Rubrika: ART

Výstava po více než padesáti letech přiblíží dílo nejvýznamnějšího umělce barokního umění v Čechách ⁠–⁠ Petra Brandla (1668 Praha ⁠–⁠ 1735 Kutná Hora). Představí jeho monumentální oltářní plátna, která jsou pro účel této výstavy restaurována, dále portrétní tvorbu a námětově velice zajímavé žánrové malby. Diváci také prvně zhlédnou Brandlova nově objevená díla.

Vlastní podobizna, zv. Lobkovická, NG

Výstava je koncipována jako vyprávění dvou paralelních příběhů: děl malíře a jeho života. Právě umělcův život, k němuž máme četné archivní doklady, je i pro dnešního diváka pozoruhodný nejen bohémským a revoltujícím způsobem, ale lze v něm najít zajímavé kontexty s problémy dnešní doby ⁠–⁠ Brandl byl celoživotním dlužníkem, neboť se zhlédl v životním stylu šlechty a luxusu, který si chtěl také dopřát. Dluhy jej však několikrát dostaly do vězení. I z toho důvodu se mu nevyhnuly soudní spory o výživné s manželkou Helenou. Problémy měl Brandl také s objednavateli děl, neboť často nedodržoval smluvní podmínky.

Boháč, NG v Praze

To však nic nemění na tom, že Brandl byl nejlépe placeným umělcem své doby, a to zřejmě i z důvodu velice osobitého a originálního stylu a malířského rukopisu, u něhož můžeme vypozorovat jisté paralely s Rembrandtovou malbou. Rentgenové snímky a makrofotografie Brandlových děl, které výstavu doplní, tak dají návštěvníkovi nahlédnout do útrob jeho malby. 

Zdroj: NGP

Přijďte si odpočinout od nákupního shonu, pečení cukroví, všudypřítomného stresu a vyberte si z nabídky Národní galerie Praha!

Akvarel, tedy práce s vodou ředěnými barvami na papíře, stojící na pomezí kresby a malby, je v dějinách výtvarného umění technikou s dlouhou tradicí. Největšího rozvoje dosáhl v 19. století, kdy svou univerzalitou zasáhl do většiny oblastí výtvarného umění. Akvarel charakterizuje lehkost, suverenita a virtuozita, neboť z podstaty své techniky skýtá minimum možností pro váhání a opravy.

Jedním z center umění akvarelu byla v 19. století Vídeň, kde se tato technika stala významnou součástí měšťanské a šlechtické kultury. Vynikající příklady vídeňského akvarelu se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha (např. díla Rudolfa von Alta, Thomase Endera či Josefa Kriehubera). Národní galerie zároveň disponuje obsáhlými fondy akvarelů malířů a malířek českého původu (např. Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký, Amálie Mánesová, Vincenc Morstadt). Výstava ukazuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury. Velká část exponátů je málo známá či dosud nevystavovaná.

Výstava představuje akvarel v jeho komplexnosti: mimo tradiční obory (veduta, krajina, portrét, interiérové vyobrazení) se zaměřuje i na další důležitá témata, jako je akvarel v rukou malířek a akvarelová skica. Kromě toho, že akvarelisté 19. století projevovali své mistrovství sugestivním ztvárněním detailu, právě ve skicách byli zároveň schopni velmi uvolněného projevu, jenž má mnoho společného s moderním uměním. Výstava se neomezuje jen na období biedermeieru, které bývá s akvarelem nejčastěji spojováno, ale sleduje význam a využití akvarelu až do přelomu 19. a 20. století. Ukazuje jej také jako techniku pohybující se mezi médii: sleduje jeho vztah ke grafice, malířství, architektuře či například fotografii. Výstava je tak rovněž příležitostí k pochopení umění 19. století jako bohatého vizuálního světa, jehož četné komponenty se živě propojovaly a vzájemně ovlivňovaly.

Autor výstavy: Petr Šámal, Ústav pro dějiny umění FF UK

Kurátorka výstavy: Petra Kolářová, NGP

Veletržní palác ⁠–⁠ 1. patro

Obrázky Josefa Lady zná v naší zemi snad každý. Narodil se 17. prosince 1887. v Hrusicích v rodině ševce a dětství prožité na vesnici je vidět v mnoha jeho dílech. Jeho osobitý malířský styl byl také ovlivněný úrazem z dětství – neviděl na jedno oko a neměl prostorové vidění. Za naprostý unikát ho označil také Pablo Piccaso.  Josef Lada ilustroval mnoho známých knih, například Osudy dobrého vojáka Švejka a děti jistě znají příběhy mluvícího kocourka Mikeše.

Josef Lada je mnohými považovaný svým způsobem za zakladatele českého komiksu a tzv. „moderní české pohádky“. Většina Čechů ho má neodmyslitelně Ladu spojeného s Vánoci. Za své dílo roku 1947 obdržel titul národní umělec. Celkem nakreslil přibližně 15000 barevných a černobílých ilustrací, Ilustroval více než 110 knížek pro děti a namaloval přes 550 obrazů. Nejznámějšími Ladovými motivy jsou vodníci, ponocní, hospodská rvačka nebo zabijačka.

Josef Lada byl samouk, nekreslil ani v přírodě, ani podle modelů v atelieru. Podle uměleckého kritika byl Lada bytostným figuralistou a všechny vyobrazované věci tak pro něj měly hodnotu figury. Ladovy náčrty často obsahovaly mnoho hustě uskupených tmavých čar, z nichž ty, které neodpovídaly jeho představě o díle, jednu po druhé překrýval krycí bílou barvou. Tato krycí běloba na originálech časem často zažloutla, což zakrytým čarám naopak přidává na nápadnosti. Teprve, když byly zakryty nepotřebné linie, zůstala kresba s jedinou silnou linií, která je nejcharakterističtějším znakem většiny Ladových děl.^[

Ladova vila v Hrusicích, dnes Památník Josefa Lady s expozicí spravovanou Oblastním muzeem Praha-východ

Foto: Josef Lada.cz

Jenny Saville ve svých zobrazeních lidské podoby překračuje hranice klasické figurace i moderní abstrakce. Olejová barva, nanášená ve velkých vrstvách, se stává stejně viscerální jako tělo samo.

Saville se narodila v roce 1970 v Cambridge v Anglii a v letech 1988 až 1992 navštěvovala Glasgow School of Art a v roce 1991 strávila semestr na University of Cincinnati. Její studium se zaměřilo na „nedokonalosti“ těla se všemi jejich společenskými důsledky a tabu. Saville byla těmito detaily uchvácena už od dětství; mluvila o tom, že viděla dílo Tiziana a Tintoretta na výletech se svým strýcem a jak pozorovala, jak se dvě ňadra jejího učitele klavíru – smáčknutá v košili – stala jednou velkou hmotou. Během stáže v Connecticutu v roce 1994 mohl Saville pozorovat newyorského plastického chirurga při práci. Čas strávený s chirurgem podnítil její zkoumání do zdánlivě nekonečných způsobů přeměny těla. Zkoumala lékařské patologie; prohlédla si mrtvoly v márnici, studovala klasické a renesanční sochařství; a pozorovala propletené páry, matky s dětmi, jedince, jejichž těla zpochybňují genderové dichotomie a další.

Saville, členka Young British Artists (YBAs), volné skupiny malířů a sochařů, kteří se proslavili koncem 80. a začátkem 90. let 20. století, oživila současnou figurativní malbu, vyvolala otázky o tom, jak společnost vnímá umění. tělo a jeho potenciál. Přestože je její práce perspektivní, odhaluje hluboké povědomí, intelektuální i smyslové, o tom, jak bylo tělo reprezentováno v průběhu času a napříč kulturami – od antického a hinduistického sochařství přes renesanční kresbu a malbu až po díla moderních umělců, jako je např. Henri Matisse, Willem de Kooning a Pablo Picasso. 

Foto: Pal Hansen/Getty Images

Narodil se 23. září 1871 v Opočně jako nejstarší z pěti dětí notářského úředníka. Otec mu vybral dráhu sedláře. A i když místo výroby postrojů maloval vývěsní štíty či obrázky svatých, řemeslu se nakonec vyučil. Školní léta prožil v Dobrušce. Kupkův výtvarný talent rozpoznal továrník Josef Archleb, který se stal jeho mecenášem. I jeho přímluva u Kupkova otce rozhodla, že mladý František začal malbu studovat. Po pražské Akademii výtvarných umění byl přijat i na akademii ve Vídni.

Dvoubarevnou fugu

Když v roce 1912 na Podzimním salónu v Paříži vystavil poprvé své nefigurativní obrazy (Amforu, Dvoubarevnou fugu a Teplou chromatiku), sklidil nepochopení a posměch. Během první světové války se zapojil do organizování českých legií, v té době se seznámil také s Tomášem Garriguem Masarykem. Bojoval na frontě, navrhoval uniformy a prapor legií, maloval plakáty, které zesměšňovaly monarchii.

Teplá chromatika

Kupka se nejprve věnoval realismu, ale přes symbolismus a orfismus (umělecký směr inspirovaný hudbou) se stal průkopníkem zcela nového směru. Vypracoval se rovněž na nekorunovaného krále karikatury a ilustrace.

Pohyb

Umělec se sklonem k samotářství měl štěstí na mecenáše – továrníka Jindřicha Waldese, s nímž se spřátelil. Kupka mu nakreslil slavnou firemní značku: černobílou dívku s patentkou na oku, slavný symbol firmy Koh-i-noor.

Dívka s patentkou

František Kupka je pochován v kolumbáriu na pařížském hřbitově Père Lachaise, takže k pokloně jeho památce vede předlouhá cesta, ale kolekce jeho děl tvoří jeden ze základních pilířů sbírky Jana a Medy Mládkových. Soubor 250 studií, kreseb a obrazů, která patří k nejucelenějším svého druhu na světě a má takřka nevyčíslitelnou hodnotu, si můžete prohlédnout v Museu Kampa, sídlícím v Sovových mlýnech na pražské Kampě. Meda Mládková se s Kupkou poprvé osobně setkala za svých studií dějin umění v Paříži v roce 1955 a od té doby se stala jeho vášnivou sběratelkou. Dnes se bez zapůjčení studií a obrazů z její sbírky neobejde žádná velká malířova přehlídka. Další Kupkova díla objevíte v Galerii moderního umění v Hradci Králové a samozřejmě též v pražské Národní galerii, ve Veletržním paláci.

Foto: Muzeum Kampa

Evropská výtvarná secese bývá někdy nazývána Le style Mucha podle malíře, grafika a designéra původem z moravského města Ivančice. Alfons Mucha jako neznámý umělec českého původu žijící v Paříži dosáhl okamžité slávy v prosinci roku 1894, kdy přijal zakázku vytvořit plakát pro nejslavnější herečku té doby, Sarah Bernhardt.

Secesní malíř, grafik a designer Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v moravských Ivančicích. Již od dětství měl rád kreslení a malbu, ale když si v roce 1878 Mucha podal přihlášku na pražskou Akademii, byl odmítnut „pro nedostatek talentu“. Nicméně kreslířské práce se nevzdal a přivydělával si malováním kulis pro rozličné divadelní společnosti. Malování kulis se věnoval i ve Vídni kam se roku 1879 přestěhoval.

V roce 1887 se Mucha přestěhoval do Paříže a našel si první „malířské“ zaměstnání v divadelním časopise Le Costume au theatre, pro který kreslil nejrůznější ilustrace a reklamy. Roku 1890 už si založil vlastní ateliér a o rok později se seznámil se slavným Paulem Gauginem, který s Muchou jeden čas dokonce atelier sdílel. Muchova hvězda začala stoupat od roku 1894, kdy vyhotovil plakát pro nejslavnější herečku té doby, Sarah Bernhardt. Ta si s Muchou po pracovní stránce „padla do oka“ a uzavřela s českým umělcem exkluzivní smlouvu na reklamní plakáty k divadelním hrám, návrhy kostýmů a dokonce šperků nebo kulis. Světová výstava v Paříži roku 1900 byla celá ve znamení jeho osobitého „Art nouveau“. Jeho všestranný talent obsáhl i další umělecké obory od sochařství přes fotografii až po divadlo.

Mezi lety 1906 a 1910 pobýval Mucha za oceánem, ve Spojených státech. Tam vyučoval malířské umění a vytvořil řadu portrétů, kterým dominovaly hlavně dámy z vyšších kruhů. Roku 1921 měl Mucha velkou retrospektivní výstavu v brooklynském muzeu umění.

Mucha se vrátil do Československa v roce 1910 a zasvětil zbytek svého života tvorbě epické série 20 obrazů zobrazujících historii Slovanů, Slovanská epopej. O vytvoření těchto velkoformátových obrazů z mytologie a dějin slovanského lidu snil Mucha celý život. Svůj sen si splnil, když dílo vytvářel na zámku Zbiroh. Jedná se o dvacet rozměrných maleb, které na deseti z nich zobrazují české legendy a ranou historii; deset dalších pláten je pak věnováno všeslovanským námětům. 

Konec Muchova života poznamenalo smutné období okupace Československa nacistickým Německem roku 1939. Nacistům bylo dílo Alfonse Muchy trnem v oku, jelikož Slovany považovali za podřadný národ. Mucha byl jedním z prvních umělců, kterého zatklo a vyslýchalo gestapo. Mucha zemřel na plicní infekci 14. července 1939 v Praze. Byl pohřben na vyšehradském Slavíně.

Foto: wikipedia.org

Wolfgang Tillmans je německý fotograf a umělec, který žije a pracuje střídavě v Londýně a Berlíně. Je považován za jednoho z významných současných umělců, jeden z nejdůležitějších fotografů současnosti. V roce 2000 byl prvním fotografem a umělcem, který nebyl z Anglie a získal Turnerovu cenu.