Autor: Artstar admin

Antoine de Saint-Exupéry dal světu Malého prince

Antoine  Marie Roger  de Saint-Exupéry se narodil 29. června 1900 v Lyonu jako prostřední z pěti dětí ve šlechtické rodině. Dětství strávil na zámcích svých prarodičů a tety, protože otec po narození poslední dcery náhle zemřel a matka zůstala s dětmi sama. Antoine ji velmi miloval. Navštěvoval s bratrem jezuitskou kolej a již od dětství psal básně a zajímal se o letadla.

Na začátku první světové války se jeho matka stala ošetřovatelkou, Antoine studoval ve Švýcarsku (bratr zemřel), kde složil maturitní zkoušku. Poté se přesunul do Paříže, kde začal studovat architekturu a sblížil se s literárními kruhy. V roce 1921 narukoval k leteckému pluku a po složení náročných zkoušek se stal stíhačem. Při nehodě mu praskla lebka, v roce 1923 odešel do civilu. Stal se úředníkem a obchodníkem, ale stále snil o létání.

Začal se věnovat psaní, v roce 1926 mu vyšla první novela Letec. Podařilo se mu usednout opět za knipl, stal se pilotem letecké pošty. Pomáhal zakládat letecké linky v Patagonii. V roce 1934 pracoval pro společnost Air France v Asii. Nevyhýbaly se mu ani havárie a zranění, kterého ale od létání neodradily. Za druhé světové válce školil nové piloty a stal se leteckým průzkumníkem, po nehodě byl zařazen do zálohy, ale v roce 1944 se opět vrátil i přes svůj věk mezi aktivní piloty. Jeho poslední let, z něhož se už nevrátil, se uskutečnil nad Korsikou 31. července 1944.

Saint-Exupéryho dílo je spojeno s jeho povoláním. Na zkušenostech letce vybudoval svou hrdinskou životní filozofii: cílem života není dobrodružství, ale čin jako oběť pro druhé. Samota letce mu umožňuje podívat se z výšky na svět a člověka a hledat jeho pravé poslání. V tomto duchu vytvořil nejen své „letecké romány“Pošta na jih (1929), Noční let (1931) a Země lidí (1939), ale rovněž filozoficky meditativní Citadelu (posmrtně 1948) a moderní pohádku pro děti Malý princ (1943).

Malý princ

Příběh je stylizován jako vyprávění pilota, který havaroval s letadlem na Sahaře. Uprostřed pustiny potkává malého prince z daleké planetky. V jednoduchém epickém rámci je Malý princ volným souborem básnicko- filozofických miniatur, v nichž je s obvyklými hodnotami moderního světa (ovládání přírody, egocentrismus, poživačný materialismus, racionalismus, závod s časem) konfrontován pohádkový dětský hrdina, který vidí vážnost a důležitost v něčem jiném: v hodnotách srdce, v přátelství, lásce. Střet dětského světa se světem dospělých se zde tak stává v konkrétní rovině školou umění žít, v obecné rovině pak přesahuje v podobenstvích o možných východiscích z pociťované krize člověka v moderní západní civilizaci. Saint – Exupéry věnoval tuto knížku svému příteli Léonu Werthovi, který byl Žid a schovával se v jedné vesnici před fašisty. Malý princ patří mezi 50 nejprodávanějších knih na světě. Většina vydání obsahuje autorovy kresby.

Země lidí

Země lidí je knihou pro dospělé, v níž autor více do hloubky rozvedl myšlenky z Malého prince. Snahou bylo vydat burcující poselství k lidstvu, bezhlavě se řítícímu do nové válečné tragédie. Tomu podřídil celkovou výstavbu díla. Veškerá autobiografická fakta (vzpomínky na kamarády, setkání s lidmi v poušti, ve válce) jsou volena s jednoznačným záměrem podepřít apelativní dosah vlastních autorových úvah o lidské sounáležitosti (beduín nabízí zbloudilcům v poušti vodu), o nutnosti respektu k víře a pravdě každého člověka, o síle a hrdinství člověka, o zbytečném mrhání lidskými hodnotami. Hlavním motivem je důvěra v budoucnost člověka.

AH

Foto: Diospi-suyana, biography.com, wikipedia

Podologie pro každého z nás

Bolí Vás plosky nohou? Začínají se Vám vybočovat palce? Zarůstají Vám nehty? Máte mykózu na nehtech? Přejete si mít hladkou pokožku nohou a správně ostříhané nehty? Tak pak jste tu správně.

