Rubrika: CESTOVÁNÍ

Zámek je zapsaný na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO jako příklad středoevropské šlechtické rezidence z období renesance. Litomyšlský zámek byl postaven v letech 1568 až 1581 jako reprezentační rodinné sídlo nejvyššího kancléře Království českého Vratislava z Pernštějna a španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara.

Skvost, který si UNESCO zapsalo na prestižní seznam světového a kulturního dědictví, najdete na pomezí Čech a Moravy. Zámek Litomyšl je jednou z nejkrásnějších renesančních staveb ve střední Evropě — byl postaven mezi lety 1568 až 1581. Vratislav II. z Pernštejna, nejvyšší kancléř Království českého, tehdy pověřil výstavbou významné stavitele: Giovanni Battista Aostalli a Ulrico Aostallis zámek stvořili jako dar pro kancléřovu manželku Marii Manrique de Lara y Mendoza (s Vratislavem II. z Pernštejna měla 21 dětí a byla to právě ona, která přivezla do Čech voskovou sošku, později nazvanou Pražské jezulátko). Obdivovat tu budete nádherná psaníčková a figurální sgrafita na fasádách a štítech a dvě velké bitevní scény na hlavním nádvořím – to je jejich práce. Sgrafit se tu nachází více než 8 000, což je naprostý unikát!

Za hraběte Jiřího Josefa Valdštejna-Vartemberka vzniklo zámecké divadlo. Jde tak o druhé nejstarší palácové divadlo v českých zemích (po Českém Krumlově). Slavnostně se otevřelo v roce 1798 a až do poloviny 19. století tu probíhal čilý divadelní život. Členové hraběcí rodiny i jejich přátelé hráli pro publikum oblíbené konverzační komedie.

Za poslední vlastníky zámku platila knížata z linie Thurn-Taxisů. Ti zámek zakoupili v nucené dražbě roku 1855 od Valdštejnů-Vartenberků. České statky spravovala i Helena Bavorská, někdejší snoubenka císaře Františka Josefa I. (císař si za manželku nakonec vybral její mladší sestru Alžbětu, přezdívanou Sisi, a Helena se provdala do rodiny Thurn-Taxisů). 

Najdete zde francouzskou zahradu i anglický park. Krásu zdejších zahrad ocenil už v roce 1937 režisér Otakar Vávra, když tu natáčel Filosofskou historii, adaptaci románu Aloise Jiráska. 

Renesanční klenot mezi rybníky Netolické pánve. Sen italského stavitele, který v cizích službách vzpomíná na vzdálený domov. Panský rozmar, který přinesl úchvatný výsledek. To všechno je Kratochvíle, malebné panské sídlo s jezdeckým areálem, obklopené lesy, rybníky, alejemi a pastvinami.

Zámek Kratochvíle stojí nedaleko Prachatic. Na místě dnešního zámku míval Vilém z Rožmberka hospodářský dvůr Leptáč. V roce 1569 ho však věnoval Jakubovi Krčínovi z Jelena, slavnému budovateli jihočeských rybníků, který si tu posléze vystavěl dvůr, jenž obehnal loveckou oborou. A Vilém z Rožmberka zbystřil! Krčínovi nabídl barterový obchod s myšlenkou, že svůj bývalý majetek vyhandluje zpátky za Sedlčany, ke kterým přihodí ještě deset vesnic. Krčín na velkorysou nabídku kývl a Vilém z Rožmberka nechal v sousedství Leptáče zbudovat lovecký zámek. Na stavbu povolal italského architekta a stavitele Baldassara Maggiho z Arogna a za šest let se nápad vybudovat zámek, který bude vypadat jako italské sídlo, zrealizoval.

Zámek je včleněný do zahrady. Celý areál má tvar obřího obdélníku se zdí, kterou prostupují na třech stranách domky. Složitý terén byl ale původně plný bažin, takže základy stavitelé zpevnili piloty z dubového a olšového dřeva. To v bahně časem ztvrdlo na kámen. A nesměl chybět ani vodní příkop. Po smrti Viléma z Rožmberka přešel zámek do majetku Petra Voka. Ten ho po třech letech prodal císaři Rudolfu II. Po něm patřil ještě Janu Oldřichu z Eggenbergu, kterého vystřídali v roce 1719 Schwarzenbergové. Ti zde v 19. století zřídili ústav pro sirotky. K zestátnění zámku došlo na základě pozemkové reformy roku 1922. Od roku 1981 do roku 2006 tu sídlilo muzeum animovaného filmu. Dnes je zámek zrekonstruovaný do podoby, jakou měl v období posledních Rožmberků.

Nádherné štukové výzdoby zámku i kostela Narození Panny Marie. Autorem je italský mistr Antonio Melana, který patřil v 16. století k družině umělců pracujících pro pány z Hradce a Rožmberka. Nakouknout můžete i do alchymistického koutku. Uchvátí vás honosný Zlatý sál, který sloužil k přijímaní hostů. Zdi zdobí malovaná tapeta brokátového vzoru, malované jsou i dveřní špalety či okenní výklenky. Kachlová podlaha prošla rekonstrukcí podle původního vzoru. Mrkněte vzhůru: uprostřed klenby, mezi erby, zahlédnete portréty čtyř žen Viléma z Rožmberka.

Zdroj: Zámek Kratochvíle

Kouzelná náměstíčka. Úzké uličky vystlané obrovskými pláty zdejšího růžového mramoru, který nohy obyvatel i návštěvníků vyhladily do podoby zámecké podlahy. Antické památky, honosné paláce, kamenné mosty i velkolepá aréna z časů Starého Říma. To je Verona! Pro její krásu ji UNESCO zapsalo na svůj prestižní seznam. Podmanivý půvab dodává městu blízkost Gardského jezera.

Po velkých vyleštěných kamenech bílé a růžové barvy dojdete uličkami plných značkových obchodů s módou, doplňky a domácí zmrzlinou na náměstí Piazza delle Erbe. Tady to žije od časných ranních hodin. Trhovci nabízejí své zboží, ať už to jsou kabelky, nebo čerstvě vymačkané džusy. Náměstí lemují domy a starobylé paláce. Fontánu zdobí socha, které místní říkají Madona di Verona. V renesančním paláci Palazzo Maffei vejdete do obrazové galerie.

Ve Veroně nesmíme zapomenout na muže, který město asi nejvíc proslavil. William Shakespeare umístil do Verony nejen děj své hry Dva šlechtici z Verony, v níž neváhal město upíchnout rovnou na mořský břeh, ale hlavně nejromantičtější drama všech dob – Romea a Julii. Z Piazza delle Erbe je to k Juliinu domu, jen co by kamenem dohodil. Ve dvoře se vypíná Juliina socha. Legenda praví, že tření jejího pravého prsu přinese lásku a plodnost.

Třetí největší aréna v Itálii stojí ve Veroně od roku 30 n. l. Pyšní se elipsovitým tvarem a rozměry 139 x 110 metrů. V dobách své největší slávy pojala až 30 tisíc diváků, přičemž usazení každého z nich na to správné místo zabralo jen 10 minut. Staří Římané zkrátka měli perfektní organizaci v malíčku. Místo, kde v minulosti mezi sebou bojovali gladiátoři nebo probíhaly veřejné popravy, si v současnosti ochočily múzy. Konají se zde operní představení či koncerty populární hudby. Mrkněte do programu, určitě v něm objevíte titul, kterému nebudete moci odolat.

 

Madeira je portugalské souostroví v Atlantském oceánu a je přezdívána jako ostrov věčného jara – zimy jsou tu mírné a připomínají brzké středoevropské jaro, léta jsou teplá, ale ne extrémně horká – a připomínají období, kdy v Česku přechází jarní počasí v letní horka. Příjemných pětadvacet, svěží větřík a slunce dělají z Madeiry oblíbenou letní destinaci.

Díky pozdnímu objevení si Madeira zachovala přírodu, kterou Portugalci v dalších stoletích kultivovali vysazováním exotických rostlin, dovezených z kolonií po celém světě. Pro spoustu návštěvníků je právě příroda a neuvěřitelné kombinace rostlinných druhů hlavním důvodem návštěvy tohoto nádherného ostrova.

Fanoušci horských túr si budou na Madeiře připadat jako v nebi. Nezapomenutelné zážitky vás čekají při cestách vavřínovým pralesem, podél všudypřítomných levád – starých zavlažovacích kanálů, hlubokými kaňony s říčkami a vodopády, při šplhání na horské vrcholy Pico Ruivo a Pico do Arieiro.

Pláží je na Madeiře poskrovnu a jsou vulkanické s oblázky nebo černým pískem. Zážitkem a specialitou ostrova je koupání v lávových jezírkách. Jemný zlatý písek najdete na ostrově Porto Santo nebo na dvou plážích Madeiry, kam byl ovšem dovezený až ze Sahary.

Na Madeiře se budete cítit jednoduše příjemně. Pohostinný ostrov okouzluje turisty přívětivými obyvateli i atmosférou malebných vesniček. Projděte se uličkami Funchalu, dejte si vyhlášenou espadu v rybářské vesnici Câmara de Lobos, navštivte některý z ovocných trhů a ochutnejte madeirské víno.

Foto: madeira-web.com

Kulturní památka je ve správě statutárního města Karviná.

Sbírka umění 19. století otevřela v roce 2003 reprezentativní expozici Českého umění 19. století v Karviné-Fryštátu, v objektu zvaném Lottyhaus. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout expozici umění 19. století, která představuje práce nejvýznamnějších reprezentantů českého umění předminulého věku. Kolekce padesáti obrazů a plastik zahrnuje díla od období klasicismu až po umělecké proudy konce 19. století.

Diváci zde najdou práce představitelů rané romantické krajinomalby Antonína Mánesa, Augusta B. Piepenhagena a Josefa Navrátila, dále žáků Haushoferova krajinářského ateliéru pražské Akademie Aloise Bubáka, Adolfa Kosárka a Julia Mařáka i nejvýznamnějšího zástupce francouzského plenérového realismu u nás Antonína Chittussiho. Náladovou krajinomalbu přelomu století ovlivněnou impresionismem a pointilismem reprezentují plátna Antonína Hudečka a Antonína Slavíčka. Umění portrétu je představeno vynikajícími plátny Antonína Machka, Josefa Mánesa, Karla Purkyně a Jaroslava Čermáka. Žánrovou malbu zastupuje barevně brilantní studie Josefa Navrátila, druhorokokový námět Josefa Mánesa, realistický pohled do interiéru Soběslava H. Pinkase a další. Své místo zde má i umělecká generace Národního divadla v pracích takových osobností jako Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Julius Mařák a František Ženíšek. Umělecké proudy a směry konce 19. století reprezentují práce Maxmiliána Pirnera, Jakuba Schikanedera a Jana Preislera.

Ze sochařů zde zastoupených jmenujme Josefa Václava Myslbeka, Bohuslava Schnircha, Františka Bílka, Quido Kociána, Stanislava Suchardu, Bohumila Kafku a Josefa Mařatku.

Zdroj: NGP

V roce 1541 zničil požár na pražských Hradčanech čtyři středověké domy, které stály na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pozemky pak koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz a vybudoval na nich renesanční rezidenci v severoitalském stylu, která byla dokončena v roce 1567. Palác v následujících dekádách několikrát změnil majitele a až na počátku 18. století připadl dědictvím rodu Schwarzenbergů.

V letech 1870–1874 získal svoji ikonickou sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Schulze. V roce 1909 byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Technického muzea, během druhé světové války v něm bylo Wehrmachtem zřízeno vojenské muzeum a po konfiskaci československým státem se stal sídlem Vojenského historického muzea. Národní galerie Praha získala palác v roce 2002.

Zdroj: NGP

Evropské hlavní město kultury pro rok 2024, Bad Ischl a s ním i dalších 22 obcí v Horním Rakousku a Štýrsku. Místo na soutoku řek Traun a Ischl, kde si základnu lásky budovali císař František Josef I. a Sisi. Dýchne na vás nejen nostalgie, ale i lázeňská blaženost.

V lázeňském městě Bad Ischl se teplými solankovými koupelemi lidé léčili už v roce 1822. Užívali si je horníci z nedalekých solných dolů i vídeňská honorace. Solanka totiž obsahuje řadu cenných minerálních látek, ale především jód ve vysoké koncentraci. Má blahodárný vliv nejen na srdce a pokožku, ale i dýchací cesty, pohybový aparát či ženské pohlavní orgány. A prospívá i ve formě pitného režimu.  V Solné komoře, na jejímž území leží i Horní Rakousy, se sůl těžila již od keltských dob. Ale teprve v 17. století začala z Hallstattu do Bad Ischlu proudit dřevěným potrubím solanka.

Ulicí Kaiser-Franz-Josef- Strasse dojdete až k císařské vile. Rakouskému císaři Františku Josefovi I. bylo třiadvacet let, když se právě tady zasnoubil s šestnáctiletou Alžbětou Bavorskou, přezdívanou Sisi. Jako svatební dar dostal od své matky, Žofie Frederiky, nádhernou vilu postavenou v biedermeierovském stylu. V průběhu let začali mladí manželé dům různě přestavovat, až se dostavěla dvě křídla. Vila tak vytvořila půdorys ve tvaru písmene E. Účel sídla? Každé léto tu císařský pár trávil několik týdnů, oslavovaly se zde i císařovy srpnové narozeniny. Po smrti Sisi sem jezdil císař sám a v nádherně zdobených komnatách si vyřizoval neodkladné vládní záležitosti. Bylo to právě tady, kde 28. července 1914 podepsal vyhlášení války Srbsku, čímž rozpoutal první světovou válku. O pár hodin později zde sepsal manifest Mým národům, ve kterém panovník vyhlášení války vysvětloval a obhajoval. To bylo také poslední léto, které zde strávil. V anglickém parku objevíte kromě mramorové kašny i Marmorschlössl. V tomhle zahradním zámečku měla císařovna Sisi čajovnu. V současnosti tu probíhají výstavy o habsburském rodu nebo dvorské kultuře. Až do 27. října tu vystavuje čínský umělec Aj Wej-wej. Název výstavy zní Transcending Borders.

Návštěva cukrárny Zauner je pro mlsné jazýčky nutností, protože má za sebou dlouhou historii výroby vynikajících cukrovinek, jako jsou Zaunerstollen, Ischler Krapferl nebo tartaletky, Kaisergugelhupf, Zauner Kipferl a Kaisertorte. Viktor Zauner otevřel v roce 1927 přímo na řece Traun kavárnu „Café Esplanade Zauner“, která existuje dodnes. Philipp Zauner je sedmou generací, která vede rodinný podnik.  Jako bývalý dvorní cukrář a dvorní dodavatel si společnost klade za hlavní prioritu udržovat tradice, zachovávat osvědčené metody a zároveň být otevřená moderní době. Stammhaus v ulici Pfarrgasse i Grand Café na Esplanádě zvou k ochutnávce nostalgických pochoutek.

Siriuskogl je nádherný vyhlídkový bod v Bad Ischlu, na který se dostanete během 20minutové túry. Na vrcholu stojí dřevěná rozhledna „Vyhlídka císaře Františka Josefa“ z roku 1885. Hned vedle se nachází hostinec Christopha „Krauliho“ Helda. Jeho kreativita a vášeň pro čerstvou, autentickou a především kosmopolitní kuchyni jsou nakažlivé. Krauliho podnik se vyznačuje jednoduchým, nekonvenčním, ale především oddaným způsobem vaření. V profesním i soukromém životě je znám jako kuchyňský rebel, milující tvrdohlavec a vizionář. Krauli je známý z mnoha německojazyčných televizních pořadů.

Z Bad Ischlu je to pouhá půlhodinka cesty autem k jezeru Attersee. Skoro devatenáct kilometrů dlouhé jezero vlastní rakouské spolkové lesy a je třetím největším a druhým nejhlubším jezerem v Rakousku. Attersee se pyšní neskutečně čistou vodou (lze vidět až do hloubky dvaceti metrů) a příznivou teplotou vhodnou ke koupání.

Attersee je spojeno také s českou stopou. U jezera totiž pobýval rodák z Kaliště u Jihlavy, hudební skladatel Gustav Mahler. Poprvé se u Attersee ocitl v roce 1893 v rámci rekonvalescence po prodělané choleře a místo mu učarovalo natolik, že sem další tři roky jezdil v letních měsících za odpočinkem. Nadšeně se věnoval cyklistice, pěší turistice a koupání. Komponista bydlel v hostinci Gasthaus zum Höllengebirge (dnes hotel Föttinger) ve Steinbachu a nádherné prostředí ho velmi inspirovalo k napsání nových skladeb.

Zdroj: Austria.com

 

 

 

Klášter Na Františku, mimořádně historicky cenný klášterní komplex, jedna z nejstarších gotických staveb Prahy, nese jméno své zakladatelky, přemyslovské princezny sv. Anežky České (svatořečené roku 1989). Anežka Přemyslovna (patrně 1211–1282) založila zdejší klášter klarisek a menších bratří za podpory královské rodiny počátkem třicátých let 13. století, zanedlouho poté do něj vstoupila a stanula v jeho čele.

Klášter Na Františku byl prvním sdruženým dvojklášterem klarisek a menších bratří v Záalpí, byl však také budován jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se místem královské korunovace i svědkem královských pohřbů, místem posledního odpočinku sv. Anežky České.

Význam kláštera po Anežčině smrti neupadl, ctili jej také Lucemburkové, nástupci Přemyslovců. Řeholnice obývaly klášter až do počátku husitských válek, po jejich skončení se do kláštera navrátily a usilovaly o jeho obnovu. Další etapou dějin kláštera je jeho převzetí dominikány v době rudolfínské. Tehdy definitivně zanikl klášter menších bratří. Pozemky kláštera byly rozprodány, postupně na nich vznikala nová městská čtvrť. Po odchodu dominikánů se klarisky na František vrátily, úpadek kláštera však nezastavily. Roku 1782 byl Josefem II. klášter zrušen a následně prodán v dražbě.

Zchátralému klášteru pronajímanému pro nejrůznější účely opakovaně hrozilo zboření. Poslední návrh přinesl asanační plán Prahy na sklonku 19. století. Díky svému významu však klášter zániku unikl. Od počátku 20. století byl postupně dokumentován, zkoumán a opravován. I přes pohnuté osudy areálu se dodnes dochovalo jádro unikátní dispozice bývalého dvojkláštera. V sedmdesátých letech 20. století byl prohlášen národní kulturní památkou. Po dlouhotrvající rekonstrukci pak byl v osmdesátých letech zpřístupněn. Dějiny jednotlivých staveb mapují za-stavení prohlídkového okruhu v exteriéru i interiéru kláštera.

Přízemí areálu zaujímá prohlídkový okruh věnovaný historii dvojkláštera a jeho zakladatelce. Jeho součástí je také lapidárium v konventu klarisek (černá kuchyně a refektář) a menších bratří (ambit), které zahrnuje významný soubor architektonických fragmentů z doby výstavby kláštera, zakládacích desek oltářů a náhrobních kamenů. Celoročně a zdarma jsou přístupné také obě klášterní zahrady s prohlídkovým okruhem architekturou kláštera a sochařskými díly předních českých umělců.

Sochařská zahrada

V klášterních zahradách jsou instalovány téměř dvě desítky sochařských děl současných českých autorů. Výjimkou je pouze významné dílo Františka Bílka, jedna z prvních sochařových realizací s názvem Golgota (1892). Díky zápůjčkám autorů – Michalu Gabrielovi (Tanečníci), Čestmíru Suškovi (Buben), Jaroslavu Rónovi (Podobizna s lebkou), Pavlu Opočenskému (Umyvadlo, Zpovědnice) a Stefanu Milkovovi (Amorfoid) jsou vedle děl doyenů českého sochařství – Karla Malicha (mezi jinými Energie, Strom), Stanislava Kolíbala (Pád) a Aleše Veselého (Zavěšené břemeno, Šikmý průřez šikmou osou) – zastoupeni také etablovaní sochaři generace, z níž řada náležela k členům umělecké skupiny Tvrdohlaví, založené v roce 1987. Přímo pro areál Anežského kláštera vytvořil dva samostatné objekty František Skála (Přístěnek, Sluneční vozík). Přístěnek je určen zejména nejmenším návštěvníkům areálu.

Zdroj: NGP

Městečko Hallstatt v Rakousku bylo vždy v hledáčku turistů, leží bezprostředně u Halštatského jezera a již od roku 1996 je zapsané na seznamu UNESCO. Turisté sem jezdí již po léta obdivovat barevné domky natěsnané vedle sebe na pobřeží, přímo pod vysokými horami. Pohled doslova pohádkový.

Malebné dřevěné domky jsou nalepené na skále, která se majestátně pnou nad jezerem. Z vyřezávaných oken trčí truhlíky s muškáty. Některé domky obrůstá břečťan, jiné zase stojí na vodní ploše. Ze skalní výšky teče dolů vodopád. Hallstatt  je pohádková idylka. A není divu, že přilákal i filmaře, kteří si městečko vybrali jako předlohu Ledového království, a vy tak máte možnost navštívit pravý Arendell. Číňané se do snímku pro děti zamilovali natolik, že si pořídili kopii Hallstattu. Umístili ji do průmyslové provincie Kuan-tung, kde stojí nachlup stejné domy, pivnice, obchody nebo promenáda podél uměle vytvořeného jezera.

Kostnice

Navštívíte-li místní kostnici, naskytne se vám velmi netradiční pohled. Více než tisíc vybělených lebek je zde vystaveno a seřazeno podle rodinných vztahů. Většina z nich na sobě nese jméno, datum narození a úmrtí dotyčné osoby a kresbu – nejčastěji květiny, dubové listí, břečťan a kříže. Kosti se z důvodu omezené kapacity prostoru ukládaly daleko od lebky.

Vznik kostnice v Hallstattu se datuje do 16. století. Zemřelí se tehdy ukládali do rakví a po přibližně patnácti letech hrobník pozůstatky vykopal, kosti pohřbil v horách a zanechal pouze lebku. Tu nechal venku pomocí slunečních paprsků zcela vybělit a poté ji místní malíři vyzdobili požadovanými kresbami. Následně na to se lebka uložila do kostnice na určené místo podle příbuzenských vazeb.

Nejstarší solné doly světa

Přímo nad Hallstattem si dokonce můžete projít vůbec nejstarší solný důl na světě! Prohlídkové okruhy trvají průměrně kolem 90 minut a na závěr se můžete sklouznout po 60 m dlouhé hornické skluzavce.

Hallstattské jezero

Hallstattské  jezero je dlouhé 8 kilometrů a hluboké 125 metrů. Nad ním se ve výšce 2108 metrů vypíná hora Krippenstein. Je součástí pohoří Dachstein a ve svých útrobách ukrývá přes 60 kilometrů jeskyní. Zpřístupněné prostory získaly pojmenování podle oper Richarda Wagnera. V nádherně nasvícené Rieseneishöhle (Obří ledové jeskyni) se v létě dokonce pořádají koncerty klasické hudby.

Romantická krajina jezera a okolních hor byla v minulosti spíše překážkou, neboť až do konce 19. století byla vesnice velmi špatně přístupná. V podstatě se tam nedalo dostat jinak, než lodí, případně velmi úzkou horskou stezkou. Následně musely být pro stavbu silnice odstřeleny části skal.

Úžasné výhledy na město, jezero i hornaté okolí vám nabídne prosklená vyhlídková plošina umístěná na kopci nad Hallstattem. Vznáší se volně ve výšce 360 metrů. K vyhlídce vyjděte pěšky nebo se nahoru vyvezte lanovkou.

Zdroj: Austria.com

Valdštejnská jízdárna byla postavena v roce 1630, Národní galerie Praha využívá prostor Valdštejnské jízdárny ke krátkodobým výstavním projektům. Jízdárna se nachází v zahradě komplexu raně barokního paláce, který pro Albrechta z Valdštejna vybudovali italští architekti Andrea Spezza a Nicolo Sebregondi. Po náročné rekonstrukci v roce 2000 byla jízdárna opět zpřístupněna veřejnosti.

Valdštejnská jízdárna je historická budova školy jezdectví, dnes výstavní sál u stanice metra Malostranská. Jízdárna přiléhá k Valdštejnské zahradě, na opačné straně než je Valdštejnský palác, a je součástí sídla Senátu Parlamentu ČR. Valdštejnskou jízdárnu spravuje Kancelář Senátu, která ji za symbolickou částku v roce 1996 pronajala Národní galerii, jež zde realizuje svůj program krátkodobých výstav.

Historie

Jízdárna sloužila svému účelu do konce 19. století. Provoz budovy s sebou nesl vysoké náklady, a tak rodina Valdštejnů pronajala jízdárnu mladoboleslavské automobilové továrně Laurin & Klement. V roce 1926 toto nájemní právo přešlo na Akciovou společnost, dříve Škodovy závody v Plzni, po níž si budovu jízdárny pronajímaly další podniky automobilového průmyslu. Pronájem jízdárny autodílnám pokračoval i po válce. Přibližně ve stejné době byla před jízdárnou zahájena výstavba nepříliš povedeného Výstavního pavilonu hlavního města Prahy, který později sloužil Ministerstvu informací a v roce 1953 byl pronajat Čs. krátkým filmem.

V souvislosti s výstavbou stanice metra Malostranská byla v roce 1974 budova zdemolována. V roce 1950 bylo naplánováno, že ve sklepích jízdárny vzniknou halové garáže, u zdí jízdárny a pavilonu pak měl vzniknout výtah pro automobily. Nakonec však bylo rozhodnuto, že se jízdárna stane výstavní galerií a Valdštejnskou jízdárnu tak začala využívat Národní galerie.

Zdroj: NGP