Rubrika: OSOBNOSTI

O Aleši Cibulkovi jsem slýchávala od herečky Jiřiny Jiráskové, se kterou jsem se přátelila. Když spolu v jeho šestadvaceti letech poprvé moderovali předávání televizních cen TýTý, ocenila, že i před zraky pěti milionů diváků zvládl Aleš svou roli bravurně a bez roztřesených kolenou. Tak si ho za jeho profesionalitu, elán a pracovitost oblíbila, že mu hned druhý den zatelefonovala, aby mu řekla, že se jí po něm stýská. A právě onen telefonát odstartoval jejich úspěšnou divadelní spolupráci. I bez Jiřinky jsem však věděla, že Aleš je hvězda letící vesmírem.  Usmíval se z televizních obrazovek, i po rozhlasových vlnách šířil dobrou náladu a na pódiích v celé republice vyvolával u diváků salvy smíchu.  Radost a pozitivní energii rozdával na každém kroku.  Často jsem si říkala, že ho musím poznat osobně, ale čas plynul a nějak se nenaskytla příležitost. Až na oslavě narozenin Josefa Fouska v Českém rozhlase v Praze jsme se potkali. Aleš měl však plnou hlavu moderování, a tak jsme si setkání naplánovali na jindy.  Stejná situace se opakovala na stejném místě při oslavě narozenin Evy Pilarové.  Na Aleše jsem přes zástup gratulantů kývla na pozdrav a pak zaťukáním na ciferník hodinek mu naznačila, že jsem tentokrát v letu já. Do třetice jsme se potkali v předvánočním čase v Lysé nad Labem, kde jsem měla pokřtít svoji novou knihu.  Přiběhla jsem tam na poslední chvíli celá žíznivá a bez dechu. Pořadateli bylo na první pohled jasné, že mě spasí lok čehokoli, co teče, a rychle mi podal sklenku piva, protože nic jiného po ruce nebylo. Postavila jsem ji na stůl, abych si nejdřív odložila svršky, ale když jsem po ní konečně sáhla, už ji prázdnou držel v ruce Aleš Cibulka, který tam najednou stál, jako když spadne z nebe. I on byl hostem vánočního programu.  A také byl schvácený a zřejmě vyprahlý.  „Myslel jsem, že je to pivko volné.  Bylo mi ctí šlohnout vám ho,“ zatvářil se rozpačitě.  To byl okamžik, který odstartoval zase naši spolupráci.  Zahájili jsme ji tím, že se stal kmotrem mých právě vydaných pohádek. Mluvil o nich tak krásně a s takovou něhou, že teď, když o něm píšu, musím mu jeho komplimenty oplatit. Dělám to však s čistým svědomím, protože Aleš je takový pilný borec, který si zaslouží veliké uznání. Není náhoda, že jeho jméno každý zná. V roce 2016 se stal v anketě TýTý  třetím nejoblíbenějším průvodcem zábavných pořadů v Česku.  Je za ním opravdu velký kus práce. V televizi Nova moderoval Snídaně s Novou, v České televizi Dobré ráno s ČT a Kolo plné hvězd, pro děti zeměpisnou soutěž Batoh a Zlatý oříšek a pořad O češtině, na TV Barrandov uváděl soutěž Roztoč to, byl průvodcem společenského magazínu Můžu dál? a byl průvodcem talk show Sejdeme se na Cibulce.  Jeho hlas je známý například z rozhlasových pořadů Host do domu a moderoval i čtyři sta dílů pořadu Tobogan. Je také autorem řady knih.  Dvě životopisné věnované herečce Nataše Gollové se dočkaly opakovaných vydání.  I čtyři díly Černobílých idolů o prvorepublikových filmových hvězdách jsou úspěšné.  Na knižních pultech je už dvanáctý rok také Cibulkův kalendář pro pamětníky. „Sotva se tvému výkonu někdo vyrovná,“ řekla jsem uznale. „Každý tě musí za takové pracovní vypětí obdivovat.“ A pak jsem dopověděla: „Já si tě však vážím především za to, že jsi přiznal, jakou jsi za něj zaplatil daň.“ Jen potřásl hlavou. „Syndrom vyhoření. Odborně ‚burnout‘.  Ale naštěstí už jsem z těch zdravotních trablů venku.“  „Popsat je v knize Vyhořet může každý, to chtělo asi velikou odvahu,“ konstatovala jsem. „Napsali jsme ji s doktorem Radkinem Honzákem a Agátou Pilátovou, protože ta diagnóza postihuje stále více lidí.  Chceme, aby se pro ně stala vzkazem, že nemoc můžou zvládnout a že ji zvládnou, jako já nebo i všichni ostatní, co v knize své zkušenosti popsali.“  „Nebylo asi jednoduché vracet se k těm neradostným zážitkům,“ namítla jsem. Přikývl a pak se rozpovídal: „Musel jsem vše věrohodně popsat.  Je zapotřebí, aby pacienti rozeznali první příznaky a poté průběh té záludné choroby, aby byli připraveni na to, co je čeká,  aby je nic nezaskočilo. Proto jsem hned v úvodu knihy napsal svoji zkušenost: Připadáte si jako hadrová panenka, ležíte, civíte do stropu, nemůžete číst ani sledovat televizi, vše, co do sebe vpravíte, dříve nebo později vyzvracíte. Všechno je složité. To, co jste ještě včera zvládli levou zadní, je dneska neřešitelný problém. Když vám pípne mobil, máte chuť ho rozdupat.  Neuděláte to ale, protože ani nemáte sílu po něm sáhnout.“ Pak se na vteřinu zamyslel a dopověděl: „Musí však najít sílu hledat pomoc. A musí přijít včas.“ Aleš tu sílu našel. Ono strastiplné období má za sebou.  Zase se usmívá z televizních obrazovek, po rozhlasových vlnách šíří dobrou náladu a na pódiích v celé republice vyvolává u diváků salvy smíchu.  Radost a pozitivní energii rozdává na každém kroku.  Je hvězda, která jasně září a která lidem, co to potřebují, ukázala cestu.

 Aleš Cibulka

 

Syndrom vyhoření  který postihuje stále více lidí, je spojen s životním chaosem. Moderátor Aleš Cibulka, mezzosopranistka Dagmar Pecková a sportovní reprezentantka Olga Šípková v knize otevřeně přiznávají jak je maximální pracovní nasazení přivedlo do pekel, ale   zároveň  se dělí o své zkušenosti  jak se s touto zákeřnou diagnózou vypořádat. Téma po odborné stránce zpracovali MUDr. Radkin Honzák a publicistka Agáta Pilátová.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Aleš Cibulka FB

Žádné vystoupení (televizní nevyjímaje) svérázného protagonisty vibrační skupiny Šum svistu Daniela Nekonečného se nikdy neobešlo bez barevných ohňostrojů, exotických zvířat, krásných spoře oděných dívek a artistických prvků. Stejně tak nikdy ho ani na chvíli neopustil  zářivý úsměv jeho věčně usměvavou tvář.  Bohužel, v březnu to už bude rok, kdy odešel  z tohoto světa do světa kosmického ke svým  bohům, jejichž byl miláčkem i velvyslancem na naší Zeměkouli.  Našim čtenářům proto nabízím jeden z jeho posledních rozhovorů.

Úsměv Daniela Nekonečného neopouštěl ani na chvíli, kdy jsme spolu seděli v jedné z jeho oblíbených hospůdek poblíž košířské Kavalírky. Tehdy se právě se vrátil z Havaje a myšlenkami už byl pro změnu  kdesi v jižní Americe.

Když tak sleduji Vaše vystoupení, říkám si, zda mají tyto čtyři prvky – ohňostroje, exotická zvěř, děvčata a artistika –  Vašich vystoupení společného jmenovatele?

Možná se tomu budete divit, ale všechny tyto prvky  mají hluboké kořeny už v ranném dětství. Když si náš učitel tělocviku všiml, že dělám veletoče snad na každém nářadí,   chtěl  ze mne  udělat přeborníka ve skákání na trampolíně a musel jsem proto povinně chodit na dobrovolnou tělovýchovu. Paradoxně se z pana učitele stal léčitel a psychotronik a já místo na trampolíně skáču na jevišti.

A ohňostroje jste měli v chemii?

To sice ne, ale chemie mi skutečně seděla a z vlastní iniciativy jsem si v prádelně zařídil laboratoř, která na svou dobu a mé skromné finanční možnosti byla špičkově vybavená. Mou specialitou byly dýmy všech barev a také petardy. I po letech si myslím, že když se z naší prádelny ozvala ohlušující kanonáda, museli si nutně sousedě myslet, že došlo k revoluci. Barevným ohňům a rachejtlím jsem zůstal věrný dodnes, stejně tak uctívám  boha ohně Aginiho, který zůstal mou věčnou inspirací. .

Teď už pomalu věřím, že jste byl určitě členem přírodopisného kroužku…

Nejen to, ale chodil jsem do pionýrského oddílu Vatra, což byl ve skutečnosti tajný skautský oddíl, kde nás učili lásce k přírodě a všemu živému. Protože se toulávám po exotických krajích, jsou i zvířata, která mám ve svém minizvěřinci a se kterými tančím, vesměs exotická. Ostatně, v Brdech lev ani leopard běžně neběhají. Ale mou velikou láskou jsou delfíni, vlastně spíš delfínice. S jednou z nich jsem chtěl dokonce uzavřít registrované partnerství.

Počkat, já myslel, že jste spíš na děvčata!

To víte, že ano. A vidíte, i můj vztah k vívkám má svůj původ v dětství. To mne jednou poslali na mezinárodní pionýrský tábor do eN-Dé-eR, kde jsem se stal miláčkem všech německých pionýrek. Ty mne naučily nejen  líbat, ale jednomyslně mi udělily i titul táborového Don Juana.

S kým tedy raději tančíte?

To víte, já vám něco řeknu a rozházím si to buď s děvčaty nebo se zvířaty. Potěšení můžete najít v náruči dívky i v objetí divoké kočky, otázkou zůstane, co je nebezpečnější. Všechno to jsou kočky s hebkou srstí, která svádí k pohlazení. Od sebe se liší vlastně jen počtem nohou a já v eufórii stejně nevnímám zda mi do ucha šeptají milá slova nebo předou či vrčí.

Co jste všechno už ve svém životě dělal?

Prožil jsem toho v životě tolik, že se pomalu  přibližuji hodnosti brouka Pytlíka, který všude byl a všechno zná. Svým studiem a druhy zaměstnání se ovšem daleko  více podobám mravenci Ferdovi, protože jsem dělal skoro vše – co může člověka od kolébky až po truhlu potkat. Studoval jsem průmyslovku i herectví na DAMU, pracoval jako havran v pohřebním ústavu a dokonce jsem působil i na gynekologii.

Jak tuto svou univerzitu života uplatňujete v praxi?

Všechny své životní zkušenosti teď zúročuji v renesanční symfonii vibrační skupiny Šum svistu. Naše muzika je vlastně jistý druh hudebního esperanta a často o sobě říkáme, že jsme velvyslanci této zeměkoule pro mezigalaktické festivaly, na kterých bychom reprezentovali Zemi, protože ve své náruči obsahujeme všechny hudební sféry a etnické vlivy všech kultur, nejen přírodních národů, přestože u nich jsou kouzla a magie snad nejvíc koncentrována. S magií velmi úzce souvisejí i ženy, o kterých jsem se už zmiňoval, a zvláště jejich půvaby. Líbí se mi krasavice v Egyptě, Thajsku i v Africe či na Havaji bez rozdílu barvy pleti a národnosti a rozhodně se nevzdávám rozkoší které nabízejí. Taková masáž je přece jednou z nejkrásnějších relaxací. Mohu se pochlubit, že když loni v Acapulku proběhl celoplanetární křest mého nového cédéčka Best Of…, o kterém se říká, že má přímo  afrodiziakální účinky, zúčastnily se ho nejkrásnější ženy z celého světa. Temperamentní  bronzově opálené  Brazilčanky, tajemné ženy z harémů, svůdné holky z Benátek i stoprocentní kočky z Trinidadu.

Vida, Acapulco. Nemáte právě tam svého kamaráda šamana?

Vy myslíte určitě starého dobrého čaroděje Tezcatlipocu!  Toho jsem tam opravdu navštívil v jeho horském sídle a tentokrát mne zasvěcoval do tajů čarodějných lázní a jeho tři  mladé vnučky, které jsou docela nadějné kouzelnice, mne zase zasvěcovaly do všech druhů rozkoší co na světě existovaly, existují a existovat vždycky budou a do tajemství magie lásky. Takže jsem okusil všeho plnou mírou, abych vše mohl předávat dál a prozrazovat to i našim miláčkům na našich koncertech a karnevalech.

Mozart říkal, že mu rozumějí jeho Pražané. Kdo rozumí vám?

Mají nás rádi posluchači středního věku, ale i děti a mládež nebo lidé jak se říkávalo – dříve narození. A jsem přesvědčen, že nám i dokonale rozumí. Člověka upřímně potěší, když vás starší paní chytne za rukáv a důvěrně osloví, že se jí líbíte  nebo celá rodina se na nádraží vyjádří, jaká že ta naše vystoupení mají švih a šarm. Tyto ohlasy mi potvrzují, že promlouváme ke všem lidem bez rozdílu rasy, národnosti i  věku.

Vy dovedete zřejmě najít rozkoš všude…

Jistě, jsou situace půvab postrádající, ale i u zubaře můžeme najít perličku rozkoše ‚před‘ a ‚po‘. Neuznávám šedivé ani smutné dny a každý životní okamžik přeměňuji v euforii a stav rozkoše. Věřím, že životodárnou silou, občerstvením, osvěžením a nadějí všech lidí i ostatních bytostí na této planetě – je určitý řád. Věřím, že pokud zachováme přízeň všem bohům, kteří tuto planetu a celou galaxii řídí, zachovají všichni bohové přízeň i nám. Nebude pak třeba se hádat a vést náboženské války o to, který bůh je lepší nebo silnější. Všechny bohy miluji a všichni milují tím pádem i mne.

 

 

Autor: Vladimír Rogl

Foto: Vladimír Rogl

V Olomouci mám kamarádku Álu a ta má bratra, se kterým mě seznámila.  Léta jsem ho znala z rozhlasu a také z televizní obrazovky, stejně jako velká část národa, která miluje humor.  Český básník, překladatel z angličtiny a slovenštiny, nakladatelský redaktor, kulturní publicista, scenárista a moderátor Ivo Šmoldas mě nezklamal, když jsme se potkali v galerii Mona Lisa na olomouckém Horním náměstí.  Tvářil se sice jakoby nic, ale v očích mu šibalsky hrálo.  „Tak jsme se potkali – a právě v Olomouci,“ podal mi ruku.  „Předpokládala bych, že je to vaše rodné město.  Celé dětství a studentská léta jste tu prožil, pokud vím.   Proč tedy Prostějov? Nevloudila se vám do životopisu chybička?“podivila jsem se. „Chybička se vloudila, když v olomoucké porodnici zrovna malovali. Tak mi nezbylo než spatřit světlo světa ve městě, kde se ale narodili jiní machři. Třeba básník Jiří Wolker, taktéž tenistka Petra Kvitová nebo Otto Wichterle – vynálezce kontaktních čoček.“ „Vy jste ovšem taky zdatný sekáč,“ řekla jsem upřímně.  Očividně ho to pobavilo.  „Druhdy už mi to někdy někdo sdělil.“  „To přece není žádná novinka,“ ujistila jsem ho. „Dokážete hravě zaplnit a rozesmát hlediště v celé republice. Ten osobitý a originální styl humoru lidi milují. Pohotové a vtipné reakce na dotazy diváků, smršť historek a postřehů ve vašem podání je pokaždé fascinující.“ Zamyslel se. „Je sice pravda, že bavím národ svým tlacháním, ale  že mám předpoklady být pohotový a vtipný, tím já bych si tak jistý nebyl.  Čekám vždycky, že mi v hlavě zajiskří, že přijde myšlenka, a když otevřu klapačku, že ze mne něco vypadne.  Pokaždé pak stojím v úžasu, co je mi díky tomu řečnění z fleku dopřáno.“ Ivo Šmoldas však neinterpretuje nějaký laciný humor.  V podtextu jeho vyprávění je mnoho podnětů k přemýšlení.  „Vaše specifická čeština je nenapodobitelná,“ řekla jsem s obdivem. Pokrčil rameny: „To bych netvrdil.  První šok ze své mluvy jsem měl v počáteční pubertě. Otec přivlekl domů kotoučový magnetofon SONET DUO a já hned pojal nápad nahrát si na pásek svůj hlas.  Když jsem si pak nahrávku pustil, ozvalo se něco strašlivého. Co to je, co to dělá, co z toho magneťáku leze za zvuky? Byl jsem zděšen.  To seš ty, řekla mi ségra. Nejradši bych se neviděl.  Copak se dá s takovou mluvou žít?  Nakonec jsem se s tím svým projevem smířil a řekl si, že se vlastně nemusím poslouchat.“ Rozveselilo mě to. „Dnes vás poslouchá kdekdo.  Je to krásná práce, bavit lidi.“ Přikývl: „Moje představa kdysi ale byla vybrat si povolání, co vyžaduje opravdovou odvahu, tak jsem chtěl být učitelem. Nakonec jsem zjistil, že tolik odvahy přece jen nemám.“ Potom mi sdělil, že po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nastoupil do nakladatelství Český spisovatel a pak i další jeho cesta vedla světem knih. „A co nakonec odstartovalo vaši uměleckou kariéru?“ nešlo mi do hlavy. „Prý hrajete i divadlo.“ Pozvedl obočí:  „Předstírám herectví ve dvou inscenacích.“  „A jak to všechno vlastně začalo?“ zvědavost mi nedala. „Mezi kašpary a komedianty jsem byl zavlečen Halinou Pawlowskou, se kterou se znám léta,“ pustil se do vyprávění.  „Je veskrze optimistická, a tak měla kuráž pozvat mě před kameru do svého pořadu Banánové rybičky.  Nejdřív jsem to kategoricky odmítl, ale když mi z produkce sdělili výši honoráře, tak mi nezbylo než se překonat, protože, jak je o mně všeobecně známo, tříská se mnou lakota.“ „To byl ovšem podařený start. Následovaly další pořady,“ podotkla jsem.  „To bylo tím, že jsem si nevzpomněl na své rodiče, kteří mně říkali, nepitvoř se pořád, nebo ti to zůstane. A tak mi to zůstalo,“ rozhodil ruce. „Nemám být tak zapomnětlivý.“  „Tomu nerozumím,“ přiznala jsem. „Tvrdíte, že si nikdy nic nepamatujete, že jste líný, hamižný, pomalý, proč to?“  Zamyslel se sotva na vteřinu a sdělil mi: „Když se člověk dokáže kvalitně pomluvit, vezme vítr z plachet těm, kteří by to udělali amatérsky a špatně.“ „To je teda argument,“ rozesmála jsem se.  „Tak co umíte skvěle? Co vás ještě nadchlo?“ vyzvídala jsem.  „Nic nedělat,“ zatvářil se pohodově. „To dělám rád.  Takové blaho si dopřávám o prázdninách na chalupě v jižních Čechách. Jenže naskočit pak zase do procesu, to je svízelné, avšak potřebné.“ Pak pozvedl významně ukazovák: „Také kouřit cigára mi šlo. A bůh ví, že to jsem nikdy neodbejval.  Až do chvíle, kdy se mi zjevil Kalousek.“ „Cože?“ nevěřila jsem. „Na televizní obrazovce,“ vysvětlil mi.  „Oznámil, že na tabák zvyšuje spotřební daň.“  Na vteřinu se odmlčel, aby mi pak barvitě ten zážitek popsal:   „Tak tohle už je úplná nenažranost, řekl jsem si. Co já vám za ta léta nasypal peněz a pořád nemáte dost?  Tak jsem se neudržel a z plných plic jsem mu přes tu televizní obrazovku řekl: Chceš-li moc, nedostaneš nic. Tedy vlastně jsem mu ještě řekl, co z mé strany tak akorát dostane.  Cigarety hned letěly do pryč a šlus.“ Poslouchala jsem ho a ani na vteřinu nezapochybovala, že to bylo jinak. „Jste skvělý vypravěč,“ musela jsem uznat. „I s kolegy na pódiu však perlíte. Jak si je vybíráte?“ zajímalo mě. „Vybírám si ty hodně mluvné,“ přiznal.  „První otázkou je narazím jako sud a pak už to z nich jde samo.  Mnohdy se stane, že já, ač notorický nesportovec, musím nakonec zvládat skok do řeči.“ Skvěle jsem se bavila.  Když jsme se loučili, pan Ivo Šmoldas řekl: „Bylo mi potěšením.“  „A co teprve mně,“ řekla jsem já a už se viděla na jeho večerním olomouckém představení.

