Autor: Artstar admin

Marie Curie Sklodowská: Silná žena, která obětovala vlastní život vědě

Dodnes je považována za nejvýznamnější a jistě i nejslavnější světovou vědkyni v dějinách. Byla průkopnicí nejen v rámci vlastního oboru, ale stejně tak třeba i v otázce aktivního uplatnění žen ve všech těch oborech, které se kdysi označovaly jako ryze „mužské“. A protože v závěru loňského roku uplynulo již neuvěřitelných 120 let ode dne, kdy se Marii Curie Sklodowské (1867 – 1934) podařil jeden z jejích čelných úspěchů – izolace polonia (25.7.1898) a současně uplynulo i úctyhodných 151 let od narození této vzácné elegantní a po všech stránkách výjimečné ženy, ráda bych proto na její životní příběh alespoň rámcově zavzpomínala.

S inspirativní Marií Curie jsem se, na stránkách knihy, poprvé setkala ještě coby školou povinná žačka, která odjakživa obdivovala všechny velké – historické ženy. Monografické vyprávění, které jsem tehdy objevila v domácí knihovně, a s úctou se k jeho čtení i v dospělosti opakovaně vracela, patřilo v porovnání vůči jiným historickým legendám, vlastně ještě stále k nedávným světovým dějinám. A musím říci – stačilo málo k tomu, aby mne příběh této výjimečné ženy skutečně a upřímně zaujal…

Marie Salomea, provd. Curie, roz. Sklodowská (7.11.1867 – 4.7.1934) byla rodačkou z polské Varšavy a zpočátku vedla průměrný život potomka z průměrně situované rodiny, kde její otec Wladyslaw Sklodowsky zastával profesi učitele matematiky a fyziky a matka Bronislawa měla vystudovanou dívčí školu, které se, v pozdějších letech stala učitelkou a posléze dokonce i ředitelkou. Odkud získala mladá Marie příklon k intelektuálnímu světu, proto není těžké odhadnout, a jako dítě vzdělaných rodičů se proto brzy sama rozhodla, zasvětit svůj život konkrétnímu vědeckému oboru, kterým se stala fyzika a především chemie. Musíme si však uvědomit, že v 2. pol 19. století byla pro ženu silně nezvyklá (ba dokonce skoro nemožná), jak jakákoliv vyšší forma vzdělání, tak zejména obor, jaký si Curie ve svých 24 letech zvolila. Šlo o volbu, která představovala „krok do tehdy ryze mužského světa“ a spolu s ním i počátek neuvěřitelné cesty, jejíž vyústění ve světově proslulou vědkyni si Curie musela napřed doslova vybojovat. Jen samotný příchod na akademickou půdu nebyl snadný, protože jako žena takřka neměla šanci a vyšel až po několika letech.

V roce 1891 složila Marie Sklodowská, jako vůbec první žena v historii, přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny, kde mohla i přes značné skepse svých mužských kolegů, studovat. Předpoklady jejích kritiků, „že studium stejně nakonec vzdá“, se ani v nejmenším nenaplnily. Sklodowská získala v roce 1893 první licenciát a další (z matematiky) přišel roku 1894. Mezi tím již mohla pracovat jako laborantka průmyslové laboratoře Lippmanových závodů, kde si nejen definitivně ujasnila, jakým výzkumům se chce věnovat, ale současně zde vlivem náhody potkala i svého budoucího manžela, tehdy ještě doktoranda Pierra Curie (1859- 1906), se kterým již po roce známosti uzavřeli manželský svazek.

Vstup do manželství a následný příchod potomků – dcer (Irène Curie a Evy Curie) byl dalším mezníkem v jejím životě, který mohl znamenat ústup ze slibně započaté vědecké dráhy. Ale nenaplnil se. Marie Curie, obětavě dělící své síly mezi rodinu a vědu se naučila neobyčejně hospodařit s časem, čímž se sice opět stala nejen „trnem v oku“ kritikům, vidícím ženu jen jako zkrášlenou pečovatelku rodinného krbu, ale současně i vzorem moderní ženy-matky, která, když doopravdy chce a má správné zázemí, zvládne snadno profesi i rodinu. Netřeba přitom dodávat, že podobné vzory mají podnes dokonce nadčasovou hodnotu.

K prvním vynikajícím výsledkům ji přivedla, právě mezi dvěma těhotenstvími, její doktorandská práce, která se zabývala intenzitou radioaktivity druhů uranové rudy. Téma, které původně „nikdo nechtěl“ a tak bylo dáno jí, se však pod jejím dohledem zajímavě rozvinulo a na jeho konci stál objev dvou prvků – polonia a radia. Současně objasnila i moment při rozpadu atomových jader – tj. jako pravděpodobné příčiny radioaktivity. Veřejnost byla v šoku. Žena vědkyně a takové objevy? Ano. V roce 1903 tak přišlo první a nejprestižnější ocenění pro jakéhokoliv vědce – Nobelova cena, jíž získal tým: Pierre Curie, Henri Becquerel a Marie Curie. Současně, jako první žena vůbec, obhájila také svůj doktorát z fyziky.

Spolu s manželem, který samozřejmě spolupracoval i na jejím objevu polonia a radia, a který původně málem získal Nobelovu cenu spolu s Becquerelem sám, neboť Marie byla žena (!), pokračovala v další výzkumné činnosti. Pierre Curie získal místo profesora s vlastní výzkumnou laboratoří, jehož vedoucím vědeckým pracovníkem se stala manželka Marie. Na první pohled ideál ovšem dostal své trhliny v momentě, kdy Pierre Curie přišel tragicky o život. Pro vdovu po zesnulém to však zpočátku znamenalo paradoxní posun v kariéře. Smrt manžela jí totiž otevřela cestu nejen k vlastní laboratoři, ale současně i k pozici první profesorky na Sorbonně. Dosáhla zenitu slávy a úspěchů, avšak bez svého manžela byla náhle zranitelnější. Kolegové po Pierrově smrti rozhodně vůči ní nebraly ohledy a „hvězda“ Marie Currie začala, mnohdy i cíleně, oslabovat. Roku 1911 sice získala Nobelovu cenu (za chemii) podruhé, ale například do prestižní Académie des sciences nebyla zvolena. Přesto nezoufala a ve svých výzkumných záměrech pokračovala dál. Během první světové války a zejména po jejím konci se intenzivně zabývala i otázkami zdravotnickými, zejména možnostmi léčby rakoviny. Velice se angažovala například pro zakládání lékařských ústavů pro léčbu této fatální choroby. Tehdy dokonce možná ani sama ještě netušila, že právě tato choroba se jí může stát osudnou.

V soukromém životě její osud nepříjemně kolísal. Byla slavnou vědkyní, ale kde kdo si na její konto rád utrousil nějakou tu kritiku či pomluvu. Vždy benevolentní Francii totiž vadilo nejen to, že vystupuje ve svém oboru stejnou razancí jako muži, ale i to, že je ateistka, Polka a nikoliv Francouzka, přičemž světlo světa spatřila i pozoruhodná informace o jejím „tajném“ mladším příteli. Že byla dávno nezadaná a vdovou, už při tom nikoho samozřejmě příliš nezajímalo. Za vším se hledala nějaká pikantnost.

Marii Curie se však tou dobou znatelně zhoršoval zdravotní stav. Prošla si onemocněním ledvin i psychickými potížemi. O mnoho horší diagnóza ovšem byla aplastická anémie čili choroba, za níž s největší pravděpodobností stál její blízký kontakt s radioaktivními prvky v rámci její vědecké dráhy, která ji nakonec stála svým způsobem život. Zemřela 4. července roku 1934 a byla pohřbena po boku svého manžela v Sceaux. O mnoho let později – roku 1995 byla pak pochována, jako vůbec první žena, pod kopulí slavného pařížského Pantheonu.

Život vynikající vědkyně a jedné z nejvýznamnějších osobností přelomu 19. a 20. století byl oslnivý, ale stejně tak i temný a nesnadný. Možná právě proto nepřestal, a je to dobře, dodnes fascinovat. Oslovuje a inspiruje jak osobnosti z řad vědecké sféry, tak i nejširší veřejnost. Curie je rozhodně vzorem, který stojí z mnoha důvodů za pozornost a tyto důvody nejsou ani zdaleka jen charakteru vědeckého, nýbrž i čistě lidského.

AUTOR:   Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

O STAROSTOVĚ ŠPATNÉM KONCI

Starostou v obci Kněžpole v politickém okrese Uherské Hradiště byl již po několik let ctihodný rolník Josef Kroulík. Všeobecně se o tomto starém mládenci vědělo, že je záletným a ve svém mládí míval přezdívku Don Juan. Po několik let Kroulík udržoval poměr s vdanou rolnicí Annou Sýkorovou, jejíž manžel přes svůj vysoký věk tento milostný vztah své mladé ženě trpěl a nebylo žádným tajemstvím, že skutečným otcem všech pěti Sýkorových dětí je Josef Kroulík.

Situace se však změnila, po smrti starého Sýkory. Anna Sýkorová se stala sice nádenicí, ale proti jejím poměrům s obecním starostou již nemohl nikdo nic namítat. Dokonce bylo všeobecně známo, že vdova Sýkorová se všemožně snažila, aby ji Kroulík pojal za ženu.

Na četnickou stanici v okresním městě Uherské Hradiště se druhou únorovou neděli roku 1885 dostavila Anna Sýkorová z šest kilometrů vzdálené Kněžpole a službu konajícímu závodčímu Juliusi Prečovi udala starostu obce Josefa Kroulíka pro zločin zprznění své nedospělé dcery. Závodčí se nestačil divit a vyzval Sýkorovou, aby mu dopodrobna vylíčila, k čemu ve skutečnosti došlo.

Předchozího dne, v sobotu byl v kněžpolském hostinci „na Huse“ bál. Starosta Kroulík, s nímž jak je všeobecně známo, udržují po dlouhá léta milostný poměr, se zde opil více, než bylo zdrávo. Začal na ní dotírat, ale ona ho odbyla, že s opilcem nechce nic mít. Když bál skončil, odebrala se do svého domku a zde k jejímu překvapení nalezla starostu Kroulíka v milostném objetí se svojí, teprve devítiletou dcerkou Kačenkou.

Po tomto sdělení, nemohl závodčí jinak, než konat svoji povinnost. Odebral se do Kněžpole a prohlásil starostu Josefa Kroulíka, kterého přistihl doma vyspávajícího opici ještě v posteli, za zatčeného. Kroulík vůbec nechápal, o co se jedná, a jak je možné, že si četník dovolil jeho, jako představitele bezpečnostního úřadu, kterému má být četnictvo vždy k ruce, vůbec zatknout. Než se Josef Kroulík stačil vzpamatovat, byl odváděn do věznice krajského trestního soudu v Uherském Hradišti.

Rakouský četník na obchůzce

Až následně, provedl závodčí Preč za přítomnosti obecního tajemníka výslech Kačenky Sýkorové. Prostoduchá Kačenka uvedla, že v noci kdosi zaklepal na okno jejich domku, a když zjistila, že se jedná o Josefa Kroulíka, který za její matkou často docházel, pustila jej do světnice. Byl opilý, začal jí objímat a říkal jí křestním jménem její matky. Byla zvědavá a chtěla poznat, co spolu dospělí dělají, a tak se Kroulíkovi podvolila. Po chvíli však přišla domů její matka a Josefa Kroulíka od ní odtrhla a vyhnala ho z domu.

Po výslechu obecní tajemník panu závodčímu, který byl zhnusen tím, čeho byl obecní starosta schopen, sdělil, že Kačenka, stejně jako její čtyři sourozenci jsou Kroulíkovými nemanželskými dětmi. Na to, už závodčí Preč, vůbec neměl slov.

Josef Kroulík byl v září roku 1885 pro svůj hanebný čin postaven před porotu uherskohradištského krajského trestního soudu. Líčení bylo prohlášeno za tajné a byla z něj vyloučena veřejnost, která doslova bažila po pikantnostech případu.

Zločin zprznění krve

Ačkoliv se Kroulíkův obhájce snažil dělat doslova nemožné, pověst záletníka a pobloudilce byla silnější.

Josef Kroulík, donedávna vážený občan, byl odsouzen pro zločin zprznění krve podle § 131 trestního zákona na šest měsíců do těžkého žaláře zostřeného dvanácti posty a k úhradě výloh soudního líčení.

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

POD NOVÝM VEDENÍM

Spisovatel a autor mnoha knih, který  rovněž vlastní  ocenění za literaturu faktu, duchovní otec úspěšného televizního seriálu – Četnické humoresky, JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Výnosem ministerstva vnitra č. 89.430/13 ze dne 28. prosince 1932 došlo k přeměně četnických pátracích stanic na samostatné útvary a byly podřízeny dnem 1. ledna 1933 přímo veliteli četnického oddělení, v jehož sídle jsou zřízeny.

Veliteli četnického oddělení Nitra majoru Hodinářovi tak přibyla povinnost řídit činnost nitranské pátrací stanice v celém jejím služebním obvodě, tj. i na území okresního četnického velitelství Šala spadajícího pod četnické oddělení Komárno a okresních četnických velitelství Nové Zámky, Vráble a Zlaté Moravce spadajících pod četnické oddělení Zlaté Moravce, avšak s výjimkou území okresního četnického velitelství Bánovce nad Bebravou, které spadalo do působnosti krajského soudu v Trenčíně a tudíž do působnosti tamní četnické pátrací stanice.

Na vše myslící pragmatický četnický předpis pamatoval i na případný kompetenční spor a stanovil: „V případech, kdy by se dostavili na místo oba velitelé oddělení, převezme řízení pořadím starší.“.

Poté co se major Hodinář podrobně seznámil s chodem četnické pátrací stanice, začal se zajímat zejména o efektivitu jejího fungování.

Přispěla k tomu i strážmistrem Votrubou zpracovaná Zpráva o docílených výsledcích a použití služebního psa „Alto“ za II. pololetí roku 1932. Z uvedené podrobně vypracované zprávy totiž vyplývalo, že z celkového počtu 18 rekvizic služebního psa nebyl Alto ve dvou případech vůbec použit, neboť nebyly podmínky pro použití služebního psa. Naproti tomu v ostatních 16 případech Alto vypracoval pachovou stopu, která ve více než polovině případů vedla k přímo k dopadení, či k následnému vypátrání pachatelů činu a jimi odcizených věcí. V ostatních případech byl alespoň udán směr odchodu pachatele z místa činu, jež měl pro další pátrání rovněž neocenitelný význam.

Od počátku roku 1933 ale došlo ke dvěma vyžádáním služebního psa, avšak ani v jednom z případů nebyly, vzhledem ke značnému pohybu osob v bezprostřední blízkosti místa činu, podmínky pro uvedení Alta na stopu pachatelů.

Zbytečně projeté kilometry služebním automobilem a s nimi spojené značné výlohy museli příslušní okresní četničtí velitelé zdůvodnit veliteli nitranského četnického oddělení a hlavně museli přijmout opatření, aby napříště nedocházelo k neúčelnému a neodůvodněnému požadování součinnosti pátrací stanice.

Po uvedeném opatření velitele četnického oddělení, které se samozřejmě okamžitě rozkřiklo na všechny četnické stanice v rozsáhlém služebním obvodu pátračky, došlo zákonitě ke snížení počtu vyžádání služebního psa pátračky, ale i k poklesu počtu vyžádání součinnosti nitranské četnické pátrací stanice.

V pátek 24. února 1933 dopoledne přesto četnická stanice Dolný Ďúrad v politickém okrese Vráble vyžádala služebního psa k případu vloupání v obci Tehla se škodou zhruba 400 Kč.

Velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Procházka, vzhledem k velitelem četnického oddělení přijatým úsporným opatřením, vyslal na místo hlídku pouze na motorovém kole, které řídil strážmistr Tomek.

Více než třicet kilometrů za chladného počasí mělo za následek značné prochladnutí obou strážmistrů. Cesta na místo činu se navíc prodloužila opravou prasklé pneumatiky ve Vráblích.

Alto uvedený na stopu, která vedla od vyloupené komory, z níž bylo ku škodě domkářky Ireny Botkové odcizeno 20 kg mouky, 28 kg sádla a dvě šunky, přes zahradu dotyčné, přes humna zpět k vesnici až do neohrazeného dvora vdovy Agnesy Šimonové v čísle popisném 12, kde pracoval jako hospodářský sluha místním četníkům dobře známý zloděj Gašpar Kalocsányi.

Vypracovaná stopa měla délku přes 500 metrů a stopování probíhalo za chladného a bezvětrného počasí.

Vzhledem k podezření, že v minulosti několikrát trestaný Kalocsányi, má co do činění se spáchaným vloupáním, byla se souhlasem majitelky usedlosti provedena domovní prohlídka v hospodářských objektech, avšak bez kladného výsledku.

Následně byla za účasti na místě přítomného okresního četnického velitele poručíka výkonného Václava Najmana v bytě Kalocsányiho v čísle popisném 37 provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny všechny odcizené věci s výjimkou jedné ze dvou odcizených šunek.

Při výslechu Kalocsányi uvedl, že jednu šunku věnoval svému tchánovi Ludevítu Majlingovi, žijícímu v téže obci. U dotyčného byla odcizená šunka četnictvem skutečně zajištěna.

Vyšetřováním případu však nebyla prokázána jakákoliv účast Ludevíta Majlinga, jež byl dosud trestně zachovalý, na spáchném činu.

Případ krádeže vloupáním z uzamčené komory, k jehož spáchání došlo v nočních hodinách, byl úspěšně vyřešen a jeho pachatel byl udán okresnímu soudu ve Vráblích. Odcizené potraviny, byly vzhledem k tomu, že se jedná o věci podléhající zkáze, navráceny poškozené domkářce Botkové.

Na rozdíl od strážmistra Votruby, který se během cesty na místo činu a zpět do Nitry, hřál v postranním vozíku od Alta, odnesl řidič strážmistr Tomek výjezd prochlazením a omarodil. Po tomto případu velitel četnického oddělení rozhodl, že za chladného a deštivého počasí bude pátrací stanice používat k výjezdům zásadně plachtovou střechou krytý služební automobil.

Rudolf Votruba byl oproti svému kolegovi otužilý díky pravidelnému každodennímu několikahodinovému výcviku Alta, a tudíž neonemocněl. Byl za to velmi rád, neboť jeho manželka byla ve vysokém stupni těhotenství.

Major Hodinář při vykonávaných přehlídkách pátrací stanice vždy kontroloval Deník o výcviku služebního psa. Při kladném výsledku pátrání bylo nařízeno v deníku podtrhnout pořadové číslo záznamu červeně a při negativním výsledku modře. Rovněž se velitel oddělení zajímal o schopnosti a dovednosti služebního psa, a proto se občas účastnil Altova výcviku. Strážmistr Votruba nadřízenému velmi rád vysvětlil podstatu stopování cvičeným psem a ukázal mu i Altovu poslušnost, zdolávání přírodních překážek a jeho dovednosti jak při stopování, tak i při službě obranné a strážní.

Přitom si strážmistr Votruba postěžoval veliteli oddělení na nespravedlivé znevýhodnění vlastních služebních psů oproti služebním psům erárním a to jak v oblasti nákladů na pořízení kotce a výběhu v četnických kasárnách, tak co se týče pomůcek k ošetřování a výcviku vlastního služebního psa.

Velitel oddělení na jedné straně kvitoval Altovu ostrost, naproti tomu velmi důrazně nabádal jeho vůdce k opatnosti, aby pes nepokousal některého z četníků, nebo nedejbože nějakého bezúhonného občana či dokonce dítě. Proto major Hodinář velmi nerad viděl Alta puštěného na volno a bez košíku ve staniční kanceláři pátračky.

Strážmistru Votrubovi alespoň svitla naděje, na možnost řádného zateplení chatrné Altovy boudy na dvoře četnických kasáren. Vysvětlil nadřízenému, že služebního psa je nucen mít v zimě v kanceláři právě z důvodu nezateplené boudy. Přitom ujistil pana majora, že Alto nikomu z četníků rozhodně neublíží, neboť je na četnickou uniformu od svého pána, ale i z kursu v Pyšelích, zvyklý. Stejně tak neublíží žádnému dítěti, neboť je z domova zvyklý na jejich téměř dvouletého syna Jaromíra.

Naproti tomu Alto nikdy nepřijal potravu od jiné osoby než od svého pána, ovšemže s výjimkou pánovy manželky Etely. Přesto, že staniční kuchařka, téměř 75 let stará babička, Marie Bolechová lákala v dobré víře Alta na kdejaké laskominy, které po několik desítek let podstrojovala v nitranských četnických kasárnách pánům četníkům, nikdy od ní k jejímu velkému zármutku, Alto nepřijal ani jediné sousto. Jedině, když babičkou Bolechovou připravené jídlo podal Altovi jeho pán.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

ŠTĚDREJ VEČER NASTAL ANEB PRVNÍ ČETNICKÉ VÁNOCE

V jídelně zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze v Karmelitské ulici číslo 388 se vpodvečer Štědrého dne roku 1928 sešlo osmnáct začínajících četníků, toho času posluchačů školy pro výcvik četníků na zkoušku.

Kromě důkladného úklidu celých kasáren se četníci věnovali ustrojení vánočního stromečku a přípravě slavnostní tabule ke Štědrovečerní večeři. Jako každoročně trávil se svými žáky Štědrý večer některý z pánů instruktorů. Tentokrát vyšla řada na instruktora a třídního učitele, nadporučíka výkonného Karla Pokorného. Ve snaze navodit co nejvíce atmosféru Vánoc, podávala se k večeři klasická vánoční krmě, rybí polévka, smažený kapr a bramborový salát s majonésou.

Je třeba, aby se novopečení četníci smířili s tím, že nebudou moci pokaždé být na Štedrý večer se svými blízkými, ale budou to právě oni, kdo bude bdít nad pokojným a klidným průběhem vánočních svátků ostatních občanů.

Nadporučík výkonný Pokorný považoval za svoji povinnost, strávit ještě nějaký čas po večeři se svými chlapci. Ostatně rodina byla již jeho četnickému údělu přivyklá. A tak se namísto obvyklého rozbalování vánočních dárků u stolu rozvinula příjemná debata nad sklenicí vína.

Je třeba připomenout, že četnická správa již v průběhu roku 1928 nadělila výkonným četníkům pěkné dary. Po deseti letech od vzniku samostatného československého státu byly opětovně do výzbroje četnictva zavedeny služební přilby a služební šavle. Jednalo se o dva artefakty, charakterizující četnictvo po celou dobu jeho existence za monarchie, které výkonní četníci s radostí po vzniku samostaného státu odložili. A tak se svezla řeč na nepraktickou výzbroj, která má bezesporu za následek sníženou pohyblivost a obratnost četníka při pronásledování přestupců zákona.

Instruktor Karel Pokorný, který začínal svoji kariéru u c. k. četnictva ještě před rokem 1900, začal vyprávět o svých četnických začátcích. Je pravdou, že on ještě nosíval bílé letní kalhoty, které byly pro výkonnou službu velmi nepraktické. A v počátcích četnictva dokonce četníci nosili těžký soukenný plášť stočený a nošený přes levé rameno a prsa, nazývaný bandalír.

Kutná Hora Vzhledem k tomu, že byla ke slavnostní večeři rybí polévka a smažená ryba, začal instruktor svým žákům vyprávět případ, který se udál ješte za monarchie, když působil jako podřízený četník na četnické stanici Zbraslavice v politickém okrese.

Ve zbraslavickém staničním obvodě tehdy řádil náruživý rybář a milovník pstruhů, nádeník Josef Heřmánek z obce Hranice. Trvalo to hezkou řadu služeb, které četník Pokorný strávil při postřížce na pytláka. Nejednou jej přitom prozradily právě bílé četnické letní kalhoty. A tak se pojednou uchýlil ke lsti. Do křoví na břehu Spáleného rybníka, k němuž chodil Heřmánek s oblibou pytlačit, umístil svoje staré bílé letní kalhoty vycpané senem a nastražil je tak, aby to vypadalo, že ve křoví číhá četník. Sám se ukryl ve křoví na břehu u nedalekého Starého rybníka a čekal zde na svoji kořist.

Již zdáli viděl, jak si přicházející pytlák Heřmánek všiml domnělého číhajícího četníka u Spáleného rybníka a tak pokračoval k odvrácenému břehu sousedního Starého rybníka. Zde jej četník Pokorný po dvou hodinách pozorování zatkl i s patnácti ulovenými pstruhy. Ryby v hodnotě 15 korun byly přestupci zákona odejmuty a on sám byl udán pro přestupek krádeže okresnímu soudu v Kutné Hoře. Ani uložený měsíční trest vězení však Josefa Heřmánka neodradil od pytlačení. Z toho je zřejmá občasná marnost úsilí vynakládaného strážci zákona.

Poté se nadporučík výkonný Karel Pokorný rozloučil a odebral se ke své rodině. Četnický dorost pak až do půlnoci pokračoval v rozpravě o tom, co je čeká po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku a hlavně poté, až se stanou definitivními četníky. Někteří z přítomných si vzhledem k nemožnosti uzavřít sňatek po dobu čtyř let od vtupu do četnického sboru mohli nechat zdát o ženském objetí, jiní zas snili o své budoucí četnické kariéře.

RYBÍ POLÉVKA

 

Rozpočet: vnitřnosti z kapra, 10 dkg tuku, kořenová zelenina, cibule, celý pepř, bobkový list, tymián, hladká mouka, 4 lžíce octa, sůl a žemle.

 

Předpis: Svaříme litr vody s octem a se solí, dáme do ní očištěné vnitřnosti z kapra a necháme 15 minut vařit. Poté vnitřnosti vyndáme a přilijeme další litr vroucí vody. Do hrnce přidáme cibuli, několik kuliček pepře, bobkový list a tymián a vše vaříme dalších 15 minut. Přitom na tuku do hněda usmažíme jemně nakrájenou zeleninu a zaprášíme ji hladkou moukou, kterou necháme zasmahnout a vše pak dáme do vařící se polévky. Po 15 minutách vaření hotovou polévku přecedíme a dáme do ní rozkrájené vnitřnosti z kapra. Podáváme ji s osmaženou na kostky nakrájenou žemlí.   

SMAŽENÝ KAPR

Rozpočet: kapr, hladká mouka, 2 vejce, strouhaná žemle, máslo a sůl.

 

Předpis: Kapr se naporcuje na kousky, maso se řádně vypere a osuší. Poté se osolí a nechá 30 minut odležet. Následně se maso omočí v mouce, v rozšlehaných vejcích a ve strouhanané žemli a nechá se dalších 15 minut odležet. Smaží se na másle do světlehněda.

BRAMBOROVÝ SALÁT S MAJONÉSOU

 

Rozpočet: 1 kg brambor, 2 cibule, 2 okurky naložené na kyselo, 2 vejce, sůl pepř, ocet a majonésa. 

 

Předpis: Brambory uvaříme a ještě teplé oloupeme. Po vychladnutí je rozkrájíme na úhledné kostičky. Přidáme na jemno nakrájené cibule, okurky a na malé kousky rozkrájená na tvrdo uvařená vejce. To vše smícháme a dochutíme solí, pepřem a trochou octa. Vyrobený salát přelijeme majonésou.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

VÁNOCE

Proč slavíme Vánoce?

Slovo Vánoce pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“ a německé slovo Weihnachten si naši předkové jednoduše počeštili. Ovšem kořeny dnešních Vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu a slavily se nejen v Evropě, ale také v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec a toto datum zvolil v roce 274 císař Aurelián jako den natalis solis invicti – Zrození nepřemožitelného Slunce. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 – 407), jež ho ale datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily roku 365. Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození neznáme. Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit v první čtvrtině 4. století. Na křesťanském východě se slavilo 6. ledna podle data Narození Božského eonu – pohanského svátku v Alexandrii. V Římě se slavilo 25. prosince, což bylo datum starého pohanského svátku Narození věčného slunce. Oba svátky se pak spojily – 25. prosince se slavilo Ježíšovo vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem. Později se 6. ledna začali uctívat tři králové, a to podle tří královských darů, kteří mágové Ježíšovi přinesli.

Vánoční symboly

Betlém

I když první Betlém měl Svatý František z Assisi v italské Umbrii už v roce 1223, k jejich rozšíření v našich zemích došlo až v polovině 16. století, kdy se členové Tovaryšstva Ježíšova snažili o rekatolizaci českého lidu. Aby je přilákali do kostela, instalovali k jeslím figury v životní velikosti a různě je aranžovali podle průběhu legendy o narození Ježíše Krista. První takový Betlém byl postaven roku 1562 v Praze a posléze tento zvyk převzala další česká města. Během následujícího století se Betlémy rozšířily takřka do všech domácností, ač je svého času císař Josef II. spolu s vánočními hrami zakázal. Betlémů se chopila lidová tvořivost a mívaly tisíce podob. Zhotovovaly se ze dřeva, papíru, těsta, vosku, sádry, z hlíny, kukuřičného šustí a často to bývala skutečná umělecká díla.

Vánoční stromeček

Základ položili pohané starověku, kteří spojovali kult Sluncetak zvaný Bálův, s kultem matky, Astarty nebo Ašery, a s rituálním kultem stále zelených stromů – evergreenů. V době oslav „svatých nocí“ zasvěcených slunečnímu božství pořádali veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla.  Podle legendy byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek narození Krista. Tak 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na jejich starobylém jehličnanu, který uctívali o zimním slunovratu, a zář ohně přilákala zástupy lidí, jimž pak Kolumbán vyprávěl o narození Ježíška v městě Betlémě.  Pak se ozdobené stromky objevily v 16. století v Německu. Písemný důkaz o nich najdeme v kronice Brém z roku 1570. Právě tam cechovní spolek poprvé ozdobil jedli a pozval děti řemeslníků ke společné oslavě svátků. Od poloviny 17. století se stromky zdobily v protestantských rodinách, posléze v katolických. O jejich rozšíření se zasloužila německo-francouzská válka (1870-1871), kdy si němečtí vojáci zdobili stromky na válečném poli a Francouzům se to zalíbilo.  V Praze poprvé vystrojil vánoční stromek ve své vile jako překvapení pro hosty v roce 1812 režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich. Po 1. světové válce se ujal zvyk stavět rozsvícené vánoční stromky také na veřejných prostranstvích, poprvé to udělala v roce 1925 Plzeň.

Jmelí

Jmelí roste v korunách opadavých listnatých stromů, některé odrůdy i na jehličnanech, a jeho plody – bílé bobule – dozrávají v prosinci právě kolem Vánoc. Lidem připadalo odjakživa tajemné a připisovali mu kouzelné účinky. A tak ho věšeli do vánočně vyzdobených domovů, aby je ochraňovalo před ohněm, uhranutí, bleskem, zlými duchy a také aby přinášelo štěstí. Čím více bílých bobulek je na větvičce, tím větší štěstí člověk může v novém roce očekávat. Vánočním symbolem se stalo v Anglii, odkud se tento zvyk rozšířil do celé Evropy.  Podle legendy bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro něho zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou živi z Kristova těla, tak i jmelí žije ze živin jiných stromů.  Ve středověku se jmelí používalo jako významná léčivá rostlina a dnešní věda jeho léčivé účinky potvrdila. Obsahuje látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév, a proto se používá k výrobě léčiv proti arterioskleróze.

Adventní věnec

Adventní věnec vyjadřuje touhu člověka po světle, jehož je díky narůstající tmě v období před zimním slunovratem málo. Advent z latinského – advenire  – přicházet – je oslavou narození Ježíše. Jelikož blížící se Vánoce přinášejí stále více světla– Slunce narůstá, každou neděli se zapaluje o svíci více. V křesťanství plamen svíček symbolizuje Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Živý věnec pak znamená věčný život přislíbený věřícím od Ježíše Krista a kruh jednotu společenství lidí a Boha. Počátky tradice sahají do první poloviny 19. století, kdy začátkem adventu 1838 pověsil hamburský teolog Johann Heinrich Wichlern nad dveře svého sirotčince vyřezávaný dřevěný věnec a každý den na něj dal jednu zapálenou svíci. Dnes se na něj místo 24 svíček pro každý adventní den připevňují 4 veliké svíce pro každý adventní týden, přičemž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi.

Adventní kalendář

Jeho první druhy pocházejí z protestantských oblastí, kde rodiny kreslily v prosinci každý den křídou čárku, až do Štědrého dne. V některých rodinách zase věšeli na zeď 24 malých obrázků – jeden na každý den až do Štědrého dne.  První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář byl vyroben německým farníkem Gerhardem Langem (1881-1974) z Maulbronnu, jemuž ještě jako dítěti maminka vyrobila kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence. Když se stal spolumajitelem tiskárny v Mnichově, začal vyrábět malé barevné obrázky přilepené na lepence, na každý den prosince jeden. Začalo se mu říkat Mnichovský vánoční kalendář a Lang ho v roce 1908 ještě zdokonalil, když ho začal vyrábět s malými otevíracími dvířky. V této podobě ho známe i dnes.

Jak se slaví ve světě?

Britové a Američané musí mít na vánoční tabuli krocana nadívaného kaštanovou nádivkou. Ostatně indiánský kot, jak krocana nazývali naši předkové, bývá podáván na druhý svátek vánoční i v mnoha českých domácnostech.

Angličané ke krocanovi servírují tradiční vánoční pudink flambovaný rumem či koňakem. Britské menu mívají na stolech také Australané. Ale vzhledem k tomu, že tam o svátcích vrcholí léto, odehrává se štědrovečerní hostina obvykle na pláži a jídlo se podává studené – obložené mísy, ovocné a zeleninové saláty, zákusky, meloun.

Italové slaví skromně, dokonce se obejdou bez stromku a cukroví. Na stole mají většinou jehně nebo krocana, po něm si dají datle, fíky a panettone – něco jako naši vánočku.

Francouzi mívají na vánočním stole ústřice, šneky, žabí stehýnka a ovoce. Ale často si doma jen rozdají dárky a pak spěchají do restaurace, kde se nechají obsloužit.

V Polsku jsou na stole husté polévky a rosoly.

Rakušané slaví podobně jako my, jen si všechno ještě o něco vylepší. Například štrúdl podávají s kopcem šlehané smetany.

V Bulharsku se podává vepřové maso, čočka, fazole, rýže a zelí.

Ve Španělsku nesmí chybět šampaňské a marcipán.

Skandinávci si dopřávají husu či kachnu a vepřové s červeným zelím, teplou šunku, vařenou tresku.

V Dánsku má každá rodina připravený dárek zvaný Julemand, který získá ten, kdo nalezne jedinou mandli zapečenou v nezbytném štědrovečerním rýžovém nákypu.

Christmas pudding z Anglie

(Pro 20 osob)

800 g hovězího loje, 450 g zkaramelizovaného cukru, 120 g citrónové kůry, 120 g kandovaného ovoce, 1 lžička muškátového ořechu, 450 g strouhané housky, 225 g prosáté mouky, 450 g vajec (vážíme ve skořápce), 1 sklenice (na bílé víno) koňaku, 0,5 l mléka

Do dobře ušlehaných vajec zpracujeme všechny přísady, přidáme mléko a vše dobře umícháme. Celé necháme stát osmnáct hodin v chladu. Poté přidáme koňak a těsto vlijeme do tukem vymazané pudinkové formy. V páře vaříme osm hodin.

Při dobrém uskladnění vydrží více než rok.

 Kdo kde naděluje?

Český Ježíšek, tedy docela malé miminko, je ve světě unikát. Ve většině zemí naděluje pán v nejlepších letech. nebo také paní, i u nás bývávala v některých oblastech Vrtibába, nebo Klovcová bába, Šťuchavá bába, Štědrá bába.

Nejrozšířenější je Santa Claus, který naděluje ve všech končinách s britskou tradicí a v Americe. Dárky rozváží na saních tažených soby v noci z 24. na 25. prosince a ukládá je dětem do červených punčoch k posteli, kde je hned po probuzení najdou. U něho jako jediného známe autora jeho podoby. Vymyslel ho Clement C. Moor, profesor episkopálního semináře v New Yorku v roce 1822, když napsal báseň Návštěva u svatého Nicholase. O padesát let později se báseň stala inspirací pro malíře Thomase Nasta, který dal Santa Clausovi definitivní podobu.

Ve Francii naděluje pér Nöel, který nadílku nechává u kamen či na krbu. Podobně to dělá bulharský Děda Koleda a ruský Děda Mráz, který cestuje na saních z Čukotky a doprovází ho Sněhurka v kožíšku z bílých hranostajů.

Ve  Skandinávii dárky nosí skřítkové, ve Finsku jim pomáhá Velký Ukko, v Dánsku Vánoční posel. V mnoha zemích Latinské Ameriky nadělují Tři králové, v Itálii lítá čarodějnice. V Holandsku mají děti dárky v dřeváčcích pod stromečkem. Do bot ukládá dárky také duch Noel v Peru.

Ve Švýcarsku naděluje Monsieur Chalandé, který nechává dárky za dveřmi pokoje. Německý Ježíšek má rezavé vlasy a vousy a létá na osedlaném divokém větru.

V Rumunsku nosí dárky hodný kmotříček v nůši z proutí a dává je vedle jesliček nebo pod postel. V Itálii, zvláště na Sicílii, zase naděluje čarodějnice Befana.

 

 

Vánoční pranostiky

Když v první adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle.

Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima osmnáct neděl trvati.

Lepší vánoce třeskuté, než-li tekuté.

Zelené Vánoce – bílé Velikonoce.

Vánoce na ledě – Velikonoce na blátě.

Tmavé Vánoce – světlé stodoly.

  1. 12.

Na Adama a Evu čekejte oblevu.

Když na Štědrý večer sněží, na pytle se chmel těží.

  1. 12.

Když na Boží hod prší, sucho úrodu poruší.

Na Boží narození o komáří zívnutí.

Na Boží narození o bleší převalení.

Mráz na Boží narození – zima se udrží bez proměny.

  1. 12.

Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato.

Jestli na Štěpána větry uhodí, příští rok se všecko špatně urodí.

  1. 12.

O Silvestru papeži snížek si už poleží.

Jak byl celý rok voda a bláto, na Silvestra nenapadne zlato.

Na Silvestra-li vítr a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti.

Co přináší smůlu?

Před půlnoční mší se nesmí šít, plést – protože by pak myši dílo zničily.

Na Štědrý den se nesmí čistit chlévy a stáje, dobytek by kulhal.

Nesmí se prát, přináší to smůlu a neštěstí do domu.

Nikdy nepište své milé nebo milému zamilované psaní, čekal by vás rozchod.

Co přináší štěstí?

Když v noci na Boží hod vystřelíte z pušky směrem k Měsíci.

Čerstvý chléb upečený 25.12. a čerstvá vejce snesená 25.12 – mají kouzelnou moc.

Když připadne Štědrý den na pondělí – bude dobrá úroda a hodně medu.

Když Štědrý den připadne na úterý – bude hodně vína a obilí.

Když bude Boží hod ve čtvrtek – podaří se výhodně prodat dobytek.

Když bude Boží hod v pátek – čeká nás horké léto a krásný podzim.

Dárky

Lidé si vždy dávali dárky – tovaryšové mistrům, hospodáři čeládce, příbuzní mezi sebou. Hlavními obdarovanými však byly děti, jimž dárky nosil sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den, což je zásluha protestantského reformátora Martina Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše. Dochovaly se obě tradice, jen symbolika obou svátků je jiná.

Lidé věřili v magickou moc dárků. Děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka, aby byli  zdraví, silní a dožili se mnoha let. Pro moudrost a zralost se darovaly ořechy, pro radost zase perníky. Mládenec nebo dívka dostávali nějakou ozdobu, aby jednou byli šťastní a bohatí. Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce, aby ji jejich život byl stejně sladký. Červená látka se zlatou či stříbrnou nití zaručovala vitalitu, dostatek lásky i rodinného tepla, vonná mast či voňavka zase garantovala slávu a štěstí.

Nezapomínalo se ani na zvířata.

Krávy dostaly trochu kaše, větévku routy a tři ječné klasy, aby dojily a byly zdravé. Aby máslo z jejich mléka bylo žluté jako slunce, přidaly se jim do krmení ořechy od večeře.

Kůň povečeřel posolený chléb, aby byl výkonný.

Slepicím se nasypala pšenice, hrách a ječmen, aby snášely velká vejce s krásně žlutými žloutky.

Kozám patřilo jablko, po němž dojily celý rok mléko sladké jako med.

Kohout, pes a houser dostali česnek, aby byli odvážní a dobře hlídali.

 

Vánoční zvyky

Když rozkrojíte jablko a nejdete jádra ve tvaru hvězdy, budete celý další rok zdraví. Najdete-li tvar kříže, nic dobrého nečekejte.

Sedne-li si svobodná dívka o Štědrém dnu na zápraží, bude-li pojídat jablko a dočká-li se muže jdoucího kolem, do roka bude pod čepcem – vdá se.

Nezadaná dívka může také vyhnat z domu psa a dívat se, kterým směrem se pes vydá. Tam totiž čeká partner.

Máte-li doma více svobodných, pak je nejlepší rozkrájet koláč na tolik kusů, kolik nezadaných doma máte. Pak přidělíte každému z nich jeden kousek a zavoláte psa nebo kočku. Čí kousek si domácí zvíře vybere, ten najde životního partnera. Je samozřejmě možné, že si nevybere žádný kousek, potom ale hledejte chybu jinde. Buď vaše zvíře není na sladké, nebo se zrovna přejedlo něčeho chutnějšího.

Další šancí jsou vánočkové patky. Zbude-li jich devět, je svatba v rodině jistá. Což znamená, že vánoček by mělo být opravdu hodně.

Spolehlivým prostředkem je bez. Když se k němu po štědrovečerní večeři vydá svobodná dívka, uchopí oběma rukama kmen, zatřese jím a bude recitovat: Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes! – pak musí vyčkat, až se opravdu nějaký pes ozve, a tam ať se vydá hledat muže svého srdce.

Můžete si také hodit střevícem. Hází se přes hlavu a důležité je, kam směřuje špička střevíce. Míří-li ven ze dveří, bude příští rok svatba. Směřuje-li do místnosti, pak svatba na spadnutí ještě není.

Rozšířeným vánočním zvykem je pouštění skořápek. Nejčastěji se pouštěly ve dvojici. Dívka a chlapec si rozpůlí ořech, dají do skořápek po svíčičce a pustí je na vodu. Když se skořápky přiblíží, jejich láska vydrží. Když od sebe odplují, lásku potká stejný osud.O Štědrém dnu nezametejte, nemelte obilí, nemalujte, nešijte, nevylévejte vodu na dvůr, nevynášejte popel, nevstávejte prudce od stolu, nic si nepůjčujte, neobchodujte, nekýchejte – to všechno může přivolat neštěstí, ba dokonce smrt.

Vykoupejte se ve strouze – přinese vám to zdraví.

Večer před Štědrým dnem si dejte pod polštář ořech. Po probuzení ho rozlouskněte a ještě v posteli snězte. Po celý rok vás nenavštíví blechy, štěnice ani jiní nepřátelé postelí.

Do studánky vhoďte jablko a ořech, bude v ní dobrá voda.

U stolu by vás měl být sudý počet, přinese to štěstí.

Štěstí přinese i seno pod stolem, což připomíná narození Ježíška v betlémském chlévě.

Nohy stolu sepněte řetězem, tak vytrvá vaše rodinná soudržnost.

Jestli máte strach ze zlodějů, pak k řetězům přidejte ještě provazy – odpudí je.

PhDr. Marie Formáčková

Kraťasy

Kraťasy ze života lidí, nejsou jenom příběhy pro pobavení a pro poučení, ale ukazují   různorodost myšlení lidí, jejich vyjadřování a přenášení myšlenek pro ostatní. Autoři jsou z  různých míst naší země a někdy je znát v jejich tvorbě odraz koloritu místa, kde žijí oni, nebo hrdinové jejich příběhů. V uspěchané době tak mohou ostatní, kteří nemají čas na  cestování po naší krásné zemi, alespoň malinko nahlédnout pomocí své fantazie do jiného města, nebo vísky, kde se kraťas odehrál.

Projekt Kraťasy nakladatele Jindřicha Krause, se také stal možností realizace tvorby  neznámých autorů, ale i zpovědí obyčejných lidí, pro které jsou Kraťasy určeny.

Věříme, že si každý najde chvilku ve vlaku, v metru, u lékaře, nebo prostě v posteli,  aby si  přečetl postupně krátké, ale skutečné a někdy až neuvěřitelné příběhy ze života.  Možná,  že v některých z nich poznáte sami sebe, nebo váš podobný prožitek. Možná,  že  usednete a  napíšete také příběh, který v dalším pokračování projektu Kraťasy oslní a  pobaví ostatní.

Věřte, že úsměvu a humoru, který je k životu tak potřebný, je stále méně!

Projekt vznikl ve spolupráci Jindřicha Krause (a jeho pořadu o knihách – S knihami se kamarádím) a  Českým rozhlasem Hradec Králové, který pořad Kraťasy vysílal a dále vysílá na vlnách rozhlasu.

Kdo tento týden slaví narozeniny?

Pavel Zedníček (1.11.1949)

Přední český herec a komik se nejvíce zapsal do vědomí široké veřejnosti díky zábavnému pořadu Kufr, který byl vysílán v letech 1992 – 2004 v ČT. Mimo jiné ho diváci mohou znát z rozsáhlé divadelní činnosti  (Hamlet, don Juan), seriálů Sanitka a Konec velkých prázdnin či z pohádky Lotrando a Zubejda. Jeho nejznámější dabingovou rolí je Alan Bunda sitcomu Ženatý se závazky.

Se Sabinou Laurinovou v seriálu Konec velkých prázdnin

—

Yvetta Simonová (4.11.1928)

Legenda legend české pěvecké scény působí na jevišti již od konce 40. let minulého století. V tandemu s Milanem Chladilem nazpívala řadu duetů, které se hrají v rádiu dodnes (Sladké hlouposti, My dva a čas, Dáme si do bytu ad.).

Yvetta Simonová s Milanem Chladilem

—

Jan Tříska (4.11.1936 – 25.9.2017) 

Asi každému utkvěl v paměti Jan Tříska jako striktní Igor Hnízdo z filmu Obecná škola. Mimo tohoto filmu se objevil v mnoha výrazných rolích nejen u nás, ale i v zahraničí. Mohli jsme ho vidět v první československé Popelce jako potulného pěvce, kata ve filmu Máj či advokáta v Magnuskově trilogii Bastardi.

Z filmu Hranaři, kde si zahrál tajného agenta

—

Karel Havlíček Borovský (31.10.1821 – 29.7.1856)

Když se vrátíme do daleké minulosti českého národa, tak jednou z výrazných osobností 19. století byl právě Karel Havlíček Borovský. Jedna z předních osob národního obrození a autor doteď uznávaných děl Král Lávra či Křest svatého Vladimíra.

—