Herecká symfonie Simony Praskové a Jany Vaculíkové v Divadle Bez Hranic!

„Sni dál “ je mimořádnou hereckou příležitostí pro Simonu Praskovou a Janu Vaculíkovou, které coby umělkyně, přítelkyně, a hlavně konkurentky, zábavně bojují o společného muže romantických snů. A taky o tom, že nejen kariérou je člověk živ aneb jak důležitou roli v našem životě hrají děti. Hudební crazy komedie Marka Dobeše, autora filmů Kajínek, Jan Žižka nebo Choking Hazard, je naplánovaná na 27. října 2023 v pražském Divadle Bez Hranic.

„S podzimem se blíží i naše premiéra autorské hry z pera Marka Dobeše  SNI DÁL – neřeš věk a žij, kterou hrajeme s úžasnou kolegyní, herečkou a zpěvačkou Janou Vaculíkovou a tak Vás na ni co nejsrdečněji zveme. Můžeme se spolu zasmát a taky tak trochu zamyslet nad důležitostí těch nejbližších v našem životě a to jsou naše děti. A taky dát energii a ten správný pohled na život ženám, které mají pocit, že díky věku jsou už na druhé koleji. A to nejen ženám 50+, ale taky mužům, aby si uvědomili, jaké ženy jsou a co v životě potřebují“, dodává sympatická Simona Prasková.

Nenechte si ujít hudební komedii Marka Dobeše se Simonou Praskovou a Janou Vaculíkovou v hlavních rolích v Divadla Bez Hranic!

 

Foto: Radovan Šubín 

Pohádky pro malé caparty: Nejnovější knížka spisovatelky Marcely Kohoutové

Ryze české pohádky pro nejmenší děti a všechny čtenáře, kteří neztratili dětskou duši, vznikaly ve stínu egyptských pyramid, kde autorka prožila několik let. Vymyslela je pro svou tehdy narozenou dcerku. Pohádky pro malé caparty je nejnovější dětská knížka spisovatelky a novinářky Marcely ­Kohoutové. Čtenáře zaujala už svojí první knížkou Příhody veverky Madlenky a jejích přátel. Oblíbené byly rovněž knihy Malý velký komik, kterou napsala se svým manželem, hercem Járou Kohoutem, a retro příběh autorčiny prababičky Provařená historie. V současnosti je šéfredaktorkou časopisu Naše rodina, kde pohádky ze své nové knížky také poprvé uveřejnila. Inka Delevová byla známá a oblíbená malířka, autorka a ilustrátorka. Svými obrázky doprovodila více než stovku knih pro dospělé, mládež i děti. Pohádky pro malé caparty už nenávratně zůstanou její poslední knížkou, kterou ještě stihla ilustrovat, než nás navždy opustila.

Foto: Jana Tesaříková, obálka knihy – Nakladatelství Naše Vojsko

Premiéra klipu režisérky Evy Toulové – Deštník osamělých

Očekávaný videoklip zpěváka Šimona Pečenky, který vznikl pod režijní taktovkou Evy Toulové-Deštník Osamělých, se představuje v čerstvé premiéře. Nechyběly známé tváře jako Jiří Krampol, Jan Rosák, Alexander Hemala nebo Zuzana Bubílková.

„Videoklip ukazuje unikátní krásu dětského světa, kterou náš hlavní hrdina objevuje skrze kouzelné brýle.“ upřesnila Eva Toulová a dodala: „Natáčení s dětmi bývá náročné, ale měli jsme velké štěstí na Mathiase Lacinu, který toto pravidlo vyvrací a na place byl skvělý.“ V rámci natáčení přiměla režisérka Zuzanu Bubílkovou pomalovat si obličej, Jana Rosáka zahrát si hokej s důchodcovskou holí nebo Alexandra Hemalu projet se na koloběžce.

„Já si to celé moc užila. Nejvíc to, že jsem se mohla zmalovat. To už se mi dlouho neprovedlo. Pak jsem v tom jela domů a užívala si ty pohledy kolem.“ pochvalovala si natáčení Zuzana Bubílková.

V podobném duchu jí notoval i Jiří Krampol: „Bylo to příjemné a rychlé hotové. Evička totiž ví přesně, co po herci chce. A Šimon je dlouholetý kamarád a kolega, prostě výborná kombinace.“

 „Klip jsem si pustil už několikrát a pokaždé v něm objevím něco nového. Nejvíc se mi líbí, že je to minifilm se samostatným příběhem, který slepě nekopíruje Fouskův text, ale jde svou vlastní cestou a přesto k sobě s písničkou dobře ladí. Teď už bude v rukou diváků a posluchačů.“ uvedl zpěvák písně Šimon Pečenka, který si zároveň zahrál i otce hlavního hrdiny.

Intenzivní natáčení klipu písně, ke které napsal hudbu David Freedom Svoboda a otextoval jí Josef Fousek, probíhalo v pražském hotelu Comfort. Videoklip písně Deštník osamělých, ke které napsal hudbu David Freedom Svoboda a otextoval jí Josef Fousek Na klip ukazující krásu dětského světa, ve kterém vystoupila řada hereckých hvězd, se můžete podívat v následujícím odkazu.

Foto: Elen Yermachenko

UNBREAKABLE – Hana Lajtkepová

„Jarku, musíš něco jíst. Vždyť už se ztrácíš před očima.“ Matka pomalu postrkovala invalidní vozík s mým zbytečným tělem nemocniční chodbou a tiše mi domlouvala. Její poslední slova už mi pořádně hnula žlučí. Zaťal jsem prsty do madel vozíku a vztekle na ní zasyčel:

„Dej už mi konečně pokoj, jo?No tak se ztratím – a co jako? Žádná škoda! Beztak jsem jenom mrzák. Takovej život je na zblití. Na ty tvý řeči kašlu, jasný?! Když ti tak vadí, jak vypadám, tak se sem nemusíš pořád obtěžovat. Klidně běž domů. Radši budu sám než pořád poslouchat tvý rady! Chtěl bych tě vidět na mým místě.“

Máma vzlykla a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. „Jarku…“ Škubl jsem vozíkem a otočil se přímo proti ní.

„Sakra, ještě mi tady na chodbě dělej ostudu! Fakt běž domů. Ten tvůj brek mi nohy nevrátí. Měli jste mě nechat chcípnout, bylo by mi líp. Běž, tavolám si sestru. BĚŽ PRYČ!“ Poslední větu jsem už vykřikl. Zuřivost mi brala dech. V matčiných očích se objevila taková bolest, že jsem se odvrátil, ale lítost nad svými slovy jsem necítil. Nechci jí tu. Nikdo mi nemůže pomoct. A o její slzy nestojím. Nechci být ani v týhle mizerný nemocnici. Chci zalízt někam do kanálu a konečně chcípnout … Ona fakt odchází… Slyšel jsem její vzdalující se kroky, ale neohlédl se za ní.

„Seš větší vůl než vypadáš.“ ozval se hlas ze dveří nejbližšího nemocničního pokoje. Vrhl jsem tím směrem naštvaný pohled. Od postele se ke mně blížil kluk tak v mém věku. Kolem krku měl položená sluchátka, ale místo hudby zjevně poslouchal výměnu názorů na chodbě.

„Ty sluchátka máš, aby ti nefoukalo za krk nebo co? Radši si je nasaď a nešmíruj cizí lidi.“ Zavrčel jsem na něho a nešikovně začal manipulovat s vozíkem. Kluk se jen ušklíbl a pomalu došel až k madlům toho mýho vozítka. „Na kterém oddělení ležíš? Dovezu tě tam.“ Broukl tak potichu, jako kdyby spíš mluvil sám k sobě. Teatrálně jsem ukázal na pahýly nohou pod tenkou pokrývkou. „Kde asi myslíš, že je moje poslední útočiště? Mrzáci jsou o patro vejš.“

„Já jsem Honza. Máš jméno nebo ti mám říkat Mrzáku?“ řekl ten bledý kluk a namířil si to k výtahům jako by nic. „Řekneš mi, jak se ti to stalo?“

„Co je ti, sakra, do toho? Matky se zbavím a nastoupí za ní ještě horší samaritán. Nejste náhodou domluvený? Hele, zavolej mi sestru, ať mě doveze do pokoje. Chci jenom ležet, pomalu hnít a mít klid!“

„Říká ti něco název O myších a lidech?“ zeptal se Honza, jako kdyby mě vůbec neslyšel.

„To je nějaká blbá knížka, o který jsme se učili“, zabručel jsem proti své vůli. Nechtěl jsem komunikovat vůbec s nikým, tak proč, sakra, tomu nádivovi odpovídám???

Výtah se s cinknutím otevřel. Honza zkušeně zastrčil invalidní vozík do malého prostoru. Na našem patře se rozhlédl a aniž by se na mě podíval, zase ke mně poslal otázku: „Číslo pokoje mi řekneš?“

„Osumnáct“, zamumlal jsem neochotně. Honza okamžitě zamířil správným směrem jako kdyby nemocnici dobře znal. Teprve na pokoji znovu promluvil.

„Ta knížka vůbec blbá není. Je o opravdovém přátelství. Každej někoho potřebuje. A nikdo nemá být sám. I když si to myslí. Hele“, Honza jukl na jméno na posteli, „Jardo, měl bys bejt šťastnej, že máš tak starostlivou a hodnou mámu. Záleží jí na tobě, chce ti pomoct se dostat z těch blbejch myšlenek, ale ty jí vůbec neposloucháš. Do háje, tak dobře, chybí ti nohy. Dneska už jsou protézy na špičkový úrovni. Na tohle se neumírá. Teda, když to sám nevdáš. Jen nesmíš bejt fňukna a litovat se. Já se teď musím vrátit do pokoje, ale jestli chceš, tak zas přijdu.“ Neodpověděl jsem mu a místo toho jsem koukal do země. Honza nakonec pokrčil rameny a otočil se ke dveřím.

„Nechám si to projít hlavou.“ zamumlal jsem rychle k jeho zádům. Honza kývl.

„Tak když si to rozmyslíš, dej vědět. Kde mám pokoj víš.“ S těmi slovy odešel a nechal mě ve víru zmatených myšlenek. Najednou jsem se cítil hrozně slabý. Nedokázal jsem se sám přesunout na postel a musel si zavolat sestru. Hanba se mnou mlátila, když ta krásná mladá holka, kterou bych za normálních okolností asi zkusil sbalit, táhla moje ochablé tělo a ukládala mě. A ještě tomu nasadila korunu, když mi podala bažanta. Sakra! Teď by se měl ten chytrolín koukat a snad by mě pochopil!

Jak to tak na mě všechno dolehlo, rozhodl jsem se, že už to nemá dál cenu. Přestal jsem jíst, odmítal jsem léčbu. Za pár dní už jsem ležel jen jako poloviční mrtvola bez zájmu, do žil mi vedly hadičky s výživou a bůhví s čím ještě, ale já už neměl ani sílu cítit vztek. A najednou tam Honza zase stál.

„Jo, tak to jsi tedy vyřešil. Myslel jsem, že máš v hlavě mozek, ale kromě nohou jsi asi přišel i o něj.“ Ušklíbl se a sjel mě pohledem. Někde uvnitř se ve mně zvedla vlna vzteku. Ani jsem netušil, že tam ještě je. „Nikdo tě sem nezval, vypadni a…“

„A mlč!“ usekl mě rázně. „Hele, rozhodnout se umřít je jednodušší než bojovat. Ale to dělají jenom slaboši. Život je přece krásnej. Máme ho celej před sebou a já osobně jsem zvědavý, co mi přinese. Já to chci vědět, chci to prožít. I kdyby to bylo těžký, ale stojí to za to. A když máš kolem sebe lidi, který tě mají rádi, tak překonáš všechno, slyšíš? Třeba tvoje máma – když tady umřeš, vlastně jí tím zabiješ. Vezmeš jí to nejdůležitější v jejím životě. Jsi hnusnej sobec, Jardo. Já sem teď chvíli nebudu moct přijít, ale až se přece jenom vrátím, tak doufám, že tady nebude ležet mrtvola, ale že sám sobě dokážeš, že nejsi jen nějakej červ…“ Honza si sedl na židli vedle mé postele a nadšeně mi vyprávěl o lékařských objevech, o tom, kolik lidí bez nohou už získalo olympijské medaile, pak zase o toulkách v lesích a na horách. Je to zvláštní, ale pamatuji si i dnes úplně všechno, co do mně tehdy hustil. Přerušil ho až příchod sestry. Ta ho sice hnala pryč, ale tak nějak laskavě. Ten kluk si asi uměl podmanit každého. U dveří se zarazil, omluvně se na sestru usmál a vrátil se k mé posteli. Položil mi na stolek svoje sluchátka a přehrávač. „Já to teď chvíli nebudu potřebovat, ale tobě by to mohlo pomoct, pokud se rozhodneš nebejt srab.“ Křivě se usmál a byl pryč.

