Autor: Alexandra Hejlová

Herec a zpěvák Jiří Štědroň: Prince v Popelce jsem hrál už v roce 1955!

 

Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.

 

Foto: Irena Zlámalová

Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?

Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.

A jak to pokračovalo?

1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem  natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.

V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.

Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…

Měl jste nějaký vzor?

Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…

Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…

Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.

Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?

Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.

Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?

Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!

 

Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?

V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v  Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.

Foto: Dagmar Pavlíková

Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?

Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.

Foto: Dagmar Pavlíková

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…

 

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?

Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Robert Vano

Knihu „Nikam se necpi !“ můžete zakoupit v každém knihkupectví, ale také přímo v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus  www.jindrichkraus.cz

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

FOTO:    Robert Vano, Irena Zlámalová, Dagmar Pavlíková

 

 

Skupina Maxíci: Natáčeli videoklip v USA!

Maxíci patří mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem pro děti, ovšem na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Vydali již dvě CD, mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA a v brzké době chystají vydat nové album.

 

Jak a kdy vznikla vaše skupina?   

Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem  z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože  jsme  se s Petrem Panochou dali  dohromady,  vše  si  v klidu  vyříkali a začali pracovat  na  novém projektu MAXÍCI.

Takže proto máte podobný název…

Důvod  je  jednoduchý, nešlo  se soudit  o značku a ani  by to  nemělo  žádný  efekt.  Kde  totiž  nic  není, ani  smrt nebere. Stačí si  na internetu  trochu zasurfovat a najít si, co  se o každém z původních členů Maxim Turbulenc  píše  a skládanka   vám řekne pravdu, ale to  nechám na  čtenářích.

Inspirujete se od někoho?

Ano, necháváme se inspirovat  celosvětovou taneční  hudbou. První dvě desky jsme  udělali čistě autorské  s názvy „Maxíci Baby pop“ a „Maxíci Útok králíků“.

Kdo v současné době tvoří Maxíky a jak jste se vlastně poznali? 

Kapela  MAXÍCI není  nic  nového, jak už jsem říkal,  jsem tam já – Pavel Vohnout Kyklop, jako hlavní zpěvák. Dále Petr Panocha,  který  vše aranžuje,  zpívá,  hraje  na koncertech na klávesy. Třetí do party je Přemysl Stoklasa – klávesák, zpěvák,  baskytarysta a šoumen, ani on není žádný  nováček.  Společně  jsme tvořili  ještě před projektem Maxim Turbulenc  v několika různých hudebních projektech.  Je to skvělý  muzikant  a kamarád. Kdyby  se mu  před lety  nenarodil  jeho  syn,  asi by byl rovněž  i členem Maxim Turbulenc. Asi místo  Dana,  ale rodičovské povinnosti  ho táhly tehdy  k rodině,  což  bylo  asi  správné  rozhodnutí na tehdejší  dobu.

 

Na podzim roku 2017 jste vydali CD Útok králíků. Jaké na něj máte ohlasy?

Nejen na Útok králíku, ale i deska předtím  – Baby pop,  přestože dnešní  média jim  moc prostoru  nedaly,  jsou  skvělé  desky a lidé už je  znají a reagují  na  ně velmi pozitivně.  I  přesto, že  někteří  lidi  mají  ještě  v hlavě zmatek  v  té  kapelové  šarádě, deskám i písničkám se daří. Lidé totiž poznávají  ten náš osobitý  styl a hudební  nadsázku.  Je to  jak kdysi u cigaret, dříve  jsme kouřili  Startky, dnes  se Startky  jmenují Chesterfieldky, ale chuť zůstává. Věřím, že  si  v tom do  budoucna lidé  udělají  pořádek  a  zvyknou  si  na  jiný  název.

Chystáte vydat nové CD?

Budeme  vydávat  dvoj CD Best of  Maxíci, kde  budou jak  nové,  tak i ty staré,  osvědčené  hity a věříme, že  to  bude  výborný projekt a možná  i v některých  věcech udělá  dost jasno.

Máte za sebou řadu úspěšných videoklipů a jeden jste dokonce natáčeli v USA. Jaká to byla zkušenost? 

Já se musím pochlubit i tím, že připravujeme zároveň i DVD s videoklipy a možná  i s  takovým medailónkem o  naší  dosavadní práci,  ale  to  ještě  bude  chvilku trvat. Vyrobit  videoklip není zrovna levná  věc  a my  si  vše financujeme  sami až na pár  přátel, kteří  si u  nás  zadají  například  reklamu  na  FB, nebo  na nosičích, ale ta finanční podpora  je  mizivá, takže je to  náš  každodenní  boj. Video, které  jsme točili  v USA, vznikalo trochu  divně,  ale o to, to  bylo zajímavější. Narychlo vznikl takový hudební nápad, který  se otextoval a jen  s tím nápadem jsme  jeli  i s kameramanem  do Chicaga, kam  nás  na vystoupení pozvali promotéři  Henry  a Ian Destiny, kteří  tam  mají  své Rádio Krajan.  Byli jsme tam týden, a navíc poprvé  v USA,  a chtěli toho  využít, což  se také stalo. Ve  vlastní produkci  a režii jsme  natočili video  „Jenom jeden svět“,  a když jsme  se vrátili,  začala  teprve ta pravá práce do-aranžovat  a nahrát píseň, sestříhat  video.  Ještě jsme  tady  něco dotáčeli, protože  se na písni a videu podíleli youtubeři  Silly Toons a zpěvačka Věra Patt,  Destiňáci  a další  komparzisti. Celé to produkovalo studio  Vintage

Bez jakého hitu si nedokážete představit koncert?

Vždy si na koncertě dělám legraci, že když nezahrajeme píseň „Jede jede mašinka“, že  je to  jako kdyby  Karel Gott nezazpíval  Lady Carneval, a to  je jako kdyby žádný koncert nebyl.

Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?

Naši fanoušci a i  zvědavci,  kteří  se chtějí přesvědčit, že nám to  jde stejně tak dobře jako před 25 lety,  a  že  vlastně se ta  chuť  naší  zábavy  nezměnila,  stejně  jako  chuť těch původních cigaret značky  Start a  navíc,  že  už nehrajeme  na čistý  half-playback, ale dohráváme  a zpíváme  naživo na  všech  našich koncertech.  Můžete nás vidět třeba  na akcích „Léto  s Blaníkem“, nebo  na  různých festivalech,  slavnostech města,  je  toho  dost  a kalendář  již  máme  na rok  skoro  plný, stačí  se podívat  na  stránky www.skupinamaxici.cz  a najít  si  tu  nejbližší  lokalitu. Rádi vás uvidíme. Kyklop.

 

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová,  Ondřej Syrový

FOTO:      archiv skupiny Maxíci

Jak budou naše známé osobnosti trávit poslední den v roce ?

 

Herečka  Kateřina Macháčková:

„Sama doma.“

Spisovatel a duchovní otec úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky  Michal Dlouhý:

„Silvestra budu slavit v kruhu rodinném kombinací sladkých a slaných dobrůtek a tentokrát bez alkoholu, jelikož mám dosah.“

Herecký pár Adina Sobotová a Luděk Sobota:

„Většinou jsme na Silvestra vystupovali.  Když nevystupujeme, jsme nejraději doma. Jdeme se projít do Prokopského údolí a o půlnoci pozorujeme z terasy ohňostroj.“

Bavič, písničkář a spisovatel Josef Fousek:

„Tento Silvestr bude střídmý, v naději, že se dožiji v březnu 80 let, což nikdo ( ani já ) nečekal. Při sklence slivovice poděkuji Pánu Bohu, své ženě Jarmile, rodině a přátelům, že mne neopustili.  Také plánuji setkání v Čapím hnízdě  s panem Putinem a s panem Trumpem, a společně  připijeme na Světový mír!“

Baletní mistr, herec, režisér a choreograf  Vlastimil Harapes:

„Já  na Silvestra po poledni se sejdu s Martou Pospíchalovou a s jejími přáteli v Divadle bez Zábradlí v Praze v Paláci Adrie. Potom v 17 hod. máme sraz s mými kolegyněmi z Divadla na Nové scéně v restauraci Nona a potom bych měl teda končit k půlnoci na Maltézském náměstí ve vinárně, budeme dělat, nebo se bude dělat,  táborák,  takže tím by to mělo  jaksi  ten poslední den v roce končit.“

Režisér  Zdeněk Troška:

„Silvestr je pro mě  tím nejprotivnějším dnem v roce, já ho přímo  z hloubi  duše své  nenávidím! Takže já v podstatě večer všecko vypnu, dám si špunty do uší, který jsem si koupil v lékárně, vemu si knížku, čtu si, piju heřmánkovej čaj a v děvět hodit zhasnu a zalezu do postele. A na druhej den  ráno na  Novej rok  prostě vstanu,  jak  znovuzrozený, protože  je  1.ledna, a  to začíná něco nového a  krásného, a to je můj den, ten mám rád!  Ale Silvestr nesnáším!“

Herec Jaroslav Sypal:

