Brýlatý režisér s velkými kouty, i tak můžete znát Billyho Wildera. Jeden z neuznávanějších režisérů Hollywoodské scény s odporem k televizím a pornu. Měl něco s Marilyn Monroe? Proč si změnil jméno? Jaký byl zlý osud jeho milované rodiny?
Kluk od koláčů
Tehdy ještě Samuel Wilder, narozen roku 1906, byl chlapec žijící s židovskou rodinou ještě za dob Rakousko-Uherska v nynějším Polsku. Otec Max Wilder a matka Eugenia na vlakové zastávce provozovali známý řetězový obchůdek s koláči a Sam je měl následovat a koláčový obchod převzít.
Sam dal před pečením koláčů přednost studiu práv ve Vídni, kam se odstěhoval. Ve Vídni začal s prací novináře a do časopisů přispíval detektivními, sportovními příběhy, ale i rozhovory a osobními medailonky. Přesunul se do Berlína, kde se seznámil s americkým jazzovým kapelníkem Paulem Whitemanem. Jeho novinářská kariéra šla rychlostí blesku ke hvězdám a Sam psal pro největší městský plátek.
Německý úspěch
Roku 1929 začal spolupracovat s německými filmaři. Ze začátku byl jako scénárista a pomocný režisér. Ještě toho roku napsal scénář k významnému německému dokumentárnímu filmu Lidé v neděli.
Informace o jeho talentu se rychle rozkřikla a Sam se mohl pyšnit dalšími filmy. Například Emil a detektivové z roku 1931 nebo kriminální komedii O čem ženy sní z roku 1933. Kvůli nástupu k moci Adolfa Hitlera se Sam přesunul do Francie. Jeho matka, babička i nevlastní otec byli ve druhé světové válce zavražděni v Osvětimi.
Změna jména
Samova matka Eugenia strávila v mládí několik let ve Spojených státech amerických. Zde si oblíbila amerického hrdinu Buffalo Billa. Začala malého Sama přezdívat Billy a toto jméno se uchytilo, později se Sam nechal přejmenovat na Billa.
Nástup do USA
Ve Francii zazářil roku 1934 se snímkem Postrach Paříže. Jelikož pocházel ze židovské rodiny, přesunul se z Francie do USA roku 1934. V USA byl Billy zase nikdo. Měl minimální prostředky, a ještě menší znalost anglického jazyka. Po roce získal americké občanství. Čtyři roky se snažil pracovat, ale dlouho u toho nevydržel.
Stále psal scénáře a osudové pro něj bylo seznámení s Charlesem Brackettem. Jejich přátelství trvalo 20 let. Bylo velice plodné, co se filmů týče. Trháky typu Pojistka smrti, Ztracený víkend nebo Sunset Boulevard zase poslali Billyho na vrchol.
Ztracený víkend z roku 1945 pojednává o velmi zničujícím vlivu alkoholu. Tento snímek, který je nyní považován za jeden z nejlepších dramat v historii kinematografie, neměl jít vůbec do kin. Testovací publikum bylo v šoku z tak reálného filmu, na který v té době nebyl nikdo zvyklý a sklidil velmi negativní reakce.
Udává se, že od roku 1939 byl Billy trvale ve spolupráci se studiem Paramount Pictures. Filmy, o který jste určitě někdy slyšeli jsou Pět hrobů u Káhiry, Někdo to rád horké, Byt anebo Štístko a Stalag 17.
Problém s Marilyn
Marilyn Monroe si zahrála ve filmu Někdo to rád horké z roku 1959. Natáčení s ní bylo poměrně náročné. Například se ji nelíbil její nástup. Měla pocit, že hvězda jejího rozměru potřebuje veliký nástup. Poprosila tedy Billyho, aby ji nástup přepsal. Ten tak učinil a Marilyn na plátno přišla v upnutých černých šatech a parní mašina ji pustila páru přímo na pozadí. Bylo to vážně to, co si přála?
V té době Marylin manžel spisovatel Arthur Miller tvrdil, že Marylin odcházela ze svého pokoje vždy v 7:00 hodin ráno, ale točit s ní Billy začínal vždy až v 15:00. Kde trávila čas mezi odchodem a natáčením se nikdy nezjistilo.
Marylin zjevně pokoušela Billyho trpělivost, jelikož větu: ,,To jsem já, Sugar“ musela opakovat 47 krát, než ji řekla správně. Billy ji po třiceti pokusech nechal větu napsat na velkou tabuli a po dalších sedmnácti záběrech ji konečně řekla. Takový problém nebyl jen s touto větou.
Neotřelá témata
Billy se často stával terčem kritiky, a to kvůli tématům, které se nebál zdůraznit. Například prostituce nebo alkoholismus. Sám zdůraznil, že ho vždy zajímal příběh. Když v příběhu bylo tajemství bylo to nejlepší.
Nebyl režisér, který pracoval podle vzorců, na které nabalují příběh. Točil všechny druhy filmů a pracoval v různých stylech. Nikdy nepřišel s myšlenkou, že natočí film v nějakém stylu. Prostě to nějak vyšlo. Mezitím co psal a režíroval pronikavá dramata o problémech moderní společnosti, byl schopen vytvářet komedie, které byly na stejné úrovni.
Těkavý a impulzivní ekonom
O Billym bylo známo, že byl velice impulzivní. Čím se ovšem mohl pyšnit, bylo jeho cítění pro ekonomii ve filmové výrobě. Na place nikdy neimprovizoval a vše měl připravené předem, aby nezdržoval průběh natáčení.
Byl velmi precizní a jak už bylo zmíněno, improvizace mu byla cizí. Občas sklidil i kritiku za to, že moc nepoužíval detaily a záběry z jeřábu téměř vůbec. „Kejklí s kamerou se dopouštějí ti, kteří nevěří příběhu.“ Toto heslo razil. Jedním z citátů, které se k Billymu připisují je také tato věta, ze které impulzivita srší: „Ve Vídni mám 60letou tetu, ta nikdy nepřišla pozdě. Nedáme tu roli raději tetě?“
Byl těkavý i vůči novým trendům. Na přednášce pro studenty AFI řekl: „Po televizi, videokazetách, pornu, kabelové televizi a satelitech přijdou na řadu mikročipy, které nahradí to, k čemu za mých časů sloužil mozek a srdce.“ Tento nadčasový názor bralo spousty fanoušků jako nepravděpodobný.
Řada Oscarů
Oproti například Alfrédu Hitchcockovi, který se považuje za stejně úspěšného, dostal Billy šest ocenění Americké filmové asociace Oscar. Tři za snímek Byt a to v kategorii nejlepší film, nejlepší režie a nejlepší originální scénář.
Další dva Oscary obdržel již zmiňovaný film Ztracený víkend v kategorii, nejlepší režie a nejlepší adaptovaný scénář. Posledního Oscara obdržel za snímek Sunset Boulevard. Dále obdržel i dva Zlaté Globy a mohl se pyšnit i cenou Irvinga G. Thalberga.
Jsem jen scénárista
Jsem jen scénárista, tvrdil o sobě umělec Billy Wilder, nad kterým v pozdějších letech zanevřela hollywoodská studia. Pracoval se stovkami známých hvězd například Marilyn Monroe, Marlene Dietrich nebo Jimmy Stewart.
Konec šedesátých a začátek sedmdesátých let nebyl pro režiséra vůbec slunečný. Jeho humor, satiry i cynismus už nebyl v módě. Zachráncem pro něj bylo Muzeum moderního umění v New Yorku, které prezentovalo film šedesátých let a s ním pětatřicetileté dílo Billyho Wildera.
Takové výstavy později proběhly v Paříži, Berlíně nebo Los Angeles. Obdržel mnoho poct včetně Čestné národní medaile, kterou si převzal z rukou tehdejšího prezidenta Billa Clintona.
V roce 2002 zemřel ve věku 95 let v Beverly Hills na zápal plic. Do posledních chvil s ním byla manželka Audrey Young a děti Victorie a Vincent. Legendární hlášku z Někdo to rád horké „Nikdo není dokonalý“ si Billy nechal vytesat na svůj náhrobek.
Autor: Tereza Havlová, studentka Mezinárodní konzervatoře Praha, obor média