Ani nevím, co přesně v jeho vyprávění mě přesvědčilo, ale opravdu jsem se rozhodl, že to tedy zkusím. Nebylo to vůbec jednoduché. Honzova sluchátka jsem nejprve vůbec nehodlal použít, ale po třech týdnech mi to nedalo. První tóny mi málem prorazily ušní bubínky. Byl to pořádný metalový nářez, ale než dozněla první písnička, zjistil jsem, že mě to dostalo a líbí se mi to. Hlavně skladba Unbreakable. Ta hudba mi začala pomáhat. Jako kdyby tam se mnou Honza byl a ryl do mě. Prostě mě to hnalo dopředu. Když jsem se sestřiček na Honzu zeptal, jen pokrčily rameny s tím, že v nemocnici není. A tím se mnou skončily. Kolem mě ale bylo najednou dost lidí, kteří mne povzbuzovali a pomáhali mi. Uběhly týdny, pak měsíce a já se začal chystat k odchodu z nemocničních zdí. Jasně, ještě mě čekala rehabilitace, ale zjistil jsem, že to s protézami nejspíš

zvládnu a to mě uklidňovalo. Když už jsem čekal před pokojem oblečený na odvoz, přišla ke mně jedna ze sestřiček a podávala mi dopis. „Honza říkal, že vám to mám dát, pokud to nevzdáte.“

„Cože? Honza tady byl a ani se nepřišel podívat?“ Cítil jsem se podvedený a taky naštvaný. Sestře se ale na řasách objevila slza. „On mi to dal hned druhý den, co od vás odešel. Ještě před operací. Měl velký nádor. Celou dobu věřil, že to dobře dopadne. I když byl na to sám. Maminku mu umřela, když byl ještě malý a jeho otec to nezvládl a začal pít. Honza se staral o své dva mladší brášky, ale pak začal mít velké zdravotní problémy.“

Můj vztek zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Kde je Honza teď?“ zakrákoral jsem zadrhnutým hlasem.

„Při operaci nastaly komplikace. On… nepřežil to.“

Zavřel jsem oči, v hlavě jsem měl prázdno a nebyl jsem schopný cokoliv říct. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám kolem krku sluchátka, která už nemám komu vrátit. Pomalu jsem si je nasadil a zmáčkl play. Honzův odkaz a přání v podobě písničky Unbreakable zaplnily to divné prázdno a já v tu chvíli konečně věděl, co od života chci a snad i to, co chce život ode mně.

Autor povídky Hana Lajtkepová

(na text se vztahují autorská práva)

Věštba z run (11. 10. – 17. 10. 2023)

V tento čas se ozvala runa Hagalaz. Její význam je silná bouře. Tedy krupobití a pohroma, kterou nelze předvídat. Už jen datum 11. září nám dává vzpomínku na dvojčata v USA. Tento týden bude vše vychýleno z rovnováhy. Tato runa naznačuje nevyhnutelnou nehodu nebo jiný jev, kterému se nedá ubránit. Proto dávejte na sebe pozor. Může to také popisovat změnu nebo zkušenost, kterou potřebujete v životě získat. Pokuste se dostat věci pod kontrolu, může se stát, že přijdete o mnoho citově cenného. Nebojte se však, po zkušenostech se stává člověk moudrým.

Vaše Yennefer

fotografie: https://vilidoupatko.cz/produkt/runa-hagalaz/

Řím: Věčné město a věčná láska

Při návštěvě hlavního města Itálie jako by člověk cestoval časem. Ne nadarmo se Římu říká Věčné město. Roma. Čteno pozpátku: amor – láska.

V Římě nebudete vědět, jestli objevovat památky ze všech období lidských dějin, vstřebávat atmosféru příjemným brouzdáním v místních uličkách jako vystřižených z nesmrtelných filmových záběrů, popíjet kávu a bavit se, nechat se unášet poklady v místních muzeích.

Vidět všechny římské památky není možné, ani kdyby měl člověk k dispozici celý měsíc. Mezi ty nejznámější, jež by neměl vynechat žádný turista, určitě patří největší antické divadlo Koloseum. Koloseum je místem, kde soupeřili gladiátoři i odsouzení vězňové s divokými zvířaty. Dodnes má jedinečnou a tajemnou atmosféru, která vás pohltí.

V Římě najdete stovky fontán a kašen. Jasnou královnu mezi nimi je barokní Fontána di Trevi, která patří mezi nejvýznamnější symboly Říma a je také největší fontánou ve městě, která byla vybudována v letech 1732 až 1762 na zakázku papeže Klementa XII. stavitelem Nicolou Salvi.

Dalším úchvatným místem je Bazilika sv. Petra ve Vatikánu, která je centrem katolické církve. Právě odtud dává papež o Vánocích a Velikonocích požehnání. Bazilika sv. Petra stojí na posvátném místě, kde byl ukřižován a pohřben apoštol Petr a je dílem mnoha významných architektů, z nichž každý něco přidal, odstranil nebo změnil. Na stavbě se podíleli: Bramante, Peruzzi, Baldassare, Giuliano de Sangallo, Antonio de Sangallo mladší, Carlo Moderno, Giacomo della Porta, Rafaelo, Michelangeo, Domenico Fontana i Bernini.

Španělské schody – srdce Říma, také nenahraditelná filmová kulisa. Scalinata della Trinità dei Monti neboli Španělské schody byly navrženy ve 20. letech 18. století, aby byly důstojnou cestou ke kostelu Trinità dei Monti. Brzy se staly místem pro posedávání jak pro místní i turisty, tak také pro umělce a bohémy.

Andělský hrad (Castel Sant’Angelo) je velmi oblíbeným cílem turistů. Jeho zajímavá stavba je zdí propojená s Vatikánem a nachází se na hlavní pěší turistické trase napříč historickým centrem Říma. K hradu vede starověký Andělský most. Castel Sant’Angelo patří spolu s Pantheonem k nejzachovalejším památkám starověkého Říma.

Pantheon, chrám všech bohů, je díky svým proporcím považován za dokonalý příklad klasické architektonické harmonie. Je nejzachovalejší antickou stavbou ve městě a svou mohutností a souladem je právem považován za doklad římského stavitelského umění.

Foto: italia.it, wikipedia.org

Režisér Alfréd Hitchcock 2x jinak: Co jste o slavném mistrovi thrillerů nevěděli?

Na každou osobnost můžou být různé pohledy. Záleží, kdo článek o ní napíše. To se ukázalo i v tomto případě. Studenti médií z Mezinárodní konzervatoře Praha dostali, během domácího vzdělání během karantény, za úkol v rámci předmětu Dějiny filmu napsat článek na téma Alfréd Hitchcock. Motivace byla jasná – nejzdařilejší zveřejníme. A protože jsme se nemohli v redakci rozhodnout mezi dvěma vybranými, přinášíme vám oba. Tak schválně, co zajímavého se z nich dozvíte?

Pohled 1

Úchylky amerického režiséra Alfréda Hitchcocka: Blondýnky i fobie z vajec

Schodiště, vlaky, matky, pády z výšky a především blondýnky byly posedlostí známého režiséra Alfréda Hitchcocka (1899-1980), a proto je obsazoval do hlavních rolí svých snímků.

Americko-britský filmař byl v soukromí opravdový podivín. První blonďatou herečkou, kterou obsadil do svého filmu Okno do dvora, byla půvabná Grace Kelly.  Ta po pár filmech od režiséra utekla, aby se stala monackou princeznou. Hitchcock ji ale vystřídal za další plavovláskou Kim Novak, která exceluje ve Vertigu. Jeho zaujatosti si začali všímat i jeho kolegové a manželka Alma Revilleová, která na rozdíl od hereček byla zrzka. S tou se Hitchcock seznámil u filmu, protože společně pracovali ve stejných filmových studiích. Své „ano“ si řekli roku 1926.  Další zajímavostí je, že Alma byla přesně o den mladší než Hitchcock. Sex spolu prý měli jen jednou a to, když se snažili o dítě. Je totiž známo, že sex nebyl u známého režiséra oblíbenou aktivitou.

V dětství neměl moc přátel, a to především kvůli své obezitě. Říkal, že se i doma držel stranou a hrál si sám. V pouhých pěti letech zažil děsivé momenty, když ho jeho otec kvůli neslušnému chování poslal s dopisem na policii. Po přečtení dopisu policie Hitchcocka zavřela na pár minut za mříže. Tato zkušenost se později objevila i v jeho filmech. Alfréd také trpěl tak zvanou ovofobií, což je fobie z konzumace vajec.

Láska k filmu se k němu v mládí nedostala. Studoval školu strojírenství a navigace, po studiích ho cesta zavedla jinou stranou a začal pracovat jako bankovní úředník. V té době si začal přivydělávat kreslením karikatur. Svou filmovou kariéru rozjížděl velice pomalu. Začínal jako kreslíř titulků pro němé filmy. K této práci se dostal díky svému koníčku. Jako režisér začal působit už v Anglii, kde se narodil.  Od roku 1939 začal pracovat převážně v USA. Později si také zažádal o americké občanství a žil se svou rodinou v Kalifornii. Hitchcockovy filmy jsou především založené na strachu a fantazii, doplněné typickým humorem. V roce 1925 dostal šanci režírovat svůj první film s názvem Zahrada rozkoše. Z jeho desátého snímku Její zpověď se stal jeden z prvních britských zvukových filmů. I když film byl jeho život a práce s herci k režii patří, měl s nimi opravdu zvláštní vztah. Herců si moc nevážil a jednou se dokonce zmínil o tom, že jsou jako dobytek, a podle toho by se s nimi mělo zacházet. K jeho nejvýznamnějšímu dílu patří film Psycho z roku 1960.

Hitchockok se může pyšnit několika oceněními. Za jeho život získal dva Zlaté glóby, osm Laurel Awards a pětkrát obdržel cenu za celoživotní dílo. Na ceny Oscara získal pět nominací na režii, nikdy však cenu nedostal. V roce 1940 se mu přece jen podařilo získat Oscara za nejlepší film roku.

Autor: Natálie Šámalová, 2.B (média)

Pohled 2

Alfréd Hitchcock tvrdil, že se s herci musí zacházet jako s dobytkem a měl fobii z vajec

 Z malého obézního chlapce, který byl rodiči trestán, se vypracoval na jednoho z nejznámějších režisérů. Pomohla mu zaujatost proti blondýnkám k jeho slávě? Někteří Hitchcocka srovnávají s Tarantinem. Spolupracovali s ním neznámější herci své doby a Alfrédovy filmové techniky se používají doposud. Byl Walt Disney jeho nepřítel?

 Obézní zlobivý hoch

Alfréd Hitchcock byl britský a americký filmový režisér a producent. Narodil se roku 1899 v Anglii. Jeho ne úplně šťastné dětství mu dalo inspiraci pro několik filmů. Chodil do katolické školy. Byl obézní a trávil čas sám. Jeho matka Emma ho často trestala za nevhodné chování, musel klečet mezi nohami postele. I otec byl velice zásadový. V Alfrédových pěti letech ho za nevhodné chování poslal na policejní stanici, kam si měl jít zažádat o trest. Byl na deset minut zamčen do cely.

Po smrti otce, tedy v patnácti letech, opustil katolickou školu a začal studovat strojírenství a navigaci. Po škole se věnoval práci bankovního úředníka. K práci začal publikovat krátké povídky, zaměřoval se na odhalování temných stránek jeho hrdinů. Hitchcockovým koníčkem bylo kreslení karikatur, díky této zábavě se později dostal ke kreslení titulků pro němé filmy.

