OSOBNOSTI Archivy - Strana 30 z 31

Skupina Maxíci: Natáčeli videoklip v USA!

Maxíci patří mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem pro děti, ovšem na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Vydali již dvě CD, mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA a v brzké době chystají vydat nové album.

Jak a kdy vznikla vaše skupina?

Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože jsme se s Petrem Panochou dali dohromady, vše si v klidu vyříkali a začali pracovat na novém projektu MAXÍCI.

Takže proto máte podobný název…

Důvod je jednoduchý, nešlo se soudit o značku a ani by to nemělo žádný efekt. Kde totiž nic není, ani smrt nebere. Stačí si na internetu trochu zasurfovat a najít si, co se o každém z původních členů Maxim Turbulenc píše a skládanka vám řekne pravdu, ale to nechám na čtenářích.

Inspirujete se od někoho?

Ano, necháváme se inspirovat celosvětovou taneční hudbou. První dvě desky jsme udělali čistě autorské s názvy „Maxíci Baby pop“ a „Maxíci Útok králíků“.

Kdo v současné době tvoří Maxíky a jak jste se vlastně poznali?

Kapela MAXÍCI není nic nového, jak už jsem říkal, jsem tam já – Pavel Vohnout Kyklop, jako hlavní zpěvák. Dále Petr Panocha, který vše aranžuje, zpívá, hraje na koncertech na klávesy. Třetí do party je Přemysl Stoklasa – klávesák, zpěvák, baskytarysta a šoumen, ani on není žádný nováček. Společně jsme tvořili ještě před projektem Maxim Turbulenc v několika různých hudebních projektech. Je to skvělý muzikant a kamarád. Kdyby se mu před lety nenarodil jeho syn, asi by byl rovněž i členem Maxim Turbulenc. Asi místo Dana, ale rodičovské povinnosti ho táhly tehdy k rodině, což bylo asi správné rozhodnutí na tehdejší dobu.

Na podzim roku 2017 jste vydali CD Útok králíků. Jaké na něj máte ohlasy?

Nejen na Útok králíku, ale i deska předtím – Baby pop, přestože dnešní média jim moc prostoru nedaly, jsou skvělé desky a lidé už je znají a reagují na ně velmi pozitivně. I přesto, že někteří lidi mají ještě v hlavě zmatek v té kapelové šarádě, deskám i písničkám se daří. Lidé totiž poznávají ten náš osobitý styl a hudební nadsázku. Je to jak kdysi u cigaret, dříve jsme kouřili Startky, dnes se Startky jmenují Chesterfieldky, ale chuť zůstává. Věřím, že si v tom do budoucna lidé udělají pořádek a zvyknou si na jiný název.

Chystáte vydat nové CD?

Budeme vydávat dvoj CD Best of Maxíci, kde budou jak nové, tak i ty staré, osvědčené hity a věříme, že to bude výborný projekt a možná i v některých věcech udělá dost jasno.

Máte za sebou řadu úspěšných videoklipů a jeden jste dokonce natáčeli v USA. Jaká to byla zkušenost?

Já se musím pochlubit i tím, že připravujeme zároveň i DVD s videoklipy a možná i s takovým medailónkem o naší dosavadní práci, ale to ještě bude chvilku trvat. Vyrobit videoklip není zrovna levná věc a my si vše financujeme sami až na pár přátel, kteří si u nás zadají například reklamu na FB, nebo na nosičích, ale ta finanční podpora je mizivá, takže je to náš každodenní boj. Video, které jsme točili v USA, vznikalo trochu divně, ale o to, to bylo zajímavější. Narychlo vznikl takový hudební nápad, který se otextoval a jen s tím nápadem jsme jeli i s kameramanem do Chicaga, kam nás na vystoupení pozvali promotéři Henry a Ian Destiny, kteří tam mají své Rádio Krajan. Byli jsme tam týden, a navíc poprvé v USA, a chtěli toho využít, což se také stalo. Ve vlastní produkci a režii jsme natočili video „Jenom jeden svět“, a když jsme se vrátili, začala teprve ta pravá práce do-aranžovat a nahrát píseň, sestříhat video. Ještě jsme tady něco dotáčeli, protože se na písni a videu podíleli youtubeři Silly Toons a zpěvačka Věra Patt, Destiňáci a další komparzisti. Celé to produkovalo studio Vintage

Bez jakého hitu si nedokážete představit koncert?

Vždy si na koncertě dělám legraci, že když nezahrajeme píseň „Jede jede mašinka“, že je to jako kdyby Karel Gott nezazpíval Lady Carneval, a to je jako kdyby žádný koncert nebyl.

Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?

Naši fanoušci a i zvědavci, kteří se chtějí přesvědčit, že nám to jde stejně tak dobře jako před 25 lety, a že vlastně se ta chuť naší zábavy nezměnila, stejně jako chuť těch původních cigaret značky Start a navíc, že už nehrajeme na čistý half-playback, ale dohráváme a zpíváme naživo na všech našich koncertech. Můžete nás vidět třeba na akcích „Léto s Blaníkem“, nebo na různých festivalech, slavnostech města, je toho dost a kalendář již máme na rok skoro plný, stačí se podívat na stránky www.skupinamaxici.cz a najít si tu nejbližší lokalitu. Rádi vás uvidíme. Kyklop.

AUTOR: Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

FOTO: archiv skupiny Maxíci

Wabiho Rosa na kolejích žije stále dál…

Wabi Daněk, vlastním jménem Stanislav Daněk (30. ledna 1947 – 16. listopadu 2017), patřil mezi nejvýraznější folkové a trampské interprety. Mnozí ho také označují za krále českého folku.

Svůj hudební talent zdědil po rodičích, oba byli skauti a hráli trampské písně. Wabi byl původním povoláním zámečník do roku 1983 pracoval v dělnické profesi. Tento rok se stal pro něj zlomový a začal se hudbě věnovat na plný úvazek. Jméno Wabi si vzal na počest zpěváka Wabiho Ryvoly, jelikož od mládí hrál jeho hity a byl pro něj velkým vzorem. Začínal ve skupinách Plížák, Rosa a později Ďáblovo stádo. Prošel ale třeba i známou skupinou Pacifik. Ovšem převažuje hlavně jeho sólová dráha.

Složil a nazpíval téměř 200 písní, z nichž některé se staly nezapomenutelnými hity a zná je takřka každý Čech. Mezi nejznámější hity patří Rosa na kolejích, Hudsonské šífy či Ročník 47. Získal také řadu ocenění – je několikanásobným držitelem Autorské Porty, Interpretační Porty, Zlaté Porty a Tip Melodie.

Měl 4 děti a byl dvakrát ženatý. V roce 2016 s ním byla natočena 13. komnata a téhož roku mu vyšla kniha Neublížit (…a neposrat se). Zemřel v roce 2017 ve věku 70 let.

A jak na něj vzpomínají kolegové?

Zpěvačka Helena Maršálková: „Já jsem ho znala snad od roku 1971 a celou dobu jsme byli velcí přátelé. Do dnes jsem přesvědčená, že ho někde potkám. Takový živel přece nemůže zemřít.“

—

Publicistka Marie Formáčková: „Jeho písničky jsem měla ráda odjakživa, koupila jsem si černou dlouhohrající desku Písně dlouhejch cest, na níž zpíval, samozřejmě i jeho první album Rosa na kolejích, či pozdější Vítr a další. Často jsem si ho hrála a několikrát jsem se s ním i ve své novinářské práci potkala, dokonce jsem mu jednou předávala i „Portu“. A shodou náhod jsem se s ním potkala krátce před jeho odchodem. Bylo to při veřejné nahrávce rozhlasového pořadu Neočekávaný dýchánek Petra Jančaříka v plzeňské Alfě. ani jsem ho nemohla poznat, jak zhubnul a on ještě žertoval, že prostě změnil životní styl a chce být fit. Věřila jsem mu to a pravý důvod mi došel až při zprávě o jeho odchodu. Ale naštěstí nebyl definitivní, protože on se pořád vrací se svými písničkami,které jsou na rozdíl od něho nesmrtelné. Snímek z onoho předávání „Porty“.“

—

Zpěvačka Marcela Voborská: „Poslední roky před jeho nemocí a odchodem jsme se vídali velice sporadicky, nějak jsme se míjeli, ale věděli jsme o sobě. Pro mne od mládí, a jistě i pro spoustu mých vrstevnic, to byl prototyp chlapa v dobrém slova smyslu, s úžasným chlapským hlasem a poetikou v srdci, která se odrážela v jeho písničkách. Byl úžasný parťák se strhujícím humorem, dovedl nekonečnou zásobou vtipů bavit společnost celý večer. Nikdy z paměti nezmizí jeho typický posez na jevišti s kytarou, jeho zavřené oči a prožitek, jeho sametový a nenapodobitelný hlas. Chybí a vzpomínám.“

—

Zpěvačka Milena Soukupová: „Wabi byl prostě hvězda a nehrál to, lidi ho milovali. Nikdy ze sebe nic nedělal. Dokázal vždy při Portě rozezpívat celý Lochotín a jeho hity se budou hrát ještě generace. Byla pro mě čest, že jsem vystupovala na stejném pódiu jako on.“

—

Hudebník Jindřich Kraus: „Vzpomínka na Wabiho Daňka Wabiho Daňka pamatuji ještě z doby, kdy hrál na kytaru a zpíval se skupinou „Plížák“ a později se skupinou „Rosa“. Možná, že název kapely Rosa ho později inspiroval k napsání neoficiální trampské hymny „Rosa na kolejích“. Párkrát jsme se potkali na folkových vystoupeních a dali jsme si panáčka, ale z lahve…Tenkrát jsem zpíval s folkovou skupinou „Kominíčci“, se kterou jsme jeden rok získali třetí místo na Portě a Wabi nám osobně blahopřál. To jsme nevěděli, jaký úžasný muzikant, zpěvák a textař nás ocenil. Jeho písničky mě provázely a inspirovaly i v dalších kapelách, se kterými jsem pak vystupoval. Wabi Daněk, se původně jmenoval Stanislav. Přezdívku Wabi získal od neméně slavného Wabiho Ryvoly. Wabi napsal přes stovku písní, ale mě se nejvíce líbí „Rosa na kolejích“ a „Píseň, co mě učil listopad“. Já jsem se v listopadu narodil a ještě žiju a poslouchám ty krásné písničky Wabiho. On, bohužel 16. listopadu 2017, zemřel! Budu na něj vždycky vzpomínat jako na člověka, který si nikdy na nic nehrál a nepovyšoval se, jako dnešní rádoby celebrity. Zůstává tak stále v mém srdci, jako tramp a férový chlap!“

—

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček

Jak se české herečky dostaly ke své profesi?

Dana Batulková: „Byla to náhoda. Bývala jsem plachá, a tak jsem o této profesi nesnila. Na gymnáziu jsem recitovala básničky a pan profesor si mě vybral do svého recitačního kroužku, vyhrávala jsem i soutěže. Chtěla jsem jít studovat angličtinu, ale pan profesor mi jednou řekl, proč to nezkusím na DAMU. Já nikdy nechodila ani do ochotnického kroužku, protože jsem se strašně styděla. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Naučila jsem se nějaké monology a šla jsem tam. Vzali mě, a to mi obrátilo život naruby. Nikdy jsem nic takového neplánovala. Ale tu výzvu jsem přijala.“

Libuše Švormová: „To se mě ptáte na věci, které už téměř přesahují mou paměť! (směje se) Na škole jsem hezky recitovala a jeden kantor mi řekl, že bych se měla pokusit o studium na DAMU, tak jsem ho poslechla. Vystudovala jsem, ale to už je rok 1959, co jsem tam skončila. Potom jsem šla k divadlu, a tak začala má pravá divadelní kariéra.“

Miriam Kantorková: „Moje cesta vedla tak trochu s oklikami. Já jsem třeba herečkou vůbec nechtěla být! U nás, z tatínkovy i maminčiny strany, byli lékaři. Můj nejstarší bratr, doktor Pavel Kantorek, je lékař, i když už v penzi, navíc byl po Emilu Zátopkovi náš nejlepší maratonec. Já ze školy odcházela se samými jedničkami a nedovedla jsem si představit, že bych se nedostala na gymnázium, což se stalo.“

Veronika Žilková: „Nikdy jsem nechtěla být herečka. Chodila jsem na gymnázium s přírodovědným zaměřením, dělala jsem matematické olympiády, během studentských let jsem se věnovala vědecké činnosti. Sbírala jsem dermatoglyfiku mongoloidních dětí. Chodila jsem do kroužku antropologie, kde začal výzkum a antropolog, co jej vedl, pro něj potřeboval dermatoglyfy na rukách všech dětí s Downovým syndromem. Ukazovalo se totiž, že opičí rýha na ruce se opakuje u rodičů, kteří jsou latentními nosiči chromozomální změny.“

Valérie Zawadská: „Začínala jsem v mateřské školce v Pohořanech u Olomouce, ale nevěděla jsem o tom. Byla jsem ráda středem pozornosti. Když jsem nastoupila na základní školu, tak jsem chodila do tanečního a pěveckého kroužku, kde už byla moje starší sestra Anička. Později jsme se potřetí stěhovali s celou rodinou, do Loučné nad Desnou okres Šumperk, kde už jsme zakotvili definitivně. Tam jsem se stala spoluzakladatelkou dětského divadelního kroužku. Začínali jsme coby loutkaři, ale mě to za tím paravanem hluboce nebavilo. Chtěla jsem být vidět, takže jsme přesvědčili pana režiséra, že budeme hrát normální – klasické divadlo. Moje první role byla král v pohádce Sůl nad zlato. Žádná princezna. Dostala jsem mastix, fousy, korunu.“

Dagmar Bláhová: „Na jevišti jsem stála poprvé ve třinácti letech v dětské opeře Ogaři. Zpívala jsem v dětském sboru Severáček v Liberci. V sedmnácti jsem pak přišla do Ypsilonky, kde jsem hrála svoji první roli. A potom jsem šla na DAMU.“

Bára Fišerová: „K herectví jsem se dostala už jako dítě. Bylo mi asi 6 let a hrála jsem dětské role. Od té doby jsem věděla, že chci být herečkou, ačkoliv jsem šla studovat balet. Všechny tyto role byly před kamerou, na jeviště jsem se dostala až později. Je ale pravda, že divadlo mne fascinovalo již v dětských letech. Tajně jsem se jako malá holčička chodila koukat na zkoušky Hamleta, kterého zkoušeli František Němec a Zorka Jandová. Zamilovala jsem se do těch představení a přála si, abych jednou také stála na jevišti jako oni (smích).“

Vlasta Peterková: „Začalo to už na základní škole. Milovala jsem hodiny dějepisu, na které jsme měli báječného profesora. Když nám přednášel, dělal to s takovým zaujetím, a tak vše prožíval, že mě to úplně fascinovalo. Dá se říct, že to bylo moje první divadlo.“

Ondřej Spýťa Syrový

*odpovědi byly použity z partnerského studentského magazínu DISUK.cz

Gabriela Vránová – dáma s velkým kloboukem

Když se řekne Gabriela Vránová, každému se vybaví člověk mnoha tváří. Někdo si vzpomene na roztomilou Aničku Čihákovou z Chalupářů, jiný na roli psychicky labilní učitelky Hajské ze seriálu My všichni školou povinní a další si vzpomene na vynikající recitátorku a ženu vládnoucí bravurně slovem. Pro všechny příznivce bylo jistě nemalým šokem, když nás v loňském roce nečekaně opustila.

Gabriela Vránová jako učitelka Hajská v seriálu My všichni školou povinní

Gabriela se narodila 27.července 1939 na Slovensku. Vyrůstala v rodině učitelů, kteří ji od mala vštěpovali lásku k literatuře, mluvenému slovu i divadlu. Otec se věnoval kromě vyučování také psaní básní, což Gabriela podědila po něm.

Ač narozená na Slovensku, její profesní i soukromý život se odehrával v České republice. Dětství prožila v Brně, kde také vystudovala JAMU. Poté se přesouvá do Prahy, kde začala působit v Divadle na Vinohradech, ve kterém s přestávkou zůstává až do konce svého života.

Sama sebe vnímala spíše jako divadelní herečku. Známá byla divákům díky spoustě televizních inscenací a seriálům, kde dostávala pravidelně příležitost. Namátkou uvádíme: Sňatky z rozumu, F.L.Věk, Chalupáři. Z novějších: Náměstíčko, Hříchy pro diváky detektivek, Doktoři z Počátků nebo barrandovský seriál Stopy života.

Během své kariéry spolupracovala významně s rozhlasem. Účastnila se natáčení řady rozhlasových her, pohádek a nebo také před mikrofonem recitovala poezii. Několik let dokonce spolumoderovala pořad Noční mikrofórum. Napsala i úspěšnou knihu Magnetický vítr, kde spojuje své paměti s fejetony a poezií. Kniha sklidila velký úspěch a byla později natočena i pro rozhlas, který ji následně vydal na kazetách a CD.

S Jiřím Krampolem a Kateřinou Brožovou si zahrála i ve filmu Bastardi 2

Ve spojitosti s poezií si udělala ještě jednu velkou radost. Pod režií svého syna Ondřeje Kepky natočila televizní pořad Království poezie. Dočkala se i několika dokumentárních snímků o svém životě (13.komnata, Neobyčejné životy, Po stopách hvězd…)

V závěru svého života jezdí po České republice s kulturním programem, který obsahoval poezii, ale také příhody ze života. Její poslední filmová role byla ve filmu Bastardi III. Úplně naposledy se před kamerou objevila v roce 2016 v seriálu Doktorka Kellerová.

A jak na ni vzpomínají kolegové?

Herečka Kateřina Macháčková:

„Byla to moc milá dáma, úžasná kolegyně a výborná herečka. V posledních letech už se s kolegy neloučím, jsou tu stále s námi, v myšlenkách, v rolích, ve kterých se vracejí.“

—

Režisér Tomáš Magnusek:

„Gabriela Vránová pro mne byla velmi výraznou hereckou osobností se silným hereckým projevem. Setkal jsem se s ní pracovně čtyřikrát a nelitoval jsem. Velmi milovala svého syna Ondřeje a svoji práci. Budu na ni také vzpomínat jako na dámu, která se chodila poctivě rozloučit se všemi svými kolegy.“

—

Publicistka Marie Formáčková:

„S Gabrielou Vránovou jsem několikrát během své novinářské kariéry dělala rozhovor. Vždy byla velmi vstřícná, dokonce mě pozvala k sobě domů, seznámila mě s manželem i svým synem Ondřejem, byla pohostinná a vždycky jemná a tak zvláštně křehká, až jsem se bála mluvit nahlas. Patřila k lidem, kteří dělají svět hezčím už jen tím, že jsou.“

—

Herečka Eva Režnarová:

„Gabriela Vránová, když vešla do divadla, bylo ji slyšet už od vrátnice. S neodmyslitelným kloboukem na hlavě, s úsměvem na tváři, hlasitě všechny zdravila. A my řekli – Gábi je tady. Hrály jsme spolu v mnoha představeních – Tomáš Becket, Lysistrata, To byla moje písnička a další a další. Těšila jsem se na jednodenní zájezdy s představením Křehká rovnováha, kdy nastoupila do auta s obrovským kufrem a líčila své zážitky s takovým humorem, se smyslem pro pointu, že jsme se dlouho tak nikdo nenasmáli. Obrovsky vzdělaná, sečtělá, měla přehled přes kulturu a další a další obory. Skvělá herečka a pedagožka. Měla jsem ji moc ráda. Je nenahraditelná.“

—

Operní diva Edita Randová:

„Nemohu zapomenout na cestu v autě s Gábinkou na koncert open air na Moravu při prvních povodních. Gábinka tam recitovala a já zpívala. Byla to nejkrásnější cesta autem jakou jsem zažila. Kdykoliv jsme se pak potkaly, vždy jsme o této cestě mluvily. Věřím, že teď tam nahoře si také na to vzpomene.“

—

Legendární dětská herečka Michaela Kudláčková:

„Měla jsem ji strašně ráda. Ono to tak vypadá, podle role Hajské, že to byla nějaká protivná ženská, ale to je dané tím, že ona byla naprosto brilantní herečka. A v civilu neskutečně hodný, jemný a kultivovaný člověk. V reálu na mě působila jako nějaká dobrá víla.“

—

Zpěvačka Jana Yngland Hrušková:

„Gabriela byla osobnost velkých gest a zůstane v našich srdcích jako velká dáma.“

—

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček

Operetní hvězda Pavla Břínková: Moje místo je na jevišti!

Na prknech, co znamenají svět, stojí Pavla Břínková (69) téměř padesát let. Dlouhá léta byla hvězdou Hudebního divadla Karlín, do kterého se po odmlce vrátila a například v muzikálech Carmen a Sestra v akci tam září dodnes. Je dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie, jedna z nich je dokonce za celoživotní mistrovství!

Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?

„To vám řeknu s naprostou přesností. V pěti letech mě maminka přivedla do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kam chodili moje sestry, i můj zemřelý bratříček, kterého jsem ale nepoznala. Odešel, než jsem se narodila. Setrvala jsem tam do osmi let. Zřejmě pan režisér zjistil, že jsem talentovaná, neb už v pěti letech jsem natáčela se strýčkem Jedličkou pohádku O červené Karkulce a ty desky se prodávají dodnes! V osmi letech jsem ale řekla, že bych chtěla zpívat a maminka mě přivedla do Kühnova dětského sboru.“

Jak dlouho jste zůstala tam?

„Až do svých čtrnácti let, kdy jsem podala přihlášku na Státní konzervatoř, obor operní zpěv. Všechno se dělo proti vůli mých rodičů. Na vše jsem se musela připravit sama. Myslím si ale, že jsem k tomu byla předurčená. Málokteré dítě ví v osmi letech přesně, co chce dělat. Já to věděla. Nechtěla jsem nic jiného, než stát na jevišti a zpívat. Konzervatoř jsem si vydupala proti vůli rodičů. Byla jsem vždycky senzitivní a subtilní holčička, a tak si mysleli, že případný neúspěch bych neusnesla. To se ale mýlili. Musela jsem jim dokázat, že vyhraju. Dělala jsem zkoušky ve čtrnácti a půl letech a měla jsem jen malou naději. Přihlásilo se sedmdesát dva uchazečů a většina z nich byla starší, od osmnácti výš. Skončila jsem jako druhá a byl to můj první velký úspěch.“

Pak vás už maminka podporovala?

„Ano. Viděla, že jsem ve dvaceti letech v Karlíně dostala hlavní roli, tak už se s tím smířila.“

Měla jste nějaký vzor?

„U nás to byla Milada Šubrtová. Fascinovala mě její barva hlasu, a to, že zpívala Rusalku, kterou jsem jako studentka viděla 55x! Dodnes je tam ode mě důlek. (směje se) Měla krásný, kovový, bezproblémový hlas, zpívala, jako mluvila. Když jsem byla starší, obdivovala jsem Barbru Streisand, anebo světoznámou Carmen Julii Migenes Johnson, která ale zpívala i šansony, muzikál a pop. V té jsem se shlédla. Když mi bylo třicet, dostala jsem do ruky její album, kde zpívala Gershwina a podle jejího vzoru jsem taky natočila takovou všehochuť pod názvem Chtěla bych tančit jen.“

Vzpomenete si na svůj debut?

„Od dvaceti let jsem hrála v Karlíně, takže můj debut byl tam. V šestém ročníku na konzervatoři jsme jeli na výměnný zájezd do Gruzie, kde jsem zpívala Carmen a další. Tam mě vychovávali jako mezzosoprán, což byla chyba, ale hlas mi nezkazili. Vrátila jsem se a volali mi, že zrovna v Karlíně běží konkurz na muzikál West Side Story. Nic jsem o tom divadle nevěděla, chtěla jsem dělat operu a viděla jsem se v Národním. Americký muzikál v roce 1969 tady byla jedna velká neznámá. Šla jsem tam s tím, že si třeba vydělám pár korun. Po třech kolech mě vybrali do hlavní role, a to byla bomba. Svou první premiéru si pamatuji naprosto živě.“

Jaká byla?

„Práce to byla nádherná, ale když došlo k premiéře, tak jsem onemocněla. Měla jsem horečku, bylo mi špatně. Ale jak říká můj manžel, „zabejčila jsem se“. Šla jsem zpívat nemocná. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla odzpívat, protože María má obrovský rozsah, ale zvládla jsem to.“

Nebála jste se, že si ublížíte?

„Bylo mi dvacet, nic jsem si nepřipouštěla. Ani jsem nešla k doktorovi. Dnes bych tam byla od rána! Tehdy jsem měla mladý, neopotřebovaný hlas, vůbec jsem si to nepřipustila a zpívala to s přehledem. Později jsem si, kromě divadla, zkusila i filmovou práci, ale zajímavé je, že mě vůbec neuchvátila. Moje místo je na jevišti!“

V Hudebním divadle Karlín jste si zahrála v řadě operet, mj. i v Čardášové princezně. Jak na ni vzpomínáte?

„Provázela mě celý život. Jako velmi mladá jsem hrála Stázi. Pak jsem dělala hlavní roli, Sylvu Varescu v Národním divadle Brno. Když jsem byla po šestnáctileté pauze zavolaná zpět do Karlína, bylo to kvůli Čardášové princezně. To mi byla nabídnuta třetí ženská role, Anhilta. A pak jsem ji hrála i v Plzni. S Čardášovou princeznou jsem spjatá, tam jsem dělala všechny role. A učila to i některé své žačky!“

Jak vzpomínáte na svou operetní éru v Hudebním divadle Karlín?

„Byla jsem tam 21 let, a pak jsem si udělala nucenou pauzu. Změnilo se vedení a já jsem odešla. Šestnáct let jsem hostovala v jiných divadlech, natočila jsem čtyři oceněné desky. Jezdila jsem se svými recitály a všude měla narváno. Vůči Karlínu jsem měla blok. A když mě potom jiné vedení oslovilo, neměla jsem pocit, že se vracím na místo činu. Šla jsem zase dál. Byl to další osudový krok.“

Jste dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie. Berete to jako životní úspěch?

„Rozhodně! (směje se) První Thálii jsem dostala za roli, kterou jsem si zahrála po šestnáctileté pauze. Vůbec jsem s tím nepočítala. Bylo to veliké překvapení a radost. Ale ještě větší překvapení byla druhá Thálie za celoživotní mistrovství. Když jsem dostala dopis, že budu oceněná, říkala jsem si: Vypadá to, že končím!, ale zase to byla radost, že si na mě někdo vzpomněl.“

Před 22 lety jste napsala knihu Taková jsem já. Co vás k tomu vedlo?

„Slavila jsem dvacet pět let na jevišti. Ve Žďáru nad Sázavou bylo tehdy vydavatelství, které o knížku moc stálo. Byli neoblomní a donutili mě se na chvilku zastavit. Neustále žiju v předstihu, neměla jsem ráda vzpomínání. Musela jsem se donutit zamyslet se, jak všechno šlo, jinak by mi profesní život uletěl jako vítr. Nejdřív jsem knihu zadala, ale nebyla jsem spokojená, a tak jsem se do ní pustila sama. V noci jsem si sedla s tužkou a psala. Nebyly ještě počítače, třikrát jsem ji přepisovala! Byla jsem unavená, ale myslím, že výsledek stál za to. Dodnes mi říkají, abych napsala druhý díl, ale už bych neměla trpělivost.“

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény v rámci vašeho žánru?

„Dnes je doba muzikálu. Po všech rozhovorech, co jsem dělala k tomu, jak se koukám na to, že opereta je dnes chudou Popelkou, si stojím za tím, že je přemuzikálováno. Chápu, že dobrou operetu dnes už nikdo nenapíše. Ale zase je škoda na klasickou operetu zapomenout. Mám radost, že se Hudební divadlo Karlín rozhodlo příští rok uvést Veselou vdovu. Bylo mi líto, že divadlo na operetu zanevřelo. Myslím si, že tu má zázemí i diváky. I když je-li mladá generace krmená i špatnými muzikály, nebude na klasickou operetu chodit. Nemá-li možnost jít na výbornou klasickou operetu, nebude ji znát. Lidi, kteří nám plnili divadla, pomalu odcházejí. Byla by škoda, kdyby klasická opereta nežila alespoň v recitálech, které dělám, protože pořád vidím velký zájem.“

Po rozhovoru s Pavlou Břínkovou nesměla chybět fotka.

Ondřej Spýťa Syrový

Zdroj fotografií: Česká televize

Zpěvák Davide Mattioli: Vánoce si nedokážu představit bez rodiny!

Česko-italská pěvecká hvězda Davide Mattioli bude trávit tentokrát vánoční svátky v Čechách, a to v rodinném kruhu a v tradičním pojetí.

Jak oslavíte letošní Vánoce?

„Letošní Vánoce oslavíme jako každý rok. Všichni společně u jednoho stolu. Dáme si rybí polévku, kapra a salát. Já kapra nejím, tak budu mít řízek a salát. Pak budeme čekat až zazvoní Ježíšek a budeme rozbalovat dárečky. Sebíčkovi už jsou dva roky, tak si myslím, že si to tenhle rok užije více.“

V čem se liší české pojetí Vánoc od italského?

„V čem se liší ? Asi tím, že k nám chodí Babbo Natale, taťka Vánoc a k vám Ježíšek . Jinak u nás jsou obrovské hody. Sejde se celá rodina a jí se celý den i noc. A ráno se pak jdou otevírat dárečky. Vánoce si moc užíváme.“

Bez čeho si Vánoce nedokážete představit?

„Nedokážu si je představit bez rodiny, kterou miluji. Příští rok plánujeme oslavit Vánoce v Itálii, tak už se moc těším.“

Omezujete v tomto čase i své pracovní aktivity?

„Ano, i když je to těžké, ale snažím se na práci moc nemyslet a užívat si svátky v klidu s rodinou. Domu dorazím 22.12. a odjedu 30.12., tak máme pár dní jen pro sebe a za to jsme moc rádi.“

Máte nějaké vánoční přání?

„Přál bych si to stejně jako každý rok. Aby jsme byli všichni zdraví, šťastný a abychom se příští rok zase všichni sešli u jednoho stolu. A vám čtenářům přeji krásné a pohodové Vánoce plné radosti, úsměvů a lásky! Té není nikdy dost.“

—

Ondřej Spýťa Syrový, Alexandra Hejlová

Zdroj fotografií: facebook

Herečka Bára Fišerová: Vánoce jsou pro mě nejkrásnější dny v roce!

Pro herečku Báru Fišerovou jsou Vánoce nejkrásnější dny v roce. Slaví je tradičně se svými nejbližšími a dokonce i peče vánoční cukroví.

Báro, co se Vám vybaví, když se řeknou Vánoce?

Když se řeknou Vánoce, je to pro mě pocit radosti, těšení se na krásný předvánoční a vánoční čas a čas překvapení. Vánoce jsou pro mě nejkrásnější dny v roce.

Jak oslavíte letošní Vánoce?

Vánoce oslavím tradičně doma v Praze se svými nejbližšími a přáteli. Miluji návštěvy kamarádů během svátků i mezi svátky u našeho vánočního stromečku. Dobré jídlo a sváteční atmosféra s vůní vánočního cukroví.

Mají pro Vás Vánoce duchovní význam?

Vánoce mají velký duchovní význam i pro mě, je to čas zastavení, zamyšlení, koled a modlitbiček, které vypráví krásný příběh o Ježíškovi plný naděje, znovuzrození a čistoty bytí.

Dodržujete i nějaké vánoční obyčeje?

Některé vánoční obyčeje dodržuji už od dětství. Věším si jmelí s přáním do Nového roku, držím půst na Štědrý den až do večera, kdy se těším na kapříka a mám vykvetlou barborku ve váze. Strojím vánoční stromeček, peču cukroví, pouštím si koledy.

To jste dobrá, že pečete vánoční cukroví, dnes je to už celkem neobvyklé…

Cukroví peču s maminkou, jen tradičních šest druhů, ale bez nich by nebyly Vánoce. Bohužel peču po nocích, protože nemám moc času, ale i kdybych u toho měla usnout, napečeno musí být. A máme výborné cukroví!

Jak to máte s nakupováním dárků, také prožíváte takový předvánoční maraton?

Dárky miluji nakupovat a bez shonu a stresu. Začínám s nakupováním už od září a schovávám je různě po bytě. Legrační je, že si musím psát seznam, abych na nějaký potom nezapomněla a nejvíc se těším až je budu balit. Balení dárků mě strašně moc baví a mám je opravdu nádherné. Balím každou maličkost zvlášť, aby těch dárečků bylo co nejvíc a pod stromečkem hrály všemi barvami a zářily.

Předvánoční maraton se ani mě nevyhýbá, i když se snažím mít vše připravené brzy a jen si předvánoční čas užívat, ale díky mé časově náročné divadelní a televizní práci nestíhám nikdy. Nakonec ovšem vždy se všechno zvládne a nic nechybí.

Báře Fišerové v tomto roce vyšla i kniha!

Co by podle Vás nemělo chybět na štědrovečerní večeři?

My máme opravdu dost klasickou štědrovečerní večeři – rybí polévku, smaženého kapra, bramborový salát a cukroví. Jen ten salát máme speciální, protože nejíme zeleninu, děláme ho s ořechy, česnekem a zakysanou smetanou a samozřejmě brambory.

Máte nějaké vánoční přání?

Vánoční přání si přeji pod darovaným jmelím a neprozradím, ale pro mě je stejně nejdůležitější zdraví a hlavně štěstí, abychom ty další Vánoce oslavily stejně krásně jako ty letošní.

Co byste popřála našim čtenářům?

Čtenářům bych ze srdce popřála Šťastné Vánoce a toho štěstí do dalšího roku bezednou studnici, ať je život barevný a ne černobílý, veselý a ne smutný, naplněný úsměvem a slzami od štěstí. Je krátký a každý den ať je bohatým a šťastným, ať každý den zanechá jen ty nejkrásnější vzpomínky. Přeji všem krásné a požehnané Vánoce.

Ondřej Spýťa Syrový

Herečka Miriam Kantorková: Vánoce jsou svátky osobního štěstí!

Herečka Miriam Kantorková už překročila osmdesátku, přesto je neustále plná elánu a těší se na nadcházející svátky. Hvězda filmů Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice, anebo seriálů Život na zámku a Ordinace v růžové zahradě prozradila, jak je bude trávit a jaká je její specialita.

Co pro vás znamenají Vánoce?

„Jak se říká – Vánoce jsou svátky pokoje, míru a osobního štěstí. Vzhledem k tomu, že už jsem starší občan tohoto světa, tak se samozřejmě snažím dodržovat tradice, jak jsme to vždycky v rodině dělávali. Den před Štědrým dnem jsme babička, maminka, a pak já chystaly sulc. Báječný masový sulc, který byl vždycky jako předkrm na štědrovečerní večeři. Ale už den předtím na něj chodili naši přátelé. A tuto tradici jsem převzala.“

Co nesmí chybět na vaší štědrovečerní tabuli?

„Samozřejmě smažený kapr, bramborový salát a ten náš sulc! Z vepřových nožiček, kůžiček a masíčka. Pak se otevře nějaké to šampáníčko a teprve potom, až později večer, jdeme ke stromečku a v osm nebo v devět večer si rozdáváme dárečky. Protože mám ale malá vnoučata, poslední dobou děláme štědrovečerní večeři trochu dřív.“

A následující den?

„Na Hod Boží se u nás vždycky dělala husa s knedlíkem a zelím, na Štěpána krůta. Všechno dodržuju dodnes.“

Máte Vánoce spojené i s duchovními hodnotami?

„No samozřejmě! Byli jsme křtění, jsme evangelíci. O Vánocích chodím do kostela, i když během roku na to nemám tolik času. Ale duchovno, to člověk především musí mít v sobě. Evangelická církev nemá svaté. Proto svátky nepěstujeme, jenom narozeniny. Ty tradičně slavíme, scházíme se, máme lepší oběd a večeři. Užíváme si narozenin, ale svátků tolik ne. Co se Vánoc týká, tam ale zachovávám tradici.“

Co ještě na Štědrý den dodržujete?

„Postíme se. Snídáme, ale oběd neděláme. A pak přijde až večeře. Sulc, rybí polévka, kapr se salátem, a pak většinou máme jablkový štrúdl. Otevřeme si lahvinku vínečka. To je naše tradice.“

Jaký nejoriginálnější dárek jste kdy dostala?

„Už si nevzpomenu. Protože to byly vždycky jenom praktické dárky! (směje se) Trička, svetry, boty, podkolenky… Nechyběla knížka. To, co běžně se dává. Teď už ale člověk na stará kolena nic nepotřebuje.“

Máte nějaké vánoční přání?

„Bude to znít jako klišé, ale já bych chtěla, aby byl klid a pohoda nejen mezi sourozenci a v rodině, ale aby z nás, dobrých lidí, nevyprchávala určitá spokojenost, ale naopak aby se vše daleko víc zhmotňovala. Bylo by krásné, kdybychom se měli všichni rádi, respektovali se, nebyla zášť a závist. Aby byla pohoda a lidi se měli rádi. Když to bude fungovat v rodinách, tak potom i mezi dalšími lidmi. Zesílí se pocit sounáležitosti. To bych si přála.“

Ondřej Spýťa Syrový

Jak tráví advent zpěvačka Petra Černocká?

Jak tráví advent zpěvačka Petra Černocká a jaké vzpomínky z dětství v ní zanechal?

Petro, co se Vám vybaví, když se řekne advent?

Adventní věnec se svíčkami, který je třeba pořídit včas. Pro mě je to čas, kdy s každou rozsvícenou svíčkou přemýšlím na ty, které jsem měla ráda, a už tu se mnou nejsou.

Dodržujete tradici zapalování svíčky na adventní neděli?

Právě, že ano. Na tu první nezapomenu, ale pak už mi to komplikuje velký frmol ohledně prosincových koncertů. Když se vrátím z vystoupení až někdy po půlnoci, tak i zapomenu. Vynahradím si to hned další den.

Advent je spojený i s mikulášskou nadílkou. Máte nějaké vzpomínky z dětství?

Vybavuje se mi náš soused, který vypomáhal tatínkovi, který ho vždy přemluvil, aby si zahrál na Mikuláše. Měla jsem ale staršího bratra, který mě, možná předčasně ozřejmil, jak to s tím Mikulášem, který k nám chodí, je doopravdy.

Potrpíte si na adventní výzdobu?

Obávám se, že to je jediné, co dodržuju opravdu pečlivě, protože mě to baví. Především vchodové dveře do domu zdobím velmi kreativně.

Jak to máte s pečením vánočního cukroví?

V tomto oboru, oproti některým mým kamarádkám, neznamenám nic. Naštěstí moje hodná sousedka, která dokáže napéct hned několik druhů pečiva, se nade mnou každý rok smiluje a věnuje mi pěknou krabičku, která obsahuje pár kousků od každého druhu. Já pak peču jen rohlíčky. Ty umím bezchybně.

Omezujete v tento čas i své pracovní aktivity?

Jak už jsem řekla, od Mikulášeč, kdy hraju především pro děti, poptávají mé hudební služby i firmy, které mají předvánoční setkání. Často rozsvěcuji se starostkami a starosty i stromečky na náměstích našich měst a městeček.

Jak ve Vaší domácnosti probíhají přípravy na Vánoce?

Především jdou koberce do čistírny, a úklid provádím v tento čas opravdu hloubkový. Někdy si pozvu i pomocnici. Ona luxuje a já třeba zdobím, nebo se vrhnu na dlouho neuklízené šuplíky a skříně. Tolik k těm banálním pracem. Pak začínám přemýšlet i o nějakých dárcích, které mi ještě chybí pro mé blízké. Pak se vrhnu i do nějakých obchodů a hledám něco čím bych potěšila.

Bez čeho si advent nedokážete představit?

Nic takového mě zrovna nenapadá, snad jen ta pečlivá příprava hezké domácnosti, kde budeme slavit svátky. No a pak snad aby i v ledničce nechybělo nic, co by nám mohlo udělat radost během společných chvil, třeba u televize. Já vím, že jsem staromódní. Prostě kopíruji všechny ty přípravy, které pečlivě dělala moje maminka, když jsem ještě byla malá holka.

Ondřej Spýťa Syrový

Legendární hlasatelka Marie Tomsová: Vánoce jsou pro mne povznášejícími svátky klidu, odpočinku, pohody a sounáležitosti.

Co znamenají Vánoce pro legendární televizní hlasatelku Marii Tomsovou a jak je tento rok bude slavit? Dočtete se v našem rozhovoru, který přinášíme na první adventní neděli.

Co se Vám vybaví, když se řeknou Vánoce?

Moje dětství a dětství mých dětí. Rozsvícený stromeček, těšení se na dárky, nedočkavost, jestli nějaké a jaké budou, prskavky, svíčky, tajemná a kouzelná atmosféra, k níž patří sníh za okny…a verše Fráni Šrámka, které mám spojeny se svými štědrovečerními službami jako hlasatelka ČS televize:
„Po sněhu půjdu čistém, bílém, hru v srdci zvonkovou,

Vánoční země je mým cílem..

Až hvězdy vyplovou, tu budu blízko již

a budu ještě blíž, až noční půjdu tmou.“

Jak oslavíte letošní Vánoce?

V kruhu rodinném, nejdřív v Praze, pak u sestry a maminky v Pardubicích.

Marie Tomsová s Jindřichem Krausem na křtu nové knihy Jiřího Štědroně

Mají pro Vás Vánoce duchovní význam?

Nejsem věřící v tom religiózním smyslu, ale symboliku Vánoc ctím. Není to pro mě svátek konzumu, jídla a věcí. Jsou pro mne opravdu povznášejícími svátky klidu, odpočinku, pohody a sounáležitosti.

Dodržujete i nějaké vánoční obyčeje?

Když byly děti menší, naděloval jim samozřejmě Ježíšek, kreslily a později psaly přáníčka. Jeden Štědrý den kluci (16 měsíců od sebe) strašně zlobili, „vyhrožovala“jsem jim, že Ježíšek jim nic nepřinese, a oni opravdu pod stromečkem nic neměli! Slzičky, (cítili jsme se strašně), sliby, Ježíšek znovu zazvonil, a na balkoně bylo to, co si přáli. Šťastní, nadšení, vyběhli na balkon.“Děkujeme Ježíšku !“A ten starší (tenkrát asi pětiletý) zvolal: „Ale tak hodný jsme zase nebyli!“ Manžel s malými dětmi chodil pouštět kapra do Vltavy, než nám došlo, že to pro něj není to nejlepší.

Lili jsme olovo, pouštěli malé svíčky v ořechových skořápkách ve vaně, v poledne se téměř postíme kvůli zlatému prasátku, rozkrajujeme jablíčka, hrajeme a zpíváme koledy…..

Jak to máte s nakupováním dárků? Také prožíváte takový předvánoční maraton?

Pokud možno se mu bráním, dárky kupuju průběžně, když mi něco padne do oka.