Na tu vernisáž se mi ani trochu nechtělo. Víc než kdy jindy. Jenže mi došly výmluvy a Katka se nenechala obměkčit.
„Prosím tě nevymýšlej zase. Nemůžeš být pořád zavřená doma. Kdy sis naposled někam vyšla? Tos chodila ještě do školy, ne? Prostě dneska večer se mnou jdeš a hotovo. Přijdeš snad konečně na jiné myšlenky. Konec debaty!“
Sakra, měla jsem do práce přijít v teplácích, to by snad zabralo! Ale tepláky byly uložené ve skříni doma a já večer opravdu vyrazila na vernisáž. Katka byla nadšená. Sotva jsme vešly do galerie, popadla dvě sklenky s vínem a jednu mi vrazila do ruky.
„Napij se a netvař se jako bys snědla kilo citronů. Jestli se fakt nechceš bavit s lidma, tak si prohlídni obrazy. Jsou super. Aaaa … ahoj Deniso!“ Katka na mě ještě jednou významně povytáhla obočí a odplula směrem ke své známé. Usrkla jsem vína. Bylo docela dobré a po těle se mi snad hned začalo rozlévat příjemné teplo. Tak dobře, prohlédnu si obrazy, když už jsem tady.
Vyrazila jsem k obrazům, kde nebylo moc lidí. Katka měla pravdu, docela se mi líbily. Zaměřila jsem se na umění a pomalu postupovala od malby k malbě. A pak jsem naprosto ztuhla a zůstala civět na to dílo. Ten obraz visel maličko stranou od ostatních, ve zvláštním pološeru. Zimní potemnělá ulice, stará lampa jako kdyby z posledních sil pomrkávala a hrozila definitivním zhasnutím. Domy s temnými okny. Ponuré ticho, ostrý mráz. Celá jsem roztřásla a nemohla přestat zírat na obraz. Když se za mnou ozval hlas, nadskočila jsem leknutím.
„Tenhle mám rád. Číší z něj takový klid, naplnění. Definitivní naplnění.“
Za mnou stál vysoký muž a i když zjevně mluvil ke mně, zasněně hleděl na obraz, který mě tak děsil.
Až po pár vteřinách pohlédl i na mě. Jakmile spatřil mou tvář, mihlo se mu v očích překvapení a pak ještě něco, co jsem neuměla pojmenovat. Ale rozhodně mě to vyděsilo ještě víc. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl jinak a já uvnitř začala panikařit. „Promiňte, jsem Petr. Ten obraz jsem namaloval už dávno, ale k tomu tématu se často vracím. Koneckonců, v té ulici bydlím. Myslím, že mé
další obrazy by se vám líbily. Rád bych vám je ukázal, ale většinu mám v ateliéru. Je to necelé dva bloky odtud. Měla byste zájem?“
Kdybych nestála v galerii, asi bych začala řvát strachy. „Pro-promiňte, nejsem tu sama a navíc už budu odcházet. Tak snad někdy jindy.“
„Neutíkejte. Ten obraz je můj a váš osud. A tomu utéct nemůžete. To přece víte.“ Teď už jsem se třásla tak, že mi víno vyšplíchlo na halenku. Ani nevím proč sem odvrátila zrak od muže zpět k obrazu. Temná ulice jako kdyby ožila. Padal sníh, bylo neuvěřitelné ticho, které přerušily rychlé kroky za mými zády.
„Hej, holka! Počkej na mě!“ Nevěřícně jsem se ohlédla. Stála jsem uprostřed tmavé ulice a blížila se ke mně vysoká mužská postava. Dala jsem se do běhu. Přede mnou se ale otvírala pouze ještě temnější a smrdutější ulička. Nebyl vidět její konec.
„Pom-!“ Můj výkřik zdusila ruka, která mi surově zavřela ústa.
„Šetři dechem! Tady tě stejně nikdo neuslyší a kdyby přece, chtěl by se k nám určitě přidat.“ Ten vysoký muž mne dohonil snadno a teď mi výhružně hleděl do očí. Bože! To je přece ten malíř! Z očí mi začaly kanout slzy.
„My dva jsme si souzení. Je to náš osud, tvůj a můj. Tomu neutečeš.“ Pronesl chraptivě a postrčil mě do té smradlavé uličky. Nemohla jsem utéct. Byl příliš silný. Nemohla jsem křičet, jeho silné ruce mi sevřely hrdlo a prsty se pevně sevřely. Ten stisk byl stále silnější a silnější. Přestávala jsem vnímat, vše
se vzdalovalo… Viděla jsem své bezvládné tělo na studené zemi tmavé uličky. Přeběhla přes něj hladová krysa, ale už mi to nevadilo. Vysoký muž zhluboka vzdychl a pak se na mé tělo dlouze zahleděl. Cítila jsem jeho uspokojení, jeho … naplnění. A pak vše pohltila temnota.
Noční můra, která mě děsila celý život tady náhle obživla. Zalapala jsem po dechu a opřela se o zeď.
„Jste nějaká bledá. Dejte si ještě víno a pak se projdeme na čerstvém vzduchu.“ Malíř se ode mne na okamžik odvrátil a mávnutím přivolal obsluhu. Na tácku stály naplněné sklenky, ale také plná láhev červeného vína. Netuším, kde se ve mně najednou vzala ta síla, ale než stačil kdokoliv zareagovat, popadla jsem odzátkovanou láhev, vychrstla její obsah na obraz a pak jsem vší silou, kterou jsem v sobě našla, uhodila malíře lahví do hlavy. A znovu a znovu.
Nepamatuji se, jak jsem se z galerie dostala do malé vyšetřovací místnosti. Naproti mně seděl zamračený policista a s nechutí dopisoval mou výpověď.
„Takže pan Vysoký vás zavraždil. Jak mi vysvětlíte, že vy tady sedíte živá a on bojuje v nemocnici o život, protože jste mu rozmlátila hlavu lahví?“
„Protože … protože se to stalo v jiném životě. Nebyl za tu vraždu potrestaný a také mě tenkrát okradl. Vzal mi památeční prsten po babičce. Nic jiného cenného jsem neměla a on si ho sprostě vzal jako suvenýr. Takový krásný prsten ze stříbrných kvítků a s modrým kamenem uprostřed. A-„
„Tak dost! Asi moc koukáte na televizi.“ Policista naštvaně odhodil tužku a chtěl ještě něco říct. Otevřely se ale dveře a kolega ho požádal, aby šel ven. Zůstala jsem sama. Cítila jsem se otupělá, ale také jsem cítila zvláštní úlevu. Jako kdybych navždy zahnala noční děsy, které mne provázely od dětství. Nevěděla jsem, že mě oba policisté přes sklo pozorují.
„Ta ženská je magor. Nebo dobrá herečka. Ale to jí nepomůže.“ Zavrčel naštvaně vyslýchající policista.
„No, to jsem si myslel taky, ale podívej se na tohle.“ Podstrčil kolegovi desky a otevřel je. Byly plné skic mrtvé mladé ženy ležící mezi odpadky. A vždy měla na levé ruce navlečený jemný prsten ze stříbrných kvítků s kamenem uprostřed.
Na text se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové
foto: pixabay