 Těžké začátky

Jen krátkých pět let trvalo, než Alfréd začal natáčet své filmy. Ze začátku natáčel v Německu, jeho filmy byly ale katastrofy, například Zahrada rozkoše z roku 1925. Neúspěch bral pozitivně a přiučil se spoustě důležitým věcem, které později využil ve své tvorbě.

O rok později, tedy roku 1926, objevil svou múzu, inspiraci a poradkyni, jeho rusovlasou ženu Almu, se kterou byl do konce života. Zajímavé bylo, že v jedné z již zmíněných povídek, které ze začátku kariéry psal, popsal do posledního detailu Almu, kterou v tu dobu ještě neznal.

Spekuluje se také o tom, že byl Hitchcock asexuál, se svou ženou měl sex jen jednou, a to při pokusu o potomka. Možná to byla Alma, možná zkušenosti z Německa, nebo narozená dcera Patricie, které mu přinesly úspěch roku 1927 s novým thrillerem Příběh londýnské mlhy.

Ovofobie

Když jste se na Hitchcocka podívali, viděli jste metr sedmdesát vysokého, korpulentního muže. Nenapadlo by vás, že může mít fóbii z vajec, budily v něm bytostný odpor. Přestože sám nikdy žloutek neochutnal, byl značně znechucen z jeho žluté barvy.

Momentálně jednou z nejpopulárnějších snídaní dnešní doby jsou vejce Benedikt s tekoucím zlatavým žloutkem. Tato snídaně by Alfrédovi pravděpodobně zvedla tlak.  Prohlásil, že v životě neviděl nic odpornějšího než tekoucí žloutek.

Urážka herců?

Říká vám něco MacGuffin? Pokud jste si mysleli, že je to nějaká inovace McMuffinu ve fastfoodu McDonald´s, vaše odpověď je chybná. Jedná se o Hitchcockovu filmovou vychytávku. Je to věc nebo záležitost, okolo které se točí celý film, přestože sama nemá žádný vliv na vývoj filmu.

Velká kauza zasáhla Alfreda Hitchcocka ve třicátých letech. Bylo o něm prohlášeno, že údajně řekl: „Herci jsou jako dobytek!“ Toto tvrzení se samozřejmě všech dotklo a požádali Alfréda o vysvětlení. Ten se obhajoval faktem, že jeho tvrzení bylo pozměněno, řekl prý: „S herci se musí zacházet jako s dobytkem!“

Jak to myslel? Chtěl naznačit, že jsou herci nevychovaní a musí se s nimi zacházet tvrdě? Nebo že jsou hloupí a musí je postavit na místo, kde mají stát, protože by to sami nezvládli? Odpovědi na tyto otázky se již nedozvíme, Alfréd se ke kauze vícekrát nevyjádřil.

Problém s cenzurou

I přes Hitchcockův talent, mu americká studila nedopřála moc příležitostí. Producent Selznick neměl tohoto umělce rád a dával mu to značně najevo. Druhá světová válka právě ničila svět a Alfréd měl nutkání podpořit svou zemi. Do svého druhého amerického filmu Zahraniční dopisovatel, který byl vydán roku 1940, zasadil evropské prostředí a německou tematiku. Snímek byl však zcenzurován a nezůstala v něm ani zmínka o Němcích.

Alfrédova nejplodnější léta, jak sám udává, byla čtyřicátá. Roku 1946 objevil své oblíbené herce Caryho Granta a Ingrid Bergmanovou, které obsadil do snímku Pověstný muž. Tento thriller byl velice úspěšný, hlavně díky zamilované dvojici Granta a Bergmanové a samozřejmě i padoucha, kterého ztvárnil úžasný Claudio Rains.

Spousty žen si film zamilovala díky líbací scéně. V té době bylo povoleno líbat se ve filmu jen tři sekundy. Alfréd toto pravidlo obešel, když nechal Granta a Bergmanovou líbat se tři sekundy, s pauzami pořád dokola, celkem minutu a půl.

3D obraz

Hitchcock svůj specifický styl stále tvořil, počátkem padesátých let se bere jeho styl za utvořený. Zásluhu na tom měla i herečka Grace Kelly, se kterou natočil tři snímky. Jedním z nich byla Vražda na objednávku z roku 1954. Zde Alfréd použil již zmiňovaný 3D obraz. Byl sice jen v jedné scéně, ale je důležité, že vůbec byl.

Další inspiraci si režisér vzal ve válečném reportérovi, který musel být uvázaný na vozíček. Jeho jedinou zábavou bylo sledování sousedů skrz okno. O tomto příběhu vypráví jeden z nejslavnějších snímků Okno do dvora z roku 1954.

Blonďatá krev

Nejen manželka Alma si začala všímat Alfrédovy neobvyklé záliby v obsazování žen s blonďatými vlasy. Nebyla to až tak obliba jako spíš zaujatost. Hitchcock je obsazoval s přesvědčením, že jsou blondýnky nejlepší oběti. Jednou do rozhovoru sdělil: „Blondýnky jsou jako čerstvý sníh, na kterém jsou nejlépe vidět krvavé stopy.“

Kvůli Psychu nepřátelé

Určitě znáte Alfrédův nejslavnější snímek Psycho z roku 1960. V tomto hororu si zahrál Anthony Perkins i Hitchcockova dcera Patricie. Psycho je známé také díky své vraždící scéně ve sprše. Kvůli Psychu si však vytvořil nepřítele. Když požádal Walta Disneyho, o propůjčení zábavného parku pro záměr natáčení, bylo mu to zamítnuto s odůvodněním „Ten odporný film Psycho!“

Nejděsivější snímek s přírodní katastrofou, který se v Hollywoodu natočil, byl film Ptáci z roku 1963. Film vypráví o páru, který se přistěhoval do Bodega Bay. Zaútočil na ně racek a v tu chvíli do města vletí desetitisíce ptáků, kteří napadají obyvatele. Hlavní pár poté musí bojovat s nevysvětlitelnou silou.

Sir Alfréd Joseph Hitchcock 

V jeho posledních letech stihl natočit ještě čtyři filmy, při přípravě pátého bohužel zemřel na dlouholeté zdravotní problémy. Důvodem smrti bylo selhání ledvin v dubnu roku 1980. Bylo mu 81 let.

Alfréd za svůj život dostal spousty ocenění. Obdržel dva Zlaté globy, pět ocenění za celoživotní dílo, osm Laurel Awards. Ovšem nikdy nedostal Oscara za nejlepší režii, i když byl pětkrát nominován. Oscara za nejlepší film získal roku 1940 za film Rebecca.

Jeden z největších úspěchů ho čekal v roce 1980, pár měsíců před smrtí, při udělování novoročních vyznamenání královny Alžběty II., když obdržel Řád britského impéria a stal se Sirem.

Foto: FB Alfréd Hitchcock, Instagram

Smetanová houbová omáčka

Smetanová houbová omáčka patří mezi klasické české omáčky, ale tentokrát vám představíme, díky paprice, trošičku méně tradiční variantu. K smetanové houbové omáčce podáváme knedlík houskový, bramborový nebo také karlovarský, ale můžete zkusit také těstoviny nebo čerstvý chléb.

Ingredience:

1 větší cibule

1 lžíce oleje nebo sádla

1 kelímek smetany 33%

2 – 3 lžíce hladké mouky

1 lžíci sladké papriky

mléko dle potřeby hustoty omáčky

sůl, pepř dle chuti

Postup:

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Alexandra Hejlová

Četnická abeceda – F: Michal Dlouhý

F – falešní četníci jsou osoby páchající trestnou činnost za využití neoprávněně nošeného četnického stejnokroje, případně výzbroje užívané četnickým sborem. Zneužívají tímto důvěru obyvatelstva v četnictvo a dopouštějí se na občanech podvodů, krádeží, loupeží a dalších násilných trestných činů. Tímto svým jednáním poškozují vážnost a dobrou pověst četnického sboru. Proto je nezbytné, aby příslušníci četnictva na sebe vzájemně dozírali čímž bude umožněno, aby tyto nectnosti byly již v zárodku potlačeny. I když četník není ve službě a objevuje se na veřejnosti ve stejnokroji, musí býti vždy dle předpisu ustrojen. Rovněž tak je nepřípustno půjčovati výstroj a výzbroj četníků, jíž se nyní užívá, k divadelním představením. Hraní příslušníků četnictva v divadelních představeních a ve filmech upravuje Služební řád branné moci I. díl článek 565.

Příklad první

 Velitelem četnického oddělení číslo 1, zemského velitelství četnictva pro Čechy, se sídlem v Praze byl ještě z doby monarchie rytmistr Artur Drischel. Počátkem měsíce dubna 1919 se na stole rytmistra Drischela začala hromadit hlášení jednotlivých podřízených okresních inspektorů, že v jejich služebních obvodech působí falešní četníci. Jednalo se celkem o tři případy, které si velitel četnického oddělení seřadil chronologicky tak, jak se udály.

První případ hlásil okresní inspektor Václav Rubáš z Mělníka. Došlo k němu ve čtvrtek 27. března 1919 v obvodu četnické stanice Nebužely. Toho dne večer přišla do statku Antonína Hrdličky v Živoníně trojice četníků, kteří se vykázali dokumentem mělnického okresního strážmitra Šíchy nařizujícím provedení domovní prohlídky uvedeného statku. Když se statkář neměl k otevření pokladny, byl přinucen k poslušnosti velitelem hlídky namířenou hlavní revolveru. Obsah pokladny byl nezanedbatelný, což odůvodnilo statkářovo zdráhání, 1102 koruny v hotovosti, čtyři zlaté desetikoruny a dvě zlaté dvacetikoruny a k tomu šperky za 19.985 korun. Dále ještě odnesli látku v ceně 2094 korun a browning v ceně 135 korun. Když se objevil v Hrdličkově statku nečekaně obecní starosta Hypš, nabídl se, že dojde do sousední obce Nebužely pro místního četnického strážmistra, jeho nabídku uvítali a sdělili mu, že počkají, až strážmistra přivede. Když se s četníkem vrátil, byli již pryč.

Nebuželský strážmistr Karel Mach zjistil, že do Hrdličkovic statku přišla trojice četníků, dva byli vyzbrojeni karabinou se vztýčeným bodákem a jejich velitel, strážmistr byl ozbrojen revolverem. Dále bylo podezřelé, že žádný okresní strážmistr Šícha v Mělníku nesloužil, ani neslouží.

K druhému případu došlo dle hlášení okresního inspektora Josefa Koliáše v Karlíně pozdě večer v neděli 30. března 1919 v obvodu četnické stanice Čakovice. Okolo 10. hodiny večerní přišla trojice četníků do bytu obchodníka Alberta Plačka v Ďáblicích. Dva měli pušky s bodáky a třetí, jejich velitel měl revolver. Vyzvali obchodníka jménem republiky, aby jim vydal peníze, že budou provádět nařízenou domovní prohlídku. Na Plačkův dotaz, co je důvodem domovní prohlídky v jeho bytě, neodpověděli. První z nich hlídal u lože probuzené obchodníkovy manželky a jejich dětí. Další dva začali prohlížet celý byt. Aby Plaček nemařil jejich zákrok, odebrali mu na stolku ležící automatickou pistoli s náboji a přinutili ho vydat 3.200 korun, které měl ukryty ve skříni. Poté ho vyzvali, aby se oblékl, že jej odvedou do Karlína na velitelství. Po krátkém pochodu jej na okraji Ďáblic nechali stát na ulici a zmizeli ve tmě.

Ke třetímu případu došlo dle hlášení okresního inspektora Rudolfa Zmrhala z Brandýsa nad Labem hned následujícího dne, v pondělí 31. března 1919, v obvodu četnické stanice Kostelec nad Labem. Toho dne večer přišla tříčlenná četnická hlídka do bytu rolníka Karla Šmída v Nové Vsi. Při domovní prohlídce zatkli rolníkova syna Václava, poručili členům rodiny zůstat bez hnutí ve světnici, zatčeného odvedli do vedlejší místnosti, kde mu odebrali 1800 korun a látku v ceně 1500 korun. Poté četnická eskorta vedla zatčeného čtyři kilometry až k obci Předboj, kde ho ze zatčení propustila.

Rytmistr Drischel nařídil všem čtyřem podřízeným okresním inspektorům, aby informovali všechny četnické stanice ve svých služebních obvodech, aby pátraly po trojici falešných četníků, jež poškozují pověst četnického sboru v očích obyvatelstva, které v četníkovi stále vidí představitele nedávno zaniklé monarchie, i když na četnických stejnokrojích dávno nahradily c.k. orla písmena RČS označující nově vzniklou republiku.   