31.12.,  je pro mne všední den, jako každý jiný.  Nepatřím mezi ty, kteří když slyší slovo ,,Silvestr“ – se  plácají smíchy do stehen a plánují, jak to v tento den pořádně  rozjedou!  Já to,, rozjíždím“ po celý rok, takže jsem rád, že si  v posledních dnech končícího roku mohu vydechnout. Nemusím se smát už od rána, jen proto, že je Silvestr! Leda, že bych byl  svázaný do kozelce a někdo mě lechtal…  Vždyť je to postavené tak trochu na hlavu… Co vlastně slavíme?  Že jsme o rok starší a máme k cíli naší životní cesty, zas o krůček  blíž? A to noční šílenství… Petardy! ,, Kdo nebouchá petardy, není   Čech!   Hop, hop, hop!“ Chudáci zvířata! Naše zvířecí smečka – pes+dvě kočky – zaleze pod postel a zoufale mňouká a kňučí,  dokud tahle bouchající hrůza neskončí.  Že by tímhle způsobem  slavila naše zvířátka příchod Nového roku?   Já si v tento den především vzpomenu na ty, co jsem měl rád a už  s nimi bohužel nemohu být.  Plují  na obláčcích věčnosti… Hlavně  na  své úžasné rodiče a věrné přátele.  Možná, že více než jindy si  uvědomuji, jak mi strašně chybí.  A taky si samozřejmě dávám předsevzetí, které se mi nikdy nepodaří  splnit!  Tak schválně, jak to s mojí maličkostí  bude vypadat  v nadcházejícím roce 2019.

Chtěl bych zhubnout a jíst kvalitní potraviny! Mám špatnou  zkušenost: koupil jsem si maso z Polska, snědla mi ho moje  tchyně – narostla jí koňská hlava, na seno mi chodí v zimě…

Příliš na plnění novoročních předsevzetí nevěřím.  Když mi bylo dvanáct, dal jsem si předsevzetí, že příští rok vyrostu o 10 cm. Teprve v šestnácti jsem se dočkal a od té doby ani ťuk! Takže uvidíme, co mi na konci příštího roku řekne můj tuk. Držte mi palce!

                                                                         PF 2019

                                                                   

Alexandra Hejlová

Ondřej Syrový

Muzikálová Popelka Kateřina Klausová udělala před Vánocemi radost hasičům a předala speciální vozík

Vánoce jsou obdobím splněných přání a Nadační fond REGI Base I., který pomáhá nejen novodobým válečným veteránům, ale všem, kteří za nás sloužili, tedy bývalým vojákům, policistům nebo hasičům, těsně před letošními Vánocemi jedno takové přání splnil. Stejně jako Popelčiny oříšky byly tři, i tady se jedná o druhé ze tří přání, na které byla vyhlášena nadační sbírka v listopadu 2017. 

Předseda správní rady Nadačního fondu, pan Hynek Čech, starosta pro Prahu 7 Mgr. Jan Čižinský, náměstek ředitele HZS pro Prahu, plk. Miloš Hladík a muzikálová Popelka, Kateřina Klausová, předali zraněnému hasičovi Martinovi Šabatovi revoluční invalidní vozík GENNY URBAN od SEGWAY v hodnotě téměř 590.000,-Kč, který mu umožní lépe překonávat bariéry nejen v životě, ale i na cestách..

Na zelený čtvrtek byl završen druhý ze tří projektů veřejné sbírky Nadačního fondu REGI Base I, která byla vyhlášena při příležitosti Mezinárodního dne veteránů dne 11.11.2017. Díky podpoře jednotlivců, ale i firem jako jsou OK Systém, Business lease nebo Nadace Bliž k sobě se podařilo shromáždit další finanční prostředky a zakoupit v pořadí již druhý speciální invalidní vozík od Segwaye. Tento byl pro Martina Šabatu, hasiče těžce zraněného před třemi roky.

Vozík měl velitel čety Martin Šabata možnost vyzkoušet dříve, protože podobný dostal již v únoru letošního roku jeho hasičský kolega kpt. Libor Bohdanecký. A jak nám Martin prozradil, o to více se těšil. Tento vozík totiž jezdí podobně jako známá Segway jen na dvou kolech a umožňuje tak snadnou jízdu na ulici i v náročnějším terénu; zvládne trávníky, lesní a polní cesty, strmá stoupání a dokonce jako jediný umí jezdit po písečných plážích. Je neskutečně pohyblivý, rychlý a jednoduše ovladatelný, což aktivním lidem, které omezuje zranění, neskutečně pomáhá.

Vozík předal předseda správní rady Nadačního fondu REGI Base I. Hynek Čech společně s náměstkem pro IZS HZS pro Prahu, plk. Milošem Hladíkem, starostou Prahy 7, Mgr.Janem Čižinským, a symbolicky představitelkou muzikálové Popelky, herečkou a zpěvačkou, Kateřinou Klausovou.

Předání proběhlo v historické budově hasičské záchranné stanice Holešovice, a proto nechyběli ani členové tohoto hasičského záchranného sboru, kteří vytvořili pro svého zraněného kolegu příjemnou vánoční atmosféru.

V rámci této sbírky tedy zbývá splnit už jen jedno přání. Plánuje se stavba domácí rehabilitační tělocvičny pro Roberta Gyömbéra, třetího ze zraněných hasičů.

Pomozte nám prosím! Pošlete DMS ve tvaru DMS REGIBASE 90 na telefonní číslo 87 777 nebo přispějte bankovním převodem přímo na účet sbírky: 249 980 5359 / 0100.

 

O Nadačním fondu REGI Base I

Nadační fond REGI Base I., který má ve svém mottu Pomáháme těm, kteří za nás sloužili, pomáhá nejen novodobým válečným veteránům, ale všem, kteří za nás sloužili. tedy bývalým vojákům, policistům, hasičům, zaměstnancům celní nebo vězeňské správy, pokud jejich služební poměr trval minimálně 3 roky a jejich rodinným příslušníkům.

Nadační fond REGI Base I. zajišťuje nákup speciálních roboticko-rehabilitačních zařízení a kompenzačních pomůcek, výběr speciálních osobních asistentů nebo organizuje následnou specializovanou rehabilitační péči doma i v zahraničí.

Kdo jsou ti, kterým pomáháme a kteří za nás sloužili?

  • Válečný veterán dle zákona č. 170/1990 Sb., o válečných veteránech
  • Bývalý – voják, policista, hasič, zaměstnanec celní nebo vězeňské správy, pokud jeho/její služební poměr trval minimálně 3 roky
  • Rodinný příslušník: osoba blízká – manželka / manžel, druh / družka, dítě do věku 17let

Více zde: www.regibase.cz

Autor:   RENÉ KEKELY

Foto:     JAROSLAV HAUER

Fenomenální hlas Roberta Caporaliho zazní v Praze

Fenomenální italský zpěvák Roberto Caporali, který již několik let žije v Praze  a  úspěšně koncertuje nejen po celé  České republice, ale stejně tak i v zahraničí.

Tentokrát Vás můžeme pozvat na jeho předvánoční koncert  v Praze  a  pro velký zájem rovnou dvakrát.  Oba předvánoční koncerty  se uskuteční  v  Obecním domě – kavárně,  první 12.12.2018  od 20:30 hpd. a ten druhý pak  17.12.2018 od 20:30 hod.

Zároveň se můžete těšit na neméně skvělou  houslistku  Jolanu Szajewskou.

Vstupenky  zakoupíte  na www.ticketportal.cz

 

 

TALKSHOW JINDŘICHA KRAUSE MEZI ZEMÍ A NEBEM S FARÁŘKOU PETROU ŠÁCHOVOU

Zábavná Talkshow  Jindřicha Krause byla tentokrát v Kulturním domě Mlejn v Praze, s  hostem farářkou a modelkou  Petrou Šáchovou.

Talkshow s písničkami  Jindřicha Krause  a povídání o životě v církvi i na molu s Petrou Šáchovou sklidila opět velký úspěch a my se můžeme těšit na další vystoupení Jindřicha v jeho nejnovějším pořadu „Písničky z klobouku“, které bude před-Mikulášské, 4. prosince 2018 opět v KD Mlejn.

 

FOTO:   Dagmar Pavlíková

Dior podzim-zima 2018/2019 – Revoluční šedesátky

 

Umělecká ředitelka značky Dior, Maria Grazia Chiuri, se nechala pro svou kolekci inspirovat šedesátými léty, kdy byla všechny pravidla módy obrácena vzhůru nohama.

Právě díky tomuto impulsu, který v designérce probudil nové nápady, hrají v kolekci hlavní roli koláže, mládí a cestování. Pro kolekci Ready-To-Wear podzim/zima 2018/2019 se umělecká ředitelka módního domu Dior nechala inspirovat názory a symboly, které tehdejším dívkám pomohly nalézt osobní jedinečnost a vlastní já. Impuls pro kolekci vyšel i z módní historické události. Když se skupina mladých dívek v mini sukních, jak ukazují tehdejší fotografie, rozhodla 12. září roku 1962 protestovat před butikem Dior s transparenty “Mini-Skirts Forever”, Marc Bohan, tehdejší umělecký ředitel, přišel s nápadem pro kolekci Miss Dior a přetvořil tak původní vizi ženství Christiana Diora.

