Rubrika: ČTENÍ

Myslím, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych se stal guardem. Ale když jsem začal studovat vysokou školu, potřeboval jsem si přivydělat. A dělat nějakého sekuriťáka mi přišlo jako dobrý nápad.
Velmi brzy jsem pochopil, že moje představy byly velmi zkreslené. Ta práce není vůbec jednoduchá.
Hodně se nachodíte, dát si šlofíka při noční, když už toho máte dost, není možné. Riskujete vyhazov. A taky jsem na začátku natrefil na poněkud vydřidušskou společnost, která nás nutila dělat čtyřiadvacetihodinové směny. Uměli to ve výkazech udělat tak, že obešli zákon, který tohle zakazuje. Asi je vám jasné, že s mým studiem to šlo z kopce. Po dvou letech jsem sice změnil zaměstnavatele, ale ze školy jsem vypadl.
Moje nové působiště bylo lepší na plat, ale také náročnější. Jelikož centrála sídlila v zahraničí, museli jsme zvládat každodenní komunikaci v angličtině. A byli jsme pod stálým dohledem kamer. Ale zvykl jsem si. I na obchůzky rozsáhlého areálu, které jsme museli stihnout v určeném čase. Ani jsem si nevšiml, jak čas letí. Dvanáctihodinové směny se nepravidelně střídaly a já byl po téměř deseti letech služby už ostřílený kozák. Jasně, občas mě dokázali někteří lidé pořádně vytočit, ale jinak jsem byl tak nějak spokojený. Až do mé nedávné noční služby …
Noc ubíhala jako stovky předešlých. Sledoval jsem monitory na různých patrech budovy. Všude pusto prázdno. Klid a ticho. Jen dole u garáží se k výtahu pomalu blížil starší kolega. Počítám, že za chvíli vyjede ke mně výtahem a trochu oživí ospalou atmosféru. Možná bychom si oba měli dát kafe, pomyslel jsem si a v tu chvíli se začaly otvírat dveře výtahu.
„Sakra, Tondo, ty sis pospíšil! Kafe ještě nemám.“ Uchechtl jsem se a zvedl oči od obrazovek. Na osvětleném prostranství před výtahovými dveřmi stála, bokem ke mně, postava. Bezchybný modrý oblek, husté hnědé kudrnaté vlasy.
„Ha, ha, dobrej vtip!“ Pronesl jsem sarkasticky, ale někde v zátylku mě zamrazilo. Tonda je menší, poněkud při těle a tenhle člověk je vyšší a štíhlý. To nemůže být kolega!
„Hej, jak jste se sem dostal?“ Houkl jsem poněkud přiškrceným hlasem k neznámému. Začal se ke mně otáčet jako ve zpomaleném filmu. Srdce mi tlouklo až v krku a podivný pocit hrůzy se stupňoval. Na to, co jsem uviděl, jsem opravdu nebyl připravený.
Ten muž, nebo co to bylo, neměl tvář. Na místě obličeje se mu kroutily husté hnědé vlasy. Byla to vlastně hlava ze zadní strany. Jenže … jenže já cítil, jak se na mě to stvoření upřeně zadívalo. A udělalo krok vpřed.
Buď jsem usnul a musím se vzbudit, nebo musím omdlít, blesklo mi hlavou.
„Stůjte!“ zaskřehotal jsem z posledních sil. K mému překvapení se to něco opravdu zastavilo. Nespouštělo to ze mě oči, které jsem neviděl, ale tušil a přísahal bych, že mu na neexistující tváři hraje pobavený úšklebek. A pak se zase pohnul, ale nikoliv mým směrem. Udělal jeden pořádně velký krok vzad a zmizel mi za velkou skříní. Cítil jsem jeho přítomnost, ale nemohl jsem se hnout, byl jsem absolutně paralyzovaný. K hrůze se přidalo zoufalství. Co přijde teď?
V tu chvíli se s rachotem otevřely dveře výtahu a do velína rozvážně vkročil Tonda. I přes svou únavu si všiml mého vytřeštěného pohledu směrem ke skříni. Zvědavě za ní nakoukl a pak zakroutil hlavou. „Neříkej mi, že tě tak vyděsil ten malej pavouk. Hele, já už na tyhle vtípky nějak nemám sílu. Nebylo by kafe?“
Ztěžka jsem polknul a kývl. Konečně jsem se mohl hýbat. Vypili jsme každý černý životabudič a pokračovali v práci. Za pár hodin jsem na obchůzku vyrazil já a věřte, že poprvé v životě jsem se opravdu bál každého stínu. K mé obrovské úlevě už ale zbytek služby proběhl bez podivností.
Ráno jsem s úlevou předal práci střídajícímu kolegovi a s hlubokým výdechem opustil budovu. Nejspíš mě v noci přemohl mikrospánek a bujná fantazie si se mnou nehezky pohrála. Usmál jsem se a s povzdechem nad sebou zakroutil hlavou. V tu chvíli se mě zmocnil pocit, jako by mne někdo pozoroval. Prudce jsem se otočil směrem k budově, kterou jsem před okamžikem opustil. Ve druhém patře za oknem se rýsovala vysoká postava. Kolem hlavy se jí nepoddajně vlnily husté vlasy, zakrývající celý obličej. V následující chvíli kolem toho modrého přízraku prošel jeden z mých kolegů. Vypadalo to, že vůbec nikoho nevidí, ale to něco uvidělo jeho. Tíha jeho pohledu zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala. Zmizel i on. Ale opravdu zmizel? Co chtěl? Co se bude dít na mé příští směně? A kdo to byl? Nebo spíše, co to bylo? No, já to vlastně nechci vědět. Radši. Vy byste chtěli?

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.

Muž pomalu odložil telefon a silně se třesoucí ruce položil na stůl nedaleko od přístroje.
„Pane! Haló, pane! Uklidněte se a řekněte svou adresu, prosím. Určitě vám můžeme pomoci. Tak pane, prosím!“ Z telefonu se stále ozýval naléhavý hlas policisty, ale na jeho prosby nikdo neodpovídal. Muž nepřítomně zíral před sebe a nereagoval. Jeho zešedlá tvář pokrytá krvavými cákanci působila děsivě. Bylo štěstí, že telefon měl zapnutý lokátor a tak netrvalo dlouho a otevřeným oknem do místnosti pronikl zvuk blížících se sirén. Když se ozval domovní zvonek a zároveň rázné bušení na dveře, muž se konečně pohnul. Sklonil hlavu a po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Policisté museli dveře vyrazit. Ani každodenní práce se zločinem je nepřipravila na to, co v pokoji uviděli. Na podlaze, v tratolišti krve, ležela žena. Na první pohled byla patrná četná bodnutí snad do každého kousku jejího těla. A u stolu seděl plačící muž zírající přímo na mrtvolu. Na výzvy policistů nereagoval. Jeho ruce byly celé od krve. Vlastně byl od krve celý.
Velitel zásahu vytáhl telefon a zavolal kriminálku. Jeho muži spoutali podezřelého. Pro ženu už nemohli nic udělat, takže zavolal ještě koronera. Byl rád, když se kriminalisté ukázali. Jeho práce tady skončila.
Mladý kriminalista přivolal techniky a ti se dali okamžitě do práce. Opatrně, aby nezničil případné stopy a taky, aby se technikům nepletl pod nohama, začal prohlížet byt. I když byly teprve čtyři hodiny ráno, pro jistotu zavolal nadřízenému. Byl rád, že ho nevytrhl ze spánku. Kapitán byl vzhůru a slíbil, že přijede. Byl na místě nezvykle brzy.
„Uf, teda tak rychle jsem vás tady nečekal, šéfe.“ Nadskočil mladík leknutím, když mu nadřízený položil ruku na rameno.
„Měl jsem nějaký špatný sny, takže jsem byl vlastně hned připravenej. Tak povídej.“
Mladý kriminalista šéfa rychle seznámil se vším, co zatím věděl. Oba muži mezitím vešli do dalšího pokoje a zůstali v úžasu stát. Celá místnost byla plná různě velkých panenek, o které bylo zjevně velmi dobře pečováno. Jedno krásně vybavené místo ale bylo prázdné.
„Myslím, že tady chybí nějaká hodně ceněná věc. Asi taky panenka.“ Hlesl mladík.
Kriminalisté se pozorně rozhlédli. Nemohli si nevšimnout, že velmi velká panna je obložená jinými hračkami. Kapitán po panence sáhl a za vlásky jí vytáhl z chumlu. Skoro by přísahal, že ta hračka se při tom nehezky zašklebila. No, nejspíš je to únavou a nevyspáním.
„Sakra, co to je?!?“ Ruce panenky byly až po lokty od krve. Od čerstvé krve. Muži se po sobě podívali. Kapitán odložil hračku a okamžitě zamířil ke spoutanému podezřelému. Ten měl stále poněkud nepřítomný pohled.
„Haló, slyšíte mě?“ Kriminalista muži pomalu zamával rukou před očima. Ten pomalu kývl.
„Já svou ženu nezabil.“ Zašeptal. „To ten zmetek. Ta hnusná panna.“
Kapitán se nadechl k otázce, ale nakonec jen vydechl.
To snad není možné! Zase nějaký vrah, který to bude hrát na nepříčetnost a dostane se z toho za pár růčků? Nejspíš zabil ženu ze žárlivosti. Třeba jí s někým načapal, ale je to slaboch, který si frustraci vybil na slabším soupeři. Na ženě.
V tu chvíli k němu domnělý vrah zvedl zarudlé oči.
„Miloval jsem ji víc než sebe. Nemohli jsme mít děti. A žena se zamilovala do panenek. Starala se o ně jako o děti. Všechno jsou to holčičky, ale před časem se mi podařilo sehnat velkou panenku – chlapce. Žena byla tak šťastná!“ Muži se po tvářích opět začaly koulet slzy. „Ani nevím, kdy se začala měnit. Přestala se starat o domácnost, zapomínala uvařit. Všechen čas věnovala tomu … „ , muž zatnul zuby. Evidentně nemohl hračce přijít na jméno. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Dnes v noci manželka přišla do ložnice a v náručí držela tu hračku. Říkala, že se musíme rozvést, protože už chce patřit jen Billymu. Tak ho pojmenovala. Začal jsem se smát, ať neblázní a jde se raději vyspat. Nebo, že jí můžu ukázat, jak se chová opravdový chlap a ne hloupá neschopná panenka. A že se tedy rozhodně nerozvedu a nedám svou milovanou ženu neživé figuře…A pak se to stalo. Ten hajzl se na mě otočil. A prý, pokud mu svou ženu nedám, nebudu jí mít už nikdy.“ Muž vzlykl. „Vyklouzl ženě z náručí a najednou držel nůž a ženu vší silou bodl. Vykřikla a padla k zemi. Vrhl jsem se na tu zrůdu, vyrval jí nůž a chtěl jsem ho taky bodnout, ale ať jsem se snažil sebevíc, každá rána dopadla na mou milovanou Mary.“ Po posledních slovech vypukl muž v hořký pláč.
Kapitán nebyl schopen slova. Proboha, co se to děje? Slyšel dobře? Dělá si z něho ten chlap srandu?
Prudce se nadechl, aby tomu vrahovi od plic řekl, co si o tom všem myslí… a celý zpocený se probudil v tichu své ložnice. Chvilku se zmateně rozhlížel po tmavé místnosti než pochopil, že to byl jen hodně divný sen.
,Asi už mi ta moje práce začíná lézt na mozek. A taky moc koukám na televizi.‘ Pomyslel si naštvaně a šel si do kuchyně natočit trochu vody. Ještě se nestačil pořádně napít, když noční ticho prořízla melodie jeho mobilu.
„No, co je?“
„Kapitáne, nezlobte se, že vás budím, ale volali nás k vraždě. Manžel nejspíš ubodal svou manželku.“

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lejtkepové.

foto na titulce z archivu Hany Lajtkepové.

Kirran zvedl oči od práce a setřel si pot. Slaboulince se usmál na dívku, která procházela kolem s košíkem zeleniny. Aingeal – Anděl – jméno, které jí v jeho očích přesně vystihovalo a bralo mu klidný spánek. On byl jen nalezenec. Alespoň tak mu to řekli. V každém případě své rodiče neznal. Vychoval ho jeden z dřevařů, který měl v tu dobu už tři dcery. Uživit tolik hladových krků nebylo jednoduché a Kirran se musel od nejútlejšího věku zapojit do práce. V osadě s ním téměř nikdo nejednal jako se sobě rovným, v očích obyvatel byl jen přívažek bez pořádné hodnoty. Samotu bral od malička jako normální věc. Když už měl volnou chvilku, nejraději zmizel z osady a zamířil do lesa nebo k řece. Příroda a její obyvatelé mu byli bližší než lidé. Přesto se mezi lidmi nalezla osůbka, která se s ním uměla smát a hrát si. Byla to Aingeal, dcera stařešiny. Dívenka byla zvídavá a jednou se vydala za Kirranem mimo vesnici. Náhle z tmavého houští vyběhl divočák a rozzlobeně chrochtal. Aingeal polekaně vykřikla a Kirran s nelibostí zjistil, že není sám. Jediný pohled na divočáka a vyděšenou dívku stačil, aby klíčící hněv zmizel a nahradila ho starost. Bez většího přemýšlení zvedl kámen, do druhé ruky popadl velký klacek, začal s ním tlouct do kmenu stromu a výhružně hulákat. Divočák obrátil svou pozornost na hocha. Užuž se na něj chtěl rozběhnout, ale z neznámého důvodu si nakonec jen znechuceně odfrkl a zmizel v houští.

„Běž domů!“ křikl směrem k dívce, odhodil kámen a s obavami se zahleděl do křovin. Netušil, zda se kanec nevrátí. Aingeal prudce zavrtěla hlavou, rozeběhla se k němu a objala ho.

„Zachránil´s mě! Děkuji.“ Kirran zkameněl. Nepamatoval si, že by ho někdo někdy objal. A netušil, jak moc je to příjemné. Přece jen se ale ošil. „Divočina není pro děti. Vrať se do osady.“ Broukl do hřívy jemných vlasů. Byli sice s Aingeal stejně staří, ale on si teď připadal jako velký muž. Dívka domů tehdy neodešla. Naopak se děti začaly scházet a do přírody mnohdy odešly společně. Dětství ale uběhlo rychleji než voda v řece a Aingeal už nemohla odcházet z domu jak se jí líbilo. Jako dcera stařešiny se musela učit dovednosti žen a otec jí začal vyhlížet nápadníka.

Kirran se snažil čas od času dostat do její blízkosti, ale vždy byl nevybíravě odehnán. Tentokrát se na něj usmálo nebývalé štěstí, když se mu přiblížila samotná Aingeal s košíkem zeleniny. Dívčiny oči se na mládence smály a ona přistoupila až k němu.

„Zdravím tě, Kirrane. Dnes večer oslavujeme Beltine, doufám, že přijdeš a neutečeš do lesa, jak je tvým zvykem.“

Kirran ztěžka polkl. „Nikdo mě nepozval. Nemyslím, že bych tam byl vítaný.“ Zachraptěl a sklopil oči.

„Co to povídáš? Teď právě jsem tě pozvala já. Takže večer tě čekám a opovaž se nepřijít.“ Pohrozila mu s úsměvem, pak se zlehka otočila a ladným krokem téměř odtančila. Zbytek dne už mladíkova práce nestála za nic. Ještě nikdy se oslav svátků nezúčastnil. Nezvaný a nechtěný – to byla jeho další jména. Ale dnes večer, dnes se to změní! Pozvala ho sama stařešinova dcera, nejkrásnější dívka v osadě. Třeba se obměkčí sám stařešina …

Ohně už vesele plály, když Kirran vkročil mezi oslavující. Aingeal mu vesele zamávala, přiběhla k němu a vzala ho za ruku. Ukázala na nejvyšší ohnivou hranici a vesele zavýskla. „Pojď, Kirrane, zatancujeme si kolem ní!“ Udělal první krok, když se nad hlavami všech vznesl hněvivý výkřik stařešiny.
„Dost! Co tady dělá ten nalezenec? A jakým právem se dotkl mé dcery?!?“

„Ale otče, to já…“

„Mlč, Aingeal! Mluví tvůj otec a stařešina a ty bys už měla vědět, kde je tvé místo! Děláš mi hanbu. Okamžitě odejdi do našeho domu a po zbytek oslav nevycházej. Přemýšlej o svém provinění a pak můžeš přijít se žádostí o odpuštění!“

„Pane, netrestejte, prosím, vaši dceru. Nezaslouží si trest za to, že má v srdci lásku a pochopení pro všechny!“ Kirran ta slova vykřikl dříve než si uvědomil jejich dopad. Všichni oněměli nad jeho troufalostí a kdyby nepraskala hořící polena v zapálených vatrách, nejspíš by byl slyšet i běh mravenců. Takové se kolem rozprostřelo ticho. Stařešina se vzpamatoval první.

„Jak se opovažuješ mne vůbec oslovit? Ty, který nemáš ani pořádné jméno! Ty, který neznáš otce ani matku! Ty, který bys měl být vděčný za to, že smíš dýchat náš společný vzduch! Ujali jsme se tě a takhle se odvděčuješ? Káráš mne, stařešinu? Pak tedy věz, že nadále nemůžeš zůstat v naší osadě. Nevážíš si dobra, kterým jsme tě zahrnuli, urážíš starší a snažíš se vetřít do přízně mladé nezkušené dívky, abys přišel zdarma k pohodlnému životu! Do svítání opusť osadu a už se nikdy nevracej!“

Kirranovy tmavé oči hněvem téměř zčernaly. Vzedmula se v něm hrdost, o které ani nevěděl, že ji má. Vztyčil hlavu a zhluboka se nadechl, aby ze sebe vykřičel všechny ty roky ústrků. A pak koutkem oka zahlédl smutnou, uplakanou tvář Aingeal. Zadíval se jejím směrem a lehce kývl. „Ať tě v tvém životě provází láska, drahá Aingeal!“ Zašeptal a pak se rychle otočil a vydal se mimo hřejivé světlo ohňů. Do náruče přírody, která byla jeho pravým domovem. Pouze jeho srdce zůstalo navěky v osadě, patřilo Aingeal.

(na text se vztahují autorská práva)

Televizi zase tak moc nesleduji, ale tu a tam se ráda podívám na nějaký oddechový film. Například „Jáchyme, hoď ho do stroje“. Člověk se pobaví a zasměje se naivitě lidí, kteří vážně věří na „kritické dny.“ Přece dny máme takové, jaké si je uděláme, ne?
Dnes ale přišel den, kdy i mně hlavou proběhla myšlenka, zda na těch kritických dnech něco nebude…
Pár dnů zpátky mě položilo dost drsné nachlazení, cosi, na co jsem dostala i antibiotika. Ztratila jsem chuť i čich, a to zcela. To je pro kuchařku dost velký hendikep, ale já byla schopná jít něco tvořit do kuchyně až dnes, takže mě už ta ztráta netrápila. To byla ovšem chyba.
Nechtěla jsem se pouštět do žádných větších akcí, takže jsem začala zlehka – oškrábala jsem brambory, dala je vařit a odešla vyřizovat e-maily. Náhle se z některého z balkónu sousedů ozvala pořádná rána. Co to…? Přes clonu jsem zacítila jakýsi zápach. Sakra, no jo, dneska jsou čarodějnice a nějaký chytrák zřejmě griluje na balkóně! To musí být strašný smrad, když to prorazilo i to mé „necítění.“ Zápach neustával a já naštvaně běžela na náš balkón, abych objevila viníka. Leč nikdo nikde nic negriloval. Na druhé straně domu také ne! Z těch grilovacích myšlenek jsem pocítila hlad, ale ještě chvíli mi trvalo, než jsem došla do kuchyně. Právě ve chvíli, kdy se varná deska s pípnutím vyčerpaně vypnula. Brambory!!!!!
Ano, tušíte správně. Na brambory jsem naprosto zapomněla a můj ztracený čich mne včas neupozornil, že se něco děje. V hrnci, který právě dosloužil, se kouřilo z černých uhlů, které bývaly bramborami. Holýma rukama jsem popadla hrnec. Auuuuu! Horké nádobí mi vypadlo z popálených prstů a dosedlo na kuchyňskou linku. Jen to zasyčelo a ucítila jsem nový zápach. Bylo mi jasné, co se děje. Rychle jsem navlékla chňapky a nebezpečné nádobí přemístila na nehořlavou podložku. Pozdě. Na lince byl vypálený úhledný kruh od rozpáleného dna. Vařím už dlouhé roky, ale tohle se mi stalo poprvé.
Zchladila jsem si popálené ruce ve studené vodě a s povzdechem oškrábala novou várku brambor. Pak jsem kajícně nařídila minutku. Vím, měla jsem to udělat i poprvé, ale přece umím uvařit brambory!
V břiše mi hlasitě zakručelo a já si vzpomněla, proč jsem do kuchyně původně přišla – přece jsem chtěla něco sníst. Ukrojila jsem si kus chleba, namazala máslem a obložila dobrotami. Chuť sice nemám, ale můžu si jí přestavovat. Labužnicky jsem se do krajíce zakousla, ale už při třetím soustu přišla zrada. Nakrájené rajče se rozhodlo, že si zblízka prohlédne podlahu. Tak to ne. Chňapla jsem, abych neposlušnou zeleninu zachytila, ale místo rajčete mé zuby pevně stiskly jeden z mých prstů třímajících svačinku. Bolest a leknutí udělaly své. Chléb následoval rajče a na podlaze se rozplácl, pochopitelně namazaným dolů. Nevěřícně jsem zírala na prst s otisky svého chrupu a znovu jsem zamířila ke kohoutku se studenou vodou. Ve stínu nečekaných událostí jsem se chovala značně hloupě. Přece je potřeba nejdřív uklidit svinčík. Tohle mi došlo hned v následujících vteřinách, když mi noha podjela na jednom z rajčátek. Ano, následovala jsem mou svačinu a dopadla plnou vahou na tvrdou dlažbu. Pořádně jsem si narazila kostrč a to můžu mluvit o štěstí, že jsem dosedla na měkký chleba.
To je ale den „blbec“, hm, kritický den. A pak jsem se rozesmála. Po tvářích mi stékaly slzy smíchu i bolesti. Tak dost! Mám být šikovnější a víc u práce přemýšlet. Smůlu, pokud fakt existuje, jsem si určitě na dlouhou dobu vybrala, tak můžu být klidná.
Trochu neohrabaně, stále se ještě trochu pochechtávajíc, jsem se začala sbírat ze země. Při té činnosti jsem poněkud víc drcla do stolu a pak už jen s hrůzou sledovala padající kosmetické zrcadlo…



Na text v povídce se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

Mladý muž se zastavil a namáhavě se snažil zklidnit dech. Co to bylo za nápad šplhat se přímou cestou nahoru na Petřín? Proč nešel jako všichni normální lidi po cestě?
Ztěžka se posadil do měkké jarní trávy a vytřel si pot z očí. Odpověď na jeho druhou otázku se otevřela přímo před jeho zrakem. Byl první máj a cestičky i lavičky byly plné zamilovaných párů. Snažil se jim co nejvíc vyhnout. První máj je prý lásky čas. Už tomu nevěřil. Jemu se láska na míle vyhýbala. Jasně, nebyl žádný krasavec a měl nějaké to kilo navíc, ale to prý lásce nevadí… To jsou takový kecy, pomyslel si hořce a začal se namáhavě zvedat z trávy. Slíbil na sváteční den kamarádovi pomoc v restauraci. Původně si myslel, že nahoru vyjede lanovkou, ale to by se nesměla zrovinka dnes porouchat. Ještě jednou si otřel zpocený obličej a nejistě se podíval na strmý kopec před sebou.
Kousek za ním se ozvalo chichotání. Podíval se tím směrem a zjistil, že ho pozorují tři mladinké dívky. Něco si špitaly a znovu se zachichotaly. Zrudl, ani nevěděl proč, obrátil se zpět ke svahu a chtěl co nejrychleji zmizet. Tedy, v rámci svých fyzických možností.
„Hej, počkejte!“ Zavolala na něho jedna z dívek a on se opět podíval jejich směrem. Dlouhovlasá blondýnka zamířila přímo k němu. Šla tak lehounce, jako kdyby nestoupala do krkolomného kopce. Zastavila se přímo před ním.
„Jsme si s holkama říkaly, jak to, že jste tady sám. No, my taky nemáme doprovod, jak vidíte. Ale nechceme uschnout, tak si myslíme, že když tu nikoho nemáte, tak nám pomůžete.“ Vrhala na něho nevinný kukuč a stydlivě zašoupala nohou.
Nechápavě se na dívky podíval. „Jak jako pomoct?“
„No přece políbit pod rozkvetlým stromem. To musí bejt na prvního máje. Hele, támhle u cesty zrovna jeden je a nikdo pod ním nestojí.“
„Hele, najděte si někoho jinýho. Já na tyhle blbiny nejsem.“ Odvrkl a nadával si, že se s holkama vůbec pouštěl do řeči. V tu chvíli se ale na něho sesypaly všechny tři.
„Prosím prosím!“ Vykřikovaly jedna přes druhou, až se někteří lidé na cestě začali otáčet jejich směrem. Bylo to hodně nepříjemné.
„Tak dobře. Každá dostanete jednu bratrskou pusu. Ale rychle, spěchám do práce.“
Děvčata ho dovlekla k rozkvetlému stromu a slovo si opět vzala blondýnka. „Bratrská pusa se nepočítá, musí to bejt faktickej pravej francouzák.“ Přivřela oči a pootevřela plné rty. Znovu zrudl. Tentokrát určitě o několik stupňů víc než před chvílí.
„Holky neblázněte. Kdoví, jestli nejste ještě pod zákonem. Nechci mít kvůli vám žádnej malér.“
Blondýnka s odporem píchla prstem do jeho břicha.
„Buď v klidu, tlusťochu. S takovým tlustým hrochem by se nelíbala ani moje babička. Ale jak si dřepěl v trávě, viděly jsme, jak slintáš nad každým párem. Tak jsme tě odtud chtěly vyhnat. Máme tu rande a nepotřebujeme nějakýho úchyla, kterej by nás pozoroval. Vypadni!“
Mladý muž ztratil řeč. Hanba a lítost ho otočily na podpatku a on, aniž by teď někoho dalšího vnímal, zamířil k restauraci po cestě. Za zády slyšel výsměšný smích a nejen ten. Holky přidaly i několik urážlivých nadávek.
Do restaurace dorazil uřícený a téměř bez dechu.
„Jé, Dane, to je super, že už jsi tady. Až do večera máme na většinu stolů rezervace. Potřebuju tě v kuchyni.“ Kamarád Luboš si v tom shonu ani nevšiml Danova výrazu a táhl ho rovnou do kuchyně.
„Lidi, tohle je Dan, fakt super kuchař. Ukažte mu, kde co najde a já zas letím!“
Práce dala Danovi zapomenout na hořký zážitek. Asi hodinu před zavírací dobou se do kuchyně opět vřítil Luboš.
„Dane, ta tvoje božská mana hosty totálně uchvátila. Chtějí osobně poděkovat kuchaři.“
Danovi se okamžitě vybavilo jeho dnešní ponížení.
„Hele, vykašli se na to. Řekni, že kuchař má moc práce. Já nikam nejdu.“
„Neblázni! Teplá jídla už teď stejně neděláš, spíš pomalu uklízíš. Tak se nenechej prosit. Navíc, jsou to VIP hosté. Tak mě přece nepotopíš.“
Jen hodně nerad si mladý muž utřel ruce do zástěry a neochotně vyšel na čerstvý vzduch. Slunce už bylo za obzorem a na nebi začaly blikat první hvězdy. Pod Petřínským vrchem zářila májová Praha.
Možná čerstvý vzduch, možná ten úchvatný výhled způsobily, že se Dan přestal mračit a nechal se dotáhnout až ke společnosti u stolu.
„Tak tohle je ten tvůj poklad, Luboši.“ Pronesla jedna z dam a zvědavě si mladého kuchaře prohlížela.
„Řeknu vám, mladý muži, já mám hodně mlsný jazýček, ale na vašich dnešních výtvorech jsem nenašla chybu. Všechno bylo tak skvělé, že je mi líto, že vás nemám doma.“
Dan polekaně zamrkal a dopolední vzpomínka na něho znovu tvrdě zaútočila. Jenže v očích té dámy nebyla ani špetka posměchu. A nebyla to žádná paní v letech, ale docela pěkná ženská. Mile se na něho usmála.
„Vy už zavíráte kuchyni a my se taky chystáme domů, ale kdybyste souhlasil, ráda bych si s vámi ještě popovídala o některých vašich receptech. Tedy, pokud nejsou vázané nějakým profesním tajemstvím, samozřejmě.“
„Víte … měl jsem hodně náročný den a jsem strašně utahaný…“
„V pořádku. To je přece jasné. Omlouvám se. Zítra zase vaříte?“
„Ne … já tady jen vypomáhal. Mám teď týden dovolenou a …“
„Výborně. Takže se sejdeme v Staropražské galerii. Je to taková útulná malá kavárna, ale kávu mají výtečnou. Zvu vás. Budu tam zítra v jednu po obědě. A dnes mne aspoň vyprovodíte? Jak vidíte, kamarádi se ztratili beze mne a já se sama trochu bojím.“
Luboš, který do téhle mlčel, což byl u něho nadlidský výkon, do Dana strčil.
„V pohodě. V kuchyni uklidíme. Přece nenecháš dámu jít samotnou nebo čekat, až vydrhneš pánve. Za ten dnešek to máš u mě. Velkej dík a zbytek ještě domluvíme. Tak čau.“ Zatahal významně za Danovu zástěru a ten mu jí nejistě podal.
„Neboj, ona tě nekousne.“ Šeptl mu Luboš rychle do ucha a byl pryč.
„No, jen se převleču. Hned jsem zpátky.“ Zadrmolil Dan a zmizel zpátky do kuchyně. Převlékl se opravdu bleskově. V hlavě měl zmatek a taky mu tam hlodal červíček pochybností a strachu. Nebyl si jistý, zda by dnes ustál ještě další krutý žert. Pomalu vyšel na terasu, kde stále čekala.
„Tak už můžeme?“ Usmála se žena na Dana a on rozpačitě kývl.
„To je fajn. Mimochodem, já jsem Dana.“ Podala mu ruku, a když jí opatrně stiskl, nechala svou dlaň v té jeho o malou chvilku déle než je zvykem.
„Já jsem Daniel. No, jestli vám to nevadí, klidně vás budu cestou dolů držet za ruku. Ony ty cesty jsou místama záludný. Tak abyste třeba neupadla.“
Rozesmála se krásným zvonivým smíchem, ve kterém nebyla ani špetka výsměchu. Pak se mu s klidnou samozřejmostí zavěsila pod loktem a vzhlédla k nebi plnému hvězd.
„Dana a Daniel. Hezké. Je krásná noc. Co lepšího si člověk může na 1. máj přát?“

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

foto –  pixabay

Chodil jsem tou cestou do práce už nějaký ten rok. V malém parčíku na jedné z krajních laviček vždy sedával stejný zanedbaný muž. Podle všeho bezdomovec, ale nikdy jsem ho neviděl žebrat. Jen tak seděl a jeho pohled byl nepřítomný. Přiznávám, že zpočátku mi to bylo velmi nepříjemné. Říkal jsem si, zda to není nějaký blázen, který, až se jednou probere, na někoho zaútočí. Jak ale plynuly týdny a měsíce a nic se nedělo, zvykl jsem si na jeho přítomnost, a když jednoho dne na lavičce neseděl, dokonale mě to vykolejilo. V práci jsem se nemohl pořádně soustředit a myslel jsem na toho podivného muže. Co se mu asi stalo? Proč ráno nebyl na svém místě? Jasně, vypadal den ode dne hůř a mladý nebyl, takže …

A ejhle, odpoledne ta podivná figurka opět zírala do jakéhosi snového světa. Nedalo mi to. Odběhl jsem do nedalekého bistra, koupil pár obložených housek,  velkou limonádu a zamířil ke starému muži.

„Dobrý den. Můžu si přisednout?“ Vypadlo ze mne, ale v duchu jsem si nadával, co to dělám. Kolem muže se linul nezaměnitelný zápach špíny a nulové hygieny. Vytrhl jsem ho z jeho vnitřního světa. Nechápavě a snad i vylekaně se na mě podíval a pak neznatelně kývl.

 Mlčky jsem mu přistrčil tašku s jídlem a limčou. „Dneska ráno jste tu nebyl, měl jsem trochu obavy, zda se vám něco nestalo.“ Vykoktal jsem a najednou nevěděl, jak dál. Jeho pohled už nebyl nepřítomný, ale tak silně zkoumavý, až mne zamrazilo.

„Ani nepamatuju, kdy se u mě někdo zastavil.“ Zachraptěl a shrábl tašku. Váhal jen chvilku, ale pak rychle vytáhl jednou z housek a hladově se do ní pustil. Seděl jsem vedle něho a nevěděl, co mám dělat. Odejít či zůstat?

„Dneska brzy ráno čistili park a vyhodili mě. Musel jsem počkat, až odjedou.“ Zabručel a schoval tašku do svého špinavého pytle. „Děkuju.“ Dodal o poznání tišeji.

„No, není zač. O těch pár housek nezchudnu.“ Usmál jsem se nejistě a začal se zvedat.

„Býval jsem jako vy.“ Ozval se a tím mě přibil na místě. Jak to myslí?

„Býval jsem docela bohatý a nezáleželo mi příliš na tom, za co utrácím. Měl jsem … měl jsem prosperující zastavárnu. Úroky jsem neměl nejmenší, ale proti konkurenci to bylo stále dobré. Měl jsem totiž zastavárnu na velmi dobrém místě. Nikdo mě nemohl minout. Oženil jsem se s krásnou ženou a měl s ní syna. Život jako sen. Kdybych nezpychnul, kdybych se nezačal být chamtivý, možná, že bych ten svůj sen stále žil.

Jednou do mého obchůdku vešla mladá žena. Bylo na ní vidět, že hodně váhá, ale taky, že je hodně zoufalá. Povzbudivě jsem se na usmál, takže nakonec přece jenom přistoupila k pultu a skoro nábožně rozbalila šátek, který svírala v ruce. Uvnitř měla nádherný medailon. Takovou uměleckou práci jsem dlouho neviděl. A navíc byl zlatý. Hotové jmění. Zatajil jsem dech a naoko lhostejně se zeptal: „Copak s tím chcete? Já kradené věci nevykupuji.“

Koukla na mě vylekaně a rozzlobeně zároveň. „To není kradené! Je to rodinná památka. Já ji dostala jako svatební dar, ale … dcerka je těžce nemocná. Potřebuji rychle peníze na operaci. Půjčku tak rychle nedostanu, až za pár dní, tak jsem si říkala, že bych zatím zastavila tenhle medailonek. Je pro mou rodinu nesmírně vzácný, ale, jak jsem už řekla, za pár dní bych se pro něj vrátila. A jednou ho věnuji dcerce.“

Pokýval jsem hlavou a medailon podrobně prohlížel. „Můžu vám dát deset tisíc. Víc ani halíř. I tak dávám až moc.“ Povzdychl jsem teatrálně, ale do očí jsem se té ženě nepodíval. Medailon měl mnohem vyšší cenu. Měl jsem několik zákazníků, kteří by za něj dali majlant.

Ta nešťastná mladá matka ale po medailonu chňapla a rychle ho zabalila zpět do šátku. „To mi nepomůže. Sbohem!“ A než jsem se nadál, byla pryč. Nadával jsem si do hlupáků, ale už se nedalo nic dělat. Jaké bylo moje překvapení, když se ta osoba navečer vrátila. Její tvář byla celá šedá, oči uplakané. Bylo mi jasné, že u konkurence dopadla nejspíš ještě hůř než ráno u mne. Rozhodl jsem se, že tentokrát už o ten šperk nesmím přijít.

„Kolik vlastně potřebujete?“ Zeptal jsem se jí místo pozdravu.

„Sto dvacet tisíc.“ Zašeptala.

Jen jsem hvízdl. Ale pak jsem otevřel trezor a vytáhl smlouvu.

„Dobře. Dejme tomu, že to budeme brát nejen jako zástavu, ale také jako půjčku. Do tří dnů mi ty peníze vrátíte včetně úroků. Nejsem milionář, který může vydávat takové částky. Potřebuji na obchod. Ale mám srdce, takže tady se mi podepište a ty peníze vám dám hned tady na dřevo.“

Přelétla papír očima, ale k mému překvapení se nepozastavila nad výškou úroku a směnku podepsala. Její únava a zoufalství nejspíš udělaly své. Já jí dal peníze, ona mně medailon. Uložil jsem šperk do trezoru a jen za ženou zabouchly dveře, zatelefonoval jsem několika zákazníkům. Domluvil jsem s nimi rychlou aukci. Ta žena za tři dny nemůže získat  potřebné finance, takže můžu medailon prodat.

Ani nevím, proč jsem tu aukci naplánoval na poslední den lhůty. Zájemci přišli všichni. Každý ten medailon chtěl mít. Stačilo počkat čtvrt hodiny do zavírací doby a aukce mohla začít. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl dveře zamknout, objevila se ta žena.

„Počkejte! Počkejte, prosím. Nesu vám zpět ty peníze. Dcerka …“ žena se rozplakala, „dcerka, bohužel, zemřela. K operaci ani nedošlo. Komplikace.“ Ještě několikrát vzlykla, pak sáhla do tašky a podávala mi mé peníze.

Polkl jsem, ale pak jsem zakroutil hlavou.

„Dámo, za prvé to nejsou všechny peníze, podle smlouvy mi náleží také úroky za tři dny. Podepsala jste to. A za druhé, přišla jste po lhůtě. Měla jste tu být před hodinou. Teď už je medailon můj.“

„Ale…“ nevěřícně si mě prohlížela. Pak jí oči ztemněly, výraz její tváře se změnil. Podcenil jsem emoce ženy, která přišla o vše, co jí kdy bylo drahé.

„Proklínám tě!“ Vyrazila ze sebe a pokračovala. „Proklínám tě za tu nelidskost v tobě. Ať sám poznáš zlo v druhých, ať tě vše dobré opustí. Nezasloužíš si to!“ A pak se otočila a byla pryč.

Mí zákazníci byli, bohužel, svědky celého incidentu. Jeden za druhým si vzali své věci a beze slova odešli. Marně jsem se je pokoušel zadržet. Už se nikdy nevrátili. Aby toho nebylo málo, nejspíš o té roztržce dál vyprávěli a můj obchod byl náhle jako začarovaný. Nikdo nechodil nakupovat ani dávat do zástavy. Naspořené peníze se rychle rozkutálely. Moje žena, zvyklá na bezstarostný život, se se mnou rozvedla a odstěhovala se k novému bohatému muži. Syna jsem od té doby už neviděl.

Netrvalo dlouho a musel jsem opustit svůj dům i obchod. Nakonec jsem skončil na ulici odkázaný na to, co lidé vyhodí, protože až dodnes se nikdo neslitoval. Nic jsem nedostal zadarmo. Žebrat jsem se styděl. Z mého minulého života mi zbyla jedna jediná věc.“

Starý muž sáhl do záňadří a vytáhl ušmudlaný šátek. Opatrně ho rozbalil a v jeho špinavých rukách se objevil medailon. Tak nádherný šperk jsem nikdy neviděl!

„Ale vždyť vy u sebe máte hotové jmění! Proč ten medailon neprodáte? Měl byste do konce života vystaráno!“ Vyhrkl jsem překvapeně.

Jen se křivě usmál. „Vy byste mi dal peníze, kdybych přišel do obchodu prodat něco tak cenného? Myslím, že ne. Akorát byste zavolal policii. Svoboda pohybu je to poslední, co ještě mám. Nenechám si to vzít.“ Smutně pokýval hlavou a chystal se šperk zase schovat. Hlavou mi bleskl nápad.

„Tak to můžu zkusit prodat já. Řekněte, za jakou cenu a já to zkusím. Co vy na to?“

Zkoumavě si mě přeměřoval. Nakonec se podíval na medailon a váhavě mi ho podal.

„Nakrmil jste mě, aniž jste za to něco očekával, tak si to pro mě za mě vezměte. Peníze se vám budou hodit.“

Chtěl jsem protestovat, že si peníze nechci nechat, ale netrpělivě mávl rukou. „Snad se konečně zbavím toho prokletí a budu moci klidně zemřít.“ Po těch slovech jeho pohled zmatněl a on se opět ponořil do svého světa.

Pomalu jsem se zvedl, ale pak jsem už neváhal a rychle se vrátil do kanceláře. Mužův šátek jsem vyhodil, pořádně si vydesinfikoval ruce a medailon zabalil do papírového ubrousku. Pak jsem zamířil do klenotnictví. Majitel mi dal dobrou cenu. Byl jsem rád, že jsem se toho podivného šperku zbavil, doslova mě pálil v kapse. S penězi jsem druhý den zamířil k bezdomovci. Musel jsem ho přemlouvat, aby si je vzal a část mi stejně nechal. Pak se, k mému překvapení, zvedl a bez rozloučení odešel. V následujících dnech už na lavičce nesedával. Musel jsem si připustit, že mi tam prostě chybí, ale hřálo mě pomyšlení, že je někde v teple a najedený.

Zhruba týden na to za mnou do práce přišla policie. Jeden z policistů vytáhl v malém sáčku zakrvácený kus papíru. Vypadal jako – „Je to vaše vizitka?“

Ano, byla to moje vizitka. Ale kde – „Jak se mohla ocitnout u bezdomovce, pane?“

Srdce mi sevřela zlá předtucha. Vysvětlil jsem policistům, že jsem jednomu bezdomovci koupil jídlo a dal mu i svou vizitku, kdyby třeba ještě něco potřeboval. Koukali na mě jako na blázna. A asi jako na podezřelého. Brzy mi osvětlili, že našli tělo zavražděného muže, který měl u sebe mou vizitku. Prý to byl starý bezdomovec. Jinak u sebe neměl vůbec nic. Asi se bezdomovci poprali. To se prý stává. Jistě, byl jsem také vyšetřovaný, ale měl jsem alibi, takže nakonec jsem z toho vyšel čistý jako lilie. Jen někde v mém nitru o sobě dával vědět podivný pocit, jako kdybych přišel o otce. Už zase …

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové.