Rubrika: NOVINKY

Z Karlova náměstí směrem k Jiráskovu mostu v Praze směřuje Resllova ulice, kde stojí pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje. Poskytl  útočiště skupině příslušníků československého zahraničního odboje vyslaných do Protektorátu Čechy a Morava z Velké Británie. Podíleli  se na realizaci atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Po úspěšném dokončení operace s krycím názvem Anthropoid dne 27. května 1942 Němci rozpoutali odvetné represivní akce a po atentátnících neúnavě pátrali. V chrámové kryptě je ukryl předseda starších české pravoslavné církve  Jan Sonnevend a pravoslavný farář ThDr. Vladimír Petřek. Po 10. červnu, kdy Němci vypálili obec Lidice, muže zastřelili, ženy poslali do koncentračního tábora Ravensbrück  a některé děti vybrali na poněmčení a deportovali je do Říše na převýchovu,  ostatní  poslali do nacistického vyhlazovacího tábora v polském Chelmnu, biskup Gorazd rozhodl, že parašutisté musí změnit místo úkrytu. Ale Karel Čurda,  jeden z parašutistů z výsadku Out distance,  později konfident gestapa, za vidinu finanční odměny jejich úkryt prozradil fašistům dříve, než skupina mohla uniknout.  Dne 18. června byl  kostel obklíčen osmi sty  příslušníky SS a  gestapa,  kteří měli rozkaz dostat parašutisty živé.  Ti se však nehodlali vzdát.  Tři na hlídce v horní části chrámu bránili chrámovou loď a kůr celé dvě hodiny.  Jejich odpor  byl zlomen až když  jim došly náboje. Poslední  si nechali pro sebe. Němci ale zpočátku netušili, že se v  kostele ukrývá  více parašutistů. Na stopu je údajně přivedl objev čtvrtého obleku na empoře a došlo jim, že nepatří nikomu z mrtvé trojice. Když pak gestapo odhalilo zamaskovaný vstup do krypty, následovalo její dobývání.  Zbývající čtyři parašutisté ukrytí uvnitř  však také bojovali statečně. Němci po marných útocích přivedli  do chrámu Karla Čurdu a ten prý do krypty volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo!“ Parašutisté zareagovali palbou a na další výzvy odpověděli:  „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“  Také oni poslední kulkou ukončili své životy.  Nerovný boj trval celých osm hodin.  Pak střelba ustala.  Sedm statečných –  atentátníci Jan Kubiš a Jozef Gabčík a parašutisté z dalších diverzních operací  Adolf Opálka, Josef Valčík,  Josef Bubeník, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc,  v kostele sv. Cyrila a Metoděje vydechli naposled.  Později však o život přišlo i třináct členů pravoslavné církve. Biskup Gorazd se pokusil vzít veškerou zodpovědnost za ukrývání parašutistů na sebe aby zachránil své kolegy, ale nakonec  kromě něho skončili na popravišti i biskupova manželka a sekretářka, kostelník s manželkou a dcerou a další členové sboru a katedrální kongregace pravoslavné církve, včetně Jana Sonnevenda a Vladimíra Petřeka. V roce 1995  byl na počest  parašutistů,  biskupa Gorazda a ostatních členů pravoslavné církve otevřen pod chrámem v Resslově ulici Národní památník hrdinů heydrichády – místo smíření.  Z vnější strany chrámu i v interiéru na zábradlí a na podlaze kůru jsou dodnes patrné zářezy od střel z německých zbraní.  Připomínají nerovný boj,  který se tu odehrál  mezi příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Co všechno se dá za peníze koupit, co všechno lze zpeněžit?  I děs, hrůzu, slzy, bezmoc, bolest, zoufalství a smrt? Celá zaskočená hledím na kalendář, který na rok 2021 vydalo nakladatelství Naše vojsko s názvem Osobnosti třetí říše, a nevěřím svým očím.  „To není propagace nacismu, to je byznys,“ slyším z televizní obrazovky vysvětlení zástupce onoho nakladatelství a nechce se mi věřit ani svým uším. Copak je možné, že by si takový kalendář někdo koupil, aby na něj z jednotlivých listů každý den zírali váleční zločinci, kteří jsou ztělesněním neštěstí a zmaru? Adolf Hitler, Reinhard Heydrich, K. H. Frank.  Jména z galerie lidských zrůd jsem nevybrala náhodně.  Právě tato trojice před sedmdesáti osmi roky  spustila krvavou mašinérii v Lidicích.  Z Wikipedie, archivů a tisku jsem poskládala obraz této tragédie, abychom nezapomněli…

Dne 9. června 1942 vydal Adolf Hitler rozkaz k vyhlazení středočeské vesnice Lidice jako odplatu za atentát československých parašutistů, vyslaných z Velké Británie, na Reinharda Heydricha, nejvyššího představitele okupační moci v protektorátu, který se hodlal stát katem českého národa. Hitler likvidací Lidic pověřil K. H. Franka. Ten na hrůzný průběh událostí osobně dohlížel a dokonce ho nechal nafilmovat.

Ve středočeské obci Lidice se 9. červen 1942 nelišil od ostatních dnů. Až k večeru sem našla cestu zkáza, když vesnici obklíčily jednotky SS a německá policie a obec neprodyšně uzavřely.  Po půlnoci Němci začali obyvatele vyhánět z jejich domovů. Ženy s dětmi nahnali do místní školy, muže a chlapce starší patnácti let do sklepa a chléva Horákova statku. Ráno za úsvitu lidické muže vyváděli nejprve po pěti a poté po deseti na popravu ke zdi Horákovy stodoly obložené slamníky a matracemi, aby se od ní neodrážely střely. Nejmladšímu bylo pouhých čtrnáct, nejstaršímu osmdesát čtyři let. Symbolem lidskosti a hrdinství se stal třiasedmdesátiletý lidický katolický kněz Josef Štemberka, který všem poskytoval poslední duchovní útěchu. Odmítl milost z rukou nacistů a dobrovolně se jako poslední postavil před popravčí četu. Na zahradě Horákova statku Němci zavraždili sto sedmdesát tři mužů.  Další zastřelili po jejich návratu z práce a o šest dnů později byl na střelnici v pražských Kobylisích zastřelen i Josef Doležal. Ten byl nejdříve odvezen s lidickými dětmi do Lodže, ale tam Němci zjistili, že je starší patnácti let, a tak putoval zpátky, aby také on skončil na popravišti. Lidické děti se svými matkami byly 10. června brzy ráno odvezeny na nákladních autech do tělocvičny kladenského gymnázia. O dva dny později je Němci matkám násilně odebrali a pečlivě zkoumali, nakolik jsou z rasového hlediska vhodné k převýchově. Část dětí vybrali na poněmčení, ostatní poslali nejprve do Lodže a později do nacistického vyhlazovacího tábora v polském Chełmnu, kde byly otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech. Následně sem bylo na smrt posláno ještě jedno z dětí, původně vybrané k poněmčení. Většina lidických žen se se svými dětmi už nikdy neshledala. Sto osmdesát čtyři žen čekala deportace do koncentračního tábora Ravensbrück. V následujících měsících sem bylo dodatečně posláno i dvanáct žen, které byly v době lidické tragédie těhotné.  Němci je ve vězení nechali porodit, aby i jim novorozené děti odebrali.

Po válce se zpět do vlasti vrátilo jen sto čtyřicet tři lidických žen a pouze sedmnáct dětí, které se po obrovském dvouletém úsilí podařilo najít v německých rodinách a ústavech. Oběťmi nacistického vraždění se stalo celkem tři sta čtyřicet lidických občanů: sto devadesát dva mužů, šedesát žen a osmdesát osm dětí. Němci věřili, že Lidice, ve kterých před válkou žilo pět set tři obyvatel, vymažou z paměti národa a povrchu země.  Už dopoledne osudného dne byla vesnice liduprázdná a Němci začali s rabováním a pak pleněním obce. Německá důslednost nabyla naprosto obludných rozměrů. Všech sto čtyři domů, školu, barokní farní kostel sv. Martina a faru polili benzínem a podpálili, následně pomocí trhavin vyhodily do povětří.  Na demolování vesnice se denně podílela stovka mužů Říšské pracovní služby. Likvidační četa se nezastavila ani před zničením hřbitova.  Vykopali všechny rakve a ostatky rozvezli na neznámá místa.  I stromy, mimo jediné hrušně nedaleko potoka, o které se mylně domnívali, že je uschlá, vykáceli. Podhorův rybník zavezli sutí a na několika místech posunuli koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Lidice měly být dokonale srovnány se zemí a jméno obce vymazáno z map.  Zločinné vyhlazení Lidic však svou důkladností a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce se například v  Mexiku, Brazílii a USA přejmenovávaly na Lidice na protest proti nacistickému zločinu, jménem Lidice byly křtěny i právě narozené děti. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě a také letadla nad kanálem La Manche v bitvě o Británii.  Britští horníci založili hnutí  Lidice shall live – Lidice budou žít – a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Lidice se staly v očích světové veřejnosti symbolem boje proti německému nacismu. Osud Lidic však nebyl ojedinělý. K masakrům civilistů docházelo za druhé světové války po celé Evropě. Připomeňme  francouzskou obec Oradour-sur-Glane, vyhlazenou ve stejný den o dva roky později než české Lidice, Kortelisy a Český Malín na Ukrajině, Chatyň v Bělorusku, Čenstochovou v Polsku,  Marzabotto v Itálii, Distomo a Kondomari v Řecku, Ostrý Grúň a Kľak na Slovensku, či české Ležáky, moravské vesnice Javoříčko a Prlov. Vzpomeňme i na dnešní Bělorusko, kde Němci za války zavraždili přes dva miliony lidí a zničili přes pět tisíc vesnic a osad. Symbolem se stala Chatyň, kde bylo zaživa upáleno sto čtyřicet devět obětí, z toho sedmdesát pět dětí.  Na Ukrajině Němci zničili čtyři sta padesát devět vesnic, z nichž je v Česku nejvíce připomínán Český Malín, ve kterém bylo v roce 1943 zavražděno přes tři sta českých osadníků.

Území starých Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou. Je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. Snad každého návštěvníka dojme bronzové sousoší lidických dětí zavražděných v Chełmnu, životní dílo sochařky Marie Uchytilové, které je zároveň připomínkou všech dětských obětí války.

V létě 1947 byl tři sta metrů od původních Lidic položen základní kámen nové obce. Britským horníkům se splnilo jejich přání. Lidice žijí a všem soudným a slušným lidem na celém světě připomínají hrůzy války a zrůdnost těch, kdo je nejen neodsoudí, ale hodlá je dokonce využít ke svému obohacení.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Herecké muzeum Viktorka v Ratibořicích, v Babiččině údolí na Náchodsku oslavilo neuvěřitelné 3. narozeniny. Jeho provozovatel, režisér Tomáš Magnusek, který zhubl skoro 70 kilogramů, měl hned několik důvodů k radosti. Především bezvadné hosty, nové artefakty do muzea i skutečnost, že se po koronavirové krizi opět vše vrací do starých kolejí.

Nápad na vybudování muzea uměleckých legend mu pomohl zrealizovat jeho kamarád, herec Martin Dejdar. Ze staré secesní vily Viktorka v Babiččině údolí, která byla v dezolátním stavu, je dnes Herecký dům s muzeem, penzionem, restaurací a hlavně místem, kde to žije.

„Když jsem s tím nápadem kdysi přišel, hodně lidí si klepalo na hlavu a říkali, že jsem blázen. Dobrá věc se podařila a my slavíme třetí výročí a já mám radost, že tu máme celou řadu neuvěřitelných věcí po slavných lidech, kdy z většinou z nich jsem měl tu čest pracovat,“ řekl Tomáš Magnusek.

Kromě „Rumburakova pláště“ ze seriálu Arabela, posledního diáře Heleny Růžičkové, nebo rukaviček Zity Kabátové, je tu celá řada zajímavých artefaktů. Od ocenění, přes scénáře, například od Zdeňka Trošky a dalších kolegů, až po soubory fotografií. K novým raritním věcem přibyla v sobotu i noční košile herečky Jiřiny Šejbalové nebo 1. vydání knihy Popelka 50, která obsahuje podpisy autorů i všech, kteří ji vloni v rámci 50. výročí od natočení legendární televizní pohádky, pokřtili a nechybí ani pamětní razítko.

Díky tomu se na Viktorce o víkendu objevila i představitelka Popelky, herečka Eva Hrušková s manželem, hercem Janem Přeučilem a Pavlem Mészárosem, nakladatelem unikátní knihy, která je souhrnem vzpomínek, zážitků, postřehů i fotografií na natáčení. Eva Hruškové dostala také opožděně i svůj „Popelčí“ zarámovaný fotoobraz.

Přijel pochopitelně i herec a spoluzakladatel muzea Martin Dejdar s rodinou a desítky návštěvníků. A podívat se přijela z nedaleké sousední obce, kde má chalupu i režisérka a scénáristka Pavlína Moskalyková, dcera režisérské legendy Antonína Moskalyka, který v 70. letech v Babiččině údolí natáčel dvoudílný televizní film Babička.

„Košili jsem vydražil na aukčním serveru od paní Marie Stibůrkové z Krhanic na Benešovsku, kde měla Jiřina Šejbalová mnoho let chatu. A tu noční košili věnovala tato slavná herečka její mamince. Když u ní jednou na chatě maminka paní Stibůrkové byla, postihl ji ledvinový záchvat, a když jí odvážela sanitka do nemocnice, tak jí paní Šejbalová dala s sebou dvě košile, protože v tu chvíli u sebe ta paní neměla nic. A pak jí paní Šejbalová tu jednu košili věnovala. Na chatu do Krhanic jezdila slavná představitelka mnoha divadelních, filmových a televizních rolí i se svým manželem, právníkem panem Pipkem. Oba odpočívají na zdejším hřbitůvku. K nim na chatu jezdili často i přátelé z branže, třeba Bohuš Záhorský s Vlastou Fabiánovou a řada dalších,“ prozradil Magnuskův kamarád, který s ním dlouho spolupracuje, PR manažer a novinář René Kekely.

Do Hereckého muzea by se v brzké době měly dostat i některé drobnosti z pozůstalosti po nejmenší české herečce a dabérce Aťce Janouškové a přislíbeny jsou i další artefakty. Právě ty davy lidí, které Viktorkou každoročně projdou, obdivují, fotí se s nimi a vyprávějí pak o nich svých přátelům.

Autor: Karolína Tmavá

Foto: Jaroslav Hauer

Tomuto svátku předcházel Den pro ochranu dětí, který vyhlásila v roce 1949 Mezinárodní demokratická federace žen. Ustanovila první červnový den jako pohnutou vzpomínku na vyhlazení  středočeské vsi Lidice dne 10. 6. 1942 německými nacistickými okupanty a také francouzského města  Oradour-sur-Glane, které fašisté zničili ve stejný den o dva roky později. Při vyvraždĕní většiny obyvatel nebyly ušetřeny ani děti. V roce 1952 usilovala Mezinárodní unie pro péči o dítě o vyhlášení dne, který by oslavoval výhradně děti. OSN návrh podpořila a v roce 1954 vyhlásila Světový den dětí  (Universal Children’s Day).  Cílem tohoto svátku je, aby každý stát upřel pozornost právě na budoucí generaci a dětem poskytl dobré podmínky pro jejich zdravý vývoj, přístup ke vzdělání, život v míru.  Během let se název svátku ustálil na Mezinárodní den dětí. V České republice se oslavy odvíjí   ve znamení her a radosti.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Alexandra Hejlová / Dětské kulturní centrum A. Hejlová

