohyni Thalló (souhrně se Diovy dcery označují jako Hóry), která se chystá Venuši zahalit do květinového pláště, což symbolizuje příchod jara (alegorie jara). Všimněte si, že Venuše má nepřirozeně dlouhé paže a zkosené levé rameno. Na obraze je několik dalších symbolů: růžová růže je symbolem sexuality a lidské touhy (Venuše byla navíc bohyní květin). Mušle, kdysi odkazovala na ženské pohlavní orgány – symbol nového počátku a zrození, později byly lastury symbolem znovuzrození a zmrtvýchvstání. Bůh větru Zefyros a jeho žen Chloris symbolizují duchovno a spojení ducha a hmoty. Zlato na obraze podtrhuje hodnotu obrazu a odkazuje na dokonalost a lásku.

Sandro Botticelli (1445 – 1510). Známý také pod jménem Alessandro di Mariano di Vanni Filipepi. Botticelli byl italský renesanční malíř. Jeho práce náleží k tomu nejlepšímu, co v rané renesanci vzniklo. Příjmení Botticelli převzal údajně z přezdívky bratra, který byl tlustý jako bečka – „botticelli“. Jeho umělecká dráha začala patrně ve zlatnické dílně jeho bratra Antonia, později byl rodinou svěřen do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře a zběhlého mnicha. Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval především na zakázku rodu Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí florentského dómu. Na konci svého života pracoval zřejmě pod vlivem Savonarolových plamenných kázání výhradně na obrazech s křesťanskými tématy. Mezi jeho nejslavnější díla patří Zrození Venuše a Jaro. Botticelli se nikdy neoženil – údajně se trápil neopětovanou láskou k Simonettě Vespucci, jenž měla stát modelem k jeho Venuši. Když umíral, přál si být pohřben k jejím nohám. Tak se také stalo.

Jaro

Zámek Ksiaz: Polský Versailles a jeho temná historie

Zámek Książ (kdysi Fürstenstein) se nachází v těsné blízkosti města Walbrzych v Dolním Slezsku. Zámek je přezdíván také polské Versailles a to díky jeho romantickému vzhledu. Není divu, že si tento majestátní zámek vybral za své možné příští sídlo i Adolf Hitler.

Zámek Ksiaž patří bezesporu k nejkrásnějším a největším v Polsku. Leží na skalnatém ostrohu nad řekou Pelcznica. Skalní ostroh, na němž se dnešní zámek tyčí, byl strategicky významným a ve středověku velmi cenným místem. Mezi lety 933 a 1263 zde stával dřevěný strážní hrad, který byl vypálen českým králem Přemyslem Otakarem II. Ihned poté byl vybudován nový obranný hrad, tentokrát kamenný, a spolu s ním byla přistavěna i vyhlídková kamenná věž vysoká 47 metrů. Tehdy dostal celý ostroh i s hradem název Knížecí hora.

Po krátké epizodě polských králů získal hrad i s okolím český král Václav IV., během husitských válek se jej však zmocnili „loupeživí rytíři“, jimiž jsou velmi pravděpodobně myšleni sami husité.

V 19. a na začátku 20. století hostil zámek mnohé známé osobnosti, mezi nimiž byl například Winston Churchill či ruský car Mikuláš I. Současný stav zámku je výsledkem přestavby ze začátku 20. století. V té době byly velmi moderní historizující architektonické styly a přestavby či dostavby hradů a zámků byly tehdy známkou „vytříbeného vkusu“.

Tehdejší majitel zámku, kníže Jan Jindřich XV. Hochberg, dostavěl celé nové křídlo a modernizoval terasy s fontánami. Těsně před 1. světovou válkou byl postaven ještě palmový skleník a dekorativní japonská zahrada.

V roce 1941 padl zámek do rukou nacistů a o dva roky později se začal realizovat plán přestavby na nové sídlo Adolfa Hitlera, při které byly bohužel z velké části zničeny historické interiéry. Pod zámkem byly vykopány hluboké štoly a před hlavním portálem našla osvobozenecká armáda v květnu 1945 šachtu hlubokou 50 metrů. V době 2. světové války byla na zámku uložena i část Berlínské státní knihovny.

Podle některých konspiračních teorií byl však zámek zabrán zejména díky jeho poloze na skále a možnosti vyhloubit zde četné podzemní chodby, které měly ve skutečnosti fungovat jako úkryt cenností či tajných dokumentů a jako továrna na výrobu vojenského materiálu. Celé okolí prý mělo sloužit jako testovací oblast pro jaderné zbraně.

Po 2. světové válce byl zámek vypleněn ruskými vojsky, byl opuštěný a chátral. Renovační práce začaly až v roce 1974. 10. prosince 2014, tedy již v době, kdy byl zrekonstruovaný zámek zpřístupněn návštěvníkům, vypukl ve východním křídle zámku požár, který následně zachvátil velkou část podkroví a střechy. V dubnu 2015 byla střecha opravena. Dnes svým návštěvníkům zámek nabízí krásně zrestaurované zámecké interiéry a tajemné 100 metrů dlouhé podzemní chodby vybudované během 2. světové války.

Zdroj a úvodní fotografie: ksiaz.walbrzych.pl

Foto: Alexandra Hejlová

Srpen měsíc tří ohřívačů

V srpnu hraje termoregulace v čínské medicíně zásadní roli. Zahrnuje schopnost těla udržovat stálou teplotu, což je důležité pro řádné fungování orgánů a celkové zdraví. V souvislosti s termoregulací je klíčová role tří ohřívačů, energetických toků ovlivňujících celé naše tělo. První ohřívač se nachází v hrudní oblasti, druhý ohřívač v břiše a třetí ohřívač v dolní části těla. Tyto dráhy mají významný vliv na náš lymfatický systém, který je základem naší imunity.

Tři ohřívače jsou rozděleny na horní, střední a dolní, což nám připomíná starobylé čínské přirovnání: „Horní ohřívač je jako mlha, střední jako mokřina a dolní jako kanál.“

Horní ohřívač – mlha
Horní ohřívač se podobá mlze, jeho role je úzce spojena se srdcem a plicemi. Podporuje jejich distribuční funkce, umožňuje rozptylování ochranné čchi z plic na povrch těla, což zahřívá a zároveň rozvádí vyživující čchi.

Střední ohřívač – mokřina
Tento energetický tok souvisí s procesy trávení, které jsou propojeny se slezinou, žaludkem, játry a žlučníkem. Energie středního proudu podporuje rozkládání a trávení potravy, což zahrnuje tvorbu a obnovu energie (čchi) a krve, a také jejich distribuci v těle.

Dolní ohřívač – kanál
Nachází se v oblasti mezi pupkem a kostrčí a má funkční spojení s ledvinami, močovým měchýřem a trávicím systémem, zahrnujícím tenké a tlusté střevo. Jeho úkolem je podporovat oddělování čistých a nečistých látek tím, že vytváří konečné odpadní produkty jako moč a stolici.

Zdravou funkci trojího ohřívače podpoříte vyváženým příjmem minerálů, vitamínů a dalších živin, které se spolupodílejí na regulaci tělesných tekutin. Vhodné jsou proto potravinové doplňky na podporu správného hospodaření těla s vodou.

Fyzické projevy energetické nerovnováhy: Nahluchlost, pocity hučení v uších, bolestivý zánět hrdla, pocení, poruchy termoregulace, oběhové potíže, poruchy funkce lymfatického systému a oslabení imunity, alergie, zadržování tekutin a toxinů v organismu, otoky v průběhu dráhy, bolest vnějšího koutku oka, opuchnutí tváře v prostoru jařmové kosti, bolesti za uchem a na vnější straně ramena, v oblasti nadloktí, lokte a předloktí, neschopnost používat prsteníček.

Psychické projevy energetické nerovnováhy: Nedostatek vstřícnosti ve společenských vztazích, přílišná starostlivost o sebe a své blízké.

Nová kniha spisovatele Michala Dlouhého – JEDNIČKÁŘI

Právě vychází nová kniha úspěšného spisovatele Michala Dlouhého „JEDNIČKÁŘI“, v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline. Emeritní vrchní policejní rada, Michal Dlouhý, se tentokrát, na rozdíl od své tradiční knižní tvorby věnované výhradně případům řešeným četníky, obrací do nedávné minulosti.

Děj knihy se odehrává v Čechách, ve fiktivním okresním městě, vzdáleném necelých 100 kilometrů od Prahy.

Jedničkáři jsou pracovníci tzv. prvního oddělení služby kriminální policie a vyšetřování okresního ředitelství Policie České republiky. Pojmem „první oddělení“ bylo a je označováno oddělení obecné kriminality a žargonově se mu říká „jednička“ a jeho pracovníkům „jedničkáři“. Vedle oddělení obecné kriminality je oddělení hospodářské kriminality, označované jako „druhé oddělení“ neboli „dvojka“ a jeho pracovníci jsou označovaní jako „dvojkaři“.

Služba kriminální policie a vyšetřování neboli „společná služba“ vznikla dnem 1. ledna 2002 sloučením dříve samostatné služby kriminální policie a úřadů vyšetřování na základě zásadní změny trestního řádu. Tehdy došlo dá se říci ke spojení dvou protikladných subjektů, které se dá přirovnat ke spojení ohně s vodou. To je samo o sobě dramatické prostředí, které je navíc úzce spojeno s nejzávažnějšími zločiny, které představuje zejména násilná a mravnostní kriminalita, o níž pojednávají jednotlivé povídky.

Protagonisty knihy je dvojice policistů, major JUDr. Jaroslav Falta a kapitán Petr Brouček. Major JUDr. Falta, bývalý vyšetřovatel a typický prototyp úředníka, a kapitán Brouček, kriminalista tělem i duší, zabývající se násilnou a mravnostní kriminalitou. To představuje dvojici plnou protikladů, vzájemně se doplňující a efektivně pracující na přidělených případech.

Podle charakteru řešených případů se k nim přidávají kolegové a kolegyně, zabývající se drogovou kriminalitou, trestnou činností páchanou mládeží a na mládeži, majetkovou, ale i hospodářskou kriminalitou. Byť se jedná o kriminalisty „okresního formátu“, nevyhnou se ani případům celostátního významu nebo případům majícím vztah k mezinárodnímu organizovanému zločinu či praní špinavých peněz.

Každá povídka je věnována jednomu kriminálnímu případu řešenému oběma protagonisty a kniha jako taková odráží služební, ale zejména soukromé radosti i strasti dvojice hlavních aktérů.

Jedná se o soubor třinácti kriminálních povídek inspirovaných skutečnými případy z počátku 21. století.

Podle první povídky natočil režisér Jiří Svoboda kriminální film s názvem Domina.

Kniha je vydána prozatím v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz , www.megaknihy.cz , http://www.palmknihy.cz

Denis Tureček, milovník umění, připravuje velkolepou událost v O2 Aréně pod taktovkou Michala Davida!

Denis Tureček nedávno oznámil nadcházející filantropickou událost „Přidej se k nám“, která se bude konat 5. prosince 2026. Velkolepá událost v O2 Areně, pod taktovkou Michala Davida a za spolupráce s výtvarnicí Alexandrou Hejlovou, je již v plném proudu.

Tento „trojlístek“, Denis Tureček, Michal David, Alexandra Hejlová, tvoří hlavní realizační team velkolepé události v O2 Areně. V tuto dobu je již spoustu práce s přípravami a realizací této velkolepé charitativní akce.za účasti předních českých kapel, sólových umělců a filharmoniků. Hlavním cílem je vybrat rekordní částku z jednodenní charitativní akce v ČR. „Vybrané prostředky budou rozděleny mezi deset nadací, které se zaměřují na zlepšení života těch, ke kterým byl osud nepříznivý“, dodává sám Denis Tureček.

Denis Tureček má bohaté zkušenosti v oblasti školení a tréninku. Jeho kurzy navštěvují lidé všech věkových kategorií, od školáků po manažery. Spolupracuje s různými organizacemi a nadačními fondy, které mají významný společenský dopad. Jeho vášeň pro umění a kulturu jej přivedla k tomu, aby byl pravidelným hostem předních českých kulturních institucí.