Barevné záplaty, květinové výšivky, kilt, vlna, kůže nebo džínovina tvoří poněkud zvláštní kombinaci prvků. Pokud si ale uvědomíte, kolik stylů existovalo a vznikalo v šedesátých letech, vše vám najednou začne dávat větší smysl. V odlišnosti je krása, a to zejména platí u lidí. Návrhářka se proto nebála obsadit modelky zcela odlišných etnik.

Premiéra úspěšné komedie DOKONALÁ SVATBA

Divadelní společnost INDIGO company je stálým hostem Divadla pod Palmovkou. A právě na jevišti tohoto divadla proběhne v úterý 20. listopadu premiéra britské komedie Dokonalá svatba v režii Lumíra Olšovského. Indigo touto hrou v minulosti (2013) zahájilo svou činnost. Po čase se ke komedii, kterou uvádějí nejrůznější produkce po celém světě, vrací. Tentokrát však s novým obsazením, novou výpravou a také nově na libeňské scéně.

 „U Dokonalé svatby jsem si znovu uvědomil, že lepší témata než je svatba, manželství a nevěra, komediograf nemá a pokud bude lidstvo lidstvem, asi mít nebude… Dokonalá svatbo! Jako stáří známí si to už můžeme říct – čím déle se pročítám kupami různých komedií, tím jasněji vidím, že tak povedených dam jako jsi ty je málo. Mnoga ljeta!“ (Jan Šotkovský, překladatel)

Na scéně budou takové hvězdy jako jsou Dana Morávková, Simona Vrbická, Miroslav Dvořák, Václav Kopta, Lilinaan Fischerová, Malvína Pachlová, Patricie Solaříková, Ondřej Volejník, Michael Vykus, Petr Buchta, Zbigniew Kalina, Ja Trojanová.

Přijďte se podívat na skvostnou situační komedii britského dramatika Robina Hawdona o tom, že každé svatbě předchází NOC PŘED SVATBOU a tahle zvláštní noc může ještě všechno změnit.

Premiéra 20.11.2018 v 19:00 v Divadle pod Palmovkou

Reprízy:

6. 12. 2018, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

11. 12. 2018, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

21. 1. 2019, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

12. 2. 2019, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

Zdroj: Tisková zpráva Divadelní společnosti  INDIGO company

CIMBÁLOVÁ MUZIKA MIROSLAVA KOTLÁRA V PRAZE

Cimbálová muzika hraje již od 70. let, kdy zprvu rodinná kapela „Kotlárovci“ začala na severu Čech vystupovat zprvu se slovenskými čardáši a později i moravskou lidovou hudbou, která byla a je oblíbeným žánrem rodiny Kotlárů a zejména pak zakládajícího člena, kapelníka Miroslava Kotlára st. (cimbál) dlouholetým učitelem na Základní umělecké škole v Liberci.

Cimbálová muzika Miroslava Kotlára je na severu Čech známá svým pestrým repertoárem a uslyšíte ji téměř na všech městských oslavách a vinařských akcích pořádaných jak městy a obcemi, tak také soukromými podniky po celých Čechách. V roce 2018 cimbálovka oslavila své 1000 vystoupení od svého vzniku.

Nenechte si proto ujít jejich vystoupení v Praze v kavárně Obecního domu, 21.11.2018 od 19:45.

Vstupenky můžete zakoupit  na  www.ticketportal.cz

FOTO:     www.cimbal.cz

 

ČETNICKÁ KUCHAŘKA – MICHAL DLOUHÝ

 

Chcete si uvařit dle dobových receptů, podle nichž vařily a pekly kuchařky v četnických kasárnách?

Každému z nás se při slovech četnická kuchařka vybaví usměvavá Andělka podstrojujíc četníkům z televizní pátračky samé dobroty. Četnický chlebíček však nebyl zdaleka takový, jak ho máme zidealizovaný z televizních obrazovek.

Podrobnosti stravování příslušníků četnického sboru, včetně procedury přijímání kuchařek podrobně upravoval kasární předpis četnictva. Rozhodování o přijetí či nepřijetí kuchařky záleželo na účastnících společného stravování, a bylo vázáno na souhlas velitele. Již z dob monarchie bylo stanoveno, že za kuchařky mají býti najímány především osoby starší, naprosto spolehlivé a dobré pověsti.

Kniha obsahuje také řadu kriminálních případů řešených četnictvem na území Československé republiky.

Kniha je k dostání u všech knihkupců, nebo  objednat přímo v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline – jk.artstar@volny.cz