Chodil jsem tou cestou do práce už nějaký ten rok. V malém parčíku na jedné z krajních laviček vždy sedával stejný zanedbaný muž. Podle všeho bezdomovec, ale nikdy jsem ho neviděl žebrat. Jen tak seděl a jeho pohled byl nepřítomný. Přiznávám, že zpočátku mi to bylo velmi nepříjemné. Říkal jsem si, zda to není nějaký blázen, který, až se jednou probere, na někoho zaútočí. Jak ale plynuly týdny a měsíce a nic se nedělo, zvykl jsem si na jeho přítomnost, a když jednoho dne na lavičce neseděl, dokonale mě to vykolejilo. V práci jsem se nemohl pořádně soustředit a myslel jsem na toho podivného muže. Co se mu asi stalo? Proč ráno nebyl na svém místě? Jasně, vypadal den ode dne hůř a mladý nebyl, takže …
A ejhle, odpoledne ta podivná figurka opět zírala do jakéhosi snového světa. Nedalo mi to. Odběhl jsem do nedalekého bistra, koupil pár obložených housek, velkou limonádu a zamířil ke starému muži.
„Dobrý den. Můžu si přisednout?“ Vypadlo ze mne, ale v duchu jsem si nadával, co to dělám. Kolem muže se linul nezaměnitelný zápach špíny a nulové hygieny. Vytrhl jsem ho z jeho vnitřního světa. Nechápavě a snad i vylekaně se na mě podíval a pak neznatelně kývl.
Mlčky jsem mu přistrčil tašku s jídlem a limčou. „Dneska ráno jste tu nebyl, měl jsem trochu obavy, zda se vám něco nestalo.“ Vykoktal jsem a najednou nevěděl, jak dál. Jeho pohled už nebyl nepřítomný, ale tak silně zkoumavý, až mne zamrazilo.
„Ani nepamatuju, kdy se u mě někdo zastavil.“ Zachraptěl a shrábl tašku. Váhal jen chvilku, ale pak rychle vytáhl jednou z housek a hladově se do ní pustil. Seděl jsem vedle něho a nevěděl, co mám dělat. Odejít či zůstat?
„Dneska brzy ráno čistili park a vyhodili mě. Musel jsem počkat, až odjedou.“ Zabručel a schoval tašku do svého špinavého pytle. „Děkuju.“ Dodal o poznání tišeji.
„No, není zač. O těch pár housek nezchudnu.“ Usmál jsem se nejistě a začal se zvedat.
„Býval jsem jako vy.“ Ozval se a tím mě přibil na místě. Jak to myslí?
„Býval jsem docela bohatý a nezáleželo mi příliš na tom, za co utrácím. Měl jsem … měl jsem prosperující zastavárnu. Úroky jsem neměl nejmenší, ale proti konkurenci to bylo stále dobré. Měl jsem totiž zastavárnu na velmi dobrém místě. Nikdo mě nemohl minout. Oženil jsem se s krásnou ženou a měl s ní syna. Život jako sen. Kdybych nezpychnul, kdybych se nezačal být chamtivý, možná, že bych ten svůj sen stále žil.
Jednou do mého obchůdku vešla mladá žena. Bylo na ní vidět, že hodně váhá, ale taky, že je hodně zoufalá. Povzbudivě jsem se na usmál, takže nakonec přece jenom přistoupila k pultu a skoro nábožně rozbalila šátek, který svírala v ruce. Uvnitř měla nádherný medailon. Takovou uměleckou práci jsem dlouho neviděl. A navíc byl zlatý. Hotové jmění. Zatajil jsem dech a naoko lhostejně se zeptal: „Copak s tím chcete? Já kradené věci nevykupuji.“
Koukla na mě vylekaně a rozzlobeně zároveň. „To není kradené! Je to rodinná památka. Já ji dostala jako svatební dar, ale … dcerka je těžce nemocná. Potřebuji rychle peníze na operaci. Půjčku tak rychle nedostanu, až za pár dní, tak jsem si říkala, že bych zatím zastavila tenhle medailonek. Je pro mou rodinu nesmírně vzácný, ale, jak jsem už řekla, za pár dní bych se pro něj vrátila. A jednou ho věnuji dcerce.“
Pokýval jsem hlavou a medailon podrobně prohlížel. „Můžu vám dát deset tisíc. Víc ani halíř. I tak dávám až moc.“ Povzdychl jsem teatrálně, ale do očí jsem se té ženě nepodíval. Medailon měl mnohem vyšší cenu. Měl jsem několik zákazníků, kteří by za něj dali majlant.
Ta nešťastná mladá matka ale po medailonu chňapla a rychle ho zabalila zpět do šátku. „To mi nepomůže. Sbohem!“ A než jsem se nadál, byla pryč. Nadával jsem si do hlupáků, ale už se nedalo nic dělat. Jaké bylo moje překvapení, když se ta osoba navečer vrátila. Její tvář byla celá šedá, oči uplakané. Bylo mi jasné, že u konkurence dopadla nejspíš ještě hůř než ráno u mne. Rozhodl jsem se, že tentokrát už o ten šperk nesmím přijít.
„Kolik vlastně potřebujete?“ Zeptal jsem se jí místo pozdravu.
„Sto dvacet tisíc.“ Zašeptala.
Jen jsem hvízdl. Ale pak jsem otevřel trezor a vytáhl smlouvu.
„Dobře. Dejme tomu, že to budeme brát nejen jako zástavu, ale také jako půjčku. Do tří dnů mi ty peníze vrátíte včetně úroků. Nejsem milionář, který může vydávat takové částky. Potřebuji na obchod. Ale mám srdce, takže tady se mi podepište a ty peníze vám dám hned tady na dřevo.“
Přelétla papír očima, ale k mému překvapení se nepozastavila nad výškou úroku a směnku podepsala. Její únava a zoufalství nejspíš udělaly své. Já jí dal peníze, ona mně medailon. Uložil jsem šperk do trezoru a jen za ženou zabouchly dveře, zatelefonoval jsem několika zákazníkům. Domluvil jsem s nimi rychlou aukci. Ta žena za tři dny nemůže získat potřebné finance, takže můžu medailon prodat.
Ani nevím, proč jsem tu aukci naplánoval na poslední den lhůty. Zájemci přišli všichni. Každý ten medailon chtěl mít. Stačilo počkat čtvrt hodiny do zavírací doby a aukce mohla začít. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl dveře zamknout, objevila se ta žena.
„Počkejte! Počkejte, prosím. Nesu vám zpět ty peníze. Dcerka …“ žena se rozplakala, „dcerka, bohužel, zemřela. K operaci ani nedošlo. Komplikace.“ Ještě několikrát vzlykla, pak sáhla do tašky a podávala mi mé peníze.
Polkl jsem, ale pak jsem zakroutil hlavou.
„Dámo, za prvé to nejsou všechny peníze, podle smlouvy mi náleží také úroky za tři dny. Podepsala jste to. A za druhé, přišla jste po lhůtě. Měla jste tu být před hodinou. Teď už je medailon můj.“
„Ale…“ nevěřícně si mě prohlížela. Pak jí oči ztemněly, výraz její tváře se změnil. Podcenil jsem emoce ženy, která přišla o vše, co jí kdy bylo drahé.
„Proklínám tě!“ Vyrazila ze sebe a pokračovala. „Proklínám tě za tu nelidskost v tobě. Ať sám poznáš zlo v druhých, ať tě vše dobré opustí. Nezasloužíš si to!“ A pak se otočila a byla pryč.
Mí zákazníci byli, bohužel, svědky celého incidentu. Jeden za druhým si vzali své věci a beze slova odešli. Marně jsem se je pokoušel zadržet. Už se nikdy nevrátili. Aby toho nebylo málo, nejspíš o té roztržce dál vyprávěli a můj obchod byl náhle jako začarovaný. Nikdo nechodil nakupovat ani dávat do zástavy. Naspořené peníze se rychle rozkutálely. Moje žena, zvyklá na bezstarostný život, se se mnou rozvedla a odstěhovala se k novému bohatému muži. Syna jsem od té doby už neviděl.
Netrvalo dlouho a musel jsem opustit svůj dům i obchod. Nakonec jsem skončil na ulici odkázaný na to, co lidé vyhodí, protože až dodnes se nikdo neslitoval. Nic jsem nedostal zadarmo. Žebrat jsem se styděl. Z mého minulého života mi zbyla jedna jediná věc.“
Starý muž sáhl do záňadří a vytáhl ušmudlaný šátek. Opatrně ho rozbalil a v jeho špinavých rukách se objevil medailon. Tak nádherný šperk jsem nikdy neviděl!
„Ale vždyť vy u sebe máte hotové jmění! Proč ten medailon neprodáte? Měl byste do konce života vystaráno!“ Vyhrkl jsem překvapeně.
Jen se křivě usmál. „Vy byste mi dal peníze, kdybych přišel do obchodu prodat něco tak cenného? Myslím, že ne. Akorát byste zavolal policii. Svoboda pohybu je to poslední, co ještě mám. Nenechám si to vzít.“ Smutně pokýval hlavou a chystal se šperk zase schovat. Hlavou mi bleskl nápad.
„Tak to můžu zkusit prodat já. Řekněte, za jakou cenu a já to zkusím. Co vy na to?“
Zkoumavě si mě přeměřoval. Nakonec se podíval na medailon a váhavě mi ho podal.
„Nakrmil jste mě, aniž jste za to něco očekával, tak si to pro mě za mě vezměte. Peníze se vám budou hodit.“
Chtěl jsem protestovat, že si peníze nechci nechat, ale netrpělivě mávl rukou. „Snad se konečně zbavím toho prokletí a budu moci klidně zemřít.“ Po těch slovech jeho pohled zmatněl a on se opět ponořil do svého světa.
Pomalu jsem se zvedl, ale pak jsem už neváhal a rychle se vrátil do kanceláře. Mužův šátek jsem vyhodil, pořádně si vydesinfikoval ruce a medailon zabalil do papírového ubrousku. Pak jsem zamířil do klenotnictví. Majitel mi dal dobrou cenu. Byl jsem rád, že jsem se toho podivného šperku zbavil, doslova mě pálil v kapse. S penězi jsem druhý den zamířil k bezdomovci. Musel jsem ho přemlouvat, aby si je vzal a část mi stejně nechal. Pak se, k mému překvapení, zvedl a bez rozloučení odešel. V následujících dnech už na lavičce nesedával. Musel jsem si připustit, že mi tam prostě chybí, ale hřálo mě pomyšlení, že je někde v teple a najedený.
Zhruba týden na to za mnou do práce přišla policie. Jeden z policistů vytáhl v malém sáčku zakrvácený kus papíru. Vypadal jako – „Je to vaše vizitka?“
Ano, byla to moje vizitka. Ale kde – „Jak se mohla ocitnout u bezdomovce, pane?“
Srdce mi sevřela zlá předtucha. Vysvětlil jsem policistům, že jsem jednomu bezdomovci koupil jídlo a dal mu i svou vizitku, kdyby třeba ještě něco potřeboval. Koukali na mě jako na blázna. A asi jako na podezřelého. Brzy mi osvětlili, že našli tělo zavražděného muže, který měl u sebe mou vizitku. Prý to byl starý bezdomovec. Jinak u sebe neměl vůbec nic. Asi se bezdomovci poprali. To se prý stává. Jistě, byl jsem také vyšetřovaný, ale měl jsem alibi, takže nakonec jsem z toho vyšel čistý jako lilie. Jen někde v mém nitru o sobě dával vědět podivný pocit, jako kdybych přišel o otce. Už zase …
Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové.
