CH

Choromyslný je člověk neschopný užívání rozumu aneb trpící duševní poruchou. Člověku zbavenému užívání rozumu, nebo tomu, kdo spáchal čin při střídavém pominutí smyslů nemůže být přičítán čin nebo opomenutí za zločin, jelikož ke zločinu jest potřebí zlého úmyslu. Pokud jde o zatčení osob choromyslných, lze od něho upustiti z tohoto důvodu jen tehdy, jestliže osoba byla již dříve uznána soudem za choromyslnou nebo slabomyslnou. Pochybnosti o zdravém rozumu podezřelého však nemohou být samy o sobě důvodem k upuštění od zatčení. Mimo to četník je vůbec povinen všímati si všeho, co by někoho mohlo uvésti v nebezpečí. Například ukazovaly-li by se na někom známky choromyslnosti, má četník bez odkladu upozorniti dotčené sousedy nebo příbuzenstvo na hrozící nebezpečí a má to oznámiti starostovi obce a úřadu.

Příklad první

Letitým velitelem pětimužové četnické stanice Rapošín v politickém okrese Mukačevo byl vrchní strážmistr Antonín Lebeda. V pondělí 17. června 1935 dopoledne, právě když staniční velitel prováděl denním řádem stanovený pokračovací výcvik podřízených četníků, přišla do staniční kanceláře místní mladá žena s tím, že od včerejšího dne pohřešuje svého milého Michala Taara, který prý odešel včerejšího dne, v neděli odpoledne, do hostince a doposud se nevrátil.

Vrchní strážmistr Lebeda se domníval, že Taar zřejmě v místním hostinci přebral a v horkém letním počasí někde usnul a jistě se co nevidět vrátí domů. Proto tedy poslal oznamovatelku domů s tím, že pokud se její milý do večera nevrátí, zahájí po něm četnictvo hned druhého dne ráno pátrání.

Přesto staniční velitel pro jistotu vyslal štábního strážmistra Jakuba Mikuliče optat se místního žida, zdali u něho v hostinci předchozího dne Michal Taar skutečně byl a kolikpak toho prolil hrdlem.

Štábní strážmistr se po chvíli vrátil s tím, že v hostinci nebyl pouze Michal Taar, nýbrž i jeho starší bratr Alexandr, a poté, co notně popili odešli údajně na jejich vinohrad na nedaleké Ivanovské hoře.

Do táhlého kopce na Ivanovskou horu vyslal vrchní strážmistr Lebeda nejmladšího z podřízených strážmistra Václava Zouzu, aby pálenkou podroušené bratry probudil a poslal je domů.

Zcela propocený strážmistr však dřevěnou boudu na vinici Taarových nalezl prázdnou. Když se již vracel zpět do četnických kasáren, objevil ve křoví strašlivě zohavenou mrtvolu muže středních let, jehož obličej byl rozbit k nepoznání.

Nyní se strážmistr Zouza dostal do téměř neřešitelné situace. Na jednu stranu potřeboval vyrozumět velitele četnické stanice o svém zjištění, a zajistit jeho cestou vyžádání soudní komise k ohledání mrtvoly a na druhou stranu nemohl opustit místo trestného činu. V okolí se nenacházel ani živáček, kterého by mohl vyslat do četnických kasáren coby posla. Jedinou výhodou snad bylo, že na si na sluníčku usuší svůj zcela propocený stejnokroj a služební přílbu.

Když se strážmistr Zouza po třech hodinách od vyslání nevracel, ani o sobě nepodal žádnou zprávu, bylo vrchnímu strážmistru Lebedovi jasné, že není něco v pořádku a začal si v duchu vyčítat, že na Ivanovskou horu neposlal místo jednoho dva podřízené četníky. Proto na uvedené místo vyslal štábního strážmistra Karla Holubáře.

Po více než hodině čekání se na Ivanovské hoře konečně objevila mladá dívka, kterou strážmistr Zouza okamžitě vyslal s písemným vzkazem, popisujícím, k čemu došlo, do rakošínských četnických kasáren.

Na samém úpatí však tato dívka potkala štábního strážmistra Holubáře, jemuž vzkaz předala. Tak se informace o spáchaném zločinu dostala k vrchnímu strážmistru Lebedovi, který telefonicky vyžádal vyslání soudní komise od mukačevského okresního soudu a zároveň o případu vyrozuměl četnickou pátrací stanici v Užhorodě. Poté se sám spolu se svým zástupcem praporčíkem Václavem Pekárkem vypravil na místo činu.

Po příchodu na místo nálezu mrtvoly i přes její značné zohavení vrchní strážmistr Lebeda poznal, že se jedná o 40 roků starého Michala Taara, jehož osobně znal. Jeho hlava byla rozbita četnými údery.

Podezřelým číslo jedna nebyl nikdo jiný, než bratr zavražděného, o deset let starší Alexandr. Proto velitel četnické stanice vyslal strážmistra Zouzu, aby se vrátil zpět na četnickou stanici a spolu se štábním strážmistrem Mikuličem došli zatknout Alexandra Taara bydlícího v téže obci.

Ihned po příjezdu automobilu užhorodské pátrací stanice byl strážmistrem Josefem Brůnou uveden na stopu pachatele služební pes, německý ovčák Ajax, který po několika desítkách metrů nalezl odhozenou zkrvavenou sekeru. Ajax dále vedl svého pána více než dva kilometry do obce Nové Davidkovo, kde stopu na frekventované cestě ztratil.

Po ohledání soudní komisí a vyfotografování místa činu a pořízení jeho náčrtku štábním strážmistrem Vincencem Kovaříkem z pátračky, byla mrtvola dopravena do márnice místního hřbitova.

Alexandr Taar však četnickou hlídkou nebyl doma zastižen a jeho manželka četníkům sdělila, že včerejšího dne odpoledne se s ní opět pohádal, vyčítal jí nevěru se svým mladším bratrem. Přitom manželovy výčitky jsou bezdůvodné, neboť ona se svým švagrem nikdy nic neměla a nemá. Rovněž tak manželovo podezření prý opakovaně odmítal a protestoval proti němu i mladší bratr Michal, který o oproti němu dosti starší švagrovou nestál, jelikož měl před svatbou se svojí milou, s níž měl již několikaletou známost. Kromě toho Taarová sdělila, že manžel má stále častěji své záchvaty zuřivosti, při kterých ji i napadá.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byly vyrozuměny všechny četnické stanice v politickém okrese Mukačevo, aby pátraly po 50 roků starém rolníku Alexandru Taarovi.

Soudní lékaři nalezli na hlavě zavražděného celkem patnáct hlubokých ran způsobených sekerou, a to, jak jejím ostřím, tak i tupou částí. Čin byl dle lékařů proveden se zvláštní bestialitou.

V úterý vpodvečer byl podezřelý zatčen hlídkou četnické stanice Velké Lučky tvořenou strážmistry Štěpánem Bradíkem a Aloisem Břindou v polích u Mukačeva. Jeho oblečení bylo potřísněno krví, a proto byl zatčený ihned dodán do vazby okresního soudu v Mukačevě. 

Při výslechu prováděném vrchním strážmistrem Lebedou a praporčíkem Františkem Pavličíkem z pátračky Taar opakovaně tvrdil, že mu mladší bratr Michal odloudil manželku a chtěl ji přimět k rozvodu s ním. Aby mu v jeho dalším počínání zabránil, musel jej zprovodit ze světa.

Šetřením místních četníků bylo v obci zjištěno, že zlí lidé si rolníka Alexandra Taara dobírali v tom smyslu, že mu mladší bratr chodí za ženou. Nikdo však netušil, jaký následek bude mít tento špatný vtip.

Vrchní strážmistr Lebeda svým podřízeným i kolegům z užhorodské pátrací stanice sdělil k Alexandru Taarovi ještě jednu zajímavou skutečnost. Krátce poté, co po úspěšném absolvování školy pro výcvik velitelů četnických stanic u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě nastoupil coby velitel četnické stanice Rakošín, došlo v obci k postřelení jednoho rolníka. Jako pachatel činu byl tehdy vypátrán a usvědčen právě Alexandr Taar, avšak byl pro svoji choromyslnost užhorodským krajským soudem osvobozen…           

Soudní lékaři zkoumající Taarův duševní stav zkonstatovali, že se jedná o čin šílence, který nemůže být postaven před porotu a navrhli jeho dodání do ústavu pro choromyslné.  

Posluchači školy pro výcvik četníků na zkoušku

Příklad druhý

V úterý 21. června 1932 večer krátce po 21. hodině se do staniční služební kanceláře čtyřmužové četnické stanice Třemošná v politickém okrese Plzeň dostavil uřícený mladík ze sousední obce Německá Bříza a oznámil, že u polní cesty vedoucí z jejich obce do Třemošné, byla nalezena zavražděná mladá dívka.

Službu pohotovostního četníka ten den vykonával štábní strážmistr Josef František Jáchym Růžička. Mladíka vyzval ať se posadí a podrobně mu řekne vše, co o případu ví. Na to vystrašený mladík vypověděl, že dnešního dne se ztratila jeho vrstevnice 15 roků stará Marie Roubalová, která nesla jako každý den otci oběd do Třemošné. Když se odpoledne nevrátila, šla ji matka hledat. Poté, co paní Roubalová dceru nenašla, začali jí hledat obyvatelé Německé Břízy, kteří procházeli okolím obce. Krátce před 21. hodinou dívčino tělo objevili asi 5 kroků od polní cesty v žitném poli. Ležela na boku a měla svázané ruce a nohy a spodky měla natažené přes hlavu a obličej.

Toto vylíčení štábnímu strážmistru Růžičkovi stačilo natolik, aby ihned telefonicky vyrozuměl pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Plzni a požádal o vyslání její hlídky se služebním psem. Zároveň požádal kolegy z pátračky o vyrozumění plzeňského okresního soudu se žádostí o vyslání soudní komise k ohledání mrtvoly.

Sám se potom vyzbrojil a vydal se na místo činu, přičemž cestou vyzvedl nedaleko bydlícího velitele četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Chrásteckého.

Když se oba četníci rychlou chůzí dostavili na místo nálezu dívčina těla, byla již téměř tma. Místo bylo obklopeno obyvateli Německé Břízy, kteří se snažili klidnit naříkající dívčinu matku. Vrchnímu strážmistru Chrásteckému bylo naprosto jasné, že vzhledem ke značnému množství shromážděných osob, kterých bylo určitě více než třicet, bude použití služebního psa pátračky k vypracování stopy pachatele činu bezpředmětné.

Po chvílí byl slyšet zvuk motoru automobilu Praga Piccolo, teprve nedávno přiděleného plzeňské pátrací stanici.

Velitelem hlídky pátračky byl sám její vedoucí vrchní strážmistr Josef Koutský. Hned po příjezdu se omlouval, že služební pes Arco, není vzhledem ke své nemoci dočasně schopen nasazení. Když obhlédl situaci na místě činu, bylo i vrchnímu strážmistru Koutskému jasné, že je použití služebního psa v tomto případě naprosto vyloučeno.

V první řadě, byla většina shromážděných obyvatel obce, až na několik důležitých svědků odeslána do svých domovů.

Ve světle elektrických svítilen i reflektorů služebního automobilu pátračky bylo vidět mrtvolu dívky ležící na levém boku. Žito v okolí nálezu mrtvoly bylo pošlapáno a zhruba o pět kroků dále bylo opět pošlapáno žito, zřejmě na místě, kdy byla dívka znásilněna. Mrtvola dívky měla motouzem na věšení prádla svázány dozadu ruce, a kromě toho měla svázány nohy křížem. Černé spodky měla nataženy přes hlavu a obličej a okolo krku měla pevně otočený utržený okraj košile.

Výslechem matky zavražděné bylo zjištěno, že dceru jako každý den poslala v okolo čtvrt na dvanáct, aby odnesla oběd otci pracujícímu v továrně firmy Bratři Mráčkové v Třemošné. Když se dcera nevrátila do 13. hodiny domů, vyšla jí matka naproti polní cestou, kterou dívka pravidelně do Třemošné chodila. Jelikož dceru nenašla, pustili se na její žádost do hledání dívky všichni přítomní obyvatelé Německé Břízy a našli ji až kolem deváté hodiny večerní.

V pravé ruce zavražděné bylo nalezeno několik vlasů, které dívka stále pevně svírala po zápasu s násilníkem. Na krku byly zřejmé stopy po škrcení.

Při ohledání mrtvoly soudní komisí od plzeňského okresního soudu byla soudními lékaři na temeni hlavy nalezena 3 centimetry dlouhá tržná rána.

Soudní pitva provedená v márnici místního hřbitova prokázala smrt uškrcením. Jak se dalo předpokládat, dívka, která byla doposud panna, byla před smrtí znásilněna. Tržná rána na temeni hlavy byla způsobena ostrým předmětem, pravděpodobně nožem.

Všechny četnické stanice v obvodu plzeňského krajského soudu byly pátracím oběžníkem vyrozuměny o případu a vyzvány k pátrání po vrahu 15leté dívky. Případ způsobil po celých západních Čechách velký rozruch.

Ve čtvrtek 23. června 1932, kdy se konal pohřeb zavražděné, potkala okolo poledne hlídka četnické stanice Třemošná, tvořená štábním strážmistrem Karlem Braierem a strážmistrem Tomášem Polákem na silnici vedoucí do Zruče neznámého muže. Ten četníky upoutal svým chatrným a promočeným oděvem a tím, jak se celý se třásl zimou. Muž byl bez dokladů a na dotazy četníků odpovídal zmateně. Proto byl předveden na četnickou stanici do Třemošné.

Zde při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Chrásteckým vypověděl, že se jmenuje Otakar Živný, je mu 32 let, narodil se v Chomli v politickém okrese Rokycany a žije v Berouně v politickém okrese Hořovice. Když byl dotazován na vraždu mladé dívky vypověděl, že jde o jeho čin, přesně popsal místo, kde k němu došlo a způsob jeho provedení. Děvče, které potkal na polní cestě uhodil klíčem do čela a dvakrát ji znásilnil. Uvedený klíč hned ukázal a tento nesl stopy jakoby od krve. Proto byl klíč coby corpora delicti ihned zajištěn. Svoji oběť svázal provazy, které používal ve svém zaměstnání k vázání pytlů. Po spáchané vraždě si vypral kalhoty a vestu, aby na nich nebyly stopy od krve. Na mužově oděvu, ač ještě stále mokrém, však nebyly zjištěny žádné, ani sebemenší stopy od krve. Kromě toho bylo podezřelé, že zavražděná neměla na čele žádné zranění, to však bylo na jejím týle.

Při telefonickém dotazu na četnickou stanici v Berouně, bylo od jejího velitele vrchního strážmistra Josefa Ticháčka zjištěno, že zadržený Otakar Živný je duševně méněcenný, a proto je zapotřebí jeho výpovědi náležitě prozkoumati, neboť není vyloučeno, že si celý děj vraždy uměle vykonstruoval.

Z uvedeného důvodu byl Živný přiveden na místo činu, kde dokonce na vzdáleném místě nalezl tašku a rádiovku Marie Roubalové, kterou četníci při ohledání místa bez použití služebního psa nenašli. Proto, byl jako důvodně podezřelý dodán do vyšetřovací vazby plzeňského krajského soudu.

Pátráním četnictva v plzeňském politickém okrese bylo dále zjištěno, že se v době činu v okolí Třemošné a Německé Břízy potuloval jistý podomní obchodník z Prahy, který přespával v polích.

Podle popisu bylo zjištěno, že se jedná o 21 roků starého pekařského pomocníka Františka Borovičku z pražského Žižkova a bylo po něm okamžitě vyhlášeno pátrání pro všechny četnické stanice a pátrací stanice v Čechách a pro pražské policejní ředitelství. Borovička byl totiž několik dní před vraždou kontrolován a zjišťován strážmistrem Václavem Němečkem z četnické stanice Chrást v politickém okrese Plzeň při svém táboření v lese, když natahoval od stromu ke stromu motouz na zavěšení plachty.  

Ještě ve čtvrtek večer bylo četnickou stanicí v Berouně oznámeno, že v den vraždy pracoval Otakar Živný v Počáplích u Berouna u svého zaměstnavatele hostinského Josefa Kindla a tím pádem nemohl Marii Roubalovou zavraždit. Při následujícím výslechu uvedl, že o vraždě mu vyprávěl neznámý mladý muž odpovídající popisu hledaného Františka Borovičky, a proto byl Živný ze soudní vazby propuštěn.

V neděli 26. června 1932 byl na základě vyhlášeného pátrání František Borovička dopaden u Hostomic pod Brdy v politickém okrese Hořovice, vzdálených od místa činu šedesátpět kilometrů. Borovička byl zatčen štábním strážmistrem Rudolfem Špaňhelem z tamní četnické stanice.

Borovička byl ihned po krátkém výslechu četnickou eskortou dopraven na četnickou stanici v Třemošné. Zde při výslechu vedeném vrchními strážmistry Koutným a Chrásteckým vypověděl, že se narodil v Praze, jeho otec před dvěma lety spáchal sebevraždu zastřelením a matka žije stále v Praze. Od svých 11 let se toulal a byl proto dán do zemské vychovatelny v Králíkách, kde zůstal až do svého 14. roku věku. Poté byl dán do učení k pekaři, ale od mistra utekl a opět se toulal po venkově, zejména v okolí Plzně a živil se, jak se dalo. Svoji účast na vraždě mladé dívky nejprve popíral, ale po delším čase se dal do pláče a k činu se přiznal. Podrobně vylíčil její průběh i to, co činu předcházelo. Po činu samotném snědl oběd, který nebohá dívka nesla svému otci.

Na základě uvedených skutečností byl Borovička dodán do vazby krajského soudu v Plzni. Při následně provedených konfrontacích byl dvěma svědky usvědčen, že byl v den vraždy spatřen v okolí Německé Břízy.    

Ve čtvrtek 10 listopadu 1932 stanul František Borovička pro zločin vraždy z vilnosti spáchaný na Marii Roubalové před porotou plzeňského krajského soudu. Přesto, že svůj čin Borovička úplně popřel, byl několika svědky usvědčen a výrokem všech 12 členů poroty byl uznán vinným. Soud poté vynesl rozsudek smrti oběšením.       

Obálka knihy Četnická abeceda

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V pondělí 12. března 1917 dopoledne se strážmistr Jan Fuka z četnické stanice v okresním městě Horšovský Týn zabýval vyřizováním písemné agendy. Ačkoliv se jednalo o třímužovou četnickou stanici, zůstal v této době, již třetí rok trvající Velké války, strážmistr Fuka na celý staniční obvod zcela sám.

K dispozici měl pro případ potřeby dva členy zdejší městské policejní stráže a v případě nejvyšší nouze i několik málo vojáků. To bylo na rozsáhlý staniční služební obvod vše.

Do staniční kanceláře se dostavil rolník Václav Schwarz z Dolního Metelska a oznámil, že mu byly v noci na neděli odcizeny dvě husy, deset vajec a jeho manželce sukně a kus plátna, vše v ceně 85 korun. 

Strážmistr oznamovateli vyčinil, že případ měl oznámit okamžitě, a rolník Schwarz na svoji obhajobu uvedl, že vyslal na četnickou stanici svého syna, ale ten zde nikoho nezastihl, a proto se s nepořízenou vrátil domů…

Dle obdržených pátracích oběžníků zpracovaných jednotlivými četnickými stanicemi bylo zřejmé, že se v kraji pohybují a svoji nekalou činnost stále vykonávají potulné lupičské tlupy.

Četnická stanice Přeštice ve stejnojmenném okresním městě hlásila dokonce několik případů spáchaných během jediné noci! V noci z úterý na středu 7. března 1917 došlo v samotných Přešticích k odcizení sekery dělníka Stehlíka z nádražní boudy. Následně pachatelé pomocí odcizené sekery vnikli do budovy nádražního skladiště, kde odcizili z bedny určené pro místního obchodníka se železem Krause 500 kusů chránítek na obuv „Standard“ v ceně 10 K a nůžky na koně v ceně 9 K 40 h, dále ze sudu určeného pro místního obchodníka Bažanta bylo odcizeno všech 15 kilogramů malinové šťávy v ceně 68korun.

Poté se zřejmě titíž pachatelé vloupali do obchodu přeštického hodináře Emanuela Schlägra, kde odcizili skvosty v ceně 1988 K. Místním četnictvem byly na místě činu při jeho ohledání nalezeny ohořelé sirky vyznačující se zvláštním zápachem příznačným právě pro potulné cikány.     

Praktické pokyny pro vyšetřovací službu s návodem k daktyloskopii

Během následujícího pátrání byla přeštickými četníky nalezena půllitrová sklenice nesoucí stopy po malinové šťávě. Bylo zjištěno, že sklenice byla rovněž odcizena dělníku Stehlíkovi spolu se sekerou v nádražní boudě.

K pátrání byl použit i policejní pes. Jeho pomocí byly u masných krámů nalezeny nůžky na koně odcizené ku škodě obchodníka Krause a dva budíčky odcizené hodináři Schlägrovi. Pátrání po pachatelích krádeží však zůstalo nakonec bezvýsledné.

Krátce po poledni bylo strážmistru Fukovi jedním z občanů oznámeno, že se u Němčic potulují cikáni.

Strážmistr v zájmu dopadení pachatelů krádeže v Dolním Metelsku se rychle ustrojil a po vyzbrojení vyrazil na místní policejní úřad, kde si vyžádal pomoc přítomného nadstrážníka Dittricha a dále požádal o poskytnutí pěti vojáků vojenské rekviziční hlídky. Následně se vydali do pět kilometrů vzdálených Němčic.

Cestou však byli občany upozorněni, že cikánská tlupa se právě vyskytuje u lesa Mühlberg mezi obcemi Mašovice a Meclov, proto zamířili na udané místo.

Když krátce po půl šesté vstoupili do uvedeného lesa, spatřili čtveřici cikánů jdoucích vedle sebe. Strážmistr Fuka sňal služební karabinu z ramene a dále ji nesl v ponosu. Ve jménu zákona vyzval dotyčné, aby zůstali stát a odložili zbraně. V tom okamžiku se z jejich středu ozval výstřel vedený ve směru k četnickému strážmistrovi, jemuž kulka proletěla kolem hlavy. Ten na nic nečekal, zalícil a vystřelil na skupinu mužů.

             

Rakouská služební karabina M 95

Jeden z nich byl zasažen a ostatní se rozutekli. Do pronásledování prchajících se okamžitě pustili přítomní vojáci spolu s policejním nadstrážníkem Dittrichem. Strážmistr po prchajících vypálil ještě dvě rány.  

V prvním zraněném byl zjištěn 50 roků starý cikán Josef Janeček. Dalšími zasaženými byli 45 roků starý František Janeček a 18 roků starý Josef Richtr. Přičemž zraněný František Janeček při útěku skočil do rozvodněného potoka Pivoňka, odkud byl vojáky vytažen.

Další prchající se po chvíli vzdal svým pronásledovatelům a zůstal stát s nad hlavou zdviženýma rukama. Jednalo se o 32 roků starého Jana Janečka.

Všichni zranění byli okamžitě ošetřeni a čtveřice mužů byla četnickým strážmistrem prohlášena za zatčené, spoutána a střežena přítomnými vojáky.

Na místě, kde byla skupina cikánů poprvé spatřena byla strážmistrem Fukou nalezena krabička s náboji do revolveru. Při osobních prohlídkách bylo nalezeno několik prstenů, řada skvostů a hodinek. Zbraň, kterou bylo stříleno – revolver, se nepodařilo nalézt. 

Jako střelec byl zjištěn František Janeček a revolver zřejmě ztratil poté, co skočil do rozvodněného potoka, ve kterém se začal topit. Přes veškerou snahu všech přítomných zbraň v rozvodněném potoce nebyla nalezena.

Všichni zatčení byli dodáni spolu s podrobnou Zprávou o zatčení a zajištěnými věcmi coby důkazy do věznice okresního soudu v Horšovském Týně.

Jelikož se jednalo pouze o muže, bylo strážmistru Fukovi jasné, že se jde jen o část potulné cikánské tlupy, a bylo třeba vypátrat i její zbývající členy. To znamená, že dopadením čtveřice mužů z Janečkovy tlupy pátrání nekončilo.

Namísto toho, aby strážmistr začal zpracovávat podrobnou zprávu o užití zbraně pro velitele klatovského četnického oddílu, pokračoval spolu s policejním nadstrážníkem a vojáky v pátrání.

Až následujícího dne byl u obce Dražinov, ve vzdálenosti téměř sedm kilometrů od místa přestřelky, zastižen cikán Čeněk Janeček. V jeho voze byl nalezen kus čisté látky a v kamnech bylo ukryto několik skvostů. Z toho důvodu byli Čeněk Janeček i jeho manželka Marie, oblečená do zánovní sukně, zatčeni a dodáni do vazby ve věznici okresního soudu v Horšovském Týnu.

Rolník Schwarz udal, že se jedná o jemu odcizené plátno, stejně jako, že Marií Janečkovou nošená sukně patřila jeho ženě.

V hodinkách a špercích zajištěných po přestřelce, jakož i ve skvostech nalezených v kamnech vozu Čeňka Janečka, poznal přeštický hodinář Schlägr svůj odcizený majetek.

Marie Janečková byla okresním soudem v Horšovském Týně odsouzena pro přestupek potulky na jeden měsíc tuhého vězení a ostatní členové tlupy byli pro důvodné podezření ze spáchání zločinů krádeže a veřejného násilí následně eskortováni do věznice krajského soudu v Plzni.

Na konci měsíce března roku 1917 nalezl školák Jan Burian z Kvičovic spadajících do obvodu četnické stanice Staňkov, rovněž v politickém okrese Horšovský Týn, na kraji lesa zvaném Na žebráku skrýš a v ní bylo ukryto 6 zlatých prstenů. Svůj nález okamžitě oznámil četnictvu.

Při předložení nálezu přeštický hodinář Schlägr potvrdil, že i tyto šperky byly odcizeny počátkem měsíce března při vyloupení jeho obchodu.

Po vzájemné dohodě strážmistra Fuky se strážmistrem Antonínem Hentschelem ze staňkovské četnické stanice byla po propuštění Marie Janečkové po vykonání jejího měsíčního trestu již prázdná skrýš četnictvem nenápadně střežena.

Hned druhý den odpoledne se dostavil kýžený výsledek. Marie Janečková se skutečně dostavila na místo ve snaze opatřit si prostředky na své živobytí. Jak byla překvapena, když její skrýš byla prázdná a namísto očekávaných zlatých prstenů měla za zády četnického strážmistra Hentschela.

Tím byl získán další usvědčující důkaz proti potulné bandě Janečkových, že mají na svědomí vykradení hodinářského obchodu a další krádeže v Přešticích vzdálených od této skrýše něco málo přes dvacet kilometrů.

Četnictvem bylo postupně zjištěno několik svědků, kteří uvedli, že počátkem měsíce března se Janečkova banda skutečně potulovala v okolí Přeštic.

Případem zločinu krádeže a veřejného násilí se začala v polovině ledna roku 1918 zabývat plzeňská porota. Do poroty byli vylosováni pánové Lodr Jan, rolník ve Škvrňanech, Kacálek Josef, hostinský v Plzni, Hajšman Václav, zednický mistr v Lobzích, Vlnar Josef, hostinský v Plzni, Nový Antonín, rolník ve Stupně, Simandl Vojtěch, rolník v Lobzích, Michálek František, obchodník v Plzni, Strunc Josef, obchodník v Domažlicích, Procházka Václav, obchodník v Plzni, Strec Antronín, soukromník v Domažlicích, Doktor Blažej, hostinský v Plzni a Siedenglanz Jiří, rolník v Branířově. Náhradním porotcem byl vylosován Tykvart Jan, kantinský v Plzni. Soudu předsedal vrchní rada zemského soudu Červený, votanty byli radové zemského soudu, Zelený a Kotora, náhradním votantem rada zemského soudu Doubek a zapisovatelem auskultant Makovec. Žalobu zastupoval substitut státního zástupce dr. Tichý a obžalované hájil dr. Pecelt.

Všichni obžalovaní, jak bylo pro podobně případy příznačné, tvrdili, že nikdy nic neukradli a na četníka že nestříleli. Cennosti prý dostali od jakýchsi Růžičkových, které ale blíže neznají.

Svědků bylo slyšeno celkem čtrnáct, mezi nimi hodinář Schlägr z Přeštic a četnický strážmistr Fuka z Horšovského Týna, který při svém výslechu uvedl, že přestřelka se strhla tak rychle, a tudíž nemůže s určitostí říci, který z obžalovaných na něho vystřelil.

Po řečích státního zástupce, obhájce a shrnutí předsedy soudu, se porotci odebrali k zodpovězení 40 položených otázek. Na otázky znějící na zločin krádeže a na účasti na krádeži a na přestupek potulky zodpověděli všichni porotci jednomyslně kladně, ale otázku na zločin veřejného násilí zodpověděli záporně.

Následně byl vynesen rozsudek, kterým byli odsouzeni do těžkého žaláře František Janeček na 8 let čtvrtletně zostřeného jedním postem, Jan Janeček a Josef Janeček oba na 6 let čtvrtletně zostřeného jedním postem, Josef Richtr na 3 roky zostřeného čtvrtletně jedním postem a Čeněk Janeček na 1 rok. Dále bylo soudem vysloveno, že první čtyři mohou být po vykonání trestu dodáni do donucovací pracovny a byla jim do trestu započítána doba vazby od 12. března 1917.      

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané před několika dny nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

V pátém roce existence, v létě roku 1932, byl po dosavadním používání motorového kola s postranním vozíkem, v němž byl převážen v případě potřeby tamní služební pes Bari, přidělen nitranské pátrací stanici další dopravní prostředek, služební automobil Praga Picollo.

Příslušníci pátrací stanice v Nitře se služebním automobilem

Oproti nekrytému motorovému kolu, z jehož používání za nepohody trpěla řada příslušníků pátračky, a zejména jeho řidič štábní strážmistr Jaroslav Dřevický, nachlazením a nemocemi dýchacích cest, byl služební automobil krytý plátěnou odklápěcí střechou, doslova luxusem.

Všichni nitranští četníci toužili po svezení se touto vymožeností, která byla od předchozího roku postupně u všech pátracích stanic v republice zaváděna. První jízdy samozřejmě patřily místní četnické honoraci, pánům důstojníkům, veliteli četnického oddělení majoru Hodinářovi, II. důstojníkovi kapitánu Aloisi Sonderlichovi a samozřejmě okresnímu četnickému veliteli, jemuž byla pátračka podřízena, štábnímu kapitánu Františku Munzarovi.

Všichni četníci v Nitře a v jejím širokém okolí toužili po tom, moci se svézt automobilem s pražskou poznávací značkou a číslem vyhrazeným pro vozidla v majetku státních organizací a institucí. Tato výsada však prozatím patřila pouze sedmi četníkům nitranské pátračky a služebnímu psu Barimu.

Již po návratu z kursu v Pyšelích bylo zařazení strážmistra Votruby s Altem na nitranskou četnickou stanici velitelem četnického oddělení majorem Hodinářem deklarováno jako dočasné, z čehož měl strážmistr Votruba určité obavy. Bylo totiž nesmyslné, aby v jedněch četnických kasárnách byli zařazeni dva vůdci se služebními psy. Strážmistrovy obavy se vyplnily, když obdržel rozhodnutí o přemístění na četnickou stanici v okresním městě Šala, kde se předpokládalo zřízení četnické stanice se služebním psem. Rudolf Votruba si již začal dělat starosti z odloučení od rodiny při službě s Altem v téměř třicet kilometrů vzdálené Šale. Zachránila jej zřejmě přízeň osudu.

Od konce června roku 1932 byl služební pes Bari vzhledem ke svému stáří a s ním spojeným onemocněním neschopen stopování. Z tohoto důvodu zrušil velitel četnického oddělení již vydané rozhodnutí o přemístění do Šaly a rozhodl, že strážmistr Votruba zůstane zařazen s Altem na četnické stanici Nitra a bude k dispozici dle potřeb pátrací stanici v Nitře. To byl významný krok v cestě na vysněnou pátračku.  

Strážmistr Votruba k dispozici pátrací stanici

Přesto po celý měsíc červenec nenastal jediný případ, jenž by si v celém obvodu nitranského krajského soudu vyžadoval rekvizici služebního psa ke stopování. Strážmistr Votruba byl z této situace poněkud rozladěn.

Podobný stav pokračoval i v měsíci srpnu, až do neděle 21. srpna 1932, kdy byla ráno nitranská pátrací stanice telefonicky vyrozuměna o případu vloupání do bytu ředitele velkostatku Jana Nováka. Případ hlásilo okresní četnické velitelství v Hlohovci a došlo k němu v nedaleké obci Bučany.

Vloupání v malé obci, to byl přesně případ pro použití služebního psa. Strážmistr Votruba měl ten den volno a zrovna se chystal s Altem na výcvik do Pogranic.

Jaké to pro něho bylo překvapení, když před vraty do dvora zastavil automobil pátrací stanice řízený štábním strážmistrem Dřevickým. Z vozu vystoupil velitel hlídky štábní strážmistr František Pícl a pobízel strážmistra Votrubu, aby se co nejrychleji ustrojil, neboť nastala Altova chvíle.

Ačkoliv se Rudolf Votruba na tuto situaci velmi těšil a dlouhodobě očekával, že nastane, byl poněkud rozrušený. V rychlosti se oblékl, dostrojil a vyzbrojil. Posbíral chvatně Altovu výstroj a po chvíli seděli s Altem v zadní části automobilu. Vnímavý Alto vycítil, že se nejedná o pravidelný výcvik, ani obvyklou obchůzkovou službu, na které byl téměř denně zvyklý.

A tak se stalo, že strážmistr Votruba byl prvním z výkonných četníků u oddělení v Nitře nesloužící na pátračce, který měl tu čest svézt se ve služebním automobilu. Vychutnávaje si jízdu, neboť se jednalo o téměř čtyřicet kilometrů, uklidnil se z původního rozrušení. Rovněž tak Alto si užíval jízdu automobilem a pečlivě pozoroval vše co se kolem dělo.

Po příjezdu na místo, je však očekávalo nepříjemné překvapení. Okresní četnický velitel v Hlohovci nadporučík výkonný František Balajka, poté co se dozvěděl o případu vloupání se škodou dle prvních odhadů převyšující částku deseti tisíc korun, vyslal z místní četnické stanice, která byla stanicí se služebním psem, na místo vzdálené necelých deset kilometrů, vůdce služebního psa strážmistra Antonína Rybína se služební fenou Rinou. Okresní velitel si neuvědomil, že pátrací stanice je již vybavena služebním automobilem a měl obavy ze znehodnocení stop zanechaných pachateli před příjezdem motorového kola pátračky, který zabere vzhledem ke vzdálenosti nějaký čas.    

Od místních četníků bylo zjištěno, že neznámí pachatelé, kteří museli být nejméně dva, odcizili při vloupání do bytu ředitele velkostatku Nováka k jeho škodě kožichy, a ložní prádlo v celkové ceně 15.400 Kč.

Služební pes Rina byl strážmistrem Rybínem uveden na stopu a tuto sledoval polní cestou více než jeden a půl kilometru do sousední obce Trakovice, kde ji vzhledem ke značnému pohybu osob ztratil.

Strážmistr Votruba se snažil nalézt na místě činu a v jeho okolí další stopu zanechanou pachateli, na níž by Alta uvedl. Ačkoliv se Alto snažil sebevíce, žádnou stopu již nenavětřil. Z toho plynulo, že pachatelé na místo činu přišli a následně z něho i odešli naprosto stejnou cestou.

Pachatele činu, ani žádné informace k nim, se místním četníkům ve spolupráci s nitranskou pátračkou nepodařilo při následně provedeném pátrání prozatím zjistit a tím pádem musely být zpracovány a na okolní četnické stanice a sousední pátrací stanice následně rozeslány pátrací oběžníky s popisem skutku a při něm odcizených věcí.

Cestou zpět strážmistr Votruba nezkrýval své zklamání. Byl přesvědčen, že pokud by došlo k nasazení Alta na stopu, mohl být výsledek pátrání zcela jiný. Nemohl se smířit s tím, ýe jeho Alto byl až druhý v pořadí…

Štábní strážmistr Pícl se jej snažil utěšit a vyprávěl o tom, že každé použití psa není korunováno úspěchem. Služební pes Bari, rovněž nedosahuje při každé rekvizici úspěchu. Důvodů je několik. Může se jednat o velmi frekventované místo, například ve městech, kde šance na úspěšné stopování služebním psem je vzhledem ke značnému pohybu osob minimální. Dalším faktorem je znehodnocení stop či pozdní vyžádání příjezdu služebního psa ke stopování a k tomu je třeba přičíst i dobu, jež uplyne před příjezdem vůdce se služebním psem na místo činu.

Pro strážmistra Votrubu to ovšem byla pouze slabá útěcha v jeho zklamání z výsledku Altova vyžádání. O to víc, jej to mrzelo, neboť byl s Altem členem hlídky četnické pátrací stanice.

  

Strážmistr Votruba s Altem

Kolegové z nitranské četnické stanice strážmistru Votrubovi záviděli skutečnost, že se mohl svézt služebním automobilem pátračky a k tomu to nebylo pouze krátké svezení po Nitře.

S jakýmkoliv vyžádáním služebního psa ke stopování bylo vždy spojeno zpracování záznamu o použití služebního psa a docílených výsledcích. Strážmistr Votruba doufal, že příští Altovo použití již bude korunováno úspěchem.

Nedělení podvečer věnoval Rudolf Votruba dalšímu výcviku, neboť byl přesvědčen, že Altův čas přijde a že bude moci všem, i těm, kteří se k používání služebních psů u četnictva stavěli skepticky, ukáže, co všechno jeho vlastní pes dovede.

Po návratu s výcviku následovalo pravidelné vyčistění Alta, údržba a konservace použité výstroje.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Od roku 1927 se na celém území Slovenska začaly objevovat padělky pětikorunových mincí. Zprvu se padělané mince vyskytovaly na středním Slovensku, ale ve velmi krátké době se rozšířil jejich výskyt, a to ve značném množství, na celou zemi.

Šetřením četnictva a bezpečnostních oddělení státních policejních úřadů bylo zjištěno, že nejčastěji byly falsifikáty pětikorunových mincí uváděny do oběhu o dobytčích trzích a o poutích.

U Policejního ředitelství v Praze bylo již v roce 1922 zřízeno oddělení pro stíhání padělatelů platidel, které tyto případy řešilo na území celého státu. Když byla u pražského policejního ředitelství 13. dubna 1929 zřízena Všeobecná kriminální ústředna, došlo ke změně názvu uvedeného oddělení na Ústřednu pro padělání platidel, šeků a cenných papírů.

Podezřelé mince byly bezpečnostními úřady a jejich orgány zasílány do Státní mincovny v Kremnici, kde bylo potvrzeno, že se jedná o velmi zdařilé padělky a že všechny padělané mince mají na své rubové straně uveden rok vyražení 1926.

Pátrání četnictva a státní policie po padělatelích pětikorunových mincí působících na Slovensku ale zůstávalo dlouhou dobu bezvýsledné.

Služebně nejmladším příslušníkem jedenáctimužové četnické stanice v okresním městě Topolčany na Slovensku od roku 1928 byl strážmistr Václav Výborný.

Strážmistru Výbornému se podařilo zjistit, že dělník topolčanské cihelny Desidér Kertész podezřele často platí právě pětikorunami, a proto mu začal věnovat svoji zvýšenou pozornost.

Až počátkem měsíce září roku 1929 po jednom z Kertészových nákupů kuřiva v místní trafice, získal strážmistr Výborný díky sličné dceři trafikantky výměnou za jinou právě pětikorunovou minci, kterou dotyčný zaplatil svůj nákup.

Jak mohl strážmistr Výborný předpokládat, byl na rubové straně uveden rok výroby mince 1926.

Po domluvě s velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Františkem Streiblem byla uvedená mince zaslána s podrobnou písemnou zprávou Ústředně pro padělání platidel, šeků a cenných papírů při pražském policejním ředitelství, a ta ji odeslala k posouzení do kremnické mincovny.

Pravá a padělaná mince

Poté co bylo potvrzeno, že se skutečně jedná o padělek, bylo ve spolupráci s pátrací stanicí u okresního četnického velitelství v Nitře přistoupeno k zadržení Desidéra Kertésze a v jeho bytě byla následně provedena domovní prohlídka.

Kromě většího množství padělaných pětikorunových mincí bylo při prohlídce nalezeno nářadí na výrobu padělků pětikorun, značné množství nábojů a střelného prachu a dokonce i několik střelných zbraní.

Zároveň byli při provádění domovní prohlídky zatčeni Kerestészovi bratři Štěpán a Jozef.

Všichni tři byli odděleně dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Nitře.

Pro strážmistra Výborného znamenal tento případ první velký úspěch v jeho počínající služební kariéře a zároveň seznámení s krásnou mladou dcerou trafikantky slečnou Margitou.

Na to, aby mohl požádat ve Velké válce ovdovělou trafikantku o ruku její dcery, však musel počkat, až dovrší čtyřletou službu u četnictva. Až poté teprve mohl služebním postupem požádat zemského četnického velitele o udělení povolení k sňatku.

Uzavření sňatku příslušníkem četnictva v činné službě bez předepsaného povolení bylo totiž přečinem podle § 780 vojenského trestního zákoníku, který byl trestán propuštěním nebo tuhým vězením od jednoho až do tří měsíců.   

Obálka knihy Četnické podpovídky

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, nedávno vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Po úspěšném absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku u zemského četnického velitelství v Praze byl četník na zkoušku desátník Ludvík Podskalský na jaře roku 1930 přijat do definitivního stavu četnictva a jmenován strážmistrem.

Prvním služebním působištěm novopečeného strážmistra byla třímužová četnická stanice Dolní Hbity v politickém okrese Příbram, na které doplnil její systemizovaný stav. Velitelem četnické stanice byl vrchní strážmistr Emil Hrdlička a služebně starším kolegou strážmistr Josef Roček.

Vrchní strážmistr Hrdlička seznámil strážmistra Podskalského se staničním služebním obvodem a ten byl zakrátko vzhledem k nízkému početnímu stavu četnické stanice vysílán do služeb sám, byť zpočátku pouze v denní době.

Při jedné z obchůzek na konci měsíce dubna během cesty do Horních Hbit, krátce poté, co minul křižovatku Brodce, byl přivolán dělníky ze stavby nové silnice k nálezu lidské kostry. Jednalo se o silnici vedoucí z Dolních Hbit přes křižovatku Brodce do Smolotel. Jelikož ve Smolotelech byla sousední četnická stanice, záleželo na tom, do obvodu, které četnické stanice místo nálezu spadalo.

Již při sdělení, že k nálezu došlo na rozcestí do Žlíbků a Horní Líšnice, do kterého navíc ústila polní cesta z Nepřejova, bylo strážmistru Podskalskému jasné, že jde o případ spadající do staničního služebního obvodu jejich četnické stanice.

Po příchodu na místo strážmistr nejprve vykázal shromáždivší se osoby do patřičné vzdálenosti a následně zjistil, že při kopání nové silnice dělníci v hloubce zhruba padesáti centimetrů objevili lidskou kostru.

Vzhledem k tomu, že na kostře na první pohled byly zřejmé pouze zbytky zetlelého oděvu, což nasvědčovalo tomu, že se bude jednat o starší nález. Přesto bylo zapotřebí o tak závažném nálezu vyrozumět velitele četnické stanice a samozřejmě okresní soud v Příbrami, aby vyslal na místo soudní komisi k ohledání nálezu. Z toho důvodu vyslal strážmistr do Dolních Hbit jednoho z přítomných mladíků, který jel okolo na jízdním kole a zastavil se na místě neobvyklého nálezu.

Jako první se na místo dostavil vrchní strážmistr Hrdlička, který po přijetí hlášení podřízeného o dosud zjištěných skutečnostech, pochválil strážmistra Podskalského za správné zajištění místa nálezu a to, že udržel houf zvědavců v náležité vzdálenosti. Vykázal jim totiž místo u nedalekého křížku.

Soudní komise se z Příbrami dostavila na místo až pozdě odpoledne. Lékař konstatoval, že se jedná o kostru muže ležící na místě více než 50 let. Kosti byly sebrány a dopraveny do márnice hřbitova v Dolních Hbitech. Při podrobném ohledání kostí bylo zjištěno, že jedno žebro v oblasti srdce bylo poškozeno střelou. Nejen neobvyklé místo nálezu, ale i stopa po střelném zranění nasvědčovaly tomu, že se jedná o zločin, byť již zřejmě promlčený.

Blízkost lesa nedaleko od místa nálezu nasvědčovala tomu, že se může jednat o kostru pytláka, který zahynul při přestřelce s pytláky.

Zpráva o nálezu lidské kostry se rychle roznesla po okolí, a dokonce se dostala do celostátního tisku.

Záhy však byla vyvrácena domněnka, že se jedná o kostru pytláka. Může se jednat o kostru jistého Buchala jehož náhlé zmizení mělo souvislost s vraždou četníka Růžka ze smolotelské četnické stanice.

Strážmistra Podskalského začal případ starého, ač již promlčeného zločinu velmi zajímat a snažil se po svolení staničního velitele zjistit k němu více informací. Věnoval se případu nejen ve službě, ale i ve svém volném čase, kterého měl dostatek, jelikož jako mladý a svobodný četník bydlel v dolnohbitských četnických kasárnách.

Od velitele četnické stanice se dozvěděl, že četník Vincenc Růžek byl zavražděn ve službě v prosinci roku 1872, tedy před 58 lety a byl pohřben na zdejším hřbitově.

Při návštěvě hřbitova strážmistr Podskalský skutečně našel udržovaný hrob a na náhrobním kameni bylo německy napsáno: Winzenz Růžek Gendarm ermordet 18 8/12 72 Ruhe saft. Na témže náhrobním kameni bylo uvedeno, že v hrobě byl později pohřben i c.k. strážmistr Franz Seiler, který zemřel 16.4.1905. Od hrobníka se dozvěděl, že se jednalo o velitele dolnohbitské četnické stanice, což si následně ověřil i v Památníku jejich četnické stanice.

Hrob četníka Čeňka Růžka

Daleko zajímavější informaci se ale dozvěděl od místního faráře. Nedaleko místa nálezu kostry se totiž nachází na kamenném podstavci železný kříž, ke kterému strážmistr vykázal shromáždivší se zvědavce. Tento kříž byl zbudován na náklady Josefy Větrovské z Horní Líšnice a byl vysvěcen farářovým předchůdcem při pouti z Dolních Hbit na Makovou dne 25. května 1913. Paní Větrovská byla porodní asistentkou, a tudíž často musela chodit k nastávajícím maminkám do okolních obcí i ve večerní a noční době. Jednou při noční cestě se jí na polní cestě mezi Horní Líšnicí a Nepřejovem zmocnil neklid a strach. Když po čase opakovaně šla se svými vnuky večer polní cestou po kopci Divák tak spatřila vysokou postavu držící v ruce dlouhý prut, kterým v pravidelných intervalech švihala. Rozrušená babička se ptala svých vnuků, zdali viděli a slyšeli zjevení jako ona, ti však odpověděli, že nikoliv. Po několika metrech zjevení zmizelo a žena se opět uklidnila. Od té doby se tomuto místu v noční době raději vyhýbala. O svých vidinách se ale svěřila při zpovědi dolnohbitskému panu faráři a na jeho doporučení nechala na své náklady zbudovat kamenný podstavec, na který byl umístěn opuštěný kříž z místního hřbitova, který věnoval farář.

 K samotnému případu zavraždění četníka Růžka zjistil strážmistr Podskalský podrobné informace z Památníku četnické stanice Smolotely, které čítaly více než tři strany úhledného rukopisu psaného v němčině.      

Dne 8. prosince roku 1872 konal četník Vincenc Růžek z četnické stanice Smolotely denní obchůzku. Okolo 8. hodiny večerní opustil Nepřejov a vydal se polní cestou podél lesa zpět na četnickou stanici, kam se ale již nevrátil.

Druhého dne ráno našly děti jsoucí z Nepřejova do Dolních Hbit do školy v místě, kde se sbíhaly cesty tělo zavražděného četníka. O svém nálezu informovali obecního starostu a ten zajistil vyrozumění četnické stanice ve Smolotelích.

Vyšetřováním, kterého se účastnili i příslušníci četnických stanic v Příbrami a z Krásné Hory spadající již do politického okresu Sedlčany, a soudní komise okresního soudu Příbram bylo zjištěno, že krátce po 8. hodině večerní byl v Nepřejově slyšet výstřel. Dotyčný člověk se ale domníval, že se jedná zřejmě o pytláka nebo hajného, a tudíž mu nevěnoval pozornost.

Kromě toho bylo zjištěno, že 8. prosince 1872 došlo k vyloupení usedlosti v nedaleké obci Jelence, kterého se dopustila několikačlenná lupičská tlupa, již delší dobu sužující široké okolí.

Zřejmě právě na tuto tlupu narazil při své obchůzce četník Růžek a v urputném zápase s jejími členy byl zavražděn.

První kroky pátrajících četníků vedly k Františku Buchalovi žijícímu na nedaleké samotě Zelená Hora u Nepřejova, o němž se vědělo, že do lupičské tlupy také náleží. Buchal však nebyl doma zastižen.

Dále četníci navštívili Josefa Tatírka v obci Technič. K jejich velkému překvapení nalezli Tatírka s těžkým sečným zraněním na hlavě, které utrpěl při zápasu s četníkem a jemuž následujícího dne podlehl.

Pitva těla zavražděného četníka proběhla 11. prosince 1872 v márnici hřbitova v Dolních Hbitech a následujícího dne byl Vincenc Růžek za velké účasti četnictva, úřednictva okresního hejtmanství v Příbrami, příbramského okresního soudu a obecenstva pohřben. Velký kamenný pomník byl zbudován ze sbírky uspořádané četnickým důstojnictvem a mužstvem.

Postupně byli pro důvodné podezření z vraždy četníka Růžka a spáchání řady odvážných krádeží a loupeží vypátráni a zatčeni František Krotský ze Stěžova, Josef Boš a Anna Kalasová ze Zlákovic a Jan Lukeš z Dolní Líšnice. Všichni byli dodáni do vyšetřovací vazby u okresního soudu v Příbrami a následně do věznice zemského trestního soudu v Praze. Zde po několika měsících vazby spáchal Krotský v separaci sebevraždu oběšením na vlastním šátku. 

Vražda četníka Růžka se dokonce stala pro lidového básníka Matěje Třešňáka z Dolních Hbit námětem na Píseň o strašné vraždě která byla spáchána na četníku Čeňku Růžkovi, která byla spolu s patřičným obrázkovým doprovodem zpívána potulnými zpěváky na trzích.

Pátrání četnictva po Františku Buchalovi zůstalo zcela bezvýsledné. Naposledy byl viděn právě 8. prosince 1872 a zmizel beze stopy.

Nyní bylo nepochybné, že Buchal byl bránícím se četníkem Růžkem zasažen z ručnice a svému zranění podlehl. Jeho komplicové Buchalovu mrtvolu zakopali, aby zahladili stopy svého zločinu.

Právě Buchal se v místě svého pohřbení zjevoval Josefě Větrovské, která na farářovo doporučení při zpovědi nechala na místě zbudovat kříž.

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Vedoucí síla četnické pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Moravské Ostravě vrchní strážmistr Jan Julínek vyprávěl o případu manželské tragédie.

Četnická stanice Hrabová v politickém okrese Moravská Ostrava byla počátkem měsíce září 1929 vyrozuměna o zmizení manželů Kubečkových bydlících v podkrovním bytě v domě obecního starosty v Kunčičkách. Bylo o nich známo, že občas na několik dní odcestovali ke svým příbuzným, proto je dlouho nikdo nepostrádal. Sháňka po nich začala poté, když Kubečku začal shánět mistr vítkovických železáren, kde muž pracoval jako strojník, že František Kubečka již přes týden nedochází bez předchozí omluvy do práce. To byl důvod, proč se majitel domu a zároveň obecní starosta vydal osobně na četnickou stanici.

Velitel stanice vrchní strážmistr Antonín Hotový došel k názoru, že bude úplně nejlepší, přesvědčit se přímo v domě, zdali o Kubečkových neví někdo ze sousedů a vypravil se proto do Kunčiček.

Jelikož dotazy u sousedů nic nezjistil a dveře bytu byly zamčeny, nechal vrchní strážmistr násilím otevřít byt.

V bytě bylo vše zpřeházeno a na rozestlané posteli ležela mrtvola muže s rozťatou lebkou. Vzhledem k poměrně teplému počasí se již začala rozkládat. Jednalo se skutečně o Františka Kubečku.

O případu byla okamžitě telefonicky vyrozuměna pátrací stanice v Moravské Ostravě a tamní okresní soud byl požádán o vyslání soudní komise.

Ihned po příjezdu motorového kola pátrací stanice byla provedena prohlídka podkrovního bytu. Okolí postele bylo silně postříkáno krví a mozkem z rozbité lebky. Nebylo pochybnosti o tom, že v bytě došlo ke krutému zápasu. V sousední malé místnosti byla nalezena vražedná zbraň, zakrvácená sekera. Bylo na ní patrno, že byla narychlo a nedokonale omyta vodou. Nedaleko koupací vany ležela ženská košile a živůtek.

Soudní ohledání nemohlo říci více, než bylo na první pohled naprosto jasné. Soudní lékaři provádějící pitvu udali, že smrt nastala před 7 až 8 dny.

Nebylo pochybností, že hrůzný čin má na svědomí manželka Marie, která však byla neznámo kde. Na tomto manželském páru bylo zvláštní to, že mezi nimi byl věkový rozdíl jedenácti let, avšak s tím, že ženě bylo 39 let a muži pouze 28.

Po Marii Kubečkové bylo okamžitě zahájeno pátrání prostřednictvím fonogramu určeného okolním četnickým stanicím, ale byla hledána také u příbuzných obou manželů.

Ještě, než byl rozeslán již zpracovaný pátrací oběžník určený všem četnickým stanicím v širokém okolí, hlásila telefonicky četnická stanice Třebovice v politickém okrese Hlučín pátrací stanici v Moravské Ostravě nález mrtvoly neznámé ženy v řece u obce Hošťálkovice.

Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly

Na místě nálezu těla při ústí řeky Opavy do Odry byl již přítomen velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Antonín Schweidler. Po vytažení těla z vody bylo zjištěno, že se jedná o ženu středního věku, které již bylo po několika dnech ve vodě ve značném rozkladu. Na ruce ženy byl snubní prsten s monogramem „F.K.“ a datem „15.XII.1928“.

Domněnku, že se jedná o hledanou Marii Kubečkovou potvrdil jak pronajímatel jejich bytu, tak i příbuzní. S Františkem Kubečkou totiž skutečně uzavřeli sňatek dne 15. prosince 1928. Místo nálezu těla bylo deset kilometrů od jejich bytu.

Právě od příbuzných bylo zjištěno, že Kubečková se trápila tím, že je na rozdíl od jejího manžela mnohem starší a žárlila na něho, že se dívá po mladších a krásnějších ženách.

To byl zřejmě důvod, proč ho zavraždila a poté, když zjistila, co spáchala vykonala sama nad sebou spravedlnost.

Tuto domněnku potvrdilo jak soudní ohledání jejího těla, tak i následně provedená soudní pitva, během které na těle zemřelé nebyla zjištěny žádné stopy násilí a udali že tělo bylo ve vodě zhruba týden.  

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.