Rubrika: ČTENÍ NA VÍKEND

V neděli 24. června 1934 ráno telefonicky hlásil velitel četnické stanice Zlaté Moravce ve stejnojmenném okresním městě vrchní strážmistr Michal Pollák nitranské pátrací stanici případ pokusu o vyloupení pokladny na tamním okresním soudu.

Dovolit si vztáhnout ruku na soud, to bylo opravdu důkazem nebývalé drzosti, bez ohledu na to, zdali byl skutek dokonán, či nikoliv.

Přesto, že se soudní budova nacházela v samém centru města a šance na použití služebního psa byla tím pádem minimální, rozhodl náměstek velitele pátračky praporčík Slechan, v zájmu na dopadení pachatele tohoto činu, že členem jím vedené hlídky bude i strážmistr Votruba s Altem.

Po příjezdu služebního automobilu řízeného strážmistrem Tomkem do třicet kilometrů vzdáleného města bylo ve spolupráci s vrchním strážmistrem Pollákem zjištěno, že neznámý pachatel vnikl oknem v zadní části soudní budovy na chodbu a poté do soudní kanceláře, kde se pokusil o vyloupení ohnivzdorné pokladny. Přitom pokladna byla pouze navrtána z boku. To nasvědčovalo, že pachatel byl při své práci vyrušen a utekl.

Je otázkou, zdali zájmem pachatele bylo pouze získání v pokladně uložených peněz a cenností, nebo zdali měl spadeno na nějaký důležitý dokument, který se mohl vztahovat i k němu samotnému. To bude zapotřebí zjistit.

Na místě činu však nebyly nalezeny žádné upotřebitelné stopy a Alto uvedený na stopu tuto vypracoval přes dvůr na sousední ulici, kde ve stopování ustal. Ačkoliv bylo nedělní dopoledne a pohyb osob byl nevelký, nepodařilo se Altovi navětřit pachatelovu stopu. Tím pádem zůstalo pátrání po pachateli prozatím bez výsledku.

Hned následující úterý ale čekalo pány z pátračky překvapení. Správce věznice nitranského krajského soudu přišel oznámit, že jeden z vězňů jistý Gogola, si přeje s pány hovořit. Jelikož byl ve staniční kanceláři kromě náměstka velitele pouze strážmistr Votruba, byl vyslán ke krajskému soudu právě on.

Od Jana Gogoly, nacházejícího se toho času ve vyšetřovací vazbě se strážmistr Votruba dozvěděl zajímavou informaci vztahující se právě k poslednímu případu. Vloupání do pokladny okresního soudu ve Zlatých Moravcích má na svědomí nedávno z vazby propuštěný Augustin Labuda. Přitom Gogola nevěděl o tom, že uvedený případ skončil pouze neúspěšným pokusem.

Jelikož se jednalo o cennou informaci, navštívil strážmistr Votruba státního zástupce, aby jej informoval o pomoci vyšetřovance Gogoly četnictvu.

Jedna věc je ale vědět a druhá dokázat. Přesto, že byl Augustin Labuda okamžitě vypátrán, nepodařilo se příslušníkům nitranské pátračky ho usvědčit z pokusu o vyloupení pokladny u okresního soudu ve Zlatých Moravcích.

Přitom bylo jasné, že Labudovi šlo výhradně o uložené peníze a cennosti, neboť žádný v pokladně uložený dokument neměl k Augustinu Labudovi žádný vztah.

První rekvizice služebního psa ve druhém pololetí roku 1934 byla v úterý 3. července časně ráno. Dozorčí důstojník vojenské posádky kapitán Vrabec telefonicky oznámil vloupání do skladu 110. dělostřeleckého pluku v nedalekém Zoboru.

K případu došlo kolem druhé hodiny ranní, kdy se pachatelé vloupali do vojenského skladu.

Strážmistr Votruba byl krátce před čtvrtou hodinou ranní probuzen kolegou štábním strážmistrem Píclem a spolu s ním a s Altem se vydali pěšky na nedaléké místo činu.

U skladu, z něhož byly odcizeny pouze potraviny, byl Alto uveden na stopu jednoho z pachatelů, kterého spatřil na útěku vojín jsoucí na stráži. Alto vypracoval stopu hlubokým příkopem podél kasáren, přes cvičiště a kolem obce Nový Tormoš až na křižovatku silnic vedoucích z Nitry do Tormoše a do Pogranic. Zde stopu vzhledem k velkému množství prachu a frekvenci automobilů a povozů ztratil.

Na místě činu bylo následně zajištěno větší množství otisků prstů. Přitom vloupat se do skladu střeženého vojenskou stráží, to si žádá řádnou míru drzosti!

Následným pátráním četnické stanice v Zoboru bylo zjištěno, že vloupání má na svědomí tlupa potulných cikánů dostižená u obce Dražovce, která mezitím všechny odcizené potraviny zkonzumovala.

Na základě porovnání otisků prstů provedeného Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze byli dva členové potulné tlupy usvědčeni ze spáchání vloupání do vojenského skladu.

Dopis z Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze

V pátek 20. července 1934 ráno byl služební pes pátračky vyžádán četnickou stanicí Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra k pátrání po pachateli krádeže vloupáním u domkáře Ondreje Gogy.

Jelikož nebyl k dispozici služební automobil, bylo strážmistru Votrubovi velitelem pátrací stanice povoleno použití jakéhokoliv soukromého vozidla. Uvedeným směrem jel nákladní automobil nitranského pivovaru, který byl k tomuto účelu využit.

Od místního velitele vrchního strážmistra Stredánského bylo zjištěno, že neznámý pachatel v noci odcizil slepice v ceně 206 Kč.

U vykradeného kurníku byl Alto svým pánem uveden na zpočátku zřetelnou stopu pachatele, kterou vypracoval přes humna a dále strniskovým polem a podél nádraží za obec a došel až k domku Jana Moravčíka. V domku však nikdo nebyl zastižen.

Poškozený četníkům uvedl, že Moravčík, s nímž žije řadu let v nepřátelství, mu před časem odcizil větší množství brambor a velkého psa, kterého zabil a jehož kůži si ponechal. Rovněž tak hlas lidu označil za pachatele krádeže spáchané ku škodě Ondreje Gogy právě Moravčíka.

Jan Moravčík byl místními četníky zastižen až po poledni, když se vracel z Nitry. Bylo nade vší pochybnost jasné, že ukradené slepice donesl k některému z překupníků, kteří je vždy v pátek kupovali pro místní židy.

Čin byl spáchán z důvodu letitého nepřátelství ze strany Moravčíka, jehož příčinou bylo přebrání děvčete Gogou.

Ze spáchání krádeže Moravčíka mimo jiné usvědčovalo jeho arogantní chování a výzva četníkům, nechť mu tedy krádež Gogových slepic dokáží.

Výrokem, že šlo právě o Gogovy slepice, se Jan Moravčík usvědčil sám, neboť nikdo z četníků se o tom, komu měly být slepice odcizeny, nezmínil…

V polovině srpna 1934 si strážmistr Votruba požádal o více než třítýdenní dovolenou, kterou s celou rodinou i s Altem strávili v Čechách. I v době dovolené dostával Alto pravidelný každodenní výcvik.

Prosba o dovolenou

V noci na neděli 7. října 1934 byla vyloupena pokladna okresního soudu v Topolčanech.

Namísto toho, aby služební automobil pátračky vyrazil tak, jak žádal velitel místní četnické stanice vchní strážmistr Josef Hrnčíř do Topolčan, vzdálených 33 kilometrů, rozhodl velitel pátračky zcela jinak.

Vrchním strážmistrem Svobodou vedená hlídka pátračky čítající kromě fotografa štábního strážmistra Pícla i strážmistra Votrubu s Altem, vyrazila co nejrychleji do 22 kilometrů vzdálené Nové Vsi nad Žitavou, kde bydlel lupič pokladen Augustin Labuda.

Poté, co hlídka pátračky Labudu nezastihla doma, odebrala se ke křižovatce silnic vedoucích od sousední obce Beladice, kde se ukryla a zahájila postřížku.

Předpoklad velitele pátračky se vyplnil. Po více než dvou hodinách čekání se na silnici objevil Labuda jedoucí na jízdním kole. Poté, co se přiblížil a spatřil četníky, otočil kolo a rychle začal ujíždět zpět k Beladicím.

V tom okamžiku nastala chvíle pro Alta, který byl svým pánem vypuštěn na volno. Byť se Augustin Labuda snažil sebevíce, Alto byl rychlejší.

Kromě nohavice se zakously Altovy zuby i do Labudovy nohy a ten byl nakonec rád, že strážmistr Votruba Alta odvolal.

Votruba s Altem proti světlu

Při osobní prohlídce bylo u Labudy nalezeno kromě kasařského náčiní i větší množství peněz a šperků.

Zločinec Labuda se velmi podivoval tomu, když na něho vrchní strážmistr Svoboda vyrukoval, že jistě cestuje od Topolčanského okresního soudu a že se tam bude muset ještě na nějaký čas vrátit.

Rovněž tak byl překvapen topolčanský vrchní strážmistr Hrnčíč, když pátračka měla pachatele činu i s uloupenými věcmi dříve, než stačila provést vlastní ohledání místa činu a zajistit stopy.

Při výslechu ve vazbě topolčanského okresního soudu držený Labuda vrchnímu strážmistru Svobodovi přiznal, že má na svědomí i pokus vloupání do okresního soudu ve Zlatých Moravcích. Tehdy jej při činu vyplašil dozorce vězňů.

 Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Válečné události se z počátku dotýkaly ponejvíce mužů jednotlivých ročníků. Ti museli postupně rukovat a plnit zákonem stanovenou brannou povinnost ve prospěch císaře pána a jeho rodiny. Hned vzápětí se válečné události dotkly i vojensky organizovaného c.k. četnictva. Řada, zejména mladých četníků, byla převelována k plnění úkolů polního četnictva. Někteří četníci se dokonce hlásili dobrovolně na frontu. Tím docházelo k postupnému oslabování početních stavů jednotlivých četnických stanic. A aby toho nebylo málo, tak četnictvu přibyly v souvislosti s válečným stavem, oproti mírovým obdobím, i další úkoly. Kromě zajišťování pořádku při přesunech vojenkých těles v týlu, se jednalo také o stíhání dezertérů a vyzvědačů.

Tak došlo k situaci, že v létě roku 1915 zůstal na četnické stanici Bečov jediný četník. Vícestrážmistr Václav Renner byl doslova na roztrhání. Dny i noci trávil ve službě, aby byl s to plnit všechny požadavky C.k. válečného dohlédacího úřadu ve Vídni, Zemského četnického velitelství v Praze, ale i C.k. okresního hejtmanství v Teplé.

Kromě vyčerpaného vícestrážmistra byl službou poškozen i jeho stejnokroj. Proto si musel opatřit nový. Vzhledem k inflaci, se roční oděvní paušál pro výkonného četníka vyšplhal na rovných 60 korun, oproti předchozím rokům, kdy činil pouze 50 K. Dle záznamů ve své oděvní knížce vícestrážmistr zjistil, že má na svém oděvním kontě 311 korun a 85 haléřů.

Výstrojní kniha štítek

Nový stejnokroj vyšel vícestrážmistra Rennera na 164 korun a 17 haléřů. Ihned jakmile si jej donesl do četnických kasáren, připjal si na svoji hruď jedinou medaili, kterou za svoji četnickou kariéru, trvající od počátku roku 1907 obdržel. Jednalo se o Vojenský jubilejní kříž, zřízený v roce 1908 císařem Františkem Josefem I. u příležitosti šedesátiletého výročí jeho panování. Jedná se o pozlacený bronzový kříž na vavřínovém věnci. Uprostřed je obraz císaře s nápisem „FRANC. JOS. I.“ na jeho rubu je uveden letopočet „1848 – 1908“ a je zavěšen na bílé stuze s červeným okrajem. Dne 2. prosince 1908 obdržely kříž  všechny osoby ve vojenském stavu. Tedy i c.k. četníci.

V této nové parádě navštívil vícestrážmistr nejprve místního bečovského fotografa Jana Schimu a nechal si v jeho atelieru vyhotovit fotografie, aby bylo po letech vidět, jakým býval fešákem. Jednu z fotografií zaslal poštou svým rodičům. Druhou věnoval svojí milé, na kterou měl díky náročné službě a tomu, že na velký staniční obvod, zůstal již přes měsíc zcela sám, stále méně času. Okresní strážmistr z Teplé jeho nářky chlácholil. Jistě mu co nevidět pošle alespoň nějakajého probáka…

C.k. četník Václav Renner

Jedné letní noci roku 1915 se na četnické stanici v Bečově rozezvučel zvonek. Vícestrážmistr Václav Renner, který byl zvoněním probuzen, na hodinách osvícených v měsíčním svitu zjistil, že bude teprve druhá hodina ranní. To záhy potvrdil i kostelní zvon.

Z okna pokoje četnických kasáren v prvním patře budovy vícestrážmistr spatřil plačící ženu, oznamující odcizení kufru s penězi. Rychle se oblékl a ve staniční kanceláři se vyzbrojil.

Po otevření domovních dveří se od rozrušené ženy dozvěděl, že jde o jednu ze sezónních dělnic, pracujících na místním velkostatku při žních. Ženy pracovaly namísto do válečného pole odvedených mužů. V kufru se svými osobními věcmi měla žena i úspory svých kamarádek, v celkové výši asi 1.400 korun. Kufřík stál v rohu místnosti určené k přechodnému ubytování sezónních dělnic. Vzhledem k horkému letnímu počasí, nechala po celou noc otevřené okno. Ve spaní slyšela nějaké zvuky v místnosti, a když se probudila, uviděla cizího muže, jak s jejím kufrem v ruce vylézá z okna místnosti a utíká. Než se vzpamatovala, byl muž samozřejmě pryč. Proto utíkala věc hned oznámit na četnickou stanici.

Ihned po přijetí podrobného oznámení vedla žena vícestrážmistra na místo, kde k činu došlo. Na schodech tvořících chodník okolo domu, z něhož byl kufr s penězi ukraden, šlápl vícestrážmistr Renner na cosi tvrdého. Když zvedl ze země tvrdý předmět, zjistil, že se jedná o podpatek z vojenské boty.

Vícestrážmistr uložil podpatek do služební brašny a vydal se pátrat po pachateli činu. Na kraji obce, ve křoví na břehu řeky Teplé nalezl vypáčený kufřík, a v něm ženské prádlo. Zcela určitě se jednalo o odcizený kufr.

Tou dobou již začalo svítat a do Bečova viděl četník přicházet místního hostinského, vracejícího se z ryb. Jak je všeobecně známo, za úplňku berou nejlépe. Při rozhovoru s hostinským se vícestrážmistr dozvěděl, že podél řeky šel před více než hodinou neznámý vojín. Pokračoval směrem na Vodnou, kde je momentálně ubytován oddíl vojska.

Četník se tedy rychlým krokem vydal s nalezeným kufrem podél řeky. Na bahnité cestě viděl zřetelné stopy pánských bot, z nichž pravá byla bez podpatku. Podpatek levé boty velikostí přesně odpovídal podpatku, který nalezl v blízkosti místa činu.

V době příchodu vícestrážmistra do obce Vodná, se právě konal nástup vojenského oddílu k ranní rozcvičce. Požádal velícího poddůstojníka o provedení kontroly obuvi všech příslušníků vojenské jednotky. Jednomu z vojínů chyběl na pravé botě podpatek.

Od poddůstojníka se vícestrážmistr Renner dozvěděl, že uvedený vojín měl předchozího dne vycházku a vrátil se z ní až nad ránem.

Vojín vyslýchaný vícestrážmistrem však uvedl, že svoji vycházku strávil v Horním Slavkově, který je od Vodné na opačnou stranu než Bečov. Žádné svědky ale ke svému tvrzení bohužel nemá.

Vícestrážmistr provedl prohlídku vojínových osobních věcí a našel zde obálku nadepsanou ženskou rukou, na níž bylo krasopisně napsáno „Úspory“, a ve které bylo rovných 1.400 korun. To byl první důkaz. Druhým důkazem, k němuž četníkovi pomohla doslova náhoda, byl u místa činu nalezený podpatek z vojenské boty, na který ve tmě šlápl. A konečně třetím důkazem byl hostinský. Při konfrontaci vojína usvědčil tím, že jej potkal u řeky Teplé na cestě od Bečova.

Jelikož se v případě zloděje jednalo o vojenskou osobu spadající do jurisdikce vojenského trestního zákona, nemusel vícestrážmistr eskortovat pachatele do vězení okresního soudu v Teplé. Přenechal jej vojenským orgánům.

Ukradený kufřík, byť s poškozeným zámkem, ale hlavně se všemi v kufru uloženými úsporami, vrátil ještě před polednem poškozené.

Obálka knihy Za císaře pána

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ZA CÍSAŘE PÁNA, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Osazenstvo čtyřmužové četnické stanice Vildštějn v politickém okrese Cheb se v roce 1933 velmi odpovědně připravovalo na velikonoční svátky. Kromě nedělí se četníci jako řádní křesťané od Popeleční středy po celých čtyřicet dnů postili. Přitom je třeba poznamenat, že četníci se vzhledem ke svým služebním příjmům postili, dá se říci po celý rok.

Přehled služebních příjmů březen 1933

Strážmistr Jaroslav Šlapák dokonce zakoupil od místního sedláka kůzle, aby si po tom půstu mohli pochutnat na kůzlečí pečínce. Celé osazenstvo četnických kasáren, včetně manželky velitele stanice vrchního strážmistra Jana Morwitze a staniční kuchařky, si dovádivé kůzle rázem oblíbilo.

V úterý 11. dubna 1933 měl strážmistr Josef Leschinger denní obchůzku a při ní potkal na silnici ke Křižovatce starého, jemu neznámého muže, oblečeného do ošuntělého kabátu, jedoucího ztežka na jízdním kole.

Strážmistr se muže rozhodl zkontrolovat, a jelikož ten se mu zdráhal předložit doklady, vykonal u něho přes značnou nevoli dotyčného osobní prohlídku.

Kromě 234 korun na hotovosti u muže nalezl vkladní knížku na jméno Adam Gaipl, což byl strážmistru Leschingerovi dobře známý sedlák ze Starého Rybníka. Na uvedené vkladní knížce byla uložena částka 66.173 Kč.

Četníkovi bylo zřejmé, že zde něco není v pořádku a prohlásil muže hned za zatčeného a odvedl jej do nedalekého Vildštejna na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Morwitz vyslal do Starého Rybníka strážmistra Karla Tyburce a až od něho sedlák Gaipl zjistil, že byl jeho byt vykraden a že mu byla odcizena nejenom vkladní knížka, ale také stokoruna uložená v modlitební knížce a několik drobností.

Jelikož zatčený muž nehodlal sdělit svoji totožnost, byly mu odebrány otisky prstů a poslány prostřednictvím četnické pátrací stanice v Chebu do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení. Neznámý muž byl dodán pro spáchání zločinu krádeže vloupáním do vazby chebského okresního soudu.

Mezitím se přilbížily velikonoce a ve vildštejných četnických kasárnách vyvstal závažný problém. Nikdo totiž nebyl schopen roztomilé kůzle zabít. Nestalo se tak ani poté, co kůzle vběhlo na zahrádku a zde okousalo nejen čerstvé výhonky zeleniny pěstované staniční kuchařkou a právě vyrostlé tulipány a narcisky, které zde pěstovala a šlechtila paní vrchní strážmistrová.

To byl důvod, proč se v četnických kasárnách nechtěně pokračovalo v půstu, a největší pochoutkou tak byly boží milosti, které upekla staniční kuchařka.

Na dvoře kasáren kůzletem

Naproti tomu se vildštejnští četníci nesmilovali nad zlodějem, v němž byl zanedlouho pomocí daktyloskopie zjištěn několikrát trestaný Josef Schwandner, který byl navíc pomocí zanechaných otisků svých prstů usvědčen ze spáchání krádeže 1.409 Kč v hostinci ve Františkových Lázních, kde dále ukradl jedné domkářce z prádelníku 106 Kč.

Podle výrobního čísla jízdního kola, na kterém Schwandner jel v okamžiku svého zatčení, bylo zjištěno, že bylo odcizeno před více než měsícem v Mostě vzdáleném přes 130 kilometrů. Kolo odcizené z verandy domu si jeho majitel cenil na 350 Kč.

Až pod tíhou těchto důkazů, začal Josef Schwandner vypovídat. Mimo jiné četníkům sdělil, že k vykradení statkáře Gaipla jej navedl jeho bývalý spoluvězeň Johanes Trapp ze Starého Rybníka, kterého při svých toulkách několik dní před zatčením navštívil. Trappův syn prý dostal od Gaipla výpověď pro pár oklešťků z vrby, které nosil otci na košťata.

Četníkům bylo dobře známo, že starý košťatář Trapp, žijící v jejich staničním obvodě, byl před lety opakovaně trestán pro krádeže, a že si pěkných pár let odseděl v kriminále. Mylně se domnívali, že se na stará kolena živí pouze poctivou prací.

Statkář Gaipl strážmistru Tyburcovi potvrdil propuštění mladého Trappa za to, že mu bez dovolení zcela oholil několik vrb na košťata, jeho otec ve velkém vyrábí a prodává. Kluci si pak nemohli ani narežat pár proutků na své pomlázky, aby o velikonocích vyšlehaly děvčata ve vsi.

Při výslechu se starý košťatář přiznal k tomu, že svého bývalého spoluvězně skutečně navedl k vykradení statkáře Adama Gaipla. Topí se v penězích, zatímco chudáka by doslova sedřel z kůže. Před nedávnem prodal velkou spoustu dřeva z lesa, který nechal téměř celý vykácet.

Tím pádem byl kromě Josefa Schwandera udán pro zločin spoluúčasti na krázeži návodem i Johanes Trapp. Zatímco pachatel byl chebským krajským soudem odsouzen na 18 měsíců do těžkého žaláře, jeho návodce vyfasoval 15 měsíců, oba nepodmínečně.

BOŽÍ MILOSTI

 Rozpočet: 20 dkg hladké mouky, 5 dkg másla nebo umělého tuku, 3 dkg práškového cukru, 2 žloutky, 4 lžíce kyselé smetany, 1 lžíce rumu, citronová kůra, sůl a 10 dkg tuku na smažení. Na posypání 5 dkg práškového cukru s vanilkou a 5 dkg skořicového cukru. 

 

Čajový margarín Sana

 Předpis: Na vále rozrobíme do mouky máslo nebo umělý tuk, přidáme špetku strouhané citronové kůry, práškový cukr a špetku soli. Do dobře promíchané směsi zaděláme dva žloutky, kyselou smetanu a rum a vytvoříme těsto, které je tuhé jako na nudle. Těsto necháme pod hrnkem asi hodinu odpočinout. Poté je rozválíme na tloušťku stébla a nakrájíme rádýlkem na čtverečky. Ty pak v rozpáleném tuku na pánvi zrudka po obou stranách osmažíme do růžova. Ještě za tepla je obalíme ve směsi vanilkového a skořicového cukru.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V noci ze středy 14. na 15. dubna 1937 nastala všemi dlouho očekávaná chvíle. Fena Lupka přivedla při vyčerpávajícím vrhu na svět celkem šest Altových potomků. Jednalo se o čtyři pejsky a dvě fenky.

Podle platných pravidel musela obdržet prvorozená štěňata jména začínající na písmeno A.

Nejsilnější ze psů, který byl šedý se žlutým odstínem, dostal jméno po svém otci – Alto. Druhý pes s podélným pruhem na hřbetě dostal jméno Ajax, třetího rovněž s podélným pruhem pojmenovali Avar a čtvrtého, černé barvy se železitěšedými skvrnami pod břichem, pojmenovali jménem Aro. První šedá fena se žlutavým odstínem dostala jméno Asta a druhá, černá se železitošedými skvrnami pod břichem a nad očima byla pojmenována Ada.

Vzhledem k tomu, že byla Lupka po svém prvním vrhu značně zesláblá, musela mít hodně výživnou stravu a péči. Dostávala na posílení hovězí polévku se zapářkou a rýží, aby měla dostatek mléka na kojení.

Mláďata se měla čile k světu. Matka Lupka je láskyplně lízala na bříškách, aby se vykálela. Mlaskáním je chtěla přimět k tomu, aby se stala chtivými a začala brzy sama žrát. Po třech týdnech začala mláďata dostávat mléko s krupičkou a rýží. S přípravou potravy pro ně samozřejmě pomáhala Rudolfu Votrubovi i manželka Etela. Stejně jako jiné feny, i Lupka občas vyvrátila své natrávené žrádlo, aby se mláďata najedla.

Krmení šťeňat

V neděli 25. dubna 1937, ve chvíli když byl Rudolf Votruba v plné práci při péči o šťěňata přijel služební automobil pátračky, aby dopravil služebního psa a jeho vůdce do dvacet kilometrů vzdálené obce Rišňovce v politickém okrese Hlohovec.

Četnická stanice v Rišňovcích telefonicky vyžádala služebního psa k pátrání po pachatelích krádeže většího množství kukuřice v ceně přesahující 1 600 Kč.

Velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Jan Čech hlásil hlídce pátračky, že neznámí pachatelé v noci prosekali dřevěnou ohradu a ku škodě statkáře Augustina Němce odcizili větší množství kukuřice.

Štábní strážmistr Votruba prohlídkou okolí místa činu zjistil, že pachatelé obezřele obešli celý statek travnatou nefrekventovanou pěšinou směrem k obci Ašakert spadající již do služebního obvodu sousední četnické stanice Šarlužky-Kajsa, spadající již do politického okresu Nitra.

Proto neuvedl na Alta na jejich stopu již v samotném dvoře, nýbrž až na travnaté pěšině. U obce Ašakert nalezl Alto ve stohu větší množství odcizené kukuřice. Odtud služební pes dále vypracoval stopu až k obydlí rolníka Jana Grni, kde byla ve chlívku nalezena další část odcizené kukuřice.

Výslechem rolníka Grni bylo následně zjištěno, že pachateli soustavných krádeží kukuřice jsou Josef Lakatoš a Jan Bihary ze sousední obce Alakšince a že Jan Grňa byl jejich překupníkem. Všichni tři byli pro svůj čin hned následujícího dne udáni okresnímu soudu v Nitře.

Skutečnost, že přišli na svět Altovi potomci, se velmi rychle rozkřikla a začali se o mladé hlásit zájemci.

Rudolfu Votrubovi bylo od samého počátku jasné, že všechna šťěňata si nebudou moci ponechat a že po odstavu od matky budou prodána, těm nejspolehlivějším zájemcům. S tím se všek v žádném příadě nehodlali smířit synové Jaromír a Milouš, kteří se domnívali, že s nimi bude žít pohromadě celá psí smečka.

Rudolf Votruba s rodinou

Po odstavu šťěnat přišlo na postupné loučení s jednotlivými členy psí rodinky. Již tak těžkou situaci ztěžovaly slzy chlapců, kteří se doslova nebyli schopni od svých mazlíčků odtrhnout. Na řadu musela přijít až otcova autorita, který sám byl z rozpouštění smečky velmi smutný.

Alto junior putoval do třicet kilometrů vzdálené Šintavy v politickém okrese Galanta neboť ho zakoupil místní statkář Antonín Švejda. Ajaxe si koupil dozorce pohraniční finanční stráže Stanislav Pazderka. Aro se stal majetkem revírního vedoucího Františka Mlčka z nedalekých Hrnčárovců. Fenu Astu zakoupil železniční zřízenec Vincenc Roman z Galanty a Adu získal kolega strážmistr Rudolf Janásek z téměř 350 kilometrů vzdálených Hanušovců nad Toplou v politickém okrese Giraltovce, který měl zájem stát se vůdcem vlastního služebního psa.

V Nitře na chovné stanici zůstali pouze dva psi Alto s Avarem a fena Lupka. Rudolf Votruba počítal s tím, že při nejbližší příležitosti nechá Lupku opět krýt Altem.

Přesto, že prodejem pěti psů přibyly do rodinného rozpočtu jisté finanční prostředky, značná část z nich byla následně vydána za krmení.

Značný podíl na přípravě krmení pro psy měla Etela Votrubová. Rudolf Votruba velmi dobře věděl, že mladým psům do stáří 6 měsíců je třeba věnovat zvláštní péči ve výživě. Z tohoto důvodu bylo Avarovi podáváno každé ráno mléko, byť i zředěné, případně polévka. Do úplné dopělosti byl Avar pravidelně krmen v poledne a večer stejnou porcí vařené stravy, která obsahovala kromě masa i různé luštěniny.

Na nitranských jatkách štábní strážmistr Votruba mohl nakupovat za velmi dobrou cenu masné odpadky. Dbal na to, aby měl Avar a spolu s ním i Alto s Lupkou rozmanitou stravu. Kromě střídání hrachu, čočky, rýže, krup a krupek nebo alespoň ovesného a kukuřičného šrotu do stravy přimíchávali rozličné masité odpadky jako držtky, různá střeva, plíce, okruží, škvarky, ale i zbytky koňského či jiného masa. Před vlastním vařením byly všechny masné odpadky řádně oprávy a po uvaření nejprve ve mlýnku umlety a později již jen na drobno rozsekány.

Řádným promícháním masitých a nemasitých částí stravy bylo sledováno, aby štěně nelovilo ze stravy pouze kusy masa a nestalo se hltavým a aby dobře trávilo. Samozřejmostí bylo přesvědčit se rukou, aby psí strava byla přiměřeně teplá.

Paní Etela si přitom uvědomila, že s takovou péčí nepřipravovala snad ani potravu pro jejich syny. Ale manželovo přání plně respektovala.

Avar dostával do své stravy jednou či dvakrát týdně rybí tuk případně zvířecí krev. Jako prémii dostával Avar k ohryzání vařenou telecí kost, neboť byla měkčí.

Krmení psů  

Na konci měsíce května 1937 požádal štábní strážmistr Votruba o předvolání k opakovací zkoušce z menšinového jazyka při přijímacích zkouškách do školy pro výcvik velitelů stanic.

Vzhledem k tomu, že služební pes nitranské pátrací stanice nebyl téměr celé dva měsíce rekvírován k vypracování pachové stopy, chodil štábní strážmistr Votruba s Altem  pravidelně do služeb jako s ochranným psem, zejména do okolí nitranského nádraží, kde přes všechny opatření neustávaly případy krádeží železničních zásilek.

Kromě výcviku Alta se Rudolf Votruba věnoval výcviku Lupky a postupně začal s učením základních dovedností u Avara.

Péče, kterou Avar dostával ve formě stravy a náležitého ošetřování, se samosebou projevovaly v jeho nádherném vzhledu. Stejně tak dbal Rudolf Votruba na to, aby měl Avar stálý pohyb a docházelo tak k utužování jeho svalů a kostí.

Formou hry se postupně učil Avar chodit se svým pánem a přinášet házené lehké předměty. Z Avarem dosahovaných pokroků bylo zřejmé, že půjde ve šlépějích svého otce Alta.

Stejně radostné zprávy se dozvídal Rudolf Votruba z dopisů od nových majitelů prvních psů z jeho chovné stanice, což bylo pro oba manžele velkým zadostiučiněním a oceněním.

O budoucí potomky Alta a Lupky se začali hlásit další zájemci. Tím bylo potvrzeno velmi dobré renomé právě vzniklé chovné stanice čistokrevných psů, neboť všichni byli zapsáni do plemenné knihy Československého klubu pro německé ovčácké psy se sídlem v Brně a byly jim vystaveny průkazy původu.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline, www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Na četnickou stanici v Dobrušce v politickém okrese Nové Město nad Metují se jednoho březnového dne roku 1935 dostavila hospodyně Vilemína Drahorádová z nedalekých Mělčan.

Kasární předpis

Ve staniční kanceláři se nacházel pouze velitel stanice praporčík Bohumil Cidlina, kterému bylo podle modřin v obličeji ženy jasné, že se stala obětí nějakého násilníka. Praporčík Cidlina věděl, že Drahorádová je již po mnoho let vdovou a spolu se svými třemi syny hospodaří na poměrně bohatém gruntu.

Na četníkův dotaz hospodyně uvedla, že byla opakovaně zbita svými syny. Staničnímu veliteli bylo jasné, že pozice hospodyně na usedlosti, o níž pečuje se dvěma dospělými a jedním ještě nedospělým synem, není vůbec jednoduchá. Hospodář v mladém věku zemřel na úraz elektrickým proudem, v době, kdy byli všichni tři synové ještě nedospělí. Od té doby vdova vede hospodářství. Pokud by hospodyně napadla své dítě nebo někoho z čeládky, jednalo by se o přestupek nebo přečin zlého nakládání. Ale jak postupovat v případě, že dítě napadne rodiče? Rozsah zranění nenasvědčoval tomu, že by se synové na matce dopustili zločinu těžkého poškození na těle.

Nejlepší bude ověřit situaci na místě samém. Proto se praporčík řádně ustrojil a vyzbrojil a v doporovodu Vilemíny Drahorádové se vydal do Mělčan. Během tři kilometry dlouhé cesty se snažil od hospodyně zjistit další podrobnosti. Drahorádová, nebyla zrovna sdílná. Přesto četník z jejích slov vytušil, že v usedlosti panují podivné poměry. Hospodyně je dle jejího sdělení již delší dobu opakovaně napadána svými syny. Zřejmě se jedná o spory o majetek a potomci se nemohou dohodnout na svém majetkovém vypořádání.

Četník na obchůzce

Po příchodu do usedlosti si praporčík Cidlina nejprve ujasnil místní poměry. Vdova stará 45 roků má tři syny: Jana, kterému je 21 roků, Antonína, jemuž je 18 let a Františka, kterému bylo právě 14 let. Když se četník obořil na syny, jak si dovolují ubližovat své matce, dozvěděl se pouze to, že matka neplní své sliby. Četník se stále domníval, že se jedná o majetek a o správu usedlosti. Nejstarší Jan na jeho naléhání začal mluvit o podrobnostech.

Matka, poté co ovdověla, začala vést hospodářství. Když za ní Jan zhruba přede dvěma lety přišel, že si chce namluvit děvče, matka mu to přísně zakázala s tím, že to co mu dá děvče, to ona mu dá taky. Praporčík Cidlina se nestačil divit. Na druhou stranu si sám pro sebe řekl, co si má sama ženská v tomhle zapadákově taky počít. Případy krvesmilstva zpřízněním krve nejsou až tak výjimečné. I když se většinou jedná o případy svedení dívky otcem či otčímem ke smilstvu.

Jan, však coby nejstarší, k četníkovu překvapení, pokračoval ve svém vyprávění. Tak jako matka sloužila namísto dívky jemu, zakázala po čase i prostřednímu Antonínovi, aby si namluvil děvče a rovněž i jemu poskytovala potěšení. Matka svým synům vyhrožovala, že je vydědí, pokud nebudou poslouchat její příkazy. O podivných praktikách svých bratrů s matkou se časem dozvěděl i nejmladší ze synů František, který se po matce rovněž dožadoval svého, pod pohrůžkou vyzrazení podivných praktik panu faráři. A matka se podvolila naléhání i nejmladšího syna. Na četníka šly doslova mrákoty. Vždyť František musel být v té době nedospělým!

Vyzval tedy důrazným hlasem hospodyni, aby se k celé věci vyjádřila. Drahorádová se studem ve tváři uvedla, že intimními styky s nejstarším synem řešila hlavně své tělesné potřeby. Ve strachu z vyzrazení poskytovala své služby i prostřednímu Antonínovi. Náruživosti svých synů po čase však přestala stačit a do toho se o své začal hlásit i třináctiletý František. Přesto, že Jana a Antonína žádala, aby nedospělému Františkovi zakázali po matce požadovat uspokojení, František si pod pohrůžkou vyzrazení jejich praktik vynutil své. A tak se stávalo, že musela jeden večer posloužit dvěma a někdy dokonce i všem třema synům. Když se vzpěčovala, stějně dosáhli svého násilím. To mělo za následek, že u ní nastalo po čase značné vyčerpání. Ve snaze odpočinout si, přišla s tím, že by jí mohli nechat alespoň jeden den v týdnu na pokoji. To syny rozlítilo, tak, že se všichni tři na matku vrhli s tím, že má plnit co slíbila, a zbili ji.

Četnický velitel se dostal doslova do neřešitelné situace. Jednalo se v případě všech o zločiny zprznění krve trestané žalářem od šesti měsíců do jednoho roku. V případě synů o zločiny násilného smilstva trestané těžkým žalářem od pěti do desíti let. Všichni přítomní se nestačili četníkovým slovům divit. K tomu ty senzační novinové články barvitě líčící projednávání případu u krajského trestního soudu v Hradci Králové. A v neposlední řadě po několik let žalářování odsouzených opuštěná usedlost.

Prekérní situaci praporčík Cidlina vyřešil šalamounsky. Nechal přinést krucifix u něho zapálit dvě svíce a vzal všechny přitomné do přísahy, spočívající v přísné mlčenlivosti o tom, co se v minulosti na usedlosti dělo, příslibu všech, že okamžitě zanechají nemravností a slibem hospodyně k okamžitému vyřešení majetkových poměrů na usedlosti.

O případu zbité hospodyně Vilemíny Drahorádové se ve staniční služební knize četnické stanice v Dobrušce neobjevil ani řádek.

Obálka knihy Četnické historky – Zločiny a Přísloví

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ HISTORKY – ZLOČINY A PŘÍSLOVÍ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz . Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Starostou v obci Kněžpole v politickém okrese Uherské Hradiště byl již po několik let ctihodný rolník Josef Kroulík. Všeobecně se o tomto starém mládenci vědělo, že je záletným a ve svém mládí míval přezdívku Don Juan. Po několik let Kroulík udržoval poměr s vdanou rolnicí Annou Sýkorovou, jejíž manžel přes svůj vysoký věk tento milostný vztah své mladé ženě trpěl a nebylo žádným tajemstvím, že skutečným otcem všech pěti Sýkorových dětí je Josef Kroulík.

Situace se však změnila, po smrti starého Sýkory. Anna Sýkorová se stala sice nádenicí, ale proti jejím poměrům s obecním starostou již nemohl nikdo nic namítat. Dokonce bylo všeobecně známo, že vdova Sýkorová se všemožně snažila, aby ji Kroulík pojal za ženu.

Na četnickou stanici v okresním městě Uherské Hradiště se druhou únorovou neděli roku 1885 dostavila Anna Sýkorová z šest kilometrů vzdálené Kněžpole a službu konajícímu závodčímu Juliusi Prečovi udala starostu obce Josefa Kroulíka pro zločin zprznění své nedospělé dcery. Závodčí se nestačil divit a vyzval Sýkorovou, aby mu dopodrobna vylíčila, k čemu ve skutečnosti došlo.

Předchozího dne, v sobotu byl v kněžpolském hostinci „na Huse“ bál. Starosta Kroulík, s nímž jak je všeobecně známo, udržují po dlouhá léta milostný poměr, se zde opil více, než bylo zdrávo. Začal na ní dotírat, ale ona ho odbyla, že s opilcem nechce nic mít. Když bál skončil, odebrala se do svého domku a zde k jejímu překvapení nalezla starostu Kroulíka v milostném objetí se svojí, teprve devítiletou dcerkou Kačenkou.

Po tomto sdělení, nemohl závodčí jinak, než konat svoji povinnost. Odebral se do Kněžpole a prohlásil starostu Josefa Kroulíka, kterého přistihl doma vyspávajícího opici ještě v posteli, za zatčeného. Kroulík vůbec nechápal, o co se jedná, a jak je možné, že si četník dovolil jeho, jako představitele bezpečnostního úřadu, kterému má být četnictvo vždy k ruce, vůbec zatknout. Než se Josef Kroulík stačil vzpamatovat, byl odváděn do věznice krajského trestního soudu v Uherském Hradišti.

Rakouský četník na obchůzce

Až následně, provedl závodčí Preč za přítomnosti obecního tajemníka výslech Kačenky Sýkorové. Prostoduchá Kačenka uvedla, že v noci kdosi zaklepal na okno jejich domku, a když zjistila, že se jedná o Josefa Kroulíka, který za její matkou často docházel, pustila jej do světnice. Byl opilý, začal jí objímat a říkal jí křestním jménem její matky. Byla zvědavá a chtěla poznat, co spolu dospělí dělají, a tak se Kroulíkovi podvolila. Po chvíli však přišla domů její matka a Josefa Kroulíka od ní odtrhla a vyhnala ho z domu.

Po výslechu obecní tajemník panu závodčímu, který byl zhnusen tím, čeho byl obecní starosta schopen, sdělil, že Kačenka, stejně jako její čtyři sourozenci jsou Kroulíkovými nemanželskými dětmi. Na to, už závodčí Preč, vůbec neměl slov.

Josef Kroulík byl v září roku 1885 pro svůj hanebný čin postaven před porotu uherskohradištského krajského trestního soudu. Líčení bylo prohlášeno za tajné a byla z něj vyloučena veřejnost, která doslova bažila po pikantnostech případu.

Zločin zprznění krve

Ačkoliv se Kroulíkův obhájce snažil dělat doslova nemožné, pověst záletníka a pobloudilce byla silnější.

Josef Kroulík, donedávna vážený občan, byl odsouzen pro zločin zprznění krve podle § 131 trestního zákona na šest měsíců do těžkého žaláře zostřeného dvanácti posty a k úhradě výloh soudního líčení.

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Spisovatel a autor mnoha knih, který  rovněž vlastní  ocenění za literaturu faktu, duchovní otec úspěšného televizního seriálu – Četnické humoresky, JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Výnosem ministerstva vnitra č. 89.430/13 ze dne 28. prosince 1932 došlo k přeměně četnických pátracích stanic na samostatné útvary a byly podřízeny dnem 1. ledna 1933 přímo veliteli četnického oddělení, v jehož sídle jsou zřízeny.

Veliteli četnického oddělení Nitra majoru Hodinářovi tak přibyla povinnost řídit činnost nitranské pátrací stanice v celém jejím služebním obvodě, tj. i na území okresního četnického velitelství Šala spadajícího pod četnické oddělení Komárno a okresních četnických velitelství Nové Zámky, Vráble a Zlaté Moravce spadajících pod četnické oddělení Zlaté Moravce, avšak s výjimkou území okresního četnického velitelství Bánovce nad Bebravou, které spadalo do působnosti krajského soudu v Trenčíně a tudíž do působnosti tamní četnické pátrací stanice.

Na vše myslící pragmatický četnický předpis pamatoval i na případný kompetenční spor a stanovil: „V případech, kdy by se dostavili na místo oba velitelé oddělení, převezme řízení pořadím starší.“.

Poté co se major Hodinář podrobně seznámil s chodem četnické pátrací stanice, začal se zajímat zejména o efektivitu jejího fungování.

Přispěla k tomu i strážmistrem Votrubou zpracovaná Zpráva o docílených výsledcích a použití služebního psa „Alto“ za II. pololetí roku 1932. Z uvedené podrobně vypracované zprávy totiž vyplývalo, že z celkového počtu 18 rekvizic služebního psa nebyl Alto ve dvou případech vůbec použit, neboť nebyly podmínky pro použití služebního psa. Naproti tomu v ostatních 16 případech Alto vypracoval pachovou stopu, která ve více než polovině případů vedla k přímo k dopadení, či k následnému vypátrání pachatelů činu a jimi odcizených věcí. V ostatních případech byl alespoň udán směr odchodu pachatele z místa činu, jež měl pro další pátrání rovněž neocenitelný význam.

Od počátku roku 1933 ale došlo ke dvěma vyžádáním služebního psa, avšak ani v jednom z případů nebyly, vzhledem ke značnému pohybu osob v bezprostřední blízkosti místa činu, podmínky pro uvedení Alta na stopu pachatelů.

Zbytečně projeté kilometry služebním automobilem a s nimi spojené značné výlohy museli příslušní okresní četničtí velitelé zdůvodnit veliteli nitranského četnického oddělení a hlavně museli přijmout opatření, aby napříště nedocházelo k neúčelnému a neodůvodněnému požadování součinnosti pátrací stanice.

Po uvedeném opatření velitele četnického oddělení, které se samozřejmě okamžitě rozkřiklo na všechny četnické stanice v rozsáhlém služebním obvodu pátračky, došlo zákonitě ke snížení počtu vyžádání služebního psa pátračky, ale i k poklesu počtu vyžádání součinnosti nitranské četnické pátrací stanice.

V pátek 24. února 1933 dopoledne přesto četnická stanice Dolný Ďúrad v politickém okrese Vráble vyžádala služebního psa k případu vloupání v obci Tehla se škodou zhruba 400 Kč.

Velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Procházka, vzhledem k velitelem četnického oddělení přijatým úsporným opatřením, vyslal na místo hlídku pouze na motorovém kole, které řídil strážmistr Tomek.

Více než třicet kilometrů za chladného počasí mělo za následek značné prochladnutí obou strážmistrů. Cesta na místo činu se navíc prodloužila opravou prasklé pneumatiky ve Vráblích.

Alto uvedený na stopu, která vedla od vyloupené komory, z níž bylo ku škodě domkářky Ireny Botkové odcizeno 20 kg mouky, 28 kg sádla a dvě šunky, přes zahradu dotyčné, přes humna zpět k vesnici až do neohrazeného dvora vdovy Agnesy Šimonové v čísle popisném 12, kde pracoval jako hospodářský sluha místním četníkům dobře známý zloděj Gašpar Kalocsányi.

Vypracovaná stopa měla délku přes 500 metrů a stopování probíhalo za chladného a bezvětrného počasí.

Vzhledem k podezření, že v minulosti několikrát trestaný Kalocsányi, má co do činění se spáchaným vloupáním, byla se souhlasem majitelky usedlosti provedena domovní prohlídka v hospodářských objektech, avšak bez kladného výsledku.

Následně byla za účasti na místě přítomného okresního četnického velitele poručíka výkonného Václava Najmana v bytě Kalocsányiho v čísle popisném 37 provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny všechny odcizené věci s výjimkou jedné ze dvou odcizených šunek.

Při výslechu Kalocsányi uvedl, že jednu šunku věnoval svému tchánovi Ludevítu Majlingovi, žijícímu v téže obci. U dotyčného byla odcizená šunka četnictvem skutečně zajištěna.

Vyšetřováním případu však nebyla prokázána jakákoliv účast Ludevíta Majlinga, jež byl dosud trestně zachovalý, na spáchném činu.

Případ krádeže vloupáním z uzamčené komory, k jehož spáchání došlo v nočních hodinách, byl úspěšně vyřešen a jeho pachatel byl udán okresnímu soudu ve Vráblích. Odcizené potraviny, byly vzhledem k tomu, že se jedná o věci podléhající zkáze, navráceny poškozené domkářce Botkové.

Na rozdíl od strážmistra Votruby, který se během cesty na místo činu a zpět do Nitry, hřál v postranním vozíku od Alta, odnesl řidič strážmistr Tomek výjezd prochlazením a omarodil. Po tomto případu velitel četnického oddělení rozhodl, že za chladného a deštivého počasí bude pátrací stanice používat k výjezdům zásadně plachtovou střechou krytý služební automobil.

Rudolf Votruba byl oproti svému kolegovi otužilý díky pravidelnému každodennímu několikahodinovému výcviku Alta, a tudíž neonemocněl. Byl za to velmi rád, neboť jeho manželka byla ve vysokém stupni těhotenství.

Major Hodinář při vykonávaných přehlídkách pátrací stanice vždy kontroloval Deník o výcviku služebního psa. Při kladném výsledku pátrání bylo nařízeno v deníku podtrhnout pořadové číslo záznamu červeně a při negativním výsledku modře. Rovněž se velitel oddělení zajímal o schopnosti a dovednosti služebního psa, a proto se občas účastnil Altova výcviku. Strážmistr Votruba nadřízenému velmi rád vysvětlil podstatu stopování cvičeným psem a ukázal mu i Altovu poslušnost, zdolávání přírodních překážek a jeho dovednosti jak při stopování, tak i při službě obranné a strážní.

Přitom si strážmistr Votruba postěžoval veliteli oddělení na nespravedlivé znevýhodnění vlastních služebních psů oproti služebním psům erárním a to jak v oblasti nákladů na pořízení kotce a výběhu v četnických kasárnách, tak co se týče pomůcek k ošetřování a výcviku vlastního služebního psa.

Velitel oddělení na jedné straně kvitoval Altovu ostrost, naproti tomu velmi důrazně nabádal jeho vůdce k opatnosti, aby pes nepokousal některého z četníků, nebo nedejbože nějakého bezúhonného občana či dokonce dítě. Proto major Hodinář velmi nerad viděl Alta puštěného na volno a bez košíku ve staniční kanceláři pátračky.

Strážmistru Votrubovi alespoň svitla naděje, na možnost řádného zateplení chatrné Altovy boudy na dvoře četnických kasáren. Vysvětlil nadřízenému, že služebního psa je nucen mít v zimě v kanceláři právě z důvodu nezateplené boudy. Přitom ujistil pana majora, že Alto nikomu z četníků rozhodně neublíží, neboť je na četnickou uniformu od svého pána, ale i z kursu v Pyšelích, zvyklý. Stejně tak neublíží žádnému dítěti, neboť je z domova zvyklý na jejich téměř dvouletého syna Jaromíra.

Naproti tomu Alto nikdy nepřijal potravu od jiné osoby než od svého pána, ovšemže s výjimkou pánovy manželky Etely. Přesto, že staniční kuchařka, téměř 75 let stará babička, Marie Bolechová lákala v dobré víře Alta na kdejaké laskominy, které po několik desítek let podstrojovala v nitranských četnických kasárnách pánům četníkům, nikdy od ní k jejímu velkému zármutku, Alto nepřijal ani jediné sousto. Jedině, když babičkou Bolechovou připravené jídlo podal Altovi jeho pán.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

V jídelně zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze v Karmelitské ulici číslo 388 se vpodvečer Štědrého dne roku 1928 sešlo osmnáct začínajících četníků, toho času posluchačů školy pro výcvik četníků na zkoušku.

Kromě důkladného úklidu celých kasáren se četníci věnovali ustrojení vánočního stromečku a přípravě slavnostní tabule ke Štědrovečerní večeři. Jako každoročně trávil se svými žáky Štědrý večer některý z pánů instruktorů. Tentokrát vyšla řada na instruktora a třídního učitele, nadporučíka výkonného Karla Pokorného. Ve snaze navodit co nejvíce atmosféru Vánoc, podávala se k večeři klasická vánoční krmě, rybí polévka, smažený kapr a bramborový salát s majonésou.

Je třeba, aby se novopečení četníci smířili s tím, že nebudou moci pokaždé být na Štedrý večer se svými blízkými, ale budou to právě oni, kdo bude bdít nad pokojným a klidným průběhem vánočních svátků ostatních občanů.

Nadporučík výkonný Pokorný považoval za svoji povinnost, strávit ještě nějaký čas po večeři se svými chlapci. Ostatně rodina byla již jeho četnickému údělu přivyklá. A tak se namísto obvyklého rozbalování vánočních dárků u stolu rozvinula příjemná debata nad sklenicí vína.

Je třeba připomenout, že četnická správa již v průběhu roku 1928 nadělila výkonným četníkům pěkné dary. Po deseti letech od vzniku samostatného československého státu byly opětovně do výzbroje četnictva zavedeny služební přilby a služební šavle. Jednalo se o dva artefakty, charakterizující četnictvo po celou dobu jeho existence za monarchie, které výkonní četníci s radostí po vzniku samostaného státu odložili. A tak se svezla řeč na nepraktickou výzbroj, která má bezesporu za následek sníženou pohyblivost a obratnost četníka při pronásledování přestupců zákona.

Instruktor Karel Pokorný, který začínal svoji kariéru u c. k. četnictva ještě před rokem 1900, začal vyprávět o svých četnických začátcích. Je pravdou, že on ještě nosíval bílé letní kalhoty, které byly pro výkonnou službu velmi nepraktické. A v počátcích četnictva dokonce četníci nosili těžký soukenný plášť stočený a nošený přes levé rameno a prsa, nazývaný bandalír.

Kutná Hora Vzhledem k tomu, že byla ke slavnostní večeři rybí polévka a smažená ryba, začal instruktor svým žákům vyprávět případ, který se udál ješte za monarchie, když působil jako podřízený četník na četnické stanici Zbraslavice v politickém okrese.

Ve zbraslavickém staničním obvodě tehdy řádil náruživý rybář a milovník pstruhů, nádeník Josef Heřmánek z obce Hranice. Trvalo to hezkou řadu služeb, které četník Pokorný strávil při postřížce na pytláka. Nejednou jej přitom prozradily právě bílé četnické letní kalhoty. A tak se pojednou uchýlil ke lsti. Do křoví na břehu Spáleného rybníka, k němuž chodil Heřmánek s oblibou pytlačit, umístil svoje staré bílé letní kalhoty vycpané senem a nastražil je tak, aby to vypadalo, že ve křoví číhá četník. Sám se ukryl ve křoví na břehu u nedalekého Starého rybníka a čekal zde na svoji kořist.

Již zdáli viděl, jak si přicházející pytlák Heřmánek všiml domnělého číhajícího četníka u Spáleného rybníka a tak pokračoval k odvrácenému břehu sousedního Starého rybníka. Zde jej četník Pokorný po dvou hodinách pozorování zatkl i s patnácti ulovenými pstruhy. Ryby v hodnotě 15 korun byly přestupci zákona odejmuty a on sám byl udán pro přestupek krádeže okresnímu soudu v Kutné Hoře. Ani uložený měsíční trest vězení však Josefa Heřmánka neodradil od pytlačení. Z toho je zřejmá občasná marnost úsilí vynakládaného strážci zákona.

Poté se nadporučík výkonný Karel Pokorný rozloučil a odebral se ke své rodině. Četnický dorost pak až do půlnoci pokračoval v rozpravě o tom, co je čeká po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku a hlavně poté, až se stanou definitivními četníky. Někteří z přítomných si vzhledem k nemožnosti uzavřít sňatek po dobu čtyř let od vtupu do četnického sboru mohli nechat zdát o ženském objetí, jiní zas snili o své budoucí četnické kariéře.

RYBÍ POLÉVKA

 

Rozpočet: vnitřnosti z kapra, 10 dkg tuku, kořenová zelenina, cibule, celý pepř, bobkový list, tymián, hladká mouka, 4 lžíce octa, sůl a žemle.

 

Předpis: Svaříme litr vody s octem a se solí, dáme do ní očištěné vnitřnosti z kapra a necháme 15 minut vařit. Poté vnitřnosti vyndáme a přilijeme další litr vroucí vody. Do hrnce přidáme cibuli, několik kuliček pepře, bobkový list a tymián a vše vaříme dalších 15 minut. Přitom na tuku do hněda usmažíme jemně nakrájenou zeleninu a zaprášíme ji hladkou moukou, kterou necháme zasmahnout a vše pak dáme do vařící se polévky. Po 15 minutách vaření hotovou polévku přecedíme a dáme do ní rozkrájené vnitřnosti z kapra. Podáváme ji s osmaženou na kostky nakrájenou žemlí.   

SMAŽENÝ KAPR

Rozpočet: kapr, hladká mouka, 2 vejce, strouhaná žemle, máslo a sůl.

 

Předpis: Kapr se naporcuje na kousky, maso se řádně vypere a osuší. Poté se osolí a nechá 30 minut odležet. Následně se maso omočí v mouce, v rozšlehaných vejcích a ve strouhanané žemli a nechá se dalších 15 minut odležet. Smaží se na másle do světlehněda.

BRAMBOROVÝ SALÁT S MAJONÉSOU

 

Rozpočet: 1 kg brambor, 2 cibule, 2 okurky naložené na kyselo, 2 vejce, sůl pepř, ocet a majonésa. 

 

Předpis: Brambory uvaříme a ještě teplé oloupeme. Po vychladnutí je rozkrájíme na úhledné kostičky. Přidáme na jemno nakrájené cibule, okurky a na malé kousky rozkrájená na tvrdo uvařená vejce. To vše smícháme a dochutíme solí, pepřem a trochou octa. Vyrobený salát přelijeme majonésou.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.