Jedním ze dvacetidevíti zvláštních záznamů tvořících soustředěnou evidenci pátrací služby, vedenou na pátracích stanicích, byl záznam č. 7 – vyloupení pokladen. Do tohoto záznamu byli štábním strážmistrem Stehlíkem zaznamenáváni usvědčení kasaři a kromě toho i případy vyloupených pokladen, jejichž pachatele se nepodařilo dopadnout či usvědčit.

Na počátku podzimu roku 1932 bylo z hlášení jednotlivých četnických stanic zřejmé, že ve služebním obvodu kutnohorské pátračky začali opět po čase působit kasaři.

V úterý 3. října 1932 bylo četnickou stanicí Zásmuky v politickém okrese Kolín hlášeno vloupání do poštovního úřadu v Církvicích u Zásmuk.

Služební pes Ada přivezený na místo automobilem pátrací stanice vypracoval stopu neznámého pachatele vedoucí na místo zvané Verpánky, kde byla na kraji lesa nalezena vypáčená pokladna a vedle ní bylo pohozené dláto a kladivo.

Mezi tím praporčík Novotný spolu s velitelem místní četnické stanice vrchním strážmistrem Václavem Křečanem zjistili, že se pachatel vloupal do poštovního úřadu oknem, odnesl menší z pokladen, v níž bylo asi 800 Kč a druhou pokladnu, která byla masivnější a tím pádem i těžší, a v níž bylo přes 3.000 Kč, ponechal netknutou.

Podle způsobu spáchání činu bylo jasné, že se jedná o začínajícího kasaře, který měl navíc smůlu v tom, do které pokladny se vloupal. Zřejmě se na tu větší necítil.

Ještě týž týden, z pátku na sobotu, došlo v Zásmukách ke vloupání do velkostatku Leopolda Šternberga. Strážmistr František Wittiger z místní četnické stanice na místě zjistil, že se jednalo o práci kasařů, kteří napadli dvě nedobytné pokladny. K případu přivolal staničního velitele a telefonicky vyrozuměl kutnohorskou pátrací stanici.

Vyšetřováním, které vedl vrchní strážmistr Eidlpes bylo zjištěno, že pachatelé vnikli z nádvoří do správní budovy. Vstupní dveře byly s největší pravděpodobností otevřeny paklíčem. Stěny pokladen byly vyloupeny z boku. Při své práci pachatelé používali rukavice, a tudíž se na místě činu nepodařilo nalézt a zajistit žádné otisky prstů zanechané pachateli, kteří museli být nejméně dva. Pouze ve vysypaném popeli nalezl a zajistil štábní strážmistr Král otisk gumového podpatku boty jednoho z pachatelů. Uvedení Ady na stopu pachatelů zůstalo vzhledem k pohybu velkého množství osob po nádvoří velkostatku bez výsledku.

Z obou pokladen bylo odcizeno dohromady 91.723 Kč a k tomu automatická pistole ráže 7,65 milimetru s plným zásobníkem a dvěma krabičkami nábojů. O cynismu pachatelů svědčilo to, že na stole kanceláře nechali pojistku proti krádeži, uloženou v jedné z pokladen.

Na první pohled bylo zřejmé, že se nejedná o čin pachatele, který před několika dny vyloupil poštovní úřad v šest kilometrů odtud vzdálené Církvici.

Podezření pracovníků pátrací stanice padlo na vyučeného zámečníka Josefa Ryšánka, opakovaně trestaného pro vyloupení pokladen, který byl dopaden na konci září při pokusu o vyloupení pokladny v Pečkách. Byl dodán do vazby okresního soudu v Poděbradech, odkud po třech dnech spolu s dalším, vícekráte trestaným kasařem Jaroslavem Veselým, utekli.

Nebezpečnost zkušených a mnohokráte trestaných kasařů se zvýšila tím, že byli nyní vyzbrojeni automatickou pistolí a množstvím nábojů.

V sobotu 15. října 1932 krátce před půlnocí byli na náměstí v Malešově v politickém okrese Kutná Hora zastiženi dvoučlennou hlídkou z místní četnické stanice tvořenou štábním strážmistrem Františkem Prokopem Sobotou a strážmistrem Štěpánem Pěnkavou dva muži, kteří odjeli na motocyklu značky BSA poznávací značky O-XII-135.

Strážmistr Pěnkava jej při obchůzce spatřil před obchodem koloniálním zbožím v čísle popisném 13 patřícím obchodníku Arnoštu Hermanovi. Motocykl, který v obci nikdy předtím neviděl, mladého strážmistra upoutal, a tak si poznamenal jeho poznávací značku. Když byla hlídka na druhém konci náměstí, zaslechli četníci šramot a poté zjistili, že na motocykl nasedají dva muži a snaží se motocykl roztlačit.

Četnická hlídka vzala služební karabiny do ponosu a rozběhla se směrem k motocyklu. Muže vyzvala ve jménu zákona, aby zastavili, nebo že použijí zbraně. Odpovědí byly tři výstřely spolujezdce z odjíždějícího motocyklu po četnické hlídce. Ty byly opětovány celkem čtyřmi výstřely z četnických karabin. Přesto se osádce motocyklu podařilo ujet.

K případu střelby po četnické hlídce, při níž naštěstí nedošlo ke zranění, byla přivolána hlídka pátrací stanice a okresní četnický velitel. Mezitím se výstřely probuzení obyvatelé Malešova seběhli na náměstí. Přitom obchodník Herman zjistil vloupání do svého obchodu a vyloupení pokladny.

Při prohlídce malešovského náměstí byly za přítomnosti okresního četnického velitele kapitána výkonného Františka Němce, vyšetřující použití zbraně četnictvem, nalezeny tři nábojnice ráže 7,65 mm. To nasvědčovalo tomu, vyloupení pokladny u obchodníka, z níž bylo odcizeno 4.520 Kč, mají na svědomí Ryšánek a Veselý.

Další pokladnu vyloupila tato dvojice 25. listopadu 1932 ve Vlašimi v politickém okrese Benešov u Prahy. Krátce po tomto činu byl vlašimskými četníky dopaden Jaroslav Veselý a byl dodán do vazby krajského soudu v Praze. Ozbrojený Ryšánek i přes řadu rozeslaných pátracích oběžníků či v Policejním oznamovateli vyhlášených pátrání stále unikal na motocyklu BSA, na kterém si však vyměnil poznávací značku.

Z tohoto důvodu kutnohorská pátrací stanice požádala o vyhlášení pátrání po Josefu Ryšánkovi v Ústředním policejním věstníku, spolu s fotografií mnoha četnickými stanicemi hledaného zločince.

Až v polovině ledna roku 1933 byl Ryšánek dopaden četníky v rodném Nymburce, neboť se zde nerozpakoval navštívit v době usilovného pátrání po něm, svoji milou. U sebe měl nejen kasařské náčiní, ale i automatickou pistoli, kterou odcizil při vloupání do velkostatku v Zásmukách. Po zatčení byl Josef Ryšánek dodán do vazby krajského soudu v Mladé Boleslavi. Tím mohlo začít dokazování spáchaných činů a usvědčování z nich.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého „Kutnohorská pátračka opět zasahuje“, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

K veliteli třímužové četnické stanice Lochovice v politickém okrese Hořovice vrchnímu strážmistru Karlu Švejkovi se donesly počátkem září roku 1929 zvěsti o záhadném zmizení ženy železničáře Bouška ze sousední Libomyšle. Kde jinde než při sobotním posezení v místním hostinci. Žena údajně odešla s nějakým potulným harmonikářem a zajímavé je to, že ji vlastní manžel nepohřešuje.

Panu vrchnímu strážmistrovi to, že by byla v jeho staničním služebním obvodu v poslední době pohřešována nějaká Boušková nic neříkalo. Pro jistotu se ihned druhý den, v neděli ráno, podíval do pátracích pomůcek vedených na četnické stanici a skutečně, žádné takové jméno se zde nevyskytovalo. Stejně tak v Policejním oznamovateli ani v Ústředním policejním věstníku.

Proto si po nedělním obědě předepsal služební obchůzku do necelé tři kilometry vzdálené Libomyšle, aby zjistil, jak se věci skutečně mají.

Libomyšlský obecní starosta byl překvapen, co k němu právě v nedělní odpoledne přivádí pana vrchního strážmistra. To se záhy dozvěděl u kávy a čerstvě zakrojené ještě vlažné makové bábovky dopoledne upečené jeho manželkou.

Manželé Bouškovi žijící v obci dle starostova sdělení neměli šťastné manželství, často mezi manžely docházelo k různým půtkám a svárům a Anna Boušková od muže dokonce několikrát odešla. Na manželovo naléhání a slib, že povede nový, lepší život, se do společné domácnosti vždy vrátila. Naposledy nedávno, 15. srpna 1929 oznámil Bouška obecnímu starostovi, že jeho žena předchozího dne zmizela s potulným harmonikářem Josefem Rajským.

Starostovi ani obyvatelům obce na tom nepřipadalo nic divného, jelikož to nebylo poprvé, co Boušková svého manžela opustila. V obci se mezi sousedy vědělo, že Boušková při jedné z hádek vyhrožovala svému muži, že pokud ji bude i nadále trýznit, uteče od něho a vícekrát se k němu nevrátí.  

Ačkoliv nebylo oficiálně nahlášeno pohřešování Anny Bouškové, věc nedávala vrchnímu strážmistru Švejkovi spát. O to více, když při jedné z obchůzek zastihl potulného harmonikáře Rajského, který tvrdil, že s Annou Bouškovou nikdy nic neměl ani nemá a rezolutně popřel, že by s ním Boušková 14. srpna 1929 kamsi odešla.  

František Bouška je železničářem a sloužil na železniční stanici v nedalekých Zdicích. Byl již jednou rozvedený a z prvního manželství má dospělou dceru, která s otcem již nežije. Když se před třemi lety podruhé oženil, tak jeho nová žena Anna přinesla do manželství věnem 15.000 Kč, které si našetřila během své letité služby.

Když byl Bouška vrchním strážmistrem Švejkem k odchodu své manželky dotazován, uvedl, že si manželka při odchodu do nového místa s sebou vzala veškeré své prádlo a šatstvo.

Dotazováním u obyvatel Libomyšle se vrchní strážmistr Švejk dozvěděl, že Anna Boušková byla v obci naposledy viděna v pátek 9. srpna a nikoliv později, ač její manžel obecnímu starostovi nahlásil, že od něho odešla s harmonikářem Rajským ve středu 14. srpna 1929.

Velitel lochovické četnické stanice zapojil do pátrání po nepohřešované Anně Bouškové i oba své podřízené, strážmistry Josefa Turka a Václava Vítovce.

Počátkem měsíce prosince 1929 zažádal Bouška o rozvod manželství, jelikož si našel novou známost a chtěl s ní žít v řádném svazku manželském.

Další podezřelou skutečností, kterou strážmistr Vítovec zjistil bylo, že Boušková si doposud nevyzvedla svůj vklad ve výši 9790 Kč u Městské spořitelny v Příbrami, což by jistě učinila, případně by si z něho vyzvedla alespoň nějakou část.

Jelikož se podezření kupila, obrátil se s nimi počátkem ledna 1930 vrchní strážmistr Švejk na okresního četnického velitele v Hořovicích nadporučíka výkonného Karla Ermantrauta.

Okresní četnický velitel soustředil četnictvo z jednotlivých jemu podřízených četnických stanic a za využití služebního psa pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kladně vedeného strážmistrem Václavem Fořtem, byly prohledávány okolní lesy a rybníky. Vzhledem k tomu, že pátrání po Anně Bouškové zůstalo bezvýsledné, jelikož nebyla nalezena mrtvá ale ani živá, pozornost pátrajícího četnictva se stále více obracela k manželu zmizelé.

Z tohoto důvodu byly překopány zahrádka i dvorek Bouškova domku, avšak nic zde nebylo nalezeno. Z reakcí Františka Boušky bylo zřejmé, že nemá ve vztahu ke svojí manželce čisté svědomí. Proto byl zatčen a dodán do soudní vazby ve věznici okresního soudu v Hořovicích.

Při výsleších prováděných nadporučíkem výkonným Ermantrautem a vrchním strážmistrem Švejkem stále Bouška tvrdošíjně odmítal jakákoliv podezření v souvislosti se zmizením jeho manželky.

Štěstí se na četníky usmálo až při výslechu Bouškovy dospělé dcery, která se před nedávnem provdala. Ačkoliv stále měnila své výpovědi, podřekla se, že se jí otec jednou ve slabé chvilce svěřil, co se s její macechou skutečně stalo. Z obav z hrozícího zatčení a z důsledků křivé výpovědi, pro své nedávno uzavřené manželství, sdělila vyslýchajícím pravdu. Otec svoji druhou manželku v hádce zabil a její mrtvolu zakopal ve stodole.

Na základě tohoto zjištění bylo ve stodole kopáno a v jednom z rohů malé stodoly byla v hloubce jednoho metru skutečně nalezena mrtvola ženy zbavená šatstva a prádla.

Na místo nálezu mrtvoly byla přivolána soudní komise od hořovického okresního soudu k provedení jejího soudního ohledání. Poté byly ostatky dopraveny do márnice místního hřbitova, kde byla následně provedena soudní pitva. Při té byly lékaři konstatovány dvě silné rány do levého i pravého spánku, které měly za následek ženinu smrt.

Boušek byl podroben ve věznici novému výslechu, a na sdělení, že se mrtvola jeho ženy našla, reagoval tvrzením, že to není pravda neboť jeho žena odešla do světa s harmonikářem. Tvrzení o nálezu mrtvoly je pouze léčka ze strany četníků, aby vypovídal a že bude vypovídat teprve pokud uvidí mrtvolu své ženy.

Následujícího dne byl tedy Bouška dopraven z věznice do hřbitovní márnice, kde byla mrtvola jeho ženy po provedené pitvě uložena. Až zde, když viděl bezvýchodnou situaci, učinil upřímné doznání.

V pátek 8. srpna 1929 po obvyklé hádce s manželkou odešel na nádraží ve Zdicích, kde konal službu nočního hlídače. Tam za nočního klidu v něm dozrál již delší dobu připravovaný plán, jak se zbavit nenáviděné manželky.

K jeho provedení došlo ihned v sobotu ráno, když žena šla do stodoly pro brambory. Vplížil se za ní a nic netušící ženě zasadil palicí dvě mocné rány do levého a pravého spánku, které byly smrtelné. Po svém činu zakryl mrtvolu slámou. Později z těla svléknul veškeré šatstvo a prádlo a mrtvolu zakopal. Prádlo a šatstvo, k němuž připojil i sváteční oblek zesnulé, jakož i klobouk a boty spálil, aby mohl tvrdit, že žena od něho odešla a vzala si je s sebou.

Po učiněném doznání byl František Boušek dodán do věznice zemského soudu v Praze na Pankráci.

Týž den byly tělesné pozůstatky Anny Bouškové na místním hřbitově pohřbeny.

zakopaná mrtvola ženy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané před několika dny v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každý četník na zkoušku si musel během prvního roku své služby osvojit značné množství odborných vědomostí a dovedností, které byly nezbytné pro službu v četnickém sboru. Podmínkou přijetí do definitivního stavu a jmenování strážmistrem bylo úspěšné složení odborné zkoušky. Výuka odborných předmětů se opírala o příklady z praxe, jaké se ve výkonné službě denně vyskytovaly. Obdobným způsobem je pojata i Četnická abeceda.

Obálka knihy Četnická abeceda

Pro ilustraci uvádíme jednu ze dvacetiosmi povídek z uvedené knihy

C

Corpora delicti jsou předměty, na nichž nebo jimiž byl spáchán trestný čin, nebo jichž pachatel použil, nebo které zanechal na místě činu. Náleží sem veškeré stopy a věci, které od obviněného, poškozeného, svědků a znalců mají být poznány nebo shlédnuty. Nesmějí být nikdy ponechána v rukou pachatelů, spolupachatelů, svědků nebo nespolehlivých osob ani vrácena nebo vydána bez nařízení příslušného úřadu. Musí být chráněna tak, aby na nich nebyla provedena žádná změna, ani nebyla zaměněna, a proto musí být sepsána a pokud možno přesně označena a opatřena pečetí. Při zasílání musí být řádně zabalena, a to s ohledem na velikost a povahu předmětu. Zvláštní opatrnosti vyžadují předměty, na nichž lpí stopy krve. Jejich balení musí býti provedeno tak, aby se stopy třením neporušily.

 

Příklad první

 

Ve čtvrtek 6. února 1930 dopoledne bylo hajným Janem Podolákem na četnickou stanici Davle v politickém okrese Praha-venkov oznámeno vyloupení chaty v Zahořanském údolí u Libřice. Ze třímužové četnické stanice zde byl přítomen pouze strážmistr Jan Ptáček, který se dostrojil a po vyzbrojení se vydal v doprovodu hajného Podoláka na nedaleké udané místo.

Nejednalo se však o vyloupení jedné chaty, nýbrž chat devíti. Osada byla v zimních měsících opuštěna. Pouze v jedné z chat strážmistr doprovázený hajným zaslechl nějaké hlasy a zastihl zde dvojici mladíků. Ti uvedli, že se jmenují Richter a Novák, že jsou majitelé uvedené chaty a na chatě jsou teprve od včerejška. Kromě toho, aby dodali na své důvěryhodnosti, vyjmenovali majitele okolních chat. Přijeli již odpoledne a večer si zašli do místního hostince na pivo.

Strážmistru Ptáčkovi ale cosi nesedělo. Nešlo mu na rozum, že by mladíci v noci neslyšeli vylamování dveří sousedních chat. A navíc proč měli na stole velký džbán, když byli v hostinci na pivu?

Hajný Podolák totiž tvrdil, že včera odpoledne jím udaná chata rozhodně nebyla vyloupena, neboť její dveře nebyly na rozdíl ode dnešního rána poškozeny.

O sérii vyloupených chat musel strážmistr vyrozumět pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze-venkově a vyžádat vyslání její hlídky. Požádal tedy hajného, aby setrval na místě, a sám se vydal zpět na četnickou stanici.

Cestou do četnických kasáren se zastavil v hostinci a zeptal se hostinského Palečka, zdali u něho byli včera večer dva mladíci se džbánem pro pivo. Hostinský však sdělil, že nikoliv, ale zeptal se, zdali džbán nebyl prasklý u ucha. Na to strážmistr přisvědčil, že ano. V tom případě se jednalo o džbán, který byl odcizen v chatě stavitele Knížka! Včerejší den bylo v hostinci na pivě pouze několik starousedlíků, ale rozhodně ne žádní mladíci.

Po telefonickém vyrozumění pátračky strážmistr Ptáček pospíchal co nejrychleji zpět do chatové osady.

Při bližším prohlédnutí vstupních dveří mladíky obydlené chaty zjistil, že jsou rovněž poškozeny. Požádal proto hajného, aby ještě vydržel na místě do příjezdu hlídky pátrací stanice. Dále mu sdělil své podezření, že nejde o majitele chaty, nýbrž se může jednat o samotné zloděje. Proto v případě pokusu o jejich útěk je potřeba využít všechny prostředky, jak mu zabránit.

Po příchodu dovnitř chaty se strážmistr opětovně přesvědčil, že džbán stojící na stole je skutečně u ucha prasklý, to znamená, že se jedná o corpora delicti.

Proto začal s mladíky odděleně hovořit a podařilo se mu zjistit, že se nejedná o Nováka a Richtera. Jeden tvrdil, že přijeli vlakem do Jarova a odtud pokračovali do Davle na lyžích, a naproti tomu druhý tvrdil, že vlakem jeli až do Líšnice. Strážmistr postupně zjistil, že se jedná o Františka Besperáta a Josefa Krňaneckého z Prahy a že nejsou majiteli uvedené chaty, nýbrž že se do ní vloupali, aby měli kde přespat. K zabránění jejich případnému útěku připoutal je odděleně svěracími řetízky.

Po několika minutách dorazilo na místo motorové kolo pátrací stanice řízené strážmistrem Františkem Trostem. Velitelem hlídky byl vrchní strážmistr Josef Jindrle, vedoucí síla pátrací stanice, a v postranním vozíku seděl strážmistr Ladislav Havlíček se soukromým služebním psem Gurtem.

Vrchní strážmistr Jindrle po obdržení hlášení od strážmistra Ptáčka rozdělil úkoly podřízeným a sám začal vyslýchat mladíky. Starší z nich, 19letý František Besperát byl zámečníkem a byl dokonce již jednou soudně trestán, a 17letý Josef Krňanecký byl holičským učněm a byl prozatím netrestaný.

Při podrobném ohledání chaty zde byly nalezeny prázdné lahve vína, dva balíky věcí odcizených v okolních chatách, přivázané již na sáňkách, a v pytlíku páčidlo, jehož rozměry se naprosto shodovaly se stopami u vypáčených zámků a závěsů u dveří vyloupených chat. Vše bylo strážmistrem Trostem vyfotografováno a podrobně popsáno a zakresleno.

Strážmistr Havlíček uvedl Gurta na stopu Besperáta a služební pes ji vypracoval k jednotlivým vyloupeným chatám v pořadí, ve kterém byly vyloupeny.

Motorové kolo pátrací stanice muselo odjet s postranním vozíkem plným corpora delicti, tj. věcí odcizených v okolních chatách, k okresnímu soudu ve Zbraslavi.

Sem byli spolu s obsáhlou zprávou o zatčení dodáni i Besperát s Krňaneckým, v jejichž bydlištích byly provedeny domovní prohlídky, při nichž byla nalezena řada předmětů, o nichž se dalo předpokládat, že pocházejí z trestné činnosti.

Nyní nastala pro pracovníky pátrací stanice mravenčí práce s prohledáváním přehledů činů, jejichž pachatelé nebyli vypátráni, a hledali v nich případy vyloupených chat, u nichž by mohli Besperát s Krňaneckým připadat v úvahu jako pachatelé. Na všechny četnické stanice v obvodu pražského krajského trestního soudu i na sousední pátrací stanice byly rozeslány pátrací oběžníky, které v kopii obdržely i bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství a jemu podřízená okresní policejní komisařství.

Poškozeným krádežemi vloupáním do chat byly ukazovány fotografie věcí nalezených u obou zatčených, jak na místě činu, tak i v jejich obydlích.

Četnictvu se dokonce přihlásil hajný z Kamenného Přívozu, který dvojici usvědčil z toho, že krátce po Vánocích jeli v kánoích, jedné bílé a druhé modré, po Sázavě směrem od Senohrab.

Ve směru po proudu byli oba podivní kanoisté dále spatřeni v Malé Chuchli a u Barrandova dokonce uvízli v ledové tříšti. Požádali proto zde místního hostinského, že věci stěhují do Prahy, aby jim je na Sázavě někdo neukradl, zdali by si je u něho mohli uschovat a že se pro ně vrátí. Dobromyslný hostinský jim dokonce pomáhal balíky s věcmi vynosit do svého dvora. Odpoledne se pro věci mladíci skutečně vrátili ještě spolu se dvěma děvčaty, jedna byla černovlasá a druhá blondýnka. Odnesli si ale pouze pádla, lyže, balíky s dalšími věcmi, fotografický aparát a gramofon. Kánoe zde zanechali a doposud si pro ně nepřišli. Tudíž další corpora delicti, která byla dopravena ke zbraslavskému okresnímu soudu.

Následně bylo pátračkou zjištěno, že dvě podobné kánoe byly odcizeny krátce předtím ve Hvězdonicích a spolu s nimi i lyže, gramofon a další věci.

Přes veškerou snahu pracovníků pražské pátrací stanice se nepodařilo zjistit ani jedno z děvčat pomáhajících odnášet uloupené věci z barrandovského hostince.

V jedné z vyloupených chat Krňanecký dokonce odcizil revolver, který zakopal v lese mezi Jarovem a Zbraslaví. Na jím udaném místě byla zbraň pátračkou skutečně nalezena. Kromě zločinů krádeže a přestupků tuláctví se tudíž Krňanecký dopustil i přestupku zbrojního patentu.

Mezi odcizenými věcmi byly například kladivo, tenisové míčky, plášť, kuchyňské nářadí, zelené dámské plavky, pyjama, suchá baterie, rybářský prut, tři páry lyží, hrnky, záclony, boxovací rukavice, kabát, polštáře, gramofon a fotografický aparát. Přes veškerou snahu se ale většinu ve vyloupených chatách odcizených věcí četnictvu nepodařilo vypátrat.

Pražská pátrací stanice po několikatýdenním vyšetřování usvědčila dvojici mladíků, kteří propadli tuláctví, celkem ze čtyřiceti případů vloupání do chat v Posázaví a v Povltaví s celkovou škodou přesahující částku 30.000 korun.

Kromě Zahořanského údolí Besperát s Krňaneckým působili i v Cikánské rokli u Hradových Střímelic, v Kamenném Přívozu, Zlaté řece, Měsíčním údolí, Dubsku u Senohrab, u Struhařova, Krytiny, Chocerad, v Tichém u Hvězdonic.

V jednací síni senátu krajského trestního soudu v Praze byla dozorci corpora delicti vyrovnána na několika stolech a místnost tak spíše, než soudní budovu připomínala vetešnický krám.

Poškození krádežemi vloupáním do chat, mezi nimiž byli i kromě již zmíněného stavitele úředníci, živnostníci, dělníci, profesorka, sazeč, školník, zlatník, a dokonce i advokát, přímo před soudním senátem označovali mezi vystavenými corpora delicti věci jim patřící.

Soud na konci měsíce června 1930 uznal mladíky vinnými z krádeží věcí za 19.000 Kč a odsoudil již jednou soudně trestaného Františka Besperáta na 8 měsíců a dosud zachovalého Josefa Krňaneckého na 5 měsíců těžkého žaláře, oba nepodmíněně.

Příklad druhý

 

Strážmistr Ladislav Stránský byl nejmladším z osazenstva sedmimužové četnické stanice v okresním městě Benešov. V neděli 9. září 1928 měl volno před noční službou a jelikož staniční kuchařka měla volno také, rozhodl se pro nedělní oběd v místním hostinci u nádraží.

Výjimečně nešel v četnickém stejnokroji, nýbrž v občanském oděvu. Během konzumace oběda zpozoroval komunikaci obědvajícího mladíka, který zřejmě nebyl spokojen s jídlem, s hostinským, který se mu velice omlouval.

Po chvíli si strážmistr Stránský uvědomil, že tohoto mladíka již viděl v jedné pražské restauraci, bylo to v době, kdy byl ještě četníkem na zkoušku a absolvoval u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Čechy školu pro výcvik četníků na zkoušku. Byla to naprosto stejná situace jako tehdy. Komunikace zákazníka s číšníkem a následná číšníkova omluva.

Když mladík hostinec opustil, zeptal se strážmistr hostinského, který o něm věděl, že se jedná o příslušníka četnictva, co se stalo. Hostinskému se nejprve nechtělo o věci hovořit, ale po chvíli se strážmistr Stránský dozvěděl, že mladík ve svém jídle nalezl mrtvého švába! Hostinský se dušoval, že se mu obdobná situace nestala za celou řadu let, co hostinec provozuje. Proto se zákazníkovi omluvil a samozřejmě že po něm nežádal zaplacení úhrady za konzumaci, i když jídlo bylo téměř celé snědeno.

Strážmistr pojal podezření, zdali se nejedná o nějakého podvodníka, neboť podvodníci při své činnosti využívají různých triků a úskoků, jak jim bylo přednášeno učiteli v nedávno dokončené četnické škole.

Přestože měl ještě volno před službou, vrátil se nejkratší cestou zpět do četnických kasáren. Zde se rychle ustrojil a po sdělení svého podezření pohotovostnímu četníku štábnímu strážmistru Josefu Puhlovskému se po vyzbrojení vydal pátrat po podezřelém mladíkovi.

Dostihl ho nedaleko za Mariánovicemi. Na četníkův dotaz mladík sdělil, že se jmenuje Karel Domin, že je mu 21 let a že je vyučeným brusičem skla, ale jelikož přišel o práci, tak chodí krajem a práci si takto hledá.

Podle strážmistrových znalostí v bezprostředním okolí Benešova žádná sklárna není, a proto se rozhodl podstoupit případné riziko neúspěšné osobní prohlídky vykonané u bezúhonné osoby.

Z výrazu mladíkovy tváře nebylo vidět žádné rozrušení z četníkova jednání, snažil se chovat jakoby nic.

Kromě domovského listu vydaného obecním úřadem v Železném Brodě a výučního listu brusiče skla vydaného tamním mistrem, zavíracího nože, 18 korun a 60 haléřů u sebe měl mladík krabičku zápalek. Ta strážmistra Stránského zaujala svojí nepatrnou vahou a po zatřepání s ní se neozval charakteristický zvuk zápalek, nýbrž drobné zašustění. Po otevření krabičky zde ke strážmistrovu překvapení nebyly, jak by se dalo předpokládat, zápalky, nýbrž několik mrtvých švábů!

V tom okamžiku strážmistru Stránskému došlo, jakou fintu mladý podvodník používá. Do svého jídla nepozorovaně před ukončením konzumace zamíchá mrtvého švába a zinscenuje nenápadný skandál, který se personál samozřejmě snaží v tichosti vyřešit. Mladík se tak najedl bez placení a odchází z hostince, a ještě s omluvou.

To byl důvod pro zadržení Karla Domina a jeho dopravení k benešovskému okresnímu soudu. Spolu se zprávou o zatčení byla předána corpora delicti, krabička od zápalek s 9 kusy mrtvých švábů.

Druhý den byl na všechny četnické stanice v Čechách a Policejnímu ředitelství v Praze rozeslán pátrací oběžník s popisem podvodů používaných Karlem Dominem.

Kromě majitele benešovské nádražní restaurace bylo zjištěno dalších osmnáct případů, z toho čtyři v Praze. V některých případech měl Domin kromě bezplatné konzumace i nějaké to přilepšení či nápoj navíc nebo jako odškodné dostal jednou od zahanbeného restauratéra dokonce pětikorunu.

ČA 06 –

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané před několika dny v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Celé druhé pololetí roku 1936 velitel četnického oddělení v Českých Budějovicích, major František Doležal, se znepokojením sledoval zvyšující se počet případů vyloupení pokladen, jejichž pachatelé nebyli zjištěni.

V pondělí 13. července 1936 ráno bylo četnické stanici Kamenný újezd v politickém okrese České Budějovice oznámeno vyloupení pokladny obecního úřadu v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Emil Hrdlička, zjistil, že k vloupání došlo již v noci ze soboty na neděli a že kromě vloupání do obecního úřadu došlo téže noci také k vloupání do dílny místního kováře, jemuž však nic nebylo odcizeno.

O necelý měsíc později, v pondělí 10. srpna 1936, hlásila četnická stanice Lišov v politickém okrese České Budějovice telefonicky českobudějovické četnické pátrací stanici vyloupení pokladny Okresní hospodářské záložny v Lišově.

Hlídka pátračky vedená zástupcem jejího velitele, praporčíkem Karlem Machartem, zjistila, že ke vloupání do záložny došlo již v noci ze soboty na neděli.

Kromě toho v Lišově přítomné hlídce pátrací stanice oznámil místní zámečník vloupání do své dílny. Pachatel činu rozházel zámečníkovo nářadí, avšak nebylo zjištěno, že by se z dílny cokoliv ztratilo.

V neděli 9. září 1936 ráno nahlásil místní obchodník Ladislav Pilbauer četnické stanici ve Čtyřech Dvorech v politickém okrese České Budějovice vyloupení pokladny ve svém obchodě.

Na místě činu hlídka pátrací stanice opětovně vedená praporčíkem Machartem zajistila mimo jiné i několik kusů obyčejného kovářského nářadí, jímž byla pokladna vyloupena, a které zde pachatel činu zanechal.

Následujícího dne opětovně hlásila čtyřdvorská četnická stanice českobudějovické pátračce vloupání do dílny místního kováře.

Strážmistr Alois Macháček, který byl předchozího dne ve Čtyřech Dvorech, zjistil, že nářadí odcizené v kovářské dílně bylo použito k vyloupení pokladny u obchodníka Pilbauera. Podle způsobu provedení se dalo předpokládat, že se jedná o čin nějakého začátečníka, který nemá ani vlastní nářadí.

Do pátrání po lupičích pokladen působících v českobudějovickém politickém okrese zapojil major Doležal, po dohodě s okresním četnickým velitelem, štábním kapitánem výkonným Janem Mandou, kromě pátračky, i všechny četnické stanice v politickém okrese.

Českobudějovičtí četníci

Kancelářský pomocník českobudějovické pátračky, štábní strážmistr Ladislav Dvířka, začal vést přehled v poslední době vyloupených pokladen.

Do přehledu zahrnul i případ vyloupené pokladny v knihtiskárně „Družstvotisk“ v Třeboni, k němuž došlo v noci na čtvrtek 13. srpna 1936, a téže noci bylo v Třeboni provedeno také vloupání do dílny místního koláře, při kterém však nebylo vůbec nic odcizeno.

V noci na středu 21. října 1936 vyplašil obchodník Pilbauer ve Čtyřech Dvorech muže ve vojenském stejnokroji, jenž se mu vloupal do jeho obchodu a pokusil se o opětovné vyloupení pokladny. Na místě bylo jako v prvním případě nalezeno nářadí, které bylo opět odcizeno v dílně místního kováře.

Pátrání se nyní zaměřilo do vojenských kasáren ve Čtyřech Dvorech. Přes veškeré úsilí pracovníků českobudějovické pátračky se nepodařilo mezi zde sloužícími vojáky vypátrat pachatele opakovaného vloupání do kovářské dílny a do obchodu Ladislava Pilbauera.

Případy vyloupených pokladen ve služebním obvodu českobudějovické četnické pátrací stanice se však dále množily.

V noci na středu 11. listopadu 1936 došlo k vyloupení pokladny Okresní nemocenské pojišťovny v Třeboni. Četnická stanice Třeboň v sídle okresního politického úřadu hlásila také vloupání do dílny místního kováře.

Hlídka pátrací stanice z Českých Budějovic zjistila stejný způsob napadení pokladny jako v předchozích případech.

V kovářské dílně bylo zjištěno, že si kasař pouze vypůjčil kovářovo nářadí, a po činu jej zase beze zbytku vrátil na své místo.

Praporčíku Machartovi začaly zjištěné informace dávat smysl. Vzpomněl si, že v odborném pátracím kursu, který absolvoval v roce 1935 u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, byly rozebírány případy lupiče pokladen Rouska, který se v době své vojenské služby v Čáslavi během vycházek dopouštěl vloupání a vylupování pokladen. Tehdy se četníkům z kutnohorské četnické pátrací stanice vymlouval, že vycházky na propustku na 24. hodinu trávil u své milenky. Jelikož nemohl mít vlastní kasařské náčiní, vloupal se vždy nejdříve do místní kovářské či zámečnické dílny, kde si opatřil nářadí k vyloupení pokladny, a následně jej po vyloupení pokladny do dílny vracel.

Ve svém poznámkovém sešitě z kursu praporčík Machart našel poznámky k činnosti Antonína Rouska narozeného roku 1905 a domovsky příslušného do Dobrošova v politickém okrese Náchod.

Postupně se praporčíku Machartovi podařilo zjistit, že Rousek po odpykání posledního trestu, který mu znemožnil vykonání prezenční vojenské služby, tuto momentálně dosluhuje u 1. pěšího pluku Mistra Jana Husi v Jindřichově Hradci.

Automobil českobudějovické pátrací stanice ihned odjel do Jindřichova Hradce. Zde skutečně vojín Rousek vykonával prezenční vojenskou službu. Pro výkon uložených trestů ji nemohl vykonat v nižším věku jako jeho vrstevníci.

Českobudějovická pátračka získala přehled vojínu Rouskovi udělených propustek, které si žádal, vzhledem k údajným návštěvám své milenky, na 24. hodinu. Ze seznamu bylo zřejmé, že většina propustek byla udělena na sobotní večer.

S velením posádky bylo dojednáno, že českobudějovická pátrací stanice bude vždy informována o vojínu Rouskovi udělených propustkách.

Štábní strážmistr Dvířka při srovnání přehledu vyloupených pokladen s datumy vojínu Rouskovi udělených propustek zjistil, že se naprosto shodují!

Major Doležal pečlivě sledoval postup pátrání po neustále spravedlnosti unikajícím lupiči pokladen.

Fotografie lupiče pokladen, toho času vojína Antonína Rouska, byly rozmnoženy a rozeslány s přípisem podepsaným velitelem četnického oddělení, majorem Františkem Doležalem, na všechny četnické stanice ve služebním obvodu českobudějovické pátračky. Jednalo se o politické okresy České Budějovice, Týn nad Vltavou, Jindřichův Hradec, Třeboň, Kaplice a Český Krumlov.

V sobotu 28. listopadu 1936 po poledni byla českobudějovická pátračka telefonicky jindřichohradeckou vojenskou posádkou informována o propustce udělené vojínu Rouskovi. Přesto, že automobil pátračky okamžitě vyrazil do Jindřichova Hradce, vojín Rousek stačil opustit vojenská kasárna ještě před příjezdem hlídky pátračky.

V neděli 29. listopadu 1936 dopoledne hlásila pátračce do Českých Budějovic četnická stanice Trhové Sviny v politickém okrese České Budějovice vloupání do zámečnické dílny.

Jelikož se dalo předpokládat, že se jedná o Rouskovu práci, vyjela na místo hlídka pátračky i přes to, že ze zámečnické dílny vůbec nic nezmizelo. Pachatel si zde pouze vypůjčil několik kusů nářadí, které opět v pořádku vrátil. Bylo nepochybné, že v Trhových Svinech vzala za své pod Rouskovýma rukama další pokladna.

V pondělí ráno již mělo četnictvo jasno. V noci ze soboty na neděli byla vyloupena pokladna poštovního úřadu v Trhových Svinech!

S vojenskou posádkou v Jindřichově Hradci bylo dojednáno, že příští propustku dostane vojín Rousek v sobotu 5. prosince 1936, samozřejmě do 24 hodin.

Českobudějovické četnictvo nezaháleno. Všechny četnické stanice byly opětovným přípisem velitele četnického oddělení, majora Doležala, informovány a nabádány k maximální vnímavosti a připravenosti k zásahu.

Major Doležal v rozporu se Služební instrukcí pro četnictvo, na základě opakovaného naléhání velitele pátrací stanice, vrchního strážmistra Františka Zemana, a jeho zástupce, praporčíka Macharta, připustil, aby dva muži z českobudějovické pátračky v občanském oděvu se služebním automobilem sledovali pohyb vojína Rouska propuštěného z kasáren do 24. hodiny.

Antonín Rousek se po opuštění kasáren vydal na jindřichohradecké nádraží a odcestoval vlakem do Českých Budějovic. Zde přesedl a pokračoval směrem na Český Krumlov, do kterého však již nedojel a ztratil se z dohledu četníků. Do kasáren se vrátil jako vždy ve stanoveném čase.

Četníkům bylo naprosto jasné, že se Rousek opět dopustil vyloupení nějaké pokladny.

Když v neděli 6. prosince 1936 telefonovala na pátračku četnická stanice Křemže v politickém okrese Český Krumlov, tak bylo jasno. V noci ze soboty na neděli došlo k vyloupení pokladny v hostinci v Holubově u Českého Krumlova.

Velitel četnického oddělení, major Doležal, již nehodlal dále čekat na další Rouskem vyloupenou pokladnu a rozhodl o jeho zatčení českobudějovickou pátrací stanicí.

V pondělí 7. prosince 1936 krátce před polednem byl českobudějovickou pátračkou v Jindřichově Hradci zatčen 31 roků starý vojín Antonín Rousek. Svému zatčení se velmi podivoval. To však na četníky neplatilo a převezli jej do kanceláře českobudějovické pátračky.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Zemanem a praporčíkem Machartem na otázku, kde trávil svůj čas, když na propustku opustil kasárna uvedl, že u své milenky. Jelikož se jedná o vdanou a spořádanou ženu, nemůže z pochopitelných důvodů uvést, o koho se jedná.

Rouskovo tvrzení nikdo nerozporoval. Byl však dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Českých Budějovicích. U v minulosti třináctkrát soudně opakovaně trestaného pro zločiny krádeže za vyloupení pokladen, zločin loupeže a zločin veřejného násilí proti vrchnostenské osobě řemeslného zločince z povolání zapírání nebylo nic divného. Jednalo se o protřelého kriminálníka, který si odpykal několik trestů v rozmezí tří až pěti let.

Štábní strážmistr Dvířka vypracoval seznam obsahující celkem čtrnáct případů, u nichž byl jako pachatel důvodně podezřelý Antonín Rousek. Kromě případů z vlastního obvodu pátračky zde byl zahrnut i případ vyloupení pokladny u firmy Suchánek v Benešově u Prahy, spadajícím do působnosti sousední četnické pátrací stanice v Táboře.

Po několika výsleších, při nichž Rousek zprvu zapíral, byl prozatím postupně usvědčen z deseti případů vyloupených pokladen s celkovou způsobenou škodou přesahující 20.000 korun.

Na své loupeživé výpravy vyrážel poté, co mu byla udělena propustka na 24. hodinu. Většinou k případům docházelo v noci ze soboty na neděli.

Obdobnou činnost Antonín Rousek prováděl v letech 1927 a 1928 v Čáslavi, kde vykonával vojenskou službu.

Bylo nade vší pochybnost jasné, že Rouskova prezenční služba bude opět výkonem uloženého trestu prodloužena, pokud mu ovšem nebude uložen, kromě trestu těžkého žaláře, i trest vyloučení z armády.

Velitel českobudějovického četnického oddělení při slavnostní vánoční tabuli pronesl, že Rouskovo dopadení a usvědčení je pro něho tím nejlepším vánočním dárkem.

Vánoce v četnických kasárnách

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle nedávno vydané knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.