MÁJ, LÁSKY ČAS – Michal Dlouhý

V roce 1928 připadl Svátek práce na úterý. Pohotovostní službu na kutnohorské pátrací stanici držel strážmistr Sainer, který trávil službu zprvu předepsanou údržbou přiděleného motorového kola a poté se začal věnovat aktualizaci pátracích pomůcek, přičemž zapisoval vyhlášení a odvolání pátrání z Ústředního policejního věstníku a Policejního oznamovatele do knih pátrání.

Krátce po deváté hodině se ve staniční kanceláři rozezvučel telefonní přístroj, který oznamoval, že na silnici vedoucí od Poličan do Kutné Hory došlo k přepadení a znásilnění sedmnáctileté dívky. Pachatel, kterému se podařilo uprchnout, při pronásledování vyhrožoval střelnou zbraní.

Na udané místo vyrazilo motokolo pátračky, v jehož postranním vozíku seděl strážmistr Oplištil se služebním psem, německým ovčákem Adou.

Po příjezdu na místo činu se hlídka pátrací stanice od strážmistra Břetislava Stehlíka z kutnohorské četnické stanice dozvěděla, že sedmnáct roků stará Adéla Hajná z Poličan šla ráno se svými dvěma mladšími sourozenci po silnici do Kutné Hory na oslavu 1. května. Když přicházeli ke Kutné Hoře, vyskočil ze křoví u silnice mladík, který se vrhl na Adélu Hajnou, povalil ji do příkopu u cesty a zde na ní přes její odpor vykonal soulož. Když to její mladší sourozenci spatřili, dali se na útěk domů a vše sdělili otci, který spolu se sousedem přiběhl k místu napadení. Poté co jim znásilněná dívka vylíčila, co se stalo, začali násilníka pronásledovat v udaném směru jeho útěku. Tak došli polními cestami až k lesíku na takzvanou Bylanku, kde mladíka dostihli. Ten když zjistil, že mu hrozí dopadení, otočil se proti Janu Hajnému, vytáhl přitom z kapsy revolver a křikl na něho: „Jak se hneš, tak tě střelím!“ Vlivem toho Hajný se svým sousedem upustili od dalšího pronásledování a mladík zmizel v lese. Následně byl případ oznámen četnictvu.

Služební pes Ada navětřil stopu pachatele a vedl svého pána pěšinou podél potoka Bylanka až do obce Bylany. Odtud Ada vypracovala stopu vedoucí po silnici až do Kutné Hory, ale zde ji vzhledem k pohybu velkého počtu osob ztratila.

Podle popisu udaného Adélou Hajnou a jejím otcem byl strážmistrem Sainerem zpracován pátrací oběžník, který byl rozeslán na všechny četnické stanice v obvodu kutnohorské pátrací stanice. Strážmistr Oplištil zatím zpracoval podrobný záznam s výsledky nasazení služebního psa.

Rozeslané pátrací oběžníky zůstaly bez odezvy a stejně tak zůstalo bez výsledku prověřování záznamů o spáchaných a dosud neobjasněných činech podobného charakteru i prověření osob, které se v minulosti dopustily podobného činu.

Ve středu 16. května 1928 odpoledne se na kutnohorskou pátrací stanici dostavil otec znásilněné dívky Jan Hajný s tím, že mezi zedníky pracujícími na opravě fasády jednoho domu v Sedlci spatřil pachatale znásilnění své dcery.

Na motokole řízeném strážmistrem Sainerem se do Sedlce vydal kromě oznamovatele i velitel pátračky vrchní strážmistr Kousal.

V Janem Hajným označeném muži byl zjištěn 21 roků starý pomocný dělník Josef Pecha z Nových Dvorů. Při osobní prohlídce Pechy ani při prohlídce jeho věcí nebyla žádná zbraň nalezena, a proto rozhodl vrchní strážmistr Kousal o provedení domovní prohlídky v jeho bytě.

V nedalekých Nových Dvorech byl v rodinném domku Pechových ve věcech Josefa Pechy nalezen ostře nabitý starý pětiranný revolver a větší množství pornografických fotografií.

Následně byla provedena konfrontace zatčeného s jeho obětí Adélou Hajnou, která Pechu označila za pachatele svého znásilnění.

Při výslechu Pecha četníkům uvedl, že s ženami prozatím neměl žádnou zkušenost. Po prohlížení pornografických obrázků, které zakoupil před časem od neznámého muže na kolínském nádraží, se však u něho projevovalo silné nutkání ke zmocnění se ženy. To bylo motivem k napadení urostlé dívky ustrojené v průhledné blůzce prosvícené slunečními paprsky. Pohledem na dívku byl natolik rozrušen, že si ani neuvědomil přítomnost jejích mladších sourozenců.

Zločin násilného smilstva

Dosud netrestaný Josef Pecha byl dodán pro zločin násilného smilstva spolu se zajištěnou střelnou zbraní, použitou proti pronásledovatelům po spáchání činu, do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Zajištěné fotografie byly spolu s předepsaným hlášením zaslány Ústředně pro potírání obchodu s necudnými publikacemi, která byla v roce 1921 zřízena při pražském policejním ředitelství.

Vrchní strážmistr Kousal sarkasticky poznamenal, že kdyby Pecha slavil Svátek práce prací a ne znásilněním mladé dívky, tak nemusel strávit polovinu měsíce lásky a zbytek léta ve vězení.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Četnické podpovídky: Četníkův zachránce – Michal Dlouhý

Slovo „podpovídka“ poprvé užil spisovatel Karel Čapek k označení velmi krátké povídky, obsahující pouze pointu. Přesně taková je i kopa četnických podpovídek, časově zasazených do doby Čapkových Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy. Jednotlivé podpovídky vycházejí ze skutečných případů a událostí, se kterými se setkávali četníci během výkonu své náročné služby. Dnes přinášíme ukázku ze stejnojmenné knihy

Četníkův zachránce

Strážmistr Emil Kaps zařazený na četnické stanici v okresním městě Fryštát ve Slezsku byl vůdcem služebního psa. S fenou německého ovčáka drobného vzrůstu jménem Asta vykonával strážmistr Kaps v případě potřeby službu v celém obvodu okresního soudu ve Fryštátě.

Četník s německým ovčákem

 Velitel fryštátské četnické stanice vrchní strážmistr Jan Wariš předepisoval strážmistru Kapsovi všechny noční, ale i většinu denních služeb právě s jeho služebním psem Astou.

Dne 27. září 1922 přistihl strážmistr Kaps při denní obchůzce nedaleko nádraží ve Fryštátě podezřelého muže, který po spatření četníka zrychlil svůj krok směrem ke trati Fryštát – Ráj.

Proto jej strážmistr dostihl a požádal jemu neznámého muže o prokázání totožnosti. Kromě toho, že dotazovaný muž uváděl nespolehlivé údaje, upoutalo četníkovu pozornost to, že se dotyčný velmi zvláštně choval a zejména to, že jeho zrak byl neustále upřen na služebního psa Astu.

Vzhledem k těmto skutečnostem přistoupil strážmistr Kaps k provedení osobní prohlídky, při které našel v náprsní kapse mužova kabátu automatickou pistoli značky Walther model IV, ráže 7,65 milimetru s osmi náboji v zásobníku a v další z kapes objevil elektrickou svítilnu a píšťalku.

To již byl důvod k mužovu zadržení, jelikož v poslední době došlo ve fryštátském politickém okrese několika loupežným přepadením střelnými zbraněmi ozbrojenými lupiči.

