F – falešní četníci jsou osoby páchající trestnou činnost za využití neoprávněně nošeného četnického stejnokroje, případně výzbroje užívané četnickým sborem. Zneužívají tímto důvěru obyvatelstva v četnictvo a dopouštějí se na občanech podvodů, krádeží, loupeží a dalších násilných trestných činů. Tímto svým jednáním poškozují vážnost a dobrou pověst četnického sboru. Proto je nezbytné, aby příslušníci četnictva na sebe vzájemně dozírali čímž bude umožněno, aby tyto nectnosti byly již v zárodku potlačeny. I když četník není ve službě a objevuje se na veřejnosti ve stejnokroji, musí býti vždy dle předpisu ustrojen. Rovněž tak je nepřípustno půjčovati výstroj a výzbroj četníků, jíž se nyní užívá, k divadelním představením. Hraní příslušníků četnictva v divadelních představeních a ve filmech upravuje Služební řád branné moci I. díl článek 565.

Příklad první

 Velitelem četnického oddělení číslo 1, zemského velitelství četnictva pro Čechy, se sídlem v Praze byl ještě z doby monarchie rytmistr Artur Drischel. Počátkem měsíce dubna 1919 se na stole rytmistra Drischela začala hromadit hlášení jednotlivých podřízených okresních inspektorů, že v jejich služebních obvodech působí falešní četníci. Jednalo se celkem o tři případy, které si velitel četnického oddělení seřadil chronologicky tak, jak se udály.

První případ hlásil okresní inspektor Václav Rubáš z Mělníka. Došlo k němu ve čtvrtek 27. března 1919 v obvodu četnické stanice Nebužely. Toho dne večer přišla do statku Antonína Hrdličky v Živoníně trojice četníků, kteří se vykázali dokumentem mělnického okresního strážmitra Šíchy nařizujícím provedení domovní prohlídky uvedeného statku. Když se statkář neměl k otevření pokladny, byl přinucen k poslušnosti velitelem hlídky namířenou hlavní revolveru. Obsah pokladny byl nezanedbatelný, což odůvodnilo statkářovo zdráhání, 1102 koruny v hotovosti, čtyři zlaté desetikoruny a dvě zlaté dvacetikoruny a k tomu šperky za 19.985 korun. Dále ještě odnesli látku v ceně 2094 korun a browning v ceně 135 korun. Když se objevil v Hrdličkově statku nečekaně obecní starosta Hypš, nabídl se, že dojde do sousední obce Nebužely pro místního četnického strážmistra, jeho nabídku uvítali a sdělili mu, že počkají, až strážmistra přivede. Když se s četníkem vrátil, byli již pryč.

Nebuželský strážmistr Karel Mach zjistil, že do Hrdličkovic statku přišla trojice četníků, dva byli vyzbrojeni karabinou se vztýčeným bodákem a jejich velitel, strážmistr byl ozbrojen revolverem. Dále bylo podezřelé, že žádný okresní strážmistr Šícha v Mělníku nesloužil, ani neslouží.

K druhému případu došlo dle hlášení okresního inspektora Josefa Koliáše v Karlíně pozdě večer v neděli 30. března 1919 v obvodu četnické stanice Čakovice. Okolo 10. hodiny večerní přišla trojice četníků do bytu obchodníka Alberta Plačka v Ďáblicích. Dva měli pušky s bodáky a třetí, jejich velitel měl revolver. Vyzvali obchodníka jménem republiky, aby jim vydal peníze, že budou provádět nařízenou domovní prohlídku. Na Plačkův dotaz, co je důvodem domovní prohlídky v jeho bytě, neodpověděli. První z nich hlídal u lože probuzené obchodníkovy manželky a jejich dětí. Další dva začali prohlížet celý byt. Aby Plaček nemařil jejich zákrok, odebrali mu na stolku ležící automatickou pistoli s náboji a přinutili ho vydat 3.200 korun, které měl ukryty ve skříni. Poté ho vyzvali, aby se oblékl, že jej odvedou do Karlína na velitelství. Po krátkém pochodu jej na okraji Ďáblic nechali stát na ulici a zmizeli ve tmě.

Ke třetímu případu došlo dle hlášení okresního inspektora Rudolfa Zmrhala z Brandýsa nad Labem hned následujícího dne, v pondělí 31. března 1919, v obvodu četnické stanice Kostelec nad Labem. Toho dne večer přišla tříčlenná četnická hlídka do bytu rolníka Karla Šmída v Nové Vsi. Při domovní prohlídce zatkli rolníkova syna Václava, poručili členům rodiny zůstat bez hnutí ve světnici, zatčeného odvedli do vedlejší místnosti, kde mu odebrali 1800 korun a látku v ceně 1500 korun. Poté četnická eskorta vedla zatčeného čtyři kilometry až k obci Předboj, kde ho ze zatčení propustila.

Rytmistr Drischel nařídil všem čtyřem podřízeným okresním inspektorům, aby informovali všechny četnické stanice ve svých služebních obvodech, aby pátraly po trojici falešných četníků, jež poškozují pověst četnického sboru v očích obyvatelstva, které v četníkovi stále vidí představitele nedávno zaniklé monarchie, i když na četnických stejnokrojích dávno nahradily c.k. orla písmena RČS označující nově vzniklou republiku.   

V sobotu 5. dubna 1919 si vyrazil velitel četnické stanice Lužec nad Vltavou v politickém okrese Mělník strážmistr Václav Novák do místního hostince posedět po celotýdenní službě se sousedy a na nějaké to orosené.

Zhruba po půl hodině do hostince přišel i obecní starosta a sdělil veliteli četnické stanice radostnou novinu, že mu přišla slibovaná posila – dokonce tři noví četníci! To bude jiné, než nyní, kdy jsou na stanici pouze dva četníci.

Strážmistru Novákovi hnedka problesklo hlavou, že by se mohlo jednat o trojici falešných četníků. Proto se ihned vrátil do četnických kasáren pro jediného podřízeného četníka, aby se vydali pátrat po podezřelých mužích. To se jim podařilo až na silnici z Lužce do Vraňan, kde skutečně zastihli trojici mužů v četnických stejnokrojích. Dva z nich měli na ramenou karabiny se vztýčenými bodáky a strážmistr byl vyzbrojen revolverem. Než se stačili vzpamatovat, byli zatčeni a po spoutáni svěracími řetízky byli odvedeni skutečnými četníky k obecnímu starostovi, který se mezitím vrátil domů z hostince.   

V zatčených byli zjištěni 27 roků starý Jan Veselý z nedaleké Jeviněvse, spadající již do politického okresu Roudnice nad Labem, aktuálně zběhlý pěšák 42. pěšího pluku, stejně starý Václav Šulc ze sousední obce Vraňany, rovněž zběhlý vojín 28. pěšího pluku a 30 roků starý civilista Josef Benda ze sousední obce Spomyšl. Při výslechu uvedli, že pušky s bodáky a revolver si opatřili na nádraží v Kralupech.

Všichni tři byli se Zprávou o zatčení, neprávem nošenými četnickými stejnokroji a zbraněmi dodáni do věznice okresního soudu v Mělníku.

Vyšetřování se účastnil nejen mělnický okresní četnický inspektor Rubáš, ale i velitel pražského četnického oddělení rytmistr Drischel. Zatčení byli při konfrontaci usvědčeni oloupenými. Na základě rozeslaných pátracích oběžníků byli ještě usvědčeni z krádeže sedmi prasat a z další krádeže balíčku s látkou ku škodě studentky Marie Holubové v pražské elektrice.

Nejzávažnějším z nich však byl čin spáchaný den před zatčením. V noci na pátek 4. dubna 1919 v obci Církvice v politickém okrese Litoměřice.  Krátce po půlnoci přišli do bytu obchodníka Leopolda Lederera, prohlásili jej za podezřelého z koupě odcizených skvostů, zabavili v jeho pokladně tobolku s 960 korunami a čtyřmi zlatými desetikorunami. Poté, co obchodník opakovaně tvrdil, že žádné skvosty nemá, prohlédli jeho obchodní knihu, kterou zkonfiskovali a spolu s ní i záloženské a spořitelní knížky. Následně se nechali odvést k obchodníkovu stejnojmennému bratranci, který byl rovněž obchodníkem v téže obci, kterému odcizili 3.000 korun. Oba obchodníky zatkli s tím, že je odvedou k obecnímu starostovi. Hrozili jim v případě odporu přiložením pout. Dali se však uprosit a poslali je samotné vzbudit starostu obce a sami přitom zmizeli i se svým lupem beze stopy.

Počátkem února roku 1920 se ze svých činů zodpovídali dezertéři Jan Veselý a Václav Šulc před senátem divisijního soudu v Praze na Hradčanech, obvinění ze zločinů loupeže, zločinů krádeže a podvodu a dále z řady přestupků, mimo jiné přestupku zbrojního patentu.

Josef Benda, jakožto civilní osoba, byl postaven před zemský trestní soud v Praze, kde se rovněž zodpovídal z výše uvedených zločinů a přestupků.

Příklad druhý

Krátce po jedné hodině ranní na středu 22. srpna 1923 se v budově četnických kasáren v okresním městě Kyjov rozezvučel „Zvonek k četnictvu“. Službu pohotovostního četníka vykonával sám staniční velitel vrchní strážmistr Antonín Brabec. Zvonek vyzváněl s největší intenzitou, jakoby snad někde hořelo. Vrchní strážmistr Brabec se vyklonil z otevřeného okna v patře budovy, kterým se po celou noc vzhledem k horkému počasí větralo.

U vchodu do četnických kasáren stál mladík, že jej posílá majitel milotického zámku doktor Seiler. Po rychlém dostrojení vrchní strážmistr sešel dolů a pozval muže do staniční kanceláře. Posel sdělil, že se do zámku v nedalekých Miloticích dostavil kyjovský četník s tím, že se na zámek chystá útok a začal organizovat jeho ochranu a chystal se povolat posily. Momentálně prý spí a nařídil, aby jej vzbudili o 4. hodině ranní.

Vrchní strážmistr Brabec nevěřil svým uším a musel se štípnout do tváře, zdali ještě nespí a zpráva o chystaném přepadení milotického zámku není pouhým snem. Rozhodně se nemohlo jednat o nikoho z jeho podřízených, neboť dvojici strážmistrů vyslal večer na noční obchůzku vedoucí obcemi Netčice, Kostelec, Boršov a Sobůlky, což je opačná strana staničního služebního obvodu, než kde jsou Milotice.

Pro jistotu došel vzbudit v budově bydlícího okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Josefa Pospíšila, aby se jej na věc optal. Okresní velitel ale rovněž o ničem takovém nevěděl.

Staniční velitel se tedy plně vyzbrojil a vydal se rychlou chůzí se spolu s poslem ze zámku do sedm kilometrů vzdálených Milotic.

Majitel zámku doktor Ladislav Seiler vrchnímu strážmistrovi uvedl, že něco po desáté hodině večerní přišel do jeho zámku četník ozdobený legionářskými odznaky, představil se jako četnický strážmistr z Kyjova a sdělil mu, že se chystá útok na jeho zámek. Lupiči jej prý chtějí svázat a zavléci do buchlovských lesů a žádat za jeho propuštění nehorázné výkupné. Četnictvo se prý o tomto zločinném úmyslu dozvědělo a on byl vyslán, aby majitele varoval a zámek hlídal. A skutečně také do půlnoci spolu s majitelem zámek hlídali. Poté co nastoupila další hlídka tvořená zahradníky a hajným šel spát a požádal o vzbuzení o 4. hodině ranní. Prý pojede k zemskému četnickému velitelství do Brna pro posilu 16 četníků na hlídání zámku a k polapení lupičů. Na cestu žádal dva automobily a 2.000 korun. Na tento požadavek byl přislíben pouze povoz s koňmi a 200 korun. Jelikož bylo majiteli zámku jednání četníka podezřelé, vyslal ihned posla na kyjovskou četnickou stanici, zdali strážmistra do Milotic skutečně poslali.

Jelikož se pomalu blížila 4. hodina ranní, bylo s majitelem zámku vrchním strážmistrem Brabcem dojednáno, že dotyčnému poskytne domluvený povoz s koňmi a slíbené peníze.

Muž v četnické uniformě po převzetí 200 korun a obdržení slíbeného povozu si položil svoji karabinu se vztýčeným bodákem na kozlík povozu a rozjel se s ním směrem k zámecké bráně. Zde jej však čekal k jeho velkému překvapení vrchní strážmistr Brabec se svojí karabinou s rovněž vztýčeným bodákem, ale v ponosu, a požadoval, aby se neznámý četník legitimoval. Ten se zprvu vzpěčoval, co si to dovoluje zastavovat ho při jeho služebním výkonu. Vrchní strážmistr se však nedal zmýlit a dotyčného zatkl a spoutal svěracími řetízky.

Namísto do Brna na zemské četnické velitelství jel povoz do Kyjova k tamnímu okresnímu soudu. Zde bylo, již za přítomnosti okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Pospíšila, zjištěno, že se jedná o 27 roků starého opakovaně trestaného podvodníka Vincence Mrkvicu, původně brusiče skla, domovsky příslušného do Milotic u Kyjova.

Uvedené jméno, bylo vrchnímu strážmistru Brabcovi známo ze staničních záznamů o osobách nebezpečných, náležejících do jeho staničního služebního obvodu, neboť Vincenc Mrkvica byl domovsky příslušný právě do Milotic, i když se zde řadu let nezdržoval, a jeho trestní lístek byl plný záznamů o jím spáchaných trestných činech, zejména krádežích a podvodech.

Následně bylo zjištěno, že Mrkvica ještě před svým zatčením stihl po návratu do domovské obce vyloupit milotický kostel.

K četnické uniformě získal Mrkvica vztah tím způsobem, že za války byl tři čtvrti roku náhradním četníkem. Poté, co byl demobilizován, přišil si na svůj stejnokroj distinkci četnického strážmistra. Od službu konajícího důstojníka v invalidní škole požadoval, aby mu vydal výzbroj, že musí eskortovat nebezpečného zločince, za kterého se vydával jeho komplic 22 roků starý František Novák z Příbrami, který byl delší dobu bez zaměstnání. Tak skutečně získal pušku s bodlem a náboji.

Dne 27. listopadu roku 1921 přišel jako četnický strážmistr do mlýna Josefa Havlíčka ve Tmáni u Dvora Králové v politickém okrese Beroun a prohlásil, že je z Berouna a že byl vyzván státním revisorem obilního ústavu z Prahy, aby mu pomáhal při revisi daného mlýna. Za dotyčného revisora se vydával právě jeho komplic Novák. Když se stali podezřelými tak utekli a vlakem odjeli do Prahy. Cestou před průvodčím předstírali, že plně vyzbrojený četník civilistu eskotruje do věznice zemského trestního soudu v Praze.

V Praze se ale stali opět podezřelými a byli oba zatčeni a předvedeni na košířskou policejní strážnici. Tam byl povolán vrchní strážmistr Jan Černý z pražského zemského četnického velitelství, který Mrkvicu podrobil výslechu o četnických předpisech a z odpovědí bylo ihned zjištěno, že o četnictvu nic neví. Proto byla zabavena jeho karabina s bodákem a 9 ostrými náboji a oba byli skutečně dodáni do věznice pražského zemského trestního soudu.   

Po odsouzení vykonával Mrkvica uložený trest a z věznice se mu vždy opakovaně podařilo utéct. Jednou byl nemocen, a proto byl dodán do vojenské nemocnice, odkud uprchl i s ložním prádlem. Například poté co uprchl z věznice krajského soudu v Moravské Ostravě, zatkl coby tajný agent několik židovských lichvářů, které za vysoké výkupné propustil. Například obchodníka Brülla z Černovic dočasně bydlícího v hotelu Brioni na jeho pokoji v noci vzbudil a vyzval ho, aby mu vydal všechny svoje peníze. Vyděšený obchodník mu dal vše, co u sebe měl: 150 československých korun, 1447 rakouských korun, 9400 polských marek a 177 rumunských lei. Poté Brülla zatkl a odvedl ho do nedaleké vojenské posádky, kde ho po domluvě s vojínem ve stráži nechal ve vazbě s tím, že si pro něho druhý den přijde. Zatčený obchodník Brüll trpělivě čekal ve vojenském vězení do druhého dne odpoledne, kdy Mrkvicův podvod vyšel najevo.

Před tím, když pobýval u svého bratra v Hodoníně se převlékl za důstojníka a vymámil v hodonínské tabákové továrně za několik tisíc korun cigarety a tabák jako zplnomocněný dodavatel pro vojenské posádky na Slovensku.   

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Zástupce velitele četnické pátrací stanice v Uherském Hradišti praporčík František Zimmermann začal vyprávět o spravedlnosti, která díky tomu, že má zavázané oči, tak nemůže vidět úplně všechno.

Horský kraj v okolí Vizovic byl od roku 1931 již dlouhou dobu doslova sužován nebezpečnou tlupou zlodějů, kteří se téměř každý den dopouštěli nějaké té loupeže či alespoň krádeže.

Okresní četnický velitel v Uherském Brodě kapitán výkonný Alois Slezák stále organizoval zátahy soustředěného četnictva s cílem vypátrat, kdo má všechny ty případy na svědomí. Do pátrání byla kromě všech četnických stanic v politickém okrese samozřejmě zapojena i tehdejší pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Uherském Hradišti se služebním psem.

Četnictvu se podařilo zjistit, že pachateli těchto činů jsou tři bratři Vaňkové z Vlachovic, kde jeden z nich vlastní velký statek. Ihned po tomto zjištění se vypravila četnická hlídka v počtu tří mužů do statku k provedení domovní prohlídky.

Jakmile Vaňkové spatřili blížící se četníky, zabarikádovali se na statku, a tudíž musela být přivolána posila.

Mezitím se Vaňkové stačili přemístit na půdu a začali házet po přicházejících četnících klacky a kusy starého železa. Až po několika výstřelech z četnických karabin slezli bratři Vaňkové z půdy.

Při domovní prohlídce byl nalezen veletucet bičišť, o kterých Vaňkové s posměškem prohlásili, že si je koupili, neboť mají zlou krávu, která nechce tahat. Obdobně se vyjádřili k nálezu 100 párů ponožek, neboť prý četli, že je hygienické měnit často ponožky, a proto si jich nakoupili tolik.  

Všichni tři bratři byli zatčeni postaveni před senát krajského soudu v Uherském Hradišti. Ačkoliv jim byly uloženy tresty těžkého žaláře od jednoho do dvou let, proti odsouzení se odvolali a následně byli propuštěni na svobodu.

Po návratu domů opět začali páchat nové krádeže a loupeže, kterými sužovali rolníky v širokém okolí. Celý kraj byl tehdy rozhodnutím soudu velmi pobouřen.

Když si spravedlnost nedokázala s Vaňky poradit, rozhodli se rolníci za všechna příkoří pomstít loupeživým bratrům sami.

V polovině dubna 1933 se Vaňkové vypravili do devět kilometrů vzdálené obce Loučka. Netušili však, že jsou tajně sledováni. Ihned poté, co vnikli do cizího statku ozval se výstřel a jeden z bratrů Bohumil se smrtelně zraněn skácel k zemi. Ostatní dva bratři jej naložili na svá bedra a dali se na útěk.

V tom okamžiku je začalo pronásledovat několik desítek rolníků s nabitými puškami. Po zhruba kilometru pronásledování zanechali smrtelně zraněného bratra nedaleko lesa a pokračovali v útěku.

Zraněný byl rolníky nalezen a povozem dopraven do nemocnice, kde druhý den zemřel. Případem se samozřejmě muselo zabývat četnictvo.

Ve Vlachovicích a okolí bylo četnictvem při pátrání po neznámém střelci nalezeno více než padesát pušek. Všechny pušky ale byly zaneseny atmosférickým prachem a bylo tudíž na první pohled zřejmé, že z nich dlouho nebylo vystřeleno.

Přes veškerou snahu četnictva pachatel zůstal nevypátrán, ač bylo naprosto jasné, že jím byl některý z rolníků v okolí, aby se pomstil za provedené krádeže a loupeže jimiž byl rozhodně také poškozen.

Bratři Vaňkové byli odsouzeni na tři týdny vězení za pokus krádeže.    

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Ve středu 29. září 1915 se na jednomužovou četnickou stanici Vysoká u Mělníka v politickém okrese Mělník dostavila Emilie Čížková, manželka rolníka ze sousední obce Chodeč, která přišla na radu k panu strážmistrovi Bohumilu Mladému.

V jejich hospodářské usedlosti pracují dvě služky, Pavlína Dvořáková a nově i Marie Sklenářová. Právě druhá z nich, Marie, je nyní v podezření hospodyně, že krade v domácnosti různé věci a dokonce i peníze. Mimo to se ztratily i nějaké oděvy druhé služce Dvořákové.

Hospodyně zůstala po odvedení manžela a čeledína do pole na všechno sama. Proto, kromě služky Dvořákové, která u nich pracuje již řadu let, zaměstnala nově i Marii Sklenářovou.

Poté, co rolnice zjistila ztrátu stokoruny z uzavřeného prádelníku, vyzvala obě služky, ať se přiznají, která z nich bankovku odcizila, a navrátila ji, a pokud tak neučiní, že dojde pro četníka, aby provedl prohlídku služčiných věcí. 

Jelikož se tak nestalo, přišla rolnice na četnickou stanici do Vysoké u Mělníka se žádostí o pomoc.

Již předtím se hospodyni ze zásuvky u spižírny ztratilo prádlo, košile a punčochy. Služce Dvořákové se prý rovněž ztratilo postupně několik kusů prádla a dokonce 4 koruny, což je pro služku poměrně značný obnos.

Strážmistr Mladý byl již ustrojen, jelikož se právě chystal odejít na obchůzku. Udělal si do svého notesu pouze několik poznámek. Vzal si služební karabinu a v doprovodu rolnice Čížkové vyrazil do Chodče vzdálené zhruba jeden kilometr.

Marii Sklenářovou, 19 roků staré nemanželské děvče narozené v Šárce a příslušné do Svémyslic v politickém okrese Brandýs nad Labem, strážmistr již delší dobu podezíral ze spáchání dvou dosud neobjasněných krádeží vloupáním, k nimž došlo v měsíci lednu 1915 na statku Kurzweilových v Chodči.

Na základě dožádání o prověření zachovalosti nově příchozí služky zaslaného dle Kancelářského předpisu pro c. k. četnictvo podle domovské příslušnosti, se od četnické stanice Jenštejn, do jejíhož obvodu Svémyslice spadají, totiž dozvěděl, že ač teprve 19 roků stará dívka byla již opakovaně trestána pro krádeže a byla dokonce podezřelá i z vloupání, které se jí však nepodařilo prokázat.      

Během cesty Emilie Čížková sdělila strážmistru Mladému, že služka Pavlína Dvořáková podezírá Sklenářovou, která měla zanedbanou výchovu a dosti pohnutý život, ze spáchání krádeží k její škodě.

Kurzweilových zemědělská usedlost právě bezprostředně sousedila s usedlostí Čížkových.

Po příchodu do Chodče si strážmistr nechal od hospodyně zavolat služku Sklenářovou. Služka, když spatřila na dvoře četníka, se nenechala vyvézt z míry a zachovala zprvu naprosto chladnou tvář.

Strážmistr si vzal služku stranou a sdělil jí, že má důkazy o jí páchaných krádežích a důrazně ji vyzval, aby do deseti minut vrátila stokorunu odcizenou hospodyni a další věci, které své zaměstnavatelce, služce Dvořákové, ale i sousedům Kurzweilovým postupně odcizila.

Pod tíhou četníkova sdělení Marie Sklenářová úplně zbledla a přiznala se, že opakovaně kradla. Poté se odebrala na půdu nad chlévem a strážmistr Mladý se domníval, že zde má služka skrýš, kde odcizené věci ukrývá a odkud je přinese, aby je na jeho výzvu vrátila.

Dal se tedy do řeči s hospodyní, aby ukrátil čas čekání, než Sklenářová přinese z půdy odcizené peníze a oblečení.

Jaké ale bylo četníkovo překvapení, když Sklenářová po několika minutách přišla z půdy s prázdnýma rukama. V její tváři byl zřejmý vzdor.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Z půdy se objevily plameny! Místo kajícného doznání se ke krádežím a vrácení odcizených peněz a věcí služka zapálila slámu uloženou na půdě.

Přesto, že se všichni přítomní a lidé z okolí okamžitě zapojili do hašení ohně, lehlo popelem celkem 45 metrických centů čerstvé slámy při nedávných žních na půdu uložených a krov stavení.

Marie Sklenářová byla strážmistrem Mladým zatčena pro spáchané krádeže a pro zločin žhářství, kterého se dopustila ze msty za své usvědčení ze spáchaných krádeží. Byla ihned odvedena do vězení okresního soudu v Mělníku, kde strážmistr Mladý zpracoval zprávu o zatčení.

Od mělnického okresního soudu se strážmistr Mladý vrátil zpět na místo činu, zde v popelu na půdě v místě, kde měla služka Sklenářová svoji skrýš, nalezl sponky z oblečení a několik drobných mincí.

Právě nalezené spony z oblečení, které nepatřilo ani Emilii Čížkové, ani její služce Dvořákové, usvědčily Sklenářovou z krádeží vloupáním do statku Kurzweilových, ke kterým došlo v měsíci lednu, krátce poté, co začala u Čížkových sloužit.

Škoda vzniklá založeným požárem činila 4.000 korun, přičemž jen shořelá sláma byla v hodnotě 315 K. 

Po přečtení Zprávy o zatčení Marie Sklenářové si mělnický okresní četnický velitel okresní strážmistr Václav Rubáš předvolal k raportu strážmistra Mladého a požadoval od něho vysvětlení, jak mohl dopustit, že služka v jeho přítomnosti mohla zapálit na půdě zemědělské usedlosti uloženou slámu a způsobit svým jednáním škodu ve výši několika tisíců korun.

Na dotaz nadřízeného strážmistr Mladý podle pravdy odpověděl, že jej ani ve snu nenapadlo, jak se, byť z několika krádeží podezřelá služka, zachová. Argumentoval však na svoji obhajobu tím, že by mu podezřelá v žádném případě nemohla utéct, a že její konání se nedalo ani v nejmenším předpokládat.

Jediné strážmistrovo štěstí bylo, že v době podpálení slámy na půdě nebyla Marie Sklenářová prohlášena za zatčenou. V takovém případě by se strážmistr Mladý mohl dopustit zločinu porušení povinnosti ve službě strážní podle vojenského trestního zákoníku, pod který kromě osob vojenských spadali i příslušníci četnictva.

Přesto bylo uvedené pochybení mělnickým okresním strážmistrem Rubášem zaznamenáno do kvalifikační listiny strážmistra Bohumila Mladého v rámci kvalifikačního řízení za rok 1915.   

Při výslechu Marie Sklenářová uvedla, že oheň založila úmyslně, aby se pomstila za své usvědčení a chtěla jím zničit i odcizené peníze a oblečení, které nechtěla svým původním majitelům navrátit. 

Rolnice Čížková při svém výslechu uvedla, že při přijímání druhé služky netušila, jakou za sebou má 19 roků stará dívka za sebou minulost. Nejprve zjistila krádež stokorunové bankovky uschované pod zámkem v prádelníku a až poté si uvědomila nevysvětlitelné postupné zmizení různých maličkostí jako byly košile, punčochy a podobně. Když začala zmizení bankovky řešit, tak zjistila, že i její služka Dvořáková v poslední době postrádá nějaké oblečení a peníze.

Marie Sklenářová byla žalována pro spáchání zločinů krádeže na věcech uzamčených, kterých se dopustila ku škodě rodiny Čížkových, služky Pavlíny Dvořákové a rodiny Kurzweilových, a zločinu žhářství spáchaného ku škodě rodiny Čížkových.

Obhájce dr. Schleissner se snažil vinu Sklenářové bagatelizovat tím, že jeho mandantkou odcizené oblečení mělo mizivou hodnotu a že škoda způsobená na majetku rodiny Čížkových není vysoká, jelikož usedlost má hodnotu přesahující 100.000 K, a navíc způsobená škoda byla kryta pojistkou.

Výjimečný šestičlenný senát pražského krajského trestního soudu v úterý 16. listopadu 1915 uznal Marii Sklenářovou vinnou zločinem krádeže stokorunové bankovky, prádla služky Pavlíny Dvořákové a prádla ku škodě rodiny Kurzweilových, a odsoudil ji na pět let do těžkého žaláře zostřeného čtvrtletním postem a temnou komůrkou s tvrdým lůžkem ve výroční den zločinu, to jest 29. září. Do výměry trestu jí byla započítána vazba od 29. září 1915.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Aby Rudolf Votruba předešel poškození nebo dokonce zničení originálu Altova rodokmene, vystaveného Klubem pěstitelů policejních a ušlechtilých psů v Praze, opsal si jej v několika kopiích na psacím stroji. Při tom si uvědomil, že byl Alto vržen dne 18. října 1929 a tudíž co nevidět dosáhne věku tří let.

 Vzhledem k tomu, že původní Altův majitel štábní strážmistr Měsíček žil v česko-německém pohraničí, byli všichni jeho předci výhradně němečtí ovčáci z německých chovů. Rodokmen psa hrál, kromě vlastností a schopností psa samotného, velmi důležitou roli při páření psů, aby jejich mláďata byla čistokrevná a tím pádem i plnocenná.

Prvními Altovými potomky byla čtveřice psů jmen Kora, Kreta, Konsor a Kord, které po Altově krytí vrhla erární služební fena Sylva, kterou měl přidělenu vůdce služebního psa na pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Hradci Králové štábní strážmistr Josef Arazim. Ke krytí došlo ještě v době absolvování kursu v Pyšelích dne 11. dubna 1932 večer a 12. dubna 1932 ráno.  Nádherné dvě feny a dva psy přivedla Sylva na svět v měsíci červnu roku 1932.

Přesně v den Altových narozenin, v úterý 18. října 1932, obdržel Rudolf Votruba dopis od kolegy Josefa Arazima s dalšími fotografiemi Altovy nevěsty a jejich potomků. Štěňata, jak stálo v dopise, byla pěkná a velmi silná. Měla se čile k světu a štábní strážmistr Arazim předpokládal, že z nich budou pěkní draci. Když se zakousla do pytle, tak je měla Sylva co přetáhnout. Jelikož se jednalo o erární štěňata, byla po odstavení od matky předána do pyšelského ústavu k následnému služebnímu přidělení zájemcům o výkon funkce vůdce služebního psa.

Za poskytnutí Alta ke krytí soukromé feny Rudolf Votruba požadoval 100 Kč, čímž se částečně vracely do rodinného rozpočtu finanční prostředky spojené s pořízením Alta a jeho výživou a výcvikem.

Každému vůdci služebního psa, bez ohledu na to, zdali se jednalo o psa vlastního či erárního, náležel příspěvek na stravování psa denně 2 Kč 80 hal a příspěvek za péči o psa ve výši 20 hal denně. Tudíž se jednalo o tři koruny denně, které byly vypláceny ze staničního kancelářského paušálu vždy první den v měsíci, a to na celý měsíc dopředu. Podle počtu dnů v měsíci šlo o 90 či 93 korun, samozřejmě s výjimkou měsíce února, kdy byla částka ještě nižší, a podle toho, zda byl rok přestupný či nikoliv, se jednalo o 87 nebo 84 korun.

Výživa a péče, kterou od svého pána Alto dostával, stála ještě o něco více, než poskytoval erár. To však bylo před paní Etelou jejím manželem přísně tajeno.

Alto za péči, kterou dostával, projevoval svému pánovi neskonalou oddanost a naprostou poslušnost. Jeho výkony byly doslova obdivuhodné a to i v podmínkách, které nebyly zrovna příznivé pro použití služebního psa.

          

 Ve čtvrtek 3. listopadu 1932 ráno byl Alto rekvírován četnickou stanicí v Ivánce u Nitry v politickém okrese Nitra k pátrání po neznámých pachatelích krádeže úlu se včelami v ceně 800 Kč.

Velitelem hlídky pátračky byl strážmistr František Antonín Tomek a automobil řídil jako obvykle štábní strážmistr Dřevický. Ke krádeži došlo v obci Berenč, vzdálené pouze necelých čtrnáct kilometrů, a díky tomu byla hlídka pátračky na místě činu velmi brzo po vyžádání.

Od místního četníka štábního strážmistra Jana Vlčka bylo zjištěno, že pachatelé činu byli dva a těžký odcizený úl odnesli na rovněž odcizeném žebříku.

Za humny usedlosti poškozeného Michala Lörincze byl Alto uveden na stopu, kterou sledoval po poli a dále po lukách podél potoka až do čtyři kilometry vzdáleného Veľkého Kýru. Zde přešel tři zahrady, avšak pachateli zanechanou stopu zničili zvědavci, kteří viděli přicházet stopujícího psa s četníkem.

Zničení stopy se bohužel nepodařilo zabránit, přesto místní četníci šli v dané obci najisto. V kůlně domku jim dobře známého a několikrát trestaného Pavla Bošanského nalezli odcizený včelí úl i žebřík, na němž byl lup odnesen.

Ačkoliv se strážmistr Votruba snažil o to, aby Alto od domku Bošanských navětřil a vypracoval stopu druhého z pachatelů, bohužel se to nepodařilo. Dalšími osobami poničenou stopu by však nedokázal vypracovat sebelepší pes. 

Dopadený a usvědčený zloděj byl dodán k okresnímu soudu v Nitře. Svého spolupachatele však Bošanský neprozradil. Odcizený žebřík a úl i se včelami byly vráceny majiteli.

Nebýt ale označení směru odchodu pachatele z místa činu služebním psem, tak by se pachatele nepodařilo dopadnout záhy po spáchání činu, pokud by se to místním četníkům vůbec kdy podařilo.

V tomto případě, který naštěstí pro poškozeného skončil vypátráním ukradeného úlu a pro četníky dopadením pachatele trestného činu, sehrála negativní roli neznalost obyvatelstva obce o podstatě stopování a hlavně zájem o tento četnictvem stále více využívaný pomocný prostředek. V řadě novinových zpráv byly totiž schopnosti služebních psů značně přeceňovány a byly jim přičítány vlastnosti a dovednosti, které ve skutečnosti služební psi neměli, ani mít nemohli. Na druhou stranu tyto fámy měly značný psychologický účinek na zločince, kdy někteří se dokonce při zjištění, že je vyžádán příjezd služebního psa na stopování, sami nápadnou změnou chování prozradili. Své sehrály u některých zločinců i zkušenosti se zuby služebního psa a na ty slabších povah stačilo pouze označení vyštěkáním, které občas skončilo pošpiněním spodního prádla.      

Následujícího dne časně ráno byl strážmistr Votruba s Altem vyslán pěšky do nedalekého Jágersegu, spadajícího do obvodu četnické stanice Šarlužky-Kajsa, rovněž v politickém okrese Nitra, sousedícího s obvodem četnické stanice v Nitře. Zde měl pátrat po neznámých pachatelích krádeže drůbeže z neuzamčené půdy.

Od místního četníka štábního strážmistra Martina Hůrky se dozvěděl, že ku škodě rolníka Viktora Malagyi bylo odcizeno celkem 17 slepic a 3 kachny v celkové ceně 460 Kč.

Za humny rolníkova domu byly nalezeny dvě stopy, jedna mužská a druhá ženská. Na  tyto stopy byl uveden Alto, jenž vypracoval stopu podél humen, po lukách a přes pole směrem k obci Dražovce až na veřejnou cestu, kde byly v prachu nalezeny otisky dvoukolového vozíku, na němž pachatelé svůj lup odvezli. Délka vypracované stopy činila asi 1400 metrů.

Vzhledem k tomu, že na cestě přešlo od rána mnoho osob, a protože cesta byla pokryta vrstvou prachu, nebylo dále možno použít služebního psa.

Následně byli hlídkou místní četnické stanice dopadeni a z činu usvědčeni Ľudovít Czabo a Mária Vrábelová z Vágovců. 

V sobotu 5. listopadu 1932 se v Pyšelích konalo odhalení pomníku služebnímu psu Arcovi z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Plzni, který zahynul spolu se svým vůdcem strážmistrem Aloisem Tauberem dne 2. srpna 1931 v Koterově u Plzně. Četnictvem hledaný zločinec Josef Kondr při svém obklíčení četnictvem zastřelil ze své pistole služebního psa Arca i jeho pána strážmistra Aloise Taubera, který jej posílal do vchodu na půdu, kde se hledaný několikrát trestaný zločinec ukrýval.

Památník vděku člověka zvířeti za jeho věrné služby nechal v oplocení pyšelské psí univerzity zbudovat se svolením ministerstva vnitra Sportovní klub pro policejní a ušlechtilé psy v Praze spolu se Spolkem k ochraně zvířat v Československé republice.  

 V zájmu snížení enormní finanční zátěže klubu, vzniklé příspěvkem na vybudování pomníku, vyzval klubový výbor své členy, aby zároveň s platbou ročního členského příspěvku na rok 1933 zaslali dobrovolně částku 5 Kč k doplnění klubové pokladny.

          

Rudolf Votruba jako jeden ze členů klubu samozřejmě na základě uvedené výzvy rád přispěl na tuto ušlechtilou věc.

Na téma psí oddanosti si na vnitřní stranu obalu Deníku o výcviku svého služebního psa napsal níže uvedená slova:

Přítel, milenka zklamou – muž opustí, děti zapomenou.

Člověk člověku splácí nevděkem – pes však nezklame nikdy a je věrný až za hrob.

Při tom vůbec nepochyboval o Altově oddanosti, neboť ten jej o své věrnosti a vděku za láskyplnou péči přesvědčoval doslova na každém kroku.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každý četník na zkoušku si musel během prvního roku své služby osvojit značné množství odborných vědomostí a dovedností, které byly nezbytné pro službu v četnickém sboru. Podmínkou přijetí do definitivního stavu a jmenování strážmistrem bylo úspěšné složení odborné zkoušky. Výuka odborných předmětů se opírala o příklady z praxe, jaké se ve výkonné službě denně vyskytovaly. Obdobným způsobem je pojata i Četnická abeceda.

Pro ilustraci uvádíme hned první ze dvacetiosmi povídek z uvedené knihy

A

anonymní oznámení je takové, v němž pisatel neuvádí svého jména, nebo jestliže je v něm uvedeno jméno osoby jiné, která o tom nemá vůbec vědomosti, nebo jméno osoby vůbec neznámé. Trestní řád v § 87 stanoví, že oznámení takové, které obsahuje určité, trestný čin věrohodně naznačující okolnosti, má býti též vyšetřeno, avšak beze všeho hluku a tak, aby bylo co nejvíce šetřeno cti obviněné osoby. V případě, že se anonymní oznamovatel sám dopustil svým oznámením trestného činu, je zapotřebí činit kroky k jeho zjištění a usvědčení. Přitom je třeba míti na zřeteli, že vážný občan činí oznámení, ať povinná, týkající se oznámení trestného činu uložené každému občanu zákonem, nebo dobrovolná, týkající se trestného činu, jehož oznámení není zákonem občanu uloženo, ze zásady vždy přímo a nesníží se nikdy k oznámením anonymním nebo pseudonymním.

  Příklad první

 V pátek 27. října 1933 se ještě za ranní tmy do staniční kanceláře četnické stanice Drmoul v politickém okrese Planá u Mariánských Lázní doslova vřítil mladý muž. S úděsem v očích vykládal trojici přítomných četníků, že při jízdě nákladním automobilem po silnici do Tří Seker spatřil ve světle reflektorů v mlze v silničním příkopu ruku. Prudce zabrzdil a po vystoupení z kabiny automobilu spatřil v příkopu ležící ženské tělo s rozbitou hlavou a o něco dále leželo rovněž s rozbitou hlavou tělo muže. Zřejmě byli v husté mlze sraženi projíždějícím automobilem, jehož řidič z místa ujel, aniž by jim poskytl pomoc. Jelikož byli žena a muž mrtví, otočil automobil a jel případ oznámit četnictvu.

Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Jan Boublík vyzval dvojici podřízených štábních strážmistrů Jana Märze a Jana Matějíčka, aby se ustrojili a za chvíli všichni tři odjeli nákladním automobilem k místu události, které se nalézalo necelý kilometr od obce Drmoul nedaleko od lesa u Panského vrchu.

V příkopu u silnice skutečně ležela již ztuhlá mrtvola ženy s rozbitou hlavou a tři kroky od ní leželo ještě teplé tělo muže s krvácejícím zraněním na hlavě. Jakmile vrchní strážmistr Boublík zjistil, že muž ještě žije, vyslal štábního strážmistra Märze zpět do obce pro lékaře.

Ve svitu elektrických svítilen nalezli četníci nedaleko těl rozsypanou nůši s potravinami, balík s větším množstvím špinavého prádla a pánskou šálu. Ačkoliv se zdálo, že z obsahu nůše nic nechybí, byly věci z ní zpřeházeny. Již nyní bylo zřejmé, že nešlo o automobilovou nehodu, ale o loupežné přepadení.     

Přestože byl lékař na místě během půl hodiny, umírajícího muže již nedokázal zachránit. Jak muž, tak i žena měli kromě rozbitých hlav i hluboké rány na zádech.

Na místo byla přivolána soudní komise od okresního soudu Planá u Mariánských Lázní k ohledání mrtvol a o případu byla rovněž telefonicky vyrozuměna četnická pátrací stanice v Chebu se žádostí o vyslání služebního psa.

Během krátké doby se na místě shromáždilo značné množství osob a drmoulští četníci měli co dělat, aby je vykázali do patřičné vzdálenosti a zabránili tak poškození stop pachatelů hrůzného činu.

Místo činu se nacházelo v těsné blízkosti hranice politických okresů Planá u Mariánských Lázní a Mariánské Lázně, a tudíž na hranici staničních služebních obvodů četnických stanic Drmoul a Tři Sekery u Tachova. Díky tomu se na místo dostavil i tamní štábní strážmistr František Rossmeissl, který se právě vracel z noční obchůzky.

Právě štábní strážmistr Rossmeissl sdělil, že se jedná o jemu dobře známé manžele Bachmannovy z Chodovského Šmelctálu. 40 roků stará Anna pracovala jako pradlena a docházela si pro práci do Mariánských Lázní. Jelikož se bála chodit po tmě sama, doprovázel ji na cestě domů vždy její, 48 roků starý manžel Jan, který pracoval jako vrátný a chodil své manželce vždy naproti, aby ji doprovodil.  

Po příjezdu automobilu chebské četnické pátrací stanice podal vrchní strážmistr Boublík veliteli pátračky vrchnímu strážmistru Vilému Exnarovi hlášení o dosavadním výsledku vyšetřování. Přesto, že bylo okolí místa nálezu těl značně pošlapáno shromáždivšími se osobami, podařilo se strážmistru Bohumilu Maříkovi uvést služebního psajménem Fifi na stopu pachatelů, kteří byli určitě dva. Služební pes stopu sledoval lesem směrem k Chodovskému Šmelctálu, až k nedalekému rybníku a zde stopu ztratil. Opětovný pokus o uvedení služebního psa na stopu byl neúspěšný.

Štábní strážmistr Bedřich Müller z pátrací stanice pořídil fotografie zavražděných a náčrtek situace na místě činu. Vzhledem k tomu, že u obětí nebyly nalezeny žádné cennosti, bylo zřejmé, že jde o loupežnou vraždu. Po soudním ohledání, byla těla převezena do márnice hřbitova ve Třech Sekerách, kde byla pitvána. Lékaři potvrdili, že oba manželé byli zavražděni opakovanými údery do hlavy a do zad ostrým předmětem, pravděpodobně sekerou.

V Mariánských Lázních se podařilo zjistit, že Anna Bachmannová za odevzdané vyprané prádlo obdržela 15 Kč a z toho 5 Kč utratila za potraviny, které si dala do nůše a zbývajících 10 Kč si uložila do tobolky. Ta však nebyla při ohledání místa činu nalezena.

Pátrání po pachatelích dvojnásobné loupežné vraždy bylo i po několika dnech intenzivního pátrání četnictva bezvýsledné. Jediné, co se četnictvu podařilo zjistit, že psi domkáře Matera, bydlícího nedaleko místa činu, v době od 8 do 10 hodin večer zuřivě štěkali, avšak majitel tomu nevěnoval pozornost, neboť cizí lidé okolo jeho domu nechodí. Přitom služební pes chebské pátračky Fifi vypracoval stopu právě ve směru k Materovu domku.

Po necelém týdnu se na četnickou stanici v Drmoulu dostavila Alžběta Luftová z Chodovského Šmelctálu a odevzdala zde pánskou náprsní peněženku, kterou nalezla v lese, poblíž místa, kde byli Bachmannovi usmrceni. Podle obsahu bylo nepochybné, že peněženka patřila Janu Bachmannovi a že ji pachatelé zřejmě ztratili cestou z místa činu.

Vrchnímu strážmistru Boublíkovi nešlo na rozum, že peněženka je zcela nepoškozená a suchá, ačkoliv krátce po činu začalo pršet se sněhem a poté začal padat sníh, který se udržel. Kromě toho velmi dobře věděl, že syn Luftové, Jan, lesní dělník žijící nyní ve Skelné Huti u Mariánských Lázní je pytlákem a byl v minulosti opakovaně trestán pro krádeže a rvačky.

Po domluvě s velitelem chebské pátračky vrchním strážmistrem Exnarem bylo rozhodnuto o provedení domovní prohlídky u Jana Lufta. Při domovní prohlídce četníci nalezli sekeru se stopami krve, o níž Jan Luft tvrdil, že s ní zabíjel slepici. Dále jej usvědčovaly krevní stopy na kabátě, o nichž však tvrdil, že se jedná o krev zaječí. Na den činu nebyl schopen prokázat hodnověrné alibi. Proto byl zatčen a dodán do vyšetřovací vazby krajského soudu v Chebu.

S nalezenou peněženkou byl proveden pokus v tom směru, že byla po dobu dvou dnů položena pod sníh, což na ní dle očekávání zanechalo stopy.

Znalecký posudek potvrdil, že se skutečně jedná o lidskou krev, avšak dle krevní skupiny se nejednalo o krev žádného z manželů Bachmannových. Přesto, že pátrání po pachatelích dvojnásobné vraždy bylo opět v bodě nula, byl Jan Luft dále ponechán ve vyšetřovací vazbě.  

Až počátkem března 1934 se Jan Luft doznal, že krevní stopy na jeho kabátě a sekeře vznikly při napadení Franze Fischera z Prochomoutu, se kterým se původně domluvili poskytnutí peněz na pašování cukerinu přes hranici. Fischer ale z domluvy ustoupil, a proto po něm Luft ve vzteku hodil sekeru a zranil ho. Z tohoto důvodu byl Jan Luft nakonec žalován u chebského krajského soudu pro zamýšlené ublížení na těle.    

V polovině dubna 1934 došel na poštovní úřad v Drmoulu anonymní dopis, v němž jsou z dvojnásobné vraždy obviněni bratři Josef a František Scharnaglové ze Šmelctálu. Oba bratři se měli pohádat v lese, a při tom František vyčítal svému bratru Josefovi vraždu spáchanou na manželech Bachmanových.

Poštmistr se ihned po přečtení obsahu anonymního dopisu odebral na nedalekou četnickou stanici, kde zastihl jejího velitele konajícího kancelářské práce.

Vrchní strážmistr Boublík okamžitě telefonoval do Chebu na pátrací stanici a žádal o vyslání její hlídky k provedení domovní prohlídky u Scharnaglových.

Ještě týž den přijeli četníci do Chodovského Šmelctálu k domku Scharnaglových. Doma zastihli pouze 20 roků starého Josefa. Po marné výzvě velitele chebské pátračky vrchního strážmistra Exnara, aby vydal věci odcizené při dvojnásobné loupežné vraždě manželů Bachmannových, bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky. Při ní by byla nalezena sekyra se stopami od krve na ostří. Z toho důvodu byl Josef Scharnagl prohlášen za zatčeného a dodán do vyšetřovací vazby krajského soudu v Chebu.

Až po týdnu se podařilo drmoulským četníkům vypátrat a zatknout mladšího z bratrů Františka Scharnagla, který byl rovněž dodán do vyšetřovací vazby chebského krajského soudu.

Znalecký posudek potvrdil, že se jednalo o krev Jana Bachmanna a napomohl k usvědčení skutečných pachatelů dvojnásobné loupežné vraždy.

Příklad druhý

V polovině měsíce září 1930 obdržela četnická stanice Budňany v politickém okrese Hořovice dožádání Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze k prověření anonymního oznámení. To označovalo jistého rolníka Františka Hojera z Krupné, spadajícího do obvodu zdejší četnické stanice, za vraha Františka Berana, rovněž z Krupné. Rolník Hojer údajně před dvaceti lety otrávil Františka Berana a to z toho důvodu, že měl poměr s jeho manželkou.

Velitel dvoumužové četnické stanice vrchní strážmistr Karel Vaněk znal rolníka Hojera osobně a věděl, že jeho rodina požívá v obci i okolí velmi dobrého jména. Přesto se ještě týž den vydal obchůzkou do nedaleké Krupné a navštívil zdejšího starostu.

Zde zjistil, že František Beran nebyl otráven, nýbrž, že zemřel ne před dvaceti lety, ale 6. ledna 1929 v podolském sanatoriu přirozenou smrtí po jakési operaci.

Tím měl vrchní strážmistr Vaněk věc za vyřízenou a nepovažoval za nutné hovořit o věci se samotným rolníkem Hojerem.

V uvedeném duchu zpracoval jediný podřízený četník strážmistr Stanislav Ježek odpověď do Prahy Ústředním četnickému pátracímu oddělení.

Po několika dnech však četnická stanice Budňany obdržela z Prahy přípis okresního policejního komisařství dolní Nové město, v jehož příloze bylo anonymní udání Františka Hojera z otrávení jeho soka v lásce Františka Berana a dále udání pro zlé nakládání s Annou Kauckou, která u něho dře za pouhých 50 Kč měsíčně!

 Vrchní strážmistr Vaněk se po přečtení nevzhledným písmem ručně psaného anonymního dopisu odeslaného v pondělí dne 7. září 1930 z poštovního úřadu Budňany odebral navštívit svého letitého přítele pana poštmistra.

Na poštovním úřadě se v rámci služebního jednání dozvěděl, že místní mladík Václav Kaucký v poslední době odeslal několik dopisů adresovaných pražské policii a četnickému ústředí. Poštmistr neopomenul připomenout, že se jedná o poštovní tajemství, ale veliteli četnické stanice jej pro jeho pátrání informace samozřejmě sdělit může. Už při odesílání dopisů uvedeným adresátům to bylo poštmistrovi podezřelé.

K uvedenému odesilateli vrchní strážmistr Vaněk zjistil, že se jedná o 21 roků starého svobodného dělníka Václava Kauckého, je o něm známo, že se štítí práce a žije spolu se svou matkou na bytě u rolníka Františka Hojera v Krupné.

Po návratu na četnickou stanici vrchní strážmistr Vaněk telefonicky vyžádal na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze zaslání jimi obdrženého anonymního oznámení, za účelem pátrání po jeho pisateli.

Do zjišťování informací o Václavu Kauckém se zapojil i strážmistr Ježek. Ten zjistil, že se Kaucký vyhýbá práci a nechává se vydržovat svojí matkou, u které bydlí.

Z obdržené úřední zásilky vrchní strážmistr Vaněk zjistil, že se jedná o anonymní dopis psaný téže osobou a odeslaný rovněž z poštovního úřadu Budňany dne 1. září 1930, tedy o týden dříve než dopis pražské policii.

Nyní nezbývalo, než si pohovořit se samotným Václavem Kauckým. Proto se oba budňanští četníci ihned po obědě vypravili do Krupné. Zde na dvoře rolnické usedlosti Hojerových zastihli pracující starší ženu, která na dotaz, kde najdou mladého Kauckého odpověděla, že je jeho matkou a že syn je doma a spí po obědě. Už to cosi napovídalo.

Příchodem četníků do bytu byl Václav Kaucký poněkud zaskočen. Vrchní strážmistr Vaněk využil jeho rozespalosti a hned na Kauckého vybalil dva anonymní dopisy.

Mladík se přiznal, že dopisy skutečně psal a jako důvod uvedl, že rolníka Hojera nemá rád, jelikož mu stále nadává, že nic nedělá, akorát se válí a nechá se vydržovat starou matkou…

Od rolníka Hojera vrchní strážmistr Vaněk zjistil, že Anně Kaucké poskytuje zaopatření s bydlením a příplatek 75 korun měsíčně. Její syn Václav nepracuje, matku vyjídá a žije z toho co matka doslova vydře.

Na základě výše uvedeného zpracovala četnická stanice Budňany udání Václava Hojera pro zločin utrhání na cti § 209 trestního zákona, za který byl v červnu roku 1931 senátem krajského soudu odsouzen na tři měsíce nepodmíněně.

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Jedním ze dvacetidevíti zvláštních záznamů tvořících soustředěnou evidenci pátrací služby, vedenou na pátracích stanicích, byl záznam č. 7 – vyloupení pokladen. Do tohoto záznamu byli štábním strážmistrem Stehlíkem zaznamenáváni usvědčení kasaři a kromě toho i případy vyloupených pokladen, jejichž pachatele se nepodařilo dopadnout či usvědčit.

Na počátku podzimu roku 1932 bylo z hlášení jednotlivých četnických stanic zřejmé, že ve služebním obvodu kutnohorské pátračky začali opět po čase působit kasaři.

V úterý 3. října 1932 bylo četnickou stanicí Zásmuky v politickém okrese Kolín hlášeno vloupání do poštovního úřadu v Církvicích u Zásmuk.

Služební pes Ada přivezený na místo automobilem pátrací stanice vypracoval stopu neznámého pachatele vedoucí na místo zvané Verpánky, kde byla na kraji lesa nalezena vypáčená pokladna a vedle ní bylo pohozené dláto a kladivo.

Mezi tím praporčík Novotný spolu s velitelem místní četnické stanice vrchním strážmistrem Václavem Křečanem zjistili, že se pachatel vloupal do poštovního úřadu oknem, odnesl menší z pokladen, v níž bylo asi 800 Kč a druhou pokladnu, která byla masivnější a tím pádem i těžší, a v níž bylo přes 3.000 Kč, ponechal netknutou.

Podle způsobu spáchání činu bylo jasné, že se jedná o začínajícího kasaře, který měl navíc smůlu v tom, do které pokladny se vloupal. Zřejmě se na tu větší necítil.

Ještě týž týden, z pátku na sobotu, došlo v Zásmukách ke vloupání do velkostatku Leopolda Šternberga. Strážmistr František Wittiger z místní četnické stanice na místě zjistil, že se jednalo o práci kasařů, kteří napadli dvě nedobytné pokladny. K případu přivolal staničního velitele a telefonicky vyrozuměl kutnohorskou pátrací stanici.

Vyšetřováním, které vedl vrchní strážmistr Eidlpes bylo zjištěno, že pachatelé vnikli z nádvoří do správní budovy. Vstupní dveře byly s největší pravděpodobností otevřeny paklíčem. Stěny pokladen byly vyloupeny z boku. Při své práci pachatelé používali rukavice, a tudíž se na místě činu nepodařilo nalézt a zajistit žádné otisky prstů zanechané pachateli, kteří museli být nejméně dva. Pouze ve vysypaném popeli nalezl a zajistil štábní strážmistr Král otisk gumového podpatku boty jednoho z pachatelů. Uvedení Ady na stopu pachatelů zůstalo vzhledem k pohybu velkého množství osob po nádvoří velkostatku bez výsledku.

Z obou pokladen bylo odcizeno dohromady 91.723 Kč a k tomu automatická pistole ráže 7,65 milimetru s plným zásobníkem a dvěma krabičkami nábojů. O cynismu pachatelů svědčilo to, že na stole kanceláře nechali pojistku proti krádeži, uloženou v jedné z pokladen.

Na první pohled bylo zřejmé, že se nejedná o čin pachatele, který před několika dny vyloupil poštovní úřad v šest kilometrů odtud vzdálené Církvici.

Podezření pracovníků pátrací stanice padlo na vyučeného zámečníka Josefa Ryšánka, opakovaně trestaného pro vyloupení pokladen, který byl dopaden na konci září při pokusu o vyloupení pokladny v Pečkách. Byl dodán do vazby okresního soudu v Poděbradech, odkud po třech dnech spolu s dalším, vícekráte trestaným kasařem Jaroslavem Veselým, utekli.

Nebezpečnost zkušených a mnohokráte trestaných kasařů se zvýšila tím, že byli nyní vyzbrojeni automatickou pistolí a množstvím nábojů.

V sobotu 15. října 1932 krátce před půlnocí byli na náměstí v Malešově v politickém okrese Kutná Hora zastiženi dvoučlennou hlídkou z místní četnické stanice tvořenou štábním strážmistrem Františkem Prokopem Sobotou a strážmistrem Štěpánem Pěnkavou dva muži, kteří odjeli na motocyklu značky BSA poznávací značky O-XII-135.

Strážmistr Pěnkava jej při obchůzce spatřil před obchodem koloniálním zbožím v čísle popisném 13 patřícím obchodníku Arnoštu Hermanovi. Motocykl, který v obci nikdy předtím neviděl, mladého strážmistra upoutal, a tak si poznamenal jeho poznávací značku. Když byla hlídka na druhém konci náměstí, zaslechli četníci šramot a poté zjistili, že na motocykl nasedají dva muži a snaží se motocykl roztlačit.

Četnická hlídka vzala služební karabiny do ponosu a rozběhla se směrem k motocyklu. Muže vyzvala ve jménu zákona, aby zastavili, nebo že použijí zbraně. Odpovědí byly tři výstřely spolujezdce z odjíždějícího motocyklu po četnické hlídce. Ty byly opětovány celkem čtyřmi výstřely z četnických karabin. Přesto se osádce motocyklu podařilo ujet.

K případu střelby po četnické hlídce, při níž naštěstí nedošlo ke zranění, byla přivolána hlídka pátrací stanice a okresní četnický velitel. Mezitím se výstřely probuzení obyvatelé Malešova seběhli na náměstí. Přitom obchodník Herman zjistil vloupání do svého obchodu a vyloupení pokladny.

Při prohlídce malešovského náměstí byly za přítomnosti okresního četnického velitele kapitána výkonného Františka Němce, vyšetřující použití zbraně četnictvem, nalezeny tři nábojnice ráže 7,65 mm. To nasvědčovalo tomu, vyloupení pokladny u obchodníka, z níž bylo odcizeno 4.520 Kč, mají na svědomí Ryšánek a Veselý.

Další pokladnu vyloupila tato dvojice 25. listopadu 1932 ve Vlašimi v politickém okrese Benešov u Prahy. Krátce po tomto činu byl vlašimskými četníky dopaden Jaroslav Veselý a byl dodán do vazby krajského soudu v Praze. Ozbrojený Ryšánek i přes řadu rozeslaných pátracích oběžníků či v Policejním oznamovateli vyhlášených pátrání stále unikal na motocyklu BSA, na kterém si však vyměnil poznávací značku.

Z tohoto důvodu kutnohorská pátrací stanice požádala o vyhlášení pátrání po Josefu Ryšánkovi v Ústředním policejním věstníku, spolu s fotografií mnoha četnickými stanicemi hledaného zločince.

Až v polovině ledna roku 1933 byl Ryšánek dopaden četníky v rodném Nymburce, neboť se zde nerozpakoval navštívit v době usilovného pátrání po něm, svoji milou. U sebe měl nejen kasařské náčiní, ale i automatickou pistoli, kterou odcizil při vloupání do velkostatku v Zásmukách. Po zatčení byl Josef Ryšánek dodán do vazby krajského soudu v Mladé Boleslavi. Tím mohlo začít dokazování spáchaných činů a usvědčování z nich.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého „Kutnohorská pátračka opět zasahuje“, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

K veliteli třímužové četnické stanice Lochovice v politickém okrese Hořovice vrchnímu strážmistru Karlu Švejkovi se donesly počátkem září roku 1929 zvěsti o záhadném zmizení ženy železničáře Bouška ze sousední Libomyšle. Kde jinde než při sobotním posezení v místním hostinci. Žena údajně odešla s nějakým potulným harmonikářem a zajímavé je to, že ji vlastní manžel nepohřešuje.

Panu vrchnímu strážmistrovi to, že by byla v jeho staničním služebním obvodu v poslední době pohřešována nějaká Boušková nic neříkalo. Pro jistotu se ihned druhý den, v neděli ráno, podíval do pátracích pomůcek vedených na četnické stanici a skutečně, žádné takové jméno se zde nevyskytovalo. Stejně tak v Policejním oznamovateli ani v Ústředním policejním věstníku.

Proto si po nedělním obědě předepsal služební obchůzku do necelé tři kilometry vzdálené Libomyšle, aby zjistil, jak se věci skutečně mají.

Libomyšlský obecní starosta byl překvapen, co k němu právě v nedělní odpoledne přivádí pana vrchního strážmistra. To se záhy dozvěděl u kávy a čerstvě zakrojené ještě vlažné makové bábovky dopoledne upečené jeho manželkou.

Manželé Bouškovi žijící v obci dle starostova sdělení neměli šťastné manželství, často mezi manžely docházelo k různým půtkám a svárům a Anna Boušková od muže dokonce několikrát odešla. Na manželovo naléhání a slib, že povede nový, lepší život, se do společné domácnosti vždy vrátila. Naposledy nedávno, 15. srpna 1929 oznámil Bouška obecnímu starostovi, že jeho žena předchozího dne zmizela s potulným harmonikářem Josefem Rajským.

Starostovi ani obyvatelům obce na tom nepřipadalo nic divného, jelikož to nebylo poprvé, co Boušková svého manžela opustila. V obci se mezi sousedy vědělo, že Boušková při jedné z hádek vyhrožovala svému muži, že pokud ji bude i nadále trýznit, uteče od něho a vícekrát se k němu nevrátí.  

Ačkoliv nebylo oficiálně nahlášeno pohřešování Anny Bouškové, věc nedávala vrchnímu strážmistru Švejkovi spát. O to více, když při jedné z obchůzek zastihl potulného harmonikáře Rajského, který tvrdil, že s Annou Bouškovou nikdy nic neměl ani nemá a rezolutně popřel, že by s ním Boušková 14. srpna 1929 kamsi odešla.  

František Bouška je železničářem a sloužil na železniční stanici v nedalekých Zdicích. Byl již jednou rozvedený a z prvního manželství má dospělou dceru, která s otcem již nežije. Když se před třemi lety podruhé oženil, tak jeho nová žena Anna přinesla do manželství věnem 15.000 Kč, které si našetřila během své letité služby.

Když byl Bouška vrchním strážmistrem Švejkem k odchodu své manželky dotazován, uvedl, že si manželka při odchodu do nového místa s sebou vzala veškeré své prádlo a šatstvo.

Dotazováním u obyvatel Libomyšle se vrchní strážmistr Švejk dozvěděl, že Anna Boušková byla v obci naposledy viděna v pátek 9. srpna a nikoliv později, ač její manžel obecnímu starostovi nahlásil, že od něho odešla s harmonikářem Rajským ve středu 14. srpna 1929.

Velitel lochovické četnické stanice zapojil do pátrání po nepohřešované Anně Bouškové i oba své podřízené, strážmistry Josefa Turka a Václava Vítovce.

Počátkem měsíce prosince 1929 zažádal Bouška o rozvod manželství, jelikož si našel novou známost a chtěl s ní žít v řádném svazku manželském.

Další podezřelou skutečností, kterou strážmistr Vítovec zjistil bylo, že Boušková si doposud nevyzvedla svůj vklad ve výši 9790 Kč u Městské spořitelny v Příbrami, což by jistě učinila, případně by si z něho vyzvedla alespoň nějakou část.

Jelikož se podezření kupila, obrátil se s nimi počátkem ledna 1930 vrchní strážmistr Švejk na okresního četnického velitele v Hořovicích nadporučíka výkonného Karla Ermantrauta.

Okresní četnický velitel soustředil četnictvo z jednotlivých jemu podřízených četnických stanic a za využití služebního psa pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kladně vedeného strážmistrem Václavem Fořtem, byly prohledávány okolní lesy a rybníky. Vzhledem k tomu, že pátrání po Anně Bouškové zůstalo bezvýsledné, jelikož nebyla nalezena mrtvá ale ani živá, pozornost pátrajícího četnictva se stále více obracela k manželu zmizelé.

Z tohoto důvodu byly překopány zahrádka i dvorek Bouškova domku, avšak nic zde nebylo nalezeno. Z reakcí Františka Boušky bylo zřejmé, že nemá ve vztahu ke svojí manželce čisté svědomí. Proto byl zatčen a dodán do soudní vazby ve věznici okresního soudu v Hořovicích.

Při výsleších prováděných nadporučíkem výkonným Ermantrautem a vrchním strážmistrem Švejkem stále Bouška tvrdošíjně odmítal jakákoliv podezření v souvislosti se zmizením jeho manželky.

Štěstí se na četníky usmálo až při výslechu Bouškovy dospělé dcery, která se před nedávnem provdala. Ačkoliv stále měnila své výpovědi, podřekla se, že se jí otec jednou ve slabé chvilce svěřil, co se s její macechou skutečně stalo. Z obav z hrozícího zatčení a z důsledků křivé výpovědi, pro své nedávno uzavřené manželství, sdělila vyslýchajícím pravdu. Otec svoji druhou manželku v hádce zabil a její mrtvolu zakopal ve stodole.

Na základě tohoto zjištění bylo ve stodole kopáno a v jednom z rohů malé stodoly byla v hloubce jednoho metru skutečně nalezena mrtvola ženy zbavená šatstva a prádla.

Na místo nálezu mrtvoly byla přivolána soudní komise od hořovického okresního soudu k provedení jejího soudního ohledání. Poté byly ostatky dopraveny do márnice místního hřbitova, kde byla následně provedena soudní pitva. Při té byly lékaři konstatovány dvě silné rány do levého i pravého spánku, které měly za následek ženinu smrt.

Boušek byl podroben ve věznici novému výslechu, a na sdělení, že se mrtvola jeho ženy našla, reagoval tvrzením, že to není pravda neboť jeho žena odešla do světa s harmonikářem. Tvrzení o nálezu mrtvoly je pouze léčka ze strany četníků, aby vypovídal a že bude vypovídat teprve pokud uvidí mrtvolu své ženy.

Následujícího dne byl tedy Bouška dopraven z věznice do hřbitovní márnice, kde byla mrtvola jeho ženy po provedené pitvě uložena. Až zde, když viděl bezvýchodnou situaci, učinil upřímné doznání.

V pátek 8. srpna 1929 po obvyklé hádce s manželkou odešel na nádraží ve Zdicích, kde konal službu nočního hlídače. Tam za nočního klidu v něm dozrál již delší dobu připravovaný plán, jak se zbavit nenáviděné manželky.

K jeho provedení došlo ihned v sobotu ráno, když žena šla do stodoly pro brambory. Vplížil se za ní a nic netušící ženě zasadil palicí dvě mocné rány do levého a pravého spánku, které byly smrtelné. Po svém činu zakryl mrtvolu slámou. Později z těla svléknul veškeré šatstvo a prádlo a mrtvolu zakopal. Prádlo a šatstvo, k němuž připojil i sváteční oblek zesnulé, jakož i klobouk a boty spálil, aby mohl tvrdit, že žena od něho odešla a vzala si je s sebou.

Po učiněném doznání byl František Boušek dodán do věznice zemského soudu v Praze na Pankráci.

Týž den byly tělesné pozůstatky Anny Bouškové na místním hřbitově pohřbeny.

zakopaná mrtvola ženy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané před několika dny v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.