Španělská metropole Barcelona: Katalánské lákadlo pro turisty!

Fascinující architektura s chrámem  La Sagrada Familia v čele, katalánská kreativita v podobě úchvatných uměleckých sbírek. Procházky po bulváru La Rambla, čas strávený v parcích a zahradách nebo lenošení na plážích na březích Středozemního moře. To vše vám nabídne Barcelona, okouzlující katalánská metropole.

Symbol Barcelony Chrám La Sagrada Família – architekt  Antoni Gaudí

Počátek dvacátého století byl co do umělecké tvorby v Barceloně nesmírně bohatý. Vždyť tu v tomto období pobývaly a tvořily takové osobnosti jako Antoni Gaudí, Salvador Dalí, Joan Miró či Pablo Picasso. Největší stopu zde zanechal dozajista Antoni Gaudí, na jehož rukopis v druhém největším španělském městě narazíte téměř na každém kroku. Vynechat byste, kromě jeho nejznámější stavby Sagrady Famílie, neměli ani domy Casa Batlló a Casa Milá. Pokud raději dáváte přednost  Pablu Picassovi, zajděte do muzea s názvem Museu Picasso. Největší kolekci Dalího prací lze nalézt v Muzeu Dalí ve Figueras. Už samotná budova muzea Salvadora Dalího vypadá jako z fantaskních snů. Na střeše růžového hradu, nejsurrealističtější stavby světa, se střídají jako ozdoby vejce a sošky připomínající filmového Oscara.

Budova Dalího muzea ve Figueres

Další výhodou Barcelony je, že po únavném objevování historických památek si můžete oddechnout na krásných písečných plážích. Je jich tu totiž nespočet a k mnohým z nich se jednoduše a rychle dostanete i metrem. Barceloneta, pravděpodobně nejznámější a nejvíce navštěvovaná pláž se nachází v blízkosti centra. 

 

Pokroková vládkyně středu Evropy

Před tři sta sedmi roky se ve Vídni 13. května 1717 narodila císaři Svaté říše římské Karlu VI. a jeho manželce Elisabetě Christině z Braunschweigu-Wolfenbuttelu dcera.  Byla pokřtěna na Marii Terezii Valpurgu Amálii Kristýnu, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christina.  Odmala se projevovala jako všestranně nadané dítě. Vzdělání jí poskytli jezuitští učitelé. Kromě hlavního předmětu  náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině, španělštině, italštině a němčině, ale také kreslení, tanci, hudbě a zpěvu, neboť prý měla výjimečný hlas.  Česky a maďarsky se nikdy nenaučila, ani v pozdějším věku.  V jedenácti letech se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, která zůstala v její blízkosti až do konce života.  Marie Terezie si ji velmi oblíbila a jako jediného nečlena habsburského rodu ji nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží vedle Marie Terezie a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí právě hraběnka pomohla získat za manžela, když se do něho bláznivě zamilovala.  Svatba se konala 12. února 1736 v Augustiniánském kostele ve Vídni.  Po smrti  otce se Marie Terezie ve svých třiadvaceti letech stala dne 20. října 1740 panovnicí nad habsburskými zeměmi.   Byla rakouskou arcivévodkyní  vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou,  královnou uherskou, markraběnkou moravskou a královnou českou.  Jako samostatná vladařka, nikoli manželka panovníka, se stala jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Třeba že se jí nikdy nedostalo žádného státnického vzdělání, patřila k velmi úspěšným monarchům.  Habsburskou monarchii pozvedla z krize k nebývalému rozkvětu. Byla pokrokovou panovnicí. Prokázala rozhodnost a politickou obratnost. Podařilo se jí vytvořit na tehdejší dobu moderní rakouský stát. Během své vlády prosadila reformy, kterými posílila svoji panovnickou moc a oslabila vliv církve.  Budovala cesty, pevnosti na obranu státu, modernizovala armádu. Za její panovnické éry vznikla první manufaktura na území Čech, Moravy a Dolního Rakouska.  Zavedla jednotnou měnu – tereziánský tolar – a papírové bankovky, úřední jazyk němčinu a také jednotlivé soustavy měr a vah (délkovou: loket, sáh; dutou: máz, holbu; hmotnosti: libru).  Prosadila sčítání obyvatel, zavedení příjmení, očíslování všech domů, katastrální rozdělení půdy a soupis majetku.  V návaznosti na majetkové poměry nově stanovila daně a zrušila clo. Zrušila také jezuitský řád a zreformovala soudnictví.  Vydala nový trestní zákon, ve kterém byl zákaz mučení (tortury) a zřídila nezávislé soudy.  V robotnickém patentu snížila robotu na tři dny v týdnu.  Zasadila se o modernizaci školství. Nařídila povinnou školní docházku dětí ve věku šest až dvanáct let.  Zakládala starobince, špitály a jako první na světě zavedla očkování proti neštovicím. Snad proto, že jí právě na neštovice zemřelo několik dětí.  Marie Terezie byla příkladnou matkou. Přivedla na svět šestnáct potomků, z nichž se deset dožilo dospělého věku.  Dva synové – Josef II. a Leopold II. – to dotáhli na císaře, dcera Marie Antoinetta  pod gilotinu.  Vdala se za Ludvíka XVI. a během Velké francouzské revoluce byli oba popraveni.  I když měla Marie Terezie k dětem spoustu služebnictva, kojné, komorné, vychovatelky i učitele, na tehdejší dobu se věnovala svým ratolestem až neobvykle.  Účastnila se hodin hudby i jazyků, hrála svým dětem na cembalo, zpívala jim a dokonce je učila i svůj oblíbený menuet. Organizovala každému z dětí denní program. Vypracovávala přesné pokyny, kdy které dítě bude vstávat a kdy půjde spát, plánovala vyučování i zájmové aktivity. Sama vstávala před sedmou hodinou ranní. Po krátké toaletě a snídani děti osobně navštívila, promluvila s nimi i s jejich vychovateli. Dopoledne se věnovala státnickým povinnostem, ale po obědě trávila opět čas s dětmi. Chodili společně na procházky, později na vyjížďky na koních. Každý rok s dětmi nacvičila divadelní vystoupení.  Děti ale nerozmazlovala. Když zlobily, uměla i trestat. Zakazovala moučníky, tak jako matky o dvě stě i tři sta let později. Když na sklonku života rozhodovala o státnických povinnostech se svým nejstarším synem Josefem II., následníkem trůnu, uměla si prosadit svou a dávala mu najevo, že je stále její dítě a musí poslouchat. Marie Terezie vládla čtyřicet let. Když si uvědomíme, že většinu rozhodnutí dělala těhotná, tedy ve stavu, kdy se ženy odebírají na mateřskou dovolenou, zaslouží o to větší obdiv.  Zemřela na zápal plic 29. listopadu 1780 ve věku 63 let.  Je pochovaná vedle svého manžela Františka I. Lotrinského v kapucínské hrobce ve Vídni.

Gabriello Mattei – Marie Terezie kolem roku 1736-1740

Martin van Meytens – Marie Terezie Habsburská

Andreas Moller – Mladá Marie Terezie okolo roku 1727

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Gabriello Mattei, Martin van Meytens, Andreas Moller

Případ klenotů uloupených u soudu – Michal Dlouhý

V létě roku 1931 došlo v Hradci Králové ke zvláštnímu případu. Správa tamního krajského soudu zjistila vyloupení pokladny, v níž byly uloženy různé doličné předměty, zejména ty vzácnější jako klenoty a jiné cennosti.

Případ byl okamžitě prezidentem krajského soudu telefonicky oznámen pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Hradci Králové působící v celém obvodu královéhradeckého krajského soudu.

Hlídku pátračky, která se na motorovém kole s postranním vozíkem v mžiku dostavila do soudní budovy vedl osobně její velitel vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc a jejím členem byl i vůdce služebního psa štábní strážmistr Josef Arazim se služebním psem, fenou německého ovčáka Sylvou.

Na místě bylo zjištěno, že v soudní budově se momentálně pohybuje značné množství osob, a tudíž nepřipadá v úvahu použití služebního psa Sylvy vedené štábním strážmistrem Arazimem. Dále bylo zjištěno že došlo k vyloupení ocelové pokladny v soudní kanceláři přes zámky. Dveře dané kanceláře byly v oblasti zámku vypáčeny. Naproti tomu nebylo zjištěno, kudy pachatel do budovy vniknul. To nahrávalo domněnce, že se mohl v rozlehlé soudní budově předchozího dne schovat a nechat se zde zamknout a následně odejít po jejím odemknutí pro veřejnost druhého dne. Problémem bylo, že daná kancelář nebyla pravidelně soudními úředníky navštěvována a její vyloupení bylo zjištěno až s odstupem několika dní. Tudíž nebylo jasné, kdy k činu vlastně došlo.

Provedenou inventurou bylo zjištěno, že z vyloupené pokladny byly odcizeny skvosty v celkové ceně přesahující 40.000 Kč.

Přes veškerou snahu příslušníků královéhradecké pátračky se ani po rozeslání pátracích oběžníků na všechny četnické stanice, pátrací stanice a státní policejní úřady v celém státě s popisem případu a podrobným popisem odcizených věcí se pachatele činu nepodařilo dopadnout. Z toho důvodu musel být zapsán do Přehledu činů, jichž pachatelé zůstali nevypátráni.

Vážně podezření padlo na vrchního soudního oficiála Jana Václavíka, avšak nebyly proti jeho osobě zjištěny žádné přímé důkazy.

Až po více než roce v říjnu roku 1932 se tamní pátrací stanici přihlásil královéhradecký klenotník Jaroslav Souček s tím, že byl jednou ženou požádán o ocenění smaragdového prstenu v ceně 8000 Kč, v němž poznal svůj majetek, který mu byl před lety odcizen při vloupání do jeho klenotnického závodu. Ženě, o níž zjistil, že se jmenuje Anna Stránská sdělil, že uvedený šperk je téměř bezcenný a vykoupil jej od Stránské za pouhých 40 Kč.

Pátračka okamžitě rozjela svoji činnost a zjistila, že Anna Stránská žije ve společné domácnosti s jistým Oldřichem Dvořákem, který má svůj trestní list poskvrněn několika záznamy o odpykaných trestech. Poslední z nich dokonce před více než rokem odpykával ve věznici královéhradeckého krajského soudu.

Z uvedeného důvodu byli jak Dvořák, tak Stránská zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby. Aby bylo zabráněno případným problémům v budově krajského soudu v Hradci Králové, byli oba umístěni ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavi.

Výslechy vedenými vrchním strážmistrem Šiktancem bylo zjištěno, že trestanec Oldřich Dvořák domovsky příslušný do Unhoště v politickém okrese Kladno si ve věznici krajského soudu v Hradci Králové odpykával uložený šestiměsíční trest. V rámci svého trestu několikrát uklízel kanceláře krajského soudu. Přitom měl možnost podrobně se seznámit s budovou krajského soudu a jeho jednotlivými místnostmi. Po svém propuštění, na místo toho, aby byl trestem napraven, vydal se opět na cestu zločince. Po několika málo týdnech přišel ve všední den do soudní budovy, schoval se zde a nechal se v budově přes noc zavřít. V noci se vloupal do kanceláře, v níž byly uloženy různé doličné a zajištěné předměty a cennosti. Druhý den ráno, po otevření budovy pro veřejnost jakoby nic jak se svým lupičským náčiním, tak i se svým lupem odešel.

Další pátrání četnictva bylo zaměřeno na zbývající uloupené klenoty. Podařilo se nalézt a zajistit platinový náhrdelník v ceně 18.000 Kč. O něm Dvořák nejprve uvedl, že jej hodil do piletického potoka. Jím označené místo bylo důkladně četnictvem prohledáno, avšak bezvýsledně.

Až při dalším výslechu Dvořák uvedl, že náhrdelník daroval jisté Marii Zimové z Velkého Poříčí u Hronova. Zimová při konfrontaci s Dvořákem doznala, že si šperk uschovala u své matky, poté co si jej u zlatníka nechala opravit, a dokonce si u zlatníka zjišťovala jeho cenu. I Zimová byla zatčena, jelikož věděla o tom, že šperk pochází z krádeže a byla dodána do vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové.

Královéhradecká pátračka zjistila i úkryt zlatých hodinek, o kterých při výslechu Dvořák vrchnímu strážmistru Šiktancovi uvedl, že z obavy před usvědčením je předal neznámému muži. Pátráním bylo zjištěno, že oním mužem byl Ladislav Hladík z Rudné u Prahy, u něhož byly hodinky skutečně nalezeny. Hladík byl rovněž zatčen a dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Praze na Pankráci.

Nepodařilo se prozatím vypátrat poslední odcizený klenot, a to pánský prsten v ceně 4500 Kč.

Největším zadostiučiněním bylo zatčení a usvědčení Oldřicha Dvořáka pro neprávem podezřívaného vrchního soudního oficiála Václavíka.

Vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Bonusová povídka „Kritický den“ Hana Lajtkepová

Televizi zase tak moc nesleduji, ale tu a tam se ráda podívám na nějaký oddechový film. Například „Jáchyme, hoď ho do stroje“. Člověk se pobaví a zasměje se naivitě lidí, kteří vážně věří na „kritické dny.“ Přece dny máme takové, jaké si je uděláme, ne?
Dnes ale přišel den, kdy i mně hlavou proběhla myšlenka, zda na těch kritických dnech něco nebude…
Pár dnů zpátky mě položilo dost drsné nachlazení, cosi, na co jsem dostala i antibiotika. Ztratila jsem chuť i čich, a to zcela. To je pro kuchařku dost velký hendikep, ale já byla schopná jít něco tvořit do kuchyně až dnes, takže mě už ta ztráta netrápila. To byla ovšem chyba.
Nechtěla jsem se pouštět do žádných větších akcí, takže jsem začala zlehka – oškrábala jsem brambory, dala je vařit a odešla vyřizovat e-maily. Náhle se z některého z balkónu sousedů ozvala pořádná rána. Co to…? Přes clonu jsem zacítila jakýsi zápach. Sakra, no jo, dneska jsou čarodějnice a nějaký chytrák zřejmě griluje na balkóně! To musí být strašný smrad, když to prorazilo i to mé „necítění.“ Zápach neustával a já naštvaně běžela na náš balkón, abych objevila viníka. Leč nikdo nikde nic negriloval. Na druhé straně domu také ne! Z těch grilovacích myšlenek jsem pocítila hlad, ale ještě chvíli mi trvalo, než jsem došla do kuchyně. Právě ve chvíli, kdy se varná deska s pípnutím vyčerpaně vypnula. Brambory!!!!!
Ano, tušíte správně. Na brambory jsem naprosto zapomněla a můj ztracený čich mne včas neupozornil, že se něco děje. V hrnci, který právě dosloužil, se kouřilo z černých uhlů, které bývaly bramborami. Holýma rukama jsem popadla hrnec. Auuuuu! Horké nádobí mi vypadlo z popálených prstů a dosedlo na kuchyňskou linku. Jen to zasyčelo a ucítila jsem nový zápach. Bylo mi jasné, co se děje. Rychle jsem navlékla chňapky a nebezpečné nádobí přemístila na nehořlavou podložku. Pozdě. Na lince byl vypálený úhledný kruh od rozpáleného dna. Vařím už dlouhé roky, ale tohle se mi stalo poprvé.
Zchladila jsem si popálené ruce ve studené vodě a s povzdechem oškrábala novou várku brambor. Pak jsem kajícně nařídila minutku. Vím, měla jsem to udělat i poprvé, ale přece umím uvařit brambory!
V břiše mi hlasitě zakručelo a já si vzpomněla, proč jsem do kuchyně původně přišla – přece jsem chtěla něco sníst. Ukrojila jsem si kus chleba, namazala máslem a obložila dobrotami. Chuť sice nemám, ale můžu si jí přestavovat. Labužnicky jsem se do krajíce zakousla, ale už při třetím soustu přišla zrada. Nakrájené rajče se rozhodlo, že si zblízka prohlédne podlahu. Tak to ne. Chňapla jsem, abych neposlušnou zeleninu zachytila, ale místo rajčete mé zuby pevně stiskly jeden z mých prstů třímajících svačinku. Bolest a leknutí udělaly své. Chléb následoval rajče a na podlaze se rozplácl, pochopitelně namazaným dolů. Nevěřícně jsem zírala na prst s otisky svého chrupu a znovu jsem zamířila ke kohoutku se studenou vodou. Ve stínu nečekaných událostí jsem se chovala značně hloupě. Přece je potřeba nejdřív uklidit svinčík. Tohle mi došlo hned v následujících vteřinách, když mi noha podjela na jednom z rajčátek. Ano, následovala jsem mou svačinu a dopadla plnou vahou na tvrdou dlažbu. Pořádně jsem si narazila kostrč a to můžu mluvit o štěstí, že jsem dosedla na měkký chleba.
To je ale den „blbec“, hm, kritický den. A pak jsem se rozesmála. Po tvářích mi stékaly slzy smíchu i bolesti. Tak dost! Mám být šikovnější a víc u práce přemýšlet. Smůlu, pokud fakt existuje, jsem si určitě na dlouhou dobu vybrala, tak můžu být klidná.
Trochu neohrabaně, stále se ještě trochu pochechtávajíc, jsem se začala sbírat ze země. Při té činnosti jsem poněkud víc drcla do stolu a pak už jen s hrůzou sledovala padající kosmetické zrcadlo…