Jelikož zadržený nebyl schopen vysvětlit důvod své přítomnosti ve Fryštátě, jakož i potřebu nošení ostře nabité střelné zbraně, elektrické svítilny a píšťalky, domníval se strážmistr Kaps, že se jedná právě o jednoho z členů lupičské tlupy, po které četnictvo v celém politickém okrese doposud delší dobu neúspěšně pátralo.

O zadržení podezřelého muže a jeho dodání do věznice okresního soudu sídlícího v téže budově, ihned velitel četnické stanice vrchní strážmistr Wariš informoval fryštátského okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Otu Demela majícího kancelář ve druhém patře budovy.

Okresní četnický velitel v zadrženém zjistil jemu osobně dobře známého a pro loupeže a krádeže již opakovaně trestaného Karla Wachtarczyka ze Stonavy, a proto se osobně ujal řízení dalšího pátrání.

Při důkladném výslechu nadporučík Demel Wachtarczykovi dokázal, že veškeré jím doposud uváděné údaje jsou nepravdivé.

Následovalo provedení konfrontace s jedním z přepadených, místním obchodníkem Löwensteinem, který s určitostí poznal Wachtarczyka jako jednoho z lupičů, kteří jej před časem přepadli a oloupili.

Až teprve nyní Wachtarczyk doznal, že je skutečně členem početné lupičské tlupy, která z Horního Slezska v Polsku dochází na území Československé republiky za účelem páchání loupeží a krádeží a po spáchání činu zase prchá zpět do Polska.

Dalším pátráním bylo zjištěno, že se jedná o čtrnáctičlennou tlupu, jejímiž členy byli většinou českoslovenští státní příslušníci stíhaní zatykači vydanými československými soudy a kteří po ukončení plebiscitu ve Slezsku uprchli do Horního Slezska, kde se mimo jiné účastnili tamního povstání.

Členům této lupičské tlupy bylo dokázáno spáchání čtyř loupeží, a jeden pokus loupežného přepadení, při kterém dokonce hodili prchající lupiči po svých pronásledovatelích ruční granát, který zranil dvě osoby těžce a jednu lehce.

Porotou v Moravské Ostravě byl v říjnu roku 1924 Karel Wachtarczyk odsouzen na dvanáct roků těžkého žaláře a další členové lupičské tlupy zatčení v Polsku byli odsouzeni čtyři na pět roků, jeden na tři roky, jeden na jeden a půl roku a jeden na jeden rok těžkého žaláře.

Velmi zajímavou byla výpověď lupiče Emila Zorychty ze Žibřidovic v Polsku, který uvedl, že dne 27. září 1922 se s Wachtarczykem a třemi dalšími členy tlupy zúčastnil loupežné výpravy do Fryštátu za účelem oloupení místního obchodníka Scheina a poté občana Josefa Moskvy ve Stonavě. Za stodolami ve Fryštátě čekali na Wachtarczyka, který zůstal někde pozadu a byli ze vzdálenosti třiceti kroků svědky, jak četník se psem zadržel Wachtarczyka, prováděl jeho osobní prohlídku a poté jej odváděl k soudu. Přitom se radili, jak Wachtarczyka osvobodit, avšak netroufali si napadnout četníka, neboť se obávali psa, který ho doprovázel.

Z uvedeného případu bylo zřejmé, že i drobná fena Asta zachránila strážmistra Kapse od napadení skupinou nebezpečných a ozbrojených lupičů.    

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, právě vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání u všech knihkupců.

Kniha bude vydána i v elektronické podobě.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Trnitá cesta k šampionovi – Michal Dlouhý

Kurs, k jehož absolvování byl do Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích strážmistr Votruba s Indou vyslán, trval dvanáct týdnů a začal dne 7. března 1932.

Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích

Zahájení kursu provedl major Oldřich Pinkas z vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra řídíčího činnost četnictva, který měl na starost instituci služebních psů četnictva a její rozvoj. Major Pinkas přednesl úvodní přednášku o základních povinnostech vůdce služebního psa. Přitom apeloval na budoucí vůdce služebních psů, aby při rozhodování o tom, zdali má býti služební pes vyslán či nikoliv, důkladně posuzovali, zda jsou splněny podmínky pro vyslání psa. Po více než 50 hodinách po spáchání činu nemá být služební pes rekvírován, natož vysílán! Samozřejmostí je, že pachatel po sobě na místě činu zanechal nějaké stopy nebo předměty, které by mohl služební pes očichati a tyto stopy nebyly porušeny či zahlazeny, ba naopak, že byly místním četnictvem zajištěny před znehodnocením. Ideální však je nasazení služebního psa na stopu do 20 hodin po jejím vzniku.

Ačkoliv se jednalo o citace výnosů ministerstva vnitra týkajících se používání služebních psů četnictvem, které strážmistr Votruba všechny velmi dobře znal, činil si z výkladu podrobné poznámky. Kromě toho si založil do zvláštního sešitu samostatný deník, do něhož si podrobně zapisoval program kursu a cviky, které byly probírány v dopolední či odpolední části jednotlivých dní.

Po úvodní přednášce následovalo seznámení s areálem ústavu, v němž se kromě prostranství k provádění výcviku nacházel i nově zbudovaný psinec s výběhy, kde byli prozatím umístěni psi, s nimiž přicestovali účastníci kursu. Kromě toho se v psinci nalézala i mláďata, která čekala na přidělení zájemcům z řad četníků o výkon funkce vůdce erárního služebního psa.

Psinec s výběhy

Mimo samotný areál ústavu probíhal výcvik s již částečně vycvičenými psy i za obcí Pyšely na loukách a v lese vedoucích směrem k Loretě.

Na začátku výcviku velitel ústavu vrchní strážmistr Adolf Horák nechal nastoupit všechny účastníky kursu s jejich psy a nechat psy sednout u nohy svého pána. Smyslem tohoto pokynu bylo zjistit, jak dalece jsou psi vycvičeni a schopni splnit pokyn svého vůdce a nenechat se přitom rozptýlit přítomností dalších osob a zejména jiných psů. Tento cvik Inda zvládla bez problémů a vydržela v klidu sedět, jelikož cítila přítomnost svého vůdce. Následovala prohlídka psů s cílem zjistit jejich tělesnou konstituci. Oproti ostatním psům i fenám byla Inda poněkud drobnější. Hlavní problém však nastal při zkoušení ostrosti psů na rukáv. V této disciplíně byla Inda naprosto nejslabší. Zde se ve srovnání s ostatními psy v kursu projevila Indina vrozená bázlivost, o jejíž překonání strážmistr Votruba po celou dobu dosavadního výcviku usiloval. Vrchní strážmistr Horák, proto začal pochybovat o vhodnosti feny pro četnickou službu. O to víc se strážmistr Votruba snažil Indu cvičit, a to bez ohledu na svůj volný čas.

Následovala prohlídka psů u veterinárního lékaře M.V.Dr. Jindřicha Hyhlíka, který Indu znal od jejího útlého věku, neboť byla po odstavu od matky umístěna v ústavu. Kromě drobné tělesné konstituce však byla Inda po zdravotní stránce naprosto v pořádku. To utvrdilo strážmistra Votrubu v přesvědčení, že Inda kurs úspěšně zvládne a o to více se věnoval jejímu výcviku.    

Vzhledem k nepřízni počasí, sněhové vánici, se účastníci kursu věnovali péči o psy, jejich čistění a ošetřování a dále úklidu psince a výběhů. Následovalo pravidelné čištění výzbroje a výstroje. Vrchní strážmistr Horák přednášel o správném krmení psů, o jejich řádném ošetřování a o infekčních nemocech psů.

Díky nezměrné péči strážmistra Votruby Inda dělala pokroky, její ostrost však přesto byla stále velmi slabá. Její zvýšená bázlivost se ale projevila při otužilosti proti střelbě.

Již ve druhém týdnu výcviku byly Indiny dny sečteny. Byla pro svoji slabou ostrost a vrozenou bázlivost prohlášena pro potřebu četnické služby za nezpůsobilou, a proto byla z výcviku vyřazena. Do odprodeje byla Inda ponechána v ústavu. Strážmistru Votrubovi se začala rozplývat jeho vysněná kariéra vůdce četnického služebního psa. O to víc však nehodlal opustit nastoupenou cestu.  

Velitel ústavu, vrchní strážmistr Horák, velmi rychle rozpoznal, zápal a upřímný zájem mladého strážmistra stát se vůdcem služebního psa. Nabídl mu proto ke koupi staršího, částečně vycvičeného soukromého psa, německého ovčáka jménem Loki von der Hampelbaude. S téměř čtyři roky starým psem, za něhož zaplatil 300 Kč, pokračoval strážmistr Votruba od 19. března 1932 v započatém výcviku. Ve svém volném čase musel s Lokim opakovat všechny cviky probrané od počátku kursu.

Na rozdíl od Indy, kterou i nadále strážmistr Votruba navštěvoval, byl Loki velmi ostrý pes. Vycvičenost psa se projevila tím, že bez problémů zvládal všechny probrané cviky: chodění u nohy na šňůře, „sedni“, „lehni“, obraty, jakož i odkládání psa na šňůře v sedě a v leže. Rovněž tak Loki dobře zvládal skoky přes tři překážky a zaštěkávání figuranta v boudě i před ní. Problémy neměl ani s otužilostí vůči střelbě. Dvoutýdenní skluz ve výcviku se Lokimu podařilo za cenu usilovného cvičení dohnat.

Od počátku třetího týdne, vzhledem k částečné vycvičenosti, psů již výcvik probíhal v lese u Pyšel. Psi byli cvičeni v otužilosti vůči střelbě, v poslušnosti a obratnosti, a to jenotlivě, i po skupinách. Samozřejmostí bylo každodenní cvičení ostrosti psů na rukáv. To se střídalo s nácvikem skoků přes tři překážky a zaštěkáváním figuranta. Následoval nácvik nuceného aportování a odložení psa před figurantem.

V polovině třetího týdne se konala pravidelná zdravotní prohlídka psů M.V.Dr.  Hyhlíkem, během níž nebyly u žádného ze cvičených psů zjištěny zdravotní problémy. O to víc bylo pro strážmistra Votrubu šokující, když Loki druhého dne, v 16 hodin odpoledne, při nácviku štěkání na rozkaz uhynul. Při jeho prohlídce a následné pitvě M.V.Dr.  Hyhlík konstatoval, že Loki uhynul na následky srdeční mrtvice neboli infarktu.

Kuchyně, karantena, ordinace a operační síň

Uhynutím nedávno pořízeného vlastního psa byl strážmistr Votruba doslova zdrcen. Zaplatil za něho 300 Kč, které samozřejmě chyběly v rozpočtu rodiny s malým dítětem, jejíž živitel je navíc dlouhodobě mimo domov.

Vrchnímu strážmistru Horákovi bylo zcela jasné, že ani uhynutí vlastního psa houževnatého strážmistra Votrubu neodradí od jeho záměru stát se vůdcem služebního psa. Jalikož v ústavu momentálně nebyl žádný erární pes, kterého by mu mohl přidělit, ani žádný vhodný soukromý pes, se kterým by mohlo být pokračováno ve výcviku po uplynutí celé čtvrtiny kurzu, doporučil mu ke koupi dva a půl roku starého německého ovčáka jménem Alto, který vlastním psem štábního strážmistra Jaroslava Vychodila z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Trenčíně. V létě roku 1931 byl Alto se svým předchozím majitelem v kursu, avšak před jeho ukončením onemocněl na psinku a díky tomu musel být z kursu vyřazen.

Štábní strážmistr Vychodil vůdce služebního psa na pátrací stanici v Trenčíně převzal v prosinci 1930 do ošetřování erární mládě jménem Soňa, se kterým byl v květnu roku 1931 vyslán do Pyšel k absolvování téhož kursu jako Alto. Erární fena Soňa však v průběhu kursu v polovině měsíce srpna uhynula, a z tohoto důvodu bylo odkomandování štábního strážmistra Vychodila do kursu, zrušeno. Proto si v v polovině září roku 1931 zakoupil vlastního již vycvičeného psa, německého ovčáka jménem Alto, kterého z kursu velmi dobře znal, aby s ním vykonával službu na trenčínské pátrací stanici.

Shodou náhod mu však byl na počátku října přidělen erární služební pes jménem Arab. To je důvod, proč štábní strážmistr Vychodil psa Alta prodává.

Ve strážmistru Votrubovi velitel ústavu vrchní strážmistr Horák původnímu majiteli, garantoval, že Alto bude mít pána, jenž o něho bude řádně a s láskou pečovat, a vychová tak z něho řádného služebního psa pro četnický sbor. Mezi pracovníky ústavu se tradovalo, že z Alta, který byl v tehdejším kursu suverénně nejlepší, bude jednou šampion. To bylo rozhodujícím momentem pro rozhodnutí strážmistra Votruby.

Po telefonické domluvě ještě týž den odcestoval strážmistr Votruba vlakem do Trenčína. Po neplánovaném výdaji s marným pořízením Lokiho měl však sotva na cestu do Trenčína a zpět. Cena za pořízení Alta ale byla příliš vysoká – 1 400 Kč. Přesto vrchní strážmistr Horák ujišťoval, že požadovaná částka odpovídá rodokmeni, vlastnostem a dovednostem. Jeho majitel, znajíc velmi dobře poměry u četnictva, souhlasil s prodejem psa na splátky za předpokladu, že první splátka bude činit nejméně polovinu prodejní ceny.    

Cestou z Pyšel si strážmistr Votruba v Praze od banky Slavia vypůjčil 1 000 Kč a při převzetí nádherného německého ovčáka Alta zaplatil jeho majiteli 800 Kč s tím, že zbylých 600 Kč zaplatí dodatečně poštovní složenkou do 3 měsíců. Po sdělení základních informací o psu a zejména po upozornění, že Alto nemá rád děti, se Alto se svým novým pánem vydali vlakem zpět do Pyšel.

Věci se v posledních dnech seběhly tak rychle, že se o nich strážmistr Votruba nemohl předem poradit ani s vlastní manželkou. Až po návratu do Pyšel, když nakrmil a ošetřil Alta a umístil jej do psince, vylíčil v obsáhlém dopise manželce vše, co se v posledních dnech událo a že byl nucen pořídit již druhého vlastního psa, a to za cenu výpůjčky peněz. Poté mu to nedalo, a ještě před spaním se šel pomazlit se svým novým pomocníkem.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Druhý lecián – Michal Dlouhý

Neděli 4. března 1928 měl strážmistr Josef Oplištil, vůdce služebního psa jménem Ada, přemístěný od počátku roku z důvodu zřízení pátrací stanice, aby jí byl v případě potřeby se svým svěřencem Adou k dispozici, z četnické stanice v Čáslavi do Kutné Hory na tamní četnickou stanici, volnou. Po absolvování povinného hodinového denního výcviku Ady se odebral vlakem do Čáslavi, aby se zde mohl setkat se svojí milou a strávit s ní hezký den.            

