Četnická abeceda: J – Michal Dlouhý

J

Jméno důvěrníka není četník ani na požádání trestního soudu povinen sdělit, leda že by byl zproštěn úředního tajemství. Výjimka platí pouze v případě, kdy proti osobě, která učinila důvěrné oznámení o trestném činu pod rouškou úředního tajemství anebo které bylo slíbeno, že její jméno zůstane utajeno, existuje právní podezření, že se sama dopustila nepravdivým oznámením trestného činu utrhání na cti nebo urážky na cti. Ministerstvo spravedlnosti ale doporučilo, aby bezpečnostní orgány nepodávaly trestních oznámení na podkladě pouhého důvěrného sdělení, nýbrž, aby nejprve o správnosti oznámení vedly šetření a opatřily jiné, při trestním řízení použitelné prostředky a aby v trestních oznámeních odvolávaly se co nejméně na sdělení důvěrná, ježto zavdávají obhajobě vždy vítanou příležitost k průvodním návrhům a k oslabování výsledků trestního řízení.

  Příklad první

Velitel sedmnáctimužové četnické stanice v okresním městě Prostějov vrchní strážmistr František Karásek si v neděli 1. dubna 1928 vpodvečer zašel, tak, jak tomu ostatně činil každou neděli, pokud ji netrávil ve službě, posedět a pohovořit s přáteli do místního hotelu a na nějaký ten pohárek vína.

Zde na chodbě u hotelové restaurace oslovil prostějovského četnického velitele jeden z dlouhé řady jeho důvěrníků. Údajně se chystá útok na pokladnu prostějovského severního nádraží, ke kterému má dojít právě dnešní noci.

Vrchní strážmistr Karásek hned na toto důvěrné sdělení pohotově zareagoval, s tím, že se jistě jedná o aprílový žert a on starý zkušený četník se přece nenechá tak jednoduše napálit.

Když však důvěrný udavatel sdělil, že útok chystá mnohokrát trestaný bývalý tajemník přednosty prostějovského hlavního nádraží Hugo Schneider, pochopil vrchní strážmistr, že nejde o legraci, ale o vážnou věc.

Z posezení s přáteli ten den již nic nebylo a vrchní strážmistr Karásek se ihned odebral do prostějovských četnických kasáren, aby o důvěrném sdělení informoval pana okresního četnického velitele kapitána výkonného Josefa Bukala.

Okamžitě bylo dohodnuto nenápadné obklíčení a střežení prostějovského severního nádraží, se kterým bude započato hned odpoledne. Z rozhodnutí okresního četnického velitele do něho bude zapojeno celkem osm četníků přítomných na místní četnické stanici, kteří byli, kromě četníka vykonávajícího pohotovostní službu, k dispozici.

Dále byl přednosta železniční stanice vrchním strážmistrem Karáskem telefonicky požádán, aby se okamžitě dostavil do prostějovských četnických kasáren. Zde byl přednosta stanice okresním četnickým velitelem informován o tom, k čemu by mělo dojít a bylo s ním ujednáno, že jakmile pokladník Hrdlička ukončí večer dnešní službu, tak přednosta vlastním klíčem odemkne pokladnu, aby se zabránilo jejímu případnému zbytečnému poškození při pokusu o její vyloupení. A to i přes přednostovo důrazné upozornění, že v pokladně může být uloženo více než 100 tisíc korun.

Nenápadného střežení nádražní budovy se samozřejmě účastnil i velitel četnické stanice s okresním četnickým velitelem.

Krátce po 23. hodině se k opuštěné budově nádraží připlížil nějaký muž, který si klíčem bez jakýchkoliv problémů odemkl vstupní dveře do pokladní místnosti a za svitu elektrické svítilny šel rovnou k pokladně umístěné v rohu místnosti.

V okolí umístění četníci se na pokyn kapitána výkonného Bukala začali pomalu s karabinami v ponosu přibližovat k nádražní budově. Nikdo z podřízených četníků neměl ani potuchy o tom, že nádražní pokladna byla, přesto, že v ní byl uložen značný finanční obnos, odemčena.

To bylo zřejmě milým překvapením pro lupiče, který ihned po otevření neuzamčené pokladny, začal ukládat balíčky bankovek do své aktovky.

Naprosto nečekaným a nemilým překvapením pro lupiče jistě bylo, když se do pokladní místnosti doslova vřítila trojice četníků s karabinami v ponosu a se zvoláním: Ve jménu zákona, ruce vzhůru!

V lupiči byl zjištěn, jak se ostatně dalo předpokládat, zločinec z povolání Hugo Schneider z Kroměříže, který v minulosti na uvedené železniční stanici pracoval coby tajemník přednosty stanice. V roce 1921 byl však pro zpronevěru propuštěn.

V aktovce zatčeného byla kromě kasařského náčiní nalezena značná část obsahu pokladny. V pravé kapse saka byl při osobní prohlídce nalezen ostře nabitý revolver, který však překvapený lupič nestihl vytasit, natož proti četníkům použít. V levé kapse byl nalezen svazek nově vyrobených paklíčů, které si zhotovil podle otisků klíčů od všech kancelářských místností, jež si pořídil ještě za svého působení na železniční stanici.

Překvapený pokladník Hrdlička, který neměl vůbec ponětí o tom, co se stalo, po příchodu do pokladní místnosti uvedl, že v nádražní pokladně bylo neuvěřitelných 157.787 Kč připravených na výplatu zaměstnanců.

Při dalším vyšetřování prostějovského četnictva bylo zjištěno, že Schneider v lednu 1928 opustil trestnici v Plzni na Borech, kde si odpykával 16měsíční těžký žalář, k němuž byl odsouzen pro zločin zpronevěry.

Po svém propuštění postupně oslovil několik svých přátel od zločineckého řemesla a vykládal jim svůj záměr na vyloupení prostějovské nádražní pokladny. Jelikož u žádného z nich se svým návrhem neuspěl, rozhodl se jej nakonec spáchat sám. Pro případ nouze si opatřil revolver a bylo o něm známo, že v případě svého ohrožení nebude váhat svoji zbraň proti komukoliv použít.

Při výslechu bylo Schneiderovi vrchním strážmistrem Karáskem sděleno, že byl při svém činu spatřen okolo procházející četnickou hlídkou, která jej zatkla. Nemohl ale pochopit, že pokladna, na kterou měl zálusk byla odemčena.

Pokladník Hrdlička se při svém výslechu dušoval, že pokladu rozhodně zamykal a její uzamčení jako pokaždé ještě kontroloval.

Ve zprávě o zatčení, s níž byl Hugo Schneider spolu se zajištěnými corpora delicti: revolverem a náboji do něj, kasařským náčiním a svazkem paklíčů, dodán do věznice prostějovského okresního soudu, nebylo ani slovo o tom, že na vyloupení nádražní pokladny přemlouval delší dobu několik svých přátel…

Tato informace zůstala pouze u vrchního strážmistra Karáska a kapitána výkonného Bukala, kteří oba věděli, že četnickou pátrací službu není možno bez spolupráce s konfidenty úspěšně vykonávat.

       Příklad druhý

Na podzim roku 1929 byl velitelem třímužové četnické stanice Šmídeberk v politickém okrese Přísečnice praporčík Josef Šotola, který uvedenou funkci zastával v hodnosti strážmistra, poté štábního strážmistra, a když úspěšně absolvoval školu pro výcvik velitelů stanic při doplňovacím oddělení zemského velitelství četnictva v Praze, byl povýšen na praporčíka. Když na jaře roku 1929 šmídeberkskou četnickou stanici opustili zkušení strážmistři Josef Mirtl a Jan Středoňský, přidělil tam nově ustanovený velitel četnického oddělení v Karlových Varech kapitán Leopold Kann strážmistra Václava Provazníka, a dokonce četníka na zkoušku Václava Vášu!

Poté, co se tuto informaci praporčík Šotola dozvěděl, tak si doslova zoufal. Co bude dělat ve staničním služebním obvodě, kde byli Češi naprostou menšinou, s četníkem na zkoušku?

Přes obavy velitele stanice, byl četník Váša velmi snaživým a za krátkou dobu se pod jeho vedením i s pomocí strážmistra Provazníka dokázal důkladně seznámit se staničním služebním obvodem i lidmi v něm žijícími. Díky tomu jej praporčík Šotola začal posílat do služby nejprve ve dne, a za krátko i v noci samotného. Jinak to ostatně vzhledem ke značnému množství úkolů ani nešlo.

Počátkem měsíce října 1929, po návratu z jedné noční obchůzky četník na zkoušku Váša hlásil staničnímu veliteli mimo jiné i zjištěnou důvěrnou informaci. V místní tiskárně Antonína Schönherra se chystá falšování pětinkových československých stavebních losů. Jméno osoby četník na zkoušku nehodlal veliteli četnické stanice sdělit, jelikož dotyčné osobě slíbil, že její jméno zůstane utajeno. Praporčík Šotola se zprvu sdělené důvěrné informaci velmi divil, ale to, že na ní bude něco pravdy si záhy ověřil u jiné důvěryhodné osoby. Velitel stanice měl velkou radost, jak šikovného a učenlivého má podřízeného.

Takto závažnou informaci došel praporčík Šotola ihned osobně sdělit okresnímu četnickému velitele v Přísečnici nadporučíku výkonnému Václavu Oulíkovi, který ihned telefonicky informoval velitele pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Mostě vrchního strážmistra Františka Someraura.

Po vzájemné dohodě bylo o přípravách podvodné manipulace učiněno oznámení státnímu zastupitelství u krajského soudu v Mostě.

Mostecké pátrací stanici se dokonce podařilo vypátrat bývalého zaměstnance Schönherrova tiskařského závodu kamenotiskaře Alfonse Salzera z Vejprt, který při výslechu přiznal, že na Schönherrův nátlak započal vyhotovovat kresby pětinkových československých stavebních losů na litografickém kameni. Na konci měsíce září však z uvedené tiskárny pro neshody odešel. Salzer byl pátrací stanicí zatčen a dodán do vazby okresního soudu ve Vejprtech.

Hned druhého dne časně ráno se v četnických kasárnách ve Šmídeberku z pokynu okresního četnického velitele soustředilo četnictvo. Tři četníci se stanice Přísečnice a po dvou z četnických stanic Vejprty a Měděnec a dále plně obsazené motorové kolo pátrací stanice z Mostu. Od mosteckého krajského soudu přijel vlakem vyšetřující soudce JUDr. Müller a státní zástupce Karel Bauer. 

Cílem zásahu soustředěného četnictva ve šmídeberkském tiskařském závodě bylo opatření corpora delicti, tj. litografického kamene s kresbou pětinkových československých stavebních losů.

Při úřední prohlídce byl hledaný důkaz skutečně nalezen, jednalo se o dva litografické kameny, a kromě toho bylo při důkladném prohledání tiskařského závodu nalezeno i pět tisků, které byly velmi zdařilé.

Majitel tiskárny Antonín Schönherr byl uvedeného dne v Karlových Varech a o zásahu četnictva v tiskárně se dozvěděl telefonicky od své manželky, která viděla četníky vstupovat spolu se soudními úředníky do jejich závodu.

Vyšetřováním četnictva bylo zjištěno, že po tiskaři Salzerovi pokračoval na popud majitele závodu v dokončení nákresů stavebních losů říšskoněmecký státní příslušník Willi Grenlich. Nalezené tisky poté zhotovil učedník Jiří Sendner.

Z výše uvedeného důvodu byli zaměstnanci tiskárny Grenlich, Sendner a sazeč Rudolf Kunz, a spolu s nimi i manželka majitele tiskárny, zatčeni a dodáni do vazby okresního soudu ve Vejprtech.

Ihned po svém návratu z Karlových Varů byl četnictvem zatčen i Antonín Schönherr. Při jeho výslechu vedeném velitelem pátrací stanice vrchním strážmistrem Somerauerem v přítomnosti nadporučíka výkonného Oulíka bylo zjištěno, že daleko víc, než z touhy po lehkém výdělku peněz byl čin zosnován ve snaze poškodit nenáviděný stát. Stejně tak jako jeho manželka a zaměstnanci byl Antonín Schönherr dodán do vazby okresního soudu ve Vejprtech.  

Hned následujícího dne byli všichni zatčení četnictvem odděleně eskortováni do vazby ve věznici krajského soudu v Mostě.

Následným vyšetřováním mostecké pátrací stanice bylo dokonce zjištěno, že majitelé konkurenční tiskárny, Robert Ritchls a jeho zeť Rudolf Mirsch, oba rovněž německé národnosti, o Schönherrových záměrech věděli, avšak neučinili o tom úřadům povinné oznámení. I oni byly proto udáni krajskému soudu v Mostě.

Uvedený trestný čin byl kolektivním výrazem protistátní zaujatosti ze strany osob německé národnosti a zájmu na poškození státu a až ve druhé řadě pokusem o poškození občanů státu a získání majetkového zisku.

Všichni zatčení se shodně domnívali, že udání úřadům učinil ze vzteku Alfons Salzer. Nikdo však netušil, že pocházelo od úplně jiné osoby, jejíž totožnost kromě četníka na zkoušku Váši neznal nikdo z četníků ani z pracovníků mosteckého krajského soudu.

Ještě před koncem roku 1929 se praporčík Šotola dočkal povýšení do kýžené hodnosti vrchního strážmistra a po úspěšném ukončení roční služby na zkoušku byl Václav Váša přijat do definitivního stavu četnictva a jmenován strážmistrem.

Po odsloužení čtyřleté služby, ke které se zavázal při nástupu k četnictvu, strážmistr Váša v roce 1932 požádal služební cestou zemského velitele četnictva v Praze o vydání povolení ke sňatku se svojí milou, s níž měl více než tři roky trvající vážnou známost.

Krátce po jejich seznámení se dívka české národnosti tehdy pracující v Schönherrově tiskárně svěřila svému milému Václavovi, toho času četníku na zkoušku, avšak pod příslibem přísné mlčenlivosti, o nepravosti, která se v jejich tiskařském závodě chystá…  

Křižan Jaroslav – četník na zkoušku

 

Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Tip na valentýnské čtení i pokoukání: Kniha o líbání – Marie Formáčková

Potěšte 14. února sebe,  své milované, třeba krásnou knihou o líbání z nakladatelství Pragoline.

Anotace:

Tato kniha je mimořádně zajímavý titul, pro čtenáře všech generací, který dosud v české republice oficiálně nevyšel. Zárukou kvality je spisovatelka Marie Formáčková spolu s nakladatelem a zpěvákem Jindřichem Krausem v roli spoluautora. Malířka a ilustrátorka Alexandra Hejlová, vytvořila barevný olejový pastel k obálce knihy a celostránkové ilustrace k rukopisu knihy. Obraz byl pokřtěn v únoru 2012 na její vernisáži zpěvačkou Helenou Vondráčkovou, s tím, že název knihy byl do dnešního dne před novináři a ostatními utajen! Kniha je nabitá zajímavými a užitečnými informacemi a dokonce nechybí kapitola zajímavá hlavně pro ženy „Líbání podle zvěrokruhu“. Jaký by asi byl život, kdybychom se nelíbali? Možná by byl jednodušší, protože polibky nám často komplikují život, ale rozhodně by byl smutnější, šedivější a těžko by nám lidem mohla bez polibků narůst ona pomyslná křídla, díky jimž se vznášíme až někam vysoko do oblak, ač ve skutečnosti neopustíme pevnou půdu pod nohama. Polibky jsou kořením života, onou ingrediencí, která dá všedním dnům různé příchutě. Jsou kompasem, který nás spolehlivě provede našimi různými vztahy, protože zpravidla už po prvním polibku poznáme, jestli nám to s dotyčnou či dotyčným bude fungovat. Polibky nás provázejí celý život a stojí za to trochu se nad nimi zamyslet, protože i líbání patři do oblasti umění a vyplatí se v tomto oboru se vzdělat. Ostatně, to je důvod, proč vznikla tato kniha. 

Kniha je k dostání:

V Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz  a je samozřejmě k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  

Ilustrace, obálka knihy: Alexandra Hejlová

Foto: Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus

 

Povídka z knihy Kraťasy: Čeština?

Kraťasy – ze života lidí nejsou jenom příběhy pro pobavení a pro poučení, ale ukazují různorodost myšlení lidí, jejich vyjadřování a přenášení myšlenek pro ostatní. Autoři jsou z různých míst naší země a někdy je znát v jejich tvorbě odraz koloritu místa, kde žijí oni nebo hrdinové jejich příběhů. V uspěchané době tak mohou ostatní, kteří nemají čas na cestování po naší krásné zemi, alespoň malinko nahlédnout pomocí své fantazie do jiného města nebo vísky, kde se kraťas odehrál. Dnešní povídka Marty Ordáňové z Hranic u Aše má název „Čeština?“ a docela se hodí právě k dnešnímu 2.září, kdy naše děti po velkých letních prázdninách znovu usednou do školních lavic.

Dotknu se jednoho tématu, které se dnes samo nabízí. Řekla bych, „jak dáváme tomu češtinovi zabrat“.

Mám ráda češtinu, ten náš krásný a bohatý jazyk, jaký asi nemá žádný jiný národ. Umím i anglicky a angličtinu dokonce učím, ale to, co teď slyšíme a čteme – tak to už možná bude nějaký nový jazyk budoucnosti. Napsala jsem na to takovou malou parodii.

Babička telefonuje vnučce do zaměstnání a ta jí odpovídá: „Babi, co potřebuješ, já jsem hrozně bizi, právě jsem v njůsrůmu, za chvíli mi přijdou víajpí na intervijů, nemůžu se proklikat na spíkra, ztratila jsem plejlist a pořád někdo ringuje. Pošlu Honzovi esémesku, ať ti pustí dývídýčko nebo cédérom. Tak si dej nějakej drink, fit ap a buď kůl. Jo a odpoledne mám šopink, tak přijdu později.“

Babička jen upustila telefon, ale co by asi upustili naši buditelé, kteří tenkrát chtěli náš jazyk očistit od němčiny, když telefony ještě neznali? V případě některých zbožných možná i Bibli svatou…

Autor povídky – Marta Ordáňová, Hranice u Aše

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Případ vražedné žárlivosti – Michal Dlouhý

Krátce po půlnoci na neděli 24. ledna 1937 byl štábní strážmistr Jaroslav Brož vykonávající službu pohotovostního četníka na třímužové četnické stanici Svítkov v politickém okrese Pardubice probuzen doslova úpěnlivým zvoněním elektrického zvonku. Stalo se to doslova několik minut poté, co udělal vše potřebné a na pár hodin se uložil ke krátkému spánku.

Od udýchaného a značně rozrušeného mladíka stojícího před budovou četnických kasáren se rozespalý četník dozvěděl, že v nedalekých Čivicích došlo ke vraždě manželů Haklových.

Štábní strážmistr se rychle ustrojil a po vyzbrojení se vydal v doprovodu oznamovatele na místo. Cestou se však stavili u velitele četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Kopeckého.

Oba četníci se od oznamovatele, který se již poněkud uklidnil z rozrušení, dozvěděli, že v sousedních Čivicích se konal v sobotu večer v hostinci u Žemličků ples. Okolo půlnoci do hostince přišla Marie Haklová s krvácejícími ranami na krku a ruce, učinila zde poplach, že byli s manželem, krátce poté, co ples opustili, napadeni střelbou z pistole a jako pachatele činu uvedla Čeňka Jonáše, který se v hostinci již nějakou dobu nenacházel.

Zraněné ženě bylo přítomným lékařem poskytnuto první ošetření a byla z Pardubic zavolána záchranná stanice. V doprovodu Marie Haklové se účastníci plesu odebrali na místo, kde na polní cestě ležel Josef Hakl.

Lékař zjistil, že Hakl žije, a proto byli odváženi záchrannou službou do Pardubické nemocnice. On byl obecním starostou vyslán, aby se svezl vozem záchranné stanice a vyrozuměl ve Svítkově četníky.

Čeněk Jonáš byl oběma četníkům velmi dobře znám, jelikož se jednalo o několikrát soudně trestaného zloděje a pytláka.

Zatímco štábní strážmistr Brož pokračoval s oznamovatelem do Čivic, vrchní strážmistr Kopecký o případu telefonicky vyrozuměl četnickou stanici v nedalekých Pardubicích, kterou požádal o vyrozumění okolních četnických stanic a zavedení pátrání po ozbrojeném zločinci Čeňku Jonášovi. Současně o případu vyrozuměl i četnickou pátrací stanici v Chrudimi a požádal o vyslání její hlídky se služebním psem.

Po příchodu do Žemličkova hostince se štábní strážmistr Brož dozvěděl, že plesu se mimo jiné osoby účastnili manželé Haklovi. Ve výčepu hostince popíjel i Čeněk Jonáš, který uvedeného večera stále na každého vtipkoval, a kromě toho měl veřejné narážky proti Marii Haklové. Dokonce během tance přistoupil k tančícímu manželskému páru a chtěl s Haklovou tancovat, z čehož povstala hádka. To donutilo manžele Haklovy okolo půlnoci opustit ples a odebrali se domů.

Do Čivic se dostavil i velitel svítkovské četnické stanice vrchní strážmistr Kopecký a následně se sem začali scházet a na jízdních kolech sjíždět četníci z okolních četnických stanic. Za krátko přijel i služební automobil chrudimské pátračky, jejíž hlídku vedl zástupce velitele praporčík Vojtěch Jenč.

Na místě, kde ke střelbě došlo byly kromě stop ve sněhu po ležících osobách včetně krvavých stop nalezeny tři vystřelené nábojnice ráže 9 milimetrů, které byly zajištěny jako věci doličné. Vzhledem k tomu, že se zde shromáždilo značné množství osob, nepřicházelo použití služebního psa pátračky v úvahu.

Po seznámení se se situací na místě, kam se dostavil i okresní četnický velitel z Pardubic poručík výkonný Josef Hladík, se četníci odebrali do Jonášova bytu, kde však nebyl zastižen. Při provedené domovní prohlídce bylo nalezeno větší množství zřejmě odcizeného salámu a další věci pocházející nepochybně z trestné činnosti, neposkytla však žádnou pro pátrání po Jonášovi použitelnou věc ani informaci.

Řízení pátrání ráno převzal velitel četnického oddělení Hradec Králové major Václav Holý, který do něho zapojil i jemu podřízenou četnickou pátrací stanici Hradec Králové. Veškeré silnice a polní cesty v širokém okruhu okolo Čivic byly uzavřeny četnictvem soustředěným ze širokého okolí, aby Jonáš nemohl uniknout. Předpokládalo se, že by mohl utíkat směrem na Chrudim. Postupně začaly být prohledávány všechny lesy. Výhodou byla sněhová pokrývka, která nesla stopy po pohybu osob.

Cestou do pardubické nemocnice Josef Hakl na následky utrpěného zranění zemřel, a proto jeho tělo bylo následně odvezeno do márnice hřbitova v Lánech. Marie Haklová se podrobila ještě v noci operaci a byla ponechána v nemocnici.

Do pátrání byl zapojen služební pes chrudimské pátračky, fena německého ovčáka jménem Kreta, která vypracovala stopu od Jonášova domu k nedalekému domku krejčího Jana Chalupníčka, kde se na půdě Jonáš ukrýval. Na výzvu praporčíka Jenče se vzdal a nekladl odpor. Dobrovolně vydal vojenskou pistoli ráže 9 milimetrů, v jejímž zásobníku se nacházelo ještě pět ostrých nábojů.

Čeněk Jonáš byl zatčen a dodán vyšetřovací vazby ve okresního soudu v Pardubicích. Zde se po několikahodinovém výslechu vedeném praporčíkem Jenčem, poté, co mu bylo sděleno, že Josef Hakl zemřel, rozplakal, přiznal se ke spáchání činu a podrobně ho popsal. Udal, že Hakla zavraždit nechtěl a chtěl zavraždit pouze jeho manželku Marii. Vypověděl, že s Marií Haklovou udržoval po dobu několika let důvěrné styky, o čemž věděl i její manžel Josef, který se proto chtěl se svou manželkou rozejít, avšak s ohledem na jejich společné dítě tak neučinil. Haklovou chtěl zavraždit proto, že jej dle jeho tvrzení v poslední době pronásledovala a chtěl se jí proto tímto způsobem jednou pro vždy zbavit. Vinil Haklovou také z toho, že jej připravila o manželku, která mu zemřela v roce 1936 a on ovdověl a zůstal na tři děti sám.

Ještě před odchodem manželů Haklových z plesu, se Jonáš vytratil z výčepu, stoupl si pod okna šatny a sledoval kdo z plesu odchází. Když zjistil, že Haklovi odcházejí z plesu, utíkal do svého od hostince zhruba sto metrů vzdáleného bytu, zde si vzal ostře nabitou pistoli, vrátil se k hostinci a poté se vydal polní cestou kterou krátce před tím odcházeli do svého domova Haklovi. Manžele dohonil zhruba 350 metrů od hostince na rozcestí „U chaloupek“. Když byl zhruba na deset kroků vzdálen od nic netušících manželů, začal beze slova střílet z pistole. Prvním výstřelem byl zasažen Josef Hakl na levé straně těla do hrudníku. Na to se Hakl s výkřikem skácel na zem a zůstal bezvládně ležet. Druhý výstřel zasáhl Marii Haklovou do krku a třetí do její pravé ruky. I Haklová padla na zem. On se domníval, že jsou oba manželé mrtvi a dal se přes pole na útěk do svého domova. Netušil, že zranění Marie Haklové však naštěstí nebylo smrtelné, a i přes vážné zranění se dokázala zvednout ze země a došla zpět do hostince kde učinila poplach.   

Při pitvě Josefa Hakla byl v jeho těle nalezen náboj ráže 9 milimetrů, který poškodil srdeční tepnu a zastavil se jeden z obratlů. Hakl byl dělníkem a byl znám jako řádný, poctivý a pracovitý člověk. Od počátku února měl nastoupit na místo v prachárně v nedalekém Semtíně.  S manželkou Marií měli 8letou dcerušku.

Trestní list Čeňka Jonáše narozeného 12. října 1901 a příslušného do Čivic u Pardubic obsahoval 15 trestů uložených většinou za krádeže. Rád pytlačil v cizích revírech. V roce 1936 ovdověl a měl tři malé děti ve věku od 3 do 6 let.

Jonáš byl přivezen na místo činu, kde jej chtěly zástupy shromáždivších se obyvatel Čivic lynčovat a četníci měli tudíž co dělat, aby Jonáše před davem uchránili. Zde při rekonstrukci ukázal. Jak ke spáchání činu došlo. Následně byl dodán do věznice krajského soudu v Chrudimi.

ČPS Prešov automobil a motokolo

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Zabavený dopis – Michal Dlouhý

V pondělí 20. ledna 1941 krátce po poledni se do staniční kanceláře četnické stanice Lužná v Čechách v politickém okrese Rakovník dostavil Miloslav Tichota, hospodářský správce dvora Maxov v obci Nový Dům.

Službu pohotovostního četníka na sedmimužové četnické stanici právě vykonával strážmistr Bohumil Telin, který se zeptal, čím může být jemu dobře známému panu hospodářskému správci ku pomoci. Správce Tichota se ptal přímo po staničním veliteli, vrchním strážmistru Procházkovi. Když se dozvěděl, že pan vrchní strážmistr byl předvolán do nedalekého Rakovníku k panu okresnímu četnickému veliteli, a že se musí co nevidět vrátit, odporoučel se s tím, že si ještě zajde na poštovní úřad a přijde později.

Vrchní strážmistr František Procházka

Několik minut poté se skutečně z Rakovníku vrátil vrchní strážmistr František Procházka. Okresní četnický velitel, nadporučík výkonný Václav Bouberle, vždy počátkem roku zpracovával podklady pro vypsání kvalifikačních listin jednotlivých podřízených četníků, a to vždy za účasti příslušných staničních velitelů. Do kvalifikačních listin byly zapisovány úspěchy, ale i prohřešky, jednotlivých příslušníků četnického sboru za uplynulý rok. Následně byly tyto projednávány kvalifikační komisí v čele s velitelem četnického oddělení Kladno, majorem Josefem Vítem. O majoru Vítovi bylo všeobecně známo, že nebývale horuje pro nový režim a chytá se každé příležitosti, jak uškodit nebo alespoň přitížit zejména českým četníkům.

Po návratu hospodářského správce zpět do četnických kasáren zasedli spolu se staničním velitelem v jeho kanceláři. Zde se vrchní strážmistr Procházka dozvěděl, že v průběhu měsíce srpna roku 1940 navštívil správce Tichotu jistý obchodní zástupce Václav Přibyl z Kolína. Reagoval na inserát uveřejněný v novinách, kterým správa dvora Maxov nabízela k prodeji dvě parní oračky. Po sdělení podrobností o nabízených strojích, jejich stavu a prodejní ceně, projevil Václav Přibyl zájem o koupi. K tomu účelu si vyžádal úřední certifikáty na obě parní oračky, které mu správce Tichota oproti potvrzení o převzetí předal. Vzájemně bylo ujednáno, že k prodeji oraček dojde nejpozději v prvním záříjovém týdnu, aby stroje mohly být využity již při podzimních orbách.

Jelikož Václav Přibyl parní oračky v dohodnutém termínu ve skutečnosti neprodal, byly na konci září 1940 oba stroje prodány Hospodářské škole v Uhřiněvsi v politickém okrese Říčany u Prahy. Správce Tichota opakovaně doporučeným dopisem žádal Václava Přibyla o vrácení zapůjčených úředních certifikátů, vzhledem k nedodržení vzájemně dohodnutého termínu prodeje.

Ani na jeden z doporučených a skutečně převzatých dopisů údajný obchodní zástupce Přibyl vůbec neodpověděl, ani jinak nereagoval. Správa dvora Maxov se tudíž důvodně domnívá, že Václav Přibyl se na ní hodlá dopustit nějakého podvodu, a proto žádá místní četnickou stanici o zakročení.

Vrchní strážmistr Procházka po seznámení s podrobnostmi telefonicky kontaktoval velitele kolínské četnické stanice, vrchního strážmistra Bořivoje Eidlpesa, a požádal jej o prověření osoby obchodního zástupce Václava Přibyla a okolností jím zprostředkovávaného prodeje parních oraček od správy dvora Maxov.

Hned následující den bylo četnickou stanicí Kolín telefonicky hlášeno, že Václav Přibyl byl místním četnictvem zastižen. Přitom k zamýšlenému zprostředkování prodeje parních oraček udal, že zapůjčené certifikáty má u jednoho známého statkáře v Praze, který chtěl stroje koupit. Dotyčné certifikáty co nejdříve u něho vyzvedne a správě dvora Maxov je zašle, popřípadě osobně doručí.

To byla dobrá zpráva, kterou v rámci obchůzky do obce Nový Dům sdělil správci Tichotovi strážmistr Antonín Švejnoha. S hospodářským správcem dvora Maxov bylo dohodnuto, že četnické stanici v Lužné dá vědět, jakmile obdrží zapůjčené úřední certifikáty nazpátek.

V úterý 28. ledna 1941 přinesl do dvora Maxov listonoš poštovního úřadu Rakovník, kam je obec Nový Dům poštou přidělena, hospodářskému správci Tichotovi doporučený dobírkový dopis odeslaný Václavem Přibylem z Kolína. V dopise byly zřejmě avizované úřední certifikáty, avšak dobírka zněla na částku neuvěřitelných 7.000 K! Což byla částka, za kterou byly obě parní oračky nabízeny, a nakonec i prodány. Správce Tichota dopis samozřejmě odmítl převzít a skutečnost ihned telefonicky oznámil četnické stanici Lužná.

Nepřevzatý dopis uložený na rakovnickém poštovním úřadě byl věcí důležitou pro vyšetřování zločinu podvodu, z jehož spáchání byl Václav Přibyl z Kolína důvodně podezřelý.

Z tohoto důvodu bylo učiněno oznámení okresnímu soudu v Křivoklátu se žádostí o vydání rozhodnutí k zabavení uvedeného dopisu. V případě spisů, dopisů a jiných zásilek stanovil trestní řád ve svém § 145 zásadu, že jejich obsah se nesmí dozvědět osoby nepovolané. Z tohoto důvodu mohly bezpečnostní úřady a jejich orgány, tudíž i četnictvo, dopisy a zásilky adresátu dosud nedodané pouze u poštovního úřadu zabavit na základě rozhodnutí vyšetřujícího soudce nebo okresního soudce. Státní zástupce naproti tomu mohl pouze nařídit, aby byla zásilka zadržena s tím, že do tří dnů vyšetřující soudce musel nařídit její zabavení. V opačném případě musela být zásilka dodána svému adresátovi.

U okresního soudu v Křivoklátě obdržel štábní strážmistr Josef Mach následující rozhodnutí:

Usnesení:

            V trestní věci proti Václavu Přibylovi z Kolína, pro zjištění trestního činu podepsaný soud podle § 143 trestního řádu zabavuje jeden dobírkový dopis od Václava Přibyla adresovaný na správu dvora Maxov, který se toho času nachází na poštovním úřadě v Rakovníku.

            V důsledku toho se poukazuje poštovní úřad v Rakovníku, aby zásilku shora uvedenou odevzdal oproti potvrzení k dalšímu řízení četnické stanici Lužná v Čechách.

Odůvodnění:

            V daném případě jest pro podezření z trestního činu, zásilka shora uvedená jest velice důležitou pro vyšetřování a je třeba podle shora citovaného § jí jako takovou zabaviti.

Okresní soud Křivoklát dne 29. ledna 1941.

Marčan, vyšetřující soudce.

 

Četnické stanici Lužná v Čechách

     Na vědomí.

Přímo od okresního soudu se štábní strážmistr vydal k rakovnickému poštovnímu úřadu, kde mu byl oproti potvrzení vydán dobírkový dopis od Václava Přibyla, který vzhledem k pozdním odpoledním hodinám přinesl do Lužné na četnickou stanici.

Hned druhého dne ráno se do Křivoklátu vypravil osobně velitel stanice vrchní strážmistr Procházka, aby zabavený dopis předal u okresního soudu panu vyšetřujícímu soudci Marčanovi.

Okresní soudce o samotě obdržený dobírkový dopis otevřel a nalezl v něm bez jakékoliv další písemnosti pouze úřední certifikáty k parním oračkám. Podle dosud známých skutečností, bylo naprosto zřejmé, že se Václav Přibyl na správě dvora Maxov chtěl dopustit zločinu podvodu a uložil proto veliteli četnické stanice v Lužné, aby konal další kroky ve vyšetřování činu.

Následovala žádost kolínské četnické stanici o zadržení podezřelého Václava Přibyla za účelem jeho dodání okresnímu soudu v Křivoklátu.

Jelikož nebyl dotyčný v místě svého bydliště četnictvem zastižen, bylo po něm četnickou stanicí Lužná v Čechách vyhlášeno prostřednictvím Policejního věstníku vydávaného Všeobecnou kriminální ústřednou u policejního ředitelství v Praze vyhlášeno pátrání.

Václav Přibyl byl po několika dnech zatčen hlídkou četnické stanice Kolín na místním nádraží, když se vracel z Prahy. Byl dodán do věznice okresního soudu v Kolíně a následovala jeho eskorta k okresnímu soudu v Křivoklátu.

Příští den po provedení eskorty uskutečnil vrchní strážmistr Procházka za účasti strážmistra Václava Šebka výslech Václava Přibyla. Při něm bylo od obchodního zástupce zjištěno, že jím získaný zájemce o koupi parních oraček od svého úmyslu odstoupil a díky tomu nemohl být zamýšlený prodej strojů uskutečněn v původně sjednaném termínu. Proto, ve snaze uskutečnit obchodní transakci, na níž byl Přibyl samozřejmě zainteresován, sháněl dalšího zájemce o koupi, kterého sehnal až počátkem listopadu 1940 v Praze. Krátce poté se z prvního dopisu hospodářského správce dvora Maxov Tichoty dozvěděl, že parní oračky již byly prodány, což ho řádně rozčílilo, neboť již měl se zamýšlenou obchodní transakcí nemalé výdaje. Nereagoval tudíž ani na druhý Tichotův dopis. Až poté, když jej ve věci vrácení úředních certifikátů sháněli kolínští četníci, vyzvedl je od jím sehnaného, avšak neuspokojeného zájemce o koupi. Ve snaze pomstít se správě dvora Maxov, odeslal dané certifikáty formou doporučeného dobírkového dopisu na částku 7.000 K. Jednalo se o částku, za kterou měly být parní oračky prodány. Nedomyslel však, že se tímto dopustil zločinu podvodu.

Četnická stanice Lužná v Čechách zpracovala a okresnímu soudu v Křivoklátu doručila udání na Václava Přibyla pro spáchání zločinu podvodu, kterým chtěl na správě dvora Maxov neoprávněně získat částku ve výši 7.000 K.

Hospodářský správce dvora Maxov, Miloslav Tichota, následně obdržel od křivoklátského okresního soudu úřední certifikáty k již prodaným parním oračkám, jelikož už nebyly nezbytné pro další průběh trestního řízení.

Kvalifikační řízení za rok 1940 dopadlo, jak pro staničního velitele v Lužné v Čechách, tak i pro jeho všech šest podřízených četníků, naštěstí dobře.

 

Kvalifikační popis

Přesto žádný z nich nevěděl dne ani hodiny, kdy se jeho činnost stane předmětem stížnosti či udání, které by bylo vítanou záminkou pro velitele kladenského četnického oddělení, majora Víta, k jeho postihu.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Soustředění četnictva – Michal Dlouhý

V pondělí 27. července 1936 dopoledne fotograf nitranské pátrací stanice štábní strážmistr Pícl pořídil několik fotografických snímků služebního psa Alta, aby mohl jeho majitel Rudolf Votruba v případě nabízení krytí fen Altem zaslat případnému zájemci fotografii ženicha. Jeden ze snímků se mu obzvláště povedl, jednalo se v lidské řeči o nádhernou portrétní fotografii.  

Alto 1936

Jen co staniční kuchařka babička Bolechová podala pánům četníkům polévku, zazvonil ve staniční kanceláři telefon.

Četnická stanice v okresním městě Topolčany žádala o vyslání hlídky pátrací stanice se služebním psem do obce Chrabrany, kde byl zhruba v deset hodin dopoledne přepaden poštovní zřízenec.

Velitel pátračky vyslal na místo hlídku vedenou jeho zástupcem praporčíkem Šádkem, kterou dále tvořili štábní strážmistři Pícl a Dřevický a samozřejmě strážmistr Votruba s Altem.

 Jen co opustili Nitru, prudce se ochladilo a spustil se silný déšt, který trval více než hodinu.

Po příjezdu automobilu pátračky do třicet kilometrů vzdálené obce velitel topolčanské četnické stanice vrchní strážmistr Josef Hrnčíř veliteli hlídky hlásil, že na silnici vedoucí z obce Ludanice, nedaleko od Chrabran byl přepaden poštovní zřízenec Josef Kejha. Pachatel se zřejmě snažil odcizit poštovní pytel s penězi, byl však vyrušen přijíždějícím nákladním automobilem, a proto se dal na útěk do nedalekého lesa.

Vzhledem k silnému a dlouho trvajícímu dešti, který smyl všechny stopy na místě činu, nebylo možno použít služebního psa ke stopování.

Pozornost přítomných četníků se zaměřila na informace přepadeného k pachateli činu. Poštovní zřízenec Kejha naštěstí nebyl při přepadení vůbec zraněn. Daleko zajímavější bylo jeho sdělení, že pachatele osobně z minulosti zná, avšak neví, jak se muž jmenuje, natož kde bydlí.

V poštovním pytli bylo ten den více než padesátpět tisíc korun a z tohoto důvodu usuzoval praporčík Šádek na loupežný motiv činu. Stále se mu však vracela na mysl informace poškozeného, že pachatele svého přepadení zná.

Jedinou stopou pro pátrající četníky byl popis pachatele, který se však hodil na každého druhého muže středních let.

Tentokrát se hlídka pátračky vracela do Nitry s nepořízenou. Kromě toho díky promoknutí a prudkému poklesu teploty odnesli všichni tuto obchůzku pořádným nastydnutím. Raději nedomýšleli, jak by dopadli v případě, že by museli k cestě použít nedávno vyřazené služební motorové kolo s postranním vozíkem.

Neuplynul ani týden a v pátek 31. července 1936 žádala opětovně četnická stanice Topolčany příjezd hlídky nitranské pátrací stanice. Náměstek velitele četnické stanice praporčík František Holec hlásil zastřelení starosty obce Čeladince, která se nechází zhruba tři kilometry od Chraban!

K tak závažnému případu vedl hlídku pátračky, ve stejném složení jako posledně, osobně vrchní strážmistr Svoboda.

Od topolčanského okresního velitele poručíka výkonného Františka Klímy, přítomného na místě činu, se pánové z pátračky dozvěděli, že starosta Štěpán Fazekáš, byl ráno při cestě na pole zastřelen Jurajem Repášem ze sousedních Kovarců. Svědkem činu byl čeledín zavražděného Jonáš Balog.

Čeledín Balog opakovaně vypověděl, že k činu došlo ráno, když šli s jeho zaměstnavatelem přes pastvinu pracovat na pole. V tom z ničehož nic k nim přistoupil jim oběma dobře známý násilník a rváč Juraj Repáš ze sousední obce, vytáhl z kapsy ruku s revolverem a vystřelil beze slova po starostovi. Když zraněný padl na zem, vystřelil na něho ještě jednu ránu a prchl do nedalekého lesa. Čeledín když viděl, že starostovi není pomoci, utekl domů a nechal poslat do Topolčan pro četníky.

Pachatel činu, několikrát pro násilí proti orgánu vrchnosti, trestaný Juraj Repáš byl topolčanským četníkům velmi dobře znám.

Alto byl strážmistrem Votrubou uveden na vrahovu stopu a tuto sledoval ve svědkem činu udaném směru do lesa. Vypracovaná stopa vedla lesní cestou až do téměr deset kilometrů vzdálené samoty Klačany, kde se Alto zastavil u domku.

Zde si od přítomného syna domkáře vynutil nějaké jídlo a loveckou pušku s náboji a poté uprchl lesní cestou směrem na obec Zlatno.

 Vzhledem k tomu, že se již setmělo, bylo pátrání po dobře ozbrojeném prchajícím zločinci přerušeno.

Na veliteli nitranského četnického oddělení štábním kapitánu Veselém byly vyžádány posily z okolních četnických stanic a sousedních pátraček, čímž došlo k vytvoření početného soustředěného oddílu četnictva.

V denním tisku byla dokonce uveřejněna fotografie hledaného vraha, podle které v Repášovi poznal poštovní zřízenec Kejha muže, který jej přepadl. Dále si Josef Kejha uvědomil, že příčinou napadení mohl být dřívější dávný spor s Repášem, ke kterému došlo v místním hostinci.

 Z toho bylo jasné, že uprchlý zločinec, který je ozbrojen nejméně dvěmi střelnými zbraněmi, je schopen úplně všeho, neboť i obecní starosta s ním opakovaně řešil problémy v jeho chování a porušování předpisů.

Hlídky četnických pátracích stanic se služebními automobily zaujaly postavení na linii mezi Zlatými Moravci a Žarnovicou.     

Soustředění četnických pátracích stanic na Slovensku

Přesto, že byl začátek srpna, počasí bylo v zalesněných kopcích velmi chladné, a proto byly nařízeny jako výstroj kabáty, kterými páni četníci zejména v noci vzali za vděk.

Spolu s četníky byli do pátrání po zločinci Repášovi zapojeni všichni služební psi z širokého okolí.

Četníci se služebními psy

Řízení pátrání se ujal osobně štábní kapitán Veselý. Poté, co se seznámil s podrobnostmi případu, začal vycházet z předpokladu, že se Repáš bude pravděpodobně zdržovat v blízkém okolí a bude se jistě vracet do domovské obce. V Kovarcích se totiž narodil, má zde příbuzné, známé a také milenku. Vzhledem k tomu, že byl delší dobu bez zaměstnání, je bez finančních prostředků. Kromě toho o něm bylo známo, že se často oddává nemírnému požívání lihových nápojů. Z tohoto důvodu bylo přijato opatření spočívající ve střežení samotné obce a zejména Repášových příbuzných a známých, aby ho nemohli podporovat penězi či potravinami.

K propátrávání nepřehledného kopcovitého a zalesněného terénu, byli používáni služební psi. Postup byl však velmi pomalý.

Okresní politická správa v Topolčanech dokonce vypsala odměnu na dopadení Juraje Repáše, čímž se předpokládalo, že jej prozradí někdo, kdo s ním má nevyřízené účty, nebo dokonce některý z jeho kompliců.

Nakonec se pátrajícím četníkům podařilo Repáše dostihnout v jedné salaši u samoty Slače, kde se ukrýval. Salaš byla nejprve obklíčena a následně byl zahájen postup četníků k úkrytu. Ve snaze zastavit jejich postup, začal ukrytý zločinec střílet proti postupujícím četníkům. To bylo nepsaným povelem k zalehnutí a ukrytí četníků a k zahájení palby z četnických karabin a pistolí.

Po přestřelce se rozhostilo v kraji ticho. K salaši byl nejprve vyslán jeden z přítomných služebních psů. Když nebyla z úkrytu žádná reakce, vydali se k salaši i četníci. Zde byl nalezen hledaný zločinec, který jsa v bezvýchodné situaci, spáchal sebevraždu výstřelem z revolveru do pravého spánku.

Soustředěný četnický oddíl byl po třech dnech usilovného úspěšného pátrání rozpuštěn.

Příslušníci pátracích stanic s vozidly PRAGA

Následným vyšetřováním vedeným nitranskou četnickou pátrací stanicí bylo podle věcí nalezených u Juraje Repáše a v jeho bydlišti prokázáno, že se dopustil několika krádeží v obvodu topolčanského okresního soudu. Případy byly vyškrtnuty z přehledu činů, jejichž pachatel nebyl vypátrán vedených kancelářským pomocníkem štábním strážmistrem Majerem, ačkoliv pachatel činů za jejich spáchání již nemohl být potrestán.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ,  vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Setkávání – Hana Lajtkepová

Martina rychle vstala a bleskově sesbírala z podlahy své prádlo a šaty. Se svými věcmi v náručí zamířila rovnou do koupelny. Ještě než zavřela dveře, ohlédla se a zrak jí padl na postel. Mladý muž spokojeně spal na pokrývce a lehce se ve spánku usmíval. Jeho opálené nahé tělo se vyjímalo na bílém povlečení.
,Páni, vypadá jako antický bůh, ale já …“ Martina tiše vklouzla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Podívala se na sebe do velkého zrcadla. Vnímala každou svou vrásku. Kritický pohled jí sjel na malá ňadra a naopak příliš velké břicho. Žena vzdychla.
Petra potkala na chatu před rokem. Stačilo pár krátkých rozhovorů a oba zjistili, že mají spoustu společných zájmů. Z občasných náhodných setkání na netu se stal každodenní rituál, na který se Martina těšila od rána. Za své vzalo i její přesvědčení neříkat o sobě nic osobnějšího. Napsala Petrovi o svém životě, o nepovedeném manželství a hodně drsném rozvodu. A nakonec mu poslala i své foto. Petr jí o sobě také dost napsal, ale nikdy nezmínil svůj věk a když se ho zeptala, zda jí také pošle fotografii, odpověděl jen smajlíky a navrhl setkání tváří v tvář. Martina se toho nejdřív lekla, ale když navrhl schůzku v restauraci, na návrh kývla. Čekala nějakého malého nebo tlustého chlapíka, ale když se objevil usměvavý Petr a podal jí kytici jejích oblíbených růží, nevěřila svým očím. Martina si okamžitě uvědomila svých 42 let. Vždyť on vypadal tak mladý!
Později večer jí prozradil, že je mu třicet. Rozdíl 12 let se jí zdál naprosto propastný. Nevěděla, zda za to mohl příjemný rozhovor nebo silné víno, ale přijala pozvání do jeho bytu. Tam už to šlo ráz na ráz. Prožili vášnivé chvíle a usnuli až nad ránem.
Martinu probudily sluneční paprsky poměrně brzy. Hrozně se za sebe styděla. A chtělo se jí brečet. Tahle noc rozbila vše, co bylo krásné. Vše, co jí projasňovalo jinak osamělý život. Chňapla po podprsence, ale ještě si ji nestihla nasadit a koupelnové dveře se otevřely. Petr se lehce usmál.
„Bál jsem se, že budeš pryč. Jsem šťastný, že jsi zmizela jen do koupelny.“ Přistoupil k Martině a objal ji. Ale Martina se mu vyvlékla.
„Ne, ne, prosím. Promiň mi to, Petře. Neměla jsem sem chodit. Byla to chyba.“
Mladý muž nechápavě zamrkal. „Chyba? Já ti nerozumím. Myslel jsem, že … Miluju tě, Martino, a myslel jsem, že to vůči mně cítíš podobně. Co se stalo?“
Žena se hořce usmála.
„Ach, ty si myslíš, že mě miluješ. Ne, Petře, to není láska. Vášeň – možná – ale ne skutečná láska. Byl jsi můj nejlepší přítel. A doufám, že jím zůstaneš. Nic jiného by nefungovalo. Vždyť se na mě podívej. Jsem o tolik starší než ty! Jsi velmi pohledný mladý muž. Včera večer jsem dobře viděla, jak obdivně se na tebe ženy dívají. Ale já …“
„Ty jsi velmi hezká a atraktivní žena, Martino? Nezajímají mě jiné ženy. Jsi ta nejkrásnější vně i uvnitř!“
„Jistě! V tuto chvíli. Ale co za deset let? To mi bude 52 a tobě pouhých 40 let. Už jsem jeden zničující vztah zažila a nechci tím procházet znovu!“
Po těch slovech si Martina bleskově oblékla šaty a chtěla proklouznout kolem Petra. Přece jenom se ještě na moment zastavila.
„Ten uplynulý rok byl nejkrásnější, jaký jsem kdy prožila. Ale všechno krásné jednou skončí. Přeji ti vše nejlepší. Hlavně lásku, Petře.“
Už už si myslela, že se jí podaří kolem muže proklouznout, ale zadržel ji.
„Martino, prosím, nezahazuj předem náš vztah. Dej mi šanci ti dokázat, že to opravdu myslím zcela vážně. Dej šanci nám oběma. Prosím!“
Martina si rychle setřela slzy, které jí vyklouzly z očí.
„OK. Budu o tom přemýšlet. Ale teď mě nech odejít, prosím.“
Petr o krok couvl a uvolnil jí cestu. Martina popadla kabelku ležící v předsíni a vyběhla z bytu. Neodvážila se ohlédnout. Bála se výsměšného smíchu mladíka, který dostal, co chtěl. Další zářez za ulovenou ženskou. A tak neviděla zoufalý pohled osamělého muže, kterému se právě hroutil svět.

Na text povídky se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové, fotografie z archivu autora

Knižní novinka Nakladatelství Pragoline: Cirkus Jung – Erik Jung

Před Vánoci vyšla knižní novinka v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus. Kniha je z cirkusového prostředí slavného rodu Cirkus Jung. Příběh začíná v roce 1865, kdy do Mníšku pod Brdy přijel malý cirkus Jung.

Anotace:

Slavný státní cirkus „Humberto“ vznikl v roce 1951 inspirován románem Eduarda Basse. Příběhy, které autor knihy předkládá čtenářům a fanouškům, jsou historicky skutečné a začínají již v roce 1865. Jungovi byli první, kteří založili v Čechách cirkus jako takový. Už po staletí se jejich řemeslo dědí z generace na generaci. Otci rodiny a principálovi Dominikovi bylo 54 let, byl to vynikající drezér zvířat, artista a vrhač nožů. Jeho žena Josefína pocházela z rodiny pouťových zápasníků. V cirkuse předváděla silovou akrobacii. Nejstaršímu synovi Fedorovi bylo 28 let, byl po otci hezký, vysoký a modrooký. Předváděl ohňovou show, polykání a plivání ohně a chůzi po vysokém laně. Druhorozený syn Frederik ve svých pětadvaceti letech byl skvělým akrobatem, žonglérem, skákačem na koních a ostrostřelcem s puškou a pistolí. Nejmladší dcera Marie byla vynikající akrobatka na vysoké hrazdě a tuze ohebná hadí žena. Muziku měli v genech – každý z nich uměl hrát na nějaký hudební nástroj nebo zpívat. Co se týkalo artistického umění, uměli také každý téměř vše, od žonglování až po akrobacii a také věděli vše o řízení cirkusu, byl to sehraný tým. A tak jednoho dne postavili své šapitó v Mníšku pod Brdy na náměstí, kde bylo vyhrazeno místo pro poutě a podobné kratochvíle. Zavezli své maringotky na plac, vyměřili místo na šapitó a začali zatloukat kolíky a stavět stožáry. Zde se odehrálo první vystoupení. Cviky na hrazdě, deska smrti s vrháním nožů, artistické a žonglérské kousky, hudební produkce. Lidé začali tleskat a vykřikovat: „Bravo!” Od té doby Cirkus Jung baví své diváky po celém světě a hlavně doma v Česku, do dnešních dnů! Vžijte se alespoň na chvilku do role cirkusáků a prožijte s nimi neuvěřitelná dobrodružství!

Erik Jung, Jean-Claude van Damme, Dana Jungová

Autor knihy – Erik Jung

Erik Jung pochází z 9. cirkusové generace Jung, jeho rod byl první co založil cirkus v Čechách, ale kdo je vlastně Erik Jung?

Erik je artista, žonglér, akrobat, vrhač nožů, ekvilibrista, balancer, klaun, komik, muzikant, herec a teď se stal i spisovatelem. Narodil se do cirkusového života, jako artista jezdil do zahraničí v roce 2011 se vrátil do Čech kde si se svou rodinou pořídili cirkus Jung, který jezdí do dnes v české republice, také jste ho
mohli vidět mimo cirkus na televizních obrazovkách.

Je narozen ve znamení Štíra.

Jeho moto je :vše se dá naučit, vše se dá dokázat.

Erik Jung, Gérard Depardieu, Dana Jungová

Kniha je k dostání u všech knihkupců, také přímo v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus, archiv Erik Jung

Pověst o trestném činu – Michal Dlouhý

Služebně nejmlaším příslušníkem kutnohorské četnické pátrací stanice byl pomocná síla strážmistr František Laňar. Strážmistr Laňar se mernomocí chtěl vyrovnat svým služebně starším kolegům a nedostatek svých praktických znalostí a zkušeností kompenzoval abnormálním zájmem o službu a svou neutuchající pílí.

V září 1936 se strážmistr Laňar svěřil svému staršímu kolegovi, nedávno povýšenému štábnímu strážmistru Vašíčkovi, že získal důvěrnou informaci o chystaném podvodném úpadku nákupního družstva v Kraskově v politickém okrese Čáslav, což je nedaleko od jeho rodného Ronova nad Doubravou. Představenstvo družstva v souvislosti s vyrovnáním závazků údajně schovalo část zboží ve snaze co nejvíce zkrátit věřitele družstva.

Štábní strážmistr Vašíček po chvíli přemýšlení mladšímu kolegovi navrhl, že bude nejlepší svěřit se s věcí přímo veliteli pátrací stanice. Není totiž nic výjimečného na tom, že mohou v podobných případech existovat úzké vazby mezi představenstvem nákupního družstva a místní samosprávou. A to už je páne politika, i když pouze v malém měřítku. A na to musí četník dávat velký pozor.

Po vylíčení zjištěných informací strážmistrem Laňarem se vrchní strážmistr Zikmunda rozhodl, právě z důvodu možného dosahu případu do místní politiky, projednat věc se státním zastupitelstvím v Kutné Hoře.

Však trestní řád stanoví, že státní zástupce jest povinen v případě pověsti o trestném činu dát vyslechnout osoby, jimiž se pověst šířila a sledovat ji pomocí bezpečnostních orgánů až k samým pramenům a pokud možno se přesvědčit, zda je pověst něčím odůvodněná či nikoliv.

 A tak kutnohorské státní zastupitelství, přesně v duchu litery trestního řádu, pověřilo konat dále četnickou pátrací stanici v Kutné Hoře šetření v této věci.   

Trestní řád § 87/3

Do takto ošemetné záležitosti se zapojil osobně i velitel pátrací stanice, aby mohl státnímu zastupitelství dokladovat průběh a výsledky šetření.

Pro jistotu se hlídka pátračky před cestou do Kraskova a šetřením na místě, zastavila na četnické stanici v Ronově nad Doubravou.

Zdejší staniční velitel vrchní strážmistr Václav Mašek věděl o problémech, do kterých se dostalo nákupní družstvo v Kraskově. Je třeba si uvědomit, že to není první ani poslední nákupní družstvo v republice, které bylo kvůli neúrodě a nízkým výkupním cenám nuceno vyhlásit úpadek. Je pravdou, že se mezi zdejšími lidmi, kteří jsou na nákupním družstvu existenčně závislí, povídá cokoliv. Osobně již prověřoval několik anonymních udání v této záležitosti, ale žádné z nich se nezakládalo na pravdě.   

§ 205a Podvodný úpadek

Rovněž tak dopadlo šetření kutnohorské pátračky. Nepodařilo se zjistit, že by představenstvo družstva, či kdokoliv jiný, před ohlášením vyrovnání uschoval byť jen část zboží či jiného majetku.

V tomto duchu byla podána zpráva státnímu zastupitelství v Kutné Hoře a případ byl uzavřen a uložen ad acta.

Pouze strážmistr Laňar se obviňoval, že uvěřil nějakému klepu a považoval to za své profesní selhání.

Vrchní strážmistr Zikmunda i ostaní kolegové z pátračky mladému kolegovi jeho mylný názor vyvrátili.

Šetření pověsti o trestném činu zkrátka v tomto případě dopadlo tak, že je nedůvodná. I to je v pátrací službě velmi důležité. Očistit osobu neprávem obviněnou ze spáchání trestného činu a dokázat to, že se trestný čin vůbec nestal, je mnohdy daleko složitější než spáchaný čin objasnit, vypátrat a usvědčit jeho pachatele a nalézt odcizené věci.  

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

O úspěšném začátku roku – Michal Dlouhý

Vrchní strážmistr Jan Franz byl na rozdíl od ostatních nově ustanoveným velitelem četnické stanice v okresním městě Pardubice. Do četnického pátracího kursu byl zařazen vzhledem k tomu, že jím řízená četnická stanice byla od počátku roku 1933 pověřena, aby sloužila jako pobočka četnické pátrací stanice v Chrudimi a vykonávala kromě své normální služby v jí přikázaném staničním služebním obvodu ještě v celém pardubickém politickém okrese službu pátrací stanice. K tomu účelu byl její stav zvýšen o dva četníky, řidiče motorového kola a fotografa a měla přiděleno motorové kolo s přívěsným vozíkem, fotografický aparát a služebního psa. A mezi přítomnými frekventanty kursu se opravdu měl čím pochlubit.

Na přelomu roku 1935 a 1936 došlo v Pardubicích k vykradení sekretariátů dvou politických stran, a to strany republikánské a strany národního sjednocení.

Na místě druhého činu byl četnictvem při ohledání nalezen klobouk patřící bývalému vedoucím obchodu v Pardubicích, 31 roků starému Františku Lohnickému, který přišel o své místo poté, co se dopustil zpronevěry.

Lohnický byl již krátce po propuštění ze zaměstnání zatčen pardubickou četnickou stanicí pro podezření z vyloupení prodejny „Orion“ v Pardubicích. Musel však být propuštěn pro nedostatek důkazů.

V noci na úterý 7. ledna 1936 byl Lohnický zatčen opakovaně a spolu s ním Josef Choura, toho času bez zaměstnání, dále soustružník dřeva Josef Englich, truhlář Bedřich Mareš a dělník Ladislav Čepek, všichni z Pardubic.

Desetkrát trestaného zločince Chouru se podařilo usvědčit na základě otisku gumových bot zanechaného na okně.

Dokonce bylo zjištěno, proč Lohnický často chodil okolo místního hřbitova. Při důkladné prohlídce byly na hřbitovním záchodku nalezeny paklíče asi se šedesáti druhy zubů. Byly tak dokonalé, že stačily na všechny kombinace takzvaných dosických zámků.

Postupně byli usvědčeni z více než padesáti vloupání a krádeží, při kterých škoda přesahovala částku 100.000 Kč.

Mimo jiné se jednalo o vykradení bytu úřednice Amalie Robové v Pardubicích, kde vzali 6.000 Kč v hotovosti, Jana Opršala okradli o skvosty v ceně 9.780 Kč, sestry Gabrielu a Hanu Hübschmanovy z Pardubic okradli o skvosty a fotografický přístroj v celkové ceně 17.400 Kč. Dále z výkladní skříně zlatníka Valenty odcizili šperky za 20.000 Kč, v bytě Josefa Glase odcizili skvosty a fotografický přístroj v ceně 3.000 Kč, v pardubickém železničním konsumu vzali z kontrolní pokladny 6.000 Kč, v sekretariátu republikánské strany vzali ze stolu 2.200 Kč a podobně.

Jak se podařilo vyšetřováním zjistit nepůsobili pouze v Pardubicích a okolí, ale také na Slovensku v jiných částech republiky. Po republice je Lohnický vozil vlastním autem. Byli zatčeni právě před tím, kdy chtěli odjet na Moravu. Při cestách vždy zamazali evidenční značku automobilu.

Lepší začátek roku si tedy pardubická četnická stanice nemohla přát.

Hlídka pátrací stanice se služebním psem na motorovém kole

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.