Ráda bych se Vám představila. Jmenuji se Ing. Petra Kliková a věnuji se pedikúře už po mnoho let. Původně jsem se věnovala především manikúře a gelovým a akrylovým nehtům. Hledala jsem další vzdělávání v oboru a zjistila jsem, že je celé pole nových informací. Chtěla jsem vědět, jak správně masírovat, přihlásila jsem se na rekvalifikaci masérského kurzu. Chtěla jsem rozumět kosmetice, přihlásila jsem se na kurz kosmetiky. Chtěla jsem jít do hloubky u podologie a začala jsem chodit na všechna dostupná školení
pro nezdravotníky i zdravotníky. Nenechte se ale mást. Obor podologie zatím není zdravotní obor.

V zahraničí jsou na něj již zavedené studijní obory. U nás pro to zatím není dostačené množství podpory ve vládě a dostatečný zájem jednotlivců. Časem se to ale věřím otočí. Proto jsem část kurzů absolvovala v Německu, část na Slovensku, velkou část kurzů jsem absolvovala i v Česku. Obor podologie mě učaroval a už jsem u něj zůstala. Začalo to odbornými přednáškami z diabetologie, dermatologie, dermatovenerologie, fyzioterapie… a dnes se věnujeme péči o nohy a měsíčně jako tým ošetříme kolem 1000 klientů.

Začalo to jako odborná přístrojová pedikúra s vysokým standardem hygieny a pečlivou prací. Klasická mokrá pedikúra je náročná jak pro terapeuta, tak pro klientovu pokožku. Při mokré pedikúře se odstraňuje mnoho kůže a následně pak dochází k tomu, že se pokožka ráda a znovu ve velké míře obnovuje. Takže na oko je hezké, že vidíte, kolik kůže bylo „ořezáno“, ale na druhou stranu, je tato vrstva kůže ochranná. Není to tedy výhodné ani pro jednu stranu. Terapeut se snaží hodně kůže odstranit a hodně kůže naroste. To nemá veselý konec.

Odborná přístrojová pedikúra

Oproti tomu přístrojová pedikúra je šetrná, nánosy kůže odstraní postupně. Je to taková lest. Kdy se postupně obrušuje více a více zrohovatělé pokožky a následně dochází k tomu, že se kůže ne tak rychle obnovuje znovu. Kdo chodí pravidelně na přístrojovou pedikúru, si brzy všimne, že je to práce s bruskou, jež je efektivnější a pečlivější. Maličké frézky se dostanou do míst, kam se jinak nedá dostat. Rukou se těžko vytvoří například až 20 000 otáček za minutu. Přístrojová pedikúra má tedy veliké benefity jak pro klienta, tak pro terapeuta. Našemu ošetření říkáme – odborná přístrojová pedikúra.

Kosmetologická pedikúra

Zbavíme Vás šetrně nánosů otlaků, uděláme perfektní pedikúru a dokonce máme kosmetologické ošetření, kdy se pokožka chodidla vyživí do hloubky a opravdu jde následně poznat rozdíl při chůzi. Tomuto ošetření říkáme kosmetologické ošetření KART. Je to ošetření, jež šetrně odstraní otlaky a zjemní pokožku až do hlubších vrstev. Je to unikátní, šetrné a opravdu jedinečné ošetření, doporučujeme všem vyzkoušet. Budete unešeni.

Hilarion – Podologický Institut

Thámova 20, 186 00 Praha 8-Karlín

Telefon: 732 882 790

Autor: Ing. Petra Kliková

Foto: Hilarion – Podologický Institut

O stopách bosých nohou – Michal Dlouhý

Velitel pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Českých Budějovicích vrchní strážmistr Jan Kadlec vyprávěl o případu několikanásobného žháře, kterého usvědčily stopy bosých nohou.

Od počátku roku 1930 docházelo v obci Libín spadající do obvodu četnické stanice Ledenice v soudním okrese Lišov k požárům, které byly nepochybně úmyslně zakládány.

V polovině roku se již jednalo o pátý případ a způsobené škody představovaly statisícové částky.

To bylo ostatně důvodem, že se libínskými případy začala kromě místně příslušné četnické stanice Ledenice intenzivně zabývat i českobudějovická pátrací stanice.

Jako v pořadí šestý vypukl požár na půdě obytného stavení rolníka Františka Kubíčka v Libíně a tento záhy zachvátil celé stavení hrozil zkázou i sousedním hospodářským budovám.

K požáru se sjelo několik hasičských sborů, nejen z místa, ale i z širokého okolí a s vypětím sil se požár podařilo zdolat a zabránit jeho rozšíření na další budovy a usedlosti v obci.

Kromě hlídky ledenické četnické stanice se na místo dostavilo i plně obsazené motorové kolo pátračky z Českých Budějovic.

Vyšetřováním četnictva bylo zjištěno, že požárem způsobená škoda není kryta pojištěním. Tím pádem byl vyloučen motiv založení požáru s cílem získat výplatu pojistky, jak bylo uvažováno ve třech z pěti předchozích případů.

Požár v Kubíčkově usedlosti způsobil v obci i jejím okolí nebývalý rozruch a byl doplňován výtkami na adresu četnictva, že není schopno dopadnout a usvědčit žháře, který musí pocházet z obce samotné.

Zpočátku nebylo možno, stejně tak jako v předchozích případech, zjistit vlastní příčinu požáru. V tomto případě se však na četníky usmálo přece jen štěstí.

Podezření padlo na 21 roků starého syna místního rolníka Karla Pumpera. Obyvateli obce byl slabomyslný mladík podezírán již v minulých případech, avšak se jej nepodařilo usvědčit. Vědělo se o něm, že si rád ve své slabomyslnosti dělá ohně, kolem kterých poté obíhá a modlí se při tom.

Pozorný fotograf pátrací stanice nalezl v blátě u vyhořelého Kubíčkova statku stopy bosých nohou. Tytéž stopy byly i na kmeni stromu těsně přiléhajícího k vyhořelé budově, kudy nepochybně lezl žhář, když stavení zapaloval.

Právě stejné stopy zanechával Karel Pumper, který stále pobíhal okolo požářiště. Proto byl mladík předveden k obecnímu starostovi a zde byl vyslýchán. Jakoukoli vinu na založení tohoto i předchozích požárů však odmítal.

Mezitím byly stopy ofotografovány a odlity do sádry. Spolu s těmito důkazy byl Karel Pumper zatčen a dodán do vazby okresního soudu v Lišově.

Jelikož se všeobecně vědělo, že mladík je duševně zatížen, bylo navrženo zkoumání jeho duševního stavu a podle jeho výsledku nebyl byl mladík dodán do vazby krajského soudu v Českých Budějovicích, nýbrž do ústavu pro duševně choré.

Na první dojem Pumper zpočátku působil na znalce jako člověk za své činy plně zodpovědný. Po hlubším zkoumání ale soudní znalci konstatovali ve svém závěru známky duševní zaostalosti. Tím pádem nemohl být činěn odpovědným za požáry v obci, které však po jeho dodání do ústavu pro choromyslné ustaly.   

               

Otisk bosé nohy ve stoji a v chůzi

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Muzikálový herec Zbyněk Fric nejen o hlavní roli v muzikálu Doktor Faust v Divadle Na Maninách

Zbyněk Fric je považován za všestranného umělce. Má za sebou desítky muzikálů, ale i činoher a televizních rolí. Jedna z významnějších rolí byla v seriálu Zdivočelá země, kde si zahrál usměvavého Petra přezdívaného Smajl. Nyní účinkuje v několika muzikálech. Hlavní roli získal v muzikálu s živým orchestrem Doktor Faust v Divadle Na Maninách, kde hraje od září 2022 roli starého a unaveného životem Doktora Fausta.

Zbyňku, jak se ti hraje role starého Doktora Fausta?

Doktor Faust je pro mě docela výzva, protože je to zatím nejstarší postava, kterou jsem kdy hrál. Snažím se vždy hledat způsob, abych nepůsobil příliš energicky, ale byl opravdu ten starý muž, který je unaven životem. Jelikož se tak staře ještě necítím, tak se snažím zpomalit rytmus a přizpůsobit se tomu jeho věku, beznaději a celkově té postavě. Je to těžký, ale jak říkám, je to pro mě výzva a ty já mám rád.

Máš něco společného s Doktorem Faustem?

Nooo, někdy si říkám, jestli jsem taky něco ve svém životě nepromarnil.. Jestli jsem neměl třeba některé věci udělat jinak, než jsem udělal, ale to k životu prostě patří. To si bude člověk říkat vždy, pokud nad svým životem alespoň trochu přemýšlí.

Jak probíhá tvoje příprava před představením Doktora Fausta, máš nějaký rituál?

Vždy si přeříkávám texty. Pak se snažím těsně před vstupem na jeviště zklidnit dech, dýchat pomalu, celkově se vnitřně uklidnit. To je asi jediný rituál, který mám přímo před tímhle muzikálem. Jinak se samozřejmě musím vždy rozezpívat.

Jakou roli hraješ nejraději, co ti nejvíce sedne?

Měl jsem období, kdy jsem hrál samé kladné role, romantiky. Poté jsem dostal možnost hrát zápornou postavu Césara v baletním muzikálu Lucrezia Borgia, což byl největší záporák celého představení. A to mě neskutečně bavilo. Protože tam je tak široký obzor, co si ta záporná postava může dovolit…. takže to mě bavilo opravdu moc.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Člověk měl vždy spoustu plánů a chtěl si zahrát tohle a tamto, ale čas běží a já si říkám, že je lepší nic neplánovat a žít ten život tak, jak je a užívat si tu práci, která je a která přijde. Jak se říká.. když člověk plánuje, pán bůh se směje.

Jak relaxuješ mimo jeviště?

Mám velkou zahradu a když se na ni podívám, tak mám pocit, že v tu chvíli už žádný volný čas nemám, protože nevím s čím dřív začít, abych to vůbec všechno stihl. Takže se věnuji domácím pracem. Také jsem si před dvěma lety pořídil čtyři včelstva a to mě baví pozorovat a věnovat se tomu, u toho relaxuju.

Čím se řídíš, jaké máš životní motto?

Měl jsem jedno životní motto: život je dostih a já sázím na koně číslo 8 a kůň číslo 8 jsem já.. Takže vždycky všechno závisí na mě.

Kdy ses rozhodl, že chceš být zpěvákem/hercem?

Od mala jsem věděl, že chci zpívat. Pouštěl jsem si různé skladby, zpíval. Brácha potom dostal kytaru, která ho naštěstí dlouho nebavila, takže jsem si ji přivlastnil, zpíval a hrál  po mejdanech a potom jsem se přihlásil na JAMU na muzikálové herectví, ale tam to dvakrát za sebou nevyšlo. Během těchto dvou let jsem hrál v Horáckém divadle v Jihlavě. Na potřetí jsem se dostal na JAMU i na DAMU, ale na činoherní herectví. Vybral jsem si Prahu, kde jsem už zůstal.

Kde tě teď můžeme vidět hrát?

Kromě Doktora Fausta v Divadle Na Maninách, kde mě můžete vidět do konce sezóny 26.5., 8.6. a 9.6., nejčastěji hraju v Divadle Kalich v muzikálech: Biograf Láska, Voda a krev nad vodou, Mauglí, Srdcový král, Pomáda, od září pak v muzikálu Tajemství. Dále v zájezdovém představení Zavřete oči, swing přichází. Potom v plzeňském divadle Edith Piaf, vrabčák z předměstí – což je moje srdcová záležitost.

A na závěr, ty jsi oslavil letos 53. narozeniny, ale nevypadáš na ně, jsou to geny?

Možná to jsou geny, ale díky bohu mám výhodu, že se většinou pohybuju mezi mladšími kolegy. Navíc tím, že nemám děti, tak na nich nevidím, jak stárnu. Vnitřně si připadám stále mladě a mám pocit, že toho nemám moc za sebou a doufám, že ještě spoustu věcí před sebou.

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Žena obecná: One woman show Ivany Jirešové v Divadle Na Maninách

Žena obecná je one woman show Ivany Jirešové, která se odehrává v její hlavě. Hledala štěstí, lásku a odpovědi na všechny svoje otázky venku, ale co teprve, když jí napadne podívat se, co se děje uvnitř její mysli?

Jaká by byla definice ženy dnes? Žena obecná je tak trochu muž. Kdy se to stalo a jak z toho ven? Otevřená komediální zpověď, kterou byste si v reálném životě nedovolili. Ale když jde o meditaci?

Srdečně Vás zveme na ŽENU OBECNOU, 22. 5.,  od 19:00 hod.,  v Divadle Na Maninách.

Vstupenky zakoupíte zde:

www.divadlonamaninach.cz

  • Režie: Adéla Laštovková Stodolová
  • Hudba: Petr Zeman
  • Kostýmy: Eva Suchánková
  • Scéna: Daniela Šteruská
  • Délka představení: 70 minut bez přestávky
  • Scénář: Daniela Šteruská
  • Projekce: Milan Sodoma

AH

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Zveme vás do Divadla na Maninách: Rebelky

Když přeteče pohár trpělivosti, dochází často na radikální řešení. V brilantní francouzské tragikomedii se náhodně potkají dvě zralé ženy, které se rozhodly, každá z jiného důvodu, vzepřít se nalinkovaným životům a vzít osud zpět do vlastních rukou. Dost bylo příkoří a manipulování! Je na čase, aby o nás přestali rozhodovat jiní! I když jsou Claude a Margot zpočátku jako oheň a voda, prožijí spolu několik dní, na které do smrti nezapomenou.

Srdečně Vás zveme na tuto francouzskou komedii, Rebelky – Divadla Bolka Polívky, 21. 5.,  od 19:00 hod.,  v Divadle Na Maninách, ve které se představí okouzlující Chantal Poullain a Štěpánka Křesťanová . 

Vstupenky zakoupíte zde:

www.divadlonamaninach.cz

 
 

Autor: Pierre Palmade, Christophe Duthuron

Překlad: Alexander Jerie

Režie: Antonín Procházka

AH

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Pierre Auguste Renoir – Impresionismus

Pierre Auguste Renoir, jeden z největších francouzských impresionistů se narodil 25. února 1841 v Limoges.

 Pierre Auguste Renoir

Otec Renoira byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů. V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat na umělecké škole École des Beaux-Arts v Paříži. Během studií často navštěvoval Louvre a tak se seznámil s dílem Antoina Watteaua, Nicolase Lancreta a Francoise Bouchera. Zde také zkoušel malovat stylem Petera Paula Rubense. V dílně učitele Charlese Gleyra poznal přátele, kteří měli podobné umělecké ideje(Alfréda Sisleyho, Frederica Bazilla a Claudea Moneta). Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu vydali do Chailly, kde spolu začali malovat v přírodě. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obraz Esmeralda, který byl inspirovaný Zvoníkem u Matky Boží Viktora Huga. Ve stejném roce poprvé vystavoval své obrazy na salonu, leč uznání se nedostavilo.

Maloval skromně, s pokorou studoval díla jiných malířů. Jeho malby jsou přitom spontánní s volnými, jemnými tahy štětce. Courbet jej inspiroval k zobrazovaní každodenních výjevů běžných lidí, Corot Renoira ovlivnil svou láskou k přírodě a používáním jemných tónů. Nejvíce Renoira ovlivnil Manet, známý svou barvitostí, malou prostorovou hloubkou a širokými tahy štětce. Renoirovy obrazy jsou bezprostřední, zachycují optimistickou atmosféru pařížských ulic a kaváren. Akty jsou proslulé čistotou, jemností, hrou světla na lidském těle.

Na bulváru

Obraz vznikl roku 1875. Možná Renoirův nejznámější pohled na Paříž je právě toto klasické vyobrazení její nejmodernější a nejnovější části v 70. letech 19. století. Obraz Na bulváru je plný barevných skvrn a jasných barev, kterou jsou tolik typické pro impresionismus. Moderní život ve městě je představen pomocí viditelných tahů štětce, což umožňuje pozorovateli vnímat tento svět, jakoby ho právě míjel. To je ta pověstná magie Renoirovy Paříže. Moderní avšak historií protkané město uchvacuje, přestože je představeno velmi subjektivně a zapomocí prchavého dojmu.

Houpačka

Toto dílo vzniklo roku 1876. Ve stejnou dobu jako vznikl obraz Moulin de la Galette namaloval Renoir neméně slavnou Houpačku. Obraz vznikl na zahradě ateliéru. Obrazy vznikaly současně, takže mají i několik společných rysů (rozmazanost, světelné efekty). Z obrazu sálají šťastné a bezstarostné chvíle – mladík se dvoří dívce (s trochu zvednutou spodničkou), které stála modelem Renoirova oblíbená modelka Jeanne. Vše sleduje zaujatá a zvědavá holčička a přítel páru. Svislou kompozici obrazu umocňuje houpačka a strom, jehož profil odpovídá postavě dívky.

Moulin de la Galette

Obraz  Moulin de la Galette je symbolem francouzského impresionismu. Vznikl v roce 1876 v ateliéru na Montmartru, kde se často konaly letní slavnosti pod širým nebem (a pařížští umělci na nich samozřejmě nemohli chybět). Kritici tomuto obrazu vytýkali neuspořádanost kompozice, nepřirozenost záběru (na obraze chybí nebe). Postavy jsou v párech či ve skupinkách, při tanci nebo družné zábavě. Najdeme na něm i rytmus hudby ve střídání černých a žlutých klobouků a světlých a tmavých šatů. Celek je neuvěřitelně živý, veselý a nádherně barevný.

Snídaně veslařů

Snídaně veslařů (1881) zachycuje Renoirovy  přátele při družné zábavě v restauraci Maison Fournaise poblíž Seiny v Chatou. Muž s kloboukem v popředí je malíř Gustave Caillebotte (mecenáš a příznivec impresionistů ). Dáma v popředí s psíkem je Aline Charigot (Renoirova budoucí žena). Charles Ephrussi, bohatý historik umění-amatér, sběratel umění a editor uměleckého časopisu je muž s vysokým kloboukem v pozadí. Ve středu kompozice popijí ze sklenice herečka Ellen Andrée. V pravém horním rohu obrazu flirtují s Jeanne Samary Renoirovi přátelé Eugene Pierre Lestringez a Paul Lhote. Vzadní části obrazu je dcera majitele Louise-Alphonsine Fournaise (opřená o zábradlí) a její bratr Alphonse Fournaise, Jr. (muž vzadu otočený doleva). V popředí obrazu vidíme Angele Legault (žena s kloboučkem) a novináře Adriena Maggiolo (skloněný nad stolem). Stůl vytváří diagonální kompozici rozdělující obraz na dvě části (jedna je plná postav, druhá víceméně prázdná). Renoir do obrazu vpustil hodně světla – výsledek je kontrastní, barevný a plný života.

Tanec na venkově

Mezi ceněné patří i série tří obrazů (1883) Tanec na venkově, Tanec v Bougivalu a Tanec ve městě (mistrně namalovaný pohyb a atmosféra tance). Série tanečních obrazů vyniká spontánností, zážitkem hudby, která je na obraz téměř slyšet. V zápalu tance muži spadl klobouk. Muž vnímá vůni vlasů své taneční partnerky. Kompozice obrazu je svěží (viz šaty ženy, neuklizený stůl) a nenucená. V pozadí jsou nenápadné tváře dalších účastníků bálu. V době, kdy Renoir tento obraz maloval, začal číst knihy o malbě ze 14. století, které kladly důraz na detaily, prokreslení a kontury. Na tomto obraze je tento vliv již patrný. Renoirovo pojetí malby začal doprovázet i na dalších dílech (jeho tzv. ingresovské období).

Tanec v Bougivalu

Tanec ve městě

V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval. Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna (1908).

Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil  Louvre, aby spatřil svá díla viset vedle starých mistrů. Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer. Je pochován na hřbitově v Essoyes, v departementu Aube.

AH

Zdroj: Britannica, Wikipedia

Zanzibar: Okouzlující kousek světa, africký tropický ráj

Už jen samotný název evokuje v každém z nás ideu tropického ráje. Vyvolává v nás představu malebného ostrova s měkkým pískem, bílými plážemi a třpytivou azurovou vodou. Souostroví Zanzibar však nabízí mnohem víc než romantické pobřeží a nádherné západy slunce. Svým návštěvníkům může nabídnout také památky, barvité vůně, chutě a zážitky, které nakrmí duši, omladí tělo a probudí skrytou kreativitu.

Zanzibar je domovem idylických pláží, mírného počasí a teplých tropických vod. Toto souostroví je proslulé čistou teplou vodou, korálovými útesy a bohatým podmořským světem. To z něj bezpochyby dělá perfektní cíl pro šnorchlování a potápění. Je ale také ideálním tipem na dovolenou pro milovníky přírody, kultury a dobrodruhy všeho druhu.

Zanzibar patří k pevninské Tanzanii. Pestrou historii lze vidět v arabských, indických, afrických, perských a evropských vlivech. Za prozkoumání stojí dlážděné uličky staré čtvrti historického města Stone Town, které je na seznamu světového dědictví UNESCO. Narazíte zde na různé architektonické styly, a to jak v mešitách, tak i na obyčejných domech. Stará sídla a paláce, jako je House of Wonders, staré turecké lázně, bazary, stánky s trhy a obchody, vyprávějí příběhy dlouhé a bouřlivé historie. Zanzibar je převážně islámský, což je patrné na životním stylu místních obyvatel a designu všeho druhu – od nábytku a látek až po šperky a řemesla.

