Chcete si uvařit a upéci jídlo dle dobových receptů, podle nichž vařily a pekly kuchařky v četnických kasárnách? Tak dnes si připravíme Škvarkové placky podle Michala Dlouhého z knihy Četnická kuchařka. Kniha obsahuje kromě receptů, také řadu kriminálních případů řešených četnictvem na území Československé republiky.
Předpis: Škvarky umeleme a smícháme je s moukou, cukrem a nastrouhanou čokoládou. Do směsi zapracujeme vejce, tlučený hřebíček a tlučenou skořici a vypracujeme vláčné těsto. Těsto vpravujeme do formiček a pečeme 15 minut ve středně horké troubě. Ještě teplé obalujeme v cukru.
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz. Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.
Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.
Velitelem četnické stanice Buštěhrad v politickém okrese Kladno byl již po řadu let vrchní strážmistr Josef Drs. V prosinci roku 1931, se jako každoročně v rodině pana vrchního strážmistra Drse konala zabíjačka. Od časného rána v kotlích vřela voda a řeznický mistr Jaroslav Suntych z nedalekých Středokluk konal svoji práci.
Již před polednem byl pro přítomné na stole první ovar s hořčicí a křenem. Po občerstvení byla vařena bílá a černá polévka a pokračovaly práce na zpracování sádla a výrobě tlačenky, jaternic a jelit.
Četníci na zabíjačce
Když bylo vše hotovo, zasedli sousedé ke stolu, kde koštovali letošní produkty páně Suntycha a zapíjeli je dílem slivovicí a dílem ležákem z buštěhradského panského pivovaru. Pan vrchní strážmistr poslal dceru se zabíjačkou do četnických kasáren pro své tři podřízené četníky.
Následně se svezla řeč na co jiného než na četničinu a na zločiny, což bylo vždy pro všechny velmi zajímavé téma. Jeden ze sousedů se pana vrchního strážmistra zeptal na případ, který byl před několika měsíci středem zájmu veřejnosti.
Starý zločin?
V nedalekých Lidicích byl na konci července roku 1931 v kostnici pod kostelem nalezen zachovalý trup lidského těla bez hlavy.
Ohledáním nalezených lidských ostatků soudní komisí okresního soudu na Kladně bylo zjištěno, že se jedná o tělo ženy slabší postavy ve věku 20 až 30 let, která zemřela před 10 až 15 roky.
Případem se samozřejmě okamžitě začalo zabývat četnictvo, a to jak četnická stanice na Buštěhradě, tak i kladenská pátrací stanice.
Vrchní strážmistr Drs na naléhání přítomných sdělil několik dalších prodrobností k případu. Pátráním četnictva bylo zjištěno, že se jednalo o 25 roků starou Františku Vnukovou z Nebuze č.p. 45 u Malých Přílep.
Dotyčná v době světové války žila u své sestry Anny Trousilové hostinské na Buštěhradu. Zmizela, když nesla zabíjačku z Buštěhradu do Zákolan vzdálených osm kilometrů. Do cíle své cesty však již nedošla.
Pátrání četníků zůstalo bezvýsledné. Františka Vnuková tehdy zmizela doslova beze stopy. Po letech se na případ zcela zapomnělo.
Obnovené pátrání četnictva prozatím nevedlo ani k nálezu oddělené hlavy ani k vypátrání pachatele násilného činu.
Dcera vrchního strážmistra se z buštěhradských četnických kasáren, kam shodou okolností rovněž nesla zabijačku, vrátila v pořádku. Ihned začala nabízet přítomným něco k zakousnutí. Všichni byli doslova přesyceni masnými výrobky, a proto jim přišly vhod škvarkové pracny, které mezitím upekla z právě vylisovaných škvarků paní vrchní strážmistrová. Po ještě teplých pracnách se ke spokojenosti hospodyně doslova zaprášilo.
Předpis: Škvarky umeleme a smícháme je s moukou, cukrem a nastrouhanou čokoládou. Do směsi zapracujeme vejce, tlučený hřebíček a tlučenou skořici a vypracujeme vláčné těsto. Těsto vpravujeme do formiček a pečeme 15 minut ve středně horké troubě. Ještě teplé obalujeme v cukru.
Obálka knihy Četnická kuchařka
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz. Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.
Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.
Obrázky Josefa Lady zná v naší zemi snad každý. Narodil se 17. prosince 1887. v Hrusicích v rodině ševce a dětství prožité na vesnici je vidět v mnoha jeho dílech. Jeho osobitý malířský styl byl také ovlivněný úrazem z dětství – neviděl na jedno oko a neměl prostorové vidění. Za naprostý unikát ho označil také Pablo Piccaso. Josef Lada ilustroval mnoho známých knih, například Osudy dobrého vojáka Švejka a děti jistě znají příběhy mluvícího kocourka Mikeše.
Josef Lada je mnohými považovaný svým způsobem za zakladatele českého komiksu a tzv. „moderní české pohádky“. Většina Čechů ho má neodmyslitelně Ladu spojeného s Vánoci. Za své dílo roku 1947 obdržel titul národní umělec. Celkem nakreslil přibližně 15000 barevných a černobílých ilustrací, Ilustroval více než 110 knížek pro děti a namaloval přes 550 obrazů. Nejznámějšími Ladovými motivy jsou vodníci, ponocní, hospodská rvačka nebo zabijačka.
Josef Lada byl samouk, nekreslil ani v přírodě, ani podle modelů v atelieru. Podle uměleckého kritika byl Lada bytostným figuralistou a všechny vyobrazované věci tak pro něj měly hodnotu figury. Ladovy náčrty často obsahovaly mnoho hustě uskupených tmavých čar, z nichž ty, které neodpovídaly jeho představě o díle, jednu po druhé překrýval krycí bílou barvou. Tato krycí běloba na originálech časem často zažloutla, což zakrytým čarám naopak přidává na nápadnosti. Teprve, když byly zakryty nepotřebné linie, zůstala kresba s jedinou silnou linií, která je nejcharakterističtějším znakem většiny Ladových děl.[
Ladova vila v Hrusicích, dnes Památník Josefa Lady s expozicí spravovanou Oblastním muzeem Praha-východ
Tento týden je na řadě runa Laguz, který významově znamená vodu. Jak se říká, voda odnese všechno, co bolí. Vodu tedy chápeme jako symbol změny, která se nevyzpytatelně mění. Znamená také nejistotu a nebezpečí. Tato runa tedy varuje také před nebezpečím. Je ale také známkou tajemna. Například mořská voda má neznáme své hlubiny a je domovem ukrytých pokladů.
Proto se naučte dívat na svět objektivně. Pečlivě vnímejte své pocity a dostatečně se poučte z předchozích životních zkušeností. Zbilancujte vše pozitivní z poučení a použijte je do nových kroků. Tento rok byl velmi těžký a je nutné se na blížící nový rok připravit. Připravit si pevnou půdu pod nohama a ne již tu tekoucí jako bahno, jako je voda či kluzkou jako led. Proto si udělejte plán, co vše chcete v sobě změnit, aby se vše kolem vás začalo tvořit jak potřebujete.
Naučná stezka Olšina je turisty oblíbená trasa reálnými šumavskými mokřady, rašeliništi a přilehlými biotopy. Vede z velké části po povalových chodnících nebo přes úseky, kde musíte zdolat přírodní terén. Trasa je přizpůsobena, tak aby umožnila kontakt s málo známým přírodním bohatstvím Národní přírodní památky Olšina nebo Ptačí oblasti Boletice a chráněným územím soustavy Natura 2000.
Okruh stezky má přibližně 8 km a zvládnou jej i děti. Stezka má různé chodničky, průlezky a mostky přes vodu či mokřady. Doporučuji pevnou obuv a sportovní oblečení a nějaký ten repelent proti komárům. Nutné je brát zřetel, že pro tuto přírodní oblast je typické, že se zde výrazně mění podmínky terénu vlivem ročních období a i aktuálního počasí.
Závěrem chci napsat, že je krásné si naučnou stezku projít nejlépe v červnu nebo v září, kdy nejsou parna a není tam tolik létajícího hmyzu. Určitě budete nadšení, jelikož je to velmi tichá trasa, dle mého názoru nenáročná a člověk může relaxovat za pomalé chůze, nebo u různých stanovišť.
Radovan Pauch se narodil v Ústí nad Labem, od počátku 90. let žije a tvoří v Praze. Jeho výtvarný rukopis je dobře uspořádaný, nerozporný a snadno zapamatovatelný. Z velmi pečlivě promyšlených variant tvarů vzniká forma objektů a figur. Navazující tažené linie s protnutími a preciznost provedení ve výsledném pojetí dodává pevnost jeho obrazům. Jde o výjimečného umělce jehož obrazy najdete ve známých galeriích.
Dílo Radovana Paucha je součástí sbírek v České republice, ale také ve Francii, Německu a dalších státech. Své obrazy úspěšně vystavuje na mnoha místech v České republice a pravidelně se také účastní projektu Domácí úkoly, jež zadává Galerie La Femme.
Výstava je přístupná ve foyer divadla do 21. ledna 2024 každý všední den od 10 do 18 hodin. O víkendech je otevřeno dle otvírací doby Divadelní kavárny.
Na ul. Vacínova 876/10, 180 00 Praha 8-Libeň se nachází kavárna Cafe Decada, kde nyní můžete spatřit obrazy tří autorů z výtvarného sdružení Řád Chaosu. Jde o Zdenu Bočarovou, Janu Tesaříkovou a Vlaďu Kočičku, kteří opět nezklamali a vyzdobili zdi kavárny různorodými obrazy.
Výstava je zde od 19. 11. 2023 a potrvá minimálně do ledna. Vernisáž zatím ještě neproběhla z důvodu zaneprázdněnosti výtvarníků. Víme však, že úvahy o vernisáži, dernisáži nebo komentované prohlídce v interních rozhovorech probíhají. Necháme se tedy překvapit, co na nás tato trojice velmi činorodých umělců chystá.
Nenechte si ujít speciální výstavu na Palmovce a zajděte se podívat.
Nadaný zpěvák Harry Stylesovi už jako teenager dobyl svět. Jeho kariéra začala v šestnácti letech, ve velmi známé americké soutěži X Factor, kde ho porotci dali dohromady s dalšími čtyřmi soutěžícími – Niallem Horanem, Liamem Paynem, Louisem Tomlinsonem a Zaynem Malikem. Takto vznikla nejznámější skupina své doby – One Direction.
Fanynky po nich šílely a koncerty byly vždy vyprodány. Těchto pět kluků zažilo v teenagerském věku to, po čem touží většina mladých. Slávu a davy fanoušků. Skupina existovala od roku 2010 a rozpadla se v roce 2015 pár měsíců poté, co ji opustil jeden ze členů – Zayn Malik. Od té doby jsou všichni na sólové dráze a velmi se jim daří. V dubnu 2020 se však začalo spekulovat o návratu známé skupiny, když všichni členové začali sledovat právě Zayna Malika na Twitteru. Nebo když Niall Horan v „Late late show Jamese Cordena“ v detektoru lži prozradil, že věří, že se One Direction vrátí.
Styles vydal v dubnu 2017 svůj první singl s názvem „Sign of the Times“ a v květnu téhož roku své debutové album. V prosinci 2019 vydal své druhé album, které nese název „Fine line“. Harry však není jen světový zpěvák, ale i herec. V roce 2017 si zahrál ve filmu Dunkerk jednu z hlavních rolí.
Narodil se 1. února 1994 ve Velké Británii. Už od mala rád zpíval, vyrůstal na skupině Beatles a nejvíce ho v jeho kariéře ovlivnil Elvis Presley. Jako malý ale být zpěvákem vůbec nechtěl. Než se přihlásil do X Factoru, chtěl být advokátem.
Je o něm známé, že velmi miluje chodit nahý, dokonce i řekl větu: „Svléknout se do naha je báječné. Zbožňuju ten pocit svobody.“ Taky se netají tím, že je to velký romantik a zbožňuje romantické filmy – mezi jeho nejoblíbenější filmy patří: Láska nebeská, Titanik a Zápisník jedné lásky. Miluje sport a když má čas, rád si zahraje tenis, nebo badminton. Jeho nejoblíbenějším zvířetem jsou želvy. Když ještě studoval, měl přezdívku „Hazza“ a jeho kamarád Louis Tomlinson mu tak říká dodnes. Jeho největším strachem jsou hadi, trpí tzv. ophidiofóbií. Nebojí se říci, že podporuje LGBT komunitu, jedné fanynce dokonce na svém koncertě i pomohl s coming outem rodičům. Někteří fanoušci jeho podporování LGBT komunity brali až moc vážně a při „éře“ One Direction ho dávali dohromady právě s Louisem Tomlinsonem. Ani jeden z nich se k tomu však nikdy nevyjádřil. V tuto chvíli je Harry single. V minulosti však chodil s o čtrnáct let starší moderátorkou Caroline Flack, či se zpěvačkou Taylor Swift.
Autor: Ester Kalinová, studentka Mezinárodní konzervatoře Praha, obor média
Na tu vernisáž se mi ani trochu nechtělo. Víc než kdy jindy. Jenže mi došly výmluvy a Katka se nenechala obměkčit.
„Prosím tě nevymýšlej zase. Nemůžeš být pořád zavřená doma. Kdy sis naposled někam vyšla? Tos chodila ještě do školy, ne? Prostě dneska večer se mnou jdeš a hotovo. Přijdeš snad konečně na jiné myšlenky. Konec debaty!“
Sakra, měla jsem do práce přijít v teplácích, to by snad zabralo! Ale tepláky byly uložené ve skříni doma a já večer opravdu vyrazila na vernisáž. Katka byla nadšená. Sotva jsme vešly do galerie, popadla dvě sklenky s vínem a jednu mi vrazila do ruky.
„Napij se a netvař se jako bys snědla kilo citronů. Jestli se fakt nechceš bavit s lidma, tak si prohlídni obrazy. Jsou super. Aaaa … ahoj Deniso!“ Katka na mě ještě jednou významně povytáhla obočí a odplula směrem ke své známé. Usrkla jsem vína. Bylo docela dobré a po těle se mi snad hned začalo rozlévat příjemné teplo. Tak dobře, prohlédnu si obrazy, když už jsem tady.
Vyrazila jsem k obrazům, kde nebylo moc lidí. Katka měla pravdu, docela se mi líbily. Zaměřila jsem se na umění a pomalu postupovala od malby k malbě. A pak jsem naprosto ztuhla a zůstala civět na to dílo. Ten obraz visel maličko stranou od ostatních, ve zvláštním pološeru. Zimní potemnělá ulice, stará lampa jako kdyby z posledních sil pomrkávala a hrozila definitivním zhasnutím. Domy s temnými okny. Ponuré ticho, ostrý mráz. Celá jsem roztřásla a nemohla přestat zírat na obraz. Když se za mnou ozval hlas, nadskočila jsem leknutím.
„Tenhle mám rád. Číší z něj takový klid, naplnění. Definitivní naplnění.“
Za mnou stál vysoký muž a i když zjevně mluvil ke mně, zasněně hleděl na obraz, který mě tak děsil.
Až po pár vteřinách pohlédl i na mě. Jakmile spatřil mou tvář, mihlo se mu v očích překvapení a pak ještě něco, co jsem neuměla pojmenovat. Ale rozhodně mě to vyděsilo ještě víc. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl jinak a já uvnitř začala panikařit. „Promiňte, jsem Petr. Ten obraz jsem namaloval už dávno, ale k tomu tématu se často vracím. Koneckonců, v té ulici bydlím. Myslím, že mé další obrazy by se vám líbily. Rád bych vám je ukázal, ale většinu mám v ateliéru. Je to necelé dva bloky odtud. Měla byste zájem?“
Kdybych nestála v galerii, asi bych začala řvát strachy. „Pro-promiňte, nejsem tu sama a navíc už budu odcházet. Tak snad někdy jindy.“
„Neutíkejte. Ten obraz je můj a váš osud. A tomu utéct nemůžete. To přece víte.“ Teď už jsem se třásla tak, že mi víno vyšplíchlo na halenku. Ani nevím proč sem odvrátila zrak od muže zpět k obrazu. Temná ulice jako kdyby ožila. Padal sníh, bylo neuvěřitelné ticho, které přerušily rychlé kroky za mými zády.
„Hej, holka! Počkej na mě!“ Nevěřícně jsem se ohlédla. Stála jsem uprostřed tmavé ulice a blížila se ke mně vysoká mužská postava. Dala jsem se do běhu. Přede mnou se ale otvírala pouze ještě temnější a smrdutější ulička. Nebyl vidět její konec.
„Pom-!“ Můj výkřik zdusila ruka, která mi surově zavřela ústa.
„Šetři dechem! Tady tě stejně nikdo neuslyší a kdyby přece, chtěl by se k nám určitě přidat.“ Ten vysoký muž mne dohonil snadno a teď mi výhružně hleděl do očí. Bože! To je přece ten malíř! Z očí mi začaly kanout slzy.
„My dva jsme si souzení. Je to náš osud, tvůj a můj. Tomu neutečeš.“ Pronesl chraptivě a postrčil mě do té smradlavé uličky. Nemohla jsem utéct. Byl příliš silný. Nemohla jsem křičet, jeho silné ruce mi sevřely hrdlo a prsty se pevně sevřely. Ten stisk byl stále silnější a silnější. Přestávala jsem vnímat, vše se vzdalovalo… Viděla jsem své bezvládné tělo na studené zemi tmavé uličky. Přeběhla přes něj hladová krysa, ale už mi to nevadilo. Vysoký muž zhluboka vzdychl a pak se na mé tělo dlouze zahleděl. Cítila jsem jeho uspokojení, jeho … naplnění. A pak vše pohltila temnota.
Noční můra, která mě děsila celý život tady náhle obživla. Zalapala jsem po dechu a opřela se o zeď.
„Jste nějaká bledá. Dejte si ještě víno a pak se projdeme na čerstvém vzduchu.“ Malíř se ode mne na okamžik odvrátil a mávnutím přivolal obsluhu. Na tácku stály naplněné sklenky, ale také plná láhev červeného vína. Netuším, kde se ve mně najednou vzala ta síla, ale než stačil kdokoliv zareagovat, popadla jsem odzátkovanou láhev, vychrstla její obsah na obraz a pak jsem vší silou, kterou jsem v sobě našla, uhodila malíře lahví do hlavy. A znovu a znovu.
Nepamatuji se, jak jsem se z galerie dostala do malé vyšetřovací místnosti. Naproti mně seděl zamračený policista a s nechutí dopisoval mou výpověď.
„Takže pan Vysoký vás zavraždil. Jak mi vysvětlíte, že vy tady sedíte živá a on bojuje v nemocnici o život, protože jste mu rozmlátila hlavu lahví?“
„Protože … protože se to stalo v jiném životě. Nebyl za tu vraždu potrestaný a také mě tenkrát okradl. Vzal mi památeční prsten po babičce. Nic jiného cenného jsem neměla a on si ho sprostě vzal jako suvenýr. Takový krásný prsten ze stříbrných kvítků a s modrým kamenem uprostřed. A-„
„Tak dost! Asi moc koukáte na televizi.“ Policista naštvaně odhodil tužku a chtěl ještě něco říct. Otevřely se ale dveře a kolega ho požádal, aby šel ven. Zůstala jsem sama. Cítila jsem se otupělá, ale také jsem cítila zvláštní úlevu. Jako kdybych navždy zahnala noční děsy, které mne provázely od dětství. Nevěděla jsem, že mě oba policisté přes sklo pozorují.
„Ta ženská je magor. Nebo dobrá herečka. Ale to jí nepomůže.“ Zavrčel naštvaně vyslýchající policista.
„No, to jsem si myslel taky, ale podívej se na tohle.“ Podstrčil kolegovi desky a otevřel je. Byly plné skic mrtvé mladé ženy ležící mezi odpadky. A vždy měla na levé ruce navlečený jemný prsten ze stříbrných kvítků s kamenem uprostřed.
Na text se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové
Druhou adventní neděli nebo také Bronzovou neděli zapalujeme druhou svíčku (fialovou), tzv. betlémskou, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky. Je tak ideální čas pro cokoliv, co nás vnitřně posílí a obohatí.
Symbolika druhého adventního týdne
Druhá adventní neděle nás vede k zamyšlení se nad vztahy mezi lidmi a představuje okamžik, kdy se soustředíme na lidi, které máme rádi, a proto pro ně začneme vyrábět a shánět dárky. Tím, že jim vybíráme dárky, jsme nuceni přemýšlet o jejich povaze, o tom jací jsou, jak je vnímáme, čím bychom jim udělali radost. V tom okamžiku jsme srdcem s nimi. Zatoužíme je vidět. Dárky jsou forma poděkování a úcty k člověku. I to je důmyslně vymyšlené.
Proč slavíme Vánoce?
Slovo Vánoce pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“ a německé slovo Weihnachten si naši předkové jednoduše počeštili. Ovšem kořeny dnešních Vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu a slavily se nejen v Evropě, ale také v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec a toto datum zvolil v roce 274 císař Aurelián jako den natalis solis invicti – Zrození nepřemožitelného Slunce. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 – 407), jež ho ale datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily roku 365. Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození neznáme. Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit v první čtvrtině 4. století. Na křesťanském východě se slavilo 6. ledna podle data Narození Božského eonu – pohanského svátku v Alexandrii. V Římě se slavilo 25. prosince, což bylo datum starého pohanského svátku Narození věčného slunce. Oba svátky se pak spojily – 25. prosince se slavilo Ježíšovo vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem. Později se 6. ledna začali uctívat tři králové, a to podle tří královských darů, kteří mágové Ježíšovi přinesli.