Na text v povídce se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

Smoothie pro lepší vstávání do práce

Probudili jste se bez energie a s pocitem, že na Vás něco leze? Tak si udělejte smoothie, které vás postaví na nohy!

300 ml libovolného rostlinného mléka
200 g mraženého lesního ovoce (nebo jahod)
1 hrst čerstvého baby špenátu
1 cm čerstvého zázvoru
šťáva z ½ středního citronu

Všechny ingredience dejte do mixéru, umixujte dohladka a ihned podávejte.

(JT), foto pixabay

Soutěž: Vyhrajte vstupenky na muzikál DOKTOR FAUST v Divadle Na Maninách

Oceněný český muzikál s živým orchestrem, jehož příběh vychází z Goetheho tragédie o středověkém německém učenci, který vyměnil svou duši za slávu, bohatství a mládí. Ten si na začátku příběhu žalostně uvědomuje, že zestárl, aniž by dosáhl skutečného poznání, proslulosti. Klasický příběh s mysteriózním i romantickým nádechem uvádí Divadlo Na Maninách od 14. dubna 2023.

OBSAZENÍ:

Doktor Faust: Tomáš Trapl, Zbyněk Fric

Mefistofeles – muž:  Ladislav Korbel, Viktor Aaron

Mefistofeles – žena: Nikola Ciprová, Elis Ochmanová, Markéta Pešková

Markétka: Natálie Grossová, Marianna Polyáková, Lenka Stejskalová

Jindřich: Lukáš Randák, Filip Antonio, Jakub Mauer

Matka: Dita Hořínková, Marie Šlehoferová

Čarodějka Iklil: Kateřina Herčíková, Kateřina Michejdová, Monika Sommerová

AUTOŘI:

Hudba a hudební aranžmá: Vojtěch Adamčík
Scénář a texty písní: Jan Batysta
Dramaturgie: David Cody

Soutěžní otázka:

Od kterého roku se muzikál Doktor Faust hraje v Divadle na Maninách?

  1. 2022
  2. 2023
  3. 2024

Vylosujeme 2 výherce kteří vyhrají 2 vstupenky na muzikál Doktor Faust v Divadle Na Maninách, 8. 6. 2024, od 18:00 hod.

Odpovědi posílejte do 6. 6. 2024 s Vašim jménem  na: redakce@artstarvip.cz 
Vstupenky budou pro výherce připraveny 8. 6. 2024 na pokladně divadla před představením!

Řídíme se GDPR a s Vašimi osobními údaji nakládáme v souladu se zákonem. Kontaktní údaje slouží pouze k doručení případné výhry.

AH

Zdroj: DNM

 

Edgar Degas – Impresionismus

Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, se narodil 19. července 1834 v Paříži. Byl francouzský malíř, který byl považován za impresionistu, za něhož se ale sám nikdy nepovažoval, i když byl jedním z hlavních iniciátorů impresionistických výstav.

Edgar Degas stál mimo impresionistické hnutí a zdráhal se pojem „impresionismus“ vůbec přijmout. Byl zaujatý postavou v pohybu. Proto také, kromě baletek, zobrazoval i koňské dostihy. Aby mohl lépe kreslit postavy s jejich stíny a liniemi, nepoužíval Degas techniky impresionistů. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské Opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval baletky na jevišti, při zkouškách, v šatnách i ve chvílích odpočinku.

Čtyří baletky na scéně

Degasovo dílo je už svou tematikou, ale i provedením příliš jedinečné na to, aby nalezlo mnoho následníků. To platí i pro Čechy. V roce 1902 uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes pro české malířství zásadní výstavu s názvem Moderní francouzské umění. Spolu s dalšími impresionisty zde vystavoval i Degas. Z českých malířů měl k Degasovi nejblíže zřejmě Miloš Jiránek. Publikoval o něm v časopisu Volné směry a vystopovat Degasův vliv lze i na jeho obrazech. Z Degasovy tvorby vycházel v určité fázi svého vývoje i fotograf Karel Ludwig.

Žena s chryzantémami

1865

Žena s chryzantémami z roku 1865 je model, paní Paula Valpinçonová, zcela zatlačena na pravou stranu zobrazovaného prostoru vázou s obrovskou kyticí chryzantém.

Baletky

1884-1885

Obrazem Baletky se Degas navrací k již okusenému ovoci ve své tvorbě – odpočívajícím baletkám. Současně se navrací ke stylu malování, při kterém potlačuje detaily, vymazává rysy v obličeji i na těle a obdarovává postavy anonymitou. Přestože stále pracuje se svým starým stylem, Baletky jsou inovativní svou velikostí i kompozicí a bez pochyby patří do období označovaného jako Degasovo klasické období. To bylo odpovědí na volání mnohých kritiků, kteří protestovali proti množství používaných barev nebo liniím, které neodpovídaly soudobým malířským ideálům. Baletky jsou tak určitým manifestem. Toto dílo je předzvěstí působivé řady obraů baletek, které Degas vypracoval mezi 1890 a 1900.

Skupina tanečnic

Degas byl zaníceným pozorovatelem lidí, zejména žen, které jsou snad nejčastějším námětem jeho obrazů. Ve studiích modistek, tanečnic, žehlířek a pradlen usiloval o naprostou objektivitu. Své modely znázorňoval v přirozených pozicích, podobně jak by je zachytil fotografický objektiv. To ho později přivedlo k vlastnímu fotografování. Pečlivé studium japonských dřevořezů ho přivedlo k experimentování s nezvyklými úhly pohledu na předměty obrazů a neobvyklou kompozicí. Patrné to je např. na pozdním obraze Skupina tanečnic, v níž jsou všechny dívky nakupené v jednom rohu místnosti.

Orchestr v opeře

U modistky

Zcela nevidomý a částečně hluchý Edgar Degas 27. září 1917 v Paříži zemřel. Je pochován v rodinné hrobce na pařížském hřbitově Montmartre.

Dům U Zlatého prstenu: Praha Karla IV. – středověké město

Multimediální expozice Praha Karla IV. přibližuje Karlovy představy i vlastní realitu proměny Prahy za vlády Lucemburků. K atraktivním exponátům patří např. modely Vyšehradu a Pražského hradu či chrámu sv. Víta, který v Karlově době sloužil náboženským i státnickým potřebám. Zcela novou představu nabízí model Nového hrádku u Kunratic, sídla krále Václava IV., vytvořený podle nejnovějších poznatků získaných archeologickým výzkumem.

Samostatnou částí expozice je dětské muzeum, které nejmenším návštěvníkům nabízí možnost na vlastní kůži proniknout do různých oblastí života karlovské Prahy.

Expozice má dvě patra a je i v angličtině.

Virtuální prezentace seznamují se způsobem městské správy i stavbou středověkého mostu. Dramatická zastavení přibližují atmosféru města, jeho života a některých událostí, Karlovo narození, jeho příchod do Prahy v roce 1333, korunovaci i pohřeb. Videomapping na modelu celého pražského souměstí a modelu Karlova náměstí s blízkým okolím představuje stavební a urbanistický rozvoj města v průběhu 14. století. Každodenní život města i jeho obyvatel v době lucemburské ilustrují unikátní archeologické nálezy i další originální předměty ze sbírek Muzea města Prahy, pražského pracoviště Národního památkového ústavu a dalších institucí.

Místo konání:

Dům U Zlatého prstenu

Týnská 630/6
110 00 Praha 1 – Staré Město
zobrazit na mapě

AH

Zdroj: muzeumprahy.cz

San Francisco: Zlatá brána Ameriky a město básníků

Tohle město je známé zároveň jako zlatá brána Ameriky – vítejte v San Francisku s monumentálním a ikonickým mostem Golden Gate! San Francisco se v průběhu let proměnilo v jeden ze symbolů Spojených států. Do všeobecného povědomí se zapsalo nejen slavným mostem Golden Gate, ale také bezútěšným vězením Alcatraz i řadou osobností.

Být v San Francisku, a nepřejet či nepřejít pěšky Golden Gate Bridge znamená takřka hřích. Ikonický most vznikal mezi roky 1933 a 1937. Jestliže po návratu do městského centra vyjedete do 27. poschodí slavného mrakodrapu Transamerica Pyramid, budete se moct pokochat úžasným panoramatem metropole. Pokud by vám ovšem stačil komornější výhled, určitě navštivte pozoruhodnou věž Coit Tower na Telegraph Hill, která vyrostla v roce 1933 na počest hasičů.

Vyznavači moderního umění by zas rozhodně neměli vynechat fascinující Museum of Modern Art, kde jsou zastoupeni nejen stěžejní tvůrci 19. a 20. století, od Henriho Matisse přes Andyho Warhola po Jacksona Pollocka. V San Francisku si zkrátka přijde na své každý – ať už milovník abstraktních obrazů, monumentální architektury, nádherných výhledů, nebo ikonických pamětihodností.

 

Kolem sanfranciské Columbus Avenue se od 50. let 20. století psala nová kapitola americké literatury. Skupina mladých tvůrců, sdružených okolo básníka a nakladatele Lawrence Ferlinghettiho, začala veřejně zpochybňovat umělecké a společenské konvence. Avantgardní autoři jako Allen Ginsberg, Gregory Corso či Jack Kerouac dokonce organizovali provokativní čtení. Ferlinghetti pak vydal Kerouacův román Na cestě nebo Ginsbergovu sbírku Kvílení. Jeho legendární knihkupectví City Lights Bookstore na 261 Columbus Avenue a protější Vesuvio Cafe přitom dodneška představují cíl nejednoho milovníka literatury a beatnického hnutí.

Velká výhoda San Franciska spočívá v tom, že se dá obejít pěšky. Nejlepší je vyrazit z centrálního náměstí Union Square, v jehož blízkosti se rozkládá malebná čínská čtvrť. O pár kroků dál, na křižovatce Powell Street a Market Street, narazíte na konečnou proslulé tramvaje Cable Car, s kořeny sahajícími až do konce 19. století. Z původních osmi tras zůstaly v provozu tři a na zmíněné křižovatce najdete nejatraktivnější linku číslo 60 Powell–Hide. Konečná stanice přitom funguje jako točna, kde se šestitunový vůz nadzvedne do vzduchu a otočí se do protisměru. Není divu, že si netradiční podívanou fotí snad každý turista.

K největší místní atrakci patří vězení Alcatraz. Někdejší vojenská pevnost na skalnatém, asi osmihektarovém ostrově se začátkem 20. století proměnila ve věznici. Žádná z cel o rozměru 3 × 1,5 metru se přitom nedotýkala vnější stěny stavby a zabezpečení bylo natolik vysoké, že se v Alcatrazu ocitali ti nejhorší zločinci. Nejznámějším z nich se stal nepochybně Al Capone, jehož bývalá cela se dodnes těší velkému zájmu turistů.

AH

Zdroj: Amerika.cz, cestovani-po-usa.cz

Pozvánka na vernisáž výstavy: Jak vnímáme

Dne 21. 5. 2024 bude v 18:00 hodin zahájena výstava s názvem „Jak vnímáme“ ve Vinárně náplavní v centru Prahy. Vernisáží hudebně doprovodí umělec Ondřej Kvita.

Adresa: Vinárna náplavní, Náplavní 9, 120 00 Nové Město.

Výstava pojednává o zachycení okamžiků žití a jiném vnímání každého z vystavujících.

Výstavu dvaceti tří fotografů a jejich fotografií zorganizovala Jana Tesaříková, která vybrala dle svého uvážení fotografie přispívajících členů ze skupiny „Fotíme srdcem“, která vznikla v roce 2018 a může se pyšnit členy jako je například výtvarník Vladimír Kočička, Irena Vorlíčkova, Zdena Bočarova a Jiří Navrátil, kteří se nevěnují jen focení, ale také malováním obrazů.

Za zmínku stojí, že na výstavě bude také viset fotografie od uznávaného fotografa Zdenka Dlouhého z Chomutova, kterému náleží několik ocenění, o kterých vám velice rád poví na vernisáži.

Dále zde uvidíte fotografii od výtečných fotografů Miroslava Krhounka, Pavly Sirůčkové, Zdenka Fišra nebo Jirky „Pixly“ Skalníka, kteří měli nemálo výstav.

Vystavující:

Andrea Benková
Dana Švaňová
Eva Floret
Hana Lajtkepová
Hana Popovičová
Irena Vorlíčková
Jana Tesaříková
Jirka „Pixla,, Skalník
Jirka Hub
Jiří Navrátil
Jiří Veselý
Lenka Dvořáková
Milan Vícha
Miroslav Krhounek
Monika Rajská
Pavla Sirůčková
Rony Brzák
Vláďa Kočička
Zdena Bočarova
Zdeněk Dlouhý
Zdeněk Fišr
Zdeněk Kuthan
Zuzana Fuchsová

Určitě zavítejte na vernisáž nebo jen na prohlídku dle pracovní doby vinárny.

Obraz od Jiřího navrátila (fotografie z archivu Jiřího Navrátila)

(JT), titulní fotografie Miroslav Krhounek (fotografie, kterou můžete vidět na výstavě)