Foto: Renata Botošová, Adrian Breitfeld, archiv Denise Turečka

Noční služba – Hana Lajtkepová

Myslím, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych se stal guardem. Ale když jsem začal studovat vysokou školu, potřeboval jsem si přivydělat. A dělat nějakého sekuriťáka mi přišlo jako dobrý nápad.
Velmi brzy jsem pochopil, že moje představy byly velmi zkreslené. Ta práce není vůbec jednoduchá.
Hodně se nachodíte, dát si šlofíka při noční, když už toho máte dost, není možné. Riskujete vyhazov. A taky jsem na začátku natrefil na poněkud vydřidušskou společnost, která nás nutila dělat čtyřiadvacetihodinové směny. Uměli to ve výkazech udělat tak, že obešli zákon, který tohle zakazuje. Asi je vám jasné, že s mým studiem to šlo z kopce. Po dvou letech jsem sice změnil zaměstnavatele, ale ze školy jsem vypadl.
Moje nové působiště bylo lepší na plat, ale také náročnější. Jelikož centrála sídlila v zahraničí, museli jsme zvládat každodenní komunikaci v angličtině. A byli jsme pod stálým dohledem kamer. Ale zvykl jsem si. I na obchůzky rozsáhlého areálu, které jsme museli stihnout v určeném čase. Ani jsem si nevšiml, jak čas letí. Dvanáctihodinové směny se nepravidelně střídaly a já byl po téměř deseti letech služby už ostřílený kozák. Jasně, občas mě dokázali někteří lidé pořádně vytočit, ale jinak jsem byl tak nějak spokojený. Až do mé nedávné noční služby …
Noc ubíhala jako stovky předešlých. Sledoval jsem monitory na různých patrech budovy. Všude pusto prázdno. Klid a ticho. Jen dole u garáží se k výtahu pomalu blížil starší kolega. Počítám, že za chvíli vyjede ke mně výtahem a trochu oživí ospalou atmosféru. Možná bychom si oba měli dát kafe, pomyslel jsem si a v tu chvíli se začaly otvírat dveře výtahu.
„Sakra, Tondo, ty sis pospíšil! Kafe ještě nemám.“ Uchechtl jsem se a zvedl oči od obrazovek. Na osvětleném prostranství před výtahovými dveřmi stála, bokem ke mně, postava. Bezchybný modrý oblek, husté hnědé kudrnaté vlasy.
„Ha, ha, dobrej vtip!“ Pronesl jsem sarkasticky, ale někde v zátylku mě zamrazilo. Tonda je menší, poněkud při těle a tenhle člověk je vyšší a štíhlý. To nemůže být kolega!
„Hej, jak jste se sem dostal?“ Houkl jsem poněkud přiškrceným hlasem k neznámému. Začal se ke mně otáčet jako ve zpomaleném filmu. Srdce mi tlouklo až v krku a podivný pocit hrůzy se stupňoval. Na to, co jsem uviděl, jsem opravdu nebyl připravený.
Ten muž, nebo co to bylo, neměl tvář. Na místě obličeje se mu kroutily husté hnědé vlasy. Byla to vlastně hlava ze zadní strany. Jenže … jenže já cítil, jak se na mě to stvoření upřeně zadívalo. A udělalo krok vpřed.
Buď jsem usnul a musím se vzbudit, nebo musím omdlít, blesklo mi hlavou.
„Stůjte!“ zaskřehotal jsem z posledních sil. K mému překvapení se to něco opravdu zastavilo. Nespouštělo to ze mě oči, které jsem neviděl, ale tušil a přísahal bych, že mu na neexistující tváři hraje pobavený úšklebek. A pak se zase pohnul, ale nikoliv mým směrem. Udělal jeden pořádně velký krok vzad a zmizel mi za velkou skříní. Cítil jsem jeho přítomnost, ale nemohl jsem se hnout, byl jsem absolutně paralyzovaný. K hrůze se přidalo zoufalství. Co přijde teď?
V tu chvíli se s rachotem otevřely dveře výtahu a do velína rozvážně vkročil Tonda. I přes svou únavu si všiml mého vytřeštěného pohledu směrem ke skříni. Zvědavě za ní nakoukl a pak zakroutil hlavou. „Neříkej mi, že tě tak vyděsil ten malej pavouk. Hele, já už na tyhle vtípky nějak nemám sílu. Nebylo by kafe?“
Ztěžka jsem polknul a kývl. Konečně jsem se mohl hýbat. Vypili jsme každý černý životabudič a pokračovali v práci. Za pár hodin jsem na obchůzku vyrazil já a věřte, že poprvé v životě jsem se opravdu bál každého stínu. K mé obrovské úlevě už ale zbytek služby proběhl bez podivností.
Ráno jsem s úlevou předal práci střídajícímu kolegovi a s hlubokým výdechem opustil budovu. Nejspíš mě v noci přemohl mikrospánek a bujná fantazie si se mnou nehezky pohrála. Usmál jsem se a s povzdechem nad sebou zakroutil hlavou. V tu chvíli se mě zmocnil pocit, jako by mne někdo pozoroval. Prudce jsem se otočil směrem k budově, kterou jsem před okamžikem opustil. Ve druhém patře za oknem se rýsovala vysoká postava. Kolem hlavy se jí nepoddajně vlnily husté vlasy, zakrývající celý obličej. V následující chvíli kolem toho modrého přízraku prošel jeden z mých kolegů. Vypadalo to, že vůbec nikoho nevidí, ale to něco uvidělo jeho. Tíha jeho pohledu zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala. Zmizel i on. Ale opravdu zmizel? Co chtěl? Co se bude dít na mé příští směně? A kdo to byl? Nebo spíše, co to bylo? No, já to vlastně nechci vědět. Radši. Vy byste chtěli?

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.