Autor: Alexandra Hejlová

Pablo Picasso

…španělský malíř, grafik a sochař, který se narodil 25. října 1881 v Malaze. Jeho otec Don José Ruiz Blasco byl učitelem kreslení a podporoval malířské sklony svého syna. V roce 1895 získal otec místo na Akademii krásných umění a Picasso byl na školu přijat jako student. Jeho studentské práce byly dokonce mnohem lepší, než závěrečné práce končících studentů. Samostatně poprvé vystavoval v roce 1897. V moderním umění je snad jediným umělcem, jehož tvorba je tak proměnlivá. Ve své tvorbě vycházel z velkých španělských mistrů. Picassovo modré období (1901–1904) je inspirováno tvorbou V. van Gogha a H. Toulouse-Lautreca. V roce 1904 se Picasso natrvalo usadil v Paříži. Seznámil se zde s Apollirnairem a Matisem, G. Steinovou. Následovalo růžové období (1905–06). Tematika a kompozice obou období jsou shodné, typy a žánrové výjevy z music-hallů, výčepů a cirků Barcelony a Paříže. Vrcholným dílem jeho dalšího negerského období (1906–07) je obraz SLEČNY AVIGNONSKÉ. V následujících letech je v jeho tvorbě patrné zjednodušování tvarů, jdoucí až k úplné geometričnosti.

Za války byl členem hnutí odporu. Od roku 1944 byl členem Francouzské komunistické strany. Od roku 1964 jeden z pěti čestných předsedů Světové rady míru. Po II.světové válce Picasso ve stále nových variacích obměňoval vlastní výrazové prostředky v oscilaci mezi realismem, expresionismem a klasicismem. Od konce 50. let se věnoval osobitým parafrázím na známé kompozice starých mistrů. Pablo Picasso, jeden z největších malířů 20. století zemřel 8. srpna 1973 v Notre-Dame-de-Vie nedaleko Mougins.

 

Yves Montand

…francouzský zpěvák a filmový herec italského původu, se narodil 13. října 1921 v Monsummano Alto, Toskánsko, Itálie. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala z Itálie do Francie. Jeho otec při snaze získat francouzské občanství uváděl, že utekli před Mussoliniho režimem, ale ten se ve skutečnosti dostal v Itálii k moci až v roce 1922. Montand vyrůstal v Marseille, kde pracoval v obchodě, který vedla jeho sestra. Svou uměleckou kariéru začínal jako koncertní zpěvák. Pro svět jej objevila v roce 1944 známá šansoniérka E. Piaf, která mu pomohla na počátku jeho pěvecké dráhy. V roce 1952 přišla jeho první velká role – řidič náklaďáku ve slavném filmu Mzda strachu, který se dočkal i amerického remaku. V roce 1960 se nakrátko přesídlil do Hollywoodu, kde si zahrál s Marylin Monroe ve filmu Let´s make love. S Marylin prožil krátkou milostnou aférku, nicméně po návratu do Francie se seznámil a posléze oženil s herečkou Simone Signoretovou. Manželství bylo podle všeho docela harmonické a trvalo až do její smrti v roce 1985, Přestože Montand měl několik afér s jinými ženami. Ve filmech ztvárňoval Montand tvrdé muže z nižších sociálních vrstev (již zmiňovaná Mzda strachu), později postavy politických aktivistů Costy-Gavrase (Doznání, Stav obležení). Ve své filmové kariéře spolupracoval s mnoha významnými režiséry, ale hudbě se ale věnoval s přestávkami po celý život (v roce 1957 koncertoval i v Praze). Filmy točil až do své smrti. Yves Montand zemřel  9. listopadu 1991 v Senlis, Oise, Picardie, Francie a je pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

 

John Lennon

…zpěvák, skladatel a kytarista, pacifický intelektuál a všestranná umělecká osobnost, se narodil 9. října 1940 v Liverpoolu. Jméno John dostal po dědečkovi. Dětství Lennon strávil u své tety Mimi. Již za studií na střední škole založil spolu s Petem Shotonem a Ericem Grirrithem skifflovou skupinu Quarrymen, 15. června 1956 se poprvé na koncertě Quarrymen setkal s Paulem McCartneym. O tomto setkání byla napsána kniha Den kdy John potkal Paula. Lennon mu nabídl místo ve skupině. O dva roky později se k nim přidal G. Harrison a tím bylo zformováno jádro budoucích BEATLES. V tomtéž roce, když Lennonovi bylo 16 let, zemřela jeho matka poté, co byla sražena autem, které řídil opilý policista. S touto tragédií se Lennon nikdy nedokázal úplně vyrovnat a později jí věnoval několik písní (např. Julia). Quarrymeni se postupně přejmenovali na Johny and the Moondogs, Silver Beatles až na Beatles. 23. srpna 1962 se Lennon oženil s Cynthií Povelovou. Popularita Beatles v té době prudce stoupala. Vůdčími osobnostmi skupiny byli Lennon a McCartney. V únoru 1963 natočili za jediné odpoledne svou první desku Please Please Me a tímto okamžikem byla po celém světě odstartována obrovská vlna beatlemánie. Ta vyvrcholila v únoru 1964, kdy Beatles vystoupili v USA v proslulé televizní show Eda Sullivana (sledovalo je 73 miliónů diváků). V roce 1965 byli Beatles za své zásluhy vyznamenání řádem britského impéria M.B.E. 4. března 1966 v rozhovoru pro londýnský večerník Maureen Lennon mimo jiné prohlásil, že Beatles jsou nyní slavnější než Ježíš. V červenci článek přetiskl americký časopis Datebook a zmíněná věta způsobila velký odpor mezi konzervativními náboženskými skupinami. Všechny americké rozhlasové stanice bojkotovaly vysílání písniček, Ku Klux Klan organizoval obrovské demonstrace, na kterých se pálili desky Beatles a všem členům skupiny bylo vyhrožováno smrtí. V roce 1967 se Lennon poprvé setkal s japonskou avantgardní výtvarnicí Yoko Ono a v téže době se začaly projevovat první příznaky krize ve skupině. V tomtéž roce vydali Beatles přelomové album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, ale toto album je již víceméně dílem P. McCartneyho, který získával ve skupině stále větší vliv. Lennon začal žít s Yoko a v listopadu 1968 se rozvedl se Cynthií. Tehdy také vyšlo první ze tří avangardních alb Johna a Yoko  Unfinished Music No.1, které šokovalo již svým obalem, na němž jsou oba vyfoceni nazí. V květnu 1969 se Lennon s Ono oženil a při této přiležitosti vydali The Wedding album. Od r. 1969 začal Lennon vystupovat se svou novou kapelou The Plastic Ono Band a Beatles vydalo své poslední album Abbey Road, kterým se důstojně rozloučili se svými fanoušky. Na počátku r. 1970 se Beatles definitivně rozpadli, Lennon vydal své první sólové album John Lennon/Plastic Ono, v r. 1971 vydal Imagine. V témže roce se s Ono přestěhovali  do USA. Kvůli svým radikálně levicovým názorům byl Lennon už od počátku v USA pronásledován FBI. Po vydání dvojalba Some Time In New York City popudil svými texty americké orgány dokonce natolik, že se snažili o jeho deportaci. V letech 1973-1974 si Lennon s Ono prožili tzv. „ztracený víkend“, osmnáctiměsíční odloučení, v lednu 1975 se Lennon k Ono vrátil a manželská krize se zažehnala. Ono otěhotněla a imigrační úřad dočasně zastavil soudní řízení o vyhoštění z tzv. „humanitárních důvodů“. V červenci 1976 dostal Lennon zelenou kartu, která mu umožnila legální pobyt v IUSA. Stáhnul se z veřejného života, žil v ústraní, věnoval se rodině a jen výjimečně se objevoval v nahrávacím studiu. Vydal svou třetí knihu Skywriting By Word Of Mouth. Až v r. 1980 začal pracovat na albu Double Fantasy (vyšlo 15. listopadu 1980), druhá část alba (Milk And Honey) vyšla až posmrtně v roce 1984. 8. prosince1980 byl John Lennon před svým bydlištěm v rezidenci Dakota Forum ve 22 hodin 50 minut těžce raněn pěti výstřely z revolveru psychicky labilního M. D. Chapmana. O pár minut později po příjezdu do nemocnice byl oficiálně prohlášen za mrtvého.

 

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj  /  www.birthday.wz.cz

FOTO:    www.birthday.wz.cz

 

 

 

Hana Gregorová je zpět! Se svou novou divadelní společností Divadélko Radka Brzobohatého má zase kde hrát. Zakotvila ve Strašnickém divadle, kde už s herci předvedli velmi úspěšnou a skvělou komedii Boeing-Boeing, aneb Tři letušky v Paříži.

Představení se setkalo s obrovským ohlasem. Diváci se smáli od začátku dokonce a vše zakončilo standing ovation.

Ve složení Miroslav Šimůnek, Vojtěch Efler, Eva Burešová, Bára Mottlová, Irena Máchová a strhující výkon předvedla právě a režisérka a herečka Hana Gregorová.

„Nemám problém udělat si ze sebe legraci a mám ráda role, v kterých se můžu takhle vyřádit,“ svěřila se herečka a režisérka představení.

Myšlenky mít znovu divadelní společnost poté, co odstoupila novému nájemci prostory divadla v centru Prahy, se v podstatě nikdy nevzdala.

„Já se nikdy nevzdávám… Jsme všichni moc rádi, že se slavnostní zahajovací večer ve Strašnickém divadle povedl. Diváci, kteří byli i ze Strašnic, byli nadšeni nejen skvělou komedií, ale i vyčančaným interiérem.  Moc se mi líbila jedna divačka, která bydlí jen přes park, když pronesla: „Konečně to tu vypadá jako v divadle..“ To je pro nás asi největší kompliment. Záměrně neříkám pro mne, protože vždycky jsem brala a beru všechnu tuhle práci jako práci nás všech, celého týmu – od herců, přes techniky, až po paní uklízečku. Bez nikoho by to nešlo. A hlavně bez Ály Šebkové naší producentky. Kdo ví něco o divadle, dá mi jistě za pravdu,“ prozradila Gregorová.

„Mám opravdu to štěstí, že je kolem mě úžasný tým herců, kteří jsou šťastní, že zase máme stálou scénu a baví je naše komedie. A kromě nových diváků se nám vrátilo i naše „skalní“ publikum, které k nám chodilo v minulosti. Lidé jsou nadšení a fandí nám. Věřím, že i strašnické diváky jsme si získali, a že Praha 10 bude právem pyšná na to, že vracíme tomuto divadlu jeho dávný lesk,“ podotkla Hana Gregorová.

Jak sama přiznala, neprošla si v posledních dvou letech zrovna jednoduchým obdobím, především kvůli – často až nepochopitelnému mediálnímu honu, ale o to více jí těší, že se podařilo to, na čem celou dobu pracovala.

„Jsem moc ráda, že se nám to podařilo, je to radost, a že mám kolem sebe bezvadné kolegy, přátele, kteří za mnou stáli tehdy a stojí i dnes. To je můj motor, moje motivace do další práce. A jsem si jistá, že i Radek, který se na nás dívá tam seshora, by byl pyšný,“ dodala Hana Gregorová u fotografie, jenž zdobí foyer divadla a přibudou k ní i portréty ostatních herců, kteří v divadle hrají.

„Hanka je „herdegbaba“, která je rázná, umí být přísná, ale je to velká profesionálka a osobnost. Je nám s ní dobře, jinak bychom tu ani nebyli. Dělá se nám s ní skvěle, už proto, že ona se o nás umí skvěle postarat – od krásných rolí, až po servis, včetně praní kostýmů nebo toho, že vždycky po představení máme co jíst a pít. A když se nám nechce domů, jdeme si třeba sednout a baví nás to i po tom, co zhasnou světla a zavře se opona,“ dodali svorně herci z představení.

 

Více informací o DRB najdou zájemci na Facebookovém profilu

https://www.facebook.com/Divadélko-Radka-Brzobohatého-2122079371404724/

a co nevidět budou v provozu také nové webové stránky, včetně rezervačního systému na vstupenky.

 

AUTOR:   ALEXANDRA HEJLOVÁ

FOTO:   JAROSLAV HAUER

 

 

Slavný český herec Jaroslav Marvan proslul rolemi úředníků, profesorů, inspektorů, sucharů všeho druhu. Těžko si ho představíme jako po uši zamilovaného muže, jehož okouzlila mnohem mladší kolegyně z Národního divadla. A ještě hůř si představíme, že ta krásná a mladá žena jeho lásku opětovala. A přece se tak stalo…

Jaroslav Marvan

Do krásné devětadvacetileté Aleny Jančaříkové, která přišla v roce 1955 do Národního divadla z Plzně, se čtyřiapadesátiletý zasloužilý umělec Jaroslav Marvan zamiloval okamžitě. Ona do něho také. Ona, která vypadala jako holčička, ač už měla dvě děti. On, který odjakživa vypadal jako ctihodný kmet. On ženatý, ona před rozvodem.

S ním ani v soukromí velká zábava nebyla. Seděl, mlčel, tu a tam pronesl nějakou zdvořilostní frázi. Ona byla veselá, společenská, všichni o ní říkali, že je jako sluníčko. Kam přišla, tam přinesla dobrou náladu. Sblížili se spolu při představení Jiráskovy Lucerny, kde ona hrála Haničku a on zaskakoval za Zdeňka Štěpánka v roli vrchního pána. Láska ale zřejmě propukla při zájezdových představeních. Tehdy divadelní soubory často jezdily za svými diváky po republice a při takových cestách vznikla nejedna láska.

Alena Jančaříková s Josefem Pehrem v Nářodním divadle ve hře Jiříkovo vidění (1956)

Jistě, spojoval je stejný osud. Alena přišla z divadla, kde byla velkou hvězdou, dostávala jednu hlavní roli za druhou a spousta diváků chodila do divadla právě na ni. On měl za sebou desítky filmových a divadelních rolí, nepočítal s tím, že bude v Národním divadled odstaven na vedlejší kolej. Ale právě to se oběma stalo. Věkově a stylově podobných herců jako on tam bylo mnoho a rolí málo. Ona měla smůlu ještě větší. Šéf činohry Otomar Krejča si přivedl Marii Tomášovou, typově stejnou herečku jako byla Alena. K oběma se vrtkavá přízeň múzy Thálie odklonila a oni si potřebovali svoji duši někomu vylít. Těžko se přiznává něco takového před někým, kdo do divadelní kuchyně nevidí. Takže se našli a porozuměli si. Byli na tom stejně, jejich souznění muselo být opravdu velké. Zamilovali se do sebe a bylo to na nich vidět.

Alena bydlela několik let v podnájmu a pak jako matka dvou dětí získala krásný velký, třípokojový byt v Bráníku. Pracovala jako ďas, jen aby dala dohromady peníze na zařízení bytu a na slušný život svých dětí. Ač byla krásná a přitažlivá, nebyla z těch, kdo dovede muže využít. Jaroslavu Marvanovi nikdy o nic neřekla, ač dobře věděla, že peněz má dost. V divadle sice příliš rolí neměl, za to ve filmu se mu dařilo a jeho honoráře byly slušné. Jelikož nikdy nezapřel své původní úřednické povolání, vedl si o všem pečlivé poznámky.

Například za Městečko na dlani dostal 20 000, za Počestné paní pardubické 59 500, za Třináctý revír 100 000, za Bylo to v máji 75 000, za Železného dědka 125 000, za Nikdo nic neví také 125 000, za Posledního mohykána 95 000, za Řeka čaruje 31 000, za Hříšné lidi města pražského 50 000, za Anděla na horách 45 600… Filmů natočil podle svých vlastních záznamu 220!

Alena Jančaříková

Manželka Jaroslava Marvana Marie, které on neřekl jinak než Márinka, o jeho lásce k Aleně věděla od samého začátku. On jí to totiž řekl. Proč to udělal, těžko říct. Snad ji chtěl trápit, snad mu to tak připadalo pohodlnější. Byl si zřejmě příliš jistý tím, že ho neopustí. Těžko si představit, jak to těch několik let, kdy měl se svou kolegyní poměr, doma praktikoval, jisté je, že navenek se vůbec nic nezměnilo. Márinka nikdy nepřestala dávat svému muži obligátní kastrůlky s obědem, které si nosil do divadla navzdory uštěpačným poznámkám svých kolegů. Jediný, komu to vyhovovalo, byla Alena. Ta uznávala, že paní Marvanová je dobrá kuchařka a obsah kastrůlků s radostí konzumovala. Byla věčně rozlítaná, málokdy se stihla pořádně najíst. Díky paní Marvanové měla pravidelně teplé obědy.

Jaroslav Marvan si možná v tomhle stavu liboval. Nedělal si s tím žádné vrásky. K vánocům klidně oběma ženám koupil stejný dárek a ještě jim to řekl. Musel vědět, že se to ani jedné nebude líbit. A taky ne. Scénu mu udělala jak Alena, tak manželka.

Jaroslav Marvan

Jejich známost sice nebyla utajená, ale světu na odiv ji nedávali. Nechodili spolu do společnosti, stýkali se především v soukromí, v Alenině bytě v Bráníku. Tam byla jakási kolonie Národního divadla a Jaroslav Marvan tam chodil ze svého strašnického bytu často a před kolegy mu určitě lichotilo, že o něho má zájem krásná holka o čtvrt století mladší.

Alena ho opravdu milovala. Líbilo se jí, že Marvan má pevné zásady, je spolehlivý, když řekl, že přijde v pět, tak opravdu v pět přišel. Abstinent nebyl, ale neopíjel se. Potrpěl si na kvalitní alkohol, ale jen příležitostně. Byl o prostě úplně jiný člověk, než její bývalý manžel Rudolf Jančařík, který měl s alkoholem velké problémy. Po letech nejistoty a trápení musela mít pocit, že zakotvila v klidném a bezpečném přístavu.

Jenomže tenhle bezpečný přístav měl i své slabiny. Jaroslav Marvan byl příliš zahleděný do sebe, příliš pohodlný a svým způsobem i značně sobecký. Přizpůsobit se musela ona jemu. Ač dřív byla plná života, krásně zpívala, výborně tančila a milovala společnost, kvůli němu se všeho vzdala. S přáteli se nescházela, tancovat nechodila, znala jen práci, starost o děti a občasné klidné chvíle ve společnosti Mistra, jak mu říkala jeho manželka Márinka…

Těhotenství ji sice zaskočilo, ale snášela ho dobře. Velkou oporou jí byla rodina, maminka a sourozenci. Navíc synové se na sourozence moc těšili. Jaroslav Marvan se choval zdrženlivě. Nebylo divu, pro něho to byla zcela nečekaná role. Ve svém věku o otcovství neuvažoval a možná o něm neuvažoval nikdy. Ale k Aleně se choval starostlivě, dítě si také moc přál. Jen paní Marvanová to  nesla velmi špatně, což je pochopitelné. Několikrát ztratila důstojnost a na svého chotě se vrhla. Dokonce ho jednou na ulici před lidmi začala mlátit deštníkem.

Opakovaně navštěvovala Alenku a žádala ji, aby se s jejím manželem okamžitě rozešla. Jaroslav Marvan o tom věděl a jen tiše přihlížel. Do věci se vložil také synovec paní Marvanové, který se rozhodl hájit čest rodiny. Také on za Alenou několikrát přišel a útočil na ni, že dítě se nesmí narodit, protože to poškodí pověst oblíbeného umělce. Dokonce těhotnou Alenku fyzicky napadl.

Jaroslav Marvan

Když se malá Alenka narodila, Tomášovi bylo deset, Petrovi osm let a jejich mamince nastaly velké starosti. Musela vydělat na byt a obživu celé rodiny. Nemohla si dovolit žádnou mateřskou dovolenou, jen jak se trochu zotavila po porodu, začala hned pracovat. To ale přineslo další komplikaci, Alenku musel někdo hlídat. Takže si ještě musela vydělat na paní na hlídání. Byla v jednom shonu, ale své děti nikdy neošidila. Jak mohla, byla s nimi a starala se o něm. Byla nadaná snad na všechno na světě, výborně vařila, všechno jí pod rukama jen hrálo. Měla charisma, nikdy si nestěžovala, byla nabitá energií, zvládala rodinu, práci i Marvana.

Byla elegantní, uměla se obléknout. Když jelo divadlo na zájezd do Paříže, neměla na to, aby si stejně jako její slavné kolegyně nechala ušít šaty v salónu, a tak si koupila bílý kostým v Domě módy a k tomu nápadný černý širák. Vypadala tak exkluzivně, že to kolegyně ve svých drahých róbách vůbec nemohly vydýchat…

Jaroslav Marvan s dcerou Alenkou

Atmosféra houstla, nazrával okamžik, kdy bylo potřeba něco zásadního udělat. Malá Alenka rostla jako z vody. Byl jí rok a byla stále rozkošnější. Jaroslav Marvan měl doma  peklo a čím dál častěji se u nich mluvilo o rozvodu. Ale nebyl to muž, který by bouchnul pěstí a dovedl se rozhodnout. Pendloval mezi dvěma domácnostmi, vyčkával, otálel, nespěchal, nesnášel, když na něho některá z žen naléhala.

„Bylo mi řečeno, že v manželství není žádný rajc, proč se tedy ženil? Dobře, že stát tyto darebáky bezohledně stírá a trestá. Čím více, tím lépe. Za nečestnost musí se pykat. Přece spravedlnost musí býti,“ zapsala si paní Marvanová do svého deníčku a měla pochopitelně na taková slova právo.

A právě tehdy se začalo Aleně Jančaříkové blýskat na lepší časy. Šéfem činohry Národního divadla se v létě 1961 stal Josef Maršálek, bývalý herec, s nímž kdysi byla v angažmá v divadle v Kroměříži a později v Ostravě. Ten jí přislíbil roli v nově připravovaném představení a kromě toho dostala velkou příležitost blýsknout se při návštěvě polského Národního divadla, které mělo přijet do Prahy hostovat. Mezi všemi členy Národního divadla byla vybrána právě ona, aby polské kolegy přivítala a aby uváděla dopolední matiné uspořádané na jejich počest. Rovněž je měla doprovázet na přijetí u ministra kultury.

Jaroslav Marvan s dcerou Alenkou, manželkou a Alenčinou tetou Evou

Tehdy ráno pro ni přijel vůz, přesně podle domluvy. Řidič chvíli čekal, pak zvonil a když se nikde nic nepohnulo, zase odjel. Oznámil to v divadle a řediteli to bylo divné. Tak k ní domů poslal několik kolegů s tím, že se do bytu prostě dostat musí. Vyrazili dveře a našli ji mrtvou… Její smrt dodnes nebyla objasněna, ale už dávno se nad touto tragédií zavřela voda. Aleniny blízcí měli co dělat s výchovou jejích tří dětí a Jaroslav Marvan všechno uzavřel v sobě. Ke své dceři se hlásil, pravidelně se s ní vídal, ale o své lásce ke krásné herečce Aleně nikdy neřekl ani slovo…

 

Jaroslav Marvan

(1901 – 1974)

Narodil se a vyrostl v Praze na Žižkově, vystudoval reálné gymnázium, pracoval v kartografickém ústavu a na Ředitelství pošt, které ho vyslalo na tři roky na Podkarpatskou Rus, kde začal hrát ochotnické divadlo. Po návratu hostoval ve Švandově divadle na Smíchově a v roce 1925 se stal hercem Divadle Vlasty Buriana, kde působil osmnáct let. V roce 1943 přešel do Městských divadel pražských a v roce 1954 se stal členem Národního divadla. Velkou příležitost dostal ve filmu, podle svých vlastních záznamů jich natočil 220. Padesát let žil v bezdětném manželství s Marií, které říkal Márinka. To, že prožil osudovou lásku se svou kolegyní s Národního divadla a měl s ní dceru, zůstalo až do nedávna utajené.

 

Alena Jančaříková

(1927 – 1961)

Narodila se jako Alena Smíšková v Mladé Boleslavi a odjakživa chtěla být herečkou. Po vystudování střední školy nastoupila do divadla v Kroměříži, poté působila v divadle v Ostravě, kde se provdala za svého kolegu Rudolfa Jančaříka, s nímž měla dva syny – Tomáše a Petra. Společně odešli do angažmá v plzeňském divadle a v roce 1955 už bez manžela přijala nabídku z Národního divadla, kde se sblížila s Jaroslavem Marvanem. Rozvedla se a v roce 1960 se jí narodila dcera Alena Marvanová. V prosinci 1961 byla ve svém bytě nalezená mrtvá. Oficiální verze zněla – otrava svítiplynem. Ale její blízcí dodnes tomuto verdiktu nevěří.

 

AUTOR:    PhDr. Marie Formáčková

FOTO:    archiv  PhDr. Marie Formáčkové

 

 

V polovině devadesátých let jsem připravoval reportáž pro Dobrý večerník o restaurování soch. Byl jsem odkázán na sochaře a restaurátora  Jana Vokálka, který mne pozval do svého domu v Senohrabech. Přiznám se, že od prvního okamžiku mne doslova okouzlila jeho zahrada se spoustou soch a zvláště terakotových obřích váz.  S Mistrem  jsme hovořili o restaurování těchto váz v zahradě Trojského zámku i o náročné obnově dvacítky  historických kachlových kamen v Arcibiskupském paláci.  V závěru našeho povídání mne vlídně pozvala paní domu na šálek kávy a já si všiml  na klavíru fotografie půvabné mladé  ženy s flétnou v ruce.  Byla to dcera manželů Vokálkových Žofie, která už tehdy patřila jako flétnistka ke světovým špičkám.  Ze Senohrab jsem se vracel se dvěma vstupenkami   do Rudolfína a přiznám se, že mne  koncert mladé flétnistky doslova okouzlil.   V průběhu  dalších více než dvaceti let jsem se s paní Žofií Vokálkovou několikrát sešel přestože  stránky jejího diáře byly většinou beznadějně zaplněny.

Žofie Vokálková-Šrámková v Rudolfínu

Na Wikipedii si můžeme přečíst,  že tato přední česká umělkyně v roce 1992 absolvovala Pražskou konzervatoř ve třídě prof. Františka Malotína, dále pak studovala ve Francii (prof.Ch.Lardé) a absolvovala mistrovské kurzy u Jamese Galwaye.  A následuje celá řada prestižních ocenění  na jejichž pouhé vyjmenování  by nestačila celá stránka, ale za zmínku zcela určitě patří  1. cena v mezinárodní soutěži „Concertino Praga“ , 3. cena v mezinárodní soutěži vítězů evropských soutěží „Pacem in terris“ v Německu nebo „Cena hlavního města Prahy“  v mezinárodní soutěži „Pražské jaro“.  V roce 2000 získala jako první Evropanka Special Prize v prestižní soutěži „Web Concert Hall Competition“ v New Yorku. Působila jako první flétnistka a solistka orchestrů Virtuosi di Praga a Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK.  Jako první Evropanka získala ocenění v soutěži Web Concert Hall v New Yorku a v roce 2013 titul „Žena regionu Středočeského kraje“ za dlouhodobý přínos v oblasti kultury.

Přes veškerá ocenění však tato umělkyně zůstává milou a vstřícnou  dámou, pečlivou maminkou dvou kluků i milující manželkou.  Byl jsem mile překvapen, že ochotně odpovídala i na mé všetečné otázky.

Žofie Vokálková-Šrámková s Lubomírem Brabcem

Váš otec byl významný český sochař.  Nechtěla jste jít v jeho stopách? 

Je pravda, že jsem vyrůstala v uměleckém prostředí a díky tatínkovi jsem k výtvarnému umění měla opravdu velice blízko. Ráda jsem malovala a modelářská hlína patřila k mým nejoblíbenějším hračkám.  Nedílnou součáatsí mého dětství však byla muzika. Maminka hrála výborně na klavír a tatínek byl  velice nadšeným amatérským hudebníkem, který  sám ve svých bezmála čtyřiceti letech začal chodit i do hudebky, protože ho to hodně bavilo.  Na hodiny mne brával  sebou a jako čtyřletá jsem dostala svou první zobcovou flétnu na kterou jsem pomalinku   začala hrát.  Pak  už jsem si nedovedla představit, že bych dělala něco jiného než muziku, což nakonec vyústilo až ve studium na konzervatoři a její absolutorium  u pana profesora Malotína.

Z toho lze usuzovat,  že jste znala noty dříve než abecedu …

Ano, je to tak.  Ve čtyřech letech jsem už znala noty a teprve někdy v pěti letech mne k tomu táta začal učit i písmenka. Od nějaké šesté třídy základní školy bylo celkem jasné, že se budu připravovat na Konzervatoř.  Nepamatuji si, že bych někdy chtěla dělat něco jiného.

Flétna zůstala Vaším jediným hudebním nástrojem?

I když jsem hrála vlastně  vždy jen na flétnu,  na konzervatoři k tomu přibyl i obligátní klavír, dechové nástroje a dokonce i bicí.  Takže jsem hrála i na tympány.

Tak to bych si rád představil.  Kdy jste po prve vystupovala na veřejnosti?

Opět už jako malé dítě.  První významný koncert bylo zahajování Duškovy soutěže na pražské Bertramce. To mně bylo necelých pět let, hrála jsem tam Mozartův menuet a maminka mne doprovázela na klavír.

Bertramka má svoje kouzlo a vlastně jakési genius loci…

Určitě. Bertramka je pro hudebníka  opravdu  nádherné místo a zdá se, že tam  Mozartův duch vytváří tu úžasnou atmosféru – ať už venku nebo uvnitř. Proto je opravdu velká škoda, že se v současné době nachází v tak tristním stavu. Všem umělcům nám jako koncertní místo opravdu moc chybí.

Zatímco špičkových  houslistů Vám vyjmenuji hned několik, flétnisté či flétnistky hned tak nenajdeme, čím to je? 

Myslíte v Čechách? V Čechách opravdu na rozdíl od houslistů  mladí vynikající flétnisté sólisté  příliš nerostou. Je pravda, že bychom se asi spočítali na prstech jedné ruky. Na druhou stranu je ale také pravda, že občas sólově vystupují například někteří kolegové, kteří hrají první flétnu v České filharmonii nebo v jiných orchestrech, ale tu samostatnou sólovou kariéru nás dělá jen strašně malinko.

Musica dolce vita – zleva Daniela Demuthová, Zbyňka Šolcová a Žofie Vokáílková-Šrámková

Kteří jsou Vaši nejoblíbenější skladatelé, jejichž hudbu hrajete?

Flétnový repertoár  má úžasné skladby a je z čeho vybírat.  Ráda hraji s harfou nebo s klavírem  a často i se zpěvem, proto se do určité míry mění i ten repertoár. Máme sólové skladby s orchestrem nebo úžasné skladby Mozartovy.   V komorní hudbě se snažím nacházet zajímavé a nové, které se tady nehrají. Nejvíce se v posledních letech zabývám tématem hudby “žen skladatelek”, to je takový můj velký koníček. Po světových archivech a v historických pramenech pátrám po skladbách, žen skladatelek. A že jich bylo, od nejstarších dob (Sv.Hildegard von Bingen) přes královny a šlechtičny, ženy slavných rodů až po současnost.   Pravidelně se objevuji v přímých přenosech Adventních koncertů České televize, kde mne budete moci slyšet i letos. Bude to z Lorety.  A pak na nejrůznějších festivalech nejčastěji s Lubomírem Brabcem, Jaroslavem Svěceným nebo Kateřinou Englichovou. Mým nejnovějším projektem jsou koncertů a příprava CD skladeb pro mezzosoprán a flétnu s vynikající Evou Garajovou.

Zmínila jste  Trio Musica dolce vita…

Musica dolce vita  je dámské trio, které funguje patnáct let na hudební scéně.  S kolegyní Danielou Demuthovou a harfistkou Zbyňkou Šolcovou si velmi dobře od začátku naší spolupráce rozumíme a dalo by se říci, že naše trio je již taková rodinná formace, která k našim životům neodmyslitelně patří.

Vy ovšem nekoncertujete jenom u nás, ale jezdíte se svou flétnou po celém světě.

Před revolucí jsem se dostala na zkušenou do Francie, k báječnému Christianu Lardé. Konkrétně v oboru flétna byla Francie nejlepší. Později jsem sbírala zkušenosti ještě v Rakousku u prvního flétnisty Vídeňské filharmonie Meinhardta Niedermayera a flétnové legendy Jamese Galwaye.

Máte spočítáno v kolika zemích jste už koncertovala?  

Spočítáno to nemám, ale kromě Afriky a jižní Ameriky  snad ve všech světadílech.  Po studiích jsem solově koncertovala mnohokrát v USA, v Evropě, několikrát v  Rusko. Nejzajímavější byla asi Gruzie,  Libanon, Austrálie…. ale velmi ráda se vracím do Japonska.

Jaký je rozdíl mezi našimi a zahraničními posluchači vážné hudby?

Každá země má svoje specifické publikum a právě Japonci jsou velmi uzavřeni a během koncertu téměř netleskají, ale zato na jeho konci mohou zbořit sál. Oproti tomu jsou například Australané úžasní a velice vstřícní, stejně tak jako Američané, kteří dávají zřetelně najevo libost či nelibost už během koncertu.  U nás je to různé. Já mám velice dobré zkušenosti s publikem na Moravě, protože tam cítíte, že lidé, kteří na koncert přijdou  se hudbě zcela otevřou a doslova ji hltají. Kdežto například u pražského publika, které má velké možnosti nejrůznějších kulturních akcí, máte pocit, že to až tak nevnímají naplno.    U českého diváka někdy mívám pocit, že si tam jde sednout s myšlenkou: „tak ukažte, jaké to bude a jak se vám to povede!“

Máte možnost poznávat cizí země i jinak než z koncertního pódia?

Jak kdy a kde.  Dost příležitostí mívám v Japonsku a například se ráda procházím nebo jezdím metrem v Tokiu, které je nejen krásné, ale i naprosto bezpečné. Nemusím se tam bát chodit sama ani v noci.  Samozřejmě, že nevyhledávám žádné nebezpečné čtvrti, které  tam zřejmě budou taky.

Pokud vím tak připravujete i hudební programy pro děti. Jak se to v době internetu a chytrých telefonů daří? 

Na koncertech pro děti vždy vyprávím, že klasická hudba je takové nahlédnutí nebo chcete-li   do hudebního muzea.   A protože dnes je většina muzeí díky moderní technice„interaktivní“,  můžeme hudbu prezentovat i jiným způsobem než byla představa muzikantů jako „tučňáků ve fraku“ .  Ostatně,  klasika tvoří i podbarvení  filmů, počítačových her, mobilní zvonění nebo reklamu. .Od začátku mé hudební kariéry byla dramaturgie a vymýšlení projektů klasické hudby  moje velké hobby  a vždy jsem se snažila přinášet nehrané, znovuobjevené skladby, vytvořit programy tematické nejen pro sluch, ale i pro oko. To je něco, bez čeho nemůžu být.

Dovolím si ještě nahlédnout trošku do soukromí. Váš manžel Jan Šrámek je dirigent. Jak jste se spolu poznali? 

V Libanonu – v Bejrutu, kde jsem shodou okolností oba koncertovali. Jelikož nám tam sebrali pasy a museli jsme na jejich vrácení čekat několik dní, využili jsme této krizové situace a nečekané pauzy k bližšímu seznámení.

Vím, že Váš manžel Jan Šrámek dnes řídí unikátní symfonické orchestry a proto  si ho dovolím  Vaším prostřednictvím požádat o samostatný rozhovor, ale rád bych se ještě krátce zeptal na Vaše syny, kteří vyrůstají stejně jako kdysi Vy v uměleckém prostředí. Půjdou i oni po stopách svých rodičů? 

Máme dva syny – dvanáctiletého Alfréda a pětiletého  Felixe, ale více než k hudbě  mají sklon  k dramatickému umění a herectví. Starší Alfréd má za sebou již několik rolí a roliček ve filmech, oblíbených seriálech a dabingu. Herectví by se chtěl profesionálně věnovat. Malý Felix v současnosti hraje v seriálu Ulice malého Vojtíška, což je jedna z mála dětských seriálových postav s vlastním dějem a vlastní hereckou linkou. Moc ho to baví.

Jak zvládáte svou uměleckou činnost  s péčí o rodinu?

No, někdy je to dřina,  ale člověk se nesmí nechat uštvat.!  Pokud se do tohoto procesu  zapojí celá rodina – je to nakonec pohoda.

Máte nějaký vzkaz nebo přání pro naše  čtenáře?

Aby měli rádi muziku a nenechali se zahltit tím šumem  a hlukem,  který je okolo nás a občas si vytvořili pro své uši úplné ticho.  A aby se nebáli na koncerty vážné hudby brát i malé děti.

Žofie Vokálková-Šrámková s dětmi 

Děkuji za přání i za rozhovor!

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   Jan Šrámek, archiv Žofie Vokálkové-Šrámkové