Ostrov Zanzibar je známý pro své koření, a to díky pěstování a zpracování hřebíčku, kurkumy, skořice, muškátového oříšku, citronové trávy a černého pepře. Navštívit se tu dají plantáže plné různého koření a dozvědět se tak něco o pěstování těchto plodin, jejich léčivých účincích nebo kulinářském využití. Zajímavé je zažít lahodnou směs chutí na pouličním tržišti v tradičně připravovaných pokrmech.

Zanzibar je také romantický ostrov. Je to ideální místo pro ty, kteří chtějí svůj vztah správně okořenit, ať už jste spolu půl života, nebo jen pár měsíců.  Zanzibar je tím pravým místem pro dlouhé procházky po pláži, odpočinek u vody nebo sledování západů slunce.

Návštěvníci Zanzibaru se mohou těšit také na návštěvu Muzea Freddieho Mercuryho. Muzeum Freddieho Mercuryho je pro fanoušky tohoto hudebníka a všechny, kteří se chtějí dozvědět více o jeho životě a vlivu na svět hudby, povinnou návštěvou. 

AH

Zdroj: zurizanzibar, tanzania-specialist.com

Hrad Bouzov – skvost střední Moravy

Pokud se vydáte na romantický hrad Bouzov, který byl založen na přelomu 13. a 14. století, jistě zavzpomínáte na řadu pohádek a filmů, v nichž se tento romantický hrad objevil. Hrad Bouzov se nachází v malebné krajině Litovelska a Mohelnicka a je oblíbeným místem turistů.

Dnešní podobu získal hrad po rozsáhlé přestavbě v letech 1895-1910. Projekt a plány rekonstrukce vypracoval Georg von Hauberisser na základě požadavků a představ arcivévody Evžena Habsburského, velmistra řádu, který také celou stavbu financoval ze svých soukromých prostředků.

 Hrad v Bouzově je plně zařízen a vybaven. Mobiliář pochází převážně ze soukromých sbírek arcivévody Evžena Habsburského, částečně ze sbírek Německého řádu. Novodobé zařízení pak bylo vyrobeno speciálně pro objekt. Nejcennější částí hradu je novogotická kaple, vybavená gotickým oltářem a vyzdobená náhrobními kameny řádových mistrů z let 1395-1515. Hradní zbrojnice, původní gotický sál starého hradu, je vybavena ukázkami zbraní.

Z prohlídkových tras můžete navštívit několik tras věnovaných reprezentačním a obytným prostorám hradu nebo lze vystoupat do hlásné věže, soudní síně a pokoje hlásného. 

AH

H. A. Giger malíř, sochař a návrhář

Hans Ruedi Giger se narodil v německy mluvící zemi. Světlo světa spatřil 5. února 1940 ve švýcarském městě Chur.

Ve Švýcarsku po povinné školní docházce nastoupil na gymnázium, zaměřil se na techniku, ale maturitu nakonec skládá z kreslení. Byl jako hospitant u švýcarských umělců Venatia Maissena (architekt) a Hanse Stettera (stavitel). Navštěvoval uměleckou školu v Curychu, kde se zaměřil na tvorbu interiérů a průmyslový design. Již v roce 1962 se koná jeho první výstava v Basileji, i když tato výstava je společná s několika dalšími umělci.

V roce 1962 také dokončil školu a seznámil se s herečkou Li Toblerou, do niž se bezhlavě zamiloval. Poznal švýcarské umělce, mezi nimi filmaře Frediho M. Murera, s nímž v roce 1967 natáčí krátký snímek High, který se věnuje Gigerově tvorbě. Díky kontaktům se Giger podílí na dalším filmu, tentokrát 100 minutovém sci-fi dokumentu Swiss Made. Giger s Li se odstěhoval do Londýna na základně přesunu zmíněho režiséra Murera a v roce 1973 natáčí spolu s filmařem další krátký dokument Tagtraum. V roce 1975, kdy Li otevírá svá galerii, spáchá sebevraždu revolverem. Sebevraždu spáchala na základě svých psychický stavů. Giger uspořádal memoriál pro svou družku a dostává další nabídku do chystaného filmu Dune podle představy Franka Herberta, Vymyslel tedy kulisy pro svět Harkonnenů, jenže z projektu sešlo, neboť jako mnoho jiných, nenašel peníze. Giger však nemusí příliš truchlit, neboť jeho velká chvíle je na obzoru.

V roce 1977 letí do Ameriky, kde se účastní výstavy obrazů hororu fantasy. Později přichází nabídky od scénáristy Dan O’Bannon s tím, že by chtěl, aby mu Giger udělal vesmírné monstrum pro připravovaný projekt Alien (Vetřelec).

Režisérem je jmenován do té doby ještě ne tolik výrazný Ridley Scott, který Gigera navšítvil v jeho domovině. Uzavírají s malířem smlouvu a ten se může pustit do portfolia k Vetřelci, které se má stát reklamou k filmu.

Giger pro film vytvořil postavu Vetřelce ve všech jeho stádiích, ale také celou ztroskotanou kosmickou loď, její vnitřek i vnějšek. Díky Carlu Rambaldimu je vytvořen „oblek“ Vetřelce a Scott se mohl pustit do natáčení. Pravdou je, že ve filmu se mimozemské monstrum objeví jen krátce, ale o to je jeho chvíle děsivější a jeho podoba hrůznější.

Malíř získal díky návrhům světový věhlas a jako jeden z hlavních tvůrců – a také jako reklamní tahák – je nucen cestovat na všemožné evropské premiéry filmu, stejně tak nesmí vynechat ani americkou, což ho psychicky i fyzicky vyčerpal, ale poznal svou novou lásku je Mia Bonzanigo, která se stala jeho ženou ještě v roce Vetřelcovy premiéry, tedy 1979. Bohužel manželství netrvá dlouho. Dvojice se rozvádí již po roce a půl, ale rozcházejí se v dobrém a nadále zůstávají přáteli.

Giger ve své tvorbě nijak nezahálil a jeho rozpětí je skutečně ohromující. Dál spolupracuje na filmech, i když mnohé z jeho nápadů nejsou využity. David Lynch natáčí Dunu, ale ignoruje původní umělcovy návrhy harkonnenského světa. Podobně skončil i jeho návrh Batmobilu pro film Batman navždy. Podílel se na filmu Poltergeist II, ale až pozdě zjistil, že tohle není úplně podle jeho gusta. Mimo filmování se věnoval práci, jíž se vyučil, navrhoval nábytek ve svém surrealistickém stylu. Vydal knihy, mezi nimi i pokračování Necronomiconu. Samozřejmě měl výstavy svých prací, přičemž 13. dubna 2005 sám otevřel expozici v Národním technickém muzeu v Praze. Kromě filmového průmyslu a malování se věnoval i hudbě a pomáhal s klipy skupiny Blondie. Mimo jiné navrhl futuristický držák na mikrofon pro zpěváka skupiny Korn Jonathana Davise.

Giger je surrealistou a v současnosti tím nejznámějším a snad i nejnadanějším. Jeho vize byly děsivé, ale uchvacující zároveň. K jejich vytvoření většinou používal techniku airbrush, což je tzv. americká retuš (na plátno se nanáší, vlastně nastříkává, barva ve vrstvách). Ovšem jeho výjimečnost netkví v tom, že by byl obyčejným surrealistou. Měl svůj osobitý styl, který nese i svůj vlastní název – biomechanika, postavy jím nakreslené v tomto stylu jsou tedy biomechanoidi. Již z tohoto slova je patrné, co se na jeho obrazech pojí dohromady. Organické tělo a stroj, navíc mnohdy skloubené s futuristickou erotikou a sexuálními fantaziemi, které by ve skutečnosti nikdy neměly jít dohromady. Ovšem on je dokázal spojit s takovou představivostí, že každému se v hlavě začínají rojit děsivé představy, které ho ovšem fascinují, pokud ho tento styl neznechutí. Gigerova tvorba je poměrně dobře rozpoznatelná a asi jen těžko byste si ji spletli s někým jiným. Navíc se tvrdí, že nikdo nedokáže jeho obrazy dokonale okopírovat. Je tedy pouze jeden jedinečný a pravý Giger.

Giger 12. 5. 2024 umírá v Curychu.

Text: Jana tesaříková – zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie, fotografie volně na interneru a wikipedie