V sobotu 5. dubna 1919 si vyrazil velitel četnické stanice Lužec nad Vltavou v politickém okrese Mělník strážmistr Václav Novák do místního hostince posedět po celotýdenní službě se sousedy a na nějaké to orosené.

Zhruba po půl hodině do hostince přišel i obecní starosta a sdělil veliteli četnické stanice radostnou novinu, že mu přišla slibovaná posila – dokonce tři noví četníci! To bude jiné, než nyní, kdy jsou na stanici pouze dva četníci.

Strážmistru Novákovi hnedka problesklo hlavou, že by se mohlo jednat o trojici falešných četníků. Proto se ihned vrátil do četnických kasáren pro jediného podřízeného četníka, aby se vydali pátrat po podezřelých mužích. To se jim podařilo až na silnici z Lužce do Vraňan, kde skutečně zastihli trojici mužů v četnických stejnokrojích. Dva z nich měli na ramenou karabiny se vztýčenými bodáky a strážmistr byl vyzbrojen revolverem. Než se stačili vzpamatovat, byli zatčeni a po spoutáni svěracími řetízky byli odvedeni skutečnými četníky k obecnímu starostovi, který se mezitím vrátil domů z hostince.   

V zatčených byli zjištěni 27 roků starý Jan Veselý z nedaleké Jeviněvse, spadající již do politického okresu Roudnice nad Labem, aktuálně zběhlý pěšák 42. pěšího pluku, stejně starý Václav Šulc ze sousední obce Vraňany, rovněž zběhlý vojín 28. pěšího pluku a 30 roků starý civilista Josef Benda ze sousední obce Spomyšl. Při výslechu uvedli, že pušky s bodáky a revolver si opatřili na nádraží v Kralupech.

Všichni tři byli se Zprávou o zatčení, neprávem nošenými četnickými stejnokroji a zbraněmi dodáni do věznice okresního soudu v Mělníku.

Vyšetřování se účastnil nejen mělnický okresní četnický inspektor Rubáš, ale i velitel pražského četnického oddělení rytmistr Drischel. Zatčení byli při konfrontaci usvědčeni oloupenými. Na základě rozeslaných pátracích oběžníků byli ještě usvědčeni z krádeže sedmi prasat a z další krádeže balíčku s látkou ku škodě studentky Marie Holubové v pražské elektrice.

Nejzávažnějším z nich však byl čin spáchaný den před zatčením. V noci na pátek 4. dubna 1919 v obci Církvice v politickém okrese Litoměřice.  Krátce po půlnoci přišli do bytu obchodníka Leopolda Lederera, prohlásili jej za podezřelého z koupě odcizených skvostů, zabavili v jeho pokladně tobolku s 960 korunami a čtyřmi zlatými desetikorunami. Poté, co obchodník opakovaně tvrdil, že žádné skvosty nemá, prohlédli jeho obchodní knihu, kterou zkonfiskovali a spolu s ní i záloženské a spořitelní knížky. Následně se nechali odvést k obchodníkovu stejnojmennému bratranci, který byl rovněž obchodníkem v téže obci, kterému odcizili 3.000 korun. Oba obchodníky zatkli s tím, že je odvedou k obecnímu starostovi. Hrozili jim v případě odporu přiložením pout. Dali se však uprosit a poslali je samotné vzbudit starostu obce a sami přitom zmizeli i se svým lupem beze stopy.

Počátkem února roku 1920 se ze svých činů zodpovídali dezertéři Jan Veselý a Václav Šulc před senátem divisijního soudu v Praze na Hradčanech, obvinění ze zločinů loupeže, zločinů krádeže a podvodu a dále z řady přestupků, mimo jiné přestupku zbrojního patentu.

Josef Benda, jakožto civilní osoba, byl postaven před zemský trestní soud v Praze, kde se rovněž zodpovídal z výše uvedených zločinů a přestupků.

Příklad druhý

Krátce po jedné hodině ranní na středu 22. srpna 1923 se v budově četnických kasáren v okresním městě Kyjov rozezvučel „Zvonek k četnictvu“. Službu pohotovostního četníka vykonával sám staniční velitel vrchní strážmistr Antonín Brabec. Zvonek vyzváněl s největší intenzitou, jakoby snad někde hořelo. Vrchní strážmistr Brabec se vyklonil z otevřeného okna v patře budovy, kterým se po celou noc vzhledem k horkému počasí větralo.

U vchodu do četnických kasáren stál mladík, že jej posílá majitel milotického zámku doktor Seiler. Po rychlém dostrojení vrchní strážmistr sešel dolů a pozval muže do staniční kanceláře. Posel sdělil, že se do zámku v nedalekých Miloticích dostavil kyjovský četník s tím, že se na zámek chystá útok a začal organizovat jeho ochranu a chystal se povolat posily. Momentálně prý spí a nařídil, aby jej vzbudili o 4. hodině ranní.

Vrchní strážmistr Brabec nevěřil svým uším a musel se štípnout do tváře, zdali ještě nespí a zpráva o chystaném přepadení milotického zámku není pouhým snem. Rozhodně se nemohlo jednat o nikoho z jeho podřízených, neboť dvojici strážmistrů vyslal večer na noční obchůzku vedoucí obcemi Netčice, Kostelec, Boršov a Sobůlky, což je opačná strana staničního služebního obvodu, než kde jsou Milotice.

Pro jistotu došel vzbudit v budově bydlícího okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Josefa Pospíšila, aby se jej na věc optal. Okresní velitel ale rovněž o ničem takovém nevěděl.

Staniční velitel se tedy plně vyzbrojil a vydal se rychlou chůzí se spolu s poslem ze zámku do sedm kilometrů vzdálených Milotic.

Majitel zámku doktor Ladislav Seiler vrchnímu strážmistrovi uvedl, že něco po desáté hodině večerní přišel do jeho zámku četník ozdobený legionářskými odznaky, představil se jako četnický strážmistr z Kyjova a sdělil mu, že se chystá útok na jeho zámek. Lupiči jej prý chtějí svázat a zavléci do buchlovských lesů a žádat za jeho propuštění nehorázné výkupné. Četnictvo se prý o tomto zločinném úmyslu dozvědělo a on byl vyslán, aby majitele varoval a zámek hlídal. A skutečně také do půlnoci spolu s majitelem zámek hlídali. Poté co nastoupila další hlídka tvořená zahradníky a hajným šel spát a požádal o vzbuzení o 4. hodině ranní. Prý pojede k zemskému četnickému velitelství do Brna pro posilu 16 četníků na hlídání zámku a k polapení lupičů. Na cestu žádal dva automobily a 2.000 korun. Na tento požadavek byl přislíben pouze povoz s koňmi a 200 korun. Jelikož bylo majiteli zámku jednání četníka podezřelé, vyslal ihned posla na kyjovskou četnickou stanici, zdali strážmistra do Milotic skutečně poslali.

Jelikož se pomalu blížila 4. hodina ranní, bylo s majitelem zámku vrchním strážmistrem Brabcem dojednáno, že dotyčnému poskytne domluvený povoz s koňmi a slíbené peníze.

Muž v četnické uniformě po převzetí 200 korun a obdržení slíbeného povozu si položil svoji karabinu se vztýčeným bodákem na kozlík povozu a rozjel se s ním směrem k zámecké bráně. Zde jej však čekal k jeho velkému překvapení vrchní strážmistr Brabec se svojí karabinou s rovněž vztýčeným bodákem, ale v ponosu, a požadoval, aby se neznámý četník legitimoval. Ten se zprvu vzpěčoval, co si to dovoluje zastavovat ho při jeho služebním výkonu. Vrchní strážmistr se však nedal zmýlit a dotyčného zatkl a spoutal svěracími řetízky.

Namísto do Brna na zemské četnické velitelství jel povoz do Kyjova k tamnímu okresnímu soudu. Zde bylo, již za přítomnosti okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Pospíšila, zjištěno, že se jedná o 27 roků starého opakovaně trestaného podvodníka Vincence Mrkvicu, původně brusiče skla, domovsky příslušného do Milotic u Kyjova.

Uvedené jméno, bylo vrchnímu strážmistru Brabcovi známo ze staničních záznamů o osobách nebezpečných, náležejících do jeho staničního služebního obvodu, neboť Vincenc Mrkvica byl domovsky příslušný právě do Milotic, i když se zde řadu let nezdržoval, a jeho trestní lístek byl plný záznamů o jím spáchaných trestných činech, zejména krádežích a podvodech.

Následně bylo zjištěno, že Mrkvica ještě před svým zatčením stihl po návratu do domovské obce vyloupit milotický kostel.

K četnické uniformě získal Mrkvica vztah tím způsobem, že za války byl tři čtvrti roku náhradním četníkem. Poté, co byl demobilizován, přišil si na svůj stejnokroj distinkci četnického strážmistra. Od službu konajícího důstojníka v invalidní škole požadoval, aby mu vydal výzbroj, že musí eskortovat nebezpečného zločince, za kterého se vydával jeho komplic 22 roků starý František Novák z Příbrami, který byl delší dobu bez zaměstnání. Tak skutečně získal pušku s bodlem a náboji.

Dne 27. listopadu roku 1921 přišel jako četnický strážmistr do mlýna Josefa Havlíčka ve Tmáni u Dvora Králové v politickém okrese Beroun a prohlásil, že je z Berouna a že byl vyzván státním revisorem obilního ústavu z Prahy, aby mu pomáhal při revisi daného mlýna. Za dotyčného revisora se vydával právě jeho komplic Novák. Když se stali podezřelými tak utekli a vlakem odjeli do Prahy. Cestou před průvodčím předstírali, že plně vyzbrojený četník civilistu eskotruje do věznice zemského trestního soudu v Praze.

V Praze se ale stali opět podezřelými a byli oba zatčeni a předvedeni na košířskou policejní strážnici. Tam byl povolán vrchní strážmistr Jan Černý z pražského zemského četnického velitelství, který Mrkvicu podrobil výslechu o četnických předpisech a z odpovědí bylo ihned zjištěno, že o četnictvu nic neví. Proto byla zabavena jeho karabina s bodákem a 9 ostrými náboji a oba byli skutečně dodáni do věznice pražského zemského trestního soudu.   

Po odsouzení vykonával Mrkvica uložený trest a z věznice se mu vždy opakovaně podařilo utéct. Jednou byl nemocen, a proto byl dodán do vojenské nemocnice, odkud uprchl i s ložním prádlem. Například poté co uprchl z věznice krajského soudu v Moravské Ostravě, zatkl coby tajný agent několik židovských lichvářů, které za vysoké výkupné propustil. Například obchodníka Brülla z Černovic dočasně bydlícího v hotelu Brioni na jeho pokoji v noci vzbudil a vyzval ho, aby mu vydal všechny svoje peníze. Vyděšený obchodník mu dal vše, co u sebe měl: 150 československých korun, 1447 rakouských korun, 9400 polských marek a 177 rumunských lei. Poté Brülla zatkl a odvedl ho do nedaleké vojenské posádky, kde ho po domluvě s vojínem ve stráži nechal ve vazbě s tím, že si pro něho druhý den přijde. Zatčený obchodník Brüll trpělivě čekal ve vojenském vězení do druhého dne odpoledne, kdy Mrkvicův podvod vyšel najevo.

Před tím, když pobýval u svého bratra v Hodoníně se převlékl za důstojníka a vymámil v hodonínské tabákové továrně za několik tisíc korun cigarety a tabák jako zplnomocněný dodavatel pro vojenské posádky na Slovensku.   

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Věštba z run (4. 10. 2023 – 10. 10. 2023)

Tento týden z mocného měšce vypadla runa Pertho, její symbol je hrnek (pro kostky).

Runa Pertho nás vybízí k přemýšlení a naznačuje, že existuje mnoho možností řešení. Je nutné tedy přestat se zabývat minulosti, protože přítomnost se sype rychle jako písek mezi prsty. Udělejte ve svém životě revoluční změnu, ale v novém stylu. Pokud vše bude postaru, bude vše s obtížemi. Vše je na vás, co na sebe naložíte.

Vaše Yennefer 🙂

fotografie: drakKaria.cz