Když v podvečer, čekal na čáslavském nádraží, ozbrojen pouze poboční zbraní – bodákem, na příjezd vlaku do Kutné Hory, povšimnul si, jak se k nádraží zrychleným krokem blíží strážmistři Jan Boula a Emanuel Chalupecký. Od svých bývalých kolegů se strážmistr Oplištil dozvěděl, že ve vlaku od Kolína jede jakýsi vojín, který v Kolíně střílel po policejním strážníkovi. Kutnohorská pátračka je již na cestě.

V té chvíli však již nezbývalo mnoho času přemýšlení o taktice zákroku, neboť vlak od Kolína již vjížděl do nádraží. Četníci se rozestavili tak, aby byli kryti stavbami a na kolejích odstavenými vagóny.

Když vlak zastavil na nástupišti, vystoupil z něho mezi cestujícími i jakýsi vojín, na němž bylo vidět, že je uřícený. Přestože se vojín okolo sebe rozhlížel a bylo zřejmé, že je neklidný, tak byl, aniž si toho stačil všimnout, obklíčen trojicí četníků a jeho hrudi se dotýkaly bodáky na karabinách strážmistrů Bouly a Chalupeckého. Slovy: „Ve jménu zákona ruce vzhůru!“ jej hřmotným hlavem oslovil strážmistr Oplištil a záhy vojína spoutal svěracími řetízky podanými strážmistrem Chalupeckým. Ačkoliv se přitom snažil klást odpor.

Při osobní prohlídce konané v kanceláři přednosty železnicní stanice byl u zatčeného nalezen ostře nabitý sedmiranný browning ráže 6,35 milimetru a krabička, v níž bylo dalších 9 nábojů stejné ráže. Při prohlídce zbraně bylo zřejmé, že se z ní před nedávnem střílelo. Při prvním výslechu četníky vojín popřel, že by střílel, ale zároveň uvedl, že byl připraven na odpor a předpokládal, že svoji svobodu bude hájit za jakoukoliv cenu.

Po příjezdu hlídky pátrací stanice byl vojín předán nedalekému posádkovému velitelství 21. pěšího pluku. Zde bylo zjištěno, že se jedná o 23 roků starého Antonína Rouska z Dobrošova u Náchoda, který si jako spolupachatel krádeže skvostů z náchodského zámku již odpykal 18 měsíců trvající žalář. Po propuštění byl předán coby vojín k 9. rotě 21. pěšího pluku v Čáslavi. Od jeho nadřízených bylo zjištěno, že vojín Rousek v noční době opouštěl kasárna a páchal v okolí Čáslavi krádeže. To byl důvod, že u sebě vždy měl dostatek peněz. Pro pátrací stanici z toho vyplynul úkol, zpracovat přehled neobjasněných krádeží, ke kterým došlo v Čáslavi a jejím okolí za dobu, po kterou zde je Antonín Rousek na vojně. Dále bylo výslechem Rouskových kolegů zjištěno, že vždy ze soboty na neděli zajížděl na noc ke své milé do Kolína. To znamenalo, že jeho působení bylo na daleko větším území, než se vrchní strážmistr Kousal původně domníval.

Po přejezdu hlídky pátrací stanice do Kolína, což bylo až ve večerních hodinách, bylo od tamních četníků zjištěno, že v dopoledních hodinách nabízel Rousek ke koupi zámečníku Ladislavu Antošovi zánovní pánské kolo. Jelikož se Antošovi zdálo nabízené zboží podezřelé, upozornil na vojína policejního strážníka Štěpánka a spolu začali vojína ujíždějícího na kole pronásledovat. Pronásledovaný však zajel do slepé uličky k cukrovaru. Když zjistil, že je v pasti, odhodil kolo a nesený balík, v němž se nacházel pánský smokingový oděv, přelezl plot dráhy a prchal dále přes koleje podél Labe k Draslovce, k Feldmanově továrně, podél cihelny a dále polepským údolím až k Holečkovu mlýnu v Polepech, kde jej pronásledovatelé dohnali. Zde se ukryl za vysoký břeh v poli a dvakrát vystřelil po policejním strážníku Štěpánkovi, aniž by jej zasáhl. Potom se ukryl do kanálu u mlýnského kola naplněného vodou. V tu dobu již na místo přispěchali občany zalarmovaní četníci. Rousek využil chvíle, kdy se četníci s jeho pronásledovateli domlouvali na dalším postupu, a prchl hlubokou cestou pod most čerčanské dráhy a dále běžel do Hlízova, kde kolem půl šesté skočil do vlaku jedoucího na Čáslav.

Ke kolu bylo dodatečně zjištěno, že bylo týž den odcizeno kolínskému staviteli Janu Hroudovi a smokingový oblek byl odcizen předchozího dne rolníku Jaroslavu Skálovi v Poříčanech. Z toho bylo zřejmé, že obvod Rouskova působení je skutečně rozsáhlý.

V noci z neděle na pondělí se však Rouskovi podařilo pomocí lsti uprchnout z posádkového vězení. Požádal totiž službu konajícího vojína, aby mu podal vodu a po otevření dveří cely jej omráčil úderem kbelíkem do hlavy a uprchl. Přestože po prchajícím vězni druhý strážný opakovaně vystřelil, podařilo se Rouskovi uprchnout.

Díky tomuto svému kousku byl Antonín Rousek v tisku označován za následovníka obávaného a před půl rokem popraveného lupiče pokladen, několikanásobného vraha a vojenského zběha Martina Leciána.

Novinový článek o Antonínu Rouskovi

Zatímco kolínské četnictvo pátralo po dívce, za kterou měl Rousek pravidelně dojíždět, na kutnohorskou pátrací stanici docházela hlášení o případech, kterých se Rousek dopustil po svém útěku z vojenského vězení. U Zbýšova odcizil jednomu rolníkovi civilní oděv a nedaleko odtud odhodil do silniční stoky svoje vojenské kalhoty a košili.

V noci ze středy na čtvrtek na úterý se vloupal v Okrouhlici u Německého Brodu do budovy poštovního úřadu a vyloupil zde pokladnu. Jelikož pokladna vážící téměř dva metrické centy byla vyhozena oknem do dovora z budovy poštovního úřadu a byla odtažena zhruba 400 metrů za obec, bylo zřejmé, že Rousek pracoval nejméně s jedním společníkem. Nářadí, kterým byla pokladna vyloupena, bylo krátce předtím odcizeno v místní klempířské dílně Čestmíra Holana. Z vypáčené pokladny bylo odcizeno 3.528 Kč a 70 haléřů.

Dále v Kozohlodech u Golčova Jeníkova ukradl v tamním hostinci věnec vuřtů a 100 Kč. Stále se rozšiřující výčet činů spáchaných na útěku doplňoval přehled činů, z jejichž spáchání byl Rousek podezřelý v době své vojenské služby v Čáslavi postupně zpracovávaný strážmistrem Oplištilem.

Ve snaze ztížit postup jej pronásledujících bezpečnostních orgánů, hodil blůzu a čepici svého vojenského stejnokroje do vagónu se dřívím, který jel do Rakouska. Čáslavská četnická stanice se o tom dozvěděla v polovině března z hlášení četnické stanice v Guttenbrunnu v Dolních Rakousích. Na štítku vojenské blůzy byla uvedena firma krejčího Korbele z Čáslavi. Ten po předložení z Rakouska zaslané blůzy uvedl, že ji před časem šil právě vojínu Rouskovi. Jak čepice, tak i blůza byly potřísněny krví, čepice na štítku a blůza na límci. To potvrzovalo skutečnost, že byl Rousek při svém útěku zraněn některou z ran vypálených po něm strážným.    

V noci na 28. března 1928 Rousek dokonce vyloupil v Hradci Králové pokladnu úřednického družstva a odcizil z ní 150 Kč a 9 bedniček nakládaných rybiček, které byly jeho zamilovanou lahůdkou. Po necelém týdnu byl Antonín Rousek zatčen příslušníky pátrací stanice o okresního četnického velitelství v Hradci Králové.   

Dopadený Antonín Rousek podléhal vzhledem ke svému stavu vojenskému trestnímu zákonu a byl vojenským soudem žalován pro zločiny pokusu vraždy, veřejného násilí, zločin krádeže, zločin porušení subordinace a řadu dalších menších deliktů.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Povídka z knihy Kraťasy: Čočka

Další pondělní povídka z knihy „KRAŤASY“, tentokrát od  Aleny Pražské z Všenor, má názvem „Čočka“. Tento příběh se stal začátkem jednoho léta na cyklistickém výletu v Podkrkonoší.

Každý rok začátkem léta jezdíme k přátelům do Podkrkonoší, kde vyrážíme s ostatními milovníky kol na cyklistické výlety.

Nosím silné brýle, ale pro záležitosti týkající se sportu přijdou vždy na řadu kontaktní čočky. Jednoho večera, když jsme po náročné túře dorazili do chalupy, šla jsem si jako obvykle čočky vyměnit za brýle, jenže jedna z nich se rozhodla, že se jí z mého oka nechce a že ven nepůjde, ať se snažím sebevíc. Přes přátelskou pomoc všech zúčastněných se nic nezměnilo,
a tak nezbylo, než odjet do nejbližšího města na oční kliniku. Uprostřed města se nám ukázalo velké neonové H, nebyla to však nemocnice, nýbrž hydrant. V tu chvíli se objevila policejní hlídka – zřejmě se domnívala, že chceme hydrant ukrást, avšak při pohledu na mé oko nás ochotně doprovodila na určené místo. Oční lékařka zjistila, že čočka je již dávno
venku, napsala recept na uklidnění zhmožděného oka a jeli jsme zpět na chalupu.

Ráno se manžel vypravil do lékárny a přivezl mi kapky do očí. A protože v zásadě věřím lékařům, poctivě jsem kapala a kapala, až do té doby, kdy se ozval můj mobil a v něm hlas vyděšeného lékárníka, který mě žádal, ať s kapkami okamžitě přestanu, že se mu do výdeje vloudila chybička a manžel obdržel jiný lék. Okamžitě se nabídl, že mi ty správné kapky přiveze do Prahy – adresu zjistil z receptu – avšak při mé odpovědi, že jsme pouze
40 kilometrů od města, se mu viditelně ulevilo a oznámil, že sedá do auta a jede do naší chalupy. Vzhledem k tomu, že oko bylo – navzdory špatným kapkám – celkem v pořádku, začínali jsme z celé situace mít už trochu legraci. Všichni jsme se vyhrnuli ven a vyčkávali pana magistra. Z auta vystoupil mladý muž, který se při pohledu na to srocení začervenal
jak panenka, předal mi správný lék a navíc se v mé ruce ocitla ještě láhev zabalená v ozdobném papíře. Když s mnoha omluvami odjel, nedočkavě jsme láhev rozbalili, a hádejte, co to bylo za značku? No přece MAGISTR!

Abychom mu patřičně poděkovali, poslali jsme mu sms zprávu: „Kapu si z láhve do očí, ale trochu to pálí, vadí to moc?“ Odpověď zněla: „Prosím, užívejte pouze orálně.“

Autor povídky – Alena Pražská, Všenory

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Válečný invalida – Michal Dlouhý

Nejmladším z osazenstva třímužové četnické stanice Horní Moravice v politickém okrese Rýmařov byl strážmistr Josef Smejkal, který byl dnem 1. září 1934 po úspěšném absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství v Brně a úspěšné roční službě na zkoušku přijat do definitivního stavu četnictva a byl povýšen na strážmistra.  

Na středu 5. září 1934 předepsal velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Florián Snášel, novopečenému strážmistrovi do jeho služební knížky první samostatně vykonávanou denní obchůzku obcemi spadajícími do staničního služebního obvodu. Strážmistr Smejkal poté, co se řádně ustrojil a vyzbrojil předstoupil před staničního velitele, aby hlásil připravenost k odchodu do služby.

Vrchní strážmistr apeloval na podřízeného, aby se samostatně pouštěl do zakročení pouze v případě, kdy si je jistý, že zákrok sám úspěšně dotáhne do konce. Poté již následovalo vztýčení bodáku, nabití služební karabiny a odchod do první samostatně vykonávané služby.

Strážmistr se vydal přesně v duchu litery Služební instrukce pro četnictvo klidnou a tak odměřenou chůzí, aby měl dost času pozorovati vše, co se děje v jeho okolí. Bylo to poprvé, co měl na veřejnosti stejnokroj s výložkami s hodností strážmistra.

Trasa služební obchůzky vedla z Horní Moravice přes Novou Ves, Karlovu Ves, Malou Morávku, samotu Lesní Mlýn a Dolní Moravice zpět do Horních Moravic.

Strážmistr na obchůzce

Když přicházel do Nové Vsi, upoutal strážmistrovu pozornost z dálky viditelný předmět nacházející se v hasičské nádrži. Přispěchal blíž a bylo mu hned jasné, že se jedná o mrtvolu muže.  Jelikož byla náves zcela prázdná, zašel do první chalupy a požádal ženu, kterou zde zastihl, aby došla se vzkazem o nálezu utopence na hornomoravickou četnickou stanici.

Velitel stanice právě vykonával kancelářské práce a občas si přitom pomyslel, jak si asi počíná strážmistr Smejkal v první službě. Poté, co obdržel jeho vzkaz, telefonicky vyžádal vyslání soudní komise od okresního soudu v Rýmařově.

Podivoval se, jak se někdo mohl utopit v malé a mělké hasičské nádrži. S největší pravděpodobností se bude jednat o opilce, který do nádrže spadl při návratu z hospody.  Rychle se vyzbrojil pouze pistolí a bodákem, neboť se jednalo de facto o službu v místě a vyrazil do Nové Vsi.

Okolo hasičské nádrže se mezitím shromáždilo několik zvědavců, které strážmistr Smejkal naprosto správně udržoval v patřičném odstupu. Přestože mrtvola muže ležela obličejem do vody, bylo místním obyvatelům jasné, že se jedná o starého válečného invalidu Petra Riedla.

Po svém příchodu obdržel vrchní strážmistr hlášení od podřízeného a zároveň se od přítomného obecního starosty dozvěděl, že starý Riedl není žádný nuzák jako řada dalších invalidů z Velké války. Kromě toho se mezi lidmi v obci šušká, že v jeho rodině nepanují zrovna nejlepší vztahy.

Ihned po příjezdu soudní komise byla mrtvola přitažena bidlem a vyzvednuta z vody na břeh. Nádrž je malá, o rozloze zhruba 50 čtverečních metrů a je mělká o hloubce 30-40 centimetrů. V místě, kde se nacházela mrtvola bylo pouhých třicet centimetrů vody!

V oděvu muže nebyly kromě otevřeného kapesního nože nalezeny vůbec žádné věci. Kapesní nůž byl v pravé kapse saka a po několika hodinách ve vodě nevykazoval zjevné stopy krve.

Lékař nalezl dvě bodné rány na týle a na hlavě mrtvého nalezl několik drobných ran. Prohlásil, že se jedná o sebevraždu způsobenou bodnými ranami do týla kapesním nožem. Drobné rány na hlavě byly způsobeny při pádu těla nárazem na dno nádrže. Vystavil tedy ohledací lístek s tím, že vylučuje cizí zavinění a není tudíž zapotřebí provádět soudní pitvu a mrtvého lze pohřbít.

  

Ohledací lístek

Tím pádem věc pro četnictvo skončila. Staniční velitel se vrátil zpět do četnických kasáren a strážmistr Smejkal pokračoval dál v předepsané obchůzce.

Po návratu na četnickou stanici podal hlášení s tím, že kromě nálezu utopence v Nové Vsi, nezjistil nic jiného, ani žádné přestoupení předpisů. Tak zněl záznam ve staniční služební knize.   

Následující den, ve čtvrtek 6. září, byl Petr Riedl pohřben nikoliv do rodinné hrobky, nýbrž u hřbitovní zdi, v místě určeném pro sebevrahy.

Informace o sebevraždě válečného invalidy v Nové Vsi proběhla ve formě krátké zmínky tiskem.

Na zprávu reagoval s podivem správce městské spořitelny v Rýmařově, neboť v úterý 4. září 1934 krátce po osmé hodině ranní si Petr Riedl vyzvedl všechny své úspory ve výši 20.395 korun!

Okamžitě se odebral do nedalekých četnických kasáren, aby o této skutečnosti informoval svého letitého klienta, okresního četnického velitele v Rýmařově, poručíka výkonného Jana Jelínka.

Rýmařovský okresní četnický velitel nejprve telefonoval na četnickou stanici Horní Moravice, aby zjistil další podrobnosti k případu. Poté, co se od tamního staničního velitele, který byl osobně na místě, dozvěděl, že u mrtvého nebyly nalezeny žádné peníze, pochopil, že se nebude jednat o žádnou sebevraždu, nýbrž o loupežnou vraždu!

Ihned proto telefonicky vyžádal vyslání hlídky četnické pátrací stanice v Olomouci přímo na četnickou stanici do Horní Moravice a sám se osobně vydal za přednostou rýmařovského okresního soudu, aby jej informoval o nových skutečnostech vztahujícím se k případu údajné sebevraždy.

Následně se nechal rovněž odvézt do Horní Moravice, aby čekáním na automobil olomoucké pátračky neztrácel čas.

Na četnické stanici v Horní Moravici vykonal poručík výkonný Jelínek neplánovanou přehlídku. V první řadě se samozřejmě zabýval případem smrti Petra Riedla. Přitom zjistil, že velitelem četnické stanice byl správně o nálezu mrtvoly vyrozuměn okresní soud s požadavkem na vyslání soudní komise. Okresní velitel však nedokázal pochopit přístup lékaře provádějící ohledání a jeho závěry, které však byly v daném okamžiku pro další postup četnictva směrodatné.          

Hlídku olomoucké pátračky vedl osobně její velitel, vrchní strážmistr Jan Julínek, automobil řídil strážmistr Vilém Válek a dalším členem hlídky byl fotograf Alois Hanák.

Po krátké poradě na četnické stanici byl stanoven postup prověřování jednotlivých členů Riedlovy rodiny. Ty a jejich vzájemné vztahy sdělí novoveský obecní starosta, na kterého se četnictvo může dle sdělení vrchního strážmistra Snášela naprosto ve všem spolehnout.

Obecní starosta četníkům sdělil, že syn zemřelého, Otto, byl několik dní po otcově pohřbu povolán jako záložník do olomouckých kasáren na vojenské cvičení.

Velitel pátračky proto telefonicky požádal svého zástupce, štábního strážmistra Jana Toncra, o provedení výslechu Otto Riedla.

Riedlův 25 roků starý syn Otto, pracující jako drvoštěp, štábnímu strážmistru Toncrovi sdělil, že o žádných otcových penězích neví. K poměrům v rodině se nijak nevyjádřil 

Riedlovu rodinu tvořil kromě manželky a syna Otty i František Kristián a jeho syn Josef Kristián a dcera, kterou Riedlův syn Otto vzal za manželku.

Manželka zemřelého, jejíž výslech byl proveden jako první, četníkům uvedla, že její manžel byl od svého zranění protivný a v poslední době byl doslova nesnesitelný, stále se s ní jen hádal. O tom, že má větší úspory věděla, avšak žádné peníze od něho v poslední době nedostala. Její manžel, kromě několika drobných, u sebe neustále nosil dva tisíce korun a prohlašoval, že to jsou peníze na jeho pohřeb.

Následovaly oddělené výslechy Františka Kristiána a jeho syna Josefa. Ti oba svorně tvrdili, že Petra Riedla již tři dny před jeho smrtí neviděli a o žádných jeho penězích že nevědí.

V domácnosti Kristiánů byly provedena domovní prohlídka, při které byla k překvapení četníků nalezena vkladní knížka na jméno Petra Riedla, z níž byly 4. září 1934 vybrány veškeré úspory, a ve vkladní knížce samotné bylo vloženo celkem 20.390 korun v bankovkách. Tudíž scházelo pouhých pět korun vyplacených v mincích. Tím se ukázalo, že jak František Kristián, tak i jeho syn Josef, při výsleších lhali. Byli proto jako důvodně podezřelí ze spáchání zločinu loupežné vraždy zatčeni a dodáni do vazby do věznice rýmařovského okresního soudu.

Při prohlídce věcí v domácnosti Riedlova syna Otty byla v jedné z knih nalezena uschovaná částka 2000 korun, zřejmě se jednalo o peníze, o nichž otec tvrdil, že jsou určené na jeho pohřeb. Na základě této skutečnosti byl i Otto Riedl pracovníky olomoucké četnické pátrací stanice zatčen a dodán jako důvodně podezřelý z účasti na vraždě jeho otce do vazby okresního soudu v Olomouci.

Ve snaze zjistit skutečnou příčinu smrti válečného invalidy Riedla byl olomoucký krajský soud požádán o vydání povolení k provedení exhumace, aby mohla být následně provedena dosud neprovedená soudní pitva.

Po delším zapírání při výslechu František Kristián uvedl, že ve spořitelně vyzvednuté peníze i s vkladní knížkou si u něho Petr Riedl uschoval před manželkou, se kterou žil dlouhou dobu ve sváru, a poté se, zřejmě z omrzelosti životem, šel utopit. 

V pátek 14. září 1934 dopoledne bylo přistoupeno k vykopání mrtvoly Petra Riedla z hrobu a dvojice soudních lékařů provedla soudní pitvu.

Při pitvě byly zjištěny dvě bodné rány způsobené pravděpodobně kapesním nožem, který byl jako jediná věc nalezen u mrtvého. Poté, co byl otevřený kapesní nůž několik hodin pod vodou, byly z něho smyty případné stopy krve i otisky prstů osoby, která nůž naposledy držela. Soudní lékaři do protokolu uvedli, že rány mohly být způsobeny jak samotným zemřelým, tak i druhou osobou.

Po otevření mrtvoly bylo zjištěno, že plíce jsou již v úplném rozkladu, a tudíž není možno jednoznačně potvrdit, či vyloučit zadušení. S největší pravděpodobností nastala smrt utopením.  

Na základě prováděného vyšetřování, v něm zjištěných informací a zajištěných důkazů bylo nepochybné, že Otto Riedl se svým tchánem Františkem Kristiánem a jeho synem Josefem Petra Riedla usmrtili tím, že jej v noci ze 4. na 5. září 1934 omráčili a okradli o jeho peníze, a následně jej omráčeného vhodili do mělké hasičské nádrže, následkem čehož se utopil.

Byli proto udáni pro spáchání zločinu loupežné vraždy ve spolupachatelství krajskému soudu v Olomouci, do jehož věznice byli eskortováni.

Strážmistr Smejkal si velmi dobře uvědomil, že takovou zkušenost na začátku své kariéry může získat málokterý četník.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Povídka z knihy Kraťasy: Cirkus

Dnešní povídka Jarmili Görnerové z Klatov nás zavede, již podle názvu, do cirkusového prostředí. 

Do města přijel cirkus. Moc velký zájem obyvatel města o představení nebyl. V tomměstě X musel jeden cirkusák do nemocnice. Přišel ho navštívit kamarád z cirkusu a měl s sebou malé lvíče. „Tady nesmí být ani pes, natož lev.“ Schovali lvíče do vedlejší místnosti. Do této místnosti vstoupil znenadání primář a začal strašlivě křičet. Lvíče se primáře
leklo a schovalo se v čekárně pod lavicemi a nohama pacientů. Druhý den noviny psaly o panu primářovi, který se nebojí ani lva. Primář se stal hrdinou a večer i odpoledne byl cirkus naplněn diváky, kteří se zajímali o zvířata a hlavně o lvy. Cirkus vydělal mnoho peněz a mohl přilepšit svým lidem i zvířatům.

Autor povídky – Jarmila Görnerová, Klatovy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

O mikroskopem usvědčeném zloději pivních trubek – Michal Dlouhý

Vrchní strážmistr Ladislav Havlíček byl zakladatelem skupiny lupičů pokladen Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze a frekventantům četnických pátracích kursů přednášel o usvědčování lupičů pokladen prostřednictvím jím zavedené mechanoskopie.

Tentokrát dal k lepšímu nedávný případ usvědčení zloděje pivních trubek za využití jím zavedené kriminalistické metody.

V noci na 5. června 1940 došlo ke vloupání do uzamčeného sklepa hostince Františka Suchého ve Stodůlkách, ze kterého bylo odcizeno 20 metrů pivních trubek v ceně asi 3.000 korun. Hostinský se nejprve domníval, že jde o nějaký žert a předpokládal, že najde pivní trubky někde uschované.

Jelikož se tak nestalo, byl případ okradeným nahlášen četnické stanici Stodůlky v politickém okrese Praha-venkov. Ta vyrozuměla o případu četnickou pátrací stanici Praha.

Vzhledem k tomu, že vyloupený hostinec je v obci na frekventovaném místě, nedalo se předpokládat úspěšné použití služebního psa pátračky k vytvoření pachové stopy pachatele.

To se potvrdilo záhy po příjezdu služebního automobilu pátračky do Stodůlek. Četníkům ale bylo divné, že nenašli žádné stopy vedoucí dovnitř do sklepa ani ven. Z toho důvodu se domnívali, že se bude jednat o čin některé z domácích osob.

Ke sluchu stodůleckých četníků se po několika dnech doneslo, že se místní dělník Tomášek kdesi vyjádřil, že by se měl hostinskému Suchému pořádně pomstít.

Nebylo problém zjistit, že Tomášek bydlí v domě, jehož majitelem je právě František Suchý a důvodem pomsty mohla být skutečnost, že od rodina Tomáškových dostala před časem od majitele domu výpověď z bytu.

K dotyčnému bylo navíc zjištěno, že Jaroslav Tomášek, 39 roků starý dělník ze Stodůlek nemá v obci zrovna nejlepší pověst.

Proto bylo zahájeno pražskou pátrací stanicí Tomáškovo vyšetřování. Ten se dušoval, že byl daný červnový den, kdy ke krádeži došlo celý den doma a že se ani na krok z bytu nehnul, což mu dosvědčovala manželka, ale i další příbuzní.

Přesto bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky s cílem najít hostinskému odcizené pivní trubky nebo alespoň jejich část. To se ale nepodařilo. Zato se četníkům podařilo nalézt nůžky na plech. Ty byly odeslány spolu se zbytky pivních trubek s řezy provedenými pachatelem krádeže na pražské Ústřední četnické pátrací oddělení.

Nyní se dostal ke slovu vrchní strážmistr Havlíček. Ten pořídil mikrofotografie řezů pivních trubek i ostří nůžek zajištěných při domovní prohlídce u Jaroslava Tomáška. Zkoumáním byla zjištěna naprostá shoda porušení ostří nůžek i zbytků pivních trubek. Obrazy se navzájem zcela kryly. Tím pádem nebylo pochyb o tom, kdo a čím pivní trubky ve sklepě Františka Suchého přestříhl.

Tomášek si ale trval na svém, že on krádež pivních trubek na svědomí nemá a že jeho alibi mu může dosvědčit manželka i celé příbuzenstvo.  

Senát krajského trestního soudu v Praze však uvěřil mikroskopickým snímkům a posudku svého soudního znalce v oboru mechanoskopie vrchního strážmistra Ladislava Havlíčka a odsoudil Jaroslava Tomáška na pět měsíců těžkého žaláře nepodmíněně…

 

Vrchní strážmistr Ladislav Havlíček

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Velikonoční povídka: VYPRÁSKANÉ VELIKONOCE – Michal Dlouhý

Osazenstvo čtyřmužové četnické stanice Vildštějn v politickém okrese Cheb se v roce 1933 velmi odpovědně připravovalo na velikonoční svátky. Kromě nedělí se četníci jako řádní křesťané od Popeleční středy po celých čtyřicet dnů postili. Přitom je třeba poznamenat, že četníci se vzhledem ke svým služebním příjmům postili, dá se říci po celý rok.

Přehled služebních příjmů březen 1933

Strážmistr Jaroslav Šlapák dokonce zakoupil od místního sedláka kůzle, aby si po tom půstu mohli pochutnat na kůzlečí pečínce. Celé osazenstvo četnických kasáren, včetně manželky velitele stanice vrchního strážmistra Jana Morwitze a staniční kuchařky, si dovádivé kůzle rázem oblíbilo.

V úterý 11. dubna 1933 měl strážmistr Josef Leschinger denní obchůzku a při ní
potkal na silnici ke Křižovatce starého, jemu neznámého muže, oblečeného do ošuntělého kabátu, jedoucího ztežka na jízdním kole.

Strážmistr se muže rozhodl zkontrolovat, a jelikož ten se mu zdráhal předložit
doklady, vykonal u něho přes značnou nevoli dotyčného osobní prohlídku.

Kromě 234 korun na hotovosti u muže nalezl vkladní knížku na jméno Adam Gaipl, což byl strážmistru Leschingerovi dobře známý sedlák ze Starého Rybníka. Na uvedené vkladní knížce byla uložena částka 66.173 Kč.

Četníkovi bylo zřejmé, že zde něco není v pořádku a prohlásil muže hned za zatčeného a odvedl jej do nedalekého Vildštejna na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Morwitz vyslal do Starého Rybníka strážmistra Karla Tyburce a až od něho sedlák Gaipl zjistil, že byl jeho byt vykraden a že mu byla odcizena nejenom vkladní knížka, ale také stokoruna uložená v modlitební knížce a několik drobností.

Jelikož zatčený muž nehodlal sdělit svoji totožnost, byly mu odebrány otisky prstů a poslány prostřednictvím četnické pátrací stanice v Chebu do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení. Neznámý muž byl dodán pro spáchání zločinu krádeže vloupáním do vazby chebského okresního soudu.

Mezitím se přilbížily velikonoce a ve vildštejných četnických kasárnách vyvstal
závažný problém. Nikdo totiž nebyl schopen roztomilé kůzle zabít. Nestalo se tak ani poté, co kůzle vběhlo na zahrádku a zde okousalo nejen čerstvé výhonky zeleniny pěstované staniční kuchařkou a právě vyrostlé tulipány a narcisky, které zde pěstovala a šlechtila paní vrchní strážmistrová.

To byl důvod, proč se v četnických kasárnách nechtěně pokračovalo v půstu, a největší pochoutkou tak byly boží milosti, které upekla staniční kuchařka.

Na dvoře kasáren kůzletem

Naproti tomu se vildštejnští četníci nesmilovali nad zlodějem, v němž byl zanedlouho pomocí daktyloskopie zjištěn několikrát trestaný Josef Schwandner, který byl navíc pomocí zanechaných otisků svých prstů usvědčen ze spáchání krádeže 1.409 Kč v hostinci ve Františkových Lázních, kde dále ukradl jedné domkářce z prádelníku 106 Kč.

Podle výrobního čísla jízdního kola, na kterém Schwandner jel v okamžiku svého zatčení, bylo zjištěno, že bylo odcizeno před více než měsícem v Mostě vzdáleném přes 130 kilometrů. Kolo odcizené z verandy domu si jeho majitel cenil na 350 Kč.

Až pod tíhou těchto důkazů, začal Josef Schwandner vypovídat. Mimo jiné četníkům sdělil, že k vykradení statkáře Gaipla jej navedl jeho bývalý spoluvězeň Johanes Trapp ze Starého Rybníka, kterého při svých toulkách několik dní před zatčením navštívil. Trappův syn prý dostal od Gaipla výpověď pro pár oklešťků z vrby, které nosil otci na košťata.

Četníkům bylo dobře známo, že starý košťatář Trapp, žijící v jejich staničním obvodě, byl před lety opakovaně trestán pro krádeže, a že si pěkných pár let odseděl v kriminále. Mylně se domnívali, že se na stará kolena živí pouze poctivou prací.

Statkář Gaipl strážmistru Tyburcovi potvrdil propuštění mladého Trappa za to, že mu bez dovolení zcela oholil několik vrb na košťata, jeho otec ve velkém vyrábí a prodává. Kluci si pak nemohli ani narežat pár proutků na své pomlázky, aby o velikonocích vyšlehaly děvčata ve vsi.

Při výslechu se starý košťatář přiznal k tomu, že svého bývalého spoluvězně skutečně navedl k vykradení statkáře Adama Gaipla. Topí se v penězích, zatímco chudáka by doslova sedřel z kůže. Před nedávnem prodal velkou spoustu dřeva z lesa, který nechal téměř celý vykácet.

Tím pádem byl kromě Josefa Schwandera udán pro zločin spoluúčasti na krázeži
návodem i Johanes Trapp. Zatímco pachatel byl chebským krajským soudem odsouzen na 18
měsíců do těžkého žaláře, jeho návodce vyfasoval 15 měsíců, oba nepodmínečně.

BOŽÍ MILOSTI

Rozpočet: 20 dkg hladké mouky, 5 dkg másla nebo umělého tuku, 3 dkg práškového cukru, 2 žloutky, 4 lžíce kyselé smetany, 1 lžíce rumu, citronová kůra, sůl a 10 dkg tuku na smažení. Na posypání 5 dkg práškového cukru s vanilkou a 5 dkg skořicového cukru.

Čajový margarín Sana

Předpis: Na vále rozrobíme do mouky máslo nebo umělý tuk, přidáme špetku strouhané citronové kůry, práškový cukr a špetku soli. Do dobře promíchané směsi zaděláme dva žloutky, kyselou smetanu a rum a vytvoříme těsto, které je tuhé jako na nudle. Těsto necháme pod hrnkem asi hodinu odpočinout. Poté je rozválíme na tloušťku stébla a nakrájíme rádýlkem na čtverečky. Ty pak v rozpáleném tuku na pánvi zrudka po obou stranách osmažíme do růžova. Ještě za tepla je obalíme ve směsi vanilkového a skořicového cukru.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ KUCHAŘKA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Povídka z knihy Kraťasy: Diktát

Dnešní povídka Libuše Vychopeňové z Hradce Králové má název „Diktát“ a opět nás zavede do školních lavic a to více než před 40 lety na tehdejší Jedenáctiletou střední školu.

Před více než 40 lety jsem nastupovala na gymnázium. Tenkrát se tato škola nejmenovala Gymnázium, ale Jedenáctiletá střední škola. V prvním ročníku jsme se sešli studenti z různých základních škol, a tak chtěli vyučující vědět, jak jsme na tom se znalostmi.

V češtině jsme hned první hodinu psali takzvaný vstupní diktát. Diktát byl dlouhý a velmi těžký a hodnocení dopadlo dost špatně. Já jsem svým diktátem na sebe upozornila nejenom češtináře, ale celou třídu. Můj diktát byl jako jediný zcela bez chyby, až na slovo medvěd na konci s t, a to jsem napsala hned dvakrát. Tenkrát jsem dostala trojku – v hodnocení jsem se dočetla, že chyba se objevila v diktátu dvakrát a tedy nešlo o přepis, ale o mé přesvědčení, že se medvěd píše na konci s t.

Přicházely další ročníky, studenti zase dostávali diktát a k tomu jako perličku vyprávění o bezchybném diktátu jedné studentky, až na toho nešťastného medvěda s t na konci. Dávno jsem na tento svůj gramatický hřích zapomněla. Až nastoupil do stejného gymnázia můj syn. Všechno bylo pro něj nové, a tak každý den nadšeně vyprávěl, co se ve škole
událo. Tak jsem se i dozvěděla, že psali vstupní test, že byl velmi těžký a dopadl špatně.

„A představ si, mami, že jednou byla ve škole studentka, která napsala diktát úplně bez chyby, a napsala medvěd s t na konci a to v tom diktátu dvakrát,“ vyprávěl syn a kroutil hlavou. Chtělo se mi hrozně smát, ale nakonec jsem neřekla nic.

Teď už je to zase mnoho let, ale když slyším slovo medvěd, s úsměvem si na to vzpomenu a přemýšlím, jestli se jedná stále o toho mého medvěda, anebo se za ta léta vyskytla ještě další studentka, která sice napsala diktát bez chyby, ale medvěda na konci s t dokonce dvakrát.

Autor povídky – Libuše Vychopeňová, Hradec Králové

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline