Umělec s noblesou svoji vlastní a kultivovaným hereckým projevem, vynikající dabér se zvučným hlasem, který propůjčil mj. Jeanu Maraiseovi (např. Fantomas), či Lexu Barkerovi (např. Old Shatterhand v sérii o Vinettouovi).
Vladimír Ráž se narodil v Nejdku u Karlových Varů, 1. července 1923, odkud se s rodiči v devíti letech přestěhoval do Prahy, kam byl přeložen jeho otec jako armádní úředník. Po maturitě na smíchovském reálném gymnáziu chtěl studovat medicínu. Oblíbil si i sport, v Praze začal hrát fotbal, a tak uvažoval rovněž o budoucnosti spojené s profesionálním sportem. Maminka, která byla učitelka, v něm však záhy vzbudila zájem o poezii a recitaci. Od školních let rád recitoval, a když jednoho dne, už po maturitě, potkal spolužáka, který zrovna mířil na přijímací zkoušky na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoř, doprovodil ho a zkusil zkoušky bez přípravy také. Přijali ho. Konzervatoř pak dostudoval až po válce, v roce 1947. Herectví si ho podmanilo, zaujal i režiséry, a to nejen svým vzhledem, ale i hlasem a projevem. Ještě při studiu konzervatoře dostal v roce 1946 menší roli ve filmu Mrtvý mezi živými (r. B. Zeman 1946), rok nato hlavní mužskou roli v historickém filmu Alena (r. M. Cikán, 1947).
Když později přece jen zkusil studium medicíny, nedokázal jej skloubit s hereckou prací, proto po prvním semestru školu opustil. Jak říkal, nelze být současně dobrým hercem i dobrým lékařem, a herecká práce si ho už dříve naplno získala.
Od 50. let byl často obsazován do mnoha filmových dramat a historických snímků. Představil se například v hlavní roli vynálezce Josefa Božka ve filmu Posel úsvitu (r. V. Krška, 1950), ve filmu Stříbrný vítr (r. V. Krška, 1954) ztvárnil strýce hlavního hrdiny, v Psohlavcích (r. M. Frič, 1954) si zahrál Jana Sladkého Kozinu, hrál rovněž v husitské trilogii O. Vávry, ve filmu Romeo, Julie a tma (r. J. Weiss, 1959), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (r. A. Moskalyk, 1968) podle A. Lustiga a v mnoha dalších.
Přestože Vladimír Ráž natočil řadu filmů, byl převážně divadelním hercem. Po dokončení konzervatoře v r. 1947 získal své první angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze. Po dvou letech odešel do Divadla státního filmu a následovaly tři roky zkušeností získaných při práci u J. Frejky v dnešním Hudebním divadle Karlín. V roce 1954 nastoupil do činohry Národního divadla, kde působil čtyři desítky let. Na první scéně zaujal diváky v romantických hrách, psychologických dramatech, tragédiích i salonních komediích. Jeho první rolí tady byl Čapkův Loupežník. V říjnu 1998 stál naposledy na divadelních prknech ve Stavovském divadle při derniéře Čechovova Višňového sadu.
K jeho popularitě přispěly bezpochyby role v televizních seriálech. Mnoho diváků kvůli němu sledovalo Sňatky z rozumu (r. F. Filip, 1968), kde si zahrál Jana Borna i později ve volném pokračování s názvem Zlá krev (r. F. Filip, 1986), postavu Škrobacha představoval v seriálu F. L. Věk (r. F. Filip, 1970-71), viděli jsme ho také ve Třiceti případech majora Zemana (r. J. Sequens, 1974-79) , nebo jako Herkula Nerudného v seriálu Byl jednou jeden dům (r. F. Filip, 1974). Posledním seriálem Vladimíra Ráže byla Zdivočelá země (r. H. Bočan, 1997-2012) – tři dny poté, co dotočil své záběry, Vladimír Ráž doma nečekaně zemřel ve spánku.
Několik generací má Vladimíra Ráže spojeného s postavou krále Miroslava v jedné z nejznámějších a nejoblíbenějších pohádek z roku 1952 Pyšná princezna (r. B. Zeman), kde se také potkal se svou druhou ženou, herečkou Alenou Vránovou, představitelkou princezny Krasomily. Tato filmová pohádka mu přinesla velkou popularitu, kterou o dva roky později ještě podtrhla role rybáře v pohádkové komedii Byl jednou jeden král (r. B. Zeman, 1954). Jako vychytralý čert doktor Solfernus je známý z filmu Hrátky s čertem (r. J. Mach, 1956).
Po celý život byl ale především divadelním hercem. Byl legendárním D´Artagnanem ve Třech muškerýrech, carem Alexandrem ve Vojně a mír, Donem Cétarem ve Schovávané na schodech , Laertesem v Hamletovi či Tuzembachem v Čechovových Třech sestrách a Pelopsem v Hipodamii… jen na scéně Národního divadla ztvárnil na osmdesát postav.
Byl i vynikajícím dabérem, jeho hlasem k nám promlouvaly postavy Jeana Maraise např. v komediích Fantomas, ale také Lex Barker jako Old Shatterhand ve filmech o Vinnetouovi. Působil také v Českém rozhlase kde uplatnil svůj sametový hlas, který poznávaly i děti, pro něž namluvil večerníček Pohádky o mašinkách.
Roku 1971 byl Vladimír Ráž oceněn jako Zasloužilý člen Národního divadla, v roce 1984 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Nadace Život umělce mu udělila v roce 1993 cenu Senior Prix a v dabingu získal v roce 1997 Cenu Františka Filipovského Za celoživotní mistrovství.
Budoucím generacím herců a hereček předával své zkušenosti jako pedagog na pražské Státní konzervatoři.
Zdroj: encyklopedie.praha2.cz, wikimedia
