Medailon – Hana Lajtkepová

Chodil jsem tou cestou do práce už nějaký ten rok. V malém parčíku na jedné z krajních laviček vždy sedával stejný zanedbaný muž. Podle všeho bezdomovec, ale nikdy jsem ho neviděl žebrat. Jen tak seděl a jeho pohled byl nepřítomný. Přiznávám, že zpočátku mi to bylo velmi nepříjemné. Říkal jsem si, zda to není nějaký blázen, který, až se jednou probere, na někoho zaútočí. Jak ale plynuly týdny a měsíce a nic se nedělo, zvykl jsem si na jeho přítomnost, a když jednoho dne na lavičce neseděl, dokonale mě to vykolejilo. V práci jsem se nemohl pořádně soustředit a myslel jsem na toho podivného muže. Co se mu asi stalo? Proč ráno nebyl na svém místě? Jasně, vypadal den ode dne hůř a mladý nebyl, takže …

A ejhle, odpoledne ta podivná figurka opět zírala do jakéhosi snového světa. Nedalo mi to. Odběhl jsem do nedalekého bistra, koupil pár obložených housek,  velkou limonádu a zamířil ke starému muži.

„Dobrý den. Můžu si přisednout?“ Vypadlo ze mne, ale v duchu jsem si nadával, co to dělám. Kolem muže se linul nezaměnitelný zápach špíny a nulové hygieny. Vytrhl jsem ho z jeho vnitřního světa. Nechápavě a snad i vylekaně se na mě podíval a pak neznatelně kývl.

 Mlčky jsem mu přistrčil tašku s jídlem a limčou. „Dneska ráno jste tu nebyl, měl jsem trochu obavy, zda se vám něco nestalo.“ Vykoktal jsem a najednou nevěděl, jak dál. Jeho pohled už nebyl nepřítomný, ale tak silně zkoumavý, až mne zamrazilo.

„Ani nepamatuju, kdy se u mě někdo zastavil.“ Zachraptěl a shrábl tašku. Váhal jen chvilku, ale pak rychle vytáhl jednou z housek a hladově se do ní pustil. Seděl jsem vedle něho a nevěděl, co mám dělat. Odejít či zůstat?

„Dneska brzy ráno čistili park a vyhodili mě. Musel jsem počkat, až odjedou.“ Zabručel a schoval tašku do svého špinavého pytle. „Děkuju.“ Dodal o poznání tišeji.

„No, není zač. O těch pár housek nezchudnu.“ Usmál jsem se nejistě a začal se zvedat.

„Býval jsem jako vy.“ Ozval se a tím mě přibil na místě. Jak to myslí?

„Býval jsem docela bohatý a nezáleželo mi příliš na tom, za co utrácím. Měl jsem … měl jsem prosperující zastavárnu. Úroky jsem neměl nejmenší, ale proti konkurenci to bylo stále dobré. Měl jsem totiž zastavárnu na velmi dobrém místě. Nikdo mě nemohl minout. Oženil jsem se s krásnou ženou a měl s ní syna. Život jako sen. Kdybych nezpychnul, kdybych se nezačal být chamtivý, možná, že bych ten svůj sen stále žil.

Jednou do mého obchůdku vešla mladá žena. Bylo na ní vidět, že hodně váhá, ale taky, že je hodně zoufalá. Povzbudivě jsem se na usmál, takže nakonec přece jenom přistoupila k pultu a skoro nábožně rozbalila šátek, který svírala v ruce. Uvnitř měla nádherný medailon. Takovou uměleckou práci jsem dlouho neviděl. A navíc byl zlatý. Hotové jmění. Zatajil jsem dech a naoko lhostejně se zeptal: „Copak s tím chcete? Já kradené věci nevykupuji.“

Koukla na mě vylekaně a rozzlobeně zároveň. „To není kradené! Je to rodinná památka. Já ji dostala jako svatební dar, ale … dcerka je těžce nemocná. Potřebuji rychle peníze na operaci. Půjčku tak rychle nedostanu, až za pár dní, tak jsem si říkala, že bych zatím zastavila tenhle medailonek. Je pro mou rodinu nesmírně vzácný, ale, jak jsem už řekla, za pár dní bych se pro něj vrátila. A jednou ho věnuji dcerce.“

Pokýval jsem hlavou a medailon podrobně prohlížel. „Můžu vám dát deset tisíc. Víc ani halíř. I tak dávám až moc.“ Povzdychl jsem teatrálně, ale do očí jsem se té ženě nepodíval. Medailon měl mnohem vyšší cenu. Měl jsem několik zákazníků, kteří by za něj dali majlant.

Ta nešťastná mladá matka ale po medailonu chňapla a rychle ho zabalila zpět do šátku. „To mi nepomůže. Sbohem!“ A než jsem se nadál, byla pryč. Nadával jsem si do hlupáků, ale už se nedalo nic dělat. Jaké bylo moje překvapení, když se ta osoba navečer vrátila. Její tvář byla celá šedá, oči uplakané. Bylo mi jasné, že u konkurence dopadla nejspíš ještě hůř než ráno u mne. Rozhodl jsem se, že tentokrát už o ten šperk nesmím přijít.

„Kolik vlastně potřebujete?“ Zeptal jsem se jí místo pozdravu.

„Sto dvacet tisíc.“ Zašeptala.

Jen jsem hvízdl. Ale pak jsem otevřel trezor a vytáhl smlouvu.

„Dobře. Dejme tomu, že to budeme brát nejen jako zástavu, ale také jako půjčku. Do tří dnů mi ty peníze vrátíte včetně úroků. Nejsem milionář, který může vydávat takové částky. Potřebuji na obchod. Ale mám srdce, takže tady se mi podepište a ty peníze vám dám hned tady na dřevo.“

Přelétla papír očima, ale k mému překvapení se nepozastavila nad výškou úroku a směnku podepsala. Její únava a zoufalství nejspíš udělaly své. Já jí dal peníze, ona mně medailon. Uložil jsem šperk do trezoru a jen za ženou zabouchly dveře, zatelefonoval jsem několika zákazníkům. Domluvil jsem s nimi rychlou aukci. Ta žena za tři dny nemůže získat  potřebné finance, takže můžu medailon prodat.

Ani nevím, proč jsem tu aukci naplánoval na poslední den lhůty. Zájemci přišli všichni. Každý ten medailon chtěl mít. Stačilo počkat čtvrt hodiny do zavírací doby a aukce mohla začít. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl dveře zamknout, objevila se ta žena.

„Počkejte! Počkejte, prosím. Nesu vám zpět ty peníze. Dcerka …“ žena se rozplakala, „dcerka, bohužel, zemřela. K operaci ani nedošlo. Komplikace.“ Ještě několikrát vzlykla, pak sáhla do tašky a podávala mi mé peníze.

Polkl jsem, ale pak jsem zakroutil hlavou.

„Dámo, za prvé to nejsou všechny peníze, podle smlouvy mi náleží také úroky za tři dny. Podepsala jste to. A za druhé, přišla jste po lhůtě. Měla jste tu být před hodinou. Teď už je medailon můj.“

„Ale…“ nevěřícně si mě prohlížela. Pak jí oči ztemněly, výraz její tváře se změnil. Podcenil jsem emoce ženy, která přišla o vše, co jí kdy bylo drahé.

„Proklínám tě!“ Vyrazila ze sebe a pokračovala. „Proklínám tě za tu nelidskost v tobě. Ať sám poznáš zlo v druhých, ať tě vše dobré opustí. Nezasloužíš si to!“ A pak se otočila a byla pryč.

Mí zákazníci byli, bohužel, svědky celého incidentu. Jeden za druhým si vzali své věci a beze slova odešli. Marně jsem se je pokoušel zadržet. Už se nikdy nevrátili. Aby toho nebylo málo, nejspíš o té roztržce dál vyprávěli a můj obchod byl náhle jako začarovaný. Nikdo nechodil nakupovat ani dávat do zástavy. Naspořené peníze se rychle rozkutálely. Moje žena, zvyklá na bezstarostný život, se se mnou rozvedla a odstěhovala se k novému bohatému muži. Syna jsem od té doby už neviděl.

Netrvalo dlouho a musel jsem opustit svůj dům i obchod. Nakonec jsem skončil na ulici odkázaný na to, co lidé vyhodí, protože až dodnes se nikdo neslitoval. Nic jsem nedostal zadarmo. Žebrat jsem se styděl. Z mého minulého života mi zbyla jedna jediná věc.“

Starý muž sáhl do záňadří a vytáhl ušmudlaný šátek. Opatrně ho rozbalil a v jeho špinavých rukách se objevil medailon. Tak nádherný šperk jsem nikdy neviděl!

„Ale vždyť vy u sebe máte hotové jmění! Proč ten medailon neprodáte? Měl byste do konce života vystaráno!“ Vyhrkl jsem překvapeně.

Jen se křivě usmál. „Vy byste mi dal peníze, kdybych přišel do obchodu prodat něco tak cenného? Myslím, že ne. Akorát byste zavolal policii. Svoboda pohybu je to poslední, co ještě mám. Nenechám si to vzít.“ Smutně pokýval hlavou a chystal se šperk zase schovat. Hlavou mi bleskl nápad.

„Tak to můžu zkusit prodat já. Řekněte, za jakou cenu a já to zkusím. Co vy na to?“

Zkoumavě si mě přeměřoval. Nakonec se podíval na medailon a váhavě mi ho podal.

„Nakrmil jste mě, aniž jste za to něco očekával, tak si to pro mě za mě vezměte. Peníze se vám budou hodit.“

Chtěl jsem protestovat, že si peníze nechci nechat, ale netrpělivě mávl rukou. „Snad se konečně zbavím toho prokletí a budu moci klidně zemřít.“ Po těch slovech jeho pohled zmatněl a on se opět ponořil do svého světa.

Pomalu jsem se zvedl, ale pak jsem už neváhal a rychle se vrátil do kanceláře. Mužův šátek jsem vyhodil, pořádně si vydesinfikoval ruce a medailon zabalil do papírového ubrousku. Pak jsem zamířil do klenotnictví. Majitel mi dal dobrou cenu. Byl jsem rád, že jsem se toho podivného šperku zbavil, doslova mě pálil v kapse. S penězi jsem druhý den zamířil k bezdomovci. Musel jsem ho přemlouvat, aby si je vzal a část mi stejně nechal. Pak se, k mému překvapení, zvedl a bez rozloučení odešel. V následujících dnech už na lavičce nesedával. Musel jsem si připustit, že mi tam prostě chybí, ale hřálo mě pomyšlení, že je někde v teple a najedený.

Zhruba týden na to za mnou do práce přišla policie. Jeden z policistů vytáhl v malém sáčku zakrvácený kus papíru. Vypadal jako – „Je to vaše vizitka?“

Ano, byla to moje vizitka. Ale kde – „Jak se mohla ocitnout u bezdomovce, pane?“

Srdce mi sevřela zlá předtucha. Vysvětlil jsem policistům, že jsem jednomu bezdomovci koupil jídlo a dal mu i svou vizitku, kdyby třeba ještě něco potřeboval. Koukali na mě jako na blázna. A asi jako na podezřelého. Brzy mi osvětlili, že našli tělo zavražděného muže, který měl u sebe mou vizitku. Prý to byl starý bezdomovec. Jinak u sebe neměl vůbec nic. Asi se bezdomovci poprali. To se prý stává. Jistě, byl jsem také vyšetřovaný, ale měl jsem alibi, takže nakonec jsem z toho vyšel čistý jako lilie. Jen někde v mém nitru o sobě dával vědět podivný pocit, jako kdybych přišel o otce. Už zase …

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové.

 

Povídka z knihy Kraťasy: Cirkus

Dnešní povídka Jarmili Görnerové z Klatov nás zavede, již podle názvu, do cirkusového prostředí. 

Do města přijel cirkus. Moc velký zájem obyvatel města o představení nebyl. V tomměstě X musel jeden cirkusák do nemocnice. Přišel ho navštívit kamarád z cirkusu a měl s sebou malé lvíče. „Tady nesmí být ani pes, natož lev.“ Schovali lvíče do vedlejší místnosti. Do této místnosti vstoupil znenadání primář a začal strašlivě křičet. Lvíče se primáře
leklo a schovalo se v čekárně pod lavicemi a nohama pacientů. Druhý den noviny psaly o panu primářovi, který se nebojí ani lva. Primář se stal hrdinou a večer i odpoledne byl cirkus naplněn diváky, kteří se zajímali o zvířata a hlavně o lvy. Cirkus vydělal mnoho peněz a mohl přilepšit svým lidem i zvířatům.

Autor povídky – Jarmila Görnerová, Klatovy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

O mikroskopem usvědčeném zloději pivních trubek – Michal Dlouhý

Vrchní strážmistr Ladislav Havlíček byl zakladatelem skupiny lupičů pokladen Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze a frekventantům četnických pátracích kursů přednášel o usvědčování lupičů pokladen prostřednictvím jím zavedené mechanoskopie.

Tentokrát dal k lepšímu nedávný případ usvědčení zloděje pivních trubek za využití jím zavedené kriminalistické metody.

V noci na 5. června 1940 došlo ke vloupání do uzamčeného sklepa hostince Františka Suchého ve Stodůlkách, ze kterého bylo odcizeno 20 metrů pivních trubek v ceně asi 3.000 korun. Hostinský se nejprve domníval, že jde o nějaký žert a předpokládal, že najde pivní trubky někde uschované.

Jelikož se tak nestalo, byl případ okradeným nahlášen četnické stanici Stodůlky v politickém okrese Praha-venkov. Ta vyrozuměla o případu četnickou pátrací stanici Praha.

Vzhledem k tomu, že vyloupený hostinec je v obci na frekventovaném místě, nedalo se předpokládat úspěšné použití služebního psa pátračky k vytvoření pachové stopy pachatele.

To se potvrdilo záhy po příjezdu služebního automobilu pátračky do Stodůlek. Četníkům ale bylo divné, že nenašli žádné stopy vedoucí dovnitř do sklepa ani ven. Z toho důvodu se domnívali, že se bude jednat o čin některé z domácích osob.

Ke sluchu stodůleckých četníků se po několika dnech doneslo, že se místní dělník Tomášek kdesi vyjádřil, že by se měl hostinskému Suchému pořádně pomstít.

Nebylo problém zjistit, že Tomášek bydlí v domě, jehož majitelem je právě František Suchý a důvodem pomsty mohla být skutečnost, že od rodina Tomáškových dostala před časem od majitele domu výpověď z bytu.

K dotyčnému bylo navíc zjištěno, že Jaroslav Tomášek, 39 roků starý dělník ze Stodůlek nemá v obci zrovna nejlepší pověst.

Proto bylo zahájeno pražskou pátrací stanicí Tomáškovo vyšetřování. Ten se dušoval, že byl daný červnový den, kdy ke krádeži došlo celý den doma a že se ani na krok z bytu nehnul, což mu dosvědčovala manželka, ale i další příbuzní.

Přesto bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky s cílem najít hostinskému odcizené pivní trubky nebo alespoň jejich část. To se ale nepodařilo. Zato se četníkům podařilo nalézt nůžky na plech. Ty byly odeslány spolu se zbytky pivních trubek s řezy provedenými pachatelem krádeže na pražské Ústřední četnické pátrací oddělení.

Nyní se dostal ke slovu vrchní strážmistr Havlíček. Ten pořídil mikrofotografie řezů pivních trubek i ostří nůžek zajištěných při domovní prohlídce u Jaroslava Tomáška. Zkoumáním byla zjištěna naprostá shoda porušení ostří nůžek i zbytků pivních trubek. Obrazy se navzájem zcela kryly. Tím pádem nebylo pochyb o tom, kdo a čím pivní trubky ve sklepě Františka Suchého přestříhl.

Tomášek si ale trval na svém, že on krádež pivních trubek na svědomí nemá a že jeho alibi mu může dosvědčit manželka i celé příbuzenstvo.  

Senát krajského trestního soudu v Praze však uvěřil mikroskopickým snímkům a posudku svého soudního znalce v oboru mechanoskopie vrchního strážmistra Ladislava Havlíčka a odsoudil Jaroslava Tomáška na pět měsíců těžkého žaláře nepodmíněně…

 

Vrchní strážmistr Ladislav Havlíček

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Velikonoční povídka: VYPRÁSKANÉ VELIKONOCE – Michal Dlouhý

Osazenstvo čtyřmužové četnické stanice Vildštějn v politickém okrese Cheb se v roce 1933 velmi odpovědně připravovalo na velikonoční svátky. Kromě nedělí se četníci jako řádní křesťané od Popeleční středy po celých čtyřicet dnů postili. Přitom je třeba poznamenat, že četníci se vzhledem ke svým služebním příjmům postili, dá se říci po celý rok.

Přehled služebních příjmů březen 1933

Strážmistr Jaroslav Šlapák dokonce zakoupil od místního sedláka kůzle, aby si po tom půstu mohli pochutnat na kůzlečí pečínce. Celé osazenstvo četnických kasáren, včetně manželky velitele stanice vrchního strážmistra Jana Morwitze a staniční kuchařky, si dovádivé kůzle rázem oblíbilo.

V úterý 11. dubna 1933 měl strážmistr Josef Leschinger denní obchůzku a při ní
potkal na silnici ke Křižovatce starého, jemu neznámého muže, oblečeného do ošuntělého kabátu, jedoucího ztežka na jízdním kole.

Strážmistr se muže rozhodl zkontrolovat, a jelikož ten se mu zdráhal předložit
doklady, vykonal u něho přes značnou nevoli dotyčného osobní prohlídku.

Kromě 234 korun na hotovosti u muže nalezl vkladní knížku na jméno Adam Gaipl, což byl strážmistru Leschingerovi dobře známý sedlák ze Starého Rybníka. Na uvedené vkladní knížce byla uložena částka 66.173 Kč.

Četníkovi bylo zřejmé, že zde něco není v pořádku a prohlásil muže hned za zatčeného a odvedl jej do nedalekého Vildštejna na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Morwitz vyslal do Starého Rybníka strážmistra Karla Tyburce a až od něho sedlák Gaipl zjistil, že byl jeho byt vykraden a že mu byla odcizena nejenom vkladní knížka, ale také stokoruna uložená v modlitební knížce a několik drobností.

Jelikož zatčený muž nehodlal sdělit svoji totožnost, byly mu odebrány otisky prstů a poslány prostřednictvím četnické pátrací stanice v Chebu do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení. Neznámý muž byl dodán pro spáchání zločinu krádeže vloupáním do vazby chebského okresního soudu.

Mezitím se přilbížily velikonoce a ve vildštejných četnických kasárnách vyvstal
závažný problém. Nikdo totiž nebyl schopen roztomilé kůzle zabít. Nestalo se tak ani poté, co kůzle vběhlo na zahrádku a zde okousalo nejen čerstvé výhonky zeleniny pěstované staniční kuchařkou a právě vyrostlé tulipány a narcisky, které zde pěstovala a šlechtila paní vrchní strážmistrová.

To byl důvod, proč se v četnických kasárnách nechtěně pokračovalo v půstu, a největší pochoutkou tak byly boží milosti, které upekla staniční kuchařka.

Na dvoře kasáren kůzletem

Naproti tomu se vildštejnští četníci nesmilovali nad zlodějem, v němž byl zanedlouho pomocí daktyloskopie zjištěn několikrát trestaný Josef Schwandner, který byl navíc pomocí zanechaných otisků svých prstů usvědčen ze spáchání krádeže 1.409 Kč v hostinci ve Františkových Lázních, kde dále ukradl jedné domkářce z prádelníku 106 Kč.

Podle výrobního čísla jízdního kola, na kterém Schwandner jel v okamžiku svého zatčení, bylo zjištěno, že bylo odcizeno před více než měsícem v Mostě vzdáleném přes 130 kilometrů. Kolo odcizené z verandy domu si jeho majitel cenil na 350 Kč.

Až pod tíhou těchto důkazů, začal Josef Schwandner vypovídat. Mimo jiné četníkům sdělil, že k vykradení statkáře Gaipla jej navedl jeho bývalý spoluvězeň Johanes Trapp ze Starého Rybníka, kterého při svých toulkách několik dní před zatčením navštívil. Trappův syn prý dostal od Gaipla výpověď pro pár oklešťků z vrby, které nosil otci na košťata.

Četníkům bylo dobře známo, že starý košťatář Trapp, žijící v jejich staničním obvodě, byl před lety opakovaně trestán pro krádeže, a že si pěkných pár let odseděl v kriminále. Mylně se domnívali, že se na stará kolena živí pouze poctivou prací.

Statkář Gaipl strážmistru Tyburcovi potvrdil propuštění mladého Trappa za to, že mu bez dovolení zcela oholil několik vrb na košťata, jeho otec ve velkém vyrábí a prodává. Kluci si pak nemohli ani narežat pár proutků na své pomlázky, aby o velikonocích vyšlehaly děvčata ve vsi.

Při výslechu se starý košťatář přiznal k tomu, že svého bývalého spoluvězně skutečně navedl k vykradení statkáře Adama Gaipla. Topí se v penězích, zatímco chudáka by doslova sedřel z kůže. Před nedávnem prodal velkou spoustu dřeva z lesa, který nechal téměř celý vykácet.

Tím pádem byl kromě Josefa Schwandera udán pro zločin spoluúčasti na krázeži
návodem i Johanes Trapp. Zatímco pachatel byl chebským krajským soudem odsouzen na 18
měsíců do těžkého žaláře, jeho návodce vyfasoval 15 měsíců, oba nepodmínečně.

BOŽÍ MILOSTI

Rozpočet: 20 dkg hladké mouky, 5 dkg másla nebo umělého tuku, 3 dkg práškového cukru, 2 žloutky, 4 lžíce kyselé smetany, 1 lžíce rumu, citronová kůra, sůl a 10 dkg tuku na smažení. Na posypání 5 dkg práškového cukru s vanilkou a 5 dkg skořicového cukru.

Čajový margarín Sana

Předpis: Na vále rozrobíme do mouky máslo nebo umělý tuk, přidáme špetku strouhané citronové kůry, práškový cukr a špetku soli. Do dobře promíchané směsi zaděláme dva žloutky, kyselou smetanu a rum a vytvoříme těsto, které je tuhé jako na nudle. Těsto necháme pod hrnkem asi hodinu odpočinout. Poté je rozválíme na tloušťku stébla a nakrájíme rádýlkem na čtverečky. Ty pak v rozpáleném tuku na pánvi zrudka po obou stranách osmažíme do růžova. Ještě za tepla je obalíme ve směsi vanilkového a skořicového cukru.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ KUCHAŘKA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Povídka z knihy Kraťasy: Diktát

Dnešní povídka Libuše Vychopeňové z Hradce Králové má název „Diktát“ a opět nás zavede do školních lavic a to více než před 40 lety na tehdejší Jedenáctiletou střední školu.

Před více než 40 lety jsem nastupovala na gymnázium. Tenkrát se tato škola nejmenovala Gymnázium, ale Jedenáctiletá střední škola. V prvním ročníku jsme se sešli studenti z různých základních škol, a tak chtěli vyučující vědět, jak jsme na tom se znalostmi.

V češtině jsme hned první hodinu psali takzvaný vstupní diktát. Diktát byl dlouhý a velmi těžký a hodnocení dopadlo dost špatně. Já jsem svým diktátem na sebe upozornila nejenom češtináře, ale celou třídu. Můj diktát byl jako jediný zcela bez chyby, až na slovo medvěd na konci s t, a to jsem napsala hned dvakrát. Tenkrát jsem dostala trojku – v hodnocení jsem se dočetla, že chyba se objevila v diktátu dvakrát a tedy nešlo o přepis, ale o mé přesvědčení, že se medvěd píše na konci s t.

Přicházely další ročníky, studenti zase dostávali diktát a k tomu jako perličku vyprávění o bezchybném diktátu jedné studentky, až na toho nešťastného medvěda s t na konci. Dávno jsem na tento svůj gramatický hřích zapomněla. Až nastoupil do stejného gymnázia můj syn. Všechno bylo pro něj nové, a tak každý den nadšeně vyprávěl, co se ve škole
událo. Tak jsem se i dozvěděla, že psali vstupní test, že byl velmi těžký a dopadl špatně.

„A představ si, mami, že jednou byla ve škole studentka, která napsala diktát úplně bez chyby, a napsala medvěd s t na konci a to v tom diktátu dvakrát,“ vyprávěl syn a kroutil hlavou. Chtělo se mi hrozně smát, ale nakonec jsem neřekla nic.

Teď už je to zase mnoho let, ale když slyším slovo medvěd, s úsměvem si na to vzpomenu a přemýšlím, jestli se jedná stále o toho mého medvěda, anebo se za ta léta vyskytla ještě další studentka, která sice napsala diktát bez chyby, ale medvěda na konci s t dokonce dvakrát.

Autor povídky – Libuše Vychopeňová, Hradec Králové

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Velikonoční povídka: THÉMY – Michal Dlouhý

Velikonoční svátky v roce 1938 trávil štábní strážmistr Rudolf Votruba, vůdce
služebního psa na četnické pátrací stanici v Nitře, toho času frekventant školy pro výcvik velitelů stanic v Bratislavě, spolu se svými kolegy odděleně od rodiny v četnických kasárnách. Při vzpomínkách na své blízké doma, četníci zpracovávali instruktory uložené úlohy, slohové úkoly neboli thémy.


Velikonoce v četnických kasárnách

Tentokrát frekventanti měli zpracovat hlášení zemskému četnickému velitelství o použití zbraně četníkem ve službě. Dle zadání četnická hlídka zpozorovala při obchůzce, že okolo 1 hodiny po půlnoci z kanceláře továrny vylezl oknem neznámý muž s batohem na  zádech a rychle se vzdaloval do nedalekého pole. Na výzvy hlídky: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“ neznámý muž vystřelil dvě rány po četnické hlídce a utíkal dále do pole. Četnická hlídka nato vystřelila po prchajícím, poranila jej a zatkla.

Štábní strážmistr Votruba obdržel od svojí manželky Etely balík s velikonočním
mazancem, na kterém si při psaní konceptu hlášení pochutnával. Přitom vzpomínal na milovanou manželku a syny Jaromíra a Milouše.

 

Četnická pátrací stanice Nitra, okres Nitra                                           Nitra 17. dubna 1938
Čís. j. 63/38
Věc: Novák Štefan, šstrážm. a Kozák Jan, strážm.,
použití zbraně ve službě.

Zemské četnické velitelství
Bratislava

Hlásím, že dne 17. dubna 1938 v 1 hodinu po půlnoci zpozorovala četnická hlídka
šstrážm. Štefan Novák a strážm. Jan Kozák při obchůzce ve městě Vráble, neznámého muže, jak vyskočil oknem z kanceláře továrny na likéry, která patří Slovenskému úvěrnímu družstvu ve Vráblích a s batohem na zádech začal utíkat směrem do pole za městem. Šstrážm. Štefan Novák zvolal: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“.

Na toto zvolání se muž obrátil směrem k četnické hlídce a ze vzdálenosti asi 20 kroků
vystřelil proti ní dvě rány z browningu. Aniž by někoho zasáhl, dal se na útěk jihovýchodním směrem do pole.

Štábní strážmistr Štefan Novák a strážmistr Jan Kováč po krátkém pronásledování,
zřejmě jevícím se bezúspěšným, vystřelili každý jednu ránu za prchajícím mužem ze služební pušky. Jedním z výstřelů byl muž zasažen do svalstva stehna levé nohy, díky čemuž padl na zem a teprve poté, na opětovnou výzvu odhodil browning.

Zranění je těžké, avšak ne životu nebezpečné. Bylo četnickou hlídkou na místě ošetřeno nouzovým obvazem.

Ve zraněném muži byl zjištěn nebezpečný lupič pokladen František Taraba ze Zlatých
Moravců, který byl zatčen a pod číslem zatčení 24/38 ze dne 17. dubna 1938 dopraven ke státnímu zastupitelství v Nitře, kterým byl umístěn do vazby krajského soudu v Nitře.

Zbraně bylo použito ve smyslu § 13 odst 1 a 4 zákona o četnictvu.

Velitel pátrací stanice
Šstrážm. Rudolf Votruba

 

Instruktor nadporučík výkonný Albín Rožnovský při následné kontrole zkonstatoval, že hlášení bylo zpracováno naprosto bezvadně, přesně dle ustanovení § 28 II. dílu Jednacího řádu četnictva.

Velikonoce margarin Vitello

VELIKONOČNÍ MAZANEC

Rozpočet: 4 dkg droždí, 25 dkg cukru, 25 dkg margarinu Vitello, 2 žloutky, 20 dkg hrozinek, 10 dkg mandlí, 25 dkg hladké mouky 75 dkg polohrubé mouky, 50 dcl mléka, citronová kůra, anýz a sůl.

Předpis: Hladkou a polohrubou mouku dobře promísíme. Do části promísené mouky přidáme trochu vlažného mléka a rozdrobíme droždí a vytvoříme kvásek, který necháme vzejíti. Mezitím utřeme rozpuštěný margarin Vitello s cukrem, žloutky a špetkou soli do zpěnění. Dále přimícháme citronovou kůru, anýz a zbytek vlažného mléka a zpracujeme spolu s kváskem a zbytkem mouky v těsto. Potom do těsta zapracujeme hrozinky a strouhané loupané mandle a
necháme jej dobře vzkynouti. Znovu těsto propracujeme a uděláme bochánky, na které nožem vytvoříme křížek. Bochánky necháme ještě půl hodiny kynouti a poté je upečeme v mírně horké troubě do zlatohněda.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ KUCHAŘKA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Povídka z knihy Kraťasy: Batoh s překvapením

Každou sobotu vám představujeme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka  má  název  „Batoh s překvapením“,  věřím, že i dnes Vás potěší  a pobaví. Tento příběh se stal  Věře Končické  ze  Zachrašťan.

Náš závod každý rok pořádal zájezd do Krkonoš. Tentokrát jsme měli společně poznat pramen Labe, vodopád a další krásy našich hor. Vyšli jsme z Harrachova a bylo nás asi 30. Na pochod jsme se dobře vybavili oblečením i jídlem. Den byl jako malovaný a my plni síly a radosti. Každý si šel svým tempem a já se ocitla v šestičlenné skupině ostřílených horských harcovníků.
První zastávka s občerstvením byla u Vosecké boudy a na další cestě už jsme začali odkládat svršky, protože kromě nádherné vyhlídky jsme měli ještě navíc nádherné počasí.
Batohy se plnily svetry a já si vzpomněla, že mám v kapsičce kyselé bonbony. Nabídla jsem je ostatním a měla takový úspěch, že si je kolegové začali brát z mého batohu sami.
Cesta ubíhala a pomalu jsme se blížili k prameni Labe, když jsem najednou pocítila únavu. Batoh jako by ztěžkl a svetry mě tlačily do zad – u pramene je musím srovnat, říkala jsem si, ale zdálo se mi, že už tam snad ani nedojdu. Nabízela jsem dceři, aby mi batoh vzala, ale odpověď zněla: Ten kousek ho ještě doneseš…
Nakonec jsem k prameni dorazila. Bylo tam plno turistů, hlavně cizinců. Shodila jsem batoh ze zad, otevřela jej a nevěřila svým očím. Namísto svetrů – kameny.
Dávali mi je tam po cestě ti naši dobráci, zatímco já si myslela, že chodí na bonbony, a statečně vláčela těžký náklad nahoru.
Neumíte si představit toho smíchu, když jsem začala kameny vyhazovat. Jako odškodnění jsem dostala na Labské boudě kafíčko.
Na zpáteční cestě už jsem si dávala pozor, a když jsem se ještě postupně zbavila zásob jídla a pití, šlo se mi docela lehce…
Na zájezdy s naší partou vzpomínám dodnes velmi ráda. A tak výletům a našim horám Zdar!

Autor povídky – Věra Končická, Zachrašťany

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Případ vidin zavražděné – Michal Dlouhý

Hned po ránu 2. července 1921 byla četnická stanice Žakarovce v politickém okrese Gelnica přivolána do 9 kilometrů vzdálené obce Margecany. V tamní církevní škole v RolovéHuty nedaleko Margecan došlo k zavraždění učitelky Amrichové.

Na místo se okamžitě vypravil velitel četnické stanice vrchní strážmistr Klement Tomečka s jedním z podřízených strážmistrů.

V církevní škole nacházející se nedaleko železničního náspu byla ráno obecním
starostou nalezena zavražděná učitelka.

Tělo zavražděné, 24 roků staré a nedávno rozvedené učitelky Markéty Amrichové, leželo na dlažbě v chodbě školní budovy v tratolišti krve a u její hlavy byl postaven květináč s velkou květinou.

Vraždu objevil právě obecní starosta, který si povšiml, že učitelka nevychází ze školy, jak bylo jejím každodenním zvykem. Dal tedy otevřít dveře a našel zde na chodbě tělo učitelky ležící v kaluži krve, proto ihned poslal do Žakarovců pro četníky.

Poté starosta ještě zjistil, že v uzamčeném pokoji se nacházel syn zavražděné, kterého nechal odvést k sousedům. První starostovo podezření padlo na bývalého manžela zavražděné Julia Amricha, kterého spatřil v obci ještě před tím, než šel ke škole.

Podezření na Amricha zesilovalo ještě tím, že předchozího večera učitelka Amrichová přiběhla do hostince a žádala starostu, aby šel jejího opilého bývalého muže od školy vyhnat, že z něho má strach. Když společně přišli ke školní budově, Amrich zde již nebyl.

Proto první kroky četníků vedly do Amrichova bytu, kde však nebyl zastižen. O
případu vrchní strážmistr Tomečka vyrozuměl všechny okolní četnické stanice se žádostí o pátrání po Juliu Amrichovi, důvodně ze spáchání vraždy podezřelého a dále vyrozuměl okresní četnické velitelství v Gelnici se žádostí o zajištění vyslání soudní komise od tamního okresního soudu k soudnímu ohledání těla zavražděné.

Až pozdě odpoledne se na místo dostavila soudní komise a spolu s ní i okresní
četnický velitel v Gelnici nadporučík výkonný Ladislav Rosina. Při soudním ohledání bylo zjištěno, že zavražděná byla zasažena střelnou zbraní nad srdeční krajinou a střela pod levou lopatkou z těla vyšla.

Následně provedenou pitvou v márnici místního hřbitova bylo druhý den dopoledne zjištěno, že střela prošla plícemi nad srdcem, přeťala vratnou žílu, následkem čehož žena během několika desítek vteřin dokonala.

Z bytu učitelky nebylo nic odcizeno, a tudíž byl naprosto vyloučen loupežný motiv činu.

Jedinou stopou byla zdeformovaná střela pocházející pravděpodobně z revolveru, jelikož se v uzavřené místnosti nepodařilo přes veškerou snahu nalézt nábojnici, kterou by zde jistě zanechala automatická pistole v případě jejího použití.

Na základě vyhlášeného pátrání byl Amrich dopaden a zatčen druhý den odpoledne na místě vzdáleném od místa činu více než deset kilometrů četnickou stanicí Klembark v politickém okrese Prešov a byl dodán do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Prešově.

Přesto, že Amrich při svých výsleších jak četnictvu, tak i vyšetřujícímu soudci popíral spáchání vraždy na své bývalé manželce, řada okolností svědčila vůči němu.

Proto byl na konci dubna 1922 Julius Amrich postaven před porotu krajského soudu v Prešově. Ta však nenabyla přesvědčení, že by byl spáchal vraždu své bývalé manželky a soud jej proto osvobodil a propustil ze soudní vazby. Ani přes pokračující snahu četnictva se nepodařilo pachatele činu usvědčit a vražda
Markéty Amrichové byla stále vedena v Přehledu činů, jichž pachatele se nepodařilo vypátrat vedeném na četnické stanici Žakarovce a od roku 1928 i na nově zřízené pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Košicích.

V roce 1935 byla četnická stanice Žakarovce i s celým osazenstvem přemístěna právě do Margecan.

Na svátek památky na upálení Mistra Jana Husa v úterý 6. července 1937 měl štábní strážmistr Josef Sucharda z četnické stanice Margecany předepsánu staničním velitelem vrchním strážmistrem Janem Severou celodenní služební obchůzku.

Když se štábní strážmistr vpodvečer vracel po stanovené trase zpět do Margecan do četnických kasáren, potkal svého známého Julia Imricha. Jelikož měli společnou cestu dali se spolu do řeči. Mezi řečí přišlo i na starou vraždu Amrichovy bývalé manželky Markéty, ke které došlo před více než 16 lety. Přitom se k velkému překvapení četníka Amrich přiznal, že to byl on, kdo svoji bývalou manželku zastřelil.

Bývalého železničního úředníka, propuštěného ze služby právě pro nadměrné pití alkoholu, navštěvovala za bezesných nocí vidina zavražděné manželky tak dlouho, až jej přiměla k přiznání spáchaného zločinu.

Štábní strážmistr Sucharda odvedl Julia Amricha na nedalekou četnickou stanici, kde za přítomnosti staničního velitele vrchního strážmistra Severy zpověď o jím spáchaném zločinu zopakoval. V obšírném doznání Amrich uvedl, že svoji bývalou manželku Markétu rozenou Nagyovou poznal v roce 1912 kdy již byl železničním úředníkem. Po roční známosti se vzali a krátce po vypuknutí velké války se manželům narodil syn pokřtěný po otci Julius. Krátce na
to musel narukovat na vojnu. Jeho dlouhá nepřítomnost se projevila na rozvratu manželství. Učitelka manželovu nepřítomnost vyřešila tak, že navázala poměr s mladým železničním úředníkem, který nastoupil na původní manželovo místo. Když se v roce 1919 domů do Rolové Huty vrátil, zjistil úplný rozvrat manželství. Svůj žal začal utápět v alkoholu. Když jej služebně přeřadili do čtyřicet kilometrů vzdálených Kostolanech nad Hornádom, byl osud manželství naprosto zpečetěn. Poté co se po půl roce vrátil do služby v Margecanech, nejevil už žádný zájem ani o manželku, ale ani o jejich syna a oddával se pouze pití. V březnu 1921 bylo manželství na základě ženiny žádosti u krajského soudu v Prešově rozloučeno. Přesto on nepřestal docházet do Rolové Huty, kde jeho již bývalá manželka stále vyučovala, a vybízel ji, aby svoji žádost o rozluku manželství odvolala, což ona odmítla učinit.

V den, kdy k činu došlo, odjela ráno učitelka Amrichová do Prešova, aby si tam
vyřídila nějaké záležitosti na berní správě. Když se až k večeru vrátila domů, seděl on podnapilý u školy a nechal si hrát cikánem do ouška. Ona se s ním odmítla bavit a odešla. Proto se sebral a šel do jedné z hospod v Magrecanech, kde zhruba do 21 hodin popíjel alkohol. O půlnoci se ale vrátil do Rolové Huty. Zatloukl na dveře školy, ale nikdo se neozýval. Rozbil proto kameny několik oken. Potom přelezl plot a zadem vešel do budovy školy. Na chodbě se setkal se svojí bývalou manželkou, kterou probudilo řinčení skla a šla se podívat, co se děje. Jakmile ji spařil, vytáhl revolver a ze vzdálenosti několika kroků po ženě
vystřelil. Poté co ona upadla na zem, vešel do ložnice, kde spal jejich syn, vzal zde květináč s velkou kytkou a ten postavil ke hlavě mrtvoly. Potom zamkl místnost, kde spal syn a utekl. Revolver přitom zahodil do řeky Hornád.

Vrchní strážmistr Severa o vzniklé situaci telefonicky vyrozuměl četnickou pátrací stanici Košice, jejímuž veliteli vrchnímu strážmistru Janu Koršovi ve věznici okresního soudu v Gelnici kam byl dodán, Amrich své doznání zopakoval.

Následně byl na podzim roku 1937 Julius Amrich postaven před porotu krajského soudu tentokrát v Levoči.

Zavražděná žena

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků


Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Právě vychází knižní novinka : Fakulta strachu

Právě vychází knižní novinka v nakladatelství Pragoline – Fakulta strachu: Zkoušky, které stály příliš mnoho… Psychologický thriller z akademického prostředí reflektující problematiku sexuálního obtěžování na vysokých školách. Kniha si klade složité etické otázky týkající se zejména moci a jejího zneužívání. Příběh je volně inspirován kauzami sexuálního obtěžování vysokoškolských studentek, které proběhly v nedávné době médii a otřásly veřejností. Fakulta strachu se snaží čtenářům přiblížit motivaci pachatelů i situaci obětí a poskytnout hlubší vhled do dané problematiky, kdy nic není černobílé, ani tak, jak se může na první pohled zdát. 

Obálka knihy – Fakulta strachu

Psychologický thriller napsala mladá spisovatelka Cate Contessa, tato kniha je v knižním světě jejím debutem. Obálku výtvarně zpracovala a namalovala mladičká, 15-letá Sandra Klaudie Krausová a ilustrace v knize výtvarnice Alexandra Hejlová.

Autorka obálky Sandra Klaudie Krausová, nakladatel Jindřich Kraus a autorka knihy Cate Contessa

Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž přímo v nakladatelství Pragoline – Jindřich Krauswww.jindrichkraus.cz 

Zdroj: Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus

Povídka z knihy Kraťasy: Benátky

Každou sobotu vám představujeme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní  povídka  má  název  „Benátky“,  věřím, že vás pobaví stejně tak, jako mě. Tento příběh se stal  Libuši Vychopeňové z  Hradce Králové.

Pro nás, kterým minulý režim nedovolil téměř nikam vycestovat, připadaly otevřené hranice v roce 1990 jako zázrak. Chopili jsme se jakékoliv příležitosti, jenom abychom něco ze světa viděli. Tenkrát se uskutečnil bezpočet podnikových zájezdů, jejichž organizace spočívala v objednaném autobusu a jinak nic – žádné zajištěné ubytování, hygiena nahodilá. Takže autobus byl jediným jistým bodem těchto putování.

Jedna taková cesta mě a mého manžela zavedla do Benátek. Městem jsme byli okouzleni, nevynechali jsme nic, co nám tištěný průvodce doporučil. A tak jsme se dostali také ke Kanálu Grande. Dočetla jsem se, že se do Kanálu, byť na pohled krásného, dostávají  splašky z téměř celého města, přesto mě ale napadlo zjistit, jak je v něm teplá voda.  Po celém břehu do vody vedly hezké, široké a nízké schody. Co jsem ovšem neviděla – že byly potaženy bezbarvým slizem. A tak když jsem stoupla na první schod, podjely mi nohy
a já jsem po zadku pomalu klouzala na druhý a pak třetí schod. Manžel, který stál vedle na malém dřevěném molu, uviděl moje potíže, chytil mě za ruku a popotáhl nahoru. Kroutil hlavou, jak vůbec mě něco takového mohlo napadnout, a odcházel. Bohužel mě z vody  jenom popotáhl, ale nevytáhl. A já jsem začala svoji klouzavou cestu do kanálu opakovat. Vodu jsem měla až pod bradou a hlavou mi blesklo, že budu muset začít plavat. Z vody
mě vytáhli tři italští výrostci. Vůbec jsem jim neměla za zlé, že se div nad mým počínáním  neumlátili smíchy, hlavně že mě opustili, až když jsem stála na pevné zemi.

Autobus s našimi věcmi měl být otevřený až za 4 hodiny, a tak jsem dál procházela Benátkami a oblečení na mně, díky hezkému počasí, pomalu prosychalo. Když jsem pak v autobusu požádala spolucestující, aby mi umožnili celou se převléknout, veselé poznámky nebraly konce. A ještě nyní, když někoho z tehdejšího zájezdu potkám, neopomene mi mou nedobrovolnou koupel v Kanálu Grande připomenout.

Autor povídky – Libuše Vychopeňová, Hradec Králové

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline