Svět knihy za čtyři dny přivítal rekordních více než 63.000 návštěvníků

Mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha, který dnes skončil na Výstavišti v Holešovicích, přivítal rekordních více než 63.000 návštěvníků. On-line prodeje vstupenek, prodeje kartou a dosavadní hotovost nasvědčují, že návštěvnost byla vyšší než v roce předchozím, kdy na festival dorazilo přibližně 60.000 lidí. ČTK o tom informoval ředitel Světa knihy Praha Radovan Auer. Letošní festival od čtvrtka nabídl 818 účinkujících, 551 programů a 11 výstav.

„Všechno dopadlo na výbornou, dorazili všichni autoři, které jsme chtěli, všechny diskuse byly plné, takže myslím, že jsme splnili vše, co jsme si naplánovali. Pozitivní jsou i reakce nakladatelů a vystavovatelů, stejně tak i návštěvníků. Takže za nás panuje s průběhem letošního ročníku stoprocentní spokojenost,“ řekl ČTK Auer. „Potěšilo nás, že pozornost byla rozložena rovnoměrně mezi představitele mainstreamové i náročnější či odborné literatury,“ dodal.

Čestným hostem festivalu bylo Portugalsko. V roli čestného hosta se v sobotu představila polská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková.

Program závěrečného dne mimo jiné nabídl představení knihy Židovské hrdinky a besedu s autorkami, ilustrátorkou Joannou Rubin Drangerovou a spisovatelkou Karin Bryggerovou. Dopoledne se také uskutečnilo setkání na téma Knižní romantika – radost nebo utrpení?, kterého se zúčastníly Kristina Hlaváčková, Jarmila Mlčoušková, Petra Martišková a Lucie Ortega.

V poledne představil svoji tvorbu komik, herec a spisovatel Lukáš Pavlásek. Odpoledne se konala autogramiáda tvůrců audioknih Stephena Kinga Kláry Suché, Jana Vlasáka, Jiřího Lábuse, Hynka Pekárka a Kajetána Písařovice. V novém přednáškovém Sále Káji Saudka završil Svět knihy program pro příznivce komiksu hosty, jako jsou WitcherStories, Komiksové noviny, Gaming Professors nebo redaktoři magazínu Pevnost. Nakladatelství Crew zde připravilo celodenní doprovodné programy, jako byly například výstava Čeští autoři tvoří komiks pro DC, komiksové kolo štěstí, manga fotokoutek nebo cosplay soutěž.

Zájemci také mohli poznat autorku ceněných próz Zytu Rudskou, která za román Jen zubatí se smějou získala nejprestižnější polské ocenění Nike. Rudska o své knize diskutovala s českou prozaičkou Lucií Faulerovou. Fyzioterapeut Pavel Kolář hovořil o své knize Labyrint bolesti a jak se v něm neztratit, ve které se snaží ukázat, že bolest není pouhým nepříjemným zážitkem. Marek Eben za velkého zájmu přítomných podepisoval pokračování své knihy Myšlenky za volantem.

Na 30. ročníku Světa knihy prezentoval své odborné publikace k aktuálním tématům památkové péče a vývoji v oboru Národní památkový ústav. Jednalo se o Dějiny evropské architektury, rozšířené druhé vydání knihy Středověké nástěnné malby na jihu Čech I. nebo dotisk čtenářsky úspěšné publikace Od kroužkové košile k plátové zbroji, která shrnuje vývoj zbroje především u rytířů ve středověku.

Souběžně s veletrhem se konala mezinárodní platforma Central and East European Book Market, kterou Svět knihy Praha inicioval pro profesionály z knižní branže se zájmem o literaturu a knižní trhy zemí středoevropského a východoevropského prostoru.

Zdroj: ČTK

 
 
 
 

Jarní bouřka – Hana Lajtkepová

Už jako dítě jsem odmítala návštěvy hradů a zámků a rozhodně jsem si nehrála na princezny. Víc jsem fandila hloupému Honzovi než princům. Proč to tak bylo, to jsem si vysvětlit neuměla a moji rodiče už vůbec ne.  Ale protože jinak jsem byla normální holka, která se dobře učila, nikdo to neřešil. Alespoň do té doby, než se mnou začala mlátit puberta.  

Banda z naší střední občas vyrazila na víkend trampovat. Většinou se přespávalo pod širým nebem, někde pod ochrannými zdmi zřícenin. A to byl pro mě kámen úrazu. Hrozně moc jsem s nimi chtěla jet, ale vždycky mi za krk sedl divný strach a já zůstala doma. Nakonec mě přestali zvát a prostě jezdili beze mne. Štvalo mě to, ale do maturity jsem strach nepřekonala.

Po střední jsme se rozprchli do světa. I já se odstěhovala 100 kilometrů z rodného hnízda. Našla jsem si malý útulný byteček a začala si budovat kariéru v krajském městě. Ve volném čase jsem běhala v městských parcích a tam jsem potkala Honzu. Padli jsme si do oka a brzy jsme běhali ve dvojici. Společný rok uběhl jako mžik.

„Vlasti, co kdybychom na víkend vyrazili na výlet? V sobotu bude první máj. Znáš to – lásky čas – tak abychom si to trochu ozvláštnili a neběhali jen po městě.“ Mrkl na mě Honza, když jsme se vraceli z jednoho společného joggingu.

Překvapil mě, ale, proč ne? S úsměvem jsem souhlasila a na rozloučenou mu dala velkou pusu. 

V pátek mi zavolal, kde se sejdeme a doporučil mi vzít si spacák, protože se vrátíme až v neděli. Kam chce jet neřekl. Prý překvápko. Trochu mě zamrazilo v zátylku, ale hodila jsem to za hlavu. Nejsem už přece malá holka!

Sobotní ráno bylo jako malované. Nastoupili jsme do malého motoráčku a usadili se u okénka. Vláček se brzy zaplnil, ale nám dvěma to nevadilo. Bylo nám spolu krásně. Když

Honza zavelel „vystupovat“, se smíchem jsem zasalutovala a s jeho pomocí seskočila z vlaku. Před námi stálo mrňavé nádražíčko a všude kolem se rozprostíraly lesy. Nádraží v zemi lesních elfů. Za krk mi znovu skočil ten podivný strach, ale ještě něco. Měla jsem pocit, že to místo znám. Můj úsměv zmizel a já vyrazila po jedné ze dvou polních cest, aniž by mi Honza řekl, kam zamíříme. Překvapeně se pustil za mnou, skoro mi nestačil. Zhruba po třech kilometrech se před námi otevřelo údolíčko, ve kterém bylo rozeseto pár domků. A naproti nad údolím se tyčil kopec, na jehož vrcholu trůnily zbytky jakéhosi hradu. Náhle jsem nemohla dýchat. Honza se na mě překvapeně podíval a starostlivě mě objal. „Trochu jsi v tom teple přepískla začátek, Vlasti. Víš co? V té vesničce má být hospůdka. Zajdeme tam, dáme si limču, něco k jídlu a pak můžeme vyrazit a někde se utáboříme.“

„Kde chceš tábořit?“ Vysoukala jsem ze sebe přiškrceně.

„No, říkal jsem si, že ta zřícenina je děsně romantická. A taky tam budeme chránění. Ještě tam jsou slušně zachovalé zdi, kde se můžeme schovat před ranní rosou. Byl jsem si to omrknout.“

Jak říct milovanému klukovi, že tam s ním (ani s nikým jiným) jít nechci? Zatím mě nic nenapadalo, takže jsem se poslušně nechala dovést do hospůdky. Ta byla jako z jiných časů. Jídlo bylo jako od babičky. Moc dobré a nešizené. A domácí šeříková limonáda byla přímo opojná. V slunečních paprscích, které dopadaly na náš stůl oknem, se růžová tekutina blyštěla a jiskřila. A pak se náhle slunce schovalo za mrak.

„Ajaj!“ To vypadá na první jarní bouřku!“ Podíval se hostinský starostlivě nejdříve z okna a potom na nás dva. „Tady bývají hodně divoké jarní bouřky. A nejhorší ty prvomájové. Pokud vám můžu radit, raději se vraťte dalším vlakem domů.“

Honza se nespokojeně zavrtěl. „Ale, však nejsme z cukru. Cesta na zříceninu vede skoro celou dobu lesem a tam už se schováme.“

„Na zříceninu?!“ Hostinský se pokřižoval. Pak si přisedl k našemu stolu, zadíval se na mě a začal vyprávět pověst, která se měla vázat k hradu a lidem v podhradí.

Je to už velmi velmi dávno, kdy zřícenina byla ještě pevným hradem. To mohutné sídlo občas měnilo své majitele, ale poslední hradní pán byl krutý lapka. Jen tak pro pobavení občas sjel do podhradí a většinou to na zdraví, a někdy na životě, odnesl některý z poddaných. Jednou, po úspěšném lupu, se zase rozhodl vylepšit si den ve vísce pod hradem. Na návsi on a jeho banda uviděli mladého chasníka, který se zrovna rozloučil se svou milou. Hradnímu pánovi se chtivě blýsklo v očích. Tu dívku musí ještě dnes mít! Pobídl koně a za okamžik ho zarazil přímo před vesnickým děvčetem, které se už nestihlo schovat do chalupy.

„Na mém hradě bude dnes večer slavnost a já chci, abych tam obsluhovala mé hosty.“ S tím k dívce natáhl ruku. „Jsem nesmírně laskavý a dovezu tě tam na mém koni hned. Pojď!“ 

V tu chvíli se vedle děvčete objevil chasník, chytil třesoucí se dívku za ruku a nebojácně se na pána podíval.

„Nezlobte se, pane. Ale Květuška nemůže dnes nikam jet, máme po ohláškách a nesluší se, aby byla takto sama mezi neznámými muži celou noc.“

Hradní pán vztekle zkřivil rty. „Po ohláškách? To rychle napravím!“ A než se kdokoliv nadál, vytasil meč a mládenci rozťal hlavu. Pak hrubě popadl zoufalou dívku, hodil si její tělo přes koňský hřbet a obrátil se ke svému hradu. Byli zhruba v půli kopce, když se nebe zatáhlo, spustil se prudký liják a zaharašil první hrom. A pak už to šlo ráz naráz. Blesky křižovaly oblohu jako o závod a koně pod bandity se splašili. Kůň krutého hradního pána podklouzl a svalil se na bok. Dívce se naštěstí nic nestalo. Okamžitě využila, že jí její únosce nedrží a vběhla mezi stromy. Běžela jako šílená, každou chvíli upadla, ale nedbala na bolest. Bohužel brzy uslyšela vzteklý hlas hradního pána, který se pustil do jejího stíhání. Sebrala všechny své síly, které ještě našla a přidala. Snad, když doběhne na náves do kostela, důstojný pán ji ochrání! Ale běda! Ve tmě běžela špatným směrem a opravdu v poslední chvíli zastavila na kraji hlubokého jezírka. Nestačila ani promyslet, co si počít dál, když se za ní ozval zlý smích krutého pána. Květuška zavřela oči a … a skočila do chladné náruče ledové vody. Zloduch zařval vzteky a v bezmoci zvedl ruku s napřaženým mečem. V tu chvíli nebe ozářil největší blesk, sjel přes meč přímo do katana a na místě ho zabil. Zlodějská cháska rozkradla, co na hradě bylo a rozutekla se do světa. A hrad od té doby jen chátrá a chátrá. Ale říká se, že když nad krajem zuří bouře, duch zlotřilého pána divoce jezdí po lese a zabije každého, koho potká.

Hostinský zmlkl, ale nespouštěl ze mě starostlivý pohled. Také Honza se na mě podíval.

„Pověst je to poutavá, ale jsme dospělí lidi. Nebudeme se bát pohádek, že ne?“

Celý ten pochmurný příběh měl na mě hodně podivný vliv. Měla jsem pocit, že konečně můžu cosi starého uzavřít. K naprostému zděšení hodného pana hostinského jsem se zvedla a kývla na Honzu. „Tak jdeme, ať se stihneme schovat pod stromy.“

Byli jsme zhruba v půli kopce, když obloha naprosto ztemněla a proťal jí první blesk. Ten jako by vydal povel dešti. Nejdříve pokusně spadlo pár těžkých kapek, aby je vzápětí následovala naprostá potopa. Přes liják nebylo téměř nic vidět a přes bouřku slyšet, a přesto jsme se oba jako na povel zastavili. V té bouři zaznělo koňské zaržání a před námi se zjevila temná silueta na koni. Přísahala bych, že v místě očí žhnuly dva ohnivé uhlíky a ruka se zvedala do výšky. Ta ruka třímala dlouhý meč, který se vzápětí začal snášet na Honzovu hlavu. Prudce jsem do Honzy strčila. Nečekal to, takže se svalil z cesty a zastavil v křoví. Já uskočila na druhou stranu a postavila se proti tomu zjevení.

„Tak dost! Tvoje doba už je dávno pryč! Přestaň trápit nevinné! Já … já ti odpouštím.“  Řvala jsem do bouřky a připadala si jako naprostý cvok. Přízrak byl najednou pryč a jen na místě, kde před tím stál Honza, ležel vyvrácený strom. Podala jsem Honzovi větev, aby se v tom bahýnku vyškrábal na cestu. Na zříceninu to bylo blíž než zpátky do vsi, takže jsme vyklopýtali na vrchol kopce a úplně vyřízení zalezli do jedné zachovalejší kobky. Chvíli jsme mlčky popadali dech a přemýšleli o tom, co jsme viděli (nebo neviděli?). Najednou si Honza rozpačitě odkašlal a pak chvíli prohrabával batoh, aby nakonec vytáhl nějakou malou krabičku.

„Vlasti, já si to přestavoval ve všech možných i nemožných situacích, ale takhle fakt ne. Ale teď o to víc vím, že ty jsi ta pravá jediná. Prosím, vzala by sis mě za muže?“ Klekl si přede mnou a z té malé krabičky vyjmul krásný prstýnek s drobným kamínkem. Prudce jsem Honzu objala, až mlasklo bahno, kterým jsme byli oba obalení, a pak jsem kývla. „Pro Honzy jsem měla od malička slabost. Takže ANO.“

Komiksové nakladatelství CREW chystá nový projekt Hvězdná CREW

Nakladatelství CREW v prvním pololetí letošního roku představí projekt Hvězdná CREW inspirovaný oblíbenou evropskou řadou komiksových příběhů Modrá CREW. Na rozdíl od modré edice novinka nabídne spíše undergroundové americké komiksy. Prvními tituly budou komiks o prostitutce s názvem Pro a první díl Královny impéria, které pokřtí 17. května v rámci komiksového programu na knižním veletrhu Svět knihy v Sále Káji Saudka. Nové projekty dnes na jarním setkání s nakladatelstvím CREW představila Michaela Šerá.

Nakladatelství CREW, které je 26 let od svého vzniku podílem na trhu a počtem titulů největším komiksovým nakladatelstvím v ČR, pokračuje v edici Můj první komiks. Mezi tituly pro děti nabídne Spider – man: Kosmická kalamita! Turtles nebo dotisk Luštění s Garfieldem. Pokračuje i série Minecraft a chystá se vydání komiksu Francisca Ibáňeze Clever a Smart – Pouliční safari.

„Na letošním vyhlášení komiksových cen Muriel převzala Anna Štádlerová cenu za nejlepší překlad těchto humorných příběhů agentů ve službách tajné organizace B.O.T.A.,“ podotkla Šerá.

Nakladatelství CREW dále chystá konec pětidílné americké dystopické sci-fi série Lazarus vytvořené spisovatelem Gregem Ruckou a umělcem Michaelem Larkem. Zájemce čeká také omnibusové vydání (výraz pro knihu, která obsahuje více románů) komiksů Americký upír, Sedm na věčnost a třetí svazek Kazatele. Ctitelé Zaklínače od Sztybora Bartosze se dočkají dílu Corvo bianco a mohou se těšit na setkání fanoušků Zaklínače Con morhen 1. až 4. května na festivalu na zámku v Roudnici nad Labem. Pokračovat bude edice Mistrovská díla evropského komiksu, v rámci které vyjde fantasy Saria, i projekt DC Svět, v němž autoři z mnoha zemí nakreslí krátkou povídku na určité téma. Po dílech Superman: Svět a Batman: Svět v červnu vyjde pokračování, a to opět s příspěvkem spisovatele Štěpána Kopřivy a kreslíře Michala Suchánka.

Novým projektem bude řada Kapesní komiksové klenoty, ve které se ke čtenářům na křídovém papíru dostanou tituly se superhrdiny jako Superman, Batman, