Konec roku na druhém konci světa: Ó Makahiki – čase radosti, čase milování

Měl jsem tu čest svého času sousedit na Spořilově se známým cestovatelem  a spisovatelem  Dr.Miloslavem Stinglem.  Nejenže jsem rád četl jeho knihy, ale stejně rád – nebo možná ještě raději – jsem poslouchal  jeho vyprávění.  Ochotně mi poskytl  i několik rozhovorů pro noviny ve kterých jsem tehdy působil.  Dr. Stingl na svých cestách  mnohokrát  slavil  Vánoce i  příchod nového  roku na  opačném konci  světa,  v  krajinách  pro  Evropana  více než  exotických.  Na tomto místě si proto dovolím se o vzpomínky slavného cestovatele rozdělit.

Zatímco Vánoce  i Nový  rok jsou  u nás  vázány na  křesťanskou tradici, u skupin, ke  kterým Dr. Stingl často směřoval – u Indiánů či  Papuánců – jsou svátky určeny určitými astronomickými fakty jako je zimní nebo jarní slunovrat. Rovnodennost  nepřehlédly ani tyto  jednoduché skupiny a pro  řadu z nich – například  v Polynésii v království  Tonga,  začíná nový  rok 21. března. Indiánské  stavby bývaly orientovány tak, aby na  ně dopadl první paprsek v určité  datum, což se týká například pyramid na Yucatanu. To  období, které my považujeme za Vánoce,  nehrálo u  nich takovou  roli jako  věci, které  se daly vyčíst z nebe a které se pravidelně opakovaly. Vánoce se pro tyto exotické kmeny staly důležité teprve s příchodem misionářů.

Nejsou tedy tyto národy o něco krásného ochuzeny?

K našim Vánocům, času radosti, bych přirovnal na Havaji pradávný svátek Makahiki k  oslavě boha  plodnosti Lona.  Dodnes, přestože se všude kolem  zvedají věže  křesťanských kostelů,  místní obyvatelé tento svátek radostně slaví nepřetržitě celé čtyři měsíce od začátku listopadu do března.  Celé toto období  se na Havaji  lidé veselí, zpívají, hodují,  milují   a  oddávají  nejrůznějším hrám.  Marně hledám v paměti  k čemu  toto slastné  a šťastné  stodvacetidenní období radosti přirovnat.  K našemu masopustu  či brazilskému karnevalu? Ne,  je   neopakovatelnou  a  nenapodobitelnou   havajskou  férií radosti. Je to radost na radost. Je to prostě MAKAHIKI!

A obdoba našich křesťanských Vánoc?

Zajímavé  bylo,  když  jsem  trávil  Vánoce  na  některé misijní stanici.  První  křesťané,  kteří   přišli  na  Panenské  ostrovy v Karibském  moři,  byli  misionáři  tak  zvané  Moravské církve. Moravští bratři  odvozují svůj původ od  Českých bratrů, kteří po Bílé hoře odešli do exilu. Pro tyhlety „exotické“ moravské bratry jsou pojmy  jako Komenský nebo  Růžový palouček základními  prvky jejich  víry a  tamní věřící,  byť černí  jako bota, mají hluboký vztah  k  české  a  moravské  zemi.  Pobýval  jsem zde několikrát a natočil i  film o vánocích, který  naše televize vysílala. Mají i Betlém  s černým  Ježíškem a  černou Panenkou  Marií. Strojí si umělé stromečky a pro bohaté přivážejí z Kanady jedličky.

Vzpomenete si na nějakou vánoční příhodu?

Jednou  jsem  na  Štědrý  den  odlétal  z  Meridy na poloostrovu Yukatan.  Mexiko   je  katolická  země  a   na  letišti  panovala štědrovečerní   pohoda.  Letadlo   mělo  takové  latinskoamerické zpoždění  a  mne  zaujala  paní,  která  tam  seděla a strašně se chechtala, což se  to k té slavnostní náladě  příliš nehodilo. To jsem ještě  netušil, že se  velmi dobře baví  nad knihou Voskovce a Wericha. Byla to česká emigrantka, žijící ve Spojených státech, která  letěla  na  ostrov  Cozumel  trávit  svou  dovolenou. Bylo sympatické, že  o Štědrém dnu na  mexickém letišti čte emigrantka z Čech českou knihu a připlete se k tomu i český spisovatel.

 

A jaké  jste zažil Silvestry?

Nový rok  odpovídá křesťanskému kalendáři i  tradici. Pokud jsem byl u vysloveně exotických kmenů tak  jsem o Vánocích ani o Novém roce nevěděl. Když to neslavili oni, neslavil jsem to ani já nebo jsem slavil s  nimi jejich Makahiki. Velké zážitky  mám z Manaosu v Amazónii, kde se bouřlivá  silvestrovská noc velmi silně podobá karnevalu v  Ríu. Uprostřed hlučné střelby  člověku připadá Velká říjnová  revoluce  jako  procházka   růžovým  sadem.  Ulice  plné temperamentních tanečníků  a tanečnic, které  více odhalovaly než zakrývaly. Mulatky, míšenky černochů  s indiány jsou nejkrásnější ženský  na světě,  krásnější než  polynézanky. Ještě  zajímavější Silvestr jsem prožil na Jamaice, která  sama o sobě je zemí rumu, vyhlášených tanečníků  a exotické regé-muziky.  Do hlavního města Kingstonu jsem přiletěl pozdě večer. Všichni byli jamajským rumem velmi povzbuzeni a rozjařeni, až jsem se trochu toho temperamentu bál.  Všechny hotely  byly obsazeny  a volné  lůžko jsem našel až v malém penzionu.  Patřil staré vdově  po anglickém důstojníkovi, který tam před mnoha lety  sloužil. Všichni hosté byli v ulicích, takže majitelka mne  pozvala na anglický punč. U  nás je tradice, že o půlnoci se v televizi  zahraje hymna a objeví státní vlajka. U nich se stalo to samé a  první minutu nového roku běžel sestřih toho,  co se  minulý rok  v celém  světě událo.  A protože to byl 1.leden  1969, tak  velká část  sestřihu byla  věnována událostem z Československa.  Nejdříve ukázali  Hradčany a  pohled na Prahu. Teprve potom  ruské tanky, Dubčeka  a Kriegla. Musím  přiznat, že jsem byl v  těch prvních minutách nového roku  naměkko. Z ulic se přitom ozýval bouřlivý rachot a rytmická jamajská regé-muzika.

 

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   FB Dr.  Miloslav Stingl

 

Jak se chodí za holkama v Tichomoří – Dr.  Miloslav Stingl, český cestovatel, etnograf a spisovatel

V jedné  naší  národní  písničce  lká  děvčica  nad  tím, že musí v komůrce spávat sama a v jiné se zase holedbá šohaj, že si dá na své zálety urobit pořádné kyjačisko. Jak své milostné záležitosti řeší mládenci a panny na opačné straně zeměkoule?

Tuto otázku jsme položili bezkonkurenčnímu znalci poměrů i v těch nejzapadlejších končinách – kam nás dosud běžně nevozí žádná cestovní kancelář  –   cestovateli, etnografu   a  spisovateli  Dr.  Miloslavu Stinglovi, který   při svých  mnoha cestách kolem  světa strávil v exotických zemích dlouhá  léta  svého života.  A řadu let právě na  ostrovech Oceánie, ležících  uprostřed Pacifiku severně od břehů Austrálie a jižně od Japonska.   Dr.  Stingl se nedávno v plné svěžesti dožil požehnaných 89 let a o svých cestách rád hovoří.  Desítky jeho knih byly přeloženy do celé řady světových jazyků.  Mohu se pochlubit, že před řadou let jsem s ním bydlel na Spořilově na stejném patře a v minulých letech jsem s ním často hovořil o jeho cestách i neopakovatelných zážitcích.

Milování v ráji

„Říkáte kyjačisko,“  pousmál se cestovatel.  „A víte, že  opravdu něco   podobného   mají   i   na   tichomořském   ostrově   Truk. K nejcharakterističtějším  suvenýrům patří  nejen dřevěné válečné kyje, ale také malé ‚felai‘-  milostné hole, které místní řezbáři vyhotoví tamním  ‚šohajům‘ na zakázku  a ozdobí je  i originálním mikronézským  ornamentem. Dobrý  mrav nejen  v Evropě,  ale i  na Truckých  ostrovech žádá,  aby milostná  iniciativa vycházela  od muže.  Felai  se  stává  jakousi  legitimací  lásky, za kterou se mládenci nestydí,  ale kterou naopak docela  veřejně dávají najevo své  touhy, když  se s  ním v  ruce procházejí  po vesnici. Pokud touha   mladého  muže   směřuje  k   určité  dívce,   při  vhodné příležitosti své  vyvolené předvede vzor  na své milostné  hůlce. Dívka si ornamenty pozorně prohlédne, bez ohledu na to, zda se jí její majitel líbí nebo ne. K milostným hrám a dobrodružstvím i na truckých ostrovech  se nejlépe hodí krásná  vlahá noc, kterých je tam  ostatně  bezpočet.  Po  setmění  pak  dochází  k praktickému vyzkoušení  této milostné  legitimace. Nápadník,  vyzbrojený svým zdobeným felaiem, se  tiše přiblíží k chýši své  – dosud svobodné – dívky a hůlku prostrčí její  stěnou. Dívka, které nápadník svůj felai  během dne  už předvedl,  ačkoliv mezi  nimi nepadlo jediné slovo,  návštěvu svého  eventuálního milence  očekává. Jen  na ní také  záleží  jak  odpoví.  Dívka  si  nejdříve pozorně prohlédne felai. Je-li  ornament shodný s  tím, který jí  byl předložen při procházce  vesnicí, pozná,  že na  její chýši  i srdce klepe ten, kterého očekávala  a může mu  tedy, uprostřed noci,  dát odpověď. Vtáhne-li  hůlku do  chýše, je  to naprosto  jednoznačná odpověď: ‚pojď dovnitř  a miluj mne!‘. Jestliže  ale vystrčí felai zpátky, je odpověď stejně opět zcela jednoznačná. Mládence ani jeho felai nechce ani vidět!“

Mladí  lidé neztrácejí  čas dopisováním  a prostřednictvím trucké milostné  hůlky si  domlouvají další  schůzky a  vyřizují vzkazy. Snad proto je na ostrově tak málo svobodných dívek, ale prý se to tam s manželskou věrností nebere až tak příliš vážně. Dr. Stinglovi někdy říkají závistivci: „Ty jsi se měl! To je tam, co děvčata nosí jen bikiny …“ A on jim popravdě říká, že často ty dívky nenosí ani ty bikiny!

Klubíčková volba

Ve druhé polovině devatenáctého století obnovil havajský král Kalakua i tradice havajského milování. Král sám měl pro tento obor obzvláštní vlohy. Při slavnostech pronášel plamennou řeč zvanou „halala“, na kterou se připravoval celé dny. Když řeč dosáhla svého vrcholu, museli muži odložit své pláštěnky, aby se král mohl přesvědčit, zda měla jeho slova za přítomnosti dívek žádoucí účinek. Pak docházel k obřadu klubíčkové volby. Král sáhl po liánovém klubku v dýni nechal jej odkutálet do trávníku do kruhu wahin  (dívek), přičemž konec vlákna stále držel v ruce. Dívka, před níž se klubko zastavilo, se půvabným tanečním krokem a za současného navíjení klubka odebrala ke králi. Kalakaua ji objal a zmizel s ní v paláci. Pak byli na řadě urození páni a nakonec i prostý lid. Házení klubkem pak pokračovalo celou noc. Liánové klubko se jmenuje olona a výrazu „rolling the olona twine“ (házet olonou) se v určitých společenských kruzích používá dodnes. Inu, jiný kraj – jiný mrav.

Ženy nebo život

Ne vždy však namlouvání a milování bylo tak romantické. V Lahaině – bývalém  hlavním městě  Havajského království  – dodnes ukazují kouli  z těžkého  lodního děla,  která byla  v roce 1825 vypálena velrybáři ze  škuneru John Palmer  na Richardsovu misii.  K ní se váže příběh  námořníků, kteří se chtěli  silou domoci svého práva na rozkoš dívčí náruče.V době největší  slávy havajského velrybářství  kotvilo v Lahaině až čtyři sta velrybářských lodí za rok. Na nich připlouvali muži, kteří  prožili na  moři dlouhé  měsíce a  další je  čekaly. Drsní chlapi  bez  skrupulí  příliš   nedbali  na  zákony,  morálku  či přikázání své  víry ani doma  a na Havaji  se řídili heslem: „na západ od Hornu není Bůh, na  západ od Hornu je všechno dovoleno!“

Jedinou  zastávkou  lodí  na  západ  od  Hornova  mysu byla právě Lahaina,  kterou  si  námořníci  představovali  jako dokonalý ráj naplněný  anděly   ženského  pohlaví,  dokonalé   krásy  a  velmi přístupných k milování. Pokud tito  tvrdí muži o něčem snili, pak to byla právě  Havaj. Ne pro dokonalou krásu  těchto ostrovů, ale pro  krásu,  náruč  a   pohostinný  klín  jejich  žen.  Námořníci vzpomínali  jak v  přístavech  překrásné  dívky samy  bez vyzvání připlouvaly vstříc  evropským lodím a  bez ostychu vstupovaly  na palubu.  Ochotně  se  vzdávaly,  ba  dokonce  samy  se námořníkům nabízely. Snili a vzpomínali,  jak jim Havajky, ozdobené voňavými květinovými věnci, mezi milováním zpívaly a tančily. Pak se ale vše náhle změnilo. Lovce vorvaňů nečekala jediná dívčí náruč. To jejich krajan – misionář Richards – přesvědčil havajské náčelníky a králova guvernéra ostrova Maui, aby vyhlásili na styk svých dcer  a žen s  velrybáři tabu. Havajky  uposlechly. Prvními postiženými, kterým byla odepřena rozkoš radovánek s domorodkami, byli námořníci z britské lodi Daniel. Tvrdí chlapíci, nebojící se rozbouřeného moře  ani vorvaňů, nebrali však  na nějaké polynéské tabu zřetel. Rozhodli se věc řešit po svém a šli do ulic hlavního města    Havajského   království    udělat   pořádek.   Misionáři Richardsovi, kterého dostihli u dveří misie, přiložili nůž na krk a řekli: „Ženy nebo život!“  Richards nekapituloval, ale chtěl se zachovat jako mučedník mezi lvy římského cirku a odpověděl stejně originálně:  „Naše životy  mít můžete,  naše ženy  však nikoliv!“  Mezitím k misii dorazili domorodci ozbrojeni noži a kyji (nikoliv milostnými) a láskychtiví velrybáři museli vzít nohy na ramena. Námořníci si  proto raději vozili  pro potěšení havajská  děvčata přímo  na palubách  svých lodí  a zvláště  Angličané tvrdili,  že „nikdo nemá  právo upírat ženy  Angličanům!“ Živý náklad  odmítli vydat  rodinám  a  smrtelně  míněnou  výhrůžku  „ženy nebo život“ potvrdilo  i bombardování  Lahainy z  lodních děl.  Pro tentokrát kapitulovali  zase  Lahainští  a   námořníci  i  se  svým  něžným potěšením odpluli do klidnějších vod.

A dnes? „Ze   čtyř  set  velrybářských  lodí,  které sem v časech havajské  velrybářské  horečky  rok  co  rok  připlouvaly,  zbývá v Lahaině  dnes  už  jen  jedna  jediná  – Kartagiňan. Z oněch slavných dob zde ale zůstal stát tak potřebný a užitečný kriminál Hale  Paahao  –  postavený  pro  zdivočelé  lovce  vorvaňů a žen. A přežilo zde  jako slogan i  heslo neobvyklých vyděračů  Havajců – Ženy nebo život,“ dodává Dr. Stingl.

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   archiv – Dr.  Miloslav Stingl/FB