„Studánko stříbrná, kde tě mám?“ Paměť mi přehrává text písně Hany Zagorové.  „Kde jsi ty a kde jsem já?“ Neznám odpověď. Nevím, kam se poděla studánka z mého dětství, ke které jsem každý rok zjara chodila s babičkou, abychom ji vyčistily od nánosu listí a osvobodily pramen.  Ten se nadechl a plný nabyté energie začal tichounce zurčet a zpívat.   Studánka ležela pod lesem nad vesnicí Petrovice u Rakovníka a slunce se do ní chodilo dívat jako do zrcátka. Na břehu v trávě na placatém kameni seděl malovaný plecháček, aby si pocestní mohli nabrat vodu a ten křišťálový chladný doušek je po únavné cestě postavil zase na nohy. I my bychom často potřebovali postavit na nohy.  A vzít rozum do hrsti.  Vzpomenout si na starobylou pohanskou tradici otvírání studánek, která byla nejen symbolickým přivítáním jara, ale i vyjádřením úcty k vodnímu prameni.  Vodu měli naši předkové ve veliké úctě. Věděli dobře, že bez vody není život. Poblíž studánek stavěli pohanské svatyně a celý rok se o ně starali. Z jara břehy zdobili květinami, pořádali u nich posvátné obřady, tančili a zpívali.  O Vánocích jim zase nosili jablka a ořechy. I nám studánky většinou nebývají lhostejné.  Zvláště ty, ve kterých prý je léčivá voda, nás lákají.  Najdete-li u některé zlatou korunku, nechte ji ležet tam, kde je, a radši rychle uhánějte pryč. To se sem totiž vypravil vykoupat hadí král – bílý had – a korunku odložil do trávy. Kdyby vás napadlo přivlastnit si ji, stihl by vás jeho hněv.  I jiné báchorky se však ke studánkám vztahují.  Jsou magickými místy, kde lze meditovat, kde se můžeme pokochat jejich krásou. Ale aby takové byly všechny, musíme jim věnovat svoji pozornost. Já každoročně vždy 31. května, kdy se slaví Den otvírání studánek, na místo, kde bývala ta z mého dětství, dorazím.  Bohužel tu pokaždé najdu jen rozježděnou hlínu u cesty.  Že tu kdysi bývala, o tom vydává svědectví vlhká skvrna na povrchu země.  Ale já pevně věřím, že z hloubi země někdy někdo pramen zase vykope, protože tak se to přece s poklady dělá.  A voda – ta poklad je a bude čím dál vzácnější.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Divadélko Radka Brzobohatého, které má stálou scénu ve Strašnickém Divadle Solidarita, se po koronavirové pauze probouzí opět k životu. A to doslova na plné pecky. Připravuje se tu jedinečné představení Cyrano s hvězdným obsazením, krásnými kostýmy a frňákem, který vypadá jako opravdový. Premiéra bude 16. září.

V hlavních rolích nádherného historického příběhu plného hrdosti, lásky, který nikdy nezestrárne, o muži bez bázně a hany, diváci uvidí coby Cyrana Vojtěcha Eflera, kterého  znají i ze seriálů, předně jako kapitána Janáka z Ordinace v Růžové zahradě, ale i z rádia, hvězdu seriálu Slunečná Evu Burešovou, dále Irenu Máchovou, Vileminu Marhoulovou, herce a moderátora Mirka Šimůnka, Martina Sochora, Jiřího Chvalovského. V roli Kristiana se představí David Gránský. Vedle něj se objeví ale i hvězda teenagerů, jeho bratr, zpěvák a influencer Tom Sean, o němž se hovoří jako o „českém Justinu Bieberovi“.

A taky si vyzkoušel umělý frňák Cyrana, ostatně, jako každý v souboru.

Než se ale herci sešli na kostýmové zkoušce k představení autorské dvojice Lubomíra Feldeka a Ondřeje Brzobohatého, čekala režisérku a herečku Hanu Gregorovou velká piplačka. Doslova ručně ušila novou oponu.

„Byly to takové malé galeje. Představte si látku 10×5 metrů, k tomu volán, tkaloun, na který se to zavěšuje. Byly to hodiny a hodiny práce, ale bavilo mě to a těší mě, že s novou sezónou, máme krásné nové představení a taky novou oponu,“ prozradila s úsměvem „divadelní krejčová“, ale jinak režisérka a herečka Hana Gregorová, která se žádné práce nebojí.

I ona se představila v krásném kostýmu od svého kamaráda, spolužáka a téměř člena rodiny, renomovaného kostýmního návrháře Josefa Jelínka.

Masky, především velký nos Cyranovi – Vojtěchu Eflerovi, vytvořil špičkový filmový a divadelní maskér David Šesták.

„Jsem se sám sebe až úplně lekl. S tím nosem se nepoznávám ani já sám,“ prohlásil skoro dvoumetrový herec Vojtěch Efler, jehož divadelní frňák vypadá, jak kdyby ho měl od narození.

„Já bych Vojtu nepoznala. Kdybych ho takhle někde potkala, nepoznám ho,“ dodala Hana Gregorová, kterou čeká s jejím týmem Divadélka Radka Brzobohatého ještě mnoho zkoušení.

„Premiéru máme 16. září večer a tímto všechny srdečně zvu. Pak s tím samozřejmě budeme jezdit po republice. Jsme moc rádi, že se ta korona-doba už uvolnila a snad konečně budeme moct volněji dýchat, zkoušet a hlavně hrát. Myslím, že korony bylo dost a teď hurá do života a do divadla,“ zavelela Gregorová.

„Je to super pocit mít na sobě zase kostým a stát na divadelních prknech po tom skoro čtvrt roce pauzy. Moc mi to – a nám všem – chybí. Moc se těším na premiéru, nejenom kvůli tomu frňáku,“ svěřil se Vojta Efler.

„Já v Cyranovi představuji Roxanu a jsem taky moc ráda, že zase začneme hrát pro diváky. Konečně zase začneme normálně žít,“ prozradila i hvězda primáckého seriálu Slunečná Eva Burešová.

V kostýmu to moc sluší i Mirku Šimůnkovi, kterého diváci znají z pohádek Zdeňka Trošky, z filmů, ale i jako televizního moderátora.

„Jsem rád, že se věci vrací do starých kolejí a snad už bude jenom líp. Malilinko jsem přibral, ale za čtrnáct dní to cvičením zase dám do formy. Moc se těšíme na diváky a představení Cyrano bude zkrátka to, na co musíte přijít,“ zve charismatický, urostlý Šimůnek.

„Ta pauza byla dlouhá, ale já jsem nabral sil, energie. Chodili jsme se ženou na pětikilometrové procházky, dělali si doma dobrá jídla. Mám asi štěstí, že se to na mé postavě nějak výrazně nepodepsalo, takže do kostýmu jsem se v pohodě vešel,“ podotkl spokojeně David Gránský. Vedle něj se objeví i jeho bratr Tomáš, jinak známý jako zpěvák a infliencer Tom Sean, po němž šílí teenageři, hlavně teenagerky.

„Tomáš je bezva kluk, moc hezky zpívá a jeviště mu sluší,“ dodala Hana Gregorová, která má celé představení na povel.

 

CYRANO:

Nádherný historický příběh plný hrdosti a lásky, který nikdy nezestárne! Cyrano – muž bez bázně a hany – je legendární postavou, symbolem cti, odvahy a mužnosti, Gaskoněc s proslule dlouhým nosem, který se na smrt zamiluje do své sestřenice Roxany. Své city se jí ale neopovažuje přiznat, a tak smutně přihlíží, jak se Roxana zhlédne v krásném, ale hloupém Kristianovi… Touha a nenaplněná láska na pozadí válečných bojů…

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Jaroslav Hauer

 

I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. To je citát z bible – První knihy Mojžíšovy, kde se popisuje stvoření světa, jež začíná právě světlem. Pro život na zemi je světlo podmínkou. Jeho zdroj – slunce – je nekonečně vzdálený a večer se ztrácí za obzorem.  Když se ale při vysokých teplotách samovznítila suchá tráva nebo blesk zapálil strom, oheň se stal darem z nebe pro pravěké lidi.  Byl pro ně zdrojem tepla, světla, ochranou před divou zvěří a možností tepelného zpracování potravy.  Bylo však nesmírně obtížné oheň udržovat a často se to nezdařilo.  Proto poznatek, jak oheň rozdělat, se stal pro lidstvo rozhodujícím vynálezem.  Došlo k němu podle archeologických objevů v Africe zhruba před milionem a v Evropě asi před půl milionem let. Oheň se lidé naučili rozdělávat křesáním kamenů či třením dvou dřívek.  Dokázali ho pak i ovládat a manipulovat s ním.  A právě tato znalost jim umožnila migrovat z Afriky do chladnějších oblastí na severu. Mnoho po sobě následujících civilizací si oheň nakonec podmanilo a zejména zdokonalovalo způsob osvětlení, aby mohlo využívat i další část dne, kdy zapadne slunce. A tak přišly na svět louče, pochodně, lucerny, olejová svítidla, svíčky, kahany, a jak plynula staletí, i petrolejové lampy, plynové osvětlení a lihová, benzinová a karbidová svítidla.  Královnou umělého světla je ale elektřina, jejíž ohromující tažení do domácností odstartoval vynález žárovky Josepha Swana a Thomase Alvy Edisona, následovaný vývojem zářivek a konečně také LED diod. Do trojlístku významných fyziků, kteří rozsvítili svět, patří také Theodore Harold Maiman. Dne 16. května 1960 úspěšně spustil první laserový systém na světě. Tento den byl v roce 2018 ustaven organizací UNESCO jako Mezinárodní den světla.  Tak tedy – tentokrát latinsky: Fiat lux.

Instalace Intensive reflections on modernity Jakuba Peška na Smetanově nábřeží v Praze

Instalace Space and Possibilities studia Nohlab na Karlínském náměs

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Titul -biobilgi.com, Tomáš Slavík – Signal Festival, Dušan Vondra – Signal Festival

 V roce 2019 Výkonná rada Světové zdravotnické organizace (World Health Organization) na svém 144. zasedání určila rok 2020 Rokem zdravotní sestry a porodní asistentky. Stalo se tak na počest dvoustého výročí narození Florence Nightingale, druhé nejznámější osobnosti viktoriánské doby po královně Viktorii.  Ta jí udělila Královský Červený kříž a jako první ženě britský Řád za zásluhy pro britské impérium. Florence Nightingale, anglická ošetřovatelka šlechtického původu, se stala průkopnicí ošetřovatelského oboru. Byla zastáncem zlepšování péče a podmínek ve vojenských i civilních nemocnicích, propagovala rozvoj zdravotnických profesí a jejich zavádění do praxe. Napsala mnoho odborných pojednání, která významně přispěla k rozvoji ošetřovatelské profese jako komplexně pojaté disciplíny.  Role sester, porodních asistentek a zdravotních bratrů je nezanedbatelnou součástí každodenního chodu všech zdravotnických zařízení. Tvoří v mnoha zemích světa více než padesát procent zdravotnických pracovníků, ale bohužel je jich stále nedostatek.  Když World Health Organization rok 2020 Mezinárodním rokem sestry a porodní asistentky vyhlašovala, nikdo tehdy netušil, jaký obrovský kus práce sestry a další zdravotníky letos, kdy nás zaskočila celosvětová pandemie, čeká. Zdravotní sestry si zaslouží veliké poděkování za péči o pacienty postižené koronavirem.  Denně oblékají kompletní ochranné obleky, ve kterých pracují často i v mnohahodinových přesčasech a na úkor svého zdraví a života.  Často končí v karanténě a v obrovské nejistotě čekají na verdikt, zda samy neonemocněly, což se mnohým z nich stalo. Jsou v první linii s bojem proti koronaviru a jejich fyzické i psychické vytížení je obrovské.  Na celém světě se 12. květen, den, kdy se v roce 1820 narodila Florence Nightingale, slaví jako Mezinárodní den zdravotních sester. A právě v tento den se ve dvanáct hodin rozezněly po celé České republice zvony jako poděkování všem sestrám a pracovníkům ve zdravotnictví za jejich mimořádné nasazení v této nelehké době. Nezapomeňme na jejich obětavost ani v časech, kdy nebezpečí epidemie pomine. I pak si zaslouží naši velkou úctu a poděkování.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Maminky jsou prý andělé bez křídel. Kdo jiný by se dokázal tak obětovat, starat se a dávat tolik lásky svým ratolestem, a přitom neočekávat na oplátku nic?  Za jejich péči je děti druhou květnovou neděli, kdy slavíme Den matek, obdarovávají kytičkou nebo drobnými dárečky, většinou vlastnoručně vyrobenými. Ale nezapomínají na ně ani v dospělosti. Oslava mateřství se v různých podobách objevovala už ve starověku. Například ve starém Římě byla taková slavnost zasvěcená bohyni Juno, ochránkyni vdaných žen a nastávajících rodiček, a nazývala se Matronalie. V Řecku zase lidé uctívali matku všech bohů, bohyni Kybelé. Také na našem území probíhaly obdobné oslavy, dokonce už v pravěku. Svátek matek nebo Den matek se v současnosti slaví na mnoha místech na světě a datum a podoba oslav se různí podle tradic jednotlivých zemí.  U nás se traduje od roku 1923.  Velký podíl na jeho vzniku měla aktivistka za práva žen, dcera prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, Alice Masaryková.  Onen mezinárodní svátek slaví druhou květnovou neděli i Spojené státy americké, Rakousko, Německo, Itálie, Srí Lanka, Jamajka, Chorvatsko, Indie, Keňa nebo Japonsko. Zde se původně svátek Haha no Hi, tedy Den matek, slavil v den narozenin císařovny Kódžun 6. března.  Ve Velké Británii a Irsku se oslavuje Den matek tři týdny před velikonočními svátky, na čtvrtou postní neděli.  Tady už od 16. století na svátek Mothering Sunday dcery a synové nosili svým matkám květiny. V Polsku se Den matek slaví 26. května, v Rusku až poslední neděli v listopadu, v  Mexiku připadá na 10. květen.  V ulicích hrají kapely serenádu Las Mañanitas a celé rodiny se veselí.  Ani v dalších zemích světa lidé nezapomínají na své matky a vyjadřují jim svou lásku a úctu.  Jsou si vědomi toho, co řekl John G. Cooper:  „Jsou tisíce hvězd na nočním nebi, tisíce mušlí na březích moře, tisíce ptáků v oblacích, tisíce motýlů na loukách, tisíce kapek rosy po ránu, ale jen jedna matka na celém světě.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha. Leží ve středu Čech a zhruba i Evropy, a tak bylo neopominutelným místem na válečných mapách v období druhé světové války. Poslední dny urputných bojů před jejím koncem se odehrávaly právě zde. V Praze 5. května 1945  vypuklo  Pražské povstání.  Když Česká národní rada vydala prohlášení o konci protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci, znění odvysílal pražský rozhlas. Lidé okamžitě začali vyvěšovat československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem. Německá okupační správa však oznámení ignorovala a němečtí vojáci začali do Pražanů střílet. Zanedlouho se bojovalo po celém městě.  Ve 12:33 hodin se ozvala z rozhlasových přijímačů tísňová výzva: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc Českému rozhlasu! Přijeďte ihned! Každá minuta je drahá! Střílí se zde! Esesáci nás chtějí vyvraždit!“  Reakce lidí byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc. Kolem budovy rozhlasu se rozhořel tuhý boj. Obránci rozhlas nakonec ubránili, ale další boje se rozšířily po celé Praze.  Povstalci si byli vědomi toho, že proti německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v ulicích  asi tisíc šest set  barikád. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky, lehké kulomety, granáty a pancéřové pěsti.  První nápory německé armády na sebe nenechaly dlouho čekat. Největší mohutný německý útok však začal v časných ranních hodinách 8. května. Tanky a pěchota se na Prahu valily z několika směrů. Vraždění a běsnění nacistů se stupňovalo. Československý rozhlas opakovaně vysílal ve francouzském, anglickém a ruském jazyce naléhavou žádost o pomoc, směřovanou ke spojeneckým vojskům.  Podle dohod o demarkační čáře mezi spojenci z protihitlerovské koalice zůstala americká armáda u Plzně, kde operovala.  Rudá armáda do Prahy dorazila 9. května po čtvrté hodině ranní. Praha byla konečně svobodná.  Zásluhu na tom, že si mohla svobodně vydechnout, mají i bezmála tři tisíce českých vlastenců, kteří při květnovém povstání v roce 1945 položili životy na barikádách a v pražských ulicích.  Praha před sedmdesáti pěti lety povstala z trosek a její sláva se opět dotkla hvězd.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  autor neznámý