 

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Český rozhlas Dvojka

Clark Gable

… americký filmový herec, představitel dobrodruhů a romantických hrdinů, hvězda časné éry zvukového filmu, se narodil 1. února 1901 v Cadizu, Ohio. Matka mu zemřela, když mu bylo sedm měsíců. V šestnácti letech opustil střední školu a začal pracovat v továrně. Po svém rozhodnutí stát se hercem vystřídal několik divadelních společností, ale poté znovu pracoval jako prodavač a dělník. V roce 1924 příšel do Hollywoodu za finanční podpory divadelní ředitelky Josephine Dillonové, která byla o více než 10 let starší než on a stala se nejen jeho manažerkou, ale i první manželkou. Zpočátku hrál malé role, vrátil se dokonce načas zpět k divadlu, ale v roce 1930 podepsal smlouvu s MGM a v následujících letech přijal několik filmových rolí, které z něj udělaly megastar a zajistily mu titul „Král Hollywoodu“. Ve filmech byl nejčastěji obsazován do rolí westernových hrdinů (Malovaná poušť, Volání divočiny, Mustangové), svůdců žen a dynamických mužných typů (Svobodný duch, Vzpoura na Bounty, Tekuté zlato). Za roli ve filmu Stalo se jedné noci, kde hrál reportéra sledujícího dědičku miliónového bohatství, získal Oscara. K dalším vrcholům jeho tvorby patří postava R. Butlera ve filmu Jih proti Severu podle románové předlohy M. Mitchelové. Gable byl pětkrát ženatý. Jeho třetí svazek s herečkou Carole Lombardovou, byla údajně nejšťastnější epizoda v jeho osobním životě, ale skončila její smrtí při letecké havárii v roce 1942. Jeho druhou manželkou byla Texasanka Marie Franklinová, čtvrtou Sylvia Lady Stanley a pátou Kathleen Williamsová, matka Gableova posmrtně narozeného syna. Jeho posledním filmem byly Ztracené existence. Gable zemřel 16. listopadu 1960  na  infarkt v Los Angeles a je pohřben na hřbitově v Glendale, Kalifornie, vedle jeho milované manželky Carole Lombardové.

 

Jan Werich

… český herec, dramatik a prozaik, se narodil v Praze 6. února 1905. V letech 1924 až 1927 studoval práva na Karlově univerzitě, ale od roku 1927, kdy napsal s Jiřím Voskovcem Vest pocket revue, ovlivněnou dadaistickou poetikou, se začal věnovat divadlu profesionálně. Pro Osvobozené divadlo napsali společně řadu satirických revuí (Smoking revue, Sever proti Jihu, Premiéra ,Skafandr,Golem, Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora a další), ve kterých vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující originálním slovním humorem generačně spřízněné publikum. Hrál také v celé řadě filmů (Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám). Po uzavření Osvobozeného divadla emigrovali Werich, Voskovec i Ježek do USA. Po 2. světové válce se po návratu do vlasti pokusil s Voskovcem obnovit Osvobozené divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro politickou satiru vhodné. Působil v řadě pražských divadel (v letech 1956 – 1961 byl ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour) a v televizi (Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). V 60.letech vydal cestopisné reportáže (Italské prázdniny) a variace na pohádkové motivy (Fimfárum). Pro podporu demokratizačního procesu 1968-1969 byl v době normalizace eliminován z české kultury: filmy v nichž hrál se nesměly promítat a jeho jméno se nesmělo objevit ve sdělovacích prostředcích. Změna v tomto oficiálním postoji nastala poté, co podepsal v lednu 1977 takzvanou Antichartu. Jan Werich zemřel v Praze 31. října 1980.

 

Elizabeth Taylorová

… americká herečka a vývojářka voňavek a parfémů, jedna z velkých hollywoodských hvězd stříbrného plátna 20. století, dvojnásobná držitelka ceny Americké filmové akademie Oscar, která se stala jedním z filmových sex-symbolů své doby.  Narodila se 27. února 1932, Hampstead Garden Suburb, Londýn, Velká Británie. V době jejího dospívání se o ni začala zajímat média, což se projevovalo zejména spekulacemi o zásnubách s mnoha známými lidmi. Prvním z nich byl Glen Davis. Skutečným prvním snoubencem byl až William Pawley ml., se kterým se zasnoubila v červnu 1949. Na podzim téhož roku však bylo zasnoubení zrušeno. Na novinové články o druhém zrušeném zasnoubení a střídání mužů reagovala slovy: „Kdybych byla taková, jak mě vylíčili, nenáviděla bych se.“ Mezi její nejvýraznější role patří Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše, titulní role v Kleopatře, Angela v Místě na výsluní, dětská role Velvet ve filmu O velkou cenu, zkrocená Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Během svých manželství se věnovala zejména mateřství, filmování odsunula stranou. Kvůli Lizininým zdravotním problémům (mimo jiné plicním obtížím a anémii) se natáčení filmu Kleopatra dlouho odkládalo. Zde potkala Richarda Burtona, pozdějšího manžela, se kterým natočila celkem 11 filmů. Během kariéry Liz Taylorové byl její osobní život předmětem neustálé mediální pozornosti. Byla vdaná osmkrát za sedm mužů, dvakrát za Richarda Burtona, shromáždila jednu z nejdražších soukromých sbírek šperků na světě. Po mnoha letech zdravotních potíží zemřela na srdeční selhání  23. března 2011, ve věku 79 let.

 

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová

FOTO:    www.birthday.wz.cz, FB

Zítra si připomeneme výročí, kdy nás 27. ledna 2006 navždy opustil filmový režisér Antonín Moskalyk. Pan režisér Moskalyk odešel ve věku 75 let uprostřed práce na třetí sérii úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky, kterou mu zákeřná nemoc nedovolila dokončit. Dovolím si na stránce Artstar V.I.P. připomenout toto smutné výročí a uvést pár svých osobních vzpomínek na muže, kterému se podařilo rehabilitovat neprávem očerňované četníky.

František Švihlík a Antonín Moskalyk 

Pracovní název seriálu o četnících, s nímž jsem v roce 1992 oslovil režiséra Antonína Moskalyka, byl Případy z pátrací služby. Pan režisér si se zájmem přečetl nejen námět s názvem Případy z pátrací služby, ale i mojí diplomovou práci o vývoji organizace československého četnictva. Živě se zajímal o reálie z četnického života a ostatní materiály, které jsem nashromáždil v rámci zpracování své diplomové práce. Takto začal vznikat televizní seriál, jehož realizace se ujalo v roce 1996 brněnské studio České televize. Po úspěchu vyvolaném odvysíláním první série seriálu a oživením zájmu o československé četnictvo jsem se rozhodl pro psaní knížek o četnících v nichž se snažím přiblížit čtenářům více reálie o četnickém sboru a jím vykonávané pátrací službě. Hned pro první díl takzvané Trilogie z pátrací služby jsem použil pracovní název seriálu: Případy z pátrací služby a popisuje zde na konkrétních případech historii četnické kriminalistiky. Mezi kmotry knížky o četnících nemohl samozřejmě chybět pan režisér Moskalyk.

Antonín Moskalyk uprostřed coby kmotr knihy Případy z pátrací služby

Druhý díl trilogie nese název Veselé příhody z pátrací služby a jejím kmotrem byl opět pan režisér Moskalyk, který napsal ke knize následující předmluvu:

„Když mě pan plukovník JUDr. Michal Dlouhý požádal, abych napsal několik řádek k jeho nově chystané knize, udělal jsem to velice rád. Už proto, že si ho velice vážím jako člověka i jako vysoce erudovaného odborníka. Naše spolupráce na seriálu Četnické humoresky byla vynikající; vždy znalá věcí týkajících se života a fungování četnictva, precizní v detailech, ochotná přispět k autenticitě prostředí, okamžitá, co se týče dodávání informací a v neposlední řadě nezastupitelná pomoc při kontrole scénářů z hlediska dobových reálií. Pan plukovník Dlouhý je obzvláště čestný, pracovitý a uvážlivý člověk. Proto ho mám velmi rád a náš vztah je dnes, mohu to skromně říci, víc než pracovní. Přeji mu mnoho úspěchů v další jeho záslužné činnosti a mohu ho ujistit, že má ve mně velkého obdivovatele. Antonín Moskalyk“.

Antonín Moskalyk při křtu knihy Veselé příhody z pátrací služby

Na sklonku svého života byl režisér Antonín Moskalyk v rámci udílení cen Tý Tý za rok 2004 uveden do filmové Síně slávy.  Příštího ročníku soutěže, kde byla seriálu Četnické humoresky udělena cena Tý Tý za nejúspěšnější televizní seriálu roku 2005 se bohužel již nedožil… Tuto cenu jsem měl tu čest přebírat spolu s jeho dcerou scénáristkou a režisérkou Pavlínou Moskalykovou Solo a již zesnulým dramaturgem Josefem Souchopem.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.,  archiv – Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus

 

Honza Nedvěd –  jeden z nejúspěšnějších českých folkových písničkářů. Když slavil padesátiny s bratrem Františkem 21. června 1996 na koncertě století, jak bývá někdy označováno jejich legendární vystoupení na pražském Strahově, zpíval sedmdesáti tisícům lidí.  Koho by napadlo, že kdysi na jejich prvním koncertě v Malostranské besedě je poslouchalo sedmnáct diváků? Od té doby však uběhla řada let a Honza je vyplnil pilnou prací. Komponoval, psal texty a zpíval. Za svou uměleckou kariéru napsal tolik písniček, že je sotva někdo přesně spočítá. Některé doslova zlidověly.  Oblíbili si je posluchači a interpreti všech věkových kategorií. Já si ale oblíbila nejen jeho písničky, ale samotného Honzu. Už je to dlouho, co jsme se spřátelili. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se vypravila napsat s ním rozhovor v jeho soukromí, abych poznala prostředí, kde své písničky skládá. Uličky pražského Spořilova byly tiché a přívětivé. V pondělním dopoledni jsem stoupala přes malé náměstíčko nad bílým kostelem pod jemně zelenými břízami k domku, kde tehdy bydlel, a představovala jsem si, jak tady kdysi v dětství řádil ve dvou klukovských partách, jmenovaly se Divišáci a Jindráci. Honza nejprve otevřel malou branku u zahrádky a potom svou širokou náruč a srdečně mě objal, aby mi dal najevo, nejen že jsme kamarádi, ale že ho má návštěva těší. Když mě pozval dál, mezi dveřmi pokoje v přízemí jsem uslyšela své srdce – tak mě zasáhl okamžik, že vstupuji do Honzova dětství a mládí, protože krásné předměty, které byly součástí oněch prostor, tu dobu připomínaly.  Honzovy oči se smály za skly brýlí ještě víc než kdykoliv jindy, neboť si toho mého okamžiku překvapení povšimly. Hned se zaradoval, snad byl přímo nadšený, že jsme takové spřízněné duše, že oba v dnešní přetechnizované době obdivujeme věci, které už jsou dávno za svým zenitem, a přesto, nebo právě proto o nich mluvíme s úžasem a obdivem. Loutky, obrázky, soška Panny Marie, hodiny schwarzwaldky které zní jako andělský chorál, knihy v obrovské knihovně, vyrovnaná předpotopní rádia na polici, dvě panenky s porcelánovými hlavičkami, které jako by právě vyšly z bílé zdi, a krb, ve kterém plápolaly ostny plamínků. Sedli jsme si na pohovku pod oknem, do kterého jukalo nízké slunce a Honza ukazoval rukou, stejně jako zámecký průvodce ukazuje na největší klenoty, a můj pohled ten jeho pohyb sledoval, jako střelka kompasu sleduje stále severní světovou stranu. Jeho ukazovák se zastavil na jednom ze starých přístrojů a Honza se rozpovídal: „Nepopsatelné prožitky ve mně vyvolává právě toto rádio na krátké, střední a dlouhé vlny s magickým zeleným okem, které u nás doma pořád hrálo,“ řekl a mně se zdálo, že ještě dnes slyší jeho zastřený zvuk. „Vlastně mě spojovalo nejen s hudbou a slovem, ale s celým světem, protože z něj jsem se vždycky doslechl, kde se co děje.  Umínil jsem si, že se jednou do toho světa vydám, abych všechno zažil a spatřil na vlastní oči. Chtěl jsem třeba vidět Krétu.“  Honza si okamžitě přečetl v mých očích otázku, zda si své přání někdy splnil, a ukázal na obraz Krista na stěně před námi. „Šel jsem na Krétě uličkou obchůdků a najednou vidím tenhle obraz. Tak toho Krista bych chtěl, říkám si. Kolik stojí? Zeptal jsem se prodavače. A on mi řekl hrozně velkou sumu, snad dva tisíce. To je hodně, zesmutněl jsem. Prodavač chtěl okamžitě vědět, kolik bych byl ochoten zaplatit. Tak pět set, přiznal jsem.  Zamračil se a udělal rukou zamítavé gesto. Pod tisíc nejdu! Najednou jsem měl pocit, jako když v kostele vykrádám pokladničku. Připadalo mi to tak symbolické, jak se lidé hádají, kolik je kdo ochoten za Krista Nazaretského zaplatit. Já už ten obraz nechci, vyjelo mi z pusy.  Vždyť se tu nad tím Kristem hádáme jak ti dva zbrojnoši na Golgotě. Prodavač se zarazil. Já vám ho dám zadarmo. A já řekl: Já bych vám dal tedy ty dva tisíce. Nakonec jsem si obraz odnesl asi za osm stovek.“ Vzápětí Honza ukázal bradou ke dveřím: „Mám tady ovšem i protipól.“  Uviděla jsem tam dřevěnou loutku starého čerta. Zdálo se mi však, že není zlý. Dokonce se trochu usmíval. „Objevil jsem ho v depozitáři plzeňského Špalíčku. Můj kamarád Bohouš, loutkář, mi nechal vyřezat úplně přesnou kopii. Řezbářka, co čerta stvořila, mu dokonce dala nejenom vnější, ale i takovou zvláštní vnitřní patinu. Občas si ho posadím proti sobě a říkám, že mu na ten jeho úsměv neskočím, protože sice věřím, že by mi dal víc než Bůh, ale jen materiálně. Jenže já mám rád duši. Tu v lidech, i tu ve věcech, kterou jim vdechli zase lidé, když je kdysi dělali.“ Honza to vykládal tak procítěně, že mě ani nenapadlo přerušit ho. „Snad proto mám ty věci rád,“ pokračoval. „Na nic si nehrají, netváří se neupřímně, prostě jsou, existují tu se mnou.“ Pak se rozhlédl kolem sebe: „Všechno, čeho se tady dotkneš, každý předmět, každá věc, má svou historii a ta historie doplňuje můj současný život.  Přál bych si návaznost těch starých věcí na nové, ale tuším, že to není možné.  Jednou se prostě člověk probudí a uvědomí si, že čas je nevratný.  Došlo mi, že tátu s maminkou si vzal  navždy pánbůh, že už neuvidím, jak Wabi Ryvola popíjí svoji whisky, protože nežije, nepotkám nikdy Masaryka, nepodám ruku Seifertovi, neuchopím to, co mi proklouzlo mezi prsty.  Život plyne jako řeka, kterou také nezastaví ani největší přehrada světa, a přináší i slzy i radost.“ Honza ví, o čem mluví. Zažil veliké úspěchy, ale také kruté pády, poznal štěstí i smutek, hojnost i nedostatek. Dlouho bojoval s vážnou nemocí. Nakonec nad ní vyhrál.   Opět se se svou kytarou vrátil na pódia. Je to takový pasáček hvězd se silou buldozeru.

Jaroslava Pechová a Honza Nedvěd

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  archiv Jaroslava Pechová, FB Honza Nedvěd

 

 

 

 

Kdo by neznal pana profesora MUDr. Pavla Pafka, DrSc., emeritního přednostu III. chirurgické kliniky pražské FN Motol.  Významný hrudní chirurg se stal mediálně známým v roce 1996, kdy operoval prezidenta Václava Havla. O rok později provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České republiky. Za operačním stolem stojí už bezmála šedesát let. Odoperoval přes 13 000 pacientů. Mnohým zachránil život. Do toho mého vstoupil před pěti lety – a to byl pro mne nezapomenutelný okamžik.  Ne že bych si setkání s jeho skalpelem raději neodpustila, ale tehdy mi došlo, jak pravdivé je rčení: všechno zlé je k něčemu dobré.  Jsem ráda, že jsme se seznámili blíže. Taková setkání mě nejen inspirují, ale především  velmi obohatí.  Uchvátil mě svou moudrostí, klidem, laskavostí, smyslem pro humor a  obrovskou vitalitou.  Denně plave, běhá nebo jezdí na kole. Ročně ujede asi tři tisíce kilometrů. Je zdatný turista, lyžuje, jezdí na kolečkových bruslích, vesluje. Svými sportovními výkony by strčil do kapsy kdejakého mladíka.  Říká se o něm, že má zlaté ruce, ale já se přesvědčila, že má především zlaté srdce.  Naše setkání nejsou častá, zato nezapomenutelná.   Pokaždé mi rozsvítí den.  Vždy si z nich odnáším víru, že s takovými lidmi, jako je pan profesor, má svět naději.  Už při mém pobytu v motolské nemocnici jsme si vyměnili svoje knížky.  Já mu dala šesté vydání Zpátečního lístku do posledního ráje Oty Pavla, protože mi prozradil, že Ota Pavel je jedním z jeho oblíbených spisovatelů.  Mně pan profesor věnoval knihu Šlo to skoro samo.  O svém osobním i profesním životě v ní vypráví s úsměvem a nadhledem. Přečetla jsem ji velmi pozorně a doslova jedním dechem. Mohla bych tedy sypat z rukávu, jakými cestami se ubíral z rodné Bratislavy do naší metropole, kde v roce 1963 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, a později své lékařské znalosti a zkušenosti posbíral i v zahraničí, pracovní stáže absolvoval mimo jiné v New Yorku, Pittsburghu, Torontu, Moskvě, Lipsku a Uppsale.  Desítky let navrací pacientům zdraví.  Od prezidenta Miloše Zemana přijal v roce 2013 medaili Za zásluhy a před čtyřmi lety byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu. „Proč jsem si vybral chirurgii?“ zopakoval při našem prvním rozhovoru moji otázku. „Protože je to akční obor.  Do týdne vidíte, zda jste pacientovi pomohl, nebo ne.  To například na psychiatrii bývá léčba na dlouhou trať. Mnohdy až na doživotí.“ Pak se na mne usmál svým přívětivým úsměvem. „Chirurgie je především manuální práce, ale i komunikace s pacientem je důležitá.  Lékaři nesmí chybět empatie k člověku. Nemocný přichází se svými  úzkostmi, strachem z toho, co přijde, co ho čeká. Má obavy o své zdraví, o svoji budoucnost.  Dobrý lékař musí vnímat jeho pocity, být laskavý, to je důležité. Už svým studentům vštěpuji, že se nesmí k pacientům chovat povýšeně. Každý přece něco umí. Třeba takový včelař, když si k němu sednete na postel, mohl by vám tři dny vyprávět o včelách, zatímco vy víte jen to, že snáší med.“  Neuměla jsem si představit ty dlouhé hodiny, které tráví nad operačním stolem. „To musí být fyzicky velmi náročné,“ namítla jsem. „Udržuji si fyzičku sportem. Taková jízda na kole krajinou, ta člověku i hlavu vyčistí. Nebo běh Prahou,“ pokračoval. „To je krása, když běžím třeba Nerudovkou k Hradu a odtud se dívám, jak město usíná, nebo naopak časně zrána, když Praha vstává z mlžného oparu, to je pastva pro oči.  Velký zážitek.“ Pozoruji ho se zatajeným dechem, poslouchám každé jeho slovo, abych si náš rozhovor mohla ještě později přehrát v hlavě. Je mi sympatické jeho vidění světa.  „Jestlipak někdy něco v životě postrádáte?“ zeptala jsem se jednou. „Jsem spokojen s tím, co mám, drahá auta ani luxusní dovolené mi nic neříkají. V tom nevidím smysl života,“ přimhouřil oči.  „Já mám vlastně všechno. Mám dobré zdraví, práci, vynikající manželku –  letos spolu budeme pětapadesát let, tři dcery, pět vnoučat, co víc si mohu přát. Lidé by neměli štěstí a spokojenost vidět jen v majetku. Nerozumím jejich věčnému porovnávání. Bohužel se nikdy nesrovnávají s těmi, co nemají nic, co žijí třeba z důchodu deset tisíc, ale vždy s těmi bohatšími. On byl na Kanárských ostrovech, zatímco já jen na chatě u vody. Já mám škodovku, ale on kolem mě jezdí autem za dva miliony korun.  Začnou závidět a prožijí frustrovaný život.  Proteče jim mezi prsty. Nevrátí se jediný den.“  Zato pan profesor určitě nebude muset litovat jediného dne.  Životní hodnoty má pěkně uspořádané.  „Tak už mě i moji sestru vychovali rodiče. Tatínek z východního Slovenska, maminka z pražských Holešovic. Já jsem Čechoslovák bez pomlčky.  Oba skromní a pracovití. Pro mne vždy práce také hodně znamenala a znamená. „Až jednou skončíte s operacemi, opravdu budete obnovovat turistické značky v okolí Prahy, jak si plánujete?“ byla jsem zvědavá.  „Zatím mě stále těší operovat,“ odpověděl upřímně.  „Mladší kolegové mi to umožňují a já mám radost z té nové chirurgické generace. Ale jednou ten kyblíček s barvami vezmu a v lese turistické značky obnovovat budu. Ale kdy? To se ukáže.“  „Doufám, že to bude až za pytel kalendářů,“ vyhrkla jsem.  „Chci se těšit na naše rozhovory pokaždé, když zaťukám na dveře vaší pracovny.“ Naposled jsem do ní vstoupila začátkem letošního roku. „Tak jaké byly Vánoce?“ zeptala jsem se.  Zase mu na tváři zahrál úsměv. „Pro mne je pravý Štědrý večer, když o půlnoci vylezu na věž chrámu svatého Víta tahat za zvon. Někdy se jen dívám, někdy zvoním. To podle toho, kolik se nás tam sejde. Pod námi leží Praha, jiskří rozsvícenými světly a lidé k sobě v tu chvíli mají nějak blíž.“ Pak se na okamžik zamyslel a tiše řekl. „Snad nastane čas, kdy se všichni budou řídit zdravým rozumem a intuicí.“ Pak mi podal své novoroční přání, na kterém je vytištěno:  Přejeme Vám, abyste svou intuici nemuseli v roce 2020 opravovat.  Pafkovi.

A já si ho teď dovoluji přeposlat vám, čtenářům, s upřímnou prosbou, ať si ta slova všichni vezmete k srdci.

Jaroslava Pechová

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,  získal ocenění „Šarmantní osobnost roku 2018“, které mu udělili svým hlasováním posluchači Českého rozhlasu ve třiadvacátém ročníku stejnojmenné ankety. spolu s vítězem internetového hlasování hercem Janem Přeučilem

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Ivana Lukavská

 

Těsně před Vánoci 14. prosince 2019, v PVA Praha Letňany, se konala každoroční charitativní akce pro děti z dětských domovů, kterou pořádá Jana Pletněvová – Charita dětem, pod názvem DEJME ŠANCI DĚTEM. Vystoupilo v ní mnoho známých českých umělců, nechyběl ovšem ani italský zpěvák Davide Mattioli. Exklusivním hostem a absolutním vyvrcholením večera, byla skutečná zahraniční Superstar, italský zpěvák DRUPI. My jsme měli jedinečnou a výjimečnou příležitost na přátelské, předvánoční povídání pro ARTSTAR V.I.P. v kouzelné italské Ristorante Adriatico, které nám pomohl tlumočit náš společný a dlouholetý kamarád, zpěvák Davide Mattioli.

Davide Mattioli a DRUPI

Giampiero Anelli, přezdívaný už od školních let Drupi, je rodák z italského městečka Pavia, kde od narození 10. srpna 1949 žije. Ve svém domovském městě se po vyučení živil jako instalatér. To nás přivedlo na otázku, zda by si ještě dnes uměl opravit něco v domácnosti, když je potřeba. S úsměvem se nám svěřil: „… sice bych to ještě zvládl, ale raději si za drahé peníze najmu pořádného opraváře. Už bych se k tomu nevrátil“.

Alexandra Hejlová a DRUPI

Jelikož se blížily Vánoce a DRUPI přijel tentokrát do Prahy, aby podpořil děti z dětských domovů a rozdal jim tak vánoční radost, zeptali jsme se, jak bude trávit Vánoce právě on: „My budeme trávit Vánoce především jen a jen balením, ale ne tedy balením dárků, ale budeme balit a zabalovat, budeme chvíli žít mezi krabicemi,  protože se mezi svátky stěhujeme do většího domu, který jsme si s manželkou společně nadělili jako Vánoční dárek“, vypráví nám nadšeně Drupi.

DRUPI s manželkou Dorinou Dato

Protože se všichni ptají na jeho začátky, zavzpomínali jsme na doby minulé také i my. Například na spolupráci s Hanou Zagorovou, na jejich legendární duet Setkání. Český text tehdy napsala Hana Zagorová, autorkou italského textu je Drupiho manželka, textařka Dorina Dato. Rovněž tak jsme zavzpomínali i na pana Gotta, se kterým se Drupi několikrát potkal a nejen pracovně. Zavzpomínali jsme na to, jak vůbec došlo k tomu, že Karel Gott nazpíval jeho slavný hit Sereno é, v české verzi  Je jaká je. Jak nám prozradil, byla to neskutečná náhoda, jednou jel v Praze, v autě, a najednou z rádia slyší svoji píseň, kterou v češtině zpívá Karel Gott, „… tak jsem mu pak zavolal, řekl jsem mu, že jsem právě slyšel svoji píseň v jeho podání. Vůbec jsem to netušil, že jí Karel nazpíval, ale bylo to prostě moc fajn…“ Ptala jsem se ho, zda je příjemné, když již několik let mnoho různých zpěváků zpívá jeho písně, a to jak v originále, tak i v Čechách přetextované. DRUPI zcela nesměle a skromně přiznává: „… je to příjemné a pro autora je to čest, to znamená, že se jeho písně líbí a to je ta největší odměna!“

 

DRUPI

Večer rychle ubíhal a pomalu jsme se loučili s plány na další spolupráci s Davidem Mattiolim, se kterým již několik let koncertuje po celé České republice a nebude tomu ani jinak v tomto roce, který nám právě začal.

DRUPI a Jana Pletněvová – Charita dětem

DRUPI na charitativním dni a koncertu pro děti z dětských domovů, kterou pořádá Jana Pletněvová – Charita dětem

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Dagmar Pavlíková

Anička Slováčková nezahálí! Ač – jak je již dávno známo, podstupuje náročnou léčbu závažného onemocnění, energie má na rozdávání. Nejprve se svou kapelou Aura odehrála ve vyprodaném Divadle Semafor koncert, kam jí přišla podpořit rodina, s bratrem Felixem Slováčkem jr. si dokonce zazpívala a dorazil i kamarád a kolega Milan Peroutka. Hned pak se vrhla do natáčení nového klipu.

„Je to klip k singlu „Nepopsaná“. A s kapelou jsme na písničce spolupracovali se zpěvačkou a písničkářkou Patricií Fuxovou, která se podílí jak na textu, tak na hudbě.

S Patricií jsme společně pracovali již na singlu, který máme v plánu vydat před létem v následujícím roce a jelikož mě práce s ní baví a mám ráda její písničky, rozhodly jsme se společně dotáhnout do konce i píseň Nepopsaná,“ svěřila se Slováčková, která jinak točí Ordinaci v růžové zahradě, koncertuje s Milanem Peroutkou a jak přiznala – nemá čas přemýšlet o hloupostech.

Nová písnička je i klip jsou o lásce, ale ne jen té partnerské. „Je o lásce k životu, rodině, přátel, partnerovi… každý si pod tím může najít to své,“ prozradila Slováčková, pro kterou je práce nejlepším lékem na všechno.

Celkové produkce písničky se ujal Igor Ochlepovský. „Když jsem poprvé slyšela demo, které Igor vytvořil společně s novým textem, který jsme s Patricií řešily, byla jsem naprosto dojatá. Vystihlo to přesně to všechno, co teď v tyhle chvíle prožívám a pokaždé, když píseň slyším, jsem strašně šťastná, jak tahle spolupráce zafungovala,“ prozradila Slováčková.

Videoklip k písni ´Nepopsaná´ natáčelo duo Czech Vibes.  Chtěla, aby píseň zachytila ženské citlivé oko a je přesvědčena, že to byla znovu správná volba.

„Po dlouhé době jsem u tohoto singlu a videoklipu byla o všem stoprocentně přesvědčená a vše šlo tak nějak samo od sebe. Vlastně i když jsme se poprvé sešly s Bárou Šůstkovou, která klipu psala scénář a dělala režii, tak jsme měly prakticky skoro stejnou vidinu videoklipu. Nemůžu se dočkat, až bude klip i písnička venku. Myslím, že i vydaní před Vánocemi je ta správná doba pro tenhle song. Sice se v něm nezpívá o jmelí, rolničkách a dárcích, ale o čisté lásce a o té podle mě především Vánoce jsou!“

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Jaroslav Hauer