Každé pondělí  Vám představíme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka  má  název  „Autobus č. 203“ a stala se Jiřímu Poláčkovi  a zavzpomínáme  tak na dobu minulou a na tehdejší cestování městskou hromadnou dopravou v Praze,  věřím, že Vás opět  pobaví stejně tak, jako  dnes i mě. 

Ty mladší je třeba trochu „uvést do děje“. Bylo to v době, kdy v Praze jezdily autobusy městské hromadné dopravy, ale nebylo ještě metro. A autobusy jezdily třeba jen v určité části  Prahy, ale také napříč z okraje na okraj.
Na magistrátu rozhodli, že ty „dálkové autobusy“ budou zastavovat jen občas, zejména v hlavních stanicích. A aby to cestující poznali, začínala jejich čísla dvojkou. U řidiče byla taková pokladnička s plexisklem, aby bylo vidět na peníze. Pokladnička měla páčku a předepsaný postup. Do otvoru se hodila koruna, zatáhlo se za páčku a cestující si utrhl  lístek, který z jiné štěrbiny vylezl. U jedničkových autobusů se házela koruna, u dvojkových koruny dvě. Mince cinkaly a zkušené ucho řidiče vše registrovalo.
Tento příběh se odehrál jednoho krásného červnového dne. Bylo po dopravní špičce a já jel autobusem číslo 203 z Novodvorské do centra. Teď jsou to čtyři stanice na Kačerov a jste tam metrem co by dup. Autobus byl zaplněn jen z poloviny a panovala ospalá nálada. Jenže na příští stanici nastoupil takový čiperný děda, hodil do pokladničky jednu korunu,
zatáhl za páčku, vzal si lístek a šel si sednout. Řidič zachytil zvuk jedné koruny a povídá docela klidně: „Dědo, tohle je dvoustovka.“ „Já vím,“ odpověděl děda, také klidně. „Ale to musíte do pokladničky hodit koruny dvě, abyste mohl cestovat,“ řekl na to řidič. „Já jedu jen dvě stanice,“ kontroval děda. „I kdybyste jel jen jednu stanici, tak musíte zaplatit koruny dvě,“ podle pravdy odpověděl řidič.
Autobus se velmi rychle probíral z klidu, cestující vycítili, že se jedná o dva zkušené soupeřea že bude legrace. „Buďto zaplaťte dvě koruny, nebo si vystupte. Já dál nepojedu.“ A zvedl se ze sedačky a postavil se nad dědu. Sem tam se už někdo začínal tlumeně smát.
„Dobře, tak já si vystoupím,“ začal ustupovat děda, „ale vraťte mi tu korunu.“ „To nejde, dědo. Pokladnička je zaplombovaná a bude protokolárně otevřená až večer v depu. Já se do ní nedostanu,“ vysvětloval řidič. „Ale já tam mám tu svou korunu. Vraťte mi ji.“ A zůstal sedět. Řidič, že to nejde, děda, že ji chce. Předváděli krásný slovní ping-pong a výsledek
si nikdo nedovolil tipnout. Řidiče to přestalo bavit, vytáhl z kapsy korunu a už dost vztekle ji podal dědovi. „Tak a teď už koukejte, dědku, vypadnout, ať můžeme jet!“ zasyčel.
Děda klidně vstal, pomalu popošel k otevřeným předním dveřím, hodil tu korunu do pokladničky a povídá: „Tak už tam máte ty koruny dvě a můžeme jet dál.“
Studenti, důchodci, ale vlastně všichni jsme se smáli na celé kolo, tedy autobus číslo 203.

Autor  příběhu:   Jiří Poláček

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Na jaře roku 1929 byl po deseti letech úspěšné služby u četnického sboru strážmistr František Klimsza povýšen do dlouhodobě očekávané a vytoužené hodnosti štábního strážmistra.

Na čtyřmužové četnické stanici Dolní Domaslavice v politickém okrese Český Těšín byl totiž po jejím veliteli vrchním strážmistru Františku Šálkovi služebně nejstarším, a kromě nich tvořili osazenstvo četnické stanice ještě dva strážmistři.

Druhého distinkčního odznaku v podobě rovnostranného osmiúhelníku na ramenní pásce blůzy a pláště si civilista mnohdy ani nevšimne, ale pouze příslušník četnictva a jeho blízcí vědí, co útrap se za ním skrývá.

Druhou květnovou neděli roku 1929 ráno byla dolnodomaslavická četnická stanice poslem vyslaným obecním starostou vyrozuměna o případu vraždy spáchané na horníku Františku Nytrovi v Šebišovicích.

Do necelé tři kilometry vzdálené sousední obce se vzhledem k dovolené velitele četnické stanice vypravil novopečený štábní strážmistr Klimsza spolu se strážmistrem Vilémem Stuchlíkem.   

K činu samotnému došlo v noci ze soboty na neděli a jelikož u sebe zavražděný horník Nytra měl 14denní výplatu, bylo nepochybné, že jde o vraždu loupežnou.

Mrtvola muže byla nalezena na dvorku a podle koženého opasku na krku bylo nepochybné, že horník Nytra byl uškrcen.

Dle sdělení jeho manželky Marie k činu došlo poté co se po výplatě vracel pozdě večer z práce.    

K případu byla přizvána soudní komise od okresního soudu v Českém Těšíně, která ani jak soudním ohledáním, tak ani následně provedenou soudní pitvou nepřinesla nic významného do vyšetřovaného případu.

Na základě hlasu lidu, který je, jak se říká hlasem Božím, byl jako pachatel činu označen syn sousedů manželů Nytrových 21 roků starý dělník Josef Vrůbl. Ten byl štábním strážmistrem Klimszou zatčen a při výslechu konaném za přítomnosti obecního starosty se k činu i doznal. Uloupené peníze, ty však už byly ty tam.

Zatčením Josefa Vrůbla a jeho dodáním do vazby ve věznici okresního soudu v Českém Těšíně však případ nekončil, avšak teprve začal.

Štábní strážmistr Klimsza se totiž čirou náhodou v Šebišovicích dozvěděl, že mezi rodinami Nytrových a Vrůblových panují prazvláštní vztahy.

Když se o věc začal blíže zajímat, tak zjistil, že manželka zavražděného udržuje s vrahem svého manžela milostný poměr a že jej k vraždě dokonce nabádala.

Po domluvě velitele četnické stanice s vedoucí silou pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Moravské Ostravě vrchním strážmistrem Albínem Rožnovským se do případu zapojila i pátračka.

Následujícího dne došlo k zatčení Marie Nytrové a k jejímu výslechu vrchním strážmistrem Rožnovským. Přesto, že odmítala jakoukoliv spojitost s vraždou svého manžela, a dokonce popírala svůj v obci téměř všeobecně známý milostný poměr s Josefem Vrůblem, byla dodána do vyšetřovací vazby rovněž ve věznici českotěšínského okresního soudu.

Naproti tomu byl štábní strážmistr Klimsza úspěšnější. Dozvěděl se, totiž že manželé Nytrovi mají na svědomí řadu těžkých zločinů a že Nytrová navedla svého milence Vrůbla k zavraždění svého muže proto, aby se v něm zbavila nepříjemného svědka společně spáchaných zločinů.

Studiem spisů uložených ve spisovně četnické stanice stále svobodný štábní strážmistr Klimsza ubytovaný v tamních četnických kasárnách, spoustu dalších zajímavých skutečností.

V roce 1920 zemřel výměnkář Josef Vašek, který se vrátil v roce 1919 z legií a na naléhání Nytrových jim převedl svůj domek s tím, že v něm má doživotně zajištěn výminek a od té doby žil společně s Nytrovými pod jednou, původně svojí střechou.

Tehdy, v září roku 1920 přišla Nytrová na četnickou stanici a oznámila, že se Vašek, zřejmě pod vlivem hrůz zažitých na bojištích velké války, oběsil. Již tehdy byly četnictvem prošetřovány pověsti o tom, že Josef Vašek nezemřel smrtí přirozenou, avšak bez jakéhokoliv výsledku.

Když byla Nytrová jen tak mimochodem při svém dalším výslechu dotazována na podezřelou smrt výměnkáře Vaška, tak vrchnímu strážmistru Rožnovskému za přítomnosti štábního strážmistra Klimszy vypověděla, že to byl její muž, který Vaška zardousil a jeho mrtvolu pověsil na opasek, aby se zdálo, že spáchal sebevraždu.

Jak se štábnímu strážmistru Klimszovi podařilo dále zjistit, tak důvodem k odstranění výměnkáře Vaška bylo, že Nytrovi nebyli schopni Vaškovi zaplatit svůj dluh za na ně Vaškem převedený domek a pole. To bylo příčinou neustálých svárů mezi domkářem Vaškem a Nytrovými.

Případ pokračoval dále, když štábní strážmistr Klimsza zjisti, že ještě před tím, v době, když byl Vašek na frontě, zemřela za podivných okolností zemřela i Vaškova manželka Olena. Příčinou její smrti byla údajně otrava uhelnými plyny ve světnici, kterou Vašková obývala. Již tehdy v domě Vaškových bydleli Nytrovi.

Přesto, že nedokonalé spalování nekvalitního sirnatého uhlí bylo v době velké války příčinou řady úmrtí, našel štábní strážmistr Klimsza ve spise poznámku kolegy, který se tehdy případem zabýval, že v obci kolují zvěsti o tom, že Olena Vašková nezemřela přirozenou smrtí a zaznělo podezření, že byla Nytrovými otrávena. Usvědčující důkaz o tom se však tehdy kolegům nepodařilo získat. Ono v době velké války se na smrt člověka koukalo poněkud jinak…

A do třetice objevil štábní strážmistr Klimsza strohou poznámku, že Nytrovi mají na svědomí ještě třetí vraždu spáchanou v roce 1918.

Vzhledem k výše zjištěným skutečnostem byla Marie Nytrová dodána do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Moravské Ostravě a vyšetřováním případů se nadále zabývala tamní pátrací stanice.

Štábní strážmistr František Klimsza obdržel zakrátko za svoje neobyčejně horlivé, neúnavné a důvtipné pátrání po několikanásobných pachatelích starých neobjasněných vražd pochvalné uznání udělené a vlastnoručně podepsané zemským četnickým velitelem v Brně generálem Vladimírem Putnou.     

četnická slavnostní se šavlí

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Dnešní pondělní povídka z knihy „KRAŤASY“ od Františka Bíbi z Rychnova nad Kněžnou nese názvem „Blonďatá panenka“ a je plná emocí. Tato povídka byla zvolena jako jedna znejlepších příspěvků posluchačů Českého rozhlasu Hradec Králové, kam posluchači posílali své příběhy a hlasy do tehdy připravované knihy „Kraťasy“ .

Při jedné pěší túře po Pardubicích objevila manželka s tehdy čtyřapůlletou dcerkou nevelký obchod s hračkami. Ve výkladní skříni dominovala asi 40–50centimetrová panenka s blond vlásky, modrýma očima a kouzelnými šaty. Naší dcerce doslova učarovala a hned žadonila, aby jí ji maminka koupila. Peněz jsme nikdy neměli nazbyt a k tomu nedávné stěhování, zařizování bytu atd., zkrátka, maminka ji odkázala na pozdější dobu, že brzy budou Vánoce, a tak, bude-li hodná, možná jí panenku přinese pod stromeček Ježíšek. Dcerka se uklidnila, ale kdykoliv spolu jely jediným červeným trolejbusem v Pardubicích do centra města, musely se zastavit u blonďaté panenky.

Snad nikdy předtím ani později se Barborka tak netěšila na Vánoce. Jednou, ke konci listopadu, si hrála s dětmi před domem. Přestože ji manželka co chvíli kontrolovala oknem, najednou ji neviděla. Seběhla před dům, a dítě nikde. Po zoufalém hledání i za přispění spolubydlících jí jedna žena, která se vracela od trolejbusu, řekla, že podobnou holčičku s copánky viděla utíkat k trolejbusové zastávce. Manželka se tam rozběhla a z točny naštěstí zrovna přijížděl červený trolejbus. Řidič, který Barborku znal, protože
se spolu často bavili, ženě sdělil, že skutečně holčičku zahlédl při poslední jízdě nastupovat do jeho vozu, myslel, že maminka jede s ní a že ji asi přehlédl. Když trolejbusem konečně dojížděli k hotelu Veselka, uviděla dcerku, jak stojí u krámu s hračkami a dívá se na zaslíbenou panenku. Pamatovala si už, kde ze svého červeného trolejbusu vystoupit. Manželka se rozběhla za ní a hlavou jí proběhlo, jak veliké štěstí dcera měla, že coby malý človíček dokázala bez nehody přejít tak širokou a rušnou třídu za svým idolem.

Manželka se nejdřív radostí a štěstím rozplakala a teprve potom dcerce mírně vyhubovala, co se jí všechno mohlo stát. Ona ale byla celou dobu opřena ručičkama o tabuli výkladní skříně, nosánek téměř na skle, upřeně hleděla na blonďatou panenku a jako na omluvu prý řekla: „Když já jsem se musela jít podívat na moji panenku, jestli ji někdo nekoupil a Ježíšek mi ji nebude moci dát pod stromeček.“

Nezbývalo, než zajít do krámu, panenku si prohlédnout zblízka a dokonce i pochovat. Manželka se s prodavačem domluvila, aby jí ji asi týden (do výplaty) uschoval, a bylo po problémech. Pod stromečkem skutečně a jako nejcennější vánoční dárek byla. Dcerka si panenku natolik zamilovala, že ji měla až do své svatby v 19 letech, kdy jí několik měsíců vyhradila čestné místo na ustlaném manželském loži.

Autor povídky – František Bíba, Rychnov nad Kněžnou

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Odpoledne 2. června 1931 upozornila Růžena Kuchařová z Čáslavi strážníka městské policejní stráže Jaroslava Onderku, že téhož dne těsně po obědě ji navštívil neznámý muž a projevil zájem o annoncovaný pronájem pokoje. Muž se vydával za Josefa Fišera, průvodčího na lokální dráze z Čáslavi do Třemošnice. Jelikož se Kuchařové zdál potenciální podnájemník svojí výřečností podezřelým, pokoj mu zatím nepronajala a nechala si do večera čas na rozmyšlenou, s tím, že se má zájemce přijít večer znovu zeptat. Vzápětí se vypravila na místní železniční stanici, kde zjistila, že zde žádný průvodčí Josef Fišer nepracuje.

Po tomto oznámení provedla čáslavská městská policejní stráž opatření, při němž byl o 9. hodině večerní údajný Josef Fišer při vyjednávání nájmu u paní Kuchařové zadržen.

Přítomnému nadstrážníkovi Karlu Novému muž stále tvrdil, že se jmenuje Josef Fišer, že pracuje jako průvodčí vlaků a na potvrzení pravdivosti svých slov předložil dělnickou legitimaci na uvedené jméno. Vzhledem k tomu, že nadstrážník po nahlédnutí do legitimace zjistil, že v ní byly přepisovány zapsané údaje, byl muž předveden na policejní strážnici.

Bývalý vůdce služebního psa Ady na kutnohorské pátrací stanici strážmistr Josef Oplištil do roku 1928 sloužil na čáslavské četnické stanici a v Čáslavi měl i svojí milou za kterou v době volna dojížděl. Poté, co odsloužil čtyřletou službu, k níž se zavázal při nástupu k četnickému sboru, požádal koncem roku 1929 o propuštění a jeho žádosti bylo počátkem roku 1930 vyhověno. V Čáslavi se poté oženil a byl zde přijat coby strážník k městské policejní stráži.

Ihned, jakmile byl zadržený muž přiveden na policejní strážnici, poznal v něm strážník Oplištil velmi nebezpečného podvodníka a bytového zloděje Pravdu. Josef Pravda byl veden v soustředěné evidenci trestných činů, kterou měl tehdejší strážmistr Oplištil na pátračce na starost, a za svojí trestnou činnost byl vícekrát potrestán, včetně opakovaně uloženého trestu těžkého žaláře.

Soustředěná evidence trestných činů

K mužově velkému překvapení, avšak i k překvapení svých kolegů, jej policejní strážník oslovil jako Josefa Pravdu.

Při výslechu prováděném dlouho do noci nadstrážníkem Novým Pravda alias Fišer tvrdil, že do Čáslavi nepřišel se žádnými nekalými úmysly.

Hned následujícího dne ráno obdržela kutnohorská pátrací stanice telefonickou zprávu od svého bývalého pracovníka o zadržení hledaného zločince Josefa Pravdy, který strážníkům stále lže jak je jeho zvykem.

Až při výslechu vedeném praporčíkem Eidlpesem Pravda doznal, že si od svého příjezdu do Čáslavi stačil omrknout místní obchody, z nichž by se tři daly velmi snadno „udělat“.  Tím potvrdil, že se velmi důkladně, jak to zločinci ostatně dělávají, seznamoval s místními poměry. Spolu s praporčíkem Eidlpesem přijel i nový pracovník pátračky – pomocná síla praporčík Václav Novotný. 

Růženu Kuchařovou zachránila před jistým okradením její prozřetelnost. Kdyby přijala údajného průvodčího z lokálky na byt, dožila by se určitě nehezké odměny. Kromě toho by bezpečnostní orgány měly nelehkou práci při pátrání po neznámém bytovém zloději.

Z právě vydaného Policejního oznamovatele bylo zjištěno, že je Josef Pravda hledán pro útěk z donucovací pracovny v Praze, kterého se dopustil dne 10. května 1931.

Hledaný Josef Pravda byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře. Praporčík Novotný rozeslal na všechny pátrací stanice v Čechách pátrací oběžník informující o zatčení Josefa Pravdy s uvedením jeho popisu, s cílem zjistit i další trestné činy, kterých se od doby svého útěku z donucovací pracovny dopustil. Práce praporčíka Novotného záhy přinesla své plody. Pravda byl na základě obdržených odpovědí na rozeslaný pátrací oběžník usvědčen z dalších dvou podvodů a tří krádeží.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

František Václav Novotný nastoupil dnem 1. září 1930 do školy. Narozdíl od dětí a mládeže, nastoupil ve svém věku téměř 25 let do školy pro výcvik četníků na zkoušku u zemského velitelství četnictva v Bratislavě. Byl totiž přijat coby četník na zkoušku s hodností četaře, kterou dosáhl u vojska. Školu dokončil s dobrým prospěchem dne 15. března 1931 a byl přemístěn coby podřízený četník na četnickou stanici Krušovce v politickém okrese Topolčany.

Četníci na zkoušku

Velitel četnické stanice štábní strážmistr Ludvík Plecháč se osobně věnoval pokračovacímu výcviku nově svěřeného četníka na zkoušku a po několik měsíců si s ním předepisoval obchůzky. Až počátkem léta začal četníka na zkoušku Novotného posílat do služeb s některým z dalších pěti podřízených strážmistrů.

Jelikož se blížil počátek září a s ním přijetí četníka Novotného do definitivního stavu a povýšení do hodnosti strážmistra, rozhodl se velitel četnické stanice v polovině srpna vyslat jej k první samostatné obchůzce. Do služební knížky četníka na zkoušku předepsal trasu obchůzky vedoucí přes obce Dolné Chlebany, Horné Chlebany a dále po polních cestách na Malé Bedzany a odtud zpět do Krušovců. Po kontrole výstroje a výzbroje se četník Novotný vydal na svoji první obchůzku. Z vyprávění starších kolegů věděl, že na první patrole se každému četníkovi vždy něco přihodí.

Bylo horké letní počasí, a právě vrcholily žně. Cesta po silnici do Dolných a poté do Horných Chleban probíhala bez problémů. Pouze ani v jedné z obcí nezastihl starostu, což bylo v době žní pochopitelné. Při cestě do Malých Bedzan, je však oba potkal při práci na jejich polnostech.

Zvon na kostele v Krušovcích právě odbíjel poledne a četník Novotný si již poněkolikáté utíral hlavu úplně zpocenou pod četnickou přilbou. Cestou podél lesa, když viděl, že zde nemůže nikoho potkat, na chvíli nesl přilbu v rozporu se služební instrukcí v ruce, aby mu uschly zcela propocené vlasy.

V tom na samém kraji lesa spatřil doslova zjevení. Krásná dívka seděla na trávě a obědvala. V ruce měla velký kus venkovského chleba a chvílemi pila z modré bandasky. Na rozdíl od plně vystrojeného četníka, který si při spatření dívky nasadil dle předpisu služební přilbu, seděla v červené sukni a bílé blůzce, jejíž výstřih odhaloval opálenou hruď a slabý materiál nedokázal ve slunečním svitu zakrýt dívčina krásná ňadra. Vlasy zvednuté až na temeno hlavy způsobily, že byl vidět celý štíhlý krk. Dívka se pootočila směrem k přicházejícímu četníkovi, který si až po chvíli všiml, že se na vybledlém šátku vedle ní batolí úplně nahé opálené dítě mající pouze hlavičku přikrytou kapesníkem.

Když se střetly jejich pohledy, zapomněl četník na zkoušku na to, aby po vojensku pozdravil a zmohl se pouze na slova: „To je tvůj…“. A než stačil doříct zamýšlenou větu, tak mu dívka skočila do řeči rozpačitým slovem „Bratříček“. Až později spatřil četník na trávě nedaleko od lesa odpočívat další starší osoby s několika dětmi.

Chlapeček, když slyšel dívčina slova, začal se po ní sápat ve snaze nahmatat její prs. Dívka se začervenala studem a pousmála se. Její klam nevyšel.

Četník Novotný, tentokrát vojensky pozdravil na rozloučenou a pokračoval ve služební obchůzce.

Po návratu na četnickou stanici vyprávěl staničnímu veliteli a svým zvědavým kolegům, co jej potkalo při první patrole.

Nebýt malého batolete, domníval by se, že krásná dívka by pro něho mohla být jednou k mání. Zkrátka člověk se stále učí.

Četník na zkoušku Novotný s příručkou v ruce

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Povídka Jiřího Poláčka z Prahy má název „Chalupa“ a my budeme svědky jedné záchrany tří králíků před krupobitím.

Jako většina Čechů i my s manželkou jsme asi tři roky po svatbě zatoužili po nějaké té chatě nebo chalupě, takže jsme nakonec koupili ohromný barák za dost peněz. Abych chalupu výstižně popsal, stačí říci, že když jsme natírali okna, tak jsme natírali jen ta venkovní křídla a ještě jen z venkovní strany. Těch křídel bylo 110.

Dřeli jsme tam jako na panském a stále jsme čekali na ten moment, kdy bude všechno hotovo a my si dáme pod slunečníkem tu odpolední kávu. Hotovo nebylo nikdy, ale překvapivě na to období vzpomínáme jako na šťastné roky, kdy jsme večer, protože už nebylo na práci vidět, hráli karty a pili víno nebo pivo, pro které jsme chodili do džbánku k Černé růži.

Poslední rok, ve kterém jsme chalupu prodali, byli u nás na prázdninách i Pepa, Fanda a Venda. Tři králíci, které nám půjčila babička. Měli krásnou boudu s papundeklem místo střechy a „zahradu“ asi 2 x 2 metry s králičím pletivem nahoře a na stěnách, aby na ně nešli dravci. Jednou přišlo krupobití a králíci byli venku s boudou, u které se mi zdálo, že ta střecha
je na kroupy trochu fórová. A tak jsem rychle vyběhl jen v trenýrkách s kbelíkem v ruce ven, že králíky naházím do kbelíku a pustím zatím třeba do koupelny nebo do předsíně, než se krupobití přežene. Byl již večer, obloha se zatáhla temnými mraky, nebylo tedy moc vidět.

Takže jen v těch khaki trenýrkách a s kbelíkem jsem vyrazil z chalupy zachraňovat. Krupobití bylo ale fakt silné, zdálo se mi, že jde o život, tak jsem si narazil ten kbelík na hlavu a sprintoval do zahrady ke králíkům. Zbaběle jsem usoudil, že papundekl kroupám odolá, a rychle jsem se otočil a s kbelíkem na hlavě mazal do domu. Vrazil jsem do kuchyně, kde
stála s vytřeštěnýma očima moje mladá žena, která stačila jen vydechnout: „Dobře že jsi doma. Venku běhá nějaký Kyklop. Je nahý, má divnou modrou hlavu a žádný krk. Měří asi dva metry. Ne abys šel ven!“ V první chvíli mi to nedošlo a šel jsem se k oknu podívat. Moc toho vidět nebylo, tma, déšť a kroupy, občas nějaký ten blesk. Pak mi to došlo a začal jsem se smát. Když jsem za chvilku přinesl modrý kbelík a dal si ho na hlavu, smála se už také.

Autor  příběhu:   Jiří Poláček, Praha

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Ze síly pomocné byl jako systemizovaný náměstek vedoucí síly pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Nitře ustanoven štábní strážmistr Jan Slechan. Vyprávěl historku o jednonohém náčelníku lupičské tlupy, který však dovedl pracovat za čtyři…

V polovině července roku 1932 byli příslušníky nitranské pátračky ve spolupráci s četnickou stanicí Topolčany zatčeni Jan Sporina a Pavel Novotný oba z Klátovy Nové Vsi u Topolčan, kteří náleželi do lupičské tlupy sužující po řadu měsíců staniční služební obvod nitranské pátrací stanice.

Rozsáhlá lupičská tlupa složená z řady různorodých živlů se při své činnosti vždy dočasně rozcházela do různých míst, aby se v daném okamžiku sešla na předem domluveném místě a doslova jako jeden muž k vyhlédnutému případu. Byla tvořena dvěma skupinami sourozenců Sporinů a Novotných z Klátovy Nové Vsi v politickém okrese Topolčany.

Náčelníkem tlupy byl jednonohý 25 roků starý Jan Sporina a tvořili ji jeho 24 roků starý bratr Pavel a 20 roků starý Karel, který ač se teprve zaučoval, měl velmi aktivní podíl na činnosti tlupy. K tlupě dále patřili bratři Pavel Novotný a Emil Novotný, který byl důvěrným kamarádem náčelníka Pavla Sporiny.

Po výslechu obou zatčených, kteří byli dodáni do vazby krajského soudu v Nitře se spustila doslova lavina vyšetřování.

Pátrací stanice u okresního četnického velitelství Praha – Venkov byla požádána o zatčení Emila Novotného a Jana Sporiny, kteří momentálně pracovali na stavbě údolní přehrady ve Vraném nad Vltavou v politickém okrese Praha – Venkov.    

Poslední člen tlupy Karel Sporina si již nějakou dobu odpykával svůj trest za vloupání ve věznici krajského soudu v Bánské Bystrici.

Vyšetřováním bylo zjištěno, že právě Karel Sporina společně s bratrem Pavlem a Emilem Novotným vyloupili ohnivzdornou pokladnu v bytě obchodníka Salamona Gelleye v Topolčanech a ukradli z ní na hotovosti 3039,80 Kč, 252 polských zlotých, 30 rakouských šilinků, 12 pengö a dále zlaté a stříbrné šperky v celkové hodnotě 12.089,60 Kč. Lupičskou výpravu tehdy řídil jednonohý Jan Sporina, který sám doma vyrobil veškeré lupičské náčiní (hasáky, paklíče, vrtáky a podobně), nařídil, kam jít za lupem a po spáchaném činu rozdělil uloupené peníze jednotlivým členům tlupy. Po činu sice prchli, ale Karel Sporina byl tenkrát dopaden, zatčen a usvědčen.

Dále byli usvědčeni z vyloupení pokladny potravního družstva v Nové Vsi u Topolčan, z níž odcizili 1865 Kč, z vyloupení filiálky Tekovské Ĺudové Banky v Oslanech v politickém okrese Prievidza, kde však byli při činu vyrušeni a odcizili zde pouze několik menších věcí. V noci na 18. června 1932 vyloupili nedobytnou pokladnu firmy Thonet ve Velkých Uhercích v politickém okrese Topolčany, z níž ukradli 15.203,75 Kč. Usvědčeni byli objevením nářadí k výrobě hasáků v bytě jednonohého Jana Sporiny a dokladů usvědčujících je z jednotlivých případů.

Janu Sporinovi byl při výrobě hasáků nápomocen jistý Jan Slotka, který se však osobně lupičských výprav neúčastnil, avšak dostával určité podíly ze zisku. I Slotka byl zatčen a byl dodán do vazby nitranského krajského soudu.

Samotného náčelníka tlupy Jana Sporinu usvědčil talisman – malý zlatý medailonek, který byl majetkem okradeného topolčanského obchodníka Gelleye.    

Čtyři vyloupené pokladny

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každé pondělí Vám představíme jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní premiérová povídka má název  „Zázrak s madonou“, tento příběh se stal Jiřímu Poláčkovi před devatenácti lety. 

Světová výstava EXPO 2000 v Hannoveru po hektickém začátku líně plynula. Proběhl i Národní den České republiky, na kterém vedle Vlčnovské jízdy králů vystoupil i Karel Gott. Byl v Německu, tak nemohl nezazpívat písničku „Biene Maja“, kterou s ním zpívaly snad všechny generace. Po slavném článku pana Lukeše na jaře roku 2000, že snad by tam už pan Gott neměl vystupovat, a následných mediálních přemetech „vystoupí, nevystoupí“ někdo spočítal, že kdyby si takovou kampaň měl Karel Gott platit sám, tak by musel vydat přes 7,5 milionu marek, tehdy tak kolem 95 milionů českých korun. Jó, taková vhodně načasovaná kritika je někdy k nezaplacení.

Do pavilonu přicházelo z celého světa stále více a více návštěvníků a jednoho dne dorazil z Holandska fax. Dvoustránkový, ručně psaný fax.

Zde bych měl ještě připomenout, že expozice byla zaměřena zejména na dobu Karla IV., kapli sv. Kříže a gotiku obecně. Vedle vzácných rukopisů zapůjčených Národní knihovnou, kopie sochy Karla IV., meče a dalších předmětů zde byly vystaveny i polychromované gotické madony vyřezané z lipového dřeva. Všechny madony stály na asi 150 centimetrů vysokých podstavcích a otáčely se. Celkem jich bylo šest a byly jedna krásnější než druhá. V červnu dorazil zmíněný fax z Holandska, naštěstí psaný německy, v němž jeden zřejmě starší pán popisoval, jak po schodech vyjel do prvního patra našeho pavilonu a jak hned na začátku expozice spatřil tyto madony. Zaujala ho především ta, které jsme říkali Družetická.

Postavil se před ní, dlouze se na ni díval a toužebně si přál, aby se zastavila. A skutečně. Madona se zastavila a dívala se na něho, přímo do očí. Minutu, dvě, tři a pán se díval a díval… Když už tam tak oba stáli asi osm deset minut, zatahal toho zřejmě staršího a hluboce věřícího pána jeho syn za rukáv, že chtěli navštívit i další pavilony a že je třeba jít dál.

Četli jsme ten fax jednou, dvakrát, potřetí a cítili z rukou psaných řádek úžasnou pokoru a takovou radost a spokojenost, že se stal zázrak a že ten pán byl jeho součástí. Byl již pozdní večer, pili jsme červené moravské, a možná i proto na nás ten dopis působil jinak, než obvykle dopisy působí.

Druhý den jsme to ještě rozechvěle vyprávěli technikům, kteří měli chod pavilonu a tedy i otáčení madon na starosti. Ale vzápětí jsme uslyšeli tvrdou větu. „Jo, ta druhá zleva. Ta má vadný ložisko či co, ta to občas dělá.“

Tak jsme se pustili normálně do práce a na ten fax jsme raději ani neodpověděli…

Autor  příběhu:   Jiří Poláček

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

J

Jméno důvěrníka není četník ani na požádání trestního soudu povinen sdělit, leda že by byl zproštěn úředního tajemství. Výjimka platí pouze v případě, kdy proti osobě, která učinila důvěrné oznámení o trestném činu pod rouškou úředního tajemství anebo které bylo slíbeno, že její jméno zůstane utajeno, existuje právní podezření, že se sama dopustila nepravdivým oznámením trestného činu utrhání na cti nebo urážky na cti. Ministerstvo spravedlnosti ale doporučilo, aby bezpečnostní orgány nepodávaly trestních oznámení na podkladě pouhého důvěrného sdělení, nýbrž, aby nejprve o správnosti oznámení vedly šetření a opatřily jiné, při trestním řízení použitelné prostředky a aby v trestních oznámeních odvolávaly se co nejméně na sdělení důvěrná, ježto zavdávají obhajobě vždy vítanou příležitost k průvodním návrhům a k oslabování výsledků trestního řízení.

  Příklad první

Velitel sedmnáctimužové četnické stanice v okresním městě Prostějov vrchní strážmistr František Karásek si v neděli 1. dubna 1928 vpodvečer zašel, tak, jak tomu ostatně činil každou neděli, pokud ji netrávil ve službě, posedět a pohovořit s přáteli do místního hotelu a na nějaký ten pohárek vína.

Zde na chodbě u hotelové restaurace oslovil prostějovského četnického velitele jeden z dlouhé řady jeho důvěrníků. Údajně se chystá útok na pokladnu prostějovského severního nádraží, ke kterému má dojít právě dnešní noci.

Vrchní strážmistr Karásek hned na toto důvěrné sdělení pohotově zareagoval, s tím, že se jistě jedná o aprílový žert a on starý zkušený četník se přece nenechá tak jednoduše napálit.

Když však důvěrný udavatel sdělil, že útok chystá mnohokrát trestaný bývalý tajemník přednosty prostějovského hlavního nádraží Hugo Schneider, pochopil vrchní strážmistr, že nejde o legraci, ale o vážnou věc.

Z posezení s přáteli ten den již nic nebylo a vrchní strážmistr Karásek se ihned odebral do prostějovských četnických kasáren, aby o důvěrném sdělení informoval pana okresního četnického velitele kapitána výkonného Josefa Bukala.

Okamžitě bylo dohodnuto nenápadné obklíčení a střežení prostějovského severního nádraží, se kterým bude započato hned odpoledne. Z rozhodnutí okresního četnického velitele do něho bude zapojeno celkem osm četníků přítomných na místní četnické stanici, kteří byli, kromě četníka vykonávajícího pohotovostní službu, k dispozici.

Dále byl přednosta železniční stanice vrchním strážmistrem Karáskem telefonicky požádán, aby se okamžitě dostavil do prostějovských četnických kasáren. Zde byl přednosta stanice okresním četnickým velitelem informován o tom, k čemu by mělo dojít a bylo s ním ujednáno, že jakmile pokladník Hrdlička ukončí večer dnešní službu, tak přednosta vlastním klíčem odemkne pokladnu, aby se zabránilo jejímu případnému zbytečnému poškození při pokusu o její vyloupení. A to i přes přednostovo důrazné upozornění, že v pokladně může být uloženo více než 100 tisíc korun.

Nenápadného střežení nádražní budovy se samozřejmě účastnil i velitel četnické stanice s okresním četnickým velitelem.

Krátce po 23. hodině se k opuštěné budově nádraží připlížil nějaký muž, který si klíčem bez jakýchkoliv problémů odemkl vstupní dveře do pokladní místnosti a za svitu elektrické svítilny šel rovnou k pokladně umístěné v rohu místnosti.

V okolí umístění četníci se na pokyn kapitána výkonného Bukala začali pomalu s karabinami v ponosu přibližovat k nádražní budově. Nikdo z podřízených četníků neměl ani potuchy o tom, že nádražní pokladna byla, přesto, že v ní byl uložen značný finanční obnos, odemčena.

To bylo zřejmě milým překvapením pro lupiče, který ihned po otevření neuzamčené pokladny, začal ukládat balíčky bankovek do své aktovky.

Naprosto nečekaným a nemilým překvapením pro lupiče jistě bylo, když se do pokladní místnosti doslova vřítila trojice četníků s karabinami v ponosu a se zvoláním: Ve jménu zákona, ruce vzhůru!

V lupiči byl zjištěn, jak se ostatně dalo předpokládat, zločinec z povolání Hugo Schneider z Kroměříže, který v minulosti na uvedené železniční stanici pracoval coby tajemník přednosty stanice. V roce 1921 byl však pro zpronevěru propuštěn.

V aktovce zatčeného byla kromě kasařského náčiní nalezena značná část obsahu pokladny. V pravé kapse saka byl při osobní prohlídce nalezen ostře nabitý revolver, který však překvapený lupič nestihl vytasit, natož proti četníkům použít. V levé kapse byl nalezen svazek nově vyrobených paklíčů, které si zhotovil podle otisků klíčů od všech kancelářských místností, jež si pořídil ještě za svého působení na železniční stanici.

Překvapený pokladník Hrdlička, který neměl vůbec ponětí o tom, co se stalo, po příchodu do pokladní místnosti uvedl, že v nádražní pokladně bylo neuvěřitelných 157.787 Kč připravených na výplatu zaměstnanců.

Při dalším vyšetřování prostějovského četnictva bylo zjištěno, že Schneider v lednu 1928 opustil trestnici v Plzni na Borech, kde si odpykával 16měsíční těžký žalář, k němuž byl odsouzen pro zločin zpronevěry.

Po svém propuštění postupně oslovil několik svých přátel od zločineckého řemesla a vykládal jim svůj záměr na vyloupení prostějovské nádražní pokladny. Jelikož u žádného z nich se svým návrhem neuspěl, rozhodl se jej nakonec spáchat sám. Pro případ nouze si opatřil revolver a bylo o něm známo, že v případě svého ohrožení nebude váhat svoji zbraň proti komukoliv použít.

Při výslechu bylo Schneiderovi vrchním strážmistrem Karáskem sděleno, že byl při svém činu spatřen okolo procházející četnickou hlídkou, která jej zatkla. Nemohl ale pochopit, že pokladna, na kterou měl zálusk byla odemčena.

Pokladník Hrdlička se při svém výslechu dušoval, že pokladu rozhodně zamykal a její uzamčení jako pokaždé ještě kontroloval.

Ve zprávě o zatčení, s níž byl Hugo Schneider spolu se zajištěnými corpora delicti: revolverem a náboji do něj, kasařským náčiním a svazkem paklíčů, dodán do věznice prostějovského okresního soudu, nebylo ani slovo o tom, že na vyloupení nádražní pokladny přemlouval delší dobu několik svých přátel…

Tato informace zůstala pouze u vrchního strážmistra Karáska a kapitána výkonného Bukala, kteří oba věděli, že četnickou pátrací službu není možno bez spolupráce s konfidenty úspěšně vykonávat.

       Příklad druhý

Na podzim roku 1929 byl velitelem třímužové četnické stanice Šmídeberk v politickém okrese Přísečnice praporčík Josef Šotola, který uvedenou funkci zastával v hodnosti strážmistra, poté štábního strážmistra, a když úspěšně absolvoval školu pro výcvik velitelů stanic při doplňovacím oddělení zemského velitelství četnictva v Praze, byl povýšen na praporčíka. Když na jaře roku 1929 šmídeberkskou četnickou stanici opustili zkušení strážmistři Josef Mirtl a Jan Středoňský, přidělil tam nově ustanovený velitel četnického oddělení v Karlových Varech kapitán Leopold Kann strážmistra Václava Provazníka, a dokonce četníka na zkoušku Václava Vášu!

Poté, co se tuto informaci praporčík Šotola dozvěděl, tak si doslova zoufal. Co bude dělat ve staničním služebním obvodě, kde byli Češi naprostou menšinou, s četníkem na zkoušku?

Přes obavy velitele stanice, byl četník Váša velmi snaživým a za krátkou dobu se pod jeho vedením i s pomocí strážmistra Provazníka dokázal důkladně seznámit se staničním služebním obvodem i lidmi v něm žijícími. Díky tomu jej praporčík Šotola začal posílat do služby nejprve ve dne, a za krátko i v noci samotného. Jinak to ostatně vzhledem ke značnému množství úkolů ani nešlo.

Počátkem měsíce října 1929, po návratu z jedné noční obchůzky četník na zkoušku Váša hlásil staničnímu veliteli mimo jiné i zjištěnou důvěrnou informaci. V místní tiskárně Antonína Schönherra se chystá falšování pětinkových československých stavebních losů. Jméno osoby četník na zkoušku nehodlal veliteli četnické stanice sdělit, jelikož dotyčné osobě slíbil, že její jméno zůstane utajeno. Praporčík Šotola se zprvu sdělené důvěrné informaci velmi divil, ale to, že na ní bude něco pravdy si záhy ověřil u jiné důvěryhodné osoby. Velitel stanice měl velkou radost, jak šikovného a učenlivého má podřízeného.

Takto závažnou informaci došel praporčík Šotola ihned osobně sdělit okresnímu četnickému velitele v Přísečnici nadporučíku výkonnému Václavu Oulíkovi, který ihned telefonicky informoval velitele pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Mostě vrchního strážmistra Františka Someraura.

Po vzájemné dohodě bylo o přípravách podvodné manipulace učiněno oznámení státnímu zastupitelství u krajského soudu v Mostě.

Mostecké pátrací stanici se dokonce podařilo vypátrat bývalého zaměstnance Schönherrova tiskařského závodu kamenotiskaře Alfonse Salzera z Vejprt, který při výslechu přiznal, že na Schönherrův nátlak započal vyhotovovat kresby pětinkových československých stavebních losů na litografickém kameni. Na konci měsíce září však z uvedené tiskárny pro neshody odešel. Salzer byl pátrací stanicí zatčen a dodán do vazby okresního soudu ve Vejprtech.

Hned druhého dne časně ráno se v četnických kasárnách ve Šmídeberku z pokynu okresního četnického velitele soustředilo četnictvo. Tři četníci se stanice Přísečnice a po dvou z četnických stanic Vejprty a Měděnec a dále plně obsazené motorové kolo pátrací stanice z Mostu. Od mosteckého krajského soudu přijel vlakem vyšetřující soudce JUDr. Müller a státní zástupce Karel Bauer. 

Cílem zásahu soustředěného četnictva ve šmídeberkském tiskařském závodě bylo opatření corpora delicti, tj. litografického kamene s kresbou pětinkových československých stavebních losů.

Při úřední prohlídce byl hledaný důkaz skutečně nalezen, jednalo se o dva litografické kameny, a kromě toho bylo při důkladném prohledání tiskařského závodu nalezeno i pět tisků, které byly velmi zdařilé.

Majitel tiskárny Antonín Schönherr byl uvedeného dne v Karlových Varech a o zásahu četnictva v tiskárně se dozvěděl telefonicky od své manželky, která viděla četníky vstupovat spolu se soudními úředníky do jejich závodu.

Vyšetřováním četnictva bylo zjištěno, že po tiskaři Salzerovi pokračoval na popud majitele závodu v dokončení nákresů stavebních losů říšskoněmecký státní příslušník Willi Grenlich. Nalezené tisky poté zhotovil učedník Jiří Sendner.

Z výše uvedeného důvodu byli zaměstnanci tiskárny Grenlich, Sendner a sazeč Rudolf Kunz, a spolu s nimi i manželka majitele tiskárny, zatčeni a dodáni do vazby okresního soudu ve Vejprtech.

Ihned po svém návratu z Karlových Varů byl četnictvem zatčen i Antonín Schönherr. Při jeho výslechu vedeném velitelem pátrací stanice vrchním strážmistrem Somerauerem v přítomnosti nadporučíka výkonného Oulíka bylo zjištěno, že daleko víc, než z touhy po lehkém výdělku peněz byl čin zosnován ve snaze poškodit nenáviděný stát. Stejně tak jako jeho manželka a zaměstnanci byl Antonín Schönherr dodán do vazby okresního soudu ve Vejprtech.  

Hned následujícího dne byli všichni zatčení četnictvem odděleně eskortováni do vazby ve věznici krajského soudu v Mostě.

Následným vyšetřováním mostecké pátrací stanice bylo dokonce zjištěno, že majitelé konkurenční tiskárny, Robert Ritchls a jeho zeť Rudolf Mirsch, oba rovněž německé národnosti, o Schönherrových záměrech věděli, avšak neučinili o tom úřadům povinné oznámení. I oni byly proto udáni krajskému soudu v Mostě.

Uvedený trestný čin byl kolektivním výrazem protistátní zaujatosti ze strany osob německé národnosti a zájmu na poškození státu a až ve druhé řadě pokusem o poškození občanů státu a získání majetkového zisku.

Všichni zatčení se shodně domnívali, že udání úřadům učinil ze vzteku Alfons Salzer. Nikdo však netušil, že pocházelo od úplně jiné osoby, jejíž totožnost kromě četníka na zkoušku Váši neznal nikdo z četníků ani z pracovníků mosteckého krajského soudu.

Ještě před koncem roku 1929 se praporčík Šotola dočkal povýšení do kýžené hodnosti vrchního strážmistra a po úspěšném ukončení roční služby na zkoušku byl Václav Váša přijat do definitivního stavu četnictva a jmenován strážmistrem.

Po odsloužení čtyřleté služby, ke které se zavázal při nástupu k četnictvu, strážmistr Váša v roce 1932 požádal služební cestou zemského velitele četnictva v Praze o vydání povolení ke sňatku se svojí milou, s níž měl více než tři roky trvající vážnou známost.

Krátce po jejich seznámení se dívka české národnosti tehdy pracující v Schönherrově tiskárně svěřila svému milému Václavovi, toho času četníku na zkoušku, avšak pod příslibem přísné mlčenlivosti, o nepravosti, která se v jejich tiskařském závodě chystá…  

Křižan Jaroslav – četník na zkoušku

 

Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Kraťasy – ze života lidí nejsou jenom příběhy pro pobavení a pro poučení, ale ukazují různorodost myšlení lidí, jejich vyjadřování a přenášení myšlenek pro ostatní. Autoři jsou z různých míst naší země a někdy je znát v jejich tvorbě odraz koloritu místa, kde žijí oni nebo hrdinové jejich příběhů. V uspěchané době tak mohou ostatní, kteří nemají čas na cestování po naší krásné zemi, alespoň malinko nahlédnout pomocí své fantazie do jiného města nebo vísky, kde se kraťas odehrál. Dnešní povídka Marty Ordáňové z Hranic u Aše má název „Čeština?“ a docela se hodí právě k dnešnímu 2.září, kdy naše děti po velkých letních prázdninách znovu usednou do školních lavic.

Dotknu se jednoho tématu, které se dnes samo nabízí. Řekla bych, „jak dáváme tomu češtinovi zabrat“.

Mám ráda češtinu, ten náš krásný a bohatý jazyk, jaký asi nemá žádný jiný národ. Umím i anglicky a angličtinu dokonce učím, ale to, co teď slyšíme a čteme – tak to už možná bude nějaký nový jazyk budoucnosti. Napsala jsem na to takovou malou parodii.

Babička telefonuje vnučce do zaměstnání a ta jí odpovídá: „Babi, co potřebuješ, já jsem hrozně bizi, právě jsem v njůsrůmu, za chvíli mi přijdou víajpí na intervijů, nemůžu se proklikat na spíkra, ztratila jsem plejlist a pořád někdo ringuje. Pošlu Honzovi esémesku, ať ti pustí dývídýčko nebo cédérom. Tak si dej nějakej drink, fit ap a buď kůl. Jo a odpoledne mám šopink, tak přijdu později.“

Babička jen upustila telefon, ale co by asi upustili naši buditelé, kteří tenkrát chtěli náš jazyk očistit od němčiny, když telefony ještě neznali? V případě některých zbožných možná i Bibli svatou…

Autor povídky – Marta Ordáňová, Hranice u Aše

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline