Rubrika: NOVINKY

Maminky jsou prý andělé bez křídel. Kdo jiný by se dokázal tak obětovat, starat se a dávat tolik lásky svým ratolestem, a přitom neočekávat na oplátku nic?  Za jejich péči je děti druhou květnovou neděli, kdy slavíme Den matek, obdarovávají kytičkou nebo drobnými dárečky, většinou vlastnoručně vyrobenými. Ale nezapomínají na ně ani v dospělosti. Oslava mateřství se v různých podobách objevovala už ve starověku. Například ve starém Římě byla taková slavnost zasvěcená bohyni Juno, ochránkyni vdaných žen a nastávajících rodiček, a nazývala se Matronalie. V Řecku zase lidé uctívali matku všech bohů, bohyni Kybelé. Také na našem území probíhaly obdobné oslavy, dokonce už v pravěku. Svátek matek nebo Den matek se v současnosti slaví na mnoha místech na světě a datum a podoba oslav se různí podle tradic jednotlivých zemí.  U nás se traduje od roku 1923.  Velký podíl na jeho vzniku měla aktivistka za práva žen, dcera prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, Alice Masaryková.  Onen mezinárodní svátek slaví druhou květnovou neděli i Spojené státy americké, Rakousko, Německo, Itálie, Srí Lanka, Jamajka, Chorvatsko, Indie, Keňa nebo Japonsko. Zde se původně svátek Haha no Hi, tedy Den matek, slavil v den narozenin císařovny Kódžun 6. března.  Ve Velké Británii a Irsku se oslavuje Den matek tři týdny před velikonočními svátky, na čtvrtou postní neděli.  Tady už od 16. století na svátek Mothering Sunday dcery a synové nosili svým matkám květiny. V Polsku se Den matek slaví 26. května, v Rusku až poslední neděli v listopadu, v  Mexiku připadá na 10. květen.  V ulicích hrají kapely serenádu Las Mañanitas a celé rodiny se veselí.  Ani v dalších zemích světa lidé nezapomínají na své matky a vyjadřují jim svou lásku a úctu.  Jsou si vědomi toho, co řekl John G. Cooper:  „Jsou tisíce hvězd na nočním nebi, tisíce mušlí na březích moře, tisíce ptáků v oblacích, tisíce motýlů na loukách, tisíce kapek rosy po ránu, ale jen jedna matka na celém světě.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha. Leží ve středu Čech a zhruba i Evropy, a tak bylo neopominutelným místem na válečných mapách v období druhé světové války. Poslední dny urputných bojů před jejím koncem se odehrávaly právě zde. V Praze 5. května 1945  vypuklo  Pražské povstání.  Když Česká národní rada vydala prohlášení o konci protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci, znění odvysílal pražský rozhlas. Lidé okamžitě začali vyvěšovat československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem. Německá okupační správa však oznámení ignorovala a němečtí vojáci začali do Pražanů střílet. Zanedlouho se bojovalo po celém městě.  Ve 12:33 hodin se ozvala z rozhlasových přijímačů tísňová výzva: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc Českému rozhlasu! Přijeďte ihned! Každá minuta je drahá! Střílí se zde! Esesáci nás chtějí vyvraždit!“  Reakce lidí byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc. Kolem budovy rozhlasu se rozhořel tuhý boj. Obránci rozhlas nakonec ubránili, ale další boje se rozšířily po celé Praze.  Povstalci si byli vědomi toho, že proti německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v ulicích  asi tisíc šest set  barikád. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky, lehké kulomety, granáty a pancéřové pěsti.  První nápory německé armády na sebe nenechaly dlouho čekat. Největší mohutný německý útok však začal v časných ranních hodinách 8. května. Tanky a pěchota se na Prahu valily z několika směrů. Vraždění a běsnění nacistů se stupňovalo. Československý rozhlas opakovaně vysílal ve francouzském, anglickém a ruském jazyce naléhavou žádost o pomoc, směřovanou ke spojeneckým vojskům.  Podle dohod o demarkační čáře mezi spojenci z protihitlerovské koalice zůstala americká armáda u Plzně, kde operovala.  Rudá armáda do Prahy dorazila 9. května po čtvrté hodině ranní. Praha byla konečně svobodná.  Zásluhu na tom, že si mohla svobodně vydechnout, mají i bezmála tři tisíce českých vlastenců, kteří při květnovém povstání v roce 1945 položili životy na barikádách a v pražských ulicích.  Praha před sedmdesáti pěti lety povstala z trosek a její sláva se opět dotkla hvězd.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  autor neznámý

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„To slunce se má, to nedělá nic, jen bloumá po nebesích…“ Poslouchám známý šanson a nesouhlasím.  Slunce rozdává teplo, světlo, energii, život. A právě tu jeho životodárnou sílu si připomínáme 3. května, který je stanoven jako Den Slunce.  Ještě jednu dovednost mu ale nelze upřít.  Umí na počkání vytvořit mistrovské dílo, které okamžitě stoupne přes oči do srdce.  Přesvědčilo mě o svém talentu na břehu ostrova Djerba  v severní Africe.  Za rozbřesku slunce vyskočí nad obrys temného moře jako červený balónek z Matějské pouti a v tu chvíli se zapýří nebe i hladina s rudými hřebeny vln. Rybářské lodě se promění v růžové plameňáky, pomalu táhnou do daleka a nechávají za sebou na vodě dlouhou krvavou brázdu. Jak slunce stoupá na neviditelné šňůrce oblohou, nachové barvy zfialoví, zezlátnou a pak se promění v zářivou perleť.  Z rybářských bárek se stanou bílé labutě a pomalu odplouvají tekutým stříbrem až tam, kde se nepokojné moře mění v blankytně modrou oblohu.  V Michelangela se slunce promění, i když usíná den.  Ostrov přelije roztavenou mědí a začne čarovat. Obloha vybuchne jako sopka a nad obzorem se rozhoří zlatý požár. Oranžové jazyky rozsvítí moře, pláž i nebe a před zářivou záplavou světla vyvstanou temné siluety palem, vztyčené ukazováky mešit a zaoblené kopule na střechách sněhobílých obydlí, dokud se sluneční kotouč nedotkne horizontu a nevklouzne do vln.  Jako umělec je bez diskuse velká hvězda.  Slunce ale opravdu hvězda je. Stará přibližně 4,6 miliard let.  Ta koule žhavého plazmatu,  která neustále produkuje ohromné množství energie, prý bude z oblohy zářit dalších sedm miliard let.  Od Země je vzdálená asi 150 milionů kilometrů, ale sotva nám svými paprsky rozsvítí den a pohladí tvář, zdá se být tak blízká, tak blahodárná. Snad to nejlépe vystihl spisovatel Ota Pavel, když v jedné své povídce napal: „Slunce je velký žlutý prášek od nebeských psychiatrů a podává se, aby se zahnal smutek a nastala dobrá nálada. Slunce je také žlutý froté ručník, který nás sám utře, a je jako fén, který nás vysuší.  Slunce nám  skočí do srdce a ohřeje nám ho, když ho máme studené jako psí čumák.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  neznámý autor

 

 

 

Jiřík z Erbenovy pohádky o Zlatovlásce, ten se měl. Zbaštil soustíčko z kouzelného hada a v tu ránu rozuměl řeči zvířat a ptáků. První, koho uslyšel, byli dva holoubci, kteří se přetahovali o zlatý vlas, a od nich se doslechl o zlatovlasé krasavici. Co by se asi dozvěděl ze štěbetání, švitoření, cvrlikání, cukrování, trylkování, vrkání, pípání, hvízdání, pískání a kokrhání, které se ozývá z remízků a korun stromů v lese, v parcích a za ploty? Ty hlasy přírody jsou pro nás tak příjemné, že je nazýváme ptačím zpěvem. Charles Darwin na konci 19. století uvedl, že zpěv ptáků je v mnohém podobný lidské řeči. Podle něj, později i podle řady jazykovědců a biologů, se dříve lidé dorozumívali zvuky podobně jako ptáci. Dnes umí ornitologové ptačí zpěv přesně analyzovat a určit, jaké zprávy si opeřenci mezi sebou posílají. První neděli v květnu, kdy jsou již všichni stěhovaví ptáci zpět ve svých letních domovech a všude zní ptačí sbor, slavíme Mezinárodní den ptačího zpěvu. Navazujeme na tradici založenou v roce 1983 v Birminghamu pod názvem Dawn Chorus Day, kde místní ornitologové přišli s nápadem přivítat vždy první neděli v květnu přicházející jaro. Akci později převzali partneři BirdLife International v celé Evropě a vítání se tak stalo nejmasovější ornitologickou akcí. Česká společnost ornitologická organizuje „Vítání ptačího zpěvu“ od roku 1992.  Na stovce míst v republice jsou připraveny vycházky do probouzející se jarní přírody, někde doplněné o ukázky kroužkování, výstavky ptačích budek a jinou propagaci ochrany ptáků. Ale i v následujících dnech mějte v přírodě oči k vidění a uši ke slyšení a pozorujte a poslouchejte ty hudebně nadané opeřence. Mne inspirovali k napsání pohádky „Přesně seřízený budík“ v knížce Rézička a Čtvrtjadýrko.  Ráno, když vstává les, se jednotlivé druhy rozezpívají v přesně určený čas. Před čtvrtou hodinou ranní se ozve rehek, pak červenka, za pár minut střízlík a postupně kukačka, sýkorka, budníček a pěnkava. Před půl šestou přivítá slunce vrabec, následuje ho špaček, potom drozd, pěnkava a strnad.  Nakonec ptačí chór rozezní celý les. Dokud to tak bude, můžeme si být jisti, že žijeme na jednom z nejhezčích míst na celé zeměkouli.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  ireceptar.cz

Mezinárodní den tance se od roku 1982 slaví každoročně po celém světě 29. dubna, a to na podnět CID (w:en: International Dance Council), což je v rámci UNESCO  zastřešující organizace pro všechny druhy tance. Na různých místech České republiky se slaví pod názvem  Den, kdy se bude tančit všude.

V jednom kole…

„Umíš-li mluvit, umíš zpívat, umíš-li chodit, umíš tančit,“ praví lidová moudrost. Počátky tance jsou spojeny už s pravěkými lidmi. Dokazují to kresby tančících postav v jeskyních, které obývala první lidská společnost. Taneční kroky však tehdy byly spíše poskoky a neohrabané pohyby, vyjadřující především radost z ulovené kořisti. Jak se člověk vyvíjel, zdokonaloval se i tanec. Ve starověkých civilizacích bylo právě tancování v chrámu při náboženských obřadech důležitým prvkem uctívání bohů.  Tanec byl neopominutelný také u spirituálních rituálů, například při oslavě sklizně, přivolávání deště, vymítání zlých duchů, zahánění nemoci, při svatebních nebo pohřebních obřadech.  Postupem času se tanec stal neoddělitelnou součástí každodenního života a začal být vnímán také jako zábavní prvek.  Zvrat  ale nastal nástupem křesťanství a katolické církve, která tanec odsuzovala a snažila se ho potlačit. Jediný tanec, který uznávala, byl tanec šlechty. Ten se dočkal velkého rozkvětu zejména za francouzského panovníka Ludvíka XIV, který byl jeho velikým příznivcem.  Tanec však nevymizel ani z venkovského života. Přežíval i díky potulným hercům, kejklířům a trubadúrům, kteří putovali po krajích a svá vystoupení a kramářské písně doplňovali o taneční prvky.  Venkované dál vydupávali své tance pěkně od podlahy, zatímco aristokracie tančila své ladné kreace. Ale nakonec se jejich prvky dostaly i do lidového prostředí a taneční styly se promíchaly a změnily se v lidové tance. Především na Moravě se jich zachoval nespočet.  Zde má snad každá dědina svůj tanec a také kroj.  Díky folklorním souborům u nás lidové tance stále žijí. A právě i ony se stanou jednou z oslav Mezinárodního dne tance.

I v letošním roce 29. duben – Mezinárodní den tance – protančíme. Oslavy pořádáme letos už pošesté.  Doposud jsme se scházeli na pražském Střeleckém ostrově, ale vzhledem k současné situaci bohatý program odvysíláme on-line. Opět se můžete těšit na vystoupení nejlepších českých tanečníků, taneční workshopy pro širokou veřejnost, trénink u baletní tyče, celorepublikový flashmob a taneční párty na závěr. Chceme, aby se on-line podoba oslavy Mezinárodního dne tance svým rozsahem i kvalitou vyrovnala předchozím ročníkům a abychom vám tak i letos zprostředkovali neopakovatelný kulturní zážitek. „Roztančete s námi váš domov i internet!“ To je heslo on-line flashmobu Mezinárodního dne tance 2020, jehož choreografii pro vás letos připravil vítěz StarDance Dominik Vodička.  Na videu se dozvíte, jak se už teď můžete naplno stát součástí Mezinárodního dne tance. Srdečně zve Art 4 People

www.mezinarodnidentance.cz

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jiřina Stoklasová

 

OŽIVÍME ČESKO! To je nyní nejdůležitější úkol nás všech, které zasáhla »koronavirová krize«! Čeští podnikatelé, živnostníci, řemeslníci, umělci, sportovci, ale i mnozí další si procházejí něčím, co tu nikdo od II. světové války nezažil. Naprostá paralýza všeho. Obrovské ekonomické, ale i psychické dopady situace s názvem covid-19. Infekční nákazy, která přinesla velká restriktivní opatření, zákazy a jedno velké STOP podnikání ve všech směrech…

 

Proto přišla Halina Trsková, místopředsedkyně představenstva Pojišťovny VZP, a. s. (PVZP) s nápadem na tuto unikátní kampaň, kterou představila producentovi, režisérovi a podnikateli Tomáši Magnuskovi a společně ji ve velmi krátkém čase zrealizovali.

„Cílem projektu je podpořit české firmy, výrobky, služby, umění, zkrátka všechno, co nám tu ekonomiku pomůže sice pomalu, ale jistě vrátit do starých kolejí. Protože je to jen a jen na nás,“ říká hlavní autorka projektu Halina Trsková.

„Mně se to od začátku zdálo jako dobrý nápad, a proto jsem do toho šel bez nároku na honorář,  stejně jako řada našich přátel a známých, kteří vystupující v této kampani,“ prozradil režisér, producent, ale také podnikatel v hotelnictví a gastronomii Tomáš Magnusek, který je zároveň i předsedou Obce spisovatelů ČR. Ten je také režisérem TV/Video spotu kampaně.

Ve videospotu vystupují zástupci kultury, sportu, umění, podnikatelské i živnostenské  – řemeslné sféry, zkrátka širokého spektra těch, které koronavirová situace zasáhla. A pomoct, přispět  a podpořit může každý!

„Byla to síla, co? Ale snad jsme z nejhoršího venku… Ale co teď?“ říká na začátku spotové kampaně OŽIVÍME ČESKO herec Martin Dejdar.

 „To bude chtít zabrat…“ přidává se jeho herecká kolegyně Ivana Jirešová…

„No, a pořádně tu naši českou ekonomiku oživit,“ podotýká Lukáš Černý, podnikatel a majitel společnosti Eurona s.r.o…

Následně pokračují další osobnosti z mnoha oborů, které se rozhodly svým účinkováním smysl projektu podpořit, jako například: herec, zpěvák a moderátor Milan Peroutka, majitelka kliniky estetické medicíny Petra Clinic Petra Řehořková, herec Petr Rychlý, sportovec  a olympijský medailista Lukáš Bauer,  zpěvačka a herečka Eva Burešová. Dále také cukrářský mistr a jedna z hvězd TV show Peče celá země Josef Maršálek, lékař, psychiatr Jan Cimický, starosta Náchoda a poslanec Jan Birke, fotbalový internacionál Antonín Panenka, podnikatelka a zástupkyně světově proslulé značky klavírů Zuzana Ceralová Petrofová, advokátka, spisovatelka Daniela Kovářová, zpěvák a hudebník Vilém Čok nebo zpěvák a herec Jiří Korn.

Do projektu se zapojil i bývalý boxer a mistr světa Lukáš Konečný, který sám infekcí covid-19 onemocněl a úspěšně se z ní zotavil.

„Všichni společně procházíme složitým obdobím. Ta zákeřná kulatá potvora (codi-19) nás pořádně potrápila, ale věřím, že se dokážeme opět tak nějak semknout a dokážeme oživit to, co se kvůli tomu zastavilo. Nejsem ekonom, počty mi nikdy moc nešly, ale počítám s vámi. Pojďme podpořit vše české,“ vyzval i zpěvák, herec a muzikant Jiří Korn, který sám kvůli situaci s koronavirem přišel o celou řadu vystoupení a koncertů…

Pomoct může KAŽDÝ, kdo podpoří českou firmu, výrobek, službu nebo kulturní či sportovní zážitek!

 

VÝZVA:

Na webu projektu www.ozivimecesko.cz bude vyvěšena výzva ke sdílení iniciativy a podpoře myšlenky Oživíme Česko. Proto každý, kdo se chce zapojit, může na sociálních sítích sdílet foto/video s hastagem  #OzivimeCesko.

Každý, kdo to udělá, se automaticky zapojí do soutěže o ceny, které věnují české společnosti!

Autor: Alexandra Hejlová

Ustláno na růžích a pod nebesy –  spojila jsem si název knihy spisovatelky Jindřišky Smetanové s pohledem na bílého krasavce s dlouhým krkem, ještě delšíma nohama a zobákem jasně červené barvy, když ladně přistával do svého čapího hnízda.  Nebe bylo azurové, ale růže se tu proměnily v nádherné surfinie.  Kvetly v 355 truhlících na čtyřicet metrů vysokém komíně v místě, které mi připomnělo jinou českou spisovatelku – Boženu Němcovou. V České Skalici, městě ve východních Čechách, v letech 1824 až 1833 chodila do školy.  Kdyby tu už tehdy ten rozkvetlý komín stál, určitě by jí utkvěl v paměti a ona by o něm později napsala pohádku, neboť je opravdu pohádkový. Tyčil se nad střechami v areálu akciové společnosti AGRO CS v Nyklíčkově ulici a svět tu díky němu hned zkrásněl.  Aby se 1065 květům, co rozdávaly široko daleko svou krásu, dařilo, zálivku a hnojení zajišťoval speciální systém.  Obdivovala jsem ten nápad firmy, která je významným výrobcem, distributorem a prodejcem substrátů, tekutých, minerálních a dlouhodobě působících hnojiv, travních osiv, trávníkových koberců, pesticidů, drobné techniky a dalších prostředků pro výživu a péči o rostliny. Potvrdila tak pravdivost svého sloganu: Dělejte s námi svět krásnější.  Letošní pandemie zabránila v městečku nad řekou Metují zrealizovat už poněkolikáté onu ideu, ale naše zahrádky, balkony a okna v celém Česku nám dávají dostatek prostoru skvělý nápad v jakékoli podobě následovat.  Dělejme svět krásnější. Zpříjemněme si život i úsměvem, protože s úsměvem jde všechno líp.  Ale s rozkvetlou krásou kolem nás to jde dvojnásob.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jan Harant

Milí přátelé, kolegové, fanoušci  Viktorky,  prvního hereckého muzea v Ratibořicích a vlastně všichni, kteří video uvidíte. Každý jsme se během toho více než měsíce snažili buď odpočívat, nebo něco tvořit, případně jen přežít. Drtivá většina z vás ovšem především pomáhala a opět jsme dokázali, že v těch krizových situacích se téměř ve všech z nás projeví to lepší já. Chtěl bych touto cestou moc poděkovat Pavlu Vávrovi, Tomáši Oramusovi, Josefu Plašilovi, Lukášovi a Veronice Černým a Benovi a Petře a především paní Halině Trskové za to, že tuto výzvu a filozofii vymyslela a mne oslovila s tím, abych ji přivedl na svět. Byla to čest pro mne tento klip vytvořit pro dobrou věc. Dále chci poděkovat všem účinkujícím a vám všem, kteří se ještě přidáte a řeknete nám do videa, které zašlete, že oživíte Česko. Právě mezi účinkujícími jsou lidé, které znám buď velmi dlouho, nebo naopak jen krátce. Děkuji všem ze srdce. Bez vás všech bych ničím nebyl. Poprosím vás, kteří video uvidíte, sdílejte ho, přeposílejte a propagujte a pomozte Oživit Česko.

Váš Tomáš Magnusek – předseda Obce spisovatelů ČR

 

 

Autor:  Tomáš Magnusek

Foto: archiv Tomáš Magnusek FB

Dne 22. dubna slavíme  Mezinárodní den Země.  Ekologicky motivovaný svátek upozorňuje na dopady ničení životního prostředí.  Historie vyhlášení tohoto dne sahá do roku 1969, kdy se americký herec John McConnell snažil tento den zavést a dokonce vytvořil i vlajku Země. První Den Země byl slaven v roce 1970 v San Francisku.   Kampaň spojená s tímto svátkem si kladla za cíl přenést otázku ekologie do politických kruhů. Cílem bylo zvýšit energetickou  účinnost, recyklovat odpadky a hledat obnovitelné zdroje energie. Velký ohlas měla zejména mezi studenty.  OSN začala Den Země organizovat o rok později.  V roce 1990 se k Americe připojil zbytek světa, včetně České republiky, a 22. duben se stal Mezinárodním dnem Země. Dnes ho slaví víc než miliarda lidí. Stal se tak největším sekulárním svátkem, do kterého jsou zapojeni lidé bez ohledu na původ, víru či národnost.

Bude, nebude?

Den Země mne pokaždé přivádí k zamyšlení, jakou cestou se vydá lidstvo, žijící na této planetě?  K jakým cílům se vypraví?  Co všechno zvládne?  Čeho se dokáže vzdát? O čem bude snít? Jak své sny uskuteční? Co vzkázat mladým lidem na startu jejich životní dráhy?  Stačilo by seznámit je s našimi zkušenostmi? Říká se však, že zkušenost je nepřenositelná.  A co tedy docela obyčejné varování?  Co přiznat naše chyby a omyly, aby příští generace neudělaly stejné, nebo ještě větší. Kam je nasměrovat a co jim doporučit, aby život na naší planetě pokračoval zdárně dál? Pouhé přežívání nemůže být nejvyšší životní hodnotou. Člověk musí žít pro něco nebo pro někoho. To platí pro jednotlivce, ale i pro celé lidstvo. Být lidskou bytostí znamená nemyslet sobecky pouze jen na sebe samého, na svoje cíle. Musí se stát součástí toho, oč lidstvo usiluje. A má otázka tedy zní: O co současné lidstvo usiluje?  Důstojně existovat? Mít dost jídla a pitné vody?  Mít dost dobré vůle žít bez válek a všech protivenství?  Aby se k sobě lidé navzájem chovali s úctou? Aby vynalézali léky na zákeřné nemoci?  Aby nezapomněli, co je soudržnost a přátelství? Nebo už zcela pozbylo schopnost pokory a lásky? Žijeme jen na efekt? Kupujeme luxusní auta, jezdíme na exotické dovolené, stavíme okázalé domy.  V Dubaji rostou stavby málem až do oblak, ale ani to není dost. Před dokončením je zde budova, kde vrchol její věže má sahat do výše 1200 metrů. Staví umělé ostrovy a na nich stavby, které je vidět i z vesmíru. To vše za peníze z ropy.  Ale její zásoby přece nejsou bezedné. Co se stane, až ropa dojde? Kdo v těch okázalých stavbách bude bydlet?  Jaký smysl má tahle hamižnost? Proč se lidé nepoučili ze stavby  Babylonské věže? Lidská pýcha způsobila její pád. A stejná lidská pýcha, chamtivost a závist nabírá obrátky a zase nás vede k pádu.  Běh za penězi a majetkem se neustále zrychluje a zrychluje. Kdo nestíhá, odpadne nepovšimnut ostatními.  Někde se stala chyba. Napravte ji, než bude pozdě. Než země přijde o prameny, o rozkvetlé louky, o půdu, obilná pole, o zpěv ptáků a vítr v korunách stromů, o radost.  Než ji zavalí plastový odpad a skládky nepotřebných věcí, než se moře promění v jedovaté vlnobití tříštící se o pusté břehy.

Přeji všem mladým lidem štěstí, které jsme my v dětství poznali. Patřili jsme do generace, která ještě mohla chodit do lesa na houby, na borůvky, posbírat šišky na oheň v kamnech a uvařit si skvělý oběd, který nikdo nemusel označit nálepkou BIO, protože vše bylo zdravé a lesy nebyly ničeny kyselými dešti. Ve studánkách byla ještě živá voda k pití, v čistých řekách se dalo plavat a louky voněly stejně jako vzduch. Neměli jsme moc, a přece jsme měli všechno, protože jsme věděli, že není bohatý ten, kdo má mnoho, ale ten, který potřebuje málo. Stačilo vyjet na kole za město, sednout si na mez, která voněla mateřídouškou, zadívat se do kraje a snít. Radovat se z hvězd, z úplňku i slunce, z duhy po letní bouřce i měkkých sněhových závějí v zimě. Nic nebylo obtížné a nic nebylo neuskutečnitelné. Věřili jsme v dobro, měli své vzory a věřili v pravdu a v lásku. Pohádky, které jsme pak v dospělosti čítávali dětem, začínaly tak krásně: Bylo, nebylo… Za devatero horami a lesy plné zvěře a sedmero vodami, ve kterých plavala spousta ryb, bylo jedno malé, ale krásné království. V těchto pohádkách vždy vítězilo dobro, o lásku se bojovalo srdcem a důvtipem, král byl moudrý a jeho rádci poctiví.   Zřejmě se teď ptáte, tak proč jste nám takovou zemi nezachovali?  Proč jste se k ní chovali jako špatní hospodáři? Proč jsou řeky plné špíny, proč se ztrácí voda, proč je tolik bolesti, nemocí, válek a tolik nenávisti mezi lidmi?  Možná proto, že my jsme neposlouchali slova starších a moudrých.  Vy si je však k srdci vezměte.  Nehledejte možnost života dvacet světelných let od domova, ale hledejte možnost života na Zemi, o které mluvíme jako o Matce Zemi nebo o Modré planetě.                       My měli ještě možnost sednout si na mez, zadívat se do krajiny a snít –  a pak se zvednout a své sny zrealizovat. Přeji, abyste i vy měli své sny a odvahu je uskutečnit. Aby pohádky, které budete jednou číst svým dětem a pak i vnukům, nezačínaly – bude, nebude?

Už Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry, francouzský spisovatel, letec, často považován i za filozofa a humanistu, řekl:  Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme  od našich dětí…

Autor: Jiřina Stoklasová, Jaroslava Pechová

Foto: Jiřina Stoklasová, FB – Den Země