Rubrika: KNIHY

Po úspěšném absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku u zemského četnického velitelství v Praze byl četník na zkoušku desátník Ludvík Podskalský na jaře roku 1930 přijat do definitivního stavu četnictva a jmenován strážmistrem.

Prvním služebním působištěm novopečeného strážmistra byla třímužová četnická stanice Dolní Hbity v politickém okrese Příbram, na které doplnil její systemizovaný stav. Velitelem četnické stanice byl vrchní strážmistr Emil Hrdlička a služebně starším kolegou strážmistr Josef Roček.

Vrchní strážmistr Hrdlička seznámil strážmistra Podskalského se staničním služebním obvodem a ten byl zakrátko vzhledem k nízkému početnímu stavu četnické stanice vysílán do služeb sám, byť zpočátku pouze v denní době.

Při jedné z obchůzek na konci měsíce dubna během cesty do Horních Hbit, krátce poté, co minul křižovatku Brodce, byl přivolán dělníky ze stavby nové silnice k nálezu lidské kostry. Jednalo se o silnici vedoucí z Dolních Hbit přes křižovatku Brodce do Smolotel. Jelikož ve Smolotelech byla sousední četnická stanice, záleželo na tom, do obvodu, které četnické stanice místo nálezu spadalo.

Již při sdělení, že k nálezu došlo na rozcestí do Žlíbků a Horní Líšnice, do kterého navíc ústila polní cesta z Nepřejova, bylo strážmistru Podskalskému jasné, že jde o případ spadající do staničního služebního obvodu jejich četnické stanice.

Po příchodu na místo strážmistr nejprve vykázal shromáždivší se osoby do patřičné vzdálenosti a následně zjistil, že při kopání nové silnice dělníci v hloubce zhruba padesáti centimetrů objevili lidskou kostru.

Vzhledem k tomu, že na kostře na první pohled byly zřejmé pouze zbytky zetlelého oděvu, což nasvědčovalo tomu, že se bude jednat o starší nález. Přesto bylo zapotřebí o tak závažném nálezu vyrozumět velitele četnické stanice a samozřejmě okresní soud v Příbrami, aby vyslal na místo soudní komisi k ohledání nálezu. Z toho důvodu vyslal strážmistr do Dolních Hbit jednoho z přítomných mladíků, který jel okolo na jízdním kole a zastavil se na místě neobvyklého nálezu.

Jako první se na místo dostavil vrchní strážmistr Hrdlička, který po přijetí hlášení podřízeného o dosud zjištěných skutečnostech, pochválil strážmistra Podskalského za správné zajištění místa nálezu a to, že udržel houf zvědavců v náležité vzdálenosti. Vykázal jim totiž místo u nedalekého křížku.

Soudní komise se z Příbrami dostavila na místo až pozdě odpoledne. Lékař konstatoval, že se jedná o kostru muže ležící na místě více než 50 let. Kosti byly sebrány a dopraveny do márnice hřbitova v Dolních Hbitech. Při podrobném ohledání kostí bylo zjištěno, že jedno žebro v oblasti srdce bylo poškozeno střelou. Nejen neobvyklé místo nálezu, ale i stopa po střelném zranění nasvědčovaly tomu, že se jedná o zločin, byť již zřejmě promlčený.

Blízkost lesa nedaleko od místa nálezu nasvědčovala tomu, že se může jednat o kostru pytláka, který zahynul při přestřelce s pytláky.

Zpráva o nálezu lidské kostry se rychle roznesla po okolí, a dokonce se dostala do celostátního tisku.

Záhy však byla vyvrácena domněnka, že se jedná o kostru pytláka. Může se jednat o kostru jistého Buchala jehož náhlé zmizení mělo souvislost s vraždou četníka Růžka ze smolotelské četnické stanice.

Strážmistra Podskalského začal případ starého, ač již promlčeného zločinu velmi zajímat a snažil se po svolení staničního velitele zjistit k němu více informací. Věnoval se případu nejen ve službě, ale i ve svém volném čase, kterého měl dostatek, jelikož jako mladý a svobodný četník bydlel v dolnohbitských četnických kasárnách.

Od velitele četnické stanice se dozvěděl, že četník Vincenc Růžek byl zavražděn ve službě v prosinci roku 1872, tedy před 58 lety a byl pohřben na zdejším hřbitově.

Při návštěvě hřbitova strážmistr Podskalský skutečně našel udržovaný hrob a na náhrobním kameni bylo německy napsáno: Winzenz Růžek Gendarm ermordet 18 8/12 72 Ruhe saft. Na témže náhrobním kameni bylo uvedeno, že v hrobě byl později pohřben i c.k. strážmistr Franz Seiler, který zemřel 16.4.1905. Od hrobníka se dozvěděl, že se jednalo o velitele dolnohbitské četnické stanice, což si následně ověřil i v Památníku jejich četnické stanice.

Hrob četníka Čeňka Růžka

Daleko zajímavější informaci se ale dozvěděl od místního faráře. Nedaleko místa nálezu kostry se totiž nachází na kamenném podstavci železný kříž, ke kterému strážmistr vykázal shromáždivší se zvědavce. Tento kříž byl zbudován na náklady Josefy Větrovské z Horní Líšnice a byl vysvěcen farářovým předchůdcem při pouti z Dolních Hbit na Makovou dne 25. května 1913. Paní Větrovská byla porodní asistentkou, a tudíž často musela chodit k nastávajícím maminkám do okolních obcí i ve večerní a noční době. Jednou při noční cestě se jí na polní cestě mezi Horní Líšnicí a Nepřejovem zmocnil neklid a strach. Když po čase opakovaně šla se svými vnuky večer polní cestou po kopci Divák tak spatřila vysokou postavu držící v ruce dlouhý prut, kterým v pravidelných intervalech švihala. Rozrušená babička se ptala svých vnuků, zdali viděli a slyšeli zjevení jako ona, ti však odpověděli, že nikoliv. Po několika metrech zjevení zmizelo a žena se opět uklidnila. Od té doby se tomuto místu v noční době raději vyhýbala. O svých vidinách se ale svěřila při zpovědi dolnohbitskému panu faráři a na jeho doporučení nechala na své náklady zbudovat kamenný podstavec, na který byl umístěn opuštěný kříž z místního hřbitova, který věnoval farář.

 K samotnému případu zavraždění četníka Růžka zjistil strážmistr Podskalský podrobné informace z Památníku četnické stanice Smolotely, které čítaly více než tři strany úhledného rukopisu psaného v němčině.      

Dne 8. prosince roku 1872 konal četník Vincenc Růžek z četnické stanice Smolotely denní obchůzku. Okolo 8. hodiny večerní opustil Nepřejov a vydal se polní cestou podél lesa zpět na četnickou stanici, kam se ale již nevrátil.

Druhého dne ráno našly děti jsoucí z Nepřejova do Dolních Hbit do školy v místě, kde se sbíhaly cesty tělo zavražděného četníka. O svém nálezu informovali obecního starostu a ten zajistil vyrozumění četnické stanice ve Smolotelích.

Vyšetřováním, kterého se účastnili i příslušníci četnických stanic v Příbrami a z Krásné Hory spadající již do politického okresu Sedlčany, a soudní komise okresního soudu Příbram bylo zjištěno, že krátce po 8. hodině večerní byl v Nepřejově slyšet výstřel. Dotyčný člověk se ale domníval, že se jedná zřejmě o pytláka nebo hajného, a tudíž mu nevěnoval pozornost.

Kromě toho bylo zjištěno, že 8. prosince 1872 došlo k vyloupení usedlosti v nedaleké obci Jelence, kterého se dopustila několikačlenná lupičská tlupa, již delší dobu sužující široké okolí.

Zřejmě právě na tuto tlupu narazil při své obchůzce četník Růžek a v urputném zápase s jejími členy byl zavražděn.

První kroky pátrajících četníků vedly k Františku Buchalovi žijícímu na nedaleké samotě Zelená Hora u Nepřejova, o němž se vědělo, že do lupičské tlupy také náleží. Buchal však nebyl doma zastižen.

Dále četníci navštívili Josefa Tatírka v obci Technič. K jejich velkému překvapení nalezli Tatírka s těžkým sečným zraněním na hlavě, které utrpěl při zápasu s četníkem a jemuž následujícího dne podlehl.

Pitva těla zavražděného četníka proběhla 11. prosince 1872 v márnici hřbitova v Dolních Hbitech a následujícího dne byl Vincenc Růžek za velké účasti četnictva, úřednictva okresního hejtmanství v Příbrami, příbramského okresního soudu a obecenstva pohřben. Velký kamenný pomník byl zbudován ze sbírky uspořádané četnickým důstojnictvem a mužstvem.

Postupně byli pro důvodné podezření z vraždy četníka Růžka a spáchání řady odvážných krádeží a loupeží vypátráni a zatčeni František Krotský ze Stěžova, Josef Boš a Anna Kalasová ze Zlákovic a Jan Lukeš z Dolní Líšnice. Všichni byli dodáni do vyšetřovací vazby u okresního soudu v Příbrami a následně do věznice zemského trestního soudu v Praze. Zde po několika měsících vazby spáchal Krotský v separaci sebevraždu oběšením na vlastním šátku. 

Vražda četníka Růžka se dokonce stala pro lidového básníka Matěje Třešňáka z Dolních Hbit námětem na Píseň o strašné vraždě která byla spáchána na četníku Čeňku Růžkovi, která byla spolu s patřičným obrázkovým doprovodem zpívána potulnými zpěváky na trzích.

Pátrání četnictva po Františku Buchalovi zůstalo zcela bezvýsledné. Naposledy byl viděn právě 8. prosince 1872 a zmizel beze stopy.

Nyní bylo nepochybné, že Buchal byl bránícím se četníkem Růžkem zasažen z ručnice a svému zranění podlehl. Jeho komplicové Buchalovu mrtvolu zakopali, aby zahladili stopy svého zločinu.

Právě Buchal se v místě svého pohřbení zjevoval Josefě Větrovské, která na farářovo doporučení při zpovědi nechala na místě zbudovat kříž.

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Vedoucí síla četnické pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Moravské Ostravě vrchní strážmistr Jan Julínek vyprávěl o případu manželské tragédie.

Četnická stanice Hrabová v politickém okrese Moravská Ostrava byla počátkem měsíce září 1929 vyrozuměna o zmizení manželů Kubečkových bydlících v podkrovním bytě v domě obecního starosty v Kunčičkách. Bylo o nich známo, že občas na několik dní odcestovali ke svým příbuzným, proto je dlouho nikdo nepostrádal. Sháňka po nich začala poté, když Kubečku začal shánět mistr vítkovických železáren, kde muž pracoval jako strojník, že František Kubečka již přes týden nedochází bez předchozí omluvy do práce. To byl důvod, proč se majitel domu a zároveň obecní starosta vydal osobně na četnickou stanici.

Velitel stanice vrchní strážmistr Antonín Hotový došel k názoru, že bude úplně nejlepší, přesvědčit se přímo v domě, zdali o Kubečkových neví někdo ze sousedů a vypravil se proto do Kunčiček.

Jelikož dotazy u sousedů nic nezjistil a dveře bytu byly zamčeny, nechal vrchní strážmistr násilím otevřít byt.

V bytě bylo vše zpřeházeno a na rozestlané posteli ležela mrtvola muže s rozťatou lebkou. Vzhledem k poměrně teplému počasí se již začala rozkládat. Jednalo se skutečně o Františka Kubečku.

O případu byla okamžitě telefonicky vyrozuměna pátrací stanice v Moravské Ostravě a tamní okresní soud byl požádán o vyslání soudní komise.

Ihned po příjezdu motorového kola pátrací stanice byla provedena prohlídka podkrovního bytu. Okolí postele bylo silně postříkáno krví a mozkem z rozbité lebky. Nebylo pochybnosti o tom, že v bytě došlo ke krutému zápasu. V sousední malé místnosti byla nalezena vražedná zbraň, zakrvácená sekera. Bylo na ní patrno, že byla narychlo a nedokonale omyta vodou. Nedaleko koupací vany ležela ženská košile a živůtek.

Soudní ohledání nemohlo říci více, než bylo na první pohled naprosto jasné. Soudní lékaři provádějící pitvu udali, že smrt nastala před 7 až 8 dny.

Nebylo pochybností, že hrůzný čin má na svědomí manželka Marie, která však byla neznámo kde. Na tomto manželském páru bylo zvláštní to, že mezi nimi byl věkový rozdíl jedenácti let, avšak s tím, že ženě bylo 39 let a muži pouze 28.

Po Marii Kubečkové bylo okamžitě zahájeno pátrání prostřednictvím fonogramu určeného okolním četnickým stanicím, ale byla hledána také u příbuzných obou manželů.

Ještě, než byl rozeslán již zpracovaný pátrací oběžník určený všem četnickým stanicím v širokém okolí, hlásila telefonicky četnická stanice Třebovice v politickém okrese Hlučín pátrací stanici v Moravské Ostravě nález mrtvoly neznámé ženy v řece u obce Hošťálkovice.

Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly

Na místě nálezu těla při ústí řeky Opavy do Odry byl již přítomen velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Antonín Schweidler. Po vytažení těla z vody bylo zjištěno, že se jedná o ženu středního věku, které již bylo po několika dnech ve vodě ve značném rozkladu. Na ruce ženy byl snubní prsten s monogramem „F.K.“ a datem „15.XII.1928“.

Domněnku, že se jedná o hledanou Marii Kubečkovou potvrdil jak pronajímatel jejich bytu, tak i příbuzní. S Františkem Kubečkou totiž skutečně uzavřeli sňatek dne 15. prosince 1928. Místo nálezu těla bylo deset kilometrů od jejich bytu.

Právě od příbuzných bylo zjištěno, že Kubečková se trápila tím, že je na rozdíl od jejího manžela mnohem starší a žárlila na něho, že se dívá po mladších a krásnějších ženách.

To byl zřejmě důvod, proč ho zavraždila a poté, když zjistila, co spáchala vykonala sama nad sebou spravedlnost.

Tuto domněnku potvrdilo jak soudní ohledání jejího těla, tak i následně provedená soudní pitva, během které na těle zemřelé nebyla zjištěny žádné stopy násilí a udali že tělo bylo ve vodě zhruba týden.  

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V sobotu 21. října 1911 bylo kolem sedmé hodiny večerní v obci Přemyšlení v politickém okrese Karlín doslova pozdvižení. Všichni, dospělí, ale i děti, hledali šestiletého Jaroslava Baštu, nevlastního syna místního hostinského Františka Bláhy.

Strážmistr Josef Rýdl z četnické stanice Klecany se právě vracel přes Přemyšlení ze své celodenní obchůzky. Když zjistil, co se událo, počal okamžitě organizovat pátrání po zmizelém chlapci.

C. k. četník v korkové přilbě

Jelikož se dalo předpokládat, že chlapec spadl do panského rybníka, vydali se všichni s lucernami v rukou postupně prohledávat jeho levý břeh.

Mimo jiné se na prohledávání břehu rozlehlého rybníka podílel i obecní starosta Vencl. Pátrání po chlapci se aktivně účastnila i služka Karolina Novotná, které se chlapec ztratil při podvečerní procházce.

Právě od služky se hostinský Bláha dozvěděl, že při pravidelné podvečerní procházce, na kterou se s malým Jaroslavem vydali krátce po šesté hodině, poté, co umyla okna, se jí chlapec zaběhl u panského rybníka a nechtěl se vrátit domů. Sama jej marně na břehu rybníka hledala a když se jí to nepodařilo, vrátila se do stavení, aby přivolala pomoc.

Propátrávání levého břehu rozlehlého rybníka pokračovalo pomalu a nebylo při něm nalezeno sebemenší stopy po hledaném chlapci. Zkušeného četnického strážmistra zaujalo poněkud zvláštní chování služky, která co chvíli ukazovala, kde by se mělo hledat a kde by chlapec mohl spadnout do rybníka. Služka na sobě jevila známky nejen rozčílení, ale i značné únavy, proto ji kolem desáté hodiny večerní poslal strážmistr domů, aby se vyspala.

O tom, že je mu služka svým chováním podezřelá se strážmistr Rýdl svěřil jak obecnímu starostovi Venclovi, tak i chlapcově nevlastnímu otci. Přestože pátrání pokračovalo až do půlnoci, zůstalo bez jediného výsledku, a proto bylo přerušeno s tím, že v něm bude pokračováno hned druhého dne, v neděli ráno.

Od hostinského Bláhy se strážmistr Rýdl dozvěděl, že služka Karolina Novotná u nich pracuje teprve krátce. Zaměstnali ji poté, co hospodyně před třemi týdny propustila pro nespolehlivost služku. Byla jí doporučena právě Novotná, která, ač nedávno vyšla školu, byla i přes svůj věk čtrnácti let neobyčejně vyspělá a silná. Díky tomu působila, že je jí nejméně sedmnáct let. Je dcerou spořádaného továrního dělníka ze Střížkova, a proto byla přijata do služby i přes zjištění, že pro nedbalost a nepořádné docházení do továrny byla propuštěna z práce. V domácnosti Bláhových byla využívána na různé domácí práce a zejména měla na starost syna Jaroslava velmi živé a čiperné povahy. Bezdětní manželé měli u sebe malého Jaroslava od jeho narození, považovali jej za vlastního a hodlali chlapce, který měl příští školní rok nastoupit do školy, adoptovat.  

Ještě před svítáním se k rybníku vypravil chlapcův otec a k jeho velkému překvapení zahlédl na pravém břehu, na samém konci rybníka služku Novotnou. Ta, když hospodáře uviděla, dala se na útěk směrem k sousední obci Zdiby.

Kromě strážmistra Rýdla se do hledání zmizelého chlapce zapojil i strážmistr Karel Šulc z četnické stanice Zdiby. Po obdržení informace o spatření Karoliny Novotné na břehu rybníka, se začalo s pátráním právě v místě, kde byla služka zahlédnuta.

Strážmistr Rýdl se odebral do usedlosti Bláhových, aby prohlédl služčin pokoj a její věci. Zde byla pod postelí nalezena smotaná služčina blůza, která na prsou nesla nepatrné stopy krve.

Následně na to si hospodyně Marie Bláhová uvědomila, že uvedenou blůzu a bílou zástěru měla služka na sobě po celý předchozí den, a to i v době, když s malým Jarouškem večer odcházeli na procházku. Naproti tomu chlapcovo zmizení oznámila v jiné blůze a v černé zástěře. Přitom vykřikovala, že se od chlapce, který nechce jít domů nenechá škrábat a mlátit. Nato jí hostinská vyzvala, ať se vrátí a chlapce přivede domů. Mezi tím se však chlapcovo zmizení rozkřiklo po obci a její obyvatelé se ve velkém počtu zapojili do hledání malého Jarouška.

Z toho strážmistru Rýdlovi vyplynulo, že se Novotná musela nepozorovaně vrátit do usedlosti, převléci se, a až poté ztropit rozruch z chlapcova zmizení. Jeho podezření služky tedy bylo naprosto správné.

Při prohledávání pravého břehu rybníka bylo objeveno jedním z chlapců zapojených do pátrání v rákosí chlapcovo tělo ležící naznak ve zcela promočených šatech. Obličej chlapce byl bledý, zesinalý a jeho oči byly vytřeštěné. Ruce byly zaťaty na prsou a jeho šat byl silně zakrvácený. Na jeho hlavně bylo vidět několik krvavých zranění. Strážmistru Šulcovi bylo hned jasné, že tělo chlapce bylo na místo nálezu přivlečeno.

Dalším pátrání byla na jiném břehu rybníka nalezena bílá zástěra potřísněná krví a dále chlapcova čepice. Nedaleko od místa nálezu čepice a zástěry se nacházelo i místo, kde byl chlapec položen do vody. Ze situace na místě bylo zřejmé, že chlapec byl nejprve udeřen do hlavy kamenem a poté služkou odnesen do vody a utopen.

Hospodyně Bláhová s určitostí označila nalezenou zástěru jako majetek jejich služky Karoliny Novotné.

Na místo se od okresního soudu v Karlíně dostavila na žádost četnictva soudní komise v čele s vyšetřujícím soudcem dr. Strobachem, dále tvořená dvěma soudními lékaři, profesorem dr. Dittrichem a dr. Karlem.

Při ohledání chlapcova těla bylo zjištěno hluboké zranění hlavy v oblasti levého spánku způsobené pravděpodobně po úderu kamenem a dále řada drobnějších zranění na hlavě, v obličeji a na rukou.

Hlavním úkolem četníků bylo vypátrání uprchlé dívky. Nebyla zastižena u svého otce ne Střížkově, který ji údajně neviděl více než týden.

U její babičky v Líbeznicích bylo zjištěno, že se zde Karolina Novotná zastavila v neděli odpoledne. Sdělila nečekanou návštěvou překvapené babičce, že slouží v Přemyšlení, kde se ztratil malý chlapec a hospodyně ji poslala po zmizelém chlapci pátrat a poté odešla neznámo kam.  

Mrtvolka chlapce byla ještě v neděli večer převezena do Prahy do Ústavu pro soudní lékařství, kde bylo v pondělí 23. října 1911 pitváno. Soudní lékaři zjistili, že chlapec zemřel na následky utopení, avšak jeho tělo bylo obličejem ve vodě pouze po krátkou dobu. Zranění levého spánku mělo za následek proražení lebeční kosti a její části pronikly až k mozku. Na hlavě bylo ještě pět menších nehlubokých zranění způsobených rovněž od kamene. Oděrky na rukou a obličeji vznikly ještě za chlapcova života, pravděpodobně vlečením těla po břehu rybníka. Jasnou odpověď, jak ke smrti Jaroslava Bašty došlo, však soudní lékaři nedokázali dát.

Od syna přemyšlenského obecního starosty se strážmistru Rýdlovi podařilo zjistit, že v sobotu vpodvečer potkal služku s malým Jaroslavem na procházce u rybníka, přitom jej služka vyzývala, ať kouká jít domů, a on nechtěl. Od dalších obyvatel obce strážmistr zjistil, že Jaroslav novou služku prý neměl moc rád a nechtěl ji poslouchat.

Případ se okamžitě dostal do popředí zájmu tisku a redaktoři jednotlivých novin a časopisů doslova obléhali Přemyšlení. Když nepochodili v honbě za informacemi v rodině hostinského Bláhy, spokojili se s jakoukoliv informací, od kteréhokoliv obyvatele obce, jen aby mohli plnit stránky svých titulů.

Hned v pondělí 26. října byla Karolina Novotná vypátrána četnictvem u svých příbuzných Na Staré Štaci u Libiše, kde byla a zatčena a eskortována do věznice okresního soudu v Karlíně.

Při prvním výslechu služka Novotná uvedla, že chlapce zabil jistý čeledín ze vzteku, protože chlapec vypráví doma o jeho schůzkách se služebnou. Tato informace byla okamžitě prověřena v rodině Bláhových a vyvrácena.

Poté při dalším výslechu začala vypovídat. Uvedla, že malý Jaroušek ji nechtěl poslouchat, když ho vyzvala, aby už šel domů, házel po ní kamením. To jí rozčílilo, sebrala potom ze země nejbližší kámen a hodila jej po chlapci tak nešťastně, že jej uhodila do spánku a on se okamžitě sesunul k zemi a zůstal bezvládně ležet s vytřeštěnýma očima. Začala jej tedy mlátit, aby se probral a poté ve vzteku, že jej zabila do něj začala tlouci i kamenem. Potom bezvládné tělo vzala do náručí a odnesla ho do rybníka, aby to vypadalo že se utopil. Když si uvědomila, že má zástěru od krve, sundala si ji a pohodila na místě. Potom celá rozčílená běžela domů. Poté co zjistila, že má od krve špinavou i svoji blůzku, nepozorovaně vběhla do své světnice, kde se převlékla a až poté začala křičet, že se jí Jaroušek ztratil, aby ho šli hledat. Na výtku hostinské, proč chlapce nehlídala, pouze odvětila, že ji neposlouchá a že se od něj mlátit nenechá. Potom se až do večera podílela na pátrání po zmizelém dítěti a všechny hledající vedla tak, aby nepřišli na místo, kde bezvládné tělo položila do vody. Když ji pan strážmistr vyzval, ať si jde odpočinout, odešla domů a šla spát. Druhý den ráno, ještě za tmy šla k rybníku a přetáhla chlapcovo tělo na místo, kde bylo nalezeno.

Následující den byla kočárem přivezena na místo činu a zde za přítomnosti četníků i vyšetřujícího soudce dr. Vávry ukázala místo, kde chlapce poprvé udeřila kamenem do hlavy, potom místo u potůčku, kde bezvládné tělo ponořila do vody, a následně i místo v rákosí, kde v neděli časně ráno tělo ukryla. Přitom byla silně apatická. Po provedené rekonstrukci byla opět odvezena do věznice trestního soudu v Praze.  

Z vyšetřování vyplynulo, že chlapec po nešťastném zasažení kamenem do levého spánku upadl do bezvědomí. Služka se domnívala, poté co nereagoval na její údery, že je mrtvý, a v náhlém afektu jej opakovaně mlátila kamenem do hlavy. Když si uvědomila, co nechtíc způsobila, a že svěřené dítě nechtěně usmrtila, chtěla vše nastrojit tak, že chlapec upadl do vody a utopil se. Přitom si vůbec neuvědomila chlapcova zranění a že má svoje oblečení zašpiněné od krve.  

Trestní zákon vydání z roku 1911

Ve čtvrtek 30. listopadu 1911 se případem začala zabývat pražská porota, která po několikadenní líčení Karolinu Novotnou osvobodila, neboť bylo zjištěno, že služka spolu se svěřeným chlapcem po sobě navzájem házeli kamením, přičemž Novotná zasáhla chlapce nechtíc větším kamenem do spánku, na základě čehož upadl do bezvědomí. Na to se zhrozila, že jej usmrtila a položila chlapcovo tělo do vody a díky tomu nastala nešťastnou náhodou jeho skutečná smrt utopením. Na základě osvobozujícího rozsudku byla Karolina Novotná propuštěna z vazby.

 Ještě před Vánoci téhož roku měl tento případ zajímavou dohru. Karolina Novotná bydlela po propuštění u svého otce ve Střížkově a pravidelně mu donášela do Libně do práce obědy. Jednou se při této cestě potkala na ulici s Marií Bláhovou. Při spatření jejího zlostného výrazu ve tváři dostala strach, upustila oběd a utekla v obavě o svůj život do budovy pražského trestního soudu, kde žádala o ochranu. Zde byla odkázána na libeňské policejní komisařství, které se začalo případem zabývat a předvolalo si Marii Bláhovou pro podezření, že vyhrožuje Karolině Novotné smrtí. Bláhová uvedla, že při spatření Novotné ji popadla lítost a zlost, avšak že Novotné zabitím v žádném případě nevyhrožovala. Poté byla po příslušném napomenutí Marie Bláhová propuštěna. 

Obálka knihy Četnické erfolgy

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Novou vedoucí sílou pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Liberci se stal praporčík Roman Nýč a ten vyprávěl o úspěšném lovu na nebezpečné lupiče, kteří neváhali střílet po četníkovi.

Obec Smržovka v politickém okrese Jablonec nad Nisou leží na nejsevernějším místě českého pohraničí. Proto starostlivý vrchní poštmistr Jan Rössler nechal namontovat do jím vedeného poštovního úřadu signální elektrické zařízení proti vloupání, které je propojeno nejen s jeho bytem, ale i s místní četnickou stanicí, jelikož vše sídlí v jedné rozsáhlé obecní budově.

Signální zařízení

Četnická stanice Smržovka má systemizováno pět mužů a jejím velitelem je již po několik let vrchní strážmistr Josef Hajlek bydlící se svojí rodinou rovněž ve stejné budově.

 V noci na 16. dubna 1929 se rozezvučely signální zvonky, jak ve staniční služební kanceláři četnické stanice, tak v bytě poštmistra.

Službu pohotovostního četníka tu noc vykonával osobně velitel četnické stanice, který rychle popadl služební karabinu a chvátal přesvědčit se, co se na poště děje. Z části budovy, v níž se poštovní úřad nachází, spatřil ve tmě prchat několik osob. Když začal prchající muže pronásledovat, setkal se s přibíhajícím poštmistrem.

Cestou k nádraží se prchající dvojice rozdělila. Poté co vrchní strážmistr doběhl a uchopil toho pomalejšího z mužů, ten první se otočil a vystřelil z pistole po četníkovi a zmizel ve tmě. Vypálená rána naštěstí minula svůj cíl a četnickému veliteli se podařilo muže zadržet.

Střelbou byl přivolán nedaleko bydlící podřízený četník, který pomohl svému veliteli dovést zadrženého muže na četnickou stanici. Přitom se muž ještě pokusil odhodit paklíče a nitěné rukavice, které používal, aby při své práci nezanechal otisky prstů.

Ve staniční služební kanceláři bylo zjištěno, že se jedná o Aloise Řeháka z Liberce. Zadržený při výslechu na dotaz, kdo byl jeho prchlým komplicem, který střílel, uvedl že se jedná o Františka Schufflera ze Žitavy v Německu. Žitava je od Smržovky vzdálená téměř padesát kilometrů a od Liberce necelých třicet. Bylo otázkou, zdali lze sdělené informaci věřit.

K případu byla samozřejmě vyžádána spolupráce liberecké pátrací stanice a bylo o ní vyrozuměno i policejní ředitelství v Liberci.

Železná pokladna poštovního úřadu byla pouze z boku navrtána a jejímu vyloupení zabránilo právě signální zařízení, o němž zločinci neměli ani tušení a byli vyplašení příchodem vrchního strážmistra Hajleka. 

Na místě nedaleko nádraží, kde došlo ke střelbě, byla nalezena vystřelená nábojnice z pistole ráže 6,35 milimetru. 

Hned následující den se liberecké pátračce podařilo ve spolupráci s detektivy tamního policejního ředitelství vypátrat Řehákova komplice. Byl jím známý lupič Gustav Löffler z Liberce. Při osobní prohlídce byl v jeho kapse nalezen jeden náboj do browningu ráže 6,35 milimetru.

Oba muži byli dodáni do vyšetřovací vazby u krajského soudu v Liberci. Dodatečně byli libereckou pátračkou usvědčeni z vyloupení poštovního úřadu v Chrastavě a řady vloupání spáchaných v okolí Liberce.

Bylo zjištěno, že se jednalo se o členy lupičské tlupy Gustava Johneho z Hrádku nad Nisou, který byl organizátorem veškerých pokladních loupeží. Johne byl zatčen a dodán do prozatímní vazby u okresního soudu v Chrastavě, aby nemohl v liberecké věznici ovlivňovat své komplice.

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V pátek 29. srpna 1924 dopoledne byla třímužová četnická stanice Rokytnice v Orlických Horách v politickém okrese Žamberk v Čechách vyrozuměna čeledínem sloužícím u rolníka Divíška v sousedním Pěčíně, že na poli u stohu byla bratrem nalezena mrtvola Františka Divíška.

Na necelé tři kilometry vzdálené místo se na povozu, jímž čeledín přijel, odebral velitel četnické stanice vrchní strážmistr Karel Kovář spolu se strážmistrem Petrem Kamišem.

Tělo 30 roků starého Františka Divíška leželo na břiše a jeho hlava byla zalita krví. Na první pohled bylo zřetelné, že pod tělem leží smrtící zbraň, revolver.

Mrtvého nalezl jeho starší bratr a majitel usedlosti Josef Divíšek, když přijel spolu s čeledínem na pole pracovat. Setrval tedy na místě a čeledína poslal do Rokytnice vyrozumět četníky.   

K případu byla přivolána soudní komise od okresního soudu v deset kilometrů vzdáleném Žamberku.

Strážmistr Kamiš pořídil skizzu místa nálezu mrtvoly a vrchní strážmistr Kovář postupně vyslýchal obyvatele obce, kteří se mezi tím na místě shromáždili.

V průběhu soudní komise byl z pod těla mrtvého sebrán zcela nový šestiranný revolver, z něhož bylo pouze jednou vystřeleno. Přitom lékař nevyloučil, že by se mohlo jednat také o vraždu a připustil, že mohlo být stříleno i z větší vzdálenosti.

Pitva byla provedena následujícího dne dopoledne v márnici místního hřbitova a jejím závěrem bylo, že smrt nastala okamžitě po zasažení výstřelem z revolveru do pravého spánku. Kromě toho bylo v pitevním protokolu uvedeno, že František Diviš byl od narození tělesně postižen, neměl horní patro a musel proto jíst pouze tekutá jídla. Mimo to měl i několik dalších tělesných vad.  

První podezření samozřejmě padlo na 34 roků starého Josefa Divíška, majitele usedlosti, který byl také obdobně jako jeho mladší bratr od narození tělesně postižen a neměl pravou ruku.

Přesto, že odmítal spáchání bratrovraždy na obdobně tělesně postiženém mladším bratru Františkovi, byl Josef Divišek hlasem veřejným označen za pachatele tohoto podlého činu, a proto byl vrchním strážmistrem Kovářem zatčen a dopraven jako důvodně podezřelý ze spáchání zločinu úkladné vraždy do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Žamberku.

 Jelikož nebyly dalším vyšetřováním proti zatčenému zjištěny žádné usvědčující důkazy, bylo trestní řízení proti němu zastaveno a Josef Divíšek byl propuštěn z vyšetřovací vazby na svobodu.

Dokonce po necelých šestnácti letech byl Josef Diviš počátkem léta roku 1940 opět veřejně nařčen jedním z obyvatel Pěčína ze zavraždění jeho mladšího bratra Františka.

Toto nařčení se dostalo až ke sluchu štábního strážmistra Vladislava Richarda Jarého kancelářského pomocníka na četnické pátrací stanici v Hradci Králové.

Štábní strážmistr Jarý mezi svatebčany

Ve spisovně královéhradecké pátračky si štábní strážmistr Jarý vyhledal spis k případu z léta roku 1924. Spis byl spolu s dalšími nevyřešenými případy zaslán rokytnickou četnickou stanicí v roce 1928, záhy po zřízení pátrací stanice.

Z uvedeného spisu štábní strážmistr Jarý zjistil, že Josef Divíšek byl opakovaně po řadu let udáván a označován jako pachatel vraždy svého bratra.

Prověřováním těchto oznámení se po letech zabývali jak vrchní strážmistr Kovář, tak i tehdy již štábní strážmistr Kamiš, kteří byli oba na místě činu a vždy konstatovali, že se nepodařilo proti Josefu Divíškovi opatřit takové usvědčující důkazy, aby trestní řízení mohlo být vůči jeho osobě opět obnoveno.

Po domluvě s velitelem pátrací stanice vrchním strážmistrem Jindřichem Svobodou se případem začal opětovně zabývat právě štábní strážmistr Jarý.

V Žamberku se mu podařilo zjistit, že smrtící zbraň, revolver, si krátce před svojí smrtí zakoupil František Divíšek. Prodávající, který jej znal si i po letech velmi dobře pamatoval, že Divíšek byl tehdy nešťastný a naříkal si, že byl vzhledem ke svému tělesnému postižení odmítnut ženou, které nabídnul manželství.

Opakovaným výslechem Josefa Divíška, bylo potvrzeno, že jeho postižený bratr František měl skutečně zájem uzavřít manželství s jednou místní dívkou, ta ho však velmi nevybíravým způsobem odmítla, a ještě jej zesměšnila. Od té doby se stal František zádumčivým.

 Výše uvedené bylo štábnímu strážmistru Jarému potvrzeno i dotyčnou ženou. Ta uvedla, že měla výčitky ze zapříčinění smrti Františka Diviška, a proto jí vyhovovalo, když tato smrt byla přičítána jeho bratru Josefovi. Rozhodně však odmítla, že by to byla ona, kdo jeho nařčení ze zavinění bratrovy smrti opakovaně po obci a jejím okolí šířil.

Až po dlouhých šestnácti letech se podařilo očistit z bratrovraždy bezdůvodně podezíraného Josefa Divíška a případ byl definitivně uzavřen s tím, že František Divíšek spáchal sebevraždu z nešťastné lásky.

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, nedávno vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.