Noční služba – Hana Lajtkepová

Myslím, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych se stal guardem. Ale když jsem začal studovat vysokou školu, potřeboval jsem si přivydělat. A dělat nějakého sekuriťáka mi přišlo jako dobrý nápad.
Velmi brzy jsem pochopil, že moje představy byly velmi zkreslené. Ta práce není vůbec jednoduchá.
Hodně se nachodíte, dát si šlofíka při noční, když už toho máte dost, není možné. Riskujete vyhazov. A taky jsem na začátku natrefil na poněkud vydřidušskou společnost, která nás nutila dělat čtyřiadvacetihodinové směny. Uměli to ve výkazech udělat tak, že obešli zákon, který tohle zakazuje. Asi je vám jasné, že s mým studiem to šlo z kopce. Po dvou letech jsem sice změnil zaměstnavatele, ale ze školy jsem vypadl.
Moje nové působiště bylo lepší na plat, ale také náročnější. Jelikož centrála sídlila v zahraničí, museli jsme zvládat každodenní komunikaci v angličtině. A byli jsme pod stálým dohledem kamer. Ale zvykl jsem si. I na obchůzky rozsáhlého areálu, které jsme museli stihnout v určeném čase. Ani jsem si nevšiml, jak čas letí. Dvanáctihodinové směny se nepravidelně střídaly a já byl po téměř deseti letech služby už ostřílený kozák. Jasně, občas mě dokázali někteří lidé pořádně vytočit, ale jinak jsem byl tak nějak spokojený. Až do mé nedávné noční služby …
Noc ubíhala jako stovky předešlých. Sledoval jsem monitory na různých patrech budovy. Všude pusto prázdno. Klid a ticho. Jen dole u garáží se k výtahu pomalu blížil starší kolega. Počítám, že za chvíli vyjede ke mně výtahem a trochu oživí ospalou atmosféru. Možná bychom si oba měli dát kafe, pomyslel jsem si a v tu chvíli se začaly otvírat dveře výtahu.
„Sakra, Tondo, ty sis pospíšil! Kafe ještě nemám.“ Uchechtl jsem se a zvedl oči od obrazovek. Na osvětleném prostranství před výtahovými dveřmi stála, bokem ke mně, postava. Bezchybný modrý oblek, husté hnědé kudrnaté vlasy.
„Ha, ha, dobrej vtip!“ Pronesl jsem sarkasticky, ale někde v zátylku mě zamrazilo. Tonda je menší, poněkud při těle a tenhle člověk je vyšší a štíhlý. To nemůže být kolega!
„Hej, jak jste se sem dostal?“ Houkl jsem poněkud přiškrceným hlasem k neznámému. Začal se ke mně otáčet jako ve zpomaleném filmu. Srdce mi tlouklo až v krku a podivný pocit hrůzy se stupňoval. Na to, co jsem uviděl, jsem opravdu nebyl připravený.
Ten muž, nebo co to bylo, neměl tvář. Na místě obličeje se mu kroutily husté hnědé vlasy. Byla to vlastně hlava ze zadní strany. Jenže … jenže já cítil, jak se na mě to stvoření upřeně zadívalo. A udělalo krok vpřed.
Buď jsem usnul a musím se vzbudit, nebo musím omdlít, blesklo mi hlavou.
„Stůjte!“ zaskřehotal jsem z posledních sil. K mému překvapení se to něco opravdu zastavilo. Nespouštělo to ze mě oči, které jsem neviděl, ale tušil a přísahal bych, že mu na neexistující tváři hraje pobavený úšklebek. A pak se zase pohnul, ale nikoliv mým směrem. Udělal jeden pořádně velký krok vzad a zmizel mi za velkou skříní. Cítil jsem jeho přítomnost, ale nemohl jsem se hnout, byl jsem absolutně paralyzovaný. K hrůze se přidalo zoufalství. Co přijde teď?
V tu chvíli se s rachotem otevřely dveře výtahu a do velína rozvážně vkročil Tonda. I přes svou únavu si všiml mého vytřeštěného pohledu směrem ke skříni. Zvědavě za ní nakoukl a pak zakroutil hlavou. „Neříkej mi, že tě tak vyděsil ten malej pavouk. Hele, já už na tyhle vtípky nějak nemám sílu. Nebylo by kafe?“
Ztěžka jsem polknul a kývl. Konečně jsem se mohl hýbat. Vypili jsme každý černý životabudič a pokračovali v práci. Za pár hodin jsem na obchůzku vyrazil já a věřte, že poprvé v životě jsem se opravdu bál každého stínu. K mé obrovské úlevě už ale zbytek služby proběhl bez podivností.
Ráno jsem s úlevou předal práci střídajícímu kolegovi a s hlubokým výdechem opustil budovu. Nejspíš mě v noci přemohl mikrospánek a bujná fantazie si se mnou nehezky pohrála. Usmál jsem se a s povzdechem nad sebou zakroutil hlavou. V tu chvíli se mě zmocnil pocit, jako by mne někdo pozoroval. Prudce jsem se otočil směrem k budově, kterou jsem před okamžikem opustil. Ve druhém patře za oknem se rýsovala vysoká postava. Kolem hlavy se jí nepoddajně vlnily husté vlasy, zakrývající celý obličej. V následující chvíli kolem toho modrého přízraku prošel jeden z mých kolegů. Vypadalo to, že vůbec nikoho nevidí, ale to něco uvidělo jeho. Tíha jeho pohledu zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala. Zmizel i on. Ale opravdu zmizel? Co chtěl? Co se bude dít na mé příští směně? A kdo to byl? Nebo spíše, co to bylo? No, já to vlastně nechci vědět. Radši. Vy byste chtěli?

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.

Smolný den – Michal Dlouhý

Strážmistr František Dvořák z četnické stanice v okresním městě Kutná Hora v Čechách byl na základě své žádosti zařazen do I. kursu pro výcvik policejních psů v Nových Hradech v jižních Čechách. Byl totiž majitelem soukromého psa, německého ovčáka jménem Riga.

Po úspěšném absolvování kursu bylo dnem 9. května 1923 výnosem ministerstva vnitra číslo 27.500/13-1923 schváleno používání služebního psa Riga ve službě pátrací a kutnohorská četnická stanice byla zřízena jako četnická stanice s policejním psem, neboť majitel psa strážmistr Dvořák se zavázal, že propůjčí bez výhrady svého psa k dispozici pro bezpečnostní službu v celém obvodu okresního soudu v Kutné Hoře.

Účastníci I. kursu pro výcvik policejních psů

Ministerstvo vnitra uzavřelo s První českou vzájemnou pojišťovnou v Praze II, Spálené ulici číslo 24 pojistkou číslo 61.226 smlouvu o pojištění proti škodám způsobeným policejními psy.

Dne 11. září 1923 byl strážmistr Dvořák velitelem kutnohorské četnické stanice vrchním strážmistrem Stanislavem Francem za základě dožádání sousední četnické stanice Suchdol vyslán, aby se služebním policejním psem Rigou pátral po pachatelích krádeže drůbeže ke škodě rolníka Josefa Semeráda z obce Mezholezy.

Vzhledem k tomu, že usedlost Semerádových byla doslova uprostřed návsi a z jedné strany sousedila s často používanou polní cestou, bylo strážmistru Dvořákovi ihned po příchodu na místo jasné, že naděje na úspěšné použití služebního psa je doslova minimální.

Přesto uvedl služebního psa Rigu u vykradeného kurníku na stopu pachatelů krádeže. Pes Riga stopu navětřil, ale vypracoval ji, jak jeho pán ostatně předpokládal, pouze doprostřed návsi a zde ji ztratil. Opakované pokusy o navětření stopy pachatele přerušené pohybem většího počtu osob po návsi byly neúspěšné.

Stejně tak zůstalo neúspěšné pátrání velitele suchdolské četnické stanice vrchního strážmistra Václava Havlíčka po pachateli krádeže v okolních obcích.

Více než sedm kilometrů dlouhou cestu zpět do Kutné Hory využil strážmistr Dvořák ke zdokonalování dovedností psa Riga a nechal jej aportovat hozené předměty.

Po návratu na četnickou stanici vypustil strážmistr Dvořák na volno Rigu do staniční zahrady, aby se vyběhal a vyprázdnil a sám se odebral do staniční kanceláře zpracovat zápis o vykonané službě do své služební knížky a záznam o negativním výsledku pátraní do staniční služební knihy.

Hlášení o negativním výsledku pátrání přijal staniční velitel vrchní strážmistr Franc se značnou nelibostí.

Když se strážmistr Dvořák vracel do staniční zahrady uviděl, jak se pes Riga znenadání rozběhl ke zde přítomnému strážmistru Augustinu Paulišovi, který se na zahradě za přecházení z jednoho konce na druhý učil, a chytil jej zuby za kalhoty a tyto na přední straně nad kolenem roztrhl. Na kalhotách strážmistra Pauliše vznikla po Rigových zubech díra 16 centimetrů široká a 21 centimetrů dlouhá. K žádnému, byť sebemenšímu zranění strážmistra Pauliše ale nedošlo. Jelikož se jednalo o téměř nové, a ještě plně použitelné kalhoty služebního stejnokroje, požadoval strážmistr Pauliš jejich náhradu ve výši 180 Kč.

Následně musel strážmistr Dvořák zpracovat pro Zemské četnické velitelství pro Čechy stanovenou Zprávu o poškození cizího předmětu způsobeném služebním policejním psem Rigou, ve které musel dopodrobna popsat, jak k události došlo, dále uvedl, že pes Riga není kousavý, ale spíše hravý a že doposud neublížil jak cizí, tak ani známé osobě a tím pádem jeho majitel nemohl předvídat, že by pes mohl něco podobného spáchat. Kromě toho uvedl že pes Riga zná všechny četníky zařazené na zdejší četnické stanici. Tím pádem se nedalo jak majitelem, tak ani poškozeným strážmistrem Paulišem vzniku škody nikterak zabránit, neboť nikdo nemohl předvídat, že by pes něco podobného mohl spáchat. Zřejmě byl z předchozího pátrání a následně prováděného výcviku rozvášněn. K události došlo asi hodinu po návratu do četnických kasáren, přičemž pes byl i ve staniční kanceláři, kde se mimo velitele četnické stanice nacházel i strážmistr Pauliš. Vzhledem k tomu, že pes nejevil žádné známky rozvášněnosti, nebyl tudíž důvod opatřit jej náhubkem.

Současně s tím zpracoval strážmistr Dvořák na předepsaném formuláři i Zprávu o poškození cizího předmětu pro První vzájemnou pojišťovnu v Praze.

Po smolném dni strávil strážmistr Dvořák výše uvedeným úřadováním ještě celý následující den.  Následně se ke zprávě musel vyjádřit velitel četnické stanice vrchní strážmistr Franc, který potvrdil, že na vzniku škody nenese nikdo vinu a že služební pes skočil po strážmistru Paulišovi z hravosti zřejmě rozvášněn z předchozího pátrání a výcviku. Poté kutnohorský okresní četnický velitel kapitán výkonný Josef Houkal uvedl, že hlášení strážmistra Františka Dvořáka je pravdivé a že policejní pes Riga doposud žádných zlých vlastností nejevil a že kalhoty strážmistra Augustina Pauliše byly v dobrém a potřebném stavu a že nyní jsou pro četníka nepotřebné. Naproti tomu velitel četnického oddělení v Čáslavi kapitán Alois Stiburek vrátil hlášení k doplnění, čímž zdůvodňoval jeho opoždění. Jako příčinu události spatřoval nesprávné jednání s policejním psem na četnické stanici, neboť se nejedná o kousavost psa, nýbrž o skutečnost, že si se psem hrají kromě jeho vůdce i ostatní četníci na stanici, nechají ho na sebe skákat a chňapat po sobě. Je totiž nemyslitelno, aby pes chtěl kousnout četníka, kterého dobře zná a s nímž se ustavičně stýká. Jedná se tudíž o hravost psa. Tento nesprávný postup velitel četnického oddělení vytknul jak vůdci psa, tak i veliteli četnické stanice a nařídil okresnímu četnickému veliteli, aby na výcvik a jednání se psem co nejpilněji dohlížel a shledá-li další nepřístojnosti, zakročil přísně proti viníku.

Nadřízený exponovaný četnický štábní důstojník v Hradci Králové podplukovník Rudolf Brich se pouze přiklonil k názoru velitele četnického oddělení. Stejně tak za Zemské velitelství četnictva pro Čechy konstatoval v zastoupení zemského četnického velitele jeho náměstek podplukovník Josef Šustr a doplnil, že mužstvo na jednotlivých četnických stanicích bude vhodně poučeno, aby se takové případy neopakovaly. To vše vzal dne 5. října 1923 na vědomí generální velitel četnictva generál Karel Vyčítal.

Završením všeho bylo rozhodnutí ministerstva vnitra, které dne 1. prosince 1923 vzalo hlášení na vědomí a výnosem číslo 69.589/13-1923 rozhodlo, že pes Riga byl vymazán ze seznamu služebních policejních psů, bylo zrušeno jeho pojištění a četnická stanice s policejním psem v Kutné Hoře, kde byl umístěn, byla zrušena.

Po několika měsících vydalo ministerstvo vnitra výnos číslo 24.577/13-1924 ze dne 29. dubna 1924 nabádající v souvislosti s policejními psy k opatrnosti na četnických stanicích, aby v přítomnosti cizích osob na četnické stanici byl policejní pes uvázán, nebo opatřen náhubkem, zejména v případech, pokud je o něm známo, že je prudkého temperamentu. Jednalo se o reakci na případ, kdy na jedné četnické stanici pokousal policejní pes zde držený jistou osobu.     

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, právě vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Případ odstranění nepohodlné svědkyně – Michal Dlouhý

Po úspěšném absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze byli dnem 1. března 1924 přemístěni na své první služební působiště četníci na zkoušku desátník Josef Gleisner a četař Antonín Jirků. K tomu byli na odchodnou oba povýšeni do hodností závodčího, čímž se odstranil rozdíl v jejich hodnostech dosažených před nástupem k četnictvu u vojska.

Byli přiděleni k četnickému oddělení Náchod a v rámci něho byli oba zařazeni na četnickou stanici Slatina nad Zdobnicí v politickém okrese Žamberk, jejímž velitelem byl vrchní strážmistr Josef Brož. Po uvedení okresním četnickým velitelem v Žamberku nadporučíkem výkonným Aloisem Štíchou na jejich první služební působiště si postupně mladí adepti četnického povolání začali osvojovat nejprve místní a následně i osobní znalost ve svěřeném staničním služebním obvodu. Zajímavostí bylo, že se oba četníci na zkoušku ze školy navzájem vůbec neznali, neboť desátník Gleisner byl zařazen do třídy A a četař Jirků do třídy B.

Doslova prvním případem, se kterým se na slatinské četnické stanici setkali bylo pohřešování Anny Divíškové zaměstnané u mlynáře Josefa Teplého v obci Peklo spadající do jejich staničního služebního obvodu. Jednalo se o 24 roků staré svobodné děvče pracující ve mlýně již více než tři roky. Velitel stanice vzal oba nové podřízené do devět kilometrů vzdáleného mlýna s sebou, jelikož to byl jejich první skutečný případ, aby věděli, jak se v praxi v takovéto situaci postupuje.

Výslechem osazenstva mlýna vedeným vrchním strážmistrem Brožem bylo zjištěno, že Divíšková byla dne 2. března 1924 vylákána dopisem od nějakého mládence na schůzku, která měla být ve 20. hodin. Na tuto schůzku odešla a již se nevrátila. Od mlynáře byl získán popis pohřešované i jejího oblečení, což si oba četníci na zkoušku poznamenali do svých zbrusu nových četnických zápisníků. Fotografie děvčete bohužel k dispozici nebyla.

Přesně ve smyslu Pokynů pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů sestavených kapitány Josefem Povondrou a Oldřichem Pinkasem vypracoval závodčí Gleisner Zprávu o zmizelé osobě a závodčí Jirků zpracoval Pátrací oběžník, který byl rozeslán na všechny četnické stanice v státní policejní úřady v Čechách.

Po několika dnech byl velitel četnické stanice se závodčím Gleisnerem na služební obchůzce a závodčí Jirků vykonával svoji první službu pohotovostního četníka na četnické stanici. Do staniční kanceláře přiběhl mladík ze mlýna Josefa Teplého, že v řece Zdobnici bylo nalezeno tělo Anny Divíškové.

Závodčí Gleisner si poznamenal nacionále oznamovatele nálezu, napsal veliteli četnické stanice vzkaz a po ustrojení a vyzbrojení se vydal na místo. 

Bylo dost dobře možné, že se s kolegy cestou potká, neboť trasa jejich obchůzky vedla přes vyhlídku a Libštejn zpět do Slatiny, tudíž nedaleko místa nálezu těla pohřešované dívky.

Až když se s oznamovatelem blížili na místo, zjistil závodčí Gleisner, že staniční velitel je již na místě. Nález pohřešované jim totiž byl, jak se dalo předpokládat, ohlášen během obchůzky.

Tělo dívky s roztříštěnou hlavou leželo v řece přímo pod strmou skálou vysokou 23 metrů. Podle rozdupané půdy a otrhaného mechu po okraji skály bylo zřejmé, že tam došlo k velkému zápasu.

Závodčí Jirků byl velitelem četnické stanice vyslán do pět kilometrů vzdáleného Rychnova nad Kněžnou, aby u tamního okresního soudu vyžádal vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvé dívky.

Při soudním ohledání bylo mezi prsty rukou nalezeno větší množství hlíny a v zaťaté dlani pravé ruky dívka svírala chomáč tmavě hnědých ženských vlasů. To svědčilo, že na skále nad řekou, kam byla Divíšková vylákána, došlo k urputnému zápasu. Závěrem soudní komise a následně provedené pitvy bylo, že jde o vraždu.

Výslechy jednotlivých osob pracujících ve mlýně Josefa Teplého vrchní strážmistr Brož zjistil, že krátce před zmizením Divíškové došlo ve mlýně k velké krádeži obilí, a právě Divíšková pachatele krádeže při činu údajně viděla. To se zřejmě stalo důvodem, že musela být odstraněna.

Dle zaměstnavatelů, manželů Teplých byla Anna Divíšková poctivá, šetrná, spolehlivá a řádná hospodyně, která nevyhledávala žádných zábav a s nikým kromě sourozenců a příbuzných neudržovala styky. Má dva bratry, kteří slouží kdesi na Slovensku u četnictva. To bylo zřejmě důvodem obav pachatelů krádeže obilí ve mlýně, kteří se báli svého prozrazení, a proto se rozhodli nepohodlné svědkyně zbavit.

Pátrání po pachateli jak krádeže obilí, tak úkladné vraždy Anny Divíškové, stejně tak po ženě dlouhých tmavě hnědých vlasů, která by mohla mít s její vraždou něco společného zůstalo bez sebemenšího výsledku. To i přes skutečnost, že byly po okolních četnických stanicích rozeslány pátrací oběžníky.

Koncem měsíce května 1924 mlýn Josefa Teplého dokonce vyhořel. V okolí se šířily zvěsti, že požár byl založen zločinnou rukou. Ani v tomto případě se četnictvu nepodařilo žháře vypátrat.

Dnem 1. června 1924 byli po úspěšném odsloužení roční doby na zkoušku oba mladí četníci přijati do definitivního stavu četnictva a byli povýšeni na strážmistry.

I po letech svůj první případ, který bohužel zůstal nevyřešen vedli v patrnosti. Štěstí se na ně usmálo až po více než pěti letech počátkem srpna 1929.

Strážmistr Jirků totiž od jedné důvěryhodné osoby zjistil, že odstranění nepohodlné svědkyně i zapálení mlýna má na svědomí jistý muž z Vamberka spolu se svojí současnou manželkou. Do mlýna Teplých jezdil s obilím k semletí a koncem února 1924 spáchal ve mlýně velkou krádež obilí, při níž byl Divíškovou spatřen. To bylo důvodem, proč jí vylákal na schůzku na skále nad řekou Zdobnicí odkud ji s jeho tehdejší milou a současnou manželkou po urputném zápasu shodili do řeky.

Po domluvě s velitelem pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Hradci Králové vrchním strážmistrem Jaroslavem Šiktancem došlo k zatčení obou osob. To provedli v součinnosti s kolegy z četnické stanice Vamberk právě strážmistři Gleisner a Jirků a tím pádem po více než pěti letech uzavřeli svůj první případ v četnické kariéře.

Královéhradeckou pátračkou bylo postupně zatčeno dalších šest osob zapojených do krádeží obilí a zapálení mlýna Josefa Teplého v Pekle. Všichni byli dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, kde jim bylo tamní pátrací stanicí dokázáno spáchání řady krádeží, a dokonce i několik loupeží v politických okresech Rychnov nad Kněžnou a Žamberk.

Zatčená žena se snažila tvrdošíjně popírat svoji účast na smrti Anny Divíškové. Byla však usvědčena chomáčem vlasů nalezených ve dlani své oběti, který byl uložen ve spisovně slatinské četnické stanice.

Slovenští četníci bratři Divíškové dopisem poděkovali svým kolegům z četnické stanice Slatina nad Zdobnicí za vyřešení případu a to, že strůjci smrti jejich sestry Anny byli, byť po letech pohnáni před světskou spravedlnost.  

      

Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

O přínosu daktyloskopování zločinců – Michal Dlouhý

Nastávající vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kutné Hoře štábní strážmistr Bořivoj Václav Eidlpes zmínil případ, který řešil v létě roku 1928, tedy v době, kdy ještě působil jako podřízený četník na četnické stanici Čáslav ve stejnojmenném politickém okrese.

Uvedený případ byl potvrzením přínosu daktyloskopování osob ve smyslu nařízení vlády č. 198/1922 Sbírky zákonů a nařízení, o evidenci soudních provinilců a sbírání dat pro účely kriminální statistiky. To upravovalo okruh daktyloskopovaných osob, kdy s výjimkou osob mladších osmnácti let, byly daktyloskopovány všechny osoby, které: byly odsouzeny pro trestné činy svědčící o tom, že jsou zločinci z povolání, nebo z nichž, hledíc k předchozímu životu odsouzeného nebo způsobu provedení činu, dá se souditi, že se oddají řemeslné zločinnosti, dále odsouzení tuláci, cikáni, osoby žijící z řemeslného provozování smilstva, a jich příživníci a osoby z území republiky vypovězené a osoby, jež užily k průkazu své totožnosti padělaných legitimačních listin.

Dne 21. června 1928 dle sdělení přítomných osob přijel na kole po silnici od Čáslavi k lomu zvanému „Skalka“ neznámý muž, který zde zastavil, vysvlékl se do plavek a počal se v lomu koupat. Poté co několikrát lom přeplaval, tak zřejmě stižen křečemi, klesl pod vodu a více se nevynořil. Poté co jej přítomní občané po delším hledání pod vodou vylovili, tak zjistili, že muž je mrtev.

Na místo bylo přivoláno četnictvo a hlídka četnické stanice Čáslav, jejíž byl členem, ve věcech utonulého nalezla v kapse šatů kromě jiných věcí paklíče. Díky tomu bylo možno důvodně se domnívat, že jde o nějakého zločince.

Jelikož nebylo možno z věcí, které měl u sebe zjistit o koho se jedná, ani nikdo z nedaleké obce muže neznal, byla zpracována předepsaná Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly a Daktyloskopická karta. Obojí i s nalezenými paklíči bylo zasláno Ústřednímu četnickému pátracímu oddělení do Prahy.

Dle otisků prstů v Ústřední daktyloskopické sbírce bylo zjištěno, že se jedná o Rudolfa Schmidta, narozeného 7. února 1907 v Tiefenbachu v Německu a příslušného do Příchovic. Schmidt byl veden v evidenci zločinců z povolání jako lupič a byl daktyloskopován dne 23. ledna 1921 po spáchání řady smělých krádeží vloupáním.

Díky tomu byla totožnost lupiče, který se nešťastnou náhodou utopil v místě, s nímž neměl nikdy nic společného, ihned zjištěna.  

Pořízení otisku prstů bylo totiž nařizováno současně s nařízením výkonu trestu a mohlo od něho být upuštěno v případě, že odsouzená osoba byla podle výpisu z rejstříku trestů nebo podle trestního oznámení již dříve daktyloskopována četnictvem nebo jiným bezpečnostním úřadem.

Smyslem vedení daktyloskopických registrací osob bylo: spolehlivé zjištění totožnosti zadržených osob, zkvalitnění pátrání po hledaných osobách, pátrání po neznámých pachatelích, ale jak ukázal uvedený případ i okamžité zjištění totožnosti mrtvoly neznámého zločince.

Příručka Evidence soudních provinilců a trestní statistika

 

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Četnická abeceda D: Daktyloskopie – Michal Dlouhý

D

Daktyloskopie je zkoumání a porovnání otisků prstů za účelem zjištění totožnosti. Jako ústředna pro daktyloskopickou službu četnictva bylo v roce 1922 u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze zřízeno zvláštní četnické oddělení. Zároveň byla vydána Instrukce pro daktyloskopickou službu četnictva. Toto oddělení vyřizovalo za využití Ústřední daktyloskopické stanice pro Československou republiku při pražském policejním ředitelství veškerá podání z celého území státu týkající se četnické daktyloskopické služby, podávalo znalecké nálezy a posudky a jednotně řídilo četnickou pátrací službu. V roce 1928 se stalo součástí Ústředního četnického pátracího oddělení.  Od roku 1925 jsou jednotlivé četnické stanice vybavovány daktyloskopickými soupravami k vyhotovování daktyloskopických karet a zajišťování daktyloskopických stop.

Příklad první

 Ve čtvrtek 1. července 1937 okolo 19. hodiny do staniční kanceláře třímužové četnické stanice Karlovec v politickém okrese Moravský Beroun přiběhl uřícený mladík. Než se vůbec stačil přítomný štábní strážmistr Ladislav Hynek zeptat co se děje, mladík na něj doslova vychrlil, že jej posílá starosta z Nové Pláně, jelikož tam zavraždili starého uhlíře Aschera.

Štábní strážmistr Hynek ihned věděl, o koho se jedná, neboť uhlíře žijícího v dřevěné boudě na samotě v lese u Nové Pláně zná snad úplně každý. O tak závažném případu musel vyrozumět velitele četnické stanice vrchního strážmistra Františka Žáčka, který byl spolu s posledním příslušníkem stanice štábním strážmistrem Richardem Křístkem na večeři v nedalekém hostinci. Požádal tedy posla, aby šel s ním a mohl tak veliteli četnické stanice osobně dopodrobna říci, co se stalo.

Dvojici četníků potkali právě v okamžiku, když po večeři opouštěli hostinec. Posel sdělil, že je synem obecního starosty a ví pouze to, že uhlíř Jan Ascher byl ve své boudě zavražděn a že on má dojít pro četníky.

Vrchní strážmistr Žáček po návratu do četnických kasáren ihned telefonicky požádal velitele četnické stanice Dvorce praporčíka Jana Neisera, aby o případu vyrozuměl tamní okresní soud a vyžádal vyslání soudní komise k ohledání mrtvoly a sám telefonicky informoval četnickou pátrací stanici v Olomouci a vyžádal vyslání její hlídky se služebním psem. Po vyzbrojení se spolu se štábním strážmistrem Křístkem vypravili na místo činu vzdálené necelé dva kilometry.

Na místě činu četníci, od přítomné uhlířovy sestry Marie Tomasbergerové žijící s bratrem ve společné domácnosti, zjistili, že odpoledne odešla do lesa na trávu a když se vrátila, tak nalezla svého 79 roků starého bratra pod postelí mrtvého. V místnosti bylo vše zpřeházeno, a tak jí bylo jasné, že byl její bratr zavražděn a oloupen. Proto se ihned sebrala a utíkala tragickou událost oznámit obecnímu starostovi, aby poslal pro četníky.

Zavražděný měl na zakrvácené hlavě několik ran a podle situace na místě činu byl zřejmě napaden náhodným turistou, který si zřejmě chtěl koupit pivo, a dal se do zápasu s ním. Motivem napadení starce byla s největší pravděpodobností loupež, jelikož byla otevřena dvířka od skříňky, ve které měli majitelé uloženy svoje peníze. Přitom se jednalo o pouhých čtyřicet korun!

Starý Ascher byl pensistou a jelikož pobíral pouze malou penzi, živil se pálením dřevěného uhlí, pražením kávy a náhodným turistům, kteří do jeho boudy přišli, prodával lahvové pivo a sodovou vodu.

Hlídka olomoucké pátračky dorazila na místo již za soumraku. Vedl jí zástupce velitele pátračky štábní strážmistr Jaroslav Teplý. Zatímco vůdce služebního psa Agy strážmistr Leopold Najdekr uvedl svého svěřence na stopu pachatele, štábní strážmistr Alois Hanák pořídil fotografie a nákres situace na místě činu a zajistil stopy. Na rozpité lahvi piva stojící na stole zajistil otisky prstů, o nichž se dalo předpokládat, že patří pachateli činu. Dále byl na zemi nalezen zakrvácený klacek, kterým byl stařec při zápase s pachatelem ubit.

Služební pes Aga vypracoval stopu pouze do půl kilometru vzdálené Nové Pláně, kde ji vzhledem k pohybu většího množství osob ztratil a jeho vůdci se již nepodařilo uvést znovu služebního psa na stopu pachatele. V obci však strážmistr Najdekr zjistil, že vpodvečer zde byl spatřen zhruba 190 centimetrů vysoký a velmi štíhlý mladík, téměř dohola ostříhaných tmavých vlasů, který prošel obcí a pokračoval směrem na Roudno.

Soudní komise ze Dvorců se na místo dostavila až v pátek ráno. Při následně provedené pitvě v márnici místního hřbitova soudní lékaři zjistili, že Jan Ascher zemřel na následky opakovaných úderů klackem do hlavy, ale předtím byl pachatelem i rdoušen.

Dle popisu spatřeného mladíka padlo podle kancelářského pomocníka olomoucké pátračky podezření na 23 roků starého Aloise Endera z Dětřichovic u Bruntálu, který byl v den činu, tj. 1. července 1937 propuštěn ze zemské trestnice v Šumperku. Štíhlý Alois Ender, měřící 186 centimetrů byl četníky zastižen doma a prokázal na dobu činu své alibi, které mu kromě rodičů dosvědčil i obecní starosta, a hlavně jeho tmavé vlasy nebyly dohola ostříhané, nýbrž poměrně dlouhé.

Přestože byly rozeslány pátrací oběžníky a do pátrání po loupežném vrahovi byli zapojeni i důvěrníci četnictva, nepodařilo se zjistit přes veškerou snahu četníků jak z karlovecké četnické stanice, tak i z olomoucké pátračky jedinou stopu vedoucí k pachateli činu.

V noci ze soboty 2. dubna 1938 byl řezníkem Rudolfem Heinzem v obci Roudno přistižen mladík, který se pokoušel vloupat do jeho prodejny. Řezník, který byl vzbuzen způsobeným hlukem, vzal brokovnici a začal pachatele pronásledovat. Jelikož ho nemohl dostihnout, vystřelil po něm do dálky ve směru jeho útěku. Zaslechl sice výkřik, ale bylo slyšet, že dále utíká, a tak se řezník domníval, že pachatele pouze lehce zranil a přestal jej tedy ve tmě pronásledovat.

Druhý den, v neděli dopoledne při cestě z kostela potkal řezník Heinz na návsi štábního strážmistra Křístka z četnické stanice Karlovec, který byl na denní obchůzce a sdělil četníkovi, co se v noci událo.

Štábní strážmistr se ihned vypravil k řeznickému krámu, kde byly skutečně nalezeny stopy po páčení dveří zadního vchodu, kterým řezník navážel do skladu zboží. A na zemi leželo odhozené páčidlo. Potom šli dle řezníkova sdělení ve směru, kterým vyplašený pachatel utíkal.

Jaké však bylo jejich překvapení, když v jednom místě nalezli krvavé stopy, kde byl zřejmě prchající pachatel střelbou z brokovnice zasažen a po několika metrech byla na plotě nalezena mrtvola oběšence, mladého muže s mnohačetnými zraněními od zásahu z brokovnice.

To byl případ, který musel být oznámen okresnímu soudu ve Dvorcích a samozřejmě také i olomoucké pátračce.

Při ohledání bylo zjištěno, že střelbou zraněný muž, který neviděl možnost úniku, ani uzdravení, aby ukončil své utrpení, se oběsil na plotě jedné ze sousedních zahrad na opasku svých kalhot.

Jednalo se o mladého asi 25 roků starého muže velmi štíhlé a vysoké postavy, tmavých krátkých vlasů.

Jelikož zemřelý u sebe neměl žádné doklady byl štábním strážmistrem Hanákem z pátračky vyfotografován, včetně svých zranění a dále mu byly sejmuty otisky prstů za účelem pátrání po jeho totožnosti.

Sebevrah měřil 189 centimetrů a v jeho těle lékaři nalezli 71 broků, které způsobily závažná zranění po celém těle.

Strážmistru Najdekrovi z olomoucké pátrací stanice štíhlá vysoká postava sebevraha, který měl velmi krátké černé vlasy, připomenula stále neobjasněný případ loupežné vraždy uhlíře Jana Aschera.

Z uvedeného důvodu bylo zasláno dožádání na Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze, za účelem zjištění totožnosti neznámého muže a zároveň srovnání jeho otisků se stopami z případu neobjasněné loupežné vraždy.

Po několika dnech byla olomoucká pátrací stanice telefonicky informována, že se jedná 26 roků starého, několikrát pro krádeže trestaného Richarda Plenerta z Bílčic spadajících do obvodu stejnojmenné četnické stanice sousedící se staničním služebním obvodem karlovické četnické stanice. Plenertovy otisky se kromě toho skutečně shodují se stopami zajištěnými na místě loupežné vraždy Jana Aschera.

Telefonickým dotazem u velitele četnické stanice Bílčice v politickém okrese Moravský Beroun vrchního strážmistra Rajmunda Tmé bylo zjištěno, že v minulosti opakovaně trestaný Richard Plenert byl sice delší dobu bez zaměstnání, toulal se krajem, ale žádné podezření na spáchání jakéhokoliv trestného činu ve staničním obvodě bílčické četnické stanice v současné době neměli. 

Prozatímní instrukce pro pátrací službu četnictva

 

Příklad druhý

V polovině roku 1926 byl rozsáhlý staniční služební obvod četnické stanice Filakovo v politickém okrese Lučenec rozdělen a v jeho jižní části, v sousedství maďarské hranice, byla vytvořena expozitura Raďovce. Jako velitel expozitury četnické stanice byl z Filakova odkomandován čerstvý absolvent bratislavské hodnostní školy strážmistr Bohumil Vykopal.

Zřízení expozitury filakovské četnické stanice v Raďovcích bylo prvním krokem ke zřízení plnohodnotné četnické stanice. Mezitím povýšený štábní strážmistr Vykopal zařizoval vše potřebné a zajišťoval výkon bezpečnostní služby v obvodě expozitury dvojicí strážmistrů vysílaných velitelem četnické stanice Filakovo.

Blízkost státní hranice s Maďarskem měla svá specifika a odrážela se na výkonu služby ve staničním služebním obvodě. Není bez zajímavosti, že s Maďarskem, jako jedinou sousedící zemí neměla Československá republika sjednánu úmluvu o překračování hranic bezpečnostními orgány.

Ministerstvo vnitra výslovně co nejpřísněji zakázalo překročovat hranice do Maďarska a nařídilo, aby československé četnictvo se též vystříhalo vzájemného styku s maďarským četnictvem. Bylo to na základě tragických událostí z počátku dvacátých let, kdy při pohraničních incidentech v letech 1921 a 1922 byli zavražděni celkem čtyři českoslovenští četníci. 

Až v roce 1928 bylo ministerstvem vnitra povoleno zřízení sedmimužové četnické stanice Raďovce a jejím velitelem byl, jak se dalo očekávat, jmenován praporčík Bohumil Vykopal.

Když byla v roce 1929 vydána Prozatímní instrukce pro pátrací službu četnictva, vyplynula z ní pro velitele každé četnické stanice řada nových úkolů. Jedním z nich bylo vedení Přehledu trestných činů, jichž pachatelé nejsou vypátráni a vedení spisů souvisejících s těmito případy ve zvláštních deskách označených číslicí VI.

Při této příležitosti si praporčík Vykopal uvědomil, že kromě několika krádeží, je v přehledu uveden také případ loupežné vraždy neznámého muže, ke kterému došlo v červenci roku 1925.

Z útlého spisu k tomuto případu se praporčík Vykopal dozvěděl, že v lesní houštině podél cesty na úpatí vrchu Monica byla dne 16. července 1925 objevena mrtvola mladého muže, který byl na lesní cestě usmrcen několika ranami do hlavy a poté bylo tělo zataženo a ukryto v houštině. Při ohledání soudní komisí od okresního soudu v Lučenci bylo konstatováno, že muž ve věku asi 25 let byl usmrcen opakovanými údery tupým předmětem do zadní části hlavy. Při prohlídce oděvu mrtvého nebyly nalezeny žádné doklady ani peníze, a tudíž bylo zřejmé, že se jedná o vraždu loupežnou.

Mrtvola muže byla vyfotografována a daktyloskopována a byla zpracována Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly. Jak na základě rozeslaných pátracích oběžníků na okolní četnické stanice, ani šetřením na Četnickém oddělení u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze se nepodařilo zjistit totožnost zavražděného ani vypátrat pachatele jeho vraždy.

Jelikož nově vydaná prozatímní instrukce ukládala pátrat po pachatelích nevypátraných trestných činů, zejména pokud se jedná o zločiny, začal se případem zabývat i právě povýšený vrchní strážmistr Vykopal.

Od obyvatel obce se četnický velitel při sobotní návštěvě hostince dozvěděl, že počátkem dvacátých let v okolí obce vzhledem k blízkosti státní hranice s Maďarskem působily maďarské lupičské tlupy, jejichž členové přepadávali a okrádali pocestné a nerozpakovali se ani krást a loupit v okolních obcích.

Když byla v roce 1931 konečně státní hranice určena, zaměřena a vymezníkována a upravena mezinárodní smlouvou, napadlo vrchního strážmistra Vykopala požádat velitele sousední maďarské četnické stanice, se kterým se při obchůzkách podél státní hranice seznámil o prověření daktyloskopické karty neznámého zavražděného muže, za účelem zjištění jeho totožnosti prostřednictvím daktyloskopické sbírky maďarského četnictva.

Bylo zjištěno a podle fotografie i potvrzeno, že se jedná o 23 roků starého Maďara Mikuláše Havasa, vůdce obávané lupičské tlupy, který v létě roku 1925 zmizel a od té doby po něm maďarské četnictvo a policie neúspěšně pátrají. S největší pravděpodobností byl při jedné z loupeživých výprav některým ze svých kumpánů, nebo přepadeným, který se svému napadení bránil, zavražděn. Jelikož byl Havasa usmrcen opakovanými ranami do zadní části hlavy, bylo pravděpodobně, že se stal obětí některého ze svých kumpánů.

Tímto způsobem byla vypátrána v Maďarsku pohřešovaná a bezpečnostními orgány hledaná osoba, pachatele na ní spáchané loupežné vraždy se však československému ani maďarskému četnictvu vypátrat nepodařilo.

   

 Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

Nečekaný nález – Michal Dlouhý

Četník Jan Gruber z četnické stanice Bučovice v politickém okrese Vyškov měl v noci z pátku 27. března 1903 na sobotu předepsánu obchůzku východní a jižní části staničního služebního obvodu.

Velitel stanice strážmistr Arnošt Wagner předepsal podřízenému četníku do služební knížky trasu obchůzky vedoucí obcemi Černčín, Milonice, Nesovice, Letošov, Nevonice, Kloboučky, Mouřínov, Rašovice, Křížanovice a Marefy.

Po ustrojení a vyzbrojení hlásil četník Gruber krátce před dvacátou hodinou panu strážmistrovi připravenost k odchodu na obchůzku.

Nabil svoji karabinu, vztýčil bodák, po vojensku zasalutoval a vyrazil z četnických kasáren v centru města směrem na Černčín. Světla v jednotlivých chalupách pomalu zhasínala a bučovický staniční služební obvod se ukládal ke spánku.

V Milonicích, kam došel krátce po dvaadvacáté, zaregistroval hlučnou zábavu v místním hostinci. Napomenul tedy hostinského, jelikož překročil policejní hodinu a nehodlal vůbec tolerovat, že hostinský slavil svoje narozeniny. Samozřejmostí bylo i odmítnutí k přípitku na zdraví nabízené odlivky s pálenkou.

Obce Nesovice, Letošov a Nevonice byly celé ponořeny ve tmě. Během cesty lesem a podél potoka Kloboučka nepotkal ani živáčka. Až v Kloboučkách spatřil na návsi obecního zřízence, který vykonával požární hlídku. Spící Mouřínov, Rašovice a Křižanovice četník Gruber prošel zaregistrován pouze psy, kteří o sobě dali vědět štěkotem, aby se vědělo, že stavení svých pánů vzorně střeží. 

Pomalu se zdálo, že překročená policejní hodina v Milonicích bude jediným erfolgem četníkovy noční obchůzky.   

Ostatně i Instrukce služební pro c. k. četnictvo stanoví, že bedlivost stanic četnických osvědčí se ne tím, kolik služeb vykoná a kolik oznámení učiní, nýbrž tím, když bude v jejich okresích zajištěn pořádek, pokoj a bezpečnost, a nastávalo-li by nebezpečenství, když se rychle a s účinkem tomuto odpomůže.

 

Vydání Instrukce služební pro c. k. četnictvo

Když po ujití téměř třiceti kilometrů opustil četník Gruber v sobotu okolo třetí hodiny ranní Křižanovice, měl po levé ruce železniční trať a po pravé říčku Litavu, nazývanou také Cézava.

Zhruba v polovině cesty do Maref jeho pozornost upoutal objemný předmět na pravé kolejnici. Čím více se k němu přibližoval bylo četníkovi jasné, že se jedná o bezvládně ležící lidské tělo.

Ve svitu elektrické svítilny poznal, že jde o ženu ležící přes kolej obličejem k zemi. Dotykem ruky zjistil, že je tělo teplé. Otočil jej, odstranil tělo z kolejí a položil na záda do trávy podél cesty.

Jednalo se o jemu dobře známou žebračku Šafaříkovou z Marefů. Žena na četníkovu manipulaci s tělem vůbec nereagovala a stejně tak nereagovala na jeho mluvení. Proto ženu opakovaně poplácal po tvářích a následkem toho otevřela oči, zmateně se rozhlížela a vydávala nesrozumitelné zvuky.   

Antonie Šafaříková byla stára 46 roků a byla domovsky příslušnou do Maref. Byla mdlého rozumu a od narození němá. Žila z toho, co dostala od obce a od sousedů či dobročinných obyvatel v okolí Bučovic.

Bližší prohlídkou četník Gruber zjistil, že je žena na dolní části těla a na pravé noze zakrvácena. Na dolní části břicha, pravém stehně a na levém koleni byly zřejmé řezné rány.

Na četníkovy dotazy vůbec nereagovala a nebyla ani posunky schopna vyjádřit, co se jí stalo. Ženiny šaty však nebyly vůbec poškozeny, pouze byly zatřísněny od krve.

Ačkoliv se jednalo o hluboké rány, dalo se zcela vyloučit, že by zranění byla způsobena projíždějícím vlakem. V případě sražení vlakem by došlo k poškození oděvu, utrpěná zranění by byla mnohem vážnější, či by došlo k usmrcení osoby. Na rovném úseku mezi zastávkami Marefy a Křižanovice totiž vlak jezdí poměrně rychle.

Četníkovi nezbývalo než zanechat zraněnou a dezorientovanou ženu po prvotním ošetření obvazem sedět na zemi a rozběhnout se do nedalekých Marefů, kde v prvním stavení vzburcoval obyvatele, aby sehnali vůz a vzbudili obecního starostu. Sám se vrátil na místo, kde nebohou ženu zanechal.

Jen co se dostavil ke zraněné, která sedíc na zemi pouze vydávala nesrozumitelné zvuky, projel po trati vysokou rychlostí vlak od Slavkova.

Z toho bylo naprosto zřejmé, že pokud by Šafaříkovou v rámci obchůzky nenašel a neodstranil z kolejí, tak by jí s největší pravděpodobností v noční tmě vysokou rychlostí projíždějící vlak usmrtil.

Na povoz, který přijel na místo během necelé půl hodiny, byla zraněná naložena a odvezena k lékaři do Bučovic.

Rány na ženině těle byly hluboké a způsobil je zřejmě úzký a velmi ostrý nůž. Levé koleno bylo dokonce proříznuto. Jednoznačně šlo o těžká zranění. Daleko důležitější pro četníka bylo lékařovo konstatování, že žena měla v nedávné době pohlavní styk. 

Po ošetření místním lékařem byla Antonie Šafaříková dopravena vlakem do Brna a poté záchrannou stanicí odvezena do zdejší zemské nemocnice. 

Jelikož bylo již ráno, šel četník Gruber rovnou do četnických kasáren, kde informoval přítomného velitele četnické stanice o průběhu noční obchůzky a o nalezení zraněné žebračky.

Oba četníci se ihned vydali zpět na místo nálezu Šafaříkové. Za denního světla bylo na nedalekém poli nalezeno místo, kde byla žena pravděpodobně znásilněna, a přitom pachatelem či pachateli pořezána. Nacházely se zde stopy po zápasu a krvavé stopy.

Podle dalších stop zřejmě již v bezvědomí bylo ženino bezvládné tělo dovlečeno k železniční trati a položeno přes kolejnici, aby zde bylo projíždějícím vlakem přejeto a žena usmrcena, čímž by došlo k odstranění nepohodlného svědka a zároveň by došlo k zakrytí stop po bestiálně provedeném násilném smilstvu.

Strážmistr Wagner rozhodně vyloučil nešťastnou náhodu, že by žebračka byla zachycena a poraněna projíždějícím vlakem. Jednalo se jednoznačně o zločin násilného smilstva a pokus vraždy z vilnosti spáchaný neznámým pachatelem.

Od obecního starosty se četníci dozvěděli, že Šafaříková byla předchozího dne večer viděna v domovské obci, jak chodí po žebrotě, což u ní bylo zdrojem obživy. Dále bylo starostou sděleno, že Antonie Šafaříková kromě svého postižení často trpí epileptickými záchvaty.

Podle ošetřujícího lékaře, byla řezná a bodná zranění podle zaschlé krve a jejího množství na oděvu způsobena již večer, případně v nočních hodinách. Poslední vlak jel směrem od Slavkova krátce po 22. hodině a první ranní vlak jel opačným směrem krátce před pátou hodinou. 

Pátrání bučovických četníků se v první řadě zaměřilo na výslechy obyvatel vlastního staničního obvodu, zdali si nevšimli něčeho podezřelého, podivně se chovajícího muže či mužů, kteří mohli mít oděv zatřísněný od krve. Přes veškerou snahu celého osazenstva bučovické četnické stanice se nepodařilo zjistit jedinou v pátrání po neznámém pachateli využitelnou informaci.

Na okolní četnické stanice byl proto rozeslán pátrací oběžník s uvedením dosud zjištěných informací a se žádostí o prověření mužů v minulosti trestaných pro násilné smilstvo a mužů o nichž je známo, že mají perverzní sklony.

Zpráva o pátrání po neznámém pachateli či pachatelích pro zločin násilného smilstva a pro pokus zločinu vraždy z vilnosti byla zaslána na vědomí i okresnímu soudu v Bučovicích, jakožto soudu vyšetřujícímu.

Případ samozřejmě vzbudil v okolí vlnu obav obyvatelstva, hlavně žen, a rodiče měli strach o své dcery.

Tisk dokonce srovnával pachatele bestiálního činu s Jackem Rozparovačem. Jiní reportéři zase případ bagatelizovali a považovali jej nikoliv za vraždu z vilnosti, ale za nešťastnou náhodu.

Vyškovský okresní strážmistr Michael Krejzlík bombardoval dotazy, zdali je případ vyřešen nejen bučovického strážmistra Wagnera, ale i ostatních deset podřízených velitelů četnických stanic v celém politickém okrese.

Zpráva z brněnské zemské nemocnice podrobně popisovala zranění, které Antonie Šafářová utrpěla. Značně a hluboce rozříznutá spodní část břicha mezi stehnem pravé nohy a břišním svalem, levé koleno bylo na četných místech rozbodáno, a dokonce jednou probodnuto.

 Až po týdnu usilovného pátrání se na bučovické četníky usmálo štěstí. Při denní obchůzce, když strážmistr Gruber procházel obcí Milonice, byl zavolán zdejším hostinským do výčepní místnosti. Hostinský zprvu poděkoval četníkovi za to, že z pátečního výjimečného překročení policejní hodiny nic nedělal a řešil věc pouze napomenutím.

Poté mu na oplátku sdělil důvěrnou informaci, že minulou sobotu večer navštívil jeho hostinec místní podivín Josef Plaček, choval se tentokrát velmi nezvykle, jakoby rozrušeně a co je nejdůležitější, na jeho kalhotách si hostinský povšiml několika skvrn, a ty vypadaly jako by byly od krve.

Z hostince vedly četníkovy kroky rovnou do starostova obydlí. Starosta obce k dotazu na Josefa Plačka četníku Gruberovi potvrdil, že se jedná o starého mládence a podivína žijícího v polorozpadlém domku. Ten od doby co zemřela jeho matka, která jej měla za svobodna, obývá domek sám. Živí se jako nádeník příležitostnými pracemi v širokém okolí. Díky tomu nebývá i několik dní doma.

Spolu se starostou se četník vydal do Plačkova domu. Ten, když spatřil obecního starostu v doprovodu četníka, celý zbledl.

Četník Gruber se tedy chopil příležitosti a Plačka doslova zaskočil svojí větou, že ho jde zatknout pro násilné smilstvo, kterého se dopustil na žebračce Šafaříkové, a začal ze služební brašny vyndávat svěrací řetízky.

V tom se Plaček doslova rozplakal a začal povídat, že žebračku zabít nechtěl, že si chtěl pouze užít a ona mu přitom zemřela. Proto ji vzteky začal bodat a řezat, a nakonec jej napadlo, poté co okolo projel noční vlak, odtáhnout ji na koleje, aby to vypadalo, že jí usmrtil vlak.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem přistoupil četník Gruber vzhledem k nebezpečí z prodlení ihned k provedení domovní prohlídky, při níž byly nalezeny Plačkovy kalhoty se skvrnami od malty, ale i od krve. Potom na četníkovo vyzvání Plaček dobrovolně vydal i svůj nůž, kterým způsobil Antonii Šafaříkové v návalu vzteku řezná a bodná zranění.

Na základě tohoto doznání a nalezených důkazů, byl Josef Plaček prohlášen za zatčeného pro důvodné podezření ze spáchání zločinu násilného smilstva a pokusu zločinu vraždy z vilnosti a byl odveden k okresnímu soudu v Bučovicích.   

  

Svěrací řetízky z Instrukce služební pro c. k. četnictvo

Při sepisování zprávy o zatčení se Plaček četníku Gruberovi svěřil s tím, že pokud byla na živu jeho matka, tak po řadu let míval pohlavní styk s ní. Po smrti matky měl ale problém navázat známost se ženou.

V pátek večer se vracel ze Slavkova, kde přes týden pracoval jako přidavač u zedníků. Když potkal proti němu jdoucí ženu, tak pocítil náhlé nutkání. Doslova se na ženu vrhnul, povalil ji na zem a přes její vzkřeky se na ní pohlavně uspokojil. Přitom žena pozbyla vědomí a on se domníval, že ji usmrtil, proto do ní začal vzteky bodat.

Vůbec netušil, že byla němá a o to víc nemohl tušit, že právě dostala další epileptický záchvat…

Obálka knihy Četnické erfolgy

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Je to jen sen – Hana Lajtkepová

Muž pomalu odložil telefon a silně se třesoucí ruce položil na stůl nedaleko od přístroje.
„Pane! Haló, pane! Uklidněte se a řekněte svou adresu, prosím. Určitě vám můžeme pomoci. Tak pane, prosím!“ Z telefonu se stále ozýval naléhavý hlas policisty, ale na jeho prosby nikdo neodpovídal. Muž nepřítomně zíral před sebe a nereagoval. Jeho zešedlá tvář pokrytá krvavými cákanci působila děsivě. Bylo štěstí, že telefon měl zapnutý lokátor a tak netrvalo dlouho a otevřeným oknem do místnosti pronikl zvuk blížících se sirén. Když se ozval domovní zvonek a zároveň rázné bušení na dveře, muž se konečně pohnul. Sklonil hlavu a po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Policisté museli dveře vyrazit. Ani každodenní práce se zločinem je nepřipravila na to, co v pokoji uviděli. Na podlaze, v tratolišti krve, ležela žena. Na první pohled byla patrná četná bodnutí snad do každého kousku jejího těla. A u stolu seděl plačící muž zírající přímo na mrtvolu. Na výzvy policistů nereagoval. Jeho ruce byly celé od krve. Vlastně byl od krve celý.
Velitel zásahu vytáhl telefon a zavolal kriminálku. Jeho muži spoutali podezřelého. Pro ženu už nemohli nic udělat, takže zavolal ještě koronera. Byl rád, když se kriminalisté ukázali. Jeho práce tady skončila.
Mladý kriminalista přivolal techniky a ti se dali okamžitě do práce. Opatrně, aby nezničil případné stopy a taky, aby se technikům nepletl pod nohama, začal prohlížet byt. I když byly teprve čtyři hodiny ráno, pro jistotu zavolal nadřízenému. Byl rád, že ho nevytrhl ze spánku. Kapitán byl vzhůru a slíbil, že přijede. Byl na místě nezvykle brzy.
„Uf, teda tak rychle jsem vás tady nečekal, šéfe.“ Nadskočil mladík leknutím, když mu nadřízený položil ruku na rameno.
„Měl jsem nějaký špatný sny, takže jsem byl vlastně hned připravenej. Tak povídej.“
Mladý kriminalista šéfa rychle seznámil se vším, co zatím věděl. Oba muži mezitím vešli do dalšího pokoje a zůstali v úžasu stát. Celá místnost byla plná různě velkých panenek, o které bylo zjevně velmi dobře pečováno. Jedno krásně vybavené místo ale bylo prázdné.
„Myslím, že tady chybí nějaká hodně ceněná věc. Asi taky panenka.“ Hlesl mladík.
Kriminalisté se pozorně rozhlédli. Nemohli si nevšimnout, že velmi velká panna je obložená jinými hračkami. Kapitán po panence sáhl a za vlásky jí vytáhl z chumlu. Skoro by přísahal, že ta hračka se při tom nehezky zašklebila. No, nejspíš je to únavou a nevyspáním.
„Sakra, co to je?!?“ Ruce panenky byly až po lokty od krve. Od čerstvé krve. Muži se po sobě podívali. Kapitán odložil hračku a okamžitě zamířil ke spoutanému podezřelému. Ten měl stále poněkud nepřítomný pohled.
„Haló, slyšíte mě?“ Kriminalista muži pomalu zamával rukou před očima. Ten pomalu kývl.
„Já svou ženu nezabil.“ Zašeptal. „To ten zmetek. Ta hnusná panna.“
Kapitán se nadechl k otázce, ale nakonec jen vydechl.
To snad není možné! Zase nějaký vrah, který to bude hrát na nepříčetnost a dostane se z toho za pár růčků? Nejspíš zabil ženu ze žárlivosti. Třeba jí s někým načapal, ale je to slaboch, který si frustraci vybil na slabším soupeři. Na ženě.
V tu chvíli k němu domnělý vrah zvedl zarudlé oči.
„Miloval jsem ji víc než sebe. Nemohli jsme mít děti. A žena se zamilovala do panenek. Starala se o ně jako o děti. Všechno jsou to holčičky, ale před časem se mi podařilo sehnat velkou panenku – chlapce. Žena byla tak šťastná!“ Muži se po tvářích opět začaly koulet slzy. „Ani nevím, kdy se začala měnit. Přestala se starat o domácnost, zapomínala uvařit. Všechen čas věnovala tomu … „ , muž zatnul zuby. Evidentně nemohl hračce přijít na jméno. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Dnes v noci manželka přišla do ložnice a v náručí držela tu hračku. Říkala, že se musíme rozvést, protože už chce patřit jen Billymu. Tak ho pojmenovala. Začal jsem se smát, ať neblázní a jde se raději vyspat. Nebo, že jí můžu ukázat, jak se chová opravdový chlap a ne hloupá neschopná panenka. A že se tedy rozhodně nerozvedu a nedám svou milovanou ženu neživé figuře…A pak se to stalo. Ten hajzl se na mě otočil. A prý, pokud mu svou ženu nedám, nebudu jí mít už nikdy.“ Muž vzlykl. „Vyklouzl ženě z náručí a najednou držel nůž a ženu vší silou bodl. Vykřikla a padla k zemi. Vrhl jsem se na tu zrůdu, vyrval jí nůž a chtěl jsem ho taky bodnout, ale ať jsem se snažil sebevíc, každá rána dopadla na mou milovanou Mary.“ Po posledních slovech vypukl muž v hořký pláč.
Kapitán nebyl schopen slova. Proboha, co se to děje? Slyšel dobře? Dělá si z něho ten chlap srandu?
Prudce se nadechl, aby tomu vrahovi od plic řekl, co si o tom všem myslí… a celý zpocený se probudil v tichu své ložnice. Chvilku se zmateně rozhlížel po tmavé místnosti než pochopil, že to byl jen hodně divný sen.
,Asi už mi ta moje práce začíná lézt na mozek. A taky moc koukám na televizi.‘ Pomyslel si naštvaně a šel si do kuchyně natočit trochu vody. Ještě se nestačil pořádně napít, když noční ticho prořízla melodie jeho mobilu.
„No, co je?“
„Kapitáne, nezlobte se, že vás budím, ale volali nás k vraždě. Manžel nejspíš ubodal svou manželku.“

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lejtkepové.


foto na titulce z archivu Hany Lajtkepové.

Není co dohánět – Michal Dlouhý

Po trpké zkušenosti s Lokim věděl strážmistr Votruba své o dohánění probíraných cviků s novým psem. Po referencích o Altovi z toho neměl strach, i když už proběhla celá čtvrtina kursu.

Služební pes uhynul

Využil volného dne – něděle, na kterou tentokrát připadl Hod Boží velikonoční a na ní navazujícího dalšího svátečního dne – Velikonočního pondělí, aby se s Altem co nejvíce sblížili. O nedělích a svátcích totiž neprobíhal, na rozdíl od ostatních dnů v týdnu včetně sobot, náročný výcvik, ale probíhalo pouze čistění, krmení a výběh psů.

Kromě času krmení a čistění Alto společně s novým majitelem strávili celé dny, a to jak na cvičišti v areálu ústavu, tak na procházkách po širokém okolí Pyšel. Polními cestami i v lese Alto poslušně šel vedle nohy svého pána. Procházka, během níž byly procvičovány obraty, byla přerušována povely „sedni“ a „lehni“. Po každém správně provedeném cviku následovala slovní pochvala a pohlazení. Na Velikonoční pondělí, po nácviku skoků přes tři překážky, které Alto bravurně zvládal, následoval nácvik odložení psa ve stoje, v sedě a v leže. Doslova s radostí Alto štěkal na rozkaz. Kromě pochvaly a pohlazení byly Altovy výkony odměňovány pamlskem ve formě sucharu.

Přesto, že se znali teprve pár dní, z Altových očí bylo zřejmé, že svému novému pánovi rozumí a s radostí plní veškeré pokyny. Je totiž známo, že kromě štěkotu a vytí psi mluví právě prostřednictvím očí.

Je třeba uvést, že na úterní výcvik nastupoval strážmistr Votruba s Altem s určitými rozpaky. Obával se, jak bude Alto, ve srovnání s ostatními psy v kursu, náročný výcvik zvládat.

Nejprve probíhaly na dvoře ústavu skoky přes tři překážky a šplh s aportováním přes dlouhou překážku a to na dlouhé šňůře. Bylo zřejmé, že naposledy uvedený cvik Alto znal a proto jej bez problému, na rozdíl od některých jiných psů, zvládl.

Dále byly na sousedním fotbalovém hřišti cvičeny cviky poslušnosti, zprvu jednotlivě a poté i ve skupině. Altovy výkony byly naprosto srovnatelné s ostatními psy. Původní obavy strážmistra Votruby tudíž byly naprosto neodůvodněné.

Při nácviku obranné a strážní služby se projevovala Altova obratnost a ostrost. Stejně tak byl Alto přivyklý střelbě a byl vůči ní zcela odolný. Naproti tomu brilantně zvládal nově probírané revírování s použitím výstřelu a útěk s výstřelem.

Bylo zřejmé, že Alto nejen, že není pozadu ve výcviku, ale naopak, jak se sžíval se svým novým pánem a on s ním, začal se Alto jednoznačně stávat nejlepším psem v kursu. Ostatně tak tomu bylo dle slov vrchního strážmistra Horáka i v době absolvování z důvodu Altova onemocnění psinkou nedokončeného kursu v předchozím roce.

Altovy výsledky velmi pozitivně hodnotil při své přehlídce v pondělí 4. dubna 1932 i major Pinkas, který si Alta rovněž pamatoval z jeho účasti v jednom z minulých kursů. Při opakování pronásledování a zadržení prchající osoby Alto doslova exceloval.

             

 Pronásledování pachatele

 

Dopadení pachatele

 

Střežení pachatele

V měsíci dubnu se ke stále opakovaným cvikům poslušnosti, skoků, šplhu a aportování, nově přidalo stopování. Zprvu se jednalo o vypracování vlastní stopy asi 100 metrů dlouhé. Souběžně s tím bylo ukázáno a probíráno odmítání potravy, hlídání předmětů a figuranta.

Než Rudolf Votruba stačil dopsat a odeslat dopis manželce a dětem, v němž se chtěl podělit o radost z Altových úspěchů, obdržel manželčin dopis. Paní Etela nešetřila manžela výčitkami za nehorázné výdaje. Zatím co ona počítá doslova každou korunu, aby se synem Jaromírem vyžili, on bezmyšlenkovitě rozhazuje peníze, a ještě k tomu i vypůjčené, za psy. Tyto řádky pro něho byly doslova studenou sprchou, a proto ještě doplnil svůj tentokrát již nebývale obsáhlý dopis navíc podrobným vysvětlením, a omluvil se za to, že v časové tísni, do které se uhynutím Lokiho dostal, s manželkou věc nemohl předem projednat. Velmi ho to mrzelo, neboť paní mu ve svých podrobných dopisech popisovala do poslední koruny svá vydání a on věděl, že jako správná hospodyně každou korunu skutečně dvakrát obrátí, než ji vydá. Přitom kupuje jen to nejnutnější z nutného. Aby věc urovnal, požádal hned na následující neděli o volno k návštěvě rodiny.

Za deštivého počasí probíhaly v jídelně ústavu přednášky vrchního strážmistra Horáka o historii psa, o jeho praktickém upotřebení a o nemocech psů. Každý z účastníků kursu měl zpracovat písemný úkol na zadané téma.

Strážmistr Votruba obdržel úkol zpracovat pojednání o psince, kterou Alto v minulosti prodělal a díky níž nedokončil kurs, do něhož byl se svým tehdejším pánem zařazen. Zadané téma zpracoval za využití příručky Tělověda, výcvik, choroby, chov a výživa psa pro účely policejní služby, kterou napsali policejní revírní inspektor Jan Drásta a zvěrolékař M.V.Dr. Ing. Stanislav Knor, jež si vypůjčil v knihovně ústavu. Úlohu o prudké infekční nakažlivé chorobě, včetně jejích forem, příznaků a způsobu léčby vypracoval na čtyři listy a následně ji přednesl účastníkům kursu.

Při návštěvě rodiny, na kterou odcestoval již v sobotu krátce po obědě, se Rudolfu Votrubovi podařilo vysvětlit důvody, proč musel koupit již druhého vlastního psa. Pokud by tak neučnil, byl by z kursu odeslán zpět a nemohl by se stát vůdcem služebního psa. Případně by musel být opětovně vyslán do některého z příštích kursů, pokud by mu bylo svěřeno nějaké erární mládě do ošetřování. Když paní Etele ukázal Altovu fotografii a zapáleně povídal o jeho vlastnostech a dovednostech, tak vše pochopila, i když na oko zůstala nazlobená. Rudolf Votruba byl velmi překvapen jak za tu dobu, co byl v Pyšelích, povyrostl a jaké pokroky udělal syn Jaromír, jemuž se pomalu blížily první narozeniny. Vyprávěl synkovi, že mu brzy přiveze krasného pejska a nad postýlku umístil Altovu fotografii.

Po návratu zpět do Pyšel již nebyl strážmistr Votruba zatěžován výčitkami svědomí a mohl se láskyplně věnovat Altovi a jeho výcviku. V rámci výcviku ve stopování byly kromě vlastních stop vůdce psa vypracovávány i stopy cizích osob a dále byly v rámci stopování vyhledávány vlastní i cizí předměty. Postupně bylo přecházeno od rovných stop ke stopám zatočeným do pravého úhlu či stopám čtvercového tvaru. K tomu byl přidán nácvik vyštěkání hledané osoby. Altovo přesné plnění cviků a vypracování jednotlivých druhů stop, včetně bezchybného rozlišování vlastních předmětů a cvičebních pomůcek bylo pro všechy samozřejmostí.

Pyšely při odpočinku

Další z přednášek se vztahovaly k praktickému použití služebního psa, chování vůdce služebního psa na místě činu, zacházení se psem na četnických stanicích, způsobu jejich pravidelného výcviku, kterému měla být denně věnována nejméně jedna hodina, vedení deníku o použití služebního psa a zpracovávání předepsaných hlášení a výkazů. Z oblasti pátrací služby obecně byly probírány otázky postupu na místě činu, nauka o stopách, popisování osob a daktyloskopii.

I přes stálé nácviky stopování, obranné a strážní služby, včetně utužování ostrosti psů na rukáv, byly opakovány cviky poslušnosti a obratnosti jednotlivých psů i ve skupině. S aportovanými předměty byly cvičeny skoky přes překážky a šplh.

Od počátku května, se dvanáctitýdenní výcvikový kurs dostal do poslední, závěrečné třetiny a pomalu se chýlil ke svému konci. Nastaly horečné přípravy k závěrečné zkoušce před obávanou, ale spravedlivou zkušební komisí tvořenou předsedou plukovníkem Josefem Ježkem, přednostou vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra, majorem Pinkasem a velitelem Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, které od roku 1929 řídilo pyšelský ústav, majorem výkonným Josefem Povondrou.  

Z tohoto důvodu byl nyní kladen důraz zejména na nácvik vypracování cizích stop, aportování tří dřívek odložených na stopě a vyštěkání vyhledané osoby a dále na nácvik vyštěkání osoby ve skupině osob po navětření jejího pachu na odloženém předmětu a rozlišování cizích předmětů.

Stopy a předměty na ně byly nyní kladeny den před uvedením psů na stopu, aby výcvik odpovídal reálným situacím, při kterých docházelo k rekvírování služebních psů.

Alto dělal strážmistru Votrubovi radost doslova na každém kroku, při každém povelu a při každém cviku. Soužití psa s jeho pánem, ačkoliv trvalo pouze dva měsíce, působilo, jakoby se znali celá léta. Laskavý a trpělivý přístup, bez křiku natož bití, Alto odplácel svými výkony. Na jedné straně pokyny a gestikulace pána a mluva Altových očí vytvořila duševní splynutí této dvojice.

Předpovědi vrchního strážmistra Horáka i majora Pinkase nejen že Alto bezezbytku vyplnil, ale naprosto předčil očekávání všeúčastníků kursu. To bylo pro jeho majitele, strážmistra Votrubu, potvrzení návratnosti jeho nemalé investice.   

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Nový výnos – Michal Dlouhý

Dnem zahájení činnosti pátracích stanic byly zrušeny evidence cikánů a potulných tlup vedené dosud na některých četnických stanicích. Důvodem k tomuto rozhodnutí bylo vydání zákona č. 117/1927 Sb. z. a n., o potulných cikánech ze dne 27. července 1927. K provedení uvedeného zákona ještě vydala vláda dne 26. dubna 1928 své nařízení č. 68/1928 Sb. z. a n.

Výnosem ministerstva vnitra č. 25.452/5 ze dne 16. května 1928 bylo policejním a politickým úřadům za součinnosti četnictva uloženo zpracování soupisu potulných cikánů, na základě kterého jim měly být vystaveny cikánské legitimace a kočovnické listy.

Z toho důvodu měly všechny četnické stanice nařízeno kontrolovat soustavně potulné cikány a informovat vždy řádně o jejich pohybu příslušné pátrací stanice. Povinnost kontroly potulných cikánů se samozřejmě týkala i pátracích stanic samotných.

Řádění potulných cikánských tlup se samozřejmě nevyhýbalo ani služebnímu obvodu kutnohorské pátrací stanice.

Fotografu strážmistru Oppeltovi byla v neděli 24. června 1928 přivedena strážmistry Josefem Kudlíkem a Františkem Mánkem z četnické stanice v Kutné Hoře skupinka pěti potulných cikánů z Růžičkovy tlupy, aby pořídil jejich fotografii pro potřeby rekogničního řízení s osobami poškozenými touto potulnou tlupou.

Z celkem devítičlenné tlupy se dvojici strážmistrů podařilo zadržet pouze pět jejích členů: Anežku Růžičkovou a jejího manžela Josefa Růžičku a tři jejich syny, Josefa, Jana a Karla.

Skupinka potulných cikánů

Pátrací stanice vedla v patrnosti dva případy krádeží drůbeže ze dne 9. června 1928, první spáchaný ku škodě dělníka Jaroslava Doležala z Kaňku č. p. 171, jemuž dvojice potulných cikánek odcizila ze dvora dvě slepice a druhý spáchaný ku škodě obuvníka Františka Tlamky rovněž z Kaňku č. p. 70, kterému byla ukradena jedna slepice a jeden kohout.

Šetřením četníků z kutnohorské četnické stanice bylo pouze zjištěno, že obě ženy přišly do Kaňku polní cestou od obce Grunty a po krádežích drůbeže se stejnou cestou vracely zpět, zřejmě do místa utáboření tlupy.

Potulná tlupa jako taková byla vypátrána až po několika dnech v táboře rozloženém za obcí Hořany, ve vzdálenosti necelých pět kilometrů od Kaňku. Nedaleko od jejich tábora bylo pod stromem objeveno peří ze slepic, a dokonce i péra z kohouta.

Kromě toho byl pátrajícím četníkům oznámen další případ krádeže 2 slepic, které se měla uvedená potulná tlupa dopustit v obci Dolany ležící zhruba jeden kilometr od cikánského tábora dne 14. června, a to ku škodě domkáře Jaroslava Výborného.

Až díky zásahu kutnohorské pátrací stanice se podařilo u obce Ratboř vzdálené dalších pět kilometrů od tábora dopadnout zbývající členy Růžičkovy tlupy: sestry Annu a Františku Růžičkovou a jejich bratry Štěpána a Jaroslava. I tato část potulné tlupy byla strážmistrem Oppeltem vyfotografována.

Poškození dělník Doležal a obuvník Tlamka z Kaňku dle předložených fotografií označili jako pachatelky krádeží drůbeže Anežku Růžičkovou a její dceru Františku. Z krádeže slepic u domkáře Výborného v Dolanech byly usvědčeny sestry Anna a Františka Růžičkovy.

Všechny tři usvědčené pachatelky byly dodány pro přestupek krádeže podle § 460 trestního zákona do vězení okresního soudu v Kutné Hoře a za své činy byly odsouzeny na tři týdny prostého vězení.

I po ukončení soupisu potulných cikánů a vydání cikánských legitimací a kočovnických listů trvala povinnost politickým úřadům vydávat cikánské legitimace potulným cikánům při dosažení věku 14 let a potulným cikánům starším 14 let, kteří cikánskou legitimaci doposud nemají.

Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze mající za úkol řízení pátracích stanic a jednotné řízení pátrací služby u četnictva bylo pověřeno, aby vedlo v patrnosti i potulné cikány coby Ústředí pro evidenci potulných cikánů ve smyslu § 1 výše uvedeného vládního nařízení.

 V návaznosti na toto nařízení byly všechny informace o kontrolách potulných cikánů a jejich tlup prováděné četnictvem zasílány prostřednictvím jednotlivých pátracích stanic na Ústřední četnické pátrací oddělení do Prahy.

Ze soupisů pohybu cikánů a jiných kočovných tlup a hlášení jejich pohybu byly vyloučeni majitelé nezávadných cestovních zábavních podniků: kolotočů, houpaček, loutkových divadel, cirkusů a podobně, kteří mají předepsanou produkční listinu, splňují příslušné právní předpisy, a kteří nezneužívají svého oprávnění ke krytí potulného života a páchání trestných činů.   

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Zázraky se nedějí – Michal Dlouhý

V pravé poledne v úterý 2. května 1933, právě když kuchařka babička Bolechová nalévala pánům četníkům polévku, zazvonil ve staniční kanceláři pátračky telefon.

Pohotovostní četník štábní strážmistr František Majer přijal hlášení četnické stanice Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra o spáchání loupežné vraždy v obci Pana, k níž došlo téhož dne před více než hodinou.

Velitelem hlídky pátračky byl tentokráte osobně její velitel vrchní strážmistr Procházka a dalšími členy byli štábní strážmistr Pícl, strážmistr Votruba a řidičem automobilu byl štábní strážmistr Dřevický. Jelikož se jednalo o vraždu spáchanou v malé obci vzdálené necelých dvacet kilometrů, a ještě k tomu před krátkou dobou, čímž byl předpoklad čerstvých stop po pachateli, byl vezen i služební pes.

Alto v sedu – prosím opravit kazy

Na místě činu se od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Františka Stredanského velitel pátračky dozvěděl, že k činu došlo z hruba v půl jedenácté. Obětí činu je místní obchodnice Etela Veilová, která byla ve svém obchodě uškrcena a okradena. Podle dosavadního výsledku pátrání bylo odcizeno menší množství drobných peněz a dále zlaté a stříbrné předměty v celkové ceně zhruba jeden tisíc korun.

Při ohledání místa činu bylo zjištěno, že pachatel po zavraždění obchodnice uprchl dveřmi z obchodu vedoucími přímo na náves. Přitom obchod je v samotném středu obce. To mělo za následek značný pohyb osob. Před přivoláním četníků byla nepřítomná obchodnice hledána zákazníky a poté, co byla nalezena uškrcená za prodejním pultem, došlo ke srocení obyvatel obce.

Z tohoto důvodu nebylo možno použít služebního psa k vypracování stopy pachatele. Přesto strážmistr Votruba nechal Alta u mrtvoly obchodnice načichat ze šátku, jímž byla dotyčná uškrcena, pach jejího vraha. Poté se snažil uvést za humny dvora a zahrady domu zavražděné Alta, aby vyhledal nějakou stopu mající vztah ke spáchané vraždě. Tato snaha však nebyla korunována žádným výsledkem.

Za daných podmínek v tomto případě by sebelepší služební pes nedocílil žádného výsledku.

Zatímco štábní strážmistr Pícl pořizoval fotografie a náčrtek místa činu, byla vrchními strážmistry Procházkou a Stredanským vyslýchána služka a zároveň podnájemnice zavražděné Julie Ďuríková. Při déle trvajícím výslechu začala být Ďuríková nervózní a oběma zkušeným vrchním strážmistrům bylo jasné, že má s činem cosi společného. Z uvedeného důvodu byla zatčena a dodána do vazby okresního soudu v Nitře.

Následující den, při výslechu Ďuríková vrchnímu strážmistru Procházkovi sdělila, že loupežnou vraždu spáchal její milenec Jan Uherčík ze sousedního Velkého Cetína. Ihned poté byl Uherčík zatčen a při domovní prohlídce u něho byly nalezeny všechny odcizené předměty. Část odcizených peněz ale již stihl propít v hospodě.

Z tohoto důvodu byl Jan Uherčík rovněž dodán do vazby nitranského okresního soudu. Jelikož nebyl zjištěn žádný podíl Julie Ďuríkové na spáchaném zločinu, byla z vazby propuštěna. Ihned po propuštění se Ďuríková z podnájmu odstěhovala do své domovské obce Šurany.

Dalším vyšetřováním bylo žjištěno, že Uherčík, který byl momentálně bez práce, hodlal ukrást peníze a další cennosti v obchodě Etely Veilové. Při činu jej ale obchodnice přistihla, což se jí stalo osudným. V žádném případě však Uherčík, který do domu často přicházel za svojí milou, neplánoval zavraždění zaměstnavatelky své milé.

Strážmistr Votruba prováděl každodenně Altův výcvik, ke zdokonalování jeho schopností. Občas požádal některého z kolegů, aby se oblékl do ochranného obleku a představoval figuranta. Jakmile Alto spatřil na dané osobě místo četnického stejnokroje ochranný oblek, doslova neznal slitování. Z pevného stisku zubů Alto povolil vždy až na povel svého pána.   

 

Nácvik s figurantem v obleku

Časně ráno v sobotu 20. května 1933 vyžádala vyslání služebního psa pátračky četnická stanice Kojmatice v politickém okrese Nové Zámky do Velkého Kýru, kde došlo ke vloupání do mlýna a odcizení pšenice a mouky.

Vzhledem k tomu, že měl strážmistr Votruba volno po službě, naložilo jej s Altem motorové kolo řízené strážmistrem Tomkem doma. Právě se chystali k odchodu na výcvik za město.

Po příjezdu na místo činu vzdálené od Nitry patnáct kilometrů se od zástupce velitele místní četnické stanice štábního strážmistra Václava Suchochleba dozvěděli, že neznámí pachatelé odcizili ku škodě mlynáře Šimky celkem 7 pytlů pšenice o váze zhruba 5 metrických centů a 20 kg mouky v celkové ceně zhruba 900 Kč.

Pachatelé, kteří byli nejméně tři, se vloupali do mlýna po vypáčení dveří. Uvnitř mlýna byla nalezena zachovaná stopa bosé nohy, což nasvědčovalo tomu, že pouze jeden z pachatelů vešel dovnitř, zatímco ostatní zůstali venku a vytahovali jim podávané odcizené pytle.

U mlýna stojícího na břehu řeky Stará Nitra je z druhé strany veřejná, hodně frekventovaná ulice. Kromě toho provoz ve mlýně samotném nebyl po zjištění vloupání zastaven. Alto uvedený svým pánem na stopu tuto sledoval přes dvůr po pěšince k řece, kde byla uvázána loďka Ludvíka Dojčáka z Velkého Kýru číslo popisné 159. Zde Alto ve svém stopování ustal. Loďka byla běžně používána k přivážení obilí do mlýna a následně k odvozu semleté mouky či šrotu a z tohoto důvodu nebylo možno vyloučit, že pachatelé použili tuto loďku i k odvozu odcizených pytlů. Další stopování služebním psem tudíž nebylo možné.

Mlynářovo podezření padlo na jednoho ze zaměstnanců – mlynářského pomocníka Jana Sládečka, s nímž měl v poslední době nesrovnalosti a hádky vzhledem k jeho špatné pracovní morálce. Z tohoto důvodu byl mlynářský pomocník oznámen četnickou stanicí Komjatice okresnímu soudu v Nových Zámcích. A v pátrání po pachatelích nadále pokračovala místní četnická stanice.

Dalším z podobných případů, k němuž byl bezdůvodně rekvírován služební pes nitranské pátračky se stal ve čtvrtek 1. června 1933 v obci Kovarce v obvodu četnické stanice Oponice v politickém okrese Topolčany.

Po příjezdu motorového kola pátrací stanice na místo bylo od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Barona zjištěno, že v noční době se dva neznámí pachatelé probourali zdí z ulice do obchodu Anny Bakové a zde odcizili jeden velký pytel mouky v ceně 400 Kč. Jak v obchodní místnosti, tak i venku na hlíně vybrané z otvoru ve zdi byly slabě znatelné otisky mužských bot velikosti asi 24 centimetrů, které vedly na ulici dolů obcí. To byl důvod, proč četnická stanice Oponice vyžádala vyslání služebního psa nitranské pátračky. 

Vzhledem k tomu, že se obchod nacházel uprostřed obce a ze všech stran byl obklopen frekventovanými ulicemi, nebylo však možno použít přivezeného služebního psa ke stopování.

Přesto jako na spolupachatele činu padlo podezření na nočního hlídače Štefana Jakubíka, který byl zadržen hlídkou pátrací stanice ve spolupráci s četníky z Oponic. Hlavním usvědčujícím důkazem proti nočnímu hlídači byly stopy jeho obuvi nalezené nejen na ulici u vybourané zdi obchodu, nýbrž i v obchodní místnosti.

Výslechem Štefana Jakubíka u obecního starosty se podařilo zjistit další spolupachatele činu, u nichž byla zajištěna část odcizené mouky.

Všechny na činu zúčastněné osoby byly postupně zadrženy a následně včetně nočního hlídače Štefana Jakubíka, jež se zpronevěřil svému poslání, udány okresnímu soudu v Topolčanech.

Přesto, že k vyšetření případu nepřispěl původně vyžádaný služební pes nitranské pátračky, byl pro všechny přítomné četníky důvod k oslavě, která se odehrála v zahradě místního hostince.

 

Četníci v zahradě restaurace

Velitel četnického oddělení major Hodinář byl opětovně nucen důrazně připomenout všem okresním četnickým velitelstvím v obvodu nitranské četnické pátrací stanice a jim podřízeným četnickým stanicím, nutnost dodržování zásad stanovených pro rekvizici služebního psa pátrací stanice ke stopování. Neboť sebelépe vycvičený služební pes totiž nedokáže dělat zázraky…

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.