Přes třicet let na konci minulého století byl emeritní policejní rada pplk. JUDr. Miloslav Dočekal postrachem pražské galerky. Ani když – to už jako šéf oddělení loupeží kriminální policie – na zasloužený odpočinek, kartáčovat vrabce do parku nechodil, ale ale ve spojení s umělci jezdí přednášet po republice o bezpečnostní problematice, terorismu a drogové kriminalitě.
Svého času jsem měl tu čest s panem Dočekalem se několikrát setkat a tak trochu ho vyzpovídat. Krátce nato v neděli 17. ledna 2016 zemřel v nedožitých 75 letech.
Jak jste se vůbec stal policajtem?
Moje maminka chtěla mít ze mne doktora, kdežto já chtěl být hercem. Ale protože jsem v podstatě dobrodružná povaha, tak mne hned po vojně zlákala kriminálka a říkám upřímně, že kdyby mně bylo znovu dvacet, tak si nevyberu jiné povolání. Kriminalista pronikne do všech společenských vrstev a přičichne ke všem oborům lidské činnosti. Pozná zaplivané „čtyřky“ i skutečnou ‚hoch‘ společnost. Proto jsem do nóbl společnosti chodil v obleku s kravatou a do podsvětí v texaskách, abych mezi tu galerku zapadl.
Doktorem jste se nakonec stejně stal, i když ne lékařem, ale právníkem. A co divadlo?
On sám život i smrt je jedno velké drama. Dojde k vraždě a najednou se plazíte po kolenou, hledáte důkazy. Je to ošklivé, ale vy postupujete po tom řetízku k pachateli dveře od dveří, potkáváte a poznáváte obrovskou škálu lidí zbabělých, statečných i lhostejných. Za své praxe jsem měl docela zajímavé případy a vyšetřoval i krádež vzácných pláten z Národní galerie, a byl jsem vždycky nablízku i svému milovanému divadlu.
Divadlo zůstalo mou velkou láskou a dostávalo mne i ze stresů, kterými jsem trpěl, když jsem se třeba vracel od vraždy dítěte. To jsem zašel do Činoherního klubu, kde býval Pepíček Somr, a Jirka Kodet s Petrem Čepkem. Ti zlatí kluci mne vzali kolem ramen, sedli jsme ke klavíru, zpívali moravské písničky a ten hrozný splín ze mne spadl. Kdybych se ze žalu někde opil, bylo by mi druhý den hůř a měl bych kocovinu. Koncem sedmdesátých let jsem vystupoval jako host v Divadle Jiřího Grosmanna a tehdy ukradli na Vinohradském hřbitově z hrobu Jiřího Grossmanna jeho bustu a prodali ji do Sběrných surovin. Odtud ji koupil nějaký chlapík za neuvěřitelných pár halířů, my se k němu dostali na základě anonymu a on nám ji nakonec vydal. Když jsem ji před vyprodaným divadlem Slávkovi Šimkovi předával, dojetím málem plakal. No, a dnes už tu není ani Slávek!
Nějakého fantóma opery jste nehonil?
Kdykoliv se stal případ vloupání, krádeže nebo podvodu na nějakém kumštýři, posílali to vyšetřovat mně. Náš Maigret – plukovník Kalivoda – říkával: „oni mají jiný svět a ty ho znáš!“ Velkým zážitkem bylo, když jsem vyslýchal pana Wericha. Tehdy byli dva darebáci, kteří dělali vloupačky na staré Praze. Jeden byl na útěku, druhý s námi v autě a ukazoval nám, kde co vyloupil. Oni si nepamatují názvy ulic, ale ví, kde to bylo a perfektně ví jak to v tom bytě vypadá. My to pak šli ověřit a když to souhlasilo, bylo jasné, že to neudělal nikdo jiný. Přijeli jsme na Kampu a před vilou, kde bydlel Jan Werich, chodil policista. Náš pachatel se lekl: „Ježíšmarja, ten četník je tady k vůli nám?! Dyk my tam ukradli jen pár kytek. Vždycky, když jsme udělali ránu a měli prachy, šli jsme se ožrat a když přišel můj komplic domů, tak mu žena dala do držky. Proto jsme sem chodili natrhat kvítí a on když přišel domů, strčil je manželce. Ona sice nadávala, ale bití už nedostal.“ Naproti bydlel nějaký pan Havlíček, který je viděl a poslal Werichovi na chalupu telegram. Ten se vrátil, díval se zda mu něco neukradli a venku čekal policista jak to dopadne. Já jsem to šel uvést na správnou míru a měl trému, protože Werich měl přes sedmdesát, nedoslýchal, na všechno si stěžoval a byl vždy zásadně proti. Vyšlapal jsem točité schody a když mi přišel otevřít, představil jsem se a ukázal mu kovový odznak kriminální služby na řetízku. On ho chmatl, prohmatával a řekl: „To je pravé, že? To se nedá utrhnout?“ Pak mne pozval dál. „Pojďte dál, jinochu, mám tady nehorázný bordel, posaďte se!“ Bylo mi to trapné, ale nebylo kam. Říkám mu: „Mistře, mám v autě padoucha a on říká, že vám tady ještě s jiným padouchem trhali kytky.“ Werich zbrunátněl: „Kde máte toho hajzla? Já mu roztrhnu držku! Oni ty kytky netrhají, ale devastují a kurvy sem chodí do altánu, kdyby pětku daly na dlažbu, ale ony nedají nic.“ Podotknul jsem, že branka není uzamčena. „Už několikrát jsem žádal tu zkurvenou inštituci Há dvě Ó Bé, aby mi dali na branku nový zámek.“ „Mistře, snad Ó Pé Bé Há, ne?“ „Ona je to stejně blbá inštituce jako ta první. Zámek stejně nedali.“ Pak se optal: „Vy jste z eF Bí Aj?“ „Kdepak pane Werichu, z české kriminálky.“ Tak si ještě aspoň postěžoval: „Můj telefon má číslo tajné neboli důvěrné a furt mi sem volají nějací opilcové z hospod. Chtějí, abych jim říkal politický fóry a já pak mám z toho průser.“ Ptám se: „že jste pane Werichu ale to číslo někomu dal?“ „Jenom bábě hokynářce, aby mi zavolala až jí přivezou ertreple.“ „Asi se někde pochlubila a tak už není tajné,“ říkám.
To vypadá téměř na policejní idylku…
V dobách, kdy jsem dělal na vloupačkách a typických zlodějnách, tak když šel zloděj vykrádat byt, měl sebou pytlík s pískem, kterým v krajním případě majitele bytu bacil. Kdežto dnes, když zloděje překvapíte, klidně vás zastřelí nebo propíchne. A to už končí jakákoliv hra. Dříve syčáci policajta respektovali a zvláště kriminálka měla velkou vážnost. Kdysi jsem měl na starosti ten bordel na Václaváku – známý pajzl „5 P“, kde od vyhazovačů přes číšníky až po hudbu bylo všechno trestaný za krádeže, podvody a rvačky, tak jsem tam měl výsadní postavení a byl nedotknutelný, přestože tam k místnímu koloritu patřilo běžně pět rvaček za večer.
To jste byl vždycky takový frajer?
To víte, že ne! A ani po letech nezapomenu na svůj první případ – vloupačku do cukrárny. Měl jsem krásný velký notes a dělal machra. Kluci z místní kriminálky se potutelně usmívali, protože jsem jim nesahal ani po kotníky a pachatele stejně chytli oni. Ale člověk si musí narazit čumák. Později jsem už neměl notes, ale papírky po kapsách a žádné hogo fogo.
Dnes byste místo papírků měl určitě počítač…
Možná. Asi byste chtěl slyšet něco optimistického, ale já jsem velmi, velmi skeptický, když vidím jak nám zde před očima roste přímo šílená galerka, jak se rvou albánské a ruskojazyčné klany o drogový trh. Vstoupili jsme do Evropské unie, s ekonomikou budeme kulhat, ale v tomhletom budeme určitě zastávat jedno z předních míst. Přesto věřím, že vyroste nová generace čestných policistů, kteří budou své povolání brát jako poslání a budou hrozbou pro galerku i podsvětí. Ostatně, každý mladý člověk si může vybrat jednu ze dvou cest, buď tu dobrou, po které půjde až do konce života nebo tu druhou s perspektivou zamřížovaného sluníčka.
AUTOR: Vladimír Rogl
FOTO: Archiv, Petr Novotný FB
