Tomuto svátku předcházel Den pro ochranu dětí, který vyhlásila v roce 1949 Mezinárodní demokratická federace žen. Ustanovila první červnový den jako pohnutou vzpomínku na vyhlazení středočeské vsi Lidice dne 10. 6. 1942 německými nacistickými okupanty a také francouzského města Oradour-sur-Glane, které fašisté zničili ve stejný den o dva roky později. Při vyvraždĕní většiny obyvatel nebyly ušetřeny ani děti. V roce 1952 usilovala Mezinárodní unie pro péči o dítě o vyhlášení dne, který by oslavoval výhradně děti. OSN návrh podpořila a v roce 1954 vyhlásila Světový den dětí (Universal Children’s Day). Cílem tohoto svátku je, aby každý stát upřel pozornost právě na budoucí generaci a dětem poskytl dobré podmínky pro jejich zdravý vývoj, přístup ke vzdělání, život v míru. Během let se název svátku ustálil na Mezinárodní den dětí. V České republice se oslavy odvíjí ve znamení her a radosti.
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: Alexandra Hejlová / Dětské kulturní centrum A. Hejlová
„Kdo by měl přednášet v Parlamentu ČR k výročí Masarykova narození?“ zeptal se mne před několika lety ThDr. Jiří Vaníček na jedné ze schůzí Kulturní komise Církve československé husitské. Navrhla jsem vynikajícího filosofa, publicistu a politologa Erazima Koháka. Znala jsem ho z osobních setkání, například na oslavě pětasedmdesátin prof. Ladislava Hejdánka a prof. Jakuba Trojana na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na přednáškách Koháka jsem zažila ukázky jeho kritického myšlení, které bylo zároveň spojeno s velkorysostí a laskavostí. Jako bohemistka a člověk, který má od dětství úctu k mateřštině, musím vyslovit svůj obdiv nad češtinou pana profesora, jenž přitom musel s rodiči odejít do emigrace v necelých patnácti letech, krátce po „Vítězném únoru“.
Náš první prezident filosof, T. G. Masaryk, podle Kohákova názoru už jako vysokoškolský profesor přispěl k tvárnění nové české národní totožnosti. Masarykův návrat v čele československých legií představoval opravdu mohutný triumf. Jeho celoživotním dílem však mohlo být spíš to, že se mu podařilo vybudovat novodobý národ a vychovat nový československý stát k demokracii. To nebylo vůbec jednoduché. A tak zachoval Československo jako ostrůvek západní demokracie mezi fašizujícími nástupnickými státy až do Mnichovské dohody. Do své smrti zůstal Masaryk ztělesněním všeho, co bylo dobré a čisté na naší republice. Ta Masaryka přežila jen o jeden rok, ale státníkova památka přetrvala jako symbol druhého boje za svobodu – a ještě za československého jara.
Erazim Kohák ve svých přednáškách a dále ve své knize Domov a dálava analyzuje kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Pro něj osobně nastolil otázku „smyslu“ pobyt v exilu. Píše: „Chtěl jsem spojit svůj úděl s údělem českého společenství poutníků dějinami (…) Co to vůbec znamená být Čech? Má to ještě nějaký smysl? (…) S tou otázkou se potýkám celý život. Když jsem se začal z převeliké dálky v čase i prostoru seznamovat s českou filosofií, uvědomil jsem si, že v tom nejsem zdaleka sám. Potýkal se s ní první velký filosof našeho novověku, T. G. Masaryk, a nejen ve své České otázce a Světové revoluci, nýbrž ve všem svém myšlení i konání. Zabýval se jí jeho učedník Emanuel Rádl. Jan Patočka, náš druhý velký filosof, se na ni soustředil ve sbírce esejů O smysl dneška.“
Akademika Koháka po návratu do České republiky v první řadě zajímala stěžejní otázka, týkající se naší kulturní totožnosti ve věku pokročilé ekonomizace našich životů. Je vděčný všem, kteří chodili týden co týden na jeho přednášky a konzultace a přesvědčili ho svým zájmem i svou kritikou, že „společenství poutníků, kterým mi je můj národ, se nerozplynulo beze zbytku v kyselinové lázni spotřebního blahobytu“.
V předmluvě své knihy Domov a dálava pan profesor napsal: „Stále je třeba děkovat. Leč není stěžejní motivací života sub specie aeterni právě vděčnost za všechno, co jsme darem obdrželi, spolu s onou činnou radostí, že dary života můžeme dávat dál? Masaryk tomu říkal starosvětsky láska k bližnímu. Mne osobně lepší motivace nenapadá.“
Kdo by neznal herce Jindřicha Plachtu (původním jménem Jindřich Šolle), který se narodil 1. července 1899 v Plzni. Mnohým filmům, v nichž ztvárnil ať už epizodní, či hlavní role, je sice už přes osmdesát let, ale i v dnešní době patří mezi divácky oblíbené – a mnohdy právě díky hereckému umění Jindřicha Plachty. Jeho cesta na divadelní prkna a před kameru však nebyla přímočará. Tatínek si přál, aby se stal úředníkem, a proto studoval plzeňskou obchodní akademii. „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ tvrdil prý a už během studií potají vystupoval v plzeňském divadle. Po první světové válce začínal svou hereckou kariéru v Praze v legendárním kabaretu Červená sedma jako nápověda. Pak začal sám v kabaretech a malých divadlech, které v Praze houfně vznikaly, vystupovat. V jednom z nich si jeho hereckého projevu všiml král českých komiků Vlasta Burian a nabídl mu hostování a později i angažmá ve svém divadle, kde mu měl hrát tzv. nahrávače. Plachta si však rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci Plachta vyřešil svým odchodem. Vystupoval pak v několika angažmá, hrál i v Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Několikrát dostal také nabídku stát se členem Národního divadla, ale pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání ji dlouho odmítal. Až v letech 1948 - 1949 v Národním jednu sezonu účinkoval. Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se však plně projevily až po nástupu zvukového filmu. Neuvěřitelně vynikal i v epizodních rolích. Uměl na sebe strhnout pozornost a často zastínil i hlavního představitele. Diváky okouzloval svou plachostí, dojemnou směšností, lidskostí, smyslem pro spravedlnost. Dokázal precizně ztvárnit humornou postavu, ale i roli vážného charakteru. Ve 30. letech náležel mezi šestici nejslavnějších filmových hvězd, kam patřili František Smolík, Hugo Haas, Antonie Nedošínská, Lída Baarová, Adina Mandlová a on. „Byl vzácný člověk. Prototyp vlídnosti a upřímnosti. V jeho plaché prostotě byla jeho velikost,“ vyjadřovali se o něm kolegové. „Chodil hodně mezi lidi. Upřímně se o ně zajímal. Svou bezprostředností si je snadno získával,“ čtu v knize Pavla Taussiga Cesta do hlubin hercovy duše. „Měl zvláštní dar,“ vzpomíná na něj František Filipovský. „Dovedl se i v nesympatické postavě přiblížit svým herectvím divákovi, aniž ubral postavě její záporné rysy. Takový byl jeho Hippodromos v Oslu a stínu, takový byl jeho notář Vittorio Bartolus v Nebi na zemi. Měl jsem ho rád. Kdo znal Jindřicha Plachtu, nemohl jinak.“ Jindřich Plachta byl velice populární. Měl velmi vyhraněné sociální cítění. Nezapřel v sobě velkého rusofila. Když byl ještě chlapec, dostal jeho otec práci v ruském Bachmutu, kde pracoval na výstavbě lihovaru. Plachta zde chodil do ruské školy a k ruskému národu hodně přilnul. Spřátelil se se spisovatelem a režisérem Vladislavem Vančurou, jedním z prvních českých intelektuálů, kteří vstoupili do KSČ. Později stranu opustil, ale levicového smýšlení se nevzdal. Jako první režisér objevil v Plachtovi úžasnou schopnost hrát ve vážnějších polohách. Takovou dramatickou postavu mu nabídl hned ve svém prvním filmu Před maturitou. Společně jezdili na výlety a na dovolené, Plachta Vančuru navštěvoval na Zbraslavi, kde bydlel. Z jejich setkání existuje řada fotografií. Oba se během okupace zapojili do odboje. Vladislava Vančuru při represích v období heydrichiády nacisté zatkli a na Kobyliské střelnici v Praze popravili. Jindřich Plachta se konce války dočkal, ale mnohokrát byl také v ohrožení života. Například při ukrývání člena ilegálního ÚV KSČ Jana Ziky ve svém bytě. Když do domu vrhlo gestapo, stihl ho zastlat peřinami a sám v posteli předstíral, že onemocněl infekční chorobou, aby Němce odradil od domovní prohlídky. Později Ziku převedl přes celou Prahu plnou ozbrojených německých hlídek do bezpečnějšího úkrytu. Zásadně odmítal účinkování v programech oslavujících Velkoněmeckou říši. Aby nemusel vystupovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, šel raději do nemocnice a nechal si operovat slepé střevo, aniž to v tu chvíli bylo nutné. Lékař profesor Bedřich Placák později vzpomínal, co Plachta tehdy řekl: „Rozhodl jsem se raději zemřít, než cokoli udělat tam pro ty svině.“ Na rozdíl od jiných rovněž odmítl hrát v německých filmech. Šikovně vykličkoval s tím, že by se okupantům nelíbil jeho pseudonym Heinrich von Leintuch. Ten získal už za školních let. Spolužáci na něj volávali „plachto“, když na jeho vysokém hubeném těle vlála volná pelerína, kterou mu ušila maminka. „Je s podivem, že si zrovna Jindřich Plachta vybral hereckou profesi,“ píše o něm filmový historik Pavel Taussig. „Byl totiž neuvěřitelně neprůbojný, až trémista. To se projevovalo i v jeho psaní. Měl prokazatelně velký literární talent – psal například fejetony, známá je jeho kniha Pučálkovic Amina. Mnohé jeho texty ovšem nikdy nevyšly, protože Plachta na poslední chvíli řekl, že je ještě musí upravit, dodělat. A už to neudělal.“ Po Jindřichu Plachtovi tu však zůstaly nezapomenutelné herecké výkony v dlouhé řadě filmů. Většina jeho rolí diváky oslovuje dodnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše, nejtypičtější Plachtova role. Skvělý je i film Karel a já, kde mluví s nemocným koněm a scénu dokázal vygradovat do úžasné podívané, či film Nebe a dudy. V něm povýšil dva malé chlapce na rovnocenné partnery a dokázal, že mnohé role korespondují s jeho životem. Jindřich Plachta ztvárnil na stříbrném plátně více než osmdesát postav. Zemřel v Praze ve věku padesáti dvou let. Dne 6. listopadu 1951 odešel výjimečný člověk – plachý herec se statečným srdcem.
Před sto lety se dne 18. května 1920 narodil ve Wadowicích u Krakova v Polsku armádnímu důstojníkovi Karolu Wojtylovi a jeho ženě Emilii syn Karol Józef Wojtyla. Čekala ho životní cesta, která jej dovede k papežskému stolci. Papežem byl zvolen 16. října 1978. Po čtyřech stech padesáti pěti letech byl prvním neitalským papežem, ale i prvním Slovanem, prvním knězem z východního bloku. Přijal jméno Jan Pavel II. Byl nejdéle úřadující hlavou katolické církve dvacátého století a třetím nejdéle sloužícím papežem všech dob. Ihned po zvolení začal podnikat apoštolské cesty po celém světě. Za svůj pontifikát vykonal celkem sto čtyři zahraniční návštěvy. Do naší země zavítal v 90. letech minulého století. Poprvé v dubnu 1990. Navštívil Prahu, Velehrad a Bratislavu. Jeho návštěva byla emotivní od chvíle, kdy vystoupil z letadla. Poklekl a políbil zemi. „Tento polibek papeže byl polibkem bratrství, pokoje a usmíření. Kéž pomůže zhojit jizvy minulosti a odstranit dávné stíny nedůvěry, které kdy v minulosti ležely mezi Čechami a Římem,“ zvolal. Znovu k nám přijel o pět let později a podíval se do Prahy a Olomouce. Zde svatořečil zakladatelku klášterů a špitálů, ochránkyni chudých a rodinného života Zdislavu z Lemberka a také Jana Sarkandra, který byl v roce 1690 v Olomouci umučen. Na Svatém Kopečku se setkal s mládeží Olomoucké a Pražské arcidiecéze. Potřetí dorazil do Česka v roce 1997. Kromě Prahy se podíval také do Hradce Králové. Důvodem třetí návštěvy v naší vlasti se stalo tisící výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha. Hlavu katolické církve, papeže Jana Pavla II., svět znal jako obhájce práv slabých a utiskovaných. Přesto na něj 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí spáchal Turek Ali Agca atentát. Papeže zasáhly čtyři střely, ale z těžkého zranění se zotavil. Atentátníkovi útok odpustil a přimluvil se za jeho propuštění z vězení. Papež Pavel II. zemřel 2. dubna 2005 ve věku dvaaosmdesáti let. Když odcházel z tohoto světa, pokoj prý osvětloval pouze svit hromnice, kterou sám požehnal při slavnosti Uvedení Páně do chrámu. Svatopetrské náměstí a přilehlé ulice se naplňovaly davy lidí a stále jich přibývalo. Jejich volání „Viva il Papa!“ se neslo do okna Apoštolského paláce.
Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen. Za svatého byl prohlášen ve Vatikánu 27. dubna 2014 o druhé neděli velikonoční, kterou právě Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství.
Psal se rok 1942 a režisér Otakar Vávra natáčel v hostivařských ateliérech film Přijdu hned. Do role hubaté domovnice Koubkové obsadil Annu Letenskou, nejvýraznější komickou herečkou té doby. Měla nevídaný talent, velký smysl pro humor a také zlaté srdce, neboť prý byla vždy připravena každému pomoci. Kolegové, kteří oceňovali její přátelskou povahu, ji nazývali báječným, radostným člověkem. Ale tentokrát se smála pouze před kamerou. Otakar Vávra na stránkách memoárové knihy Moje filmové století vzpomínal: „Viděl jsem paní Letenskou, jak sedí za kulisami, s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže. Když byla připravena další scéna, vstala a šla před kameru výborně zahrát svou komickou roli. Potom si zase sedla za kulisy a tiše čekala na následující záběr.“ Jejího manžela ing. arch. Vladislava Čalouna zatklo gestapo. V noci na 15. července poskytli ve svém bytě azyl Františce Lyčkové, manželce MUDr. Břetislava Lyčky, zapojeného do odbojové skupiny JINDRA. Lékař pečoval o Jozefa Gabčíka, člena výsadku Anthropoid, pověřeného spácháním atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Gabčík si při seskoku zhmoždil nohu a doktor Lyčka se ho ujal. Ošetřil i druhého parašutistu, Jana Kubiše, kterého při atentátu 27. května 1942 zranila v obličeji střepina z vržené bomby. Peklo, které po atentátu v zemi Němci rozpoutali, připravilo o život mnoho lidí. Každého, kdo parašutisty z Anglie ukrýval nebo jim jakkoli pomáhal a Němci ho dopadli, čekala smrt. To byl osud i manželů Lyčkových a později i manžela Anny Letenské. Také ona byla předvolaná do Petschkova paláce. Obávala se, že se z výslechu už nevrátí a její zatčení ohrozí další práce na filmu. Ale Miloš Havel, majitel Lucernafilmu a producent filmu, za ni intervenoval u Martina Wolfa, šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora. Docílil toho, že Němci nechali Annu Letenskou dokončit natáčení – aby jako producent neztratil vynaložené peníze. Závěrečná klapka padla 2. září 1942. Pak Annu Letenskou gestapo zatklo a pod vězeňským číslem 110124 skončila ve věznici gestapa v Praze na Pankráci. Za dva dny byla přemístěna do Malé pevnosti v Terezíně a následně do koncentračního tábora Mauthausen.
Koncem roku 1942, na první svátek vánoční, měla v pražském kině Palác Lucerna premiéru komedie režiséra Otakara Vávry Přijdu hned. Podle zpráv z dobového tisku se diváci dobře bavili. Snad nikdo v sále netušil, že představitelka skvěle zvládnuté role energické domovnice Koubkové, populární filmová a divadelní herečka Anna Letenská, která se narodila 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně v herecké rodině Marie a Oldřicha Svobodových, již dva měsíce nežije. Podle úmrtního oznámení z Mauthausenu byla popravena 24. října 1942 v 10.56 hodin. Název filmu Přijdu hned byl vlastně více než paradoxní.
Dnes tuto vynikající herečku a statečnou ženu, ale také její tragický osud, připomíná busta ve foyeru Vinohradského divadla v Praze a kousek odtud i ulice Anny Letenské.
Nejslavnější český náčelník indiánů, spisovatel, etnograf a cestovatel Dr. Miloslav Stingl, v pondělí 11. května zemřel po dlouhé nemoci ve věku 89 let. Informoval o tom ve středu agenturu ČTK jeho syn Tomáš Stingl. Rozloučení s jedním z nejvydávanějších českých autorů v zahraničí se uskuteční s ohledem na restriktivní opatření v době koronaviru a na přání pozůstalých v užším rodinném kruhu. Náš redaktor Vladimír Rogl zavzpomíná dvacetlet starým rozhovorem s Dr. Miloslavem Stinglem.
Alexandra Hejlová – art director
Kdo z nás by někdy nezatoužil po dálkách neznámých ostrovů plných dobrodružství a exotiky, navštívit Eskymáky, Indiány či Papuánce? Cestovatel, etnograf a spisovatel Dr. Miloslav Stingl tyto své klukovské sny uskutečnil.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete cestovatelem?
To je strašně dávná historie. Ocituji zde svého oblíbeného autora Malého prince Antoine de Saint Exupéryho, který řekl, že vše co má, pochází z dětství. Už jako devítiletý kluk jsem opravdu chtěl cestovat, ale protože tehdy byla i cesta k babičce na Šumavu velké dobrodružství, tak jsem si takové cesty plánoval alespoň ve svých představách a dokonce jsem si udělal i podrobný plán cesty kolem světa. A z jakési touhy po ztraceném dětství jsem po mnoha letech jednu ze svých čtrnácti cest kolem světa vykonal přesně podle takto vytýčené trasy. Také jsem si namaloval atlas se stopadesáti mapami, velmi vyčerpávající a zeměpisně věrohodný.
Co vašim snům říkali rodiče?
Lásku k cestování, zeměpisu a poznávání světa u mne pěstovaly především knihy. Musím poděkovat rodičům, že se na mne nedívali jako na blázna a v této zálibě mne podporovali. Kupoval jsem veškeré cestopisy, které u nás vycházely a byly pro mne finančně dostupné. Velmi pečlivě jsem je studoval a z jedné takové knížky jsem si vypisoval slova maorského jazyka, což je jazyk, kterým se mluví na Novém Zélandu. Představte si, že po dvaceti letech jsem tento slovníček, který obsahoval asi stopadesát slov, použil.
Nabývaly vaše sny konkretnější podoby v době studií?
Bez učení není mistra a proto už na gymnáziu jsem se jako samouk naučil několik světových jazyků, kterých jsem po matuře ovládal šest. Na vysoké škole jsem studoval etnologii – to je studium cizích národů a jejich kultur – ale předtím jsem vystudoval mezinárodní právo.
Na co jste se specializoval?
Specializoval jsem se na americké indiány a obyvatelstvo Oceánie. studie jsem ukončil disertační prací o jihoamerických indiánech – Arokánech. O těch jsem napsal i první knížku pro děti. Když jsem byl přijat do Akademie věd, zabýval jsem se tam mimoevropskými národy.
O čem jste psal nejčastěji a nejraději?
Především o těch oblastech světa a národech, které mne zajímaly. Nejrozsáhlejší práci jsem nazval Země, národy, lidé a kultury Oceánie. Má čtyři díly – Očarovaná Havaj – o severní Polynézii, Poslední ráj – o jižní Polynézii, Ostrovy lidojedů – o Melanézii a Neznámou Mikronézii. Napsal jsem hodně knížek o indiánech a starých indiánských kulturách. Patří k nim Synové Slunce o říši Inků, Uctívači hvězd o ztracených peruánských kulturách nebo Za poklady Mayských měst. Patří sem i knížky Indiáni bez tomahavků, Siouxové bojují dál, Války Rudého muže nebo Indiánský oheň. K indiánům jsem jezdil často a jeden indiánský kmen mne zvolil svým náčelníkem a dal mi i válečné jméno – Okima – což znamená muž který vede. K tomu jsem dostal i jmenovací dekret na bisonní kůži a náčelnickou čelenku. Teď už neuvádím název kmene, protože se našlo hodně „cestovatelů“, kteří toužili po pozvání právě k tomuto kmeni. Psal jsem ale i o jiných částech světa a napsal jsem například knížku Černí bohové Ameriky, která je o pramenech černošských kultur a příchodu Afričanů do jižní Ameriky.
Spočítal jste někdy knihy, které jste napsal?
Je jich přes třicet, ale některé vyšly pouze v cizině. Postupem času moje knihy vyšly v jedenatřiceti jazycích, ve dvěstětřiceti vydáních a v nákladu šestnáct milionů výtisků. Když jsme u této statistiky, zmíním se i o tom, že kromě psaní také samozřejmě fotografuji a rozsáhle natáčím. Během svých cest jsem pořídil třicet tisíc minut materiálu ze sto zemí světa.
To je pět set hodin promítání. Kolik těch zemí jste navštívil?
Jestli dobře počítám, tak to bylo asi stopadesát států na všech kontinentech.
A vaše první cesta?
První velká cesta, nepočítám-li Jugoslávii, směřovala do Číny. Pokud se týká indiánů, tak nejdříve jsem navštívil indiány v Mexickým a dlouho pobýval na hranicích Guatemaly v pralesích, kde existují zbytky Mayských měst. O rok později jsem se věnoval Eskymákům v Kanadské Arktidě. Těmito cestami a bádáním jsem se snažil dokázat, že tyto kultury jsou stejně hodnotné jako naše a že stojí za pozornost. Dokládá to právě jejich umění, proto jsem psal o umění těchto exotických národů. Tyto knížky jsou svým rozsahem tak velké a nákladné, že většinou vyšly jenom cizojazyčně. K severoamerickým, jihoamerickým, ale i středoamerickým indiánům jsem se vrátil ještě třicetkrát.
Neuvažoval jste někdy o emigraci?
V zahraničí jsem pobyl celkem asi dvacetpět roků, ta nejdelší cesta trvala celé tři roky. Nikdy jsem neemigroval, protože jsem se vždycky považoval za českého cestovatele a badatele.
U kterých národů, kromě indiánů, jste byl nejdéle?
Často jsem se vracel k Papuáncům na Novou Guineu, kteří v době mé první cesty ještě žili na kulturní úrovni doby kamenné a dožíval tam i kanibalismus. Tam jsem se vracel třicetpět let. Když tak dlouho někam jezdíte, získáte řadu zkušeností, ale také o těch lidech mnoho víte a máte mezi těmi jednoduchými lidmi i spoustu přátel. Kdybych si měl vybrat, kam bych se chtěl ještě vrátit, určitě bych jel k indiánům a na Novou Guineu. Mnoho času jsem strávil v Polynézii, na Velikonočním ostrově, na Havaji i v Pearl Harboru a dalo by se o tom vyprávět celé hodiny.
Čím cestujete nejraději. ?
Nejraději cestuji kupodivu lodí. Jednak proto, že mám lodě rád a vyhovuje to i mým romantickým a nostalgickým představám. Jsou zde ale i praktické důvody. Za tak náročné technické vybavení jako kamery nebo stativy se v letadle draze platí. Kdežto na lodi to dám do kajuty. Navíc, loď jede poměrně pomalu a mohu psát. Jednou jsem cestou z Evropy do Austrálie napsal celou knížku.
Co poradíte klukům či dívkám, kteří by chtěli jít ve vašich stopách?
Mnoho dopisů od dětí začíná: „vážený pane cestovateli, já bych s Vámi jel autem mezi domorodce, ničeho se nebojím a všechno dokážu.“ Fyzická zdatnost a pevné zdraví je nutné, ale člověk musí umět jazyky, musí být vytrvalý, psychicky pohodový a vysoce tolerantní vůči partnerovi se kterým cestuje, protože v extremních podmínkách to ani jinak nejde. Devadesát procent všeho se dělá vlastně už doma a vlastní cesta je až realizací tohoto plánu. Nerad to říkám, protože to je rada jak od Komenského, ale především je nutné se moc a moc učit, protože bez toho to nejde. Má-li výsledkem cesty být získávání nových poznatků, nemůžu sebrat bágl a druhý den jet do střední Afriky.
Milí přátelé, kolegové, fanoušci Viktorky, prvního hereckého muzea v Ratibořicích a vlastně všichni, kteří video uvidíte. Každý jsme se během toho více než měsíce snažili buď odpočívat, nebo něco tvořit, případně jen přežít. Drtivá většina z vás ovšem především pomáhala a opět jsme dokázali, že v těch krizových situacích se téměř ve všech z nás projeví to lepší já. Chtěl bych touto cestou moc poděkovat Pavlu Vávrovi, Tomáši Oramusovi, Josefu Plašilovi, Lukášovi a Veronice Černým a Benovi a Petře a především paní Halině Trskové za to, že tuto výzvu a filozofii vymyslela a mne oslovila s tím, abych ji přivedl na svět. Byla to čest pro mne tento klip vytvořit pro dobrou věc. Dále chci poděkovat všem účinkujícím a vám všem, kteří se ještě přidáte a řeknete nám do videa, které zašlete, že oživíte Česko. Právě mezi účinkujícími jsou lidé, které znám buď velmi dlouho, nebo naopak jen krátce. Děkuji všem ze srdce. Bez vás všech bych ničím nebyl. Poprosím vás, kteří video uvidíte, sdílejte ho, přeposílejte a propagujte a pomozte Oživit Česko.
Právě vychází knižní novinka v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline – „ŽIVOT V POZLÁTKU“, autorky: Ilona Golovleva a Marie Formáčková. Obálku vytvořila výtvarnice Alexandra Hejlová.
Anotace: Autentický příběh a dokument vystudované módní návrhářky, která se zapletla se vším, čemu se obvykle většina lidí vyhne. Pracovala ve vykřičeném domě jako bordelmamá, provdala se za ruského mafiána a po mnoha pádech takřka na samé dno se znovu a znovu zvedala vstříc novým dobrodružstvím. Nikdy ovšem neztratila nadhled, smysl pro humor a víru v lepší budoucnost. To všechno obsahuje její příběh, plný dobrodružství, napětí, zvratů a odvážných svědectví o politice a mafii na konci 20. století.
Cena knihy: 220,- Kč
Knihy můžete objednávat přímo v Nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz a také u všech známých knihkupců.
Teprve jedna dvaceti letý zpěvák Shawn Mendes vyprodává už pět let koncertní haly po celém světě a založil vlastní nadaci. Je jedním ze zahraničních zpěváků, kterému přes několik desítek milionů fanoušků zůstala ta nejdůležitější vlastnost a to je pokora a láska k jeho příznivcům, které opravdu a viditelně miluje. Ze svých vydělaných peněz se snaží pomoci i ostatním, a tak věnoval 175 tisíc dolarů na boj proti aktuální situaci koronaviru.
Zpěvák je, dá se říct, od přírody velmi talentovaný. Perfektně ovládá hru na kytaru a dokonce i na klavír. Většinu svých textů skládá sám, a tak si můžou fanoušci prostřednictví jeho hudby vyslechnout jeho problémy nebo pocity, ze kterých se chce vyzpívat a sdělit je světu. Za pouhých pět let své kariéry se mu podařilo vydat už tři úspěšná alba.
Když ovšem začne zpívat, jeho příjemný a kouzelný hlas si každý zamiluje, protože je velice příjemný na poslech. Nemá problém se se s kýmkoliv a kdekoliv vyfotit a věnovat mu autogram. Zpěvák je navíc velice atraktivní a pohledný. Je vysoký svalnatý, hnědovlasý a skoro každá dívka mu neodolá a podlehne. Shawn je také velice upřímný, a tak se můžete ve spoustu rozhovorech na YouTube, dozvědět informace od jeho rodiny až po jeho sexuální život.
Na jeho vyprodaných koncertech se publikum hýbe do hudby a šťastně „vyřvává“ texty jeho písní. Někteří jedinci dokonce pláčou radostí z toho, že svého nadaného idola spatřili, naživo. Na koncertech s fanoušky komunikuje a snaží se je zapojovat, aby si koncerty užili na sto procent.
Zpěvák nemyslí jen na sebe, ale i na životy lidí, kteří ho nemají lehké. Založil nadaci s názvem Shawn Mendes Foundnation, která přispívá na zdravotní péči, vzdělání, boj proti šikaně, lidským právům a mnoho dalších. Navíc má každý z fanoušků možnost navrhnout další oblast, na kterou by se mohlo přispět.
Touží po tom inspirovat své publikum k tomu, že každý má svůj hlas a může mít svůj vlastní názor. Chce, aby se jeho fanoušci dozvěděli o příčinách, které se dějí a případně na ně přispěli klidně i menší částkou.
Nepomáhá jen na tyto zásadní věci, ale snaží se na své sociální sítě sdílet i neznámé umělce, aby jim pomohl se světově zviditelnit. Je také velkým milovníkem dětí, které chodí navštěvovat i do nemocnic a dětských domovů, kde jim splní jedno velké přání a to setkat se se svým idolem.
V jednou dokonce prozradil, že by klidně rád chodil s některou ze svých fanynek, když se ho reportérka zeptala, jestli by to nebylo divné, prozradil, že možná jen dva tři dny, takže každá dívka má u zpěváka šanci.
K jeho nejznámějším hitům, které hrají v radiích několikrát denně a zná je skoro každý, ale možná nezná jméno jejich interpreta patří There’s nothing holding me back, Mercy, In my Blood a spousty dalších.
Autor: Natálie Šámalová, studentka Mezinárodní konzervatoře Praha, obor média
Facebook S. Mendese
