Herečka Kateřina Macháčková: „Jednička byla prima. Moc ráda jsem chodila do školy…“
Bývalá televizní hlasatelka Marie Retková:„Pamatuji si, že to byla v pololetí jednička – jen jedna, až na konci byly známky z jednotlivých předmětů. A to už si nejsem jistá, jestli se mi tam nekroutila nějaká dvojka. Jestli byly oslavy, už nevím. Myslím, že jsme měli polárkový dort, na tu chuť si vzpomínám dodnes.“
Zpěvačka Helena Maršálková:„Poslední samé jedničky.“
Zpěvák skupiny Maxíci Pavel „Kyklop“ Vohnout:„Byl jsem hrdý, přes celý vysvědčení jsem měl jedničku, ale to pokračování už bylo jinde. To už jsem nebyl hrdina ale rebel.“
Publicistka Marie Formáčková: „Pamatuji si, že když mě nevzali do školy, protože jsem se narodila v prosinci a dostala jsem odklad, rok jsem probrečela. Hrozně jsem se totiž do školy těšila. Takže jak jinak, vzpomínám dobře, protože jsem měla samé jedničky.“
Zpěvačka Pavlína Jíšová:„Jistě důležitá věc v životě každého prvňáčka – my jsme se fotili v první lavici. Mám z toho dodnes schovanou fotečku. Byly samé jedničky, takže pohoda. Konkrétně si však předání vysvědčení nepamatuju. Jen vím o té fotce.“
Za jednu z nejvýznamnějších a dozajista pak za nejznámější osobnost z řad historie tzv. První Československé republiky, bývá považován Tomáš Garrigue Masaryk. A je to jedině správné. Ovšem, i tak je nutno říci, že na mnohé působení nebyl rozhodně sám. Za zmínku proto dozajista stojí také nejedna osobnost z okolí jeho pozdějších politických kolegů… Jedním z takových je například osobnost, náležící k předním tvářím naší prvorepublikové politiky – a sice významný státník, předseda agrární strany a československý premiér – Antonína Švehlu (1873 – 1933).
Pomník Antonína Švehly v Praze
Říkala jsem si proto, že by bylo možná zajímavé, napsat z pozice historičky, /jejíž specializací a mohu snad říci, že i jistou srdeční záležitostí, je právě období tzv. První československé republiky/, o osobnosti Antonína Švehly pár slov. Slov, vycházejících z pozice člověka, který se s odkazem osobnosti A. Švehly setkal u příležitosti několika historických výzkumů a vždy si ho velmi vážil.
Antonín Švehla byl totiž specifickou osobností uvnitř vlastní doby. Narodil se dne 15. dubna roku 1873 v Hostivaři, dnešní součásti hl. města Prahy, tenkrát (před rokem 1922, kdy došlo k připojení), ještě v samostatné obci, do selské rodiny. Jeho osud, převzít jednoho dne rodinné hospodářství svého otce byl daný a tak v počátcích zřejmě ani neuvažoval o své budoucí profesi v jiné oblasti, tím pádem ani o vysokoškolských studiích. Vyučil se pekařem a absolvoval hospodářskou školu v České Lípě. Nicméně události, které ho obklopovaly, mu nebyly lhostejné a rozhodl se proto postupně vstupovat na politickou půdu. Na úroveň vrcholné politiky se dostal až časem, ale na rozdíl od celé řady svých pozdějších kolegů, kteří byli obvykle absolventy pražské Právnické fakulty UK či jiných renomovaných vysokoškolských oborů, a měli tudíž díky svým oborům k politice blízko, on vystoupal tak říkajíc přímo z veřejnosti. Tím byl v zajímavém protikladu k řadě svých současníků, včetně osobnosti později nejváženější – prvního československého prezidenta. Mnozí pamětníci „doby Švehlovy a Masarykovy“ činili proto nejednou zajímavá porovnávání právě mezi oběma muži, v nichž spatřovali jakýsi pandán. T. G. Masaryk (1850 – 1937) byl vystudovaný filozof, vysokoškolský pedagog, později profesor, sečtělý a vpravdě studovaný muž, ale chudý… Zatímco Švehla byl bez jakéhokoliv akademického vzdělání, na první pohled prostý muž z venkova, chytrý, ale, díky svému poděděnému rodinnému hospodářství, které od roku 1900 spravoval po smrti svého otce, movitý. Co je však spojovalo, byl výrazný intelekt, touha po vzniku samostatného Československého státu i třeba zvláštně rezervovaný vztah k penězům, nad které oba muži stavěli skutky a činy. Masaryk a Švehla byli pro své okolí velice zajímavou dvojicí, která si byla z jedné stránky podobná a z druhé pozoruhodně diametrálně odlišná…
Na půdu politiky se Antonín Švehla dostal již koncem 19. století. Zlom nastal v roce 1908, kdy se mu podařilo získat mandát poslance českého zemského sněmu, který trval do roku 1913. Odsud již byl krok k pozdější politice vrcholné, tedy k té, která se před rokem 1918 zatím jen připravovala. Byl jedním z čelních osobností, aktivně usilujících o vznik samostatného Československého státu a dne 28. října 1918 se stal jedním z pěti tzv. Mužů 28. října (tj.: František Soukup, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a Antonín Švehla). Krátce poté získal mandát již jako poslanec Národního shromáždění a poté i post ministerský. To vše se odehrálo během roku 1918. Výrazně se tehdy z pozice svých funkcí podílel na mnohém, například i na vzniku a podobě československé ústavy. O rok později se stal předsedou agrární strany a roku 1922 se stal poprvé předsedou vlády, kde byl v pořadí pátým premiérem. V této funkci Švehlovi předcházeli: T. G. Masaryk, první československý premiér Karel Kramář, druhý Vlastimil Tusar, třetí Jan Černý a čtvrtý Edvard Beneš. Svůj premiérský mandát zopakoval. Doba Švehlovy slávy začala výrazněji upadat až v kontextu s jeho špatným zdravotním stavem, jímž trpěl a který se začal ohlašovat v dalších letech bohužel stále silněji. Ač byl do té doby označován i jako schopný protikandidát proti úřad obhajujícímu prezidentu Masarykovi v roce 1927, nepostavil se mu a naopak jej v zásadním okamžiku podpořil. V roce 1929 se pak více méně stáhl z veřejného politického života úplně, i když zůstal, až do své smrti věrný agrární straně, kde byl do roku 1933 jejím předsedou.
Fakt, že Švehlův zdravotní stav byl vážnou překážkou jeho jakékoliv další práce, potvrzuje řada tehdejších pamětníků, například lékař a politik Otakar Srdínko: „Švehla by si troufal všechny tyto překážky překonati, kdyby byl zcela zdráv, ale obává se, že by jeho zdravotní stav mohl selhati uprostřed cesty, a tu by ztroskotání bylo horší. Bude tedy lépe, odejde-li hned…“ Vzpomíná profesor Jan Krčmář – prvorepublikový ministr, politik a výtečný představitel právní vědy, na rozhovor s doktorem Srdínkem (svým předchůdcem na postu ministra školství) a cituje Srdínkova slova o Antonínu Švehlovi a jeho zdravotním stavu. (KRČMÁŘ J.: Paměti, s. 139) Odchod, jaký Antonín Švehla provedl, byl vlastně jedním z důkazů jeho čestnosti, pro kterou si ho mnoho jeho blízkých i vzdálených kolegů a pamětníků vážilo. Byl ctěným mužem a vynikal mj. i tím, že míval „šťastnou a moudrou ruku“ také na výběr svých spolupracovníků anebo kolegů. V tomto kontextu není úplně bez zajímavosti, že například výše zmiňovaný profesor Krčmář byl ministrem školství a národní osvěty ve vládě Jana Černého zvolen, zřejmě právě díky vlivu Antonína Švehly, který včas rozpoznal jeho výtečné vlohy pro podobný resort. „O zásluhu, že jsem byl jmenován…“ (Hovoří pánové Dr. Srdínko a Dr. Bartoš). „Oba se shodují v tom, že o mém jmenování rozhodl Švehla.“ Vzpomíná a slova svých kolegů popisuje Jan Krčmář (1887 – 1950), který si osobnosti Antonína Švehly taktéž velice vážil. (KRČMÁŘ J.: Paměti, s. 139) O to nepříjemnější byla pro všechny současníky smutná zpráva, která přišla 12. prosince roku 1933. Tehdy Švehla podlomenému zdraví podlehl a jak profesor Krčmář, tak i celá řada dalších pamětníků uváděla, že šlo o období velkého smutku, kdy se po nějakou dobu odkládaly i termíny nejrůznějších kulturních a společenských akcí, protože na ně jednoduše nebyla vhodná nálada.
Antonín Švehla si v rámci svého politického působení získal pověst schopného a činorodého muže, který bránil energicky představy, za něž spolu s Masarykem a mnoha dalšími bojoval. Osobně bych vyzvedla jako pozitivum i jeho čestný přístup vůči ostatním kolegům, ke kterým přistupoval, zdá se, skutečně moudře.
AUTOR: Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
Pro herečku Báru Fišerovou jsou Velikonoce krásné náboženské svátky a zároveň symbolizují příchod jara. Potrpí si na tradiční velikonoční výzdobu, domácí velikonoční nádivku, malování vajec a v neposlední řadě na velikonoční nadílku, která nesmí nikdy chybět.
Co se Vám vybaví, když se řeknou Velikonoce?
„Když se blíží Velikonoce vybaví se mi překrásné náboženské svátky a pro mě také svátky jara….první hřejivé paprsky slunce, první kytičky a vybarvování přírody a všeho kolem do jasných zářivých barev…“
Jak oslavíte letošní Velikonoce?
„Velikonoce slavím tradičně a oslavím je doma v Praze s rodinou. Už začátek svatého týdne mám doma velikonoční výzdobu, hlavně žlutozelenou s plno zajíčkama a beránkem..“
Dodržujete nyní nějaké velikonoční obyčeje?
„Velikonoční obyčeje se snažím dodržovat tradičně, maluju vajíčka, a co se týká například Zeleného čtvrtku, kdy máme k jídlu něco zeleného, Velkého pátku, kdy držíme půst a samozřejmě nejvíc Velikonočního pondělí, kdy máme velikonoční nadílku, na kterou se moc těším včetně něčeho malého na sebe, aby nás nepokakal beránek. (smích)
Vnímáte také Velikonoce jako křesťanský svátek?
„Samozřejmě Velikonoce jsou především křesťanský svátek a na to nikdy nezapomínám…Myslím, že po náboženské stránce mají Velikonoce pro věřící větší význam než Vánoce…také nikdy nezapomenu na Velikonoční hod boží sledovat požehnání papeže z Vatikánu Urbi et Orbi.“
Máte nějaké vzpomínky z dětství?
„Z dětství mám na Velikonoce vzpomínky veselé, plné barev z Velikonoční výzdoby, barevné pomlázky, vůně z pečícího se beránka a mazance plného rozinek a nejvíc z pondělního „výprasku“od kluků a nejvíc sladké nadílky, což mi zůstalo do dnes….“
Co obvykle vaříte na velikonoční svátky?
„Na Velikonoční svátky děláme hlavně Velikonoční nádivku, kterou máme úplně výbornou…jinak ostatní už necháváme podle chuti. Mazanec a beránka bohužel moc neumím, tak je vždy musím koupit, ale na slavnostním stole nám nikdy nechybí…“
Máte spojené Velikonoce s příchodem jara?
„Velikonoce mám já osobně hlavně spojené s příchodem jara…pro mě s velkým očekáváním, protože miluji slunce, teplo, kytky, stromy jak začínají kvést…s jarem se probouzím i já sama…“
Bez čeho si Velikonoce nedokážete představit?
„Velikonoce si nedokážu představit bez všeho, co k nim patří…a především bez rodiny se kterou je oslavujeme…milujeme jaro a Velikonoce jsou pro nás probuzením do období tepla, slunce, posezení na zahrádkách a vždycky se těšíme na tu pondělní sladkou nadílku jako malé děti a to je pro mě ten krásný pocit, že v těchto svátečních chvílích člověk ví, že má stále tu dětskou duši…kterou neztratil…Já miluji svátky a oslavím je naplno s radostí a vším co k nim patří….jsou to vždy šťastné dny….“
Ondřej Spýťa Syrový, Alexandra Hejlová
Foto: Divadlo Bez Hranic, archiv ARTSTARVIP, CSFD.cz
Pro hvězdu televize Nova Marcelu Tomčíkovou Velikonoce symbolizují nejen příchod jara, ale také vzácný čas se svými blízkými. Kromě klasických velikonočních obyčejů a pokrmů u ní nechybí pitná kopřivová kůra a ručně zdobené kraslice včelím voskem.
Jak oslavíte letošní Velikonoce?
Na Velikonoce se těším vlastně už od Vánoc. Vítání jara, první květy a vůně, nádherně opojně zelená… To všechno stojí za to oslavit a jak jinak než s rodinou. Navíc mě baví i velikonoční pondělí, kdy během dopoledne pozvu všechny známé, navařím dobroty a na chvilku s každým posedíme a popovídáme. Takhle mě Velikonoce začaly už před lety bavit..
Dodržujete nyní nějaké velikonoční obyčeje?
Miluju tradice a jejich symboliku, kontakt s přírodou. Takže se snažím dodržovat v průběhu aspoň nějakou tradici jednotlivých dnů, ráda chodím na proutky a pletu pomlázky. Ručně včelím voskem maluju vajíčka, a pak samozřejmě spoustu dobrůtek včetně nádivky z kopřiv.
Co obvykle vaříte o Velikonocích?
Máme doma pár klasických kousků, které být prostě musí. Určitě je to nádivka z kopřiv, kterou naštěstí jedí i naši chlapi (dáváme do ní i uzené). Pak já miluju vajíčkovou tlačenku, plněná vajíčka, máme rodinný recept na mazanec a nesmí chybět ani velikonoční beránek.. Mňam… K tomu nejrůznější saláty podle chuti a také pitná kůra z čerstvých kopřiv (tu můžu u při kojení, takže super).
Bez čeho si Velikonoce nedokážete představit?
Bez rodiny. Všechno ostatní je vlastně podružné. Důležité je mít svátky s kým slavit, jak už je jen detail. Ale krásný detail. Krásné velikonoce zalité sluncem a příslibem nádherných dní .
Mirek Hoffmann český countryový zpěvák, textař a skladatel narozen 28. března 1935 v Praze vstoupil 12. března 2019 do country nebe. Naposledy nám všem, kteří jsme milovali Mirka a jeho písničky, zazpíval v krematoriu ve Strašnicích svou píseň „Byl jsem v country nebi“. Běhal mi mráz, když zpíval: „Já, měl vám sen, že jsem v country nebi. To byl nejhezčí ze všech dnů. Já, měl vám sen, že jsem v country nebi. Nejhezčí sen ze všech snů,“ zpívá se v refrénu písně.
Mirek Hoffmann hrál již v původní kapele Greenhorns s Honzou Vyčítalem, která vznikla v roce 1965. Poté se rozdělila na dvě části. Mirek založil Zelenáče. Jeho kamarád a kytarista Milan Krbec také dodal, že už deset let nezpíval, ale stále byl ikonou kapely. Mirek od roku 2006 ze zdravotních důvodů nevystupoval pro hlasovou indispozici, ale pracoval nadále jako autor. Přál si, aby jeho hlas zůstal v paměti zachován, tak jak písně kdysi zpíval.
Když jsem odcházel z jeho posledního rozloučení, zakončeného mohutným potleskem, a spontánním dojmem, smíchaným se slzami v očích, uvědomil jsem si, že Mirek byl opravdu mimořádný člověk a umělec. A že málokdo ví, že v mém nakladatelství PRAGOLINE vydal v roce 2005 úžasnou knihu „Totem boha srandy“(aneb z Pikovic do světla ramp)
Mirek na knize pracoval před vydáním několik let, knihu vytvořil ve stylu country. Podklady pro tisk mě předal skoro hotové, po stránkách, které vytvořil na počítači. V jeho tvorbě můžete najít textaře, malíře, designera a hlavně bezvadného chlapa se smyslem pro neobyčejný humor.
Sám Mirek Hoffmann mi o knize tenkrát řekl: „Už několik let jsem doslova bombardován novináři, diváky i posluchači, abych napsal knihu ze svého života se zaměřením na Zelenáče. Kdo a kdy do skupiny přišel nebo z ní odešel, kdo se s kým pohádal a proč apod. Striktně jsem tyto návrhy odmítal, protože nemám rád drbárnu a statistiky. A životopisy mně znechutil minulý režim, kdy jste je museli málem předkládat i při koupi legitimace na tramvaj,“ říká autor.
Nakonec si přeci jen dal říct. Ale s podmínkou, že půjde o humoristickou knížku. Veselé příběhy z mládí, z vojny u tankového praporu za Čepičky, z divadla Semafor (kde 2 roky zpíval), ze zákulisí vrcholového sportu (mistr republiky v odbíjené 1962), ale převážně z populární skupiny Zelenáči, ve které účinkuje už plných 35 let. Z té doby popisuje i spoustu legračních dobrodružství s dlouhodobými i příležitostnými spolupracovníky Zelenáčů, jako jsou Jiří Wimmer, Jarda Štercl, Petr Novotný, Ivan Mládek, Miroslav Donutil a další populární osobnosti. Skutečné příběhy ze života ve své knize citlivě proložil ukázkami „Z kroniky Zelenáčů“, což jsou převážně divácky nejúspěšnější humorné povídky a básničky, kterými autor na jevištích pravidelně prokládal muzicírování skupiny.
Celá kniha je bohatě doplněna anekdotickými kolážemi, karikaturami a dosud nezveřejněnými fotografiemi Zelenáčů. Nechybí ani ukázky z bohaté sbírky autorových textů k písničkám.
Své dílo charakterizuje sám autor v doslovu: „Snažil jsem se vše psát s nadhledem a s pokusem ukázat, že každou životní situaci lze řešit s humorem a vědomím, že všechno zlé je k něčemu dobré a naopak, že všechno dobré stejně jednou blbě skončí. A mezi řádky lze vyčíst, co všechno, ale hlavně kdo všechno tak trochu formoval můj život a dal mu ten pravý smysl. Ale ať už je smysl lidského života jakýkoli, sranda by v něm neměla chybět.“
Jindřich Kraus a Mirek Hoffmann na křtu knihy „Totem Boha srandy“
Tak jsem se rozhodl po tom smutném rozloučení s bezvadným člověkem i kamarádem, že jeho dílo připomenu jeho obdivovatelům a kamarádům. Zveřejňuji tedy pár stránek z Mirkovy knihy „Totem boha srandy“
Mirku, čest Tvé památce!
Jindřich Kraus, nakladatel a hudebník
Kniha bude asi vyprodaná, ale pro ty, co by hodně chtěli vlastnit tento knižní skvost, jsem vydoloval z archivu a z distribuce ještě 20 knih na prodej. Jeden výtisk si ale určitě ponechám pro sebe! (v případě zájmu volejte na tel.číslo +420 602 255 561)
Autor: Jindřich Kraus
Foto: Archiv Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline
Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
Historie. To je rozsáhlý obraz minulosti, který nám nabízí nejeden pohled zpět. Někdy pozitivní, čili následování hodný, jindy naopak negativní a výstražný, pravící – „takto už nikdy ne!“ Součástí historie jsou nejen výrazné události, ale i významné osobnosti. Dějiny nám ostatně vypráví ledacos. Od životů slavných umělců, až po osudy historických politiků, sportovců či panovníků. Jenže, ať už chceme nebo ne, postihují vždy jen pouhý zlomek událostí a osobností, mezi nimiž pak mnohé „méně výrazné“ jednoduše zapadají. Někdy krátkodobě, jindy na celá staletí. Jedním ze zapadnutých příběhů je i životní osud talentované a pečlivé spisovatelky Oldřišky „Oldry“ Sedlmayerové, která, kdyby se bývala nestala múzou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (1850 – 1937), upadla by patrně do zapomnění absolutního. Proč? Možná proto, že nikdy neměla vhodné přímluvce, oficiálně nepocházela ze žádného slavného (či alespoň movitého) rodu a celým životem se musela protloukat sama… Přesto věděla dvě věci. Tou první bylo, že se chce stát spisovatelkou, druhou pak, že chce jednoho dne osobně poznat T. G. Masaryka…
Oldra Sedlmayerová
Kdo tedy byla žena, o níž někteří publicisté dodnes hovoří poněkud tvrdě a neadekvátně, jako o „milence“ TGM?
prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk
Inteligentní, ctižádostivá, pečlivá a snad přitažlivě záhadná spisovatelka Oldřiška „Oldra/Ola“Sedlmayerová (4. 7. (1884?) 1886 – 6. 6. 1954), (v některých zdrojích uváděná také původním jménem jako OldřiškaMichálková), pocházela původně z Kuřimi, kde se jako Oldřiška Veronika Michálková narodila své, tehdy jen sedmnáctileté matce Františce Michálkové (roz. Štýrské). Za jejího otce byl považován učitel z Jestřabí – František Michálek, přestože o pokrevního otce nešlo. Tajemný a zajímavý je proto už její samotný příchod na svět. Sama Oldřiška o sobě později hovořila, jako o nevlastní dceři významného herce Národního divadla v Praze – Karla Želenského, odkud by se dal mj. vysvětlit i její zájem o dramatickou a literární činnost. Bohužel vzhledem k dobovým konvencím jí však samozřejmě jen málokdo za života něco takového uvěřil. Přesto ale na podobném tvrzení možná „něco“ být mohlo. Podle dalších historických informací byla totiž nejbližší rodinou mladé Františce Michálkové, právě rodina Drápalových, z nichž nejblíže měl k, tehdy malé Oldře a její matce, jejich tehdy devatenáctiletý syn – Karel Drápal. Ano, tentýž Karel Drápal, který se později proslavil po celé Praze jako legenda pražského Národního divadla, nesoucí jméno – Karel Želenský. Jenže… Malé děvče se nicméně narodilo jako nemanželské, potažmo coby dcera Michálkova a stejně tak i ostatních informaci o jejím dětství se dochovalo velmi malé množství, neboť sama spisovatelka o něm prý raději moc nehovořila, protože nechtěla být vystavována stále se opakujícím úsměškům, „že sama chudá, přiživuje se alespoň na slavném jménu Želenského“.
A tak až do dob svého dospívání žila drobná tmavovláska vlastně jen průměrný život prostého děvčete z venkova… Jediným světlým bodem pro ni byla její Babička Františka, která ji vedla ještě předtím, než nastoupila školu, ke čtení a lásce pro knihy. Dobře totiž rozeznala, že se malá Oldra od svých tehdejších dětských vrstevníků výrazně odlišuje. Bylo to zejména jistou dávkou inteligence a přemýšlivosti, která ji už od dětských let stále nutila, zajímat se i o nejrůznější děje, události a záležitosti dospělých, byť jim ve svém dětském světě nemohla nikdy rozumět. Jenže to ji neodrazovalo, neboť touha po informacích, byla pro ni nejsilnější motivací, která rostla spolu s věkem děvčete. A tak, jak sama později vzpomínala, už jako náctiletá s oblibou vždy prý halasné jásala, když se jí podařilo, dostat se například k poslednímu vydání novin a přečíst si všechny aktuality. Ve vzdálené vesničce, kde žila, totiž neměla mnoho jinakých možností, jak se dovídat události ze světa a prý dokonce i ty obyčejné noviny, docházely k jejím rukám často tak trochu „opotřebované“, protože si je tou dobou mezi sebou předávalo (půjčovalo) vždy několik míst, včetně radnice a také tzv. myslivny, kam se za nimi s oblibou malá Oldra vypravovala.
Zní to jako nevinný žert, ale právě tyto dobrodružné výpravy za novinami jí již brzy otevřely cestu až tam, kde ji registrujeme dnes, k T. G. Masarykovi, tehdy devětačtyřicetiletému elegánovi, jehož kultivovaný vzhled mladé srdce doslova očaroval. Dokonce tak, že Již jeho první snímek jí uvízl v mysli a zamilovala se… A to přesně takovým způsobem, jako obdivují dnešní děvčata například slavné rockové kapely či filmové herce. Nevydržela proto a najednou o něm mluvila. Ve svém okolí i doma… Rodina prý její obdiv neschvalovala, ale babička stála tvrdě za vnučkou. Emoce ovšem brzy opadly v domnění, že si mladá dívka na TGM za pár dní stejně ani nevzpomene a tudíž je zbytečné o čemkoliv mluvit. Jenže, ku podivu všem, se začal dít pravý opak. Mladá Oldra se záhy po osudovém setkání se snímkem TGM, chtěla stát nejen spisovatelkou, ale především vstoupit do Masarykových řad, do politiky… Myslela to vážně. A je vlastně i po letech obdivuhodné, jak elegantní T. G. Masaryk dokázal vedle zástupu dospělých, vášnivě zaujmout i tolik křehkou, náctiletou duši. Stalo se, a Oldra si brzy dala za cíl, vidět ho osobně. Napsala mu proto vlastnoručně dopis, i když nakonec už bohužel nenašla odvahu, mu své obdivné psaní doopravdy zaslat. Tušila, že mladé děvče na místě odesílatele velkého a zkušeného muže těžko zaujme a rozhodla se proto, že dříve než velkého TGM skutečně osloví, prostuduje si raději důkladně všechna jeho díla, názory a myšlenky… Od té doby pak uplynula ještě nějaká doba, ale ani ta ony náctileté ideály nezvrátila.
Mezi tím Oldra dostudovala a v roce 1903 byla úspěšně uvedena jako poštovní úřednice ve Žďáře. Tam jí také vstoupil do života její manžel Jan Sedlmayer, kterého ve skutečnosti nikdy nemilovala, a manželství s ním vzniklo samozřejmě pouze z rozumu. Prý kvůli babičce, která neměla na stáří kam jít a u dcery Františky pobývat již více nechtěla. A tak se stalo. „Přítomnost muže“ pak navíc způsobila i další, ne zrovna požadovanou věc, a tou bylo těhotenství, z něhož vzešel Oldřin syn Oldřich Sedlmayer… Zdálo se proto, že na dávnou lásku z dětství musela ve svém novém životě coby matka a manželka zapomenout. Ale nezapomněla. Navíc osudový okamžik se blížil…
Poprvé naživo spatřila již dvacetiletá paní velkého T. G. Masaryka v roce 1906, u příležitosti Masarykova slavnostního projevu v Borové. A zacítila příležitost, která se již nikdy nemusí opakovat a vydala se k němu. S velkým Masarykem tehdy pohovořila několik vět a zjistila, co už dávno věděla… Její láska z dětství se v tu chvíli vrátila v plné síle, a tak se záhy po tomto velkém momentu, přihlásila do pokrokové strany, kde již započala jak její cesta literární, tak i okrajově politická. TGM (vzpomínky na první osobní setkání) byl postupem času stále více středem jejího života a vzdělávala o něm dokonce i svého syna.
Později působila ve straně realistické, národně socialistické, ale i v Ženské národní radě a také v Sokole, kde si sama vedla odborné přednášky. Její bohatý život pracovní rostl na úkor manželského, což nelibě nesl Jan Sedlmayer. Když pak Oldra zatoužila po dráze spisovatelky, došlo mezi manželi k rozporu a rozhodli se, žít si každý po svém. Oldra začala psát a dokonce i překládat. Dařilo se jí. Roku 1924 přeložila například knihu E. de Mirecourta Požáry trůnu a srdcí, 1925 sepsala knihu Tři pozdravy prezidentovy, a v roce 1928 pak dílo Vlajka prezidentova a jiné básně. S rokem 1930 přišla díla jako Jarní pohádka, Slunéčko v okně a T. G. Masaryk. Roku 1931 dílo F. X. Šalda – člověk přítel a roku 1935 kniha T. G. M.. Posledním větším dílem o T. G. Masarykovi pak byly její Tři vzpomínky na prezidenta osvoboditele z roku 1938, kterým se autorka zřejmě s dráhou ne vůbec špatné spisovatelky rozloučila.
Za nejvýznamnější okamžik ve svém životě ovšem stejně označovala veškerá svá setkání s T. G. Masarykem, z nichž to osudové přišlo v roce 1928, kdy došlo k uskutečnění společné, předem domluvené pracovní schůzky, a oba zúčastnění k sobě, zdá se, při ní nalezli hlubší vztah. Od této chvíle se pak začíná odvíjet život Oldry Sedlmayerové jako umělecké múzy TGM. Masaryk měl slabost pro emancipované ženy umělkyně, obzvláště pro spisovatelky a Oldra, která oplývala nebývalou fantazií a temperamentem se mu dokonale hodila. K čemu? Především k jeho románu. První československý prezident, tou dobou již vdovec, chtěl totiž již roky napsat román, do něhož by tak trochu začlenil i nějaký ten autobiografický prvek, jenže pro něj nikdy nenalezl ani dost času a ani dost motivace. A najednou tu byla ona. Oldra Sedlmayerová, mladá, krásná spisovatelka, plná elánu, která se hodlala úkolu zhostit. A tak se psalo… Dvojice na románu pracovala a nalezla k sobě při tom mezi roky 1928 – 1933 skutečný a hluboký cit, který byl možná ledasčím, ale nikoliv povrchním… Zakoukali se. Jenže, jak už to tak bývá, jejich štěstí se brzy stalo trnem v oku nejen Masarykovým vrcholným úředníkům, ale i jeho starší dceři Alici, která Oldru nepovažovala za svého otce dostatečně vhodnou. Dvojice se proto z oficiálních schůzek přeorientovala na schůzky soukromé. Jenže, to byl nakonec ještě větší malér a nikdo pak už nechtěl věřit, že láska mezi těmito lidmi může být po fyzické stránce klidně platonická… Zkrátka, o senzaci bylo postaráno. Prezident, vědom si svého postavení sice vzdoroval, ale jeho úřednický aparát ho nakonec stejně brzy přesvědčil o opaku. Navrhl proto své múze, že práce na románu a setkávání raději zanechají. Jenže o něčem takovém nechtěla, tehdy již známá spisovatelka, ani slyšet a tak prezidentovi nabídla, že by mu mohla napsat biografii jeho života – tedy životopis TGM. Tak se ještě chvíli pracovalo dál, leč bezúspěšně. Masaryk vzdal i druhou variantu. A když to nešlo ani tudy, rozhodla se Oldra, že by za svého vyvoleného mohla alespoň psát nějaké články do novin, na které by, jako hlava státu, neměl již čas… Stalo se, byť jen několikrát… Dodnes proto nemůžeme s přesností říci, zda je naprosto každý článek z této doby skutečně Masarykův, neboť s některými mu pomáhala, zdá se, právě Oldra. Bohužel však ani role samozvané asistentky vztah obnovit nepomohla. Situaci nakonec za oba vyřešil Masarykův zhoršený zdravotní stav po roce 1934. Tehdy se také dvojice definitivně rozešla, i když Oldra byla připravena s Masarykem, alespoň „dálkově“, být i nyní.
Duše Oldry Sedlmayerové trpěla. Když pak došlo na nejhorší a první československý prezident zemřel, zemřela spolu s ním i Oldřina literární aktivita. Rozhodla se, že bude podnikat, ale neznalá věcí došla velmi brzy k dluhům. I tak se stále ještě chtěla vrátit do nejvyšší společnosti, jenže marně. Nikdo už o bývalou Masarykovou přítelkyni nejevil zájmu. Na sklonku života se pak, znovu chudá a lidmi tentokráte navíc ještě ke všemu opovrhovaná, přestěhovala do malého bytu v Poděbradech, kde nakonec dne 6. 6. roku 1954, na problémy se srdcem a plícemi, předčasně zemřela.
Do historie, která její jméno na mnoho roků skryla v archivech, se vrátila až nedávno, bohužel nikoliv jako spisovatelka, ale právě v souvislosti s T. G. Masarykem. Přesto však byla ve skutečnosti mnohem více, než jen jeho múza. Byla to paní spisovatelka, pro kterou se střetnutí s první československým prezidentem stalo osudovým…
AUTOR: Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
Dodnes je považována za nejvýznamnější a jistě i nejslavnější světovou vědkyni v dějinách. Byla průkopnicí nejen v rámci vlastního oboru, ale stejně tak třeba i v otázce aktivního uplatnění žen ve všech těch oborech, které se kdysi označovaly jako ryze „mužské“. A protože v závěru loňského roku uplynulo již neuvěřitelných 120 let ode dne, kdy se Marii Curie Sklodowské (1867 – 1934) podařil jeden z jejích čelných úspěchů – izolace polonia (25.7.1898) a současně uplynulo i úctyhodných 151 let od narození této vzácné elegantní a po všech stránkách výjimečné ženy, ráda bych proto na její životní příběh alespoň rámcově zavzpomínala.
S inspirativní Marií Curie jsem se, na stránkách knihy, poprvé setkala ještě coby školou povinná žačka, která odjakživa obdivovala všechny velké – historické ženy. Monografické vyprávění, které jsem tehdy objevila v domácí knihovně, a s úctou se k jeho čtení i v dospělosti opakovaně vracela, patřilo v porovnání vůči jiným historickým legendám, vlastně ještě stále k nedávným světovým dějinám. A musím říci – stačilo málo k tomu, aby mne příběh této výjimečné ženy skutečně a upřímně zaujal…
Marie Salomea, provd. Curie, roz. Sklodowská (7.11.1867 – 4.7.1934) byla rodačkou z polské Varšavy a zpočátku vedla průměrný život potomka z průměrně situované rodiny, kde její otec Wladyslaw Sklodowsky zastával profesi učitele matematiky a fyziky a matka Bronislawa měla vystudovanou dívčí školu, které se, v pozdějších letech stala učitelkou a posléze dokonce i ředitelkou. Odkud získala mladá Marie příklon k intelektuálnímu světu, proto není těžké odhadnout, a jako dítě vzdělaných rodičů se proto brzy sama rozhodla, zasvětit svůj život konkrétnímu vědeckému oboru, kterým se stala fyzika a především chemie. Musíme si však uvědomit, že v 2. pol 19. století byla pro ženu silně nezvyklá (ba dokonce skoro nemožná), jak jakákoliv vyšší forma vzdělání, tak zejména obor, jaký si Curie ve svých 24 letech zvolila. Šlo o volbu, která představovala „krok do tehdy ryze mužského světa“ a spolu s ním i počátek neuvěřitelné cesty, jejíž vyústění ve světově proslulou vědkyni si Curie musela napřed doslova vybojovat. Jen samotný příchod na akademickou půdu nebyl snadný, protože jako žena takřka neměla šanci a vyšel až po několika letech.
V roce 1891 složila Marie Sklodowská, jako vůbec první žena v historii, přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny, kde mohla i přes značné skepse svých mužských kolegů, studovat. Předpoklady jejích kritiků, „že studium stejně nakonec vzdá“, se ani v nejmenším nenaplnily. Sklodowská získala v roce 1893 první licenciát a další (z matematiky) přišel roku 1894. Mezi tím již mohla pracovat jako laborantka průmyslové laboratoře Lippmanových závodů, kde si nejen definitivně ujasnila, jakým výzkumům se chce věnovat, ale současně zde vlivem náhody potkala i svého budoucího manžela, tehdy ještě doktoranda Pierra Curie (1859- 1906), se kterým již po roce známosti uzavřeli manželský svazek.
Vstup do manželství a následný příchod potomků – dcer (Irène Curie a Evy Curie) byl dalším mezníkem v jejím životě, který mohl znamenat ústup ze slibně započaté vědecké dráhy. Ale nenaplnil se. Marie Curie, obětavě dělící své síly mezi rodinu a vědu se naučila neobyčejně hospodařit s časem, čímž se sice opět stala nejen „trnem v oku“ kritikům, vidícím ženu jen jako zkrášlenou pečovatelku rodinného krbu, ale současně i vzorem moderní ženy-matky, která, když doopravdy chce a má správné zázemí, zvládne snadno profesi i rodinu. Netřeba přitom dodávat, že podobné vzory mají podnes dokonce nadčasovou hodnotu.
K prvním vynikajícím výsledkům ji přivedla, právě mezi dvěma těhotenstvími, její doktorandská práce, která se zabývala intenzitou radioaktivity druhů uranové rudy. Téma, které původně „nikdo nechtěl“ a tak bylo dáno jí, se však pod jejím dohledem zajímavě rozvinulo a na jeho konci stál objev dvou prvků – polonia a radia. Současně objasnila i moment při rozpadu atomových jader – tj. jako pravděpodobné příčiny radioaktivity. Veřejnost byla v šoku. Žena vědkyně a takové objevy? Ano. V roce 1903 tak přišlo první a nejprestižnější ocenění pro jakéhokoliv vědce – Nobelova cena, jíž získal tým: Pierre Curie, Henri Becquerel a Marie Curie. Současně, jako první žena vůbec, obhájila také svůj doktorát z fyziky.
Spolu s manželem, který samozřejmě spolupracoval i na jejím objevu polonia a radia, a který původně málem získal Nobelovu cenu spolu s Becquerelem sám, neboť Marie byla žena (!), pokračovala v další výzkumné činnosti. Pierre Curie získal místo profesora s vlastní výzkumnou laboratoří, jehož vedoucím vědeckým pracovníkem se stala manželka Marie. Na první pohled ideál ovšem dostal své trhliny v momentě, kdy Pierre Curie přišel tragicky o život. Pro vdovu po zesnulém to však zpočátku znamenalo paradoxní posun v kariéře. Smrt manžela jí totiž otevřela cestu nejen k vlastní laboratoři, ale současně i k pozici první profesorky na Sorbonně. Dosáhla zenitu slávy a úspěchů, avšak bez svého manžela byla náhle zranitelnější. Kolegové po Pierrově smrti rozhodně vůči ní nebraly ohledy a „hvězda“ Marie Currie začala, mnohdy i cíleně, oslabovat. Roku 1911 sice získala Nobelovu cenu (za chemii) podruhé, ale například do prestižní Académie des sciences nebyla zvolena. Přesto nezoufala a ve svých výzkumných záměrech pokračovala dál. Během první světové války a zejména po jejím konci se intenzivně zabývala i otázkami zdravotnickými, zejména možnostmi léčby rakoviny. Velice se angažovala například pro zakládání lékařských ústavů pro léčbu této fatální choroby. Tehdy dokonce možná ani sama ještě netušila, že právě tato choroba se jí může stát osudnou.
V soukromém životě její osud nepříjemně kolísal. Byla slavnou vědkyní, ale kde kdo si na její konto rád utrousil nějakou tu kritiku či pomluvu. Vždy benevolentní Francii totiž vadilo nejen to, že vystupuje ve svém oboru stejnou razancí jako muži, ale i to, že je ateistka, Polka a nikoliv Francouzka, přičemž světlo světa spatřila i pozoruhodná informace o jejím „tajném“ mladším příteli. Že byla dávno nezadaná a vdovou, už při tom nikoho samozřejmě příliš nezajímalo. Za vším se hledala nějaká pikantnost.
Marii Curie se však tou dobou znatelně zhoršoval zdravotní stav. Prošla si onemocněním ledvin i psychickými potížemi. O mnoho horší diagnóza ovšem byla aplastická anémie čili choroba, za níž s největší pravděpodobností stál její blízký kontakt s radioaktivními prvky v rámci její vědecké dráhy, která ji nakonec stála svým způsobem život. Zemřela 4. července roku 1934 a byla pohřbena po boku svého manžela v Sceaux. O mnoho let později – roku 1995 byla pak pochována, jako vůbec první žena, pod kopulí slavného pařížského Pantheonu.
Život vynikající vědkyně a jedné z nejvýznamnějších osobností přelomu 19. a 20. století byl oslnivý, ale stejně tak i temný a nesnadný. Možná právě proto nepřestal, a je to dobře, dodnes fascinovat. Oslovuje a inspiruje jak osobnosti z řad vědecké sféry, tak i nejširší veřejnost. Curie je rozhodně vzorem, který stojí z mnoha důvodů za pozornost a tyto důvody nejsou ani zdaleka jen charakteru vědeckého, nýbrž i čistě lidského.
AUTOR: Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.
Foto: Irena Zlámalová
Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?
Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.
A jak to pokračovalo?
1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.
V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.
Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…
Měl jste nějaký vzor?
Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…
Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?
Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…
Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.
Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?
Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.
Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?
Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!
Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?
V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.
Foto: Dagmar Pavlíková
Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?
Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.
Foto: Dagmar Pavlíková
Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?
Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…
Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?
Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.
Foto: Dagmar Pavlíková
Foto: Robert Vano
Knihu „Nikam se necpi !“ můžete zakoupit v každém knihkupectví, ale také přímo v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus www.jindrichkraus.cz
AUTOR: Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový
FOTO: Robert Vano, Irena Zlámalová, Dagmar Pavlíková
Maxíci patří mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem pro děti, ovšem na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Vydali již dvě CD, mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA a v brzké době chystají vydat nové album.
Jak a kdy vznikla vaše skupina?
Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože jsme se s Petrem Panochou dali dohromady, vše si v klidu vyříkali a začali pracovat na novém projektu MAXÍCI.
Takže proto máte podobný název…
Důvod je jednoduchý, nešlo se soudit o značku a ani by to nemělo žádný efekt. Kde totiž nic není, ani smrt nebere. Stačí si na internetu trochu zasurfovat a najít si, co se o každém z původních členů Maxim Turbulenc píše a skládanka vám řekne pravdu, ale to nechám na čtenářích.
Inspirujete se od někoho?
Ano, necháváme se inspirovat celosvětovou taneční hudbou. První dvě desky jsme udělali čistě autorské s názvy „Maxíci Baby pop“ a „Maxíci Útok králíků“.
Kdo v současné době tvoří Maxíky a jak jste se vlastně poznali?
Kapela MAXÍCI není nic nového, jak už jsem říkal, jsem tam já – Pavel Vohnout Kyklop, jako hlavní zpěvák. Dále Petr Panocha, který vše aranžuje, zpívá, hraje na koncertech na klávesy. Třetí do party je Přemysl Stoklasa – klávesák, zpěvák, baskytarysta a šoumen, ani on není žádný nováček. Společně jsme tvořili ještě před projektem Maxim Turbulenc v několika různých hudebních projektech. Je to skvělý muzikant a kamarád. Kdyby se mu před lety nenarodil jeho syn, asi by byl rovněž i členem Maxim Turbulenc. Asi místo Dana, ale rodičovské povinnosti ho táhly tehdy k rodině, což bylo asi správné rozhodnutí na tehdejší dobu.
Na podzim roku 2017 jste vydali CD Útok králíků. Jaké na něj máte ohlasy?
Nejen na Útok králíku, ale i deska předtím – Baby pop, přestože dnešní média jim moc prostoru nedaly, jsou skvělé desky a lidé už je znají a reagují na ně velmi pozitivně. I přesto, že někteří lidi mají ještě v hlavě zmatek v té kapelové šarádě, deskám i písničkám se daří. Lidé totiž poznávají ten náš osobitý styl a hudební nadsázku. Je to jak kdysi u cigaret, dříve jsme kouřili Startky, dnes se Startky jmenují Chesterfieldky, ale chuť zůstává. Věřím, že si v tom do budoucna lidé udělají pořádek a zvyknou si na jiný název.
Chystáte vydat nové CD?
Budeme vydávat dvoj CD Best of Maxíci, kde budou jak nové, tak i ty staré, osvědčené hity a věříme, že to bude výborný projekt a možná i v některých věcech udělá dost jasno.
Máte za sebou řadu úspěšných videoklipů a jeden jste dokonce natáčeli v USA. Jaká to byla zkušenost?
Já se musím pochlubit i tím, že připravujeme zároveň i DVD s videoklipy a možná i s takovým medailónkem o naší dosavadní práci, ale to ještě bude chvilku trvat. Vyrobit videoklip není zrovna levná věc a my si vše financujeme sami až na pár přátel, kteří si u nás zadají například reklamu na FB, nebo na nosičích, ale ta finanční podpora je mizivá, takže je to náš každodenní boj. Video, které jsme točili v USA, vznikalo trochu divně, ale o to, to bylo zajímavější. Narychlo vznikl takový hudební nápad, který se otextoval a jen s tím nápadem jsme jeli i s kameramanem do Chicaga, kam nás na vystoupení pozvali promotéři Henry a Ian Destiny, kteří tam mají své Rádio Krajan. Byli jsme tam týden, a navíc poprvé v USA, a chtěli toho využít, což se také stalo. Ve vlastní produkci a režii jsme natočili video „Jenom jeden svět“, a když jsme se vrátili, začala teprve ta pravá práce do-aranžovat a nahrát píseň, sestříhat video. Ještě jsme tady něco dotáčeli, protože se na písni a videu podíleli youtubeři Silly Toons a zpěvačka Věra Patt, Destiňáci a další komparzisti. Celé to produkovalo studio Vintage
Bez jakého hitu si nedokážete představit koncert?
Vždy si na koncertě dělám legraci, že když nezahrajeme píseň „Jede jede mašinka“, že je to jako kdyby Karel Gott nezazpíval Lady Carneval, a to je jako kdyby žádný koncert nebyl.
Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?
Naši fanoušci a i zvědavci, kteří se chtějí přesvědčit, že nám to jde stejně tak dobře jako před 25 lety, a že vlastně se ta chuť naší zábavy nezměnila, stejně jako chuť těch původních cigaret značky Start a navíc, že už nehrajeme na čistý half-playback, ale dohráváme a zpíváme naživo na všech našich koncertech. Můžete nás vidět třeba na akcích „Léto s Blaníkem“, nebo na různých festivalech, slavnostech města, je toho dost a kalendář již máme na rok skoro plný, stačí se podívat na stránky www.skupinamaxici.cz a najít si tu nejbližší lokalitu. Rádi vás uvidíme. Kyklop.