Rubrika: ČTENÍ

Kirran zvedl oči od práce a setřel si pot. Slaboulince se usmál na dívku, která procházela kolem s košíkem zeleniny. Aingeal – Anděl – jméno, které jí v jeho očích přesně vystihovalo a bralo mu klidný spánek. On byl jen nalezenec. Alespoň tak mu to řekli. V každém případě své rodiče neznal. Vychoval ho jeden z dřevařů, který měl v tu dobu už tři dcery. Uživit tolik hladových krků nebylo jednoduché a Kirran se musel od nejútlejšího věku zapojit do práce. V osadě s ním téměř nikdo nejednal jako se sobě rovným, v očích obyvatel byl jen přívažek bez pořádné hodnoty. Samotu bral od malička jako normální věc. Když už měl volnou chvilku, nejraději zmizel z osady a zamířil do lesa nebo k řece. Příroda a její obyvatelé mu byli bližší než lidé. Přesto se mezi lidmi nalezla osůbka, která se s ním uměla smát a hrát si. Byla to Aingeal, dcera stařešiny. Dívenka byla zvídavá a jednou se vydala za Kirranem mimo vesnici. Náhle z tmavého houští vyběhl divočák a rozzlobeně chrochtal. Aingeal polekaně vykřikla a Kirran s nelibostí zjistil, že není sám. Jediný pohled na divočáka a vyděšenou dívku stačil, aby klíčící hněv zmizel a nahradila ho starost. Bez většího přemýšlení zvedl kámen, do druhé ruky popadl velký klacek, začal s ním tlouct do kmenu stromu a výhružně hulákat. Divočák obrátil svou pozornost na hocha. Užuž se na něj chtěl rozběhnout, ale z neznámého důvodu si nakonec jen znechuceně odfrkl a zmizel v houští.

„Běž domů!“ křikl směrem k dívce, odhodil kámen a s obavami se zahleděl do křovin. Netušil, zda se kanec nevrátí. Aingeal prudce zavrtěla hlavou, rozeběhla se k němu a objala ho.

„Zachránil´s mě! Děkuji.“ Kirran zkameněl. Nepamatoval si, že by ho někdo někdy objal. A netušil, jak moc je to příjemné. Přece jen se ale ošil. „Divočina není pro děti. Vrať se do osady.“ Broukl do hřívy jemných vlasů. Byli sice s Aingeal stejně staří, ale on si teď připadal jako velký muž. Dívka domů tehdy neodešla. Naopak se děti začaly scházet a do přírody mnohdy odešly společně. Dětství ale uběhlo rychleji než voda v řece a Aingeal už nemohla odcházet z domu jak se jí líbilo. Jako dcera stařešiny se musela učit dovednosti žen a otec jí začal vyhlížet nápadníka.

Kirran se snažil čas od času dostat do její blízkosti, ale vždy byl nevybíravě odehnán. Tentokrát se na něj usmálo nebývalé štěstí, když se mu přiblížila samotná Aingeal s košíkem zeleniny. Dívčiny oči se na mládence smály a ona přistoupila až k němu.

„Zdravím tě, Kirrane. Dnes večer oslavujeme Beltine, doufám, že přijdeš a neutečeš do lesa, jak je tvým zvykem.“

Kirran ztěžka polkl. „Nikdo mě nepozval. Nemyslím, že bych tam byl vítaný.“ Zachraptěl a sklopil oči.

„Co to povídáš? Teď právě jsem tě pozvala já. Takže večer tě čekám a opovaž se nepřijít.“ Pohrozila mu s úsměvem, pak se zlehka otočila a ladným krokem téměř odtančila. Zbytek dne už mladíkova práce nestála za nic. Ještě nikdy se oslav svátků nezúčastnil. Nezvaný a nechtěný – to byla jeho další jména. Ale dnes večer, dnes se to změní! Pozvala ho sama stařešinova dcera, nejkrásnější dívka v osadě. Třeba se obměkčí sám stařešina …

Ohně už vesele plály, když Kirran vkročil mezi oslavující. Aingeal mu vesele zamávala, přiběhla k němu a vzala ho za ruku. Ukázala na nejvyšší ohnivou hranici a vesele zavýskla. „Pojď, Kirrane, zatancujeme si kolem ní!“ Udělal první krok, když se nad hlavami všech vznesl hněvivý výkřik stařešiny.
„Dost! Co tady dělá ten nalezenec? A jakým právem se dotkl mé dcery?!?“

„Ale otče, to já…“

„Mlč, Aingeal! Mluví tvůj otec a stařešina a ty bys už měla vědět, kde je tvé místo! Děláš mi hanbu. Okamžitě odejdi do našeho domu a po zbytek oslav nevycházej. Přemýšlej o svém provinění a pak můžeš přijít se žádostí o odpuštění!“

„Pane, netrestejte, prosím, vaši dceru. Nezaslouží si trest za to, že má v srdci lásku a pochopení pro všechny!“ Kirran ta slova vykřikl dříve než si uvědomil jejich dopad. Všichni oněměli nad jeho troufalostí a kdyby nepraskala hořící polena v zapálených vatrách, nejspíš by byl slyšet i běh mravenců. Takové se kolem rozprostřelo ticho. Stařešina se vzpamatoval první.

„Jak se opovažuješ mne vůbec oslovit? Ty, který nemáš ani pořádné jméno! Ty, který neznáš otce ani matku! Ty, který bys měl být vděčný za to, že smíš dýchat náš společný vzduch! Ujali jsme se tě a takhle se odvděčuješ? Káráš mne, stařešinu? Pak tedy věz, že nadále nemůžeš zůstat v naší osadě. Nevážíš si dobra, kterým jsme tě zahrnuli, urážíš starší a snažíš se vetřít do přízně mladé nezkušené dívky, abys přišel zdarma k pohodlnému životu! Do svítání opusť osadu a už se nikdy nevracej!“

Kirranovy tmavé oči hněvem téměř zčernaly. Vzedmula se v něm hrdost, o které ani nevěděl, že ji má. Vztyčil hlavu a zhluboka se nadechl, aby ze sebe vykřičel všechny ty roky ústrků. A pak koutkem oka zahlédl smutnou, uplakanou tvář Aingeal. Zadíval se jejím směrem a lehce kývl. „Ať tě v tvém životě provází láska, drahá Aingeal!“ Zašeptal a pak se rychle otočil a vydal se mimo hřejivé světlo ohňů. Do náruče přírody, která byla jeho pravým domovem. Pouze jeho srdce zůstalo navěky v osadě, patřilo Aingeal.

(na text se vztahují autorská práva)

Televizi zase tak moc nesleduji, ale tu a tam se ráda podívám na nějaký oddechový film. Například „Jáchyme, hoď ho do stroje“. Člověk se pobaví a zasměje se naivitě lidí, kteří vážně věří na „kritické dny.“ Přece dny máme takové, jaké si je uděláme, ne?
Dnes ale přišel den, kdy i mně hlavou proběhla myšlenka, zda na těch kritických dnech něco nebude…
Pár dnů zpátky mě položilo dost drsné nachlazení, cosi, na co jsem dostala i antibiotika. Ztratila jsem chuť i čich, a to zcela. To je pro kuchařku dost velký hendikep, ale já byla schopná jít něco tvořit do kuchyně až dnes, takže mě už ta ztráta netrápila. To byla ovšem chyba.
Nechtěla jsem se pouštět do žádných větších akcí, takže jsem začala zlehka – oškrábala jsem brambory, dala je vařit a odešla vyřizovat e-maily. Náhle se z některého z balkónu sousedů ozvala pořádná rána. Co to…? Přes clonu jsem zacítila jakýsi zápach. Sakra, no jo, dneska jsou čarodějnice a nějaký chytrák zřejmě griluje na balkóně! To musí být strašný smrad, když to prorazilo i to mé „necítění.“ Zápach neustával a já naštvaně běžela na náš balkón, abych objevila viníka. Leč nikdo nikde nic negriloval. Na druhé straně domu také ne! Z těch grilovacích myšlenek jsem pocítila hlad, ale ještě chvíli mi trvalo, než jsem došla do kuchyně. Právě ve chvíli, kdy se varná deska s pípnutím vyčerpaně vypnula. Brambory!!!!!
Ano, tušíte správně. Na brambory jsem naprosto zapomněla a můj ztracený čich mne včas neupozornil, že se něco děje. V hrnci, který právě dosloužil, se kouřilo z černých uhlů, které bývaly bramborami. Holýma rukama jsem popadla hrnec. Auuuuu! Horké nádobí mi vypadlo z popálených prstů a dosedlo na kuchyňskou linku. Jen to zasyčelo a ucítila jsem nový zápach. Bylo mi jasné, co se děje. Rychle jsem navlékla chňapky a nebezpečné nádobí přemístila na nehořlavou podložku. Pozdě. Na lince byl vypálený úhledný kruh od rozpáleného dna. Vařím už dlouhé roky, ale tohle se mi stalo poprvé.
Zchladila jsem si popálené ruce ve studené vodě a s povzdechem oškrábala novou várku brambor. Pak jsem kajícně nařídila minutku. Vím, měla jsem to udělat i poprvé, ale přece umím uvařit brambory!
V břiše mi hlasitě zakručelo a já si vzpomněla, proč jsem do kuchyně původně přišla – přece jsem chtěla něco sníst. Ukrojila jsem si kus chleba, namazala máslem a obložila dobrotami. Chuť sice nemám, ale můžu si jí přestavovat. Labužnicky jsem se do krajíce zakousla, ale už při třetím soustu přišla zrada. Nakrájené rajče se rozhodlo, že si zblízka prohlédne podlahu. Tak to ne. Chňapla jsem, abych neposlušnou zeleninu zachytila, ale místo rajčete mé zuby pevně stiskly jeden z mých prstů třímajících svačinku. Bolest a leknutí udělaly své. Chléb následoval rajče a na podlaze se rozplácl, pochopitelně namazaným dolů. Nevěřícně jsem zírala na prst s otisky svého chrupu a znovu jsem zamířila ke kohoutku se studenou vodou. Ve stínu nečekaných událostí jsem se chovala značně hloupě. Přece je potřeba nejdřív uklidit svinčík. Tohle mi došlo hned v následujících vteřinách, když mi noha podjela na jednom z rajčátek. Ano, následovala jsem mou svačinu a dopadla plnou vahou na tvrdou dlažbu. Pořádně jsem si narazila kostrč a to můžu mluvit o štěstí, že jsem dosedla na měkký chleba.
To je ale den „blbec“, hm, kritický den. A pak jsem se rozesmála. Po tvářích mi stékaly slzy smíchu i bolesti. Tak dost! Mám být šikovnější a víc u práce přemýšlet. Smůlu, pokud fakt existuje, jsem si určitě na dlouhou dobu vybrala, tak můžu být klidná.
Trochu neohrabaně, stále se ještě trochu pochechtávajíc, jsem se začala sbírat ze země. Při té činnosti jsem poněkud víc drcla do stolu a pak už jen s hrůzou sledovala padající kosmetické zrcadlo…



Na text v povídce se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

Mladý muž se zastavil a namáhavě se snažil zklidnit dech. Co to bylo za nápad šplhat se přímou cestou nahoru na Petřín? Proč nešel jako všichni normální lidi po cestě?
Ztěžka se posadil do měkké jarní trávy a vytřel si pot z očí. Odpověď na jeho druhou otázku se otevřela přímo před jeho zrakem. Byl první máj a cestičky i lavičky byly plné zamilovaných párů. Snažil se jim co nejvíc vyhnout. První máj je prý lásky čas. Už tomu nevěřil. Jemu se láska na míle vyhýbala. Jasně, nebyl žádný krasavec a měl nějaké to kilo navíc, ale to prý lásce nevadí… To jsou takový kecy, pomyslel si hořce a začal se namáhavě zvedat z trávy. Slíbil na sváteční den kamarádovi pomoc v restauraci. Původně si myslel, že nahoru vyjede lanovkou, ale to by se nesměla zrovinka dnes porouchat. Ještě jednou si otřel zpocený obličej a nejistě se podíval na strmý kopec před sebou.
Kousek za ním se ozvalo chichotání. Podíval se tím směrem a zjistil, že ho pozorují tři mladinké dívky. Něco si špitaly a znovu se zachichotaly. Zrudl, ani nevěděl proč, obrátil se zpět ke svahu a chtěl co nejrychleji zmizet. Tedy, v rámci svých fyzických možností.
„Hej, počkejte!“ Zavolala na něho jedna z dívek a on se opět podíval jejich směrem. Dlouhovlasá blondýnka zamířila přímo k němu. Šla tak lehounce, jako kdyby nestoupala do krkolomného kopce. Zastavila se přímo před ním.
„Jsme si s holkama říkaly, jak to, že jste tady sám. No, my taky nemáme doprovod, jak vidíte. Ale nechceme uschnout, tak si myslíme, že když tu nikoho nemáte, tak nám pomůžete.“ Vrhala na něho nevinný kukuč a stydlivě zašoupala nohou.
Nechápavě se na dívky podíval. „Jak jako pomoct?“
„No přece políbit pod rozkvetlým stromem. To musí bejt na prvního máje. Hele, támhle u cesty zrovna jeden je a nikdo pod ním nestojí.“
„Hele, najděte si někoho jinýho. Já na tyhle blbiny nejsem.“ Odvrkl a nadával si, že se s holkama vůbec pouštěl do řeči. V tu chvíli se ale na něho sesypaly všechny tři.
„Prosím prosím!“ Vykřikovaly jedna přes druhou, až se někteří lidé na cestě začali otáčet jejich směrem. Bylo to hodně nepříjemné.
„Tak dobře. Každá dostanete jednu bratrskou pusu. Ale rychle, spěchám do práce.“
Děvčata ho dovlekla k rozkvetlému stromu a slovo si opět vzala blondýnka. „Bratrská pusa se nepočítá, musí to bejt faktickej pravej francouzák.“ Přivřela oči a pootevřela plné rty. Znovu zrudl. Tentokrát určitě o několik stupňů víc než před chvílí.
„Holky neblázněte. Kdoví, jestli nejste ještě pod zákonem. Nechci mít kvůli vám žádnej malér.“
Blondýnka s odporem píchla prstem do jeho břicha.
„Buď v klidu, tlusťochu. S takovým tlustým hrochem by se nelíbala ani moje babička. Ale jak si dřepěl v trávě, viděly jsme, jak slintáš nad každým párem. Tak jsme tě odtud chtěly vyhnat. Máme tu rande a nepotřebujeme nějakýho úchyla, kterej by nás pozoroval. Vypadni!“
Mladý muž ztratil řeč. Hanba a lítost ho otočily na podpatku a on, aniž by teď někoho dalšího vnímal, zamířil k restauraci po cestě. Za zády slyšel výsměšný smích a nejen ten. Holky přidaly i několik urážlivých nadávek.
Do restaurace dorazil uřícený a téměř bez dechu.
„Jé, Dane, to je super, že už jsi tady. Až do večera máme na většinu stolů rezervace. Potřebuju tě v kuchyni.“ Kamarád Luboš si v tom shonu ani nevšiml Danova výrazu a táhl ho rovnou do kuchyně.
„Lidi, tohle je Dan, fakt super kuchař. Ukažte mu, kde co najde a já zas letím!“
Práce dala Danovi zapomenout na hořký zážitek. Asi hodinu před zavírací dobou se do kuchyně opět vřítil Luboš.
„Dane, ta tvoje božská mana hosty totálně uchvátila. Chtějí osobně poděkovat kuchaři.“
Danovi se okamžitě vybavilo jeho dnešní ponížení.
„Hele, vykašli se na to. Řekni, že kuchař má moc práce. Já nikam nejdu.“
„Neblázni! Teplá jídla už teď stejně neděláš, spíš pomalu uklízíš. Tak se nenechej prosit. Navíc, jsou to VIP hosté. Tak mě přece nepotopíš.“
Jen hodně nerad si mladý muž utřel ruce do zástěry a neochotně vyšel na čerstvý vzduch. Slunce už bylo za obzorem a na nebi začaly blikat první hvězdy. Pod Petřínským vrchem zářila májová Praha.
Možná čerstvý vzduch, možná ten úchvatný výhled způsobily, že se Dan přestal mračit a nechal se dotáhnout až ke společnosti u stolu.
„Tak tohle je ten tvůj poklad, Luboši.“ Pronesla jedna z dam a zvědavě si mladého kuchaře prohlížela.
„Řeknu vám, mladý muži, já mám hodně mlsný jazýček, ale na vašich dnešních výtvorech jsem nenašla chybu. Všechno bylo tak skvělé, že je mi líto, že vás nemám doma.“
Dan polekaně zamrkal a dopolední vzpomínka na něho znovu tvrdě zaútočila. Jenže v očích té dámy nebyla ani špetka posměchu. A nebyla to žádná paní v letech, ale docela pěkná ženská. Mile se na něho usmála.
„Vy už zavíráte kuchyni a my se taky chystáme domů, ale kdybyste souhlasil, ráda bych si s vámi ještě popovídala o některých vašich receptech. Tedy, pokud nejsou vázané nějakým profesním tajemstvím, samozřejmě.“
„Víte … měl jsem hodně náročný den a jsem strašně utahaný…“
„V pořádku. To je přece jasné. Omlouvám se. Zítra zase vaříte?“
„Ne … já tady jen vypomáhal. Mám teď týden dovolenou a …“
„Výborně. Takže se sejdeme v Staropražské galerii. Je to taková útulná malá kavárna, ale kávu mají výtečnou. Zvu vás. Budu tam zítra v jednu po obědě. A dnes mne aspoň vyprovodíte? Jak vidíte, kamarádi se ztratili beze mne a já se sama trochu bojím.“
Luboš, který do téhle mlčel, což byl u něho nadlidský výkon, do Dana strčil.
„V pohodě. V kuchyni uklidíme. Přece nenecháš dámu jít samotnou nebo čekat, až vydrhneš pánve. Za ten dnešek to máš u mě. Velkej dík a zbytek ještě domluvíme. Tak čau.“ Zatahal významně za Danovu zástěru a ten mu jí nejistě podal.
„Neboj, ona tě nekousne.“ Šeptl mu Luboš rychle do ucha a byl pryč.
„No, jen se převleču. Hned jsem zpátky.“ Zadrmolil Dan a zmizel zpátky do kuchyně. Převlékl se opravdu bleskově. V hlavě měl zmatek a taky mu tam hlodal červíček pochybností a strachu. Nebyl si jistý, zda by dnes ustál ještě další krutý žert. Pomalu vyšel na terasu, kde stále čekala.
„Tak už můžeme?“ Usmála se žena na Dana a on rozpačitě kývl.
„To je fajn. Mimochodem, já jsem Dana.“ Podala mu ruku, a když jí opatrně stiskl, nechala svou dlaň v té jeho o malou chvilku déle než je zvykem.
„Já jsem Daniel. No, jestli vám to nevadí, klidně vás budu cestou dolů držet za ruku. Ony ty cesty jsou místama záludný. Tak abyste třeba neupadla.“
Rozesmála se krásným zvonivým smíchem, ve kterém nebyla ani špetka výsměchu. Pak se mu s klidnou samozřejmostí zavěsila pod loktem a vzhlédla k nebi plnému hvězd.
„Dana a Daniel. Hezké. Je krásná noc. Co lepšího si člověk může na 1. máj přát?“

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

foto –  pixabay

Chodil jsem tou cestou do práce už nějaký ten rok. V malém parčíku na jedné z krajních laviček vždy sedával stejný zanedbaný muž. Podle všeho bezdomovec, ale nikdy jsem ho neviděl žebrat. Jen tak seděl a jeho pohled byl nepřítomný. Přiznávám, že zpočátku mi to bylo velmi nepříjemné. Říkal jsem si, zda to není nějaký blázen, který, až se jednou probere, na někoho zaútočí. Jak ale plynuly týdny a měsíce a nic se nedělo, zvykl jsem si na jeho přítomnost, a když jednoho dne na lavičce neseděl, dokonale mě to vykolejilo. V práci jsem se nemohl pořádně soustředit a myslel jsem na toho podivného muže. Co se mu asi stalo? Proč ráno nebyl na svém místě? Jasně, vypadal den ode dne hůř a mladý nebyl, takže …

A ejhle, odpoledne ta podivná figurka opět zírala do jakéhosi snového světa. Nedalo mi to. Odběhl jsem do nedalekého bistra, koupil pár obložených housek,  velkou limonádu a zamířil ke starému muži.

„Dobrý den. Můžu si přisednout?“ Vypadlo ze mne, ale v duchu jsem si nadával, co to dělám. Kolem muže se linul nezaměnitelný zápach špíny a nulové hygieny. Vytrhl jsem ho z jeho vnitřního světa. Nechápavě a snad i vylekaně se na mě podíval a pak neznatelně kývl.

 Mlčky jsem mu přistrčil tašku s jídlem a limčou. „Dneska ráno jste tu nebyl, měl jsem trochu obavy, zda se vám něco nestalo.“ Vykoktal jsem a najednou nevěděl, jak dál. Jeho pohled už nebyl nepřítomný, ale tak silně zkoumavý, až mne zamrazilo.

„Ani nepamatuju, kdy se u mě někdo zastavil.“ Zachraptěl a shrábl tašku. Váhal jen chvilku, ale pak rychle vytáhl jednou z housek a hladově se do ní pustil. Seděl jsem vedle něho a nevěděl, co mám dělat. Odejít či zůstat?

„Dneska brzy ráno čistili park a vyhodili mě. Musel jsem počkat, až odjedou.“ Zabručel a schoval tašku do svého špinavého pytle. „Děkuju.“ Dodal o poznání tišeji.

„No, není zač. O těch pár housek nezchudnu.“ Usmál jsem se nejistě a začal se zvedat.

„Býval jsem jako vy.“ Ozval se a tím mě přibil na místě. Jak to myslí?

„Býval jsem docela bohatý a nezáleželo mi příliš na tom, za co utrácím. Měl jsem … měl jsem prosperující zastavárnu. Úroky jsem neměl nejmenší, ale proti konkurenci to bylo stále dobré. Měl jsem totiž zastavárnu na velmi dobrém místě. Nikdo mě nemohl minout. Oženil jsem se s krásnou ženou a měl s ní syna. Život jako sen. Kdybych nezpychnul, kdybych se nezačal být chamtivý, možná, že bych ten svůj sen stále žil.

Jednou do mého obchůdku vešla mladá žena. Bylo na ní vidět, že hodně váhá, ale taky, že je hodně zoufalá. Povzbudivě jsem se na usmál, takže nakonec přece jenom přistoupila k pultu a skoro nábožně rozbalila šátek, který svírala v ruce. Uvnitř měla nádherný medailon. Takovou uměleckou práci jsem dlouho neviděl. A navíc byl zlatý. Hotové jmění. Zatajil jsem dech a naoko lhostejně se zeptal: „Copak s tím chcete? Já kradené věci nevykupuji.“

Koukla na mě vylekaně a rozzlobeně zároveň. „To není kradené! Je to rodinná památka. Já ji dostala jako svatební dar, ale … dcerka je těžce nemocná. Potřebuji rychle peníze na operaci. Půjčku tak rychle nedostanu, až za pár dní, tak jsem si říkala, že bych zatím zastavila tenhle medailonek. Je pro mou rodinu nesmírně vzácný, ale, jak jsem už řekla, za pár dní bych se pro něj vrátila. A jednou ho věnuji dcerce.“

Pokýval jsem hlavou a medailon podrobně prohlížel. „Můžu vám dát deset tisíc. Víc ani halíř. I tak dávám až moc.“ Povzdychl jsem teatrálně, ale do očí jsem se té ženě nepodíval. Medailon měl mnohem vyšší cenu. Měl jsem několik zákazníků, kteří by za něj dali majlant.

Ta nešťastná mladá matka ale po medailonu chňapla a rychle ho zabalila zpět do šátku. „To mi nepomůže. Sbohem!“ A než jsem se nadál, byla pryč. Nadával jsem si do hlupáků, ale už se nedalo nic dělat. Jaké bylo moje překvapení, když se ta osoba navečer vrátila. Její tvář byla celá šedá, oči uplakané. Bylo mi jasné, že u konkurence dopadla nejspíš ještě hůř než ráno u mne. Rozhodl jsem se, že tentokrát už o ten šperk nesmím přijít.

„Kolik vlastně potřebujete?“ Zeptal jsem se jí místo pozdravu.

„Sto dvacet tisíc.“ Zašeptala.

Jen jsem hvízdl. Ale pak jsem otevřel trezor a vytáhl smlouvu.

„Dobře. Dejme tomu, že to budeme brát nejen jako zástavu, ale také jako půjčku. Do tří dnů mi ty peníze vrátíte včetně úroků. Nejsem milionář, který může vydávat takové částky. Potřebuji na obchod. Ale mám srdce, takže tady se mi podepište a ty peníze vám dám hned tady na dřevo.“

Přelétla papír očima, ale k mému překvapení se nepozastavila nad výškou úroku a směnku podepsala. Její únava a zoufalství nejspíš udělaly své. Já jí dal peníze, ona mně medailon. Uložil jsem šperk do trezoru a jen za ženou zabouchly dveře, zatelefonoval jsem několika zákazníkům. Domluvil jsem s nimi rychlou aukci. Ta žena za tři dny nemůže získat  potřebné finance, takže můžu medailon prodat.

Ani nevím, proč jsem tu aukci naplánoval na poslední den lhůty. Zájemci přišli všichni. Každý ten medailon chtěl mít. Stačilo počkat čtvrt hodiny do zavírací doby a aukce mohla začít. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl dveře zamknout, objevila se ta žena.

„Počkejte! Počkejte, prosím. Nesu vám zpět ty peníze. Dcerka …“ žena se rozplakala, „dcerka, bohužel, zemřela. K operaci ani nedošlo. Komplikace.“ Ještě několikrát vzlykla, pak sáhla do tašky a podávala mi mé peníze.

Polkl jsem, ale pak jsem zakroutil hlavou.

„Dámo, za prvé to nejsou všechny peníze, podle smlouvy mi náleží také úroky za tři dny. Podepsala jste to. A za druhé, přišla jste po lhůtě. Měla jste tu být před hodinou. Teď už je medailon můj.“

„Ale…“ nevěřícně si mě prohlížela. Pak jí oči ztemněly, výraz její tváře se změnil. Podcenil jsem emoce ženy, která přišla o vše, co jí kdy bylo drahé.

„Proklínám tě!“ Vyrazila ze sebe a pokračovala. „Proklínám tě za tu nelidskost v tobě. Ať sám poznáš zlo v druhých, ať tě vše dobré opustí. Nezasloužíš si to!“ A pak se otočila a byla pryč.

Mí zákazníci byli, bohužel, svědky celého incidentu. Jeden za druhým si vzali své věci a beze slova odešli. Marně jsem se je pokoušel zadržet. Už se nikdy nevrátili. Aby toho nebylo málo, nejspíš o té roztržce dál vyprávěli a můj obchod byl náhle jako začarovaný. Nikdo nechodil nakupovat ani dávat do zástavy. Naspořené peníze se rychle rozkutálely. Moje žena, zvyklá na bezstarostný život, se se mnou rozvedla a odstěhovala se k novému bohatému muži. Syna jsem od té doby už neviděl.

Netrvalo dlouho a musel jsem opustit svůj dům i obchod. Nakonec jsem skončil na ulici odkázaný na to, co lidé vyhodí, protože až dodnes se nikdo neslitoval. Nic jsem nedostal zadarmo. Žebrat jsem se styděl. Z mého minulého života mi zbyla jedna jediná věc.“

Starý muž sáhl do záňadří a vytáhl ušmudlaný šátek. Opatrně ho rozbalil a v jeho špinavých rukách se objevil medailon. Tak nádherný šperk jsem nikdy neviděl!

„Ale vždyť vy u sebe máte hotové jmění! Proč ten medailon neprodáte? Měl byste do konce života vystaráno!“ Vyhrkl jsem překvapeně.

Jen se křivě usmál. „Vy byste mi dal peníze, kdybych přišel do obchodu prodat něco tak cenného? Myslím, že ne. Akorát byste zavolal policii. Svoboda pohybu je to poslední, co ještě mám. Nenechám si to vzít.“ Smutně pokýval hlavou a chystal se šperk zase schovat. Hlavou mi bleskl nápad.

„Tak to můžu zkusit prodat já. Řekněte, za jakou cenu a já to zkusím. Co vy na to?“

Zkoumavě si mě přeměřoval. Nakonec se podíval na medailon a váhavě mi ho podal.

„Nakrmil jste mě, aniž jste za to něco očekával, tak si to pro mě za mě vezměte. Peníze se vám budou hodit.“

Chtěl jsem protestovat, že si peníze nechci nechat, ale netrpělivě mávl rukou. „Snad se konečně zbavím toho prokletí a budu moci klidně zemřít.“ Po těch slovech jeho pohled zmatněl a on se opět ponořil do svého světa.

Pomalu jsem se zvedl, ale pak jsem už neváhal a rychle se vrátil do kanceláře. Mužův šátek jsem vyhodil, pořádně si vydesinfikoval ruce a medailon zabalil do papírového ubrousku. Pak jsem zamířil do klenotnictví. Majitel mi dal dobrou cenu. Byl jsem rád, že jsem se toho podivného šperku zbavil, doslova mě pálil v kapse. S penězi jsem druhý den zamířil k bezdomovci. Musel jsem ho přemlouvat, aby si je vzal a část mi stejně nechal. Pak se, k mému překvapení, zvedl a bez rozloučení odešel. V následujících dnech už na lavičce nesedával. Musel jsem si připustit, že mi tam prostě chybí, ale hřálo mě pomyšlení, že je někde v teple a najedený.

Zhruba týden na to za mnou do práce přišla policie. Jeden z policistů vytáhl v malém sáčku zakrvácený kus papíru. Vypadal jako – „Je to vaše vizitka?“

Ano, byla to moje vizitka. Ale kde – „Jak se mohla ocitnout u bezdomovce, pane?“

Srdce mi sevřela zlá předtucha. Vysvětlil jsem policistům, že jsem jednomu bezdomovci koupil jídlo a dal mu i svou vizitku, kdyby třeba ještě něco potřeboval. Koukali na mě jako na blázna. A asi jako na podezřelého. Brzy mi osvětlili, že našli tělo zavražděného muže, který měl u sebe mou vizitku. Prý to byl starý bezdomovec. Jinak u sebe neměl vůbec nic. Asi se bezdomovci poprali. To se prý stává. Jistě, byl jsem také vyšetřovaný, ale měl jsem alibi, takže nakonec jsem z toho vyšel čistý jako lilie. Jen někde v mém nitru o sobě dával vědět podivný pocit, jako kdybych přišel o otce. Už zase …

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové.

 

Tohle květinářství vypadalo nadějně. Už jsem to málem vzdal, ale budu brát jako dobré znamení, že mám udělat to, co jsem měl vlastně udělat už dávno. Nad hlavou se mi rozklinkal starožitný zvonek a zpoza závěsu ihned vykoukla dívčí tvář. Jakmile mne uviděla, vykulila nevěřícně oči a zčervenala jako růže, které stály v nedaleké váze. Poznala mne. To je daň, kterou přináší popularita. Poznávají vás lidé, které jste v životě neviděli a zřejmě už nikdy neuvidíte, ale oni se k vám hlásí, jako staří známí. Nejen doma, ale i v zahraničí. Právě jako teď, ta dívka nebyla výjimkou. Začala něco překotně šveholit v jejím jazyce.

„Promiňte, ale nerozumím. Chtěl bych si u vás koupit kytici růží. Patnáct rudých a patnáct bílých, prosím.“

Dívka konečně ztichla, pak se plácla do čela a lámanou angličtinou se začala omlouvat. Naštěstí přitom začala vázat kytici. Vydržet ten neustávající proud slov se vyplatilo. Kytice byla skvostná. Před obchůdkem jsem se zhluboka nadechl. Měl jsem pocit, že se mi můj život mění před očima. To, co jsem se chystal udělat, by ode mne nikdo nečekal. Vlastně ani já ne. Ale zároveň jsem cítil, že jsem to měl udělat už pár let zpátky. Anna má dnes narozeniny. Před pěti lety jsem se zachoval jako vůl, ale ve své pýše jsem si to odmítal přiznat. Díky tomu jsem ztratil Annu. Jedinou ženu na světě, kvůli které stálo za to vzdát se – alespoň částečně – své svobody. Proč jen částečně? Protože ona sama milovala svou svobodu a proto mě chápala. Věděla, že jakmile se člověk své svobody vzdá, ztratí sám sebe…

Pamatuji se, kdy jsem jí poprvé uviděl. V tu dobu jsme se s naší kapelou vyhřívali na výsluní slávy. Všechno se dařilo a my mohli začít jezdit na turné po celém světě. Naši fanoušci nás milovali, o dívky nebyla nouze. Mimo koncerty jsme dřeli, byli jsme zodpovědní a k sobě fakt kritičtí, ale jakmile jsme se vydali na šňůru, bylo to, jako kdyby nás někdo vyměnil. Užívali jsme života a slávy plnými doušky. Bylo to fajn. A pak, při jednom z našich koncertů, stála v první řadě pod pódiem Anna. Polovinu koncertu si se mnou tiše zpívala, oči zavřené. A pak je náhle otevřela právě v okamžiku, kdy jsem se na ní – bůhví pokolikáté – podíval. Naše pohledy se setkaly a já málem zapomněl zpívat. Nebyla žádná oslnivá kráska, ale pro mě byla královnou večera. Při poslední písničce jsem seskočil mezi lidi a stihl jí zašeptat, aby po koncertě neodcházela. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem zjistil, že zůstala. I když s ní byla ještě jedna dívka. Její sestra Dana. Pozval jsem je do zákulisí. Bylo tam více dívek, jako vždy, ale já je tentokrát nevnímal. Dana se od nás brzy odpojila a my si s Annou povídali o všem možném. Jako kdybychom se znali dávno. Dal jsem jí své telefonní číslo a jí to rozesmálo. Na druhou stranu mé kartičky napsala své a přisunula ho zpátky ke mně. „Já ti nebudu volat, Stefane. Dnešní večer byl moc fajn a hezky jsem si s tebou popovídala, ale nebudu nová holka v tvém dalším přístavu. Pokud budeš mít zájem, zavolej ty mně. Pokud k nám někdy přijedeš jako turista, můžu ti ukázat město. Ale nepočítej s tím, že budu jako tamty – “ kývla bradou k několika dívkám, které se všemožně snažily zaujmout kluky z kapely. „Měj se krásně a vymýšlej a zpívej další krásné písničky. Miluju je.“ Usmála se, mrkla na mě, mávla na Danu a byly obě pryč.

Pokračovali jsme v našem turné, ale – jak řekl Sven – už se mnou nebyla žádná sranda. Nemohl jsem Annu vyhnat z mých myšlenek. Asi po třech týdnech jsem jí zavolal. A pak už jsem volal skoro každý den. Jakmile skončilo turné a já se dal trochu do pořádku, koupil jsem letenku a zahrál si na turistu. Anna splnila svůj slib a ukázala mi kouzelná i tajemná místa svého města, ale ta svá měla zavřená na sto západů. Až při mé páté návštěvě mi dovolila doprovodit jí k domu, ve kterém bydlela. – A teď jsem tu zase stál. Dveře, stejně jako tehdy, byly zavřené a dům vypadal stejně nedobytně. Kytice růží náhle ztěžkla. Snažil jsem nepodlehnout náporu zbabělosti a dokončit to, proč jsem přijel. V tu chvíli se vstupní dveře otevřely a ven vyšel mladík doprovázející starou ženu. Vykročil jsem k nim.

„Dobrý den. Hledám Annu Svidnovou. Bydlí tu ještě?“

„Tu neznám, ale zeptám se babičky. Ta tu bydlí už deset let.“ Mládenec se obrátil ke staré ženě a já se okamžitě znovu ztratil ve vzpomínkách.

Nechtěl jsem už krást každou minutu z pár hodin, které jsem s Annou trávil v její zemi. „Co kdybys příště přiletěla ty za mnou? Koupím letenku, jen řekni kdy. Prosím.“

Chvíli si mě zkoumavě prohlížela a pak konečně odpověděla. „V červnu mám plánované dva týdny dovolené, ale zatím nevím, kam vyrazím, tak to bych možná-“ Dál se nedostala. Bez ohledu na to, jestli se naštve, jsem jí stiskl v náručí a políbil.

Ty dva červnové týdny byly nejkrásnější v celém mém životě. Anna mi konečně uvěřila, že jí miluji a odevzdala se mi. Nekladla si žádné podmínky, neplánovala budoucnost. Těšili jsme se z blízkosti toho druhého a přáli si, aby dovolená nikdy neskončila. Ale čas je neúprosný. Než jsme se na letišti rozloučili, poprosila mne jen o jedinou věc. Přála si, aby se můj život ani nyní nezměnil. Abych se dál naplno věnoval hudbě a kapele. Chtěla ode mne pouze věrnost. Na oplátku jí slíbila ona mně. S lehkým srdcem jsem na věrnost přísahal. Vždyť jsem Annu miloval. Týden na to jsme s klukama vyrazili na další turné. Bylo tentokrát náročnější na cestování. Anninu zemi jsme ve své šňůře neměli, ale v zemích kolem ní jsme koncertovali. Několikrát jsem jí prosil, aby přijela, ale vždycky zněla v telefonu otráveně a vždycky mě odmítla. Byl jsem z jejího chování zmatený a pak jsem se jeden večer zachoval jako vůl. Mé pošramocené ego zvítězilo a já jsem zapomněl na svou přísahu věrnosti. Ani ne tři měsíce potom, co jsem jí dal. Tu dívku, jejíž jméno jsem si ani nepamatoval, jsem po půlnoci vyváděl z hotelu. Nechtěl jsem se vedle ní ráno probudit. Svědomí přece jenom zapracovalo. Venku bylo dusno, v dálce poprvé zahřmělo a na zem se snesly první těžké kapky. Dívka se ke mně přivinula a zakňourala: „To mě fakt vyženeš do takového počasí? Pojď vrátíme se na pokoj. Nebudeš litovat!“ Možná říkala ještě něco dalšího, ale já už jí nevnímal. Na protějším chodníku stála Anna a po tvářích se jí kutálely slzy. Možná to byl déšť. Nevím. Ale v očích jí sedělo zoufalství i pohrdání. Pak se rychle otočila a utíkala pryč.

„Anno!“ Hrubě jsem odstrčil dívku a rozběhl se za Annou. Její zklamání a moje zrada mezi nás postavila pevnou zeď. Už nechtěla nic slyšet. Od té chvíle mi nezvedala telefon, neodpovídala na e-maily. Když jsem přiletěl na návštěvu, nechala se zapírat. Posílal jsem dárky. Vracely se neotevřené. Posílal květiny, ale pochybuji, že je přijala. Nakonec jsem se přestal snažit. Nenápadně jsem se vrátil k životu „před Annou.“ Poznal jsem spoustu nových dívek, ale nakonec jsem vždy srovnával. Žádná nebyla jako ona. Abych si přiznal, že jsem to celé zničil já, mi trvalo čtyři roky. Jakási část ve mně byla naprosto prázdná a já věděl, že jí dokáže zaplnit jeden jediný člověk na světě – Anna. Musím se pokusit jí to všechno vysvětlit, poprosit o odpuštění osobně. Pokud mě i teď pošle do háje, bude to definitivní konec, ale zkusit to musím.

„- babička ví, kde je. Dovede vás tam.“

Sakra, vůbec jsem neposlouchal. Ale ta stará paní asi ví, kde je Anna. Poděkoval jsem. Hrdlo se mi stáhlo, nevěděl jsem zda radostí nebo strachem z odmítnutí. Teď už to nevzdám!

Ani nevím, jak se mi podařilo dojít až sem. Nemůžu odtrhnout oči od Anniny rozesmáté tváře. I na té fotografii jí v očích svítí rozpustilé plamínky. Mám pocit, že mi pukne srdce, že už se nikdy nenadechnu. Pokládám kytici růží na náhrobek a přes slzy přestávám vidět svět kolem sebe. Anno! Proč? Co se stalo? Já … stále slyším tvůj hlas jak volá mé jméno –

„Stefane?!“

Rychle si utírám oči. Kdo to…?

Kousek ode mne stojí Annina sestra Dana a za ruku se jí drží asi čtyřletá holčička. Tváří se zaraženě, ale i tak jí v očích pohrává … rychle se otáčím k fotografii Anny a pak zpátky na dítě.

„Vidíš dobře. Stefinka je Annina dcera.“ Řekne tiše Dana a pak ještě tišeji dodá: „A taky tvoje.“

Život je zvláštní. Člověk nikdy nemůže mít všechno. Vlastní vinou jsem ztratil ženu, kterou už nikdy žádná jiná nemůže nahradit. Alespoň já to tak cítím. Ve chvíli, kdy se cítíš být téměř bohem a svět ti leží u nohou, dostaneš lekci bez možnosti reparátu. I když … Anna zemřela při porodu naší dcery. Nečekané komplikace s fatálním koncem… Někdy v noci mám pocit, že stále slyším její hlas volající mé jméno … potom se jdu vždy podívat do dětského pokoje, jestli je naše dcera v pořádku. A pak u ní sedím a okouzleně sleduji každý nevinný rys jejího obličeje. Je ti tolik podobná, Anno! Dal jsem v životě hodně slibů, které jsem nesplnil a díky tomu ztratil víc než jsem si uměl přiznat. S naší dcerou jsem dostal druhou šanci, kterou nehodlám promarnit. Slibuji.

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové

Nikdy jsem nevěřila na nějaký život po životě a podobné nesmysly. Kam až mi paměť sahá, stála jsem si vždy nekompromisně za tím, že existuje jen to, na co si mohu sáhnout nebo co alespoň vidím na vlastní oči. A nebyla jsem žádný pecivál. Rodiče si se mnou užili svoje, protože jsem nechyběla u žádné lotroviny a šla jsem i do toho, čeho se leckdy kluci obávali. Snad i proto jsem se stala novinářkou – zpravodajkou. Cestovala jsem po celém světě. Byla jsem tam, kde se něco nedobrého dělo, nejvíce u válečných konfliktů. Byla jsem v redakci už nějaký ten pátek a myslím, že šéf si na mojí práci nemohl stěžovat.

Moje máma, to bylo jiné kafe. Bála se o mě přímo neskutečně. A jak mi přibývaly roky, k tomu strachu si přidala přání být babičkou. Vzhledem k tomu, že jsem byla jediný potomek, očekávalo se vyplnění toho přání ode mne. Říkala jsem si, že si to máma přeje hlavně proto, abych přestala jezdit po světě. Takže jsem se tím moc nezabývala a vyjížděla na kritická místa nadále.

Na poslední misi jsem se dostala příliš blízko bojů. Schovávala jsem se za malým polorozbitým domkem, když jsem uslyšela, že někdo rozrazil dveře na druhé straně. Zevnitř se ozvaly krátké tvrdé povely několika mužů a pak ženský výkřik. Rychle jsem se rozhlédla. Jen kousek ode mne ležel mrtvý voják a vedle něj zbraň. Bez přemýšlení jsem ji popadla, opatrně nakoukla oknem dovnitř a uviděla tři vojáky, kteří se chystali znásilnit mladou ženu. V rohu místnosti jsem ještě zahlédla kolébku a přísahala bych, že jsem zaslechla dětský pláč. Zatmělo se mi před očima, zapomněla jsem na všechno, co jsem se o své práci naučila. Jako blesk jsem oběhla dům. Po kamarádech těch tří násilníků nebylo nikde ani vidu ani slechu. Jen z ostatních domů se ozýval křik, rány i výstřely. Vtrhla jsem do domu a bez váhání vyslala krátké dávky směrem k násilníkům. Ač jsem byla v místech konfliktů tolik let, co se střelby týká, byla jsem jeliman. Dva z vojáků padli jako podťatí, ale jednoho jsem jen zranila. Zpoza opasku vytáhl dýku a hodil jí po mně. Za to, že se trefil jen do mého ramene nejspíš vděčím tomu, že byl zraněný. I tak se ale v následující chvíli vrhl ke střelné zbrani. Vystřelit už ale nestihl. Mladá žena za jeho zády popadla vidle a vší silou je zarazila do jeho zad. Jen hekl a skácel se na zem. Žena se okamžitě vrhla ke kolébce a zvedla do náručí dítě. Pak se obrátila ke mně. „Musíme utéct. Můžeš chodit?“

Celá ta scéna a situace byla tak absurdní, že jsem bolest v rameni ani krev tekoucí z mé rány nevnímala. Jen jsem kývla a obě jsme vylezly zadním oknem. A štěstí při nás stálo i potom. Objevily se posily domácích a pomohly nám dostat se do bezpečí a do nemocnice. V mém případě nestačilo ránu zašít, ale musela jsem podstoupit operaci. Když jsem se probrala, ta mladá žena seděla u mé postele. Jakmile zjistila, že jsem vzhůru, lehce se usmála a hluboce se mi uklonila.

„Moc ti děkuji za záchranu. Jen díky tobě tady teď můžu sedět a moje dcerka je v bezpečí. Nevím, jak bych ti to splatila, snad ti jen mohu pomoci najít tvou cestu. V srdci máš velkou bolest a v duši neklid. Hledáš a hledáš, ale dokud nepřijmeš a nesmíříš se, klid nenajdeš. Nevyhledávej boj, ale mír. Válka umí jen brát a bere vše, co člověk potřebuje ke štěstí. To měj na paměti a pak najdeš to, co ti chybí.“ Ještě jednou se usmála, pohladila mě po ruce a s další hlubokou úklonou odešla. Ta její slova byla tak podivná, že jsem je považovala za sen. Řekla jsem si, že jsem prostě měla mysl oblbnutou narkózou.

Po mém návratu domů mě máma zahrnula veškerou péčí. Každou chvíli plakala a táta ustaraně koukal. Bylo to dost k nevydržení, takže jak to jen bylo možné, spěchala jsem do redakce. Lidstvo je nenapravitelné a stále se žene do dalších a dalších válek. Z televize jsem věděla, že jeden nový konflikt na Blízkém Východě je na spadnutí.

Pozdravila jsem se se spolupracovníky a spěchala rovnou za šéfem.
„Ahoj. Jsem zpátky v plné polní a můžu zase vyrazit do světa.“ Široce jsem se na šéfa usmívala a jen tak mimochodem ťukla prstem na mapu do míst, kde hrozila nová válka.

„Fajn. Pojedeš do Helsinek na mírovou konferenci.“ Broukl a dál se hrabal ve svých papírech.

Kdyby vedle mě uhodil blesk, nevykolejilo by mě to tak, jako tahle jedna krátká věta.
„Jsem válečný zpravodaj.“ Vystrčila jsem bojovně bradu.

Šéf se na mě podíval a zamračil se. „Jsi zpravodaj, který porušil pravidla a málem ho to stálo život. To jen na úvod. A pak tu mám několik dalších zpravodajů, kteří to v terénu také dobře zvládnou. Ano, jsi dobrá a já tě teď potřebuji na té mírové konferenci. Nechceš mi snad tvrdit, že nesvedeš reportáž i z takové významné události, že ne?“

„OK. Takže dávám výpověď a jdu ke konkurenci.“ Vyjekla jsem. Šéfa to nerozhodilo. „Tak moc jsi sobecká? Chceš být všude první, chceš být jednička a nedáš možnost získat zkušenosti druhým? Možná, že se bojíš, že zpravodajství z konference nezvládneš. Což ovšem znamená, že taková jednička nejsi. Nebo se mýlím?“

Jen jsem zalapala po dechu. „Jasně, že to zvládnu. Jen to bude nuda k uzoufání. Alespoň mi slib, že potom mě zase pošleš na reportáž, kde se něco děje.“

Šéf sáhl do zásuvky a přisunul mi letenku. „To podle toho, jak se v Helsinkách ukážeš. Letí ti to v pondělí.“ Tím se mnou skončil a já jako ve snách odplula zase domů.

Přiletěla jsem do Finska ráno a okamžitě na mě zaútočila zima, přece jenom jsem se často vyskytovala spíše v teplých krajích, ale to místo se mi líbilo. Rychle jsem se ubytovala a ještě stihla projít centrum hlavního města. Měla jsem takový zvláštní pocit pohody a bezpečí až mě to samotnou zaráželo. Konference začala odpoledne a, k mé radosti, jsem mezi novináři zahlédla i pár známých tváří. Večer jsme se sešli v baru na pár skleniček. Ale my novináři prostě pracujeme i při popíjení s přáteli. Jack přišel se zajímavou historkou o místu nedaleko Helsinek, kde byla na konci druhé světové války zcela vypálená osada. A že bychom se tam mohli, po skončení konference, podívat. To bylo něco pro mou dobrodružnou dušičku. Hned ráno jsem zavolala šéfovi, zda bych se tu mohla ještě pár dní zdržet v rámci rekonvalescence. Nebyl proti. Hurá.

Jakmile summit skončil, poctivě jsem vypracovala závěrečnou zprávu a pak už čekal výlet k památníku. No, památník si našinec asi představuje jinak. Byla tu louka u krásného jezera, obklopená vysokými stromy. U jednoho z těch stromů byla velká dřevěná tabule. Text byl finsky, švédsky a – naštěstí – anglicky. Začala jsem číst a srdce mi začalo rychle bušit. Náhle jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Kde se tu vzal ten sníh?

Zmateně jsem se rozhlédla. Na louce se krčilo pár skromných domků a já stála na prahu jednoho z nich. Od lesa se ozval výstřel, který mne zahnal do místnosti. Z postele na mě upíral vyděšený pohled asi devítiletý chlapec. „Co to je, mami?“ Vrhla jsem se k němu a objala ho. „Vojáci. Asi mají hlad. Vezmou si jídlo a zase půjdou. Neboj broučku.“

Nevěděla jsem, zda se snažím uklidnit syna nebo sebe samu. Většina lidí uprchla do lesa, ale můj syn ležel v horečkách a já nemohla riskovat jeho život tam venku. Manžel byl už dlouhé měsíce na frontě a neměla jsem o něm žádné zprávy. Nevěděla jsem ani, zda ještě žije. Celou svou bytostí jsem se upnula na syna. Jen on dával mému životu smysl.

V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadlo několik německých vojáků. Jak jsem předpokládala, nejdříve začali hledat jídlo. Ale to jim nestačilo. Začali všechno rozbíjet. Krčila jsem na posteli a objímala vyděšeného syna. Zvenku k nám doléhaly naštvané výkřiky zbytku skupiny. Lidé jim tady toho moc nenechali a jediné místo, kde alespoň něco našli, byl náš dům. Nahrnuli se do něho nakonec všichni. Bylo jich kolem dvaceti. Jeden z nich něco pošeptal druhému a oba se hrubě rozesmáli. Udělali pár kroků k posteli, surově mi vytrhli syna z náručí a odhodili ho do kouta. Chtěla jsem ho ochránit, ale vrhli se na mě a povalili mě na postel. Chlapec s pláčem vyskočil a snažil se mě bránit. Jeden z vojáků vytáhl pistol a syna střelil přímo do hlavy. Co se dělo dál už nevím. Zemřela jsem ve chvíli, kdy zemřelo mé dítě. I když jsem ještě dýchala. Když se mnou skončili, nechali mě ležet na posteli a pak už si pamatuji jen žár a dým. Dým, který mne milosrdně odeslal za mým synem dříve než mé zmučené tělo začal sžírat oheň.

Stála jsem před skromnou dřevěnou tabulí a pro slzy neviděla jediné písmeno. Kamarádi, kteří se mnou přijeli, mě rozpačitě pozorovali a nevěděli, co se mnou. Znali mě jako neohroženou reportérku, kterou jen tak něco nerozhodí a já tady teď stojím na louce a bulím. Pomalu jsem vykročila na louku a došla až k místu, kde kdysi stál domek. I když tady dnes už nic nebylo, věděla jsem, že stojím na správném místě. Na místě, kde býval můj domov. Na místě, které jsem milovala. Všechno do sebe zapadlo. Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu zamířila k autu a trochu se usmála na nejisté kolegy.

„Pojďme, pánové, pojedeme domů.“ Broukla jsem, když jsem je míjela. Domů… domov není místo, ale lidé, kteří nás milují a my milujeme je. Pro ty stojí za to žít. Žít a radovat se. Bez válek a utrpení. Protože válka bere vše.

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.

Titulní toto: archiv Hana Lajtkepová