Obrazárna Pražského hradu láká na díla Rubense nebo Tiziana

Rubens, Tizian nebo Cranach. I tito umělci jsou zastoupeni ve sbírkách Pražského hradu. Expozice Obrazárny nabízí přes sto nejkvalitnějších obrazů z majetku Pražského hradu, která čítá na 4 tisíce kusů. Jedná se o nejstarší kontinuálně existující sbírku obrazů u nás, jejíž kořeny sahají do přelomu 16. a 17. století. I díky tomu se sbírka svou kvalitou děl řadí mezi nejvýznamnější evropské umělecké kolekce.

Kolekce evropského malířství obsahuje díla významných italských, německých, nizozemských, vlámských a dalších mistrů německé, nizozemské a italské renesance a manýrismu i umělců středoevropského a holandského baroka. Současná stálá expozice Obrazárny Pražského hradu je dokladem tradiční sběratelské a mecenášské aktivity panovníků i prezidentů, s jejichž uměleckým vkusem se dnešní návštěvník může seznámit. Komentované prohlídky umožňují návštěvníkům oživit si již známé informace a zároveň načerpat nové zážitky.

Počátky sbírky sahají do období vlády Rudolfa II., císaře Svaté říše římské, českého krále a rakouského arcivévody. Od roku 1583, kdy Rudolf II. požádal české stavy o příspěvek na zvelebení Pražského hradu, došlo nejen k nákupům obrazů a soch po celé Evropě a k vytváření uměleckých děl na zakázku pro tuto sbírku, ale i k dostavbě několika sálů pro jejich vystavení. V roce 1612, kdy Rudolf II. umírá, čítala sbírka na 3000 děl.

Pokračovat ve čtení „Obrazárna Pražského hradu láká na díla Rubense nebo Tiziana“

Medailon – Hana Lajtkepová

Chodil jsem tou cestou do práce už nějaký ten rok. V malém parčíku na jedné z krajních laviček vždy sedával stejný zanedbaný muž. Podle všeho bezdomovec, ale nikdy jsem ho neviděl žebrat. Jen tak seděl a jeho pohled byl nepřítomný. Přiznávám, že zpočátku mi to bylo velmi nepříjemné. Říkal jsem si, zda to není nějaký blázen, který, až se jednou probere, na někoho zaútočí. Jak ale plynuly týdny a měsíce a nic se nedělo, zvykl jsem si na jeho přítomnost, a když jednoho dne na lavičce neseděl, dokonale mě to vykolejilo. V práci jsem se nemohl pořádně soustředit a myslel jsem na toho podivného muže. Co se mu asi stalo? Proč ráno nebyl na svém místě? Jasně, vypadal den ode dne hůř a mladý nebyl, takže …

A ejhle, odpoledne ta podivná figurka opět zírala do jakéhosi snového světa. Nedalo mi to. Odběhl jsem do nedalekého bistra, koupil pár obložených housek,  velkou limonádu a zamířil ke starému muži.

„Dobrý den. Můžu si přisednout?“ Vypadlo ze mne, ale v duchu jsem si nadával, co to dělám. Kolem muže se linul nezaměnitelný zápach špíny a nulové hygieny. Vytrhl jsem ho z jeho vnitřního světa. Nechápavě a snad i vylekaně se na mě podíval a pak neznatelně kývl.

 Mlčky jsem mu přistrčil tašku s jídlem a limčou. „Dneska ráno jste tu nebyl, měl jsem trochu obavy, zda se vám něco nestalo.“ Vykoktal jsem a najednou nevěděl, jak dál. Jeho pohled už nebyl nepřítomný, ale tak silně zkoumavý, až mne zamrazilo.

„Ani nepamatuju, kdy se u mě někdo zastavil.“ Zachraptěl a shrábl tašku. Váhal jen chvilku, ale pak rychle vytáhl jednou z housek a hladově se do ní pustil. Seděl jsem vedle něho a nevěděl, co mám dělat. Odejít či zůstat?

„Dneska brzy ráno čistili park a vyhodili mě. Musel jsem počkat, až odjedou.“ Zabručel a schoval tašku do svého špinavého pytle. „Děkuju.“ Dodal o poznání tišeji.

„No, není zač. O těch pár housek nezchudnu.“ Usmál jsem se nejistě a začal se zvedat.

„Býval jsem jako vy.“ Ozval se a tím mě přibil na místě. Jak to myslí?

„Býval jsem docela bohatý a nezáleželo mi příliš na tom, za co utrácím. Měl jsem … měl jsem prosperující zastavárnu. Úroky jsem neměl nejmenší, ale proti konkurenci to bylo stále dobré. Měl jsem totiž zastavárnu na velmi dobrém místě. Nikdo mě nemohl minout. Oženil jsem se s krásnou ženou a měl s ní syna. Život jako sen. Kdybych nezpychnul, kdybych se nezačal být chamtivý, možná, že bych ten svůj sen stále žil.

Jednou do mého obchůdku vešla mladá žena. Bylo na ní vidět, že hodně váhá, ale taky, že je hodně zoufalá. Povzbudivě jsem se na usmál, takže nakonec přece jenom přistoupila k pultu a skoro nábožně rozbalila šátek, který svírala v ruce. Uvnitř měla nádherný medailon. Takovou uměleckou práci jsem dlouho neviděl. A navíc byl zlatý. Hotové jmění. Zatajil jsem dech a naoko lhostejně se zeptal: „Copak s tím chcete? Já kradené věci nevykupuji.“

Koukla na mě vylekaně a rozzlobeně zároveň. „To není kradené! Je to rodinná památka. Já ji dostala jako svatební dar, ale … dcerka je těžce nemocná. Potřebuji rychle peníze na operaci. Půjčku tak rychle nedostanu, až za pár dní, tak jsem si říkala, že bych zatím zastavila tenhle medailonek. Je pro mou rodinu nesmírně vzácný, ale, jak jsem už řekla, za pár dní bych se pro něj vrátila. A jednou ho věnuji dcerce.“

Pokýval jsem hlavou a medailon podrobně prohlížel. „Můžu vám dát deset tisíc. Víc ani halíř. I tak dávám až moc.“ Povzdychl jsem teatrálně, ale do očí jsem se té ženě nepodíval. Medailon měl mnohem vyšší cenu. Měl jsem několik zákazníků, kteří by za něj dali majlant.

Ta nešťastná mladá matka ale po medailonu chňapla a rychle ho zabalila zpět do šátku. „To mi nepomůže. Sbohem!“ A než jsem se nadál, byla pryč. Nadával jsem si do hlupáků, ale už se nedalo nic dělat. Jaké bylo moje překvapení, když se ta osoba navečer vrátila. Její tvář byla celá šedá, oči uplakané. Bylo mi jasné, že u konkurence dopadla nejspíš ještě hůř než ráno u mne. Rozhodl jsem se, že tentokrát už o ten šperk nesmím přijít.

„Kolik vlastně potřebujete?“ Zeptal jsem se jí místo pozdravu.

„Sto dvacet tisíc.“ Zašeptala.

Jen jsem hvízdl. Ale pak jsem otevřel trezor a vytáhl smlouvu.

„Dobře. Dejme tomu, že to budeme brát nejen jako zástavu, ale také jako půjčku. Do tří dnů mi ty peníze vrátíte včetně úroků. Nejsem milionář, který může vydávat takové částky. Potřebuji na obchod. Ale mám srdce, takže tady se mi podepište a ty peníze vám dám hned tady na dřevo.“

Přelétla papír očima, ale k mému překvapení se nepozastavila nad výškou úroku a směnku podepsala. Její únava a zoufalství nejspíš udělaly své. Já jí dal peníze, ona mně medailon. Uložil jsem šperk do trezoru a jen za ženou zabouchly dveře, zatelefonoval jsem několika zákazníkům. Domluvil jsem s nimi rychlou aukci. Ta žena za tři dny nemůže získat  potřebné finance, takže můžu medailon prodat.

Ani nevím, proč jsem tu aukci naplánoval na poslední den lhůty. Zájemci přišli všichni. Každý ten medailon chtěl mít. Stačilo počkat čtvrt hodiny do zavírací doby a aukce mohla začít. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl dveře zamknout, objevila se ta žena.

„Počkejte! Počkejte, prosím. Nesu vám zpět ty peníze. Dcerka …“ žena se rozplakala, „dcerka, bohužel, zemřela. K operaci ani nedošlo. Komplikace.“ Ještě několikrát vzlykla, pak sáhla do tašky a podávala mi mé peníze.

Polkl jsem, ale pak jsem zakroutil hlavou.

„Dámo, za prvé to nejsou všechny peníze, podle smlouvy mi náleží také úroky za tři dny. Podepsala jste to. A za druhé, přišla jste po lhůtě. Měla jste tu být před hodinou. Teď už je medailon můj.“

„Ale…“ nevěřícně si mě prohlížela. Pak jí oči ztemněly, výraz její tváře se změnil. Podcenil jsem emoce ženy, která přišla o vše, co jí kdy bylo drahé.

„Proklínám tě!“ Vyrazila ze sebe a pokračovala. „Proklínám tě za tu nelidskost v tobě. Ať sám poznáš zlo v druhých, ať tě vše dobré opustí. Nezasloužíš si to!“ A pak se otočila a byla pryč.

Mí zákazníci byli, bohužel, svědky celého incidentu. Jeden za druhým si vzali své věci a beze slova odešli. Marně jsem se je pokoušel zadržet. Už se nikdy nevrátili. Aby toho nebylo málo, nejspíš o té roztržce dál vyprávěli a můj obchod byl náhle jako začarovaný. Nikdo nechodil nakupovat ani dávat do zástavy. Naspořené peníze se rychle rozkutálely. Moje žena, zvyklá na bezstarostný život, se se mnou rozvedla a odstěhovala se k novému bohatému muži. Syna jsem od té doby už neviděl.

Netrvalo dlouho a musel jsem opustit svůj dům i obchod. Nakonec jsem skončil na ulici odkázaný na to, co lidé vyhodí, protože až dodnes se nikdo neslitoval. Nic jsem nedostal zadarmo. Žebrat jsem se styděl. Z mého minulého života mi zbyla jedna jediná věc.“

Starý muž sáhl do záňadří a vytáhl ušmudlaný šátek. Opatrně ho rozbalil a v jeho špinavých rukách se objevil medailon. Tak nádherný šperk jsem nikdy neviděl!

„Ale vždyť vy u sebe máte hotové jmění! Proč ten medailon neprodáte? Měl byste do konce života vystaráno!“ Vyhrkl jsem překvapeně.

Jen se křivě usmál. „Vy byste mi dal peníze, kdybych přišel do obchodu prodat něco tak cenného? Myslím, že ne. Akorát byste zavolal policii. Svoboda pohybu je to poslední, co ještě mám. Nenechám si to vzít.“ Smutně pokýval hlavou a chystal se šperk zase schovat. Hlavou mi bleskl nápad.

„Tak to můžu zkusit prodat já. Řekněte, za jakou cenu a já to zkusím. Co vy na to?“

Zkoumavě si mě přeměřoval. Nakonec se podíval na medailon a váhavě mi ho podal.

„Nakrmil jste mě, aniž jste za to něco očekával, tak si to pro mě za mě vezměte. Peníze se vám budou hodit.“

Chtěl jsem protestovat, že si peníze nechci nechat, ale netrpělivě mávl rukou. „Snad se konečně zbavím toho prokletí a budu moci klidně zemřít.“ Po těch slovech jeho pohled zmatněl a on se opět ponořil do svého světa.

Pomalu jsem se zvedl, ale pak jsem už neváhal a rychle se vrátil do kanceláře. Mužův šátek jsem vyhodil, pořádně si vydesinfikoval ruce a medailon zabalil do papírového ubrousku. Pak jsem zamířil do klenotnictví. Majitel mi dal dobrou cenu. Byl jsem rád, že jsem se toho podivného šperku zbavil, doslova mě pálil v kapse. S penězi jsem druhý den zamířil k bezdomovci. Musel jsem ho přemlouvat, aby si je vzal a část mi stejně nechal. Pak se, k mému překvapení, zvedl a bez rozloučení odešel. V následujících dnech už na lavičce nesedával. Musel jsem si připustit, že mi tam prostě chybí, ale hřálo mě pomyšlení, že je někde v teple a najedený.

Zhruba týden na to za mnou do práce přišla policie. Jeden z policistů vytáhl v malém sáčku zakrvácený kus papíru. Vypadal jako – „Je to vaše vizitka?“

Ano, byla to moje vizitka. Ale kde – „Jak se mohla ocitnout u bezdomovce, pane?“

Srdce mi sevřela zlá předtucha. Vysvětlil jsem policistům, že jsem jednomu bezdomovci koupil jídlo a dal mu i svou vizitku, kdyby třeba ještě něco potřeboval. Koukali na mě jako na blázna. A asi jako na podezřelého. Brzy mi osvětlili, že našli tělo zavražděného muže, který měl u sebe mou vizitku. Prý to byl starý bezdomovec. Jinak u sebe neměl vůbec nic. Asi se bezdomovci poprali. To se prý stává. Jistě, byl jsem také vyšetřovaný, ale měl jsem alibi, takže nakonec jsem z toho vyšel čistý jako lilie. Jen někde v mém nitru o sobě dával vědět podivný pocit, jako kdybych přišel o otce. Už zase …

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové.

 

Galleria degli Uffizi: Perly italského malířství

Pokud milujete italské umění, určitě se vypravte do Florencie, konkrétně do galerie Uffizi. Řadí se mezi nejdůležitější světové obrazárny a potěší zejména obdivovatele renesančního malířství.

Galerie Uffizi sídlí v nádherné renesanční (původně administrativní) budově Palazzo degli Uffizi z let 1560 až 1580, přebudované v roce 1737 pro umístění sbírky rodiny Medicejských. Dnes je Uffizi vůbec největší renesanční pinakotékou, zatímco sochy, etruské umění a užité umění z původní sbírky putovaly do jiných muzeí ve Florencii. V prostorných chodbách paláce zůstalo rozmístěno asi čtyřicet skulptur, mezi nimi například řecká socha Venuše Medicejská ze 3. století př. n. l. Nádherně koncipovaná galerie s krásným interiérem je považována sama o sobě za umělecké dílo.


Zajímavá díla

Působivá expozice na vás čeká hned ve druhém sále, zasvěceném Giottovi a toskánským malířům 13. století. Společně je tu vystavena Cimabuova Madonna di Santa Trinita (1285 – 1286) a Giottova Madonna di Ognissanti (1310). S galerií Uffizi si mnozí spojují především Boticelliho obraz Zrození Venuše (okolo 1486), od stejného autora zde dále uvidíte například obraz Alegorie jara (1477 – 1478). Najdete je v jednom z největších sálů, který nedávno vznikl propojením původních pěti menších místností. Ve stejném sále upoutají vaši pozornost další cenná díla toskánských a vlámských malířů, například Filippina Lippiho, Rogiera van der Weydena a Hanse Memlinga. V úseku věnovaném benátským malířům 15. století uvidíte zejména díla Giovanniho Belliniho a Giorgiona. Svůj samostatný sál má v galerii například Michelangelo Buonarroti, Tizian a Caravaggio. Do 7. ledna probíhá v galerii Uffizi výstava Leonardo da Vinci – univerzální génius.

Zdroj: Britannica

Muzikál Doktor Faust se vrací na prkna divadla Na Maninách s novou zvukovou technikou!

Mezi autorskou tvorbu divadla Na Maninách můžeme zařadit muzikál s
živým orchestrem Doktor Faust, který měl premiéru 22. září 2022. Po
zimní pauze Doktor Faust odstartoval tento víkend jarní sezónu s
kompletní novou zvukovou technikou pod vedením zvukaře Marka
Ženkla.

Právě živý orchestr a malé prostory divadla se potýkají s velkou náročností na
ozvučení. “Moje působení v divadle začalo záskokem v zimě, kde jsme se
dohodli, že Doktora Fausta budu zvučit i nadále. Poté jsme měli prostor k
tomu, abychom vyměnili veškerou techniku a snažili se vylepšit zvuk, který je
hodně specifický nejenom v rámci prostoru divadla, ale i v rámci toho, že
choreografie je stavěná před reproduktory a herci se velmi často pohybují
přímo u nich. O to více náročnější je udělat zvuk takový, aby diváky nerušilo
nic, co do hudební produkce nepatří. Pro nové vybavení divadla jsem zvolil
KV2 audio, které splňuje kvalitativní požadavky pro toto divadlo a hlavně
muzikálové dílo s živým orchestrem”, vysvětluje nový vedoucí zvuku divadla
Na Maninách Marek Ženkl.

AH

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Věštba z run (10. 04. 2024 – 16. 04. 2024)

V tyto dny nás doprovází runa Othala. Symbolizuje vše, co nám bylo dáno předchozími generacemi, ať už v dobrém nebo zlém. Znamená tedy majetek, ale ve smyslu ho využívat než vlastnit,  protože nevlastníme nic, vše nám je propůjčeno i naše těla. V tyto dny se koncentrujte na Vaše velké sny. Nesnažte se věci vynucovat. Vaše sny jsou křehké jako ptáci, pokud se jich budete snažit zmocnit a trvale je držet, pokusí se uletět a nebo jim ublížíte. Vše přijímejte s pokorou. Dny přejí k harmonii.

Vaše Yennefer

Marseille: přístavní klenot

Správním centrem celého regionu Provence-Alpes-Côte d’Azur je město Marseille, které je také nejzápadnější zastávkou pro putování po Azurovém pobřeží. Nejdůležitější francouzský přístav je dnes s téměř milionem obyvatel kosmopolitním centrem jižní Francie.

Město Marseille bylo založeno kolem roku 600 před naším letopočtem. Massalie, mělo vždy výhodnou polohu pro námořní obchod. Centrem města je proto i dnes Starý přístav, ve kterém můžete vidět na 3000 ukotvených lodí a to z nejlepšího místa, jedné z mnoha restaurací či kaváren po jeho obvodu. Je odtud úžasný výhled na vrch Garde s bazilikou Panny Marie Strážné, na jejíž zvonici je bronzová socha Madony s Ježíškem. Dvojice chrání celé město, ale především rybáře v přístavu. Aby na to ale nebyly sami, byly na okrajích přístavu vystavěny mohutné pevnosti svatého Jana a svatého Mikuláše.

Město Marseille na vás dýchne i přes skupinky turistů příjemnou středomořskou atmosférou. Restaurace s bujabézou z čerstvých ryb a mořských plodů, všudypřítomné obchůdky s přírodními mýdly a krémy, vůně levandule svázané k prodeji na trzích.

Malé ateliéry a galerie vás dovedou na pobřeží, kde si můžete prohlédnout výjimečnou hlavní městskou katedrálu, Cathédrale de la Major, či prozkoumat sbírky evropských a středomořských civilizací v muzeu MuCEM. 

Parc Borély je ideálním místem pro odpočinek a relaxaci v centru Marseille. Park nabízí nádherné zelené prostranství, kde si můžete užít piknik.

Navštivte také Château d’If, slavnou pevnost na ostrově u Marseille. Pevnost sloužila jako vězení pro politické vězně a byla proslulá svými nehostinnými podmínkami. Dnes můžete prohlédnout muzeum a užít si úchvatné výhledy na Marseille a Středozemní moře.

Kostel Saint Laurent v Marseille je krásnou historickou památkou. Nachází se v centru města a je snadno dostupný. Kostel je známý svým nádherným interiérem a architekturou. Určitě byste si neměli nechat ujít prohlídku tohoto krásného kostela, který je jedním ze symbolů Marseille.

A na závěr si určitě nenechte ujít Cantini Museum v Marseille. Skvělá volba pro milovníky umění. Muzeum nabízí rozmanitou sbírku moderního umění, včetně děl od Picassa, Braquea a Dalího. Sousedící zahrady jsou ideálním místem pro relaxaci po prohlídce. A tip naší redakce – vstupné je přijatelné a vstup je zdarma první neděli v měsíci!

Zdroj: marseille-tourisme.com

Monako: knížectví na pobřeží francouzské riviéry

Monacké knížectví ležící na pobřeží francouzské riviéry lze definovat nejlépe jako daňový ráj, Monte Carlo, kasino, jedno z nejmenších států na světě.

Casino Monte Carlo

Monako je státem i hlavním městem v jednom a jeho jediným sousedem je Francie, se kterou je historicky spjata dodnes. Nachází se na Azurovém pobřeží jen několik málo kilometrů od hranice s Itálií a je obklopeno vysokým pohořím přímořských Alp. Rozděleno je do čtyř částí, z nichž každá je něčím charakteristická.

Samotné Monako se pyšní knížecím palácem, katedrálou a muzeem, La Condamine patří přístav a obchodní centrum, Monte Carlo (vzniklo jako nutné řešení hospodářské krize). zná každý díky kasinu a trati Fomule 1 a poslední Fontvieille je spíše klidnější čtvrtí s parkem a přístavem pro jachty. Monako funguje na svých vlastních pravidlech, která mohou turistům připadat legrační.

Na dvou kilometrech čtverečních, které tato země zabírá, funguje šest autobusových linek, ale také spousta eskalátorů a výtahů, které obyvatele i návštěvníky přepravují zejména z pobřeží do kopcovitých částí města. Město je protkáno čistotou a také policisty, kteří dbají na veřejný pořádek. V Monaku je draze, což ale není nic překvapivého. Bydlet zde si může dovolit jen horních deset tisíc, jelikož za půdu se zde platí doslova zlatem. Zlatem zaplatíte i za potraviny, všechny se totiž dovážejí ze zahraničí. Díky téměř nulovému zdanění zde má sídlo tisíce rozličných firem. Daňové osvobození se však nevztahuje na francouzské občany. Největším příjmem státní pokladny nejsou překvapivě zisky z kasina, ale z cestovního ruchu.

Zdroj: Britannica

Šafrán setý a jeho léčivé účinky

Šafrán setý (crocus sativus). Je vytrvalá bylina, se zásobní podzemní hlízou. V bylinkářství se využívá blizna (je velice drahá), nať, květ. Šafrán obsahuje aldehydy, aminokyseliny, glykosidy (picrocrocin = typická chuť šafránu), karotenoidy (crocetin, crocin, zeaxanthin), kyseliny, minerální látky (Cu, K, Mg, Mn, a, Zn), flavonoidy, hořčiny, sacharidy, silici, terpenoidy, tuky, vitamíny (A, B, C) aj..

Léčivé účinky
Mezi hlavní léčivé vlastnosti šafránu patří:

  • Antidepresivní účinky: Může pomoci snížit symptomy deprese a zlepšit náladu.
  • Antioxidační účinky: Obsažené sloučeniny v šafránu mají silné antioxidační účinky, které pomáhají ochraňovat buňky před poškozením volnými radikály a přispívají k celkovému zdraví.
  • Protizánětlivé účinky: Šafrán má protizánětlivé vlastnosti a může být použit k tlumení zánětlivých reakcí v těle. Tím může přispět k léčbě různých zánětlivých onemocnění.

Způsoby využití:
Šafrán  je nejznámější jako koření v kuchyni. Jeho intenzivní barva a aroma se používají k dochucení pokrmů a přípravě různých tradičních jídel. Mimo kuchyň se šafrán používá v tradiční medicíně, kde se z něj připravují odvary, tinktury nebo extrakty pro různé účely. Šafrán je také oblíbenou složkou v kosmetickém průmyslu a používá se v přípravcích pro péči o pleť a vlasy.

Šafrán se má podávat výlučně samostatně!

Macerát: 1 g blizen, 100 ml vody, luhovat 16 hod., 20 ml 5x denně.
Tinktura: 40% alkohol, 2 ml 3x denně .
Extrakt: 15 mg 2x denně.

Jedovatá rostlina!
Bylina je ve větším množství (cca 15 g sušené drogy) jedovatá. Užívat ji nesmí děti do 10 let, těhotné a kojící ženy.

Šansoniér a herec Yves Montand

Proslulý šansoniér a francouzsko-italský herec, jeden z nejpopulárnějších zpěváků ve Francii. Vydal 35 alb, zahrál si ve více jak 60 filmech a mezi jeho přítelkyně patřily například Edith Piaf nebo Marilyn Monroe.

Montandova cesta na pódia a před filmové kamery vedla nesnadnými zákrutami. Narodil se 13. října 1921 v malém toskánském městečku jako Ivo Livi a byl nejmladší ze tří dětí. Rodiče utekli s dětmi před italskými fašisty do francouzské Marseille a tady se protloukali všelijak. Yves ve třinácti opustil školu a pomáhal rodině prací v továrně, přitahovala ho ale magie zšeřelého kina a zakouřené scény kabaretů. Z vydělaných peněz odevzdaných doma mu na lístek do kina mnoho nezbývalo, sem tam se ale před stříbrné plátno přece jen nějak propašoval. Jeho kariéru odstartoval Bláznivý večer. Tak se jmenovala revue, kde vystupoval a díky níž se dostal do Paříže. Tady ho spatřila Edith Piaf.

Slavná šansoniérka byla prvním klíčovým člověkem na Montandově oslnivé cestě. Otevřela mu pařížský Moulin Rouge i své srdce. Jejich romantický vztah i společná pěvecká vystoupení trvala jen krátce, z Yvese ale udělala známého muže, jehož si všiml svět. A také filmaři.

Debutoval snímkem Hvězda bez světla, téhož roku si ho vybral i Marcel Carne pro jednu z hlavních rolí do filmu Brány noci. Teprve strhující drama Mzda strachu (1953) od Henriho-Georgese Clouzota z něj, ale udělalo definitivní filmovou hvězdu. Stvrdila to i Zlatá palma pro nejlepší film na festivalu v Cannes.

Od té doby dělil Montand svou lásku mezi koncertní pódia a film. V hudbě jej ovlivnila poezie Jacquese Préverta, který pro něj napsal řadu písňových textů. Koncem 50. let přesáhl jeho pěvecký věhlas i za oceán, kde se představil sólovým pěveckým a tanečním vystoupením na Broadwayi a v dalších městech USA. Poslechnout si ho mohli v roce 1957 i čeští fanoušci, hostoval v pražské Lucerně. Žil naplno, zpíval, hrál, zdobil filmové festivaly, okouzloval ženy.

O ženy nouzi neměl, se svatbami ale šetřil. Oženil se jen dvakrát. Poprvé s herečkou Simone Signoretovou, s níž udržoval utajovaný poměr a kterou nakonec rozvedl. Simone a Yves se poprvé setkali v létě 1949 kavárně v Saint-Paul-de-Vence u Azurového pobřeží. Simone byla vdaná a Yves se právě rozešel s Édith Piaf. Okamžitě se do sebe zamilovali. Sdíleli nejen soukromí, ale často i filmové plátno – objevili se kromě Čarodějek ze Salemu a Doznání také ve filmech Zločin v expresu nebo Policejní kolt vzor 357. Vydrželi spolu až do její smrti, úctyhodných 34 let.

To s věrností manželskou to bylo složitější. Šarmantního a elegantního francouzského zpěváka si vyhlídla Marilyn Monroe a rozhodla se, že pouze on bude jejím partnerem v hudebním filmu Pojď, budeme se milovat. Snímek vypráví příběh chudé dívky, tanečnice Amandy, která se zamiluje do divadelního kolegy, aniž tuší, že on je ve skutečnosti milionář.

Pozornost krásné Američanky Yvesovi lichotila. Do Ameriky s ním přiletěla i Simone a často se scházeli s Marilyn a jejím tehdejším mužem Arthurem Millerem. O poměru Marilyn s Yvesem se brzy dozvěděli novináři a zpráva rychle přeletěla oceán, když Miller našel milence přímo v posteli! Simone před ním nezabouchla dveře, ani mu před ně nedala kufr. Stále ho milovala, ale něco se v ní zlomilo. Určitě jí náladu nezvedly informace o tom, že Marilyn asi nebyla jedinou ženou, která se připletla Yvesovi do cesty. Jejím každodenním společníkem se stal alkohol. Zemřela 30. září 1985 na rakovinu slinivky.

Podruhé podlehl jako sedmašedesátiletý své o padesát let mladší asistentce Carole Amielové. Ta mu v manželství dala jediného syna – Valentina. Yves Montand zemřel 9. listopadu 1991 na infarkt, který ho postihl po poslední klapce svého posledního filmu IP5.

Zdroj: fremeaux.com, vogue.fr

 

Iveta Bartošová: Hvězda české populární hudby

Iveta Bartošová se narodila 8. 4. 1966 a patřila od konce 80. let k hvězdám české populární hudby. Trojnásobná zlatá Slavice vystupovala v muzikálech a zahrála si i ve filmu. Svůj život dobrovolně ukončila před 10 lety, 29. dubna 2014.

Poslední roky před smrtí byla zpěvačka vděčným objektem bulvárního tisku, který sledoval každý její krok. My chceme na Ivetu Bartošovou zavzpomínat jako na éterickou bytost s andělskou tváří a hvězdu české populární hudby v krátkém medailonku.

V hudební branži strávila Bartošová přes tři dekády. Poprvé na sebe výrazně upozornila v roce 1983 na soutěži Mladá píseň v Jihlavě. Než se vydala na sólovou dráhu, zpívala ve skupinách Balet a Kroky Františka Janečka. Do povědomí veřejnosti se výrazně zapsala v roce 1985 hitovým duetem Knoflíky lásky, který nazpívala s Petrem Sepéšim a jehož se prodalo přes 200 tisíc kusů.

Na jaře 1987 začala spolupracovat s producentem Ladislavem Štaidlem, který se stal i jejím životním partnerem, narodil se jim syn Artur. Bartošová natočila řadu hitů jako Málo mě zná, Víš lásko, Dva roky prázdnin, Dej mi ruku, Když láska schází, Útoč láskou, Tichá píseň nebo Rozvíjej se poupátko, prodala statisíce alb Blízko nás, Natur nebo Václavák a její turné byla vyprodaná. Objevila se i ve filmech, například Svatba upírů.

Ivetě Bartošové se splnil její velký sen, když 11. října 1996 přivedla na svět v porodnici U Apolinářské,  zdravého syna Artura

V první polovině 90. let stála na vrcholu popularity. V letech 1990 a 1991 zvítězila ve Zlatém slavíkovi a navázala tak na své první vítězství z roku 1986. Podobně úspěšná byla i v anketě televizních diváků TýTý, kterou vyhrála v letech 1991, 1992 a 1993.

Mezi velké hvězdy české populární hudby ale Bartošová patřila ještě koncem 90. let. Tehdy totiž vystupovala v úspěšných muzikálech. V roce 1997 debutovala jako křehká Adriana v Draculovi, později hrála i v Monte Cristovi. Zpívala také v Miss Saigon, v Bídnících, pohádkovém muzikálu na ledě Mrazík či v Johance z Arku, na Slovensku účinkovala v Pomádě.

AH

Foto: CNN, APLAUSin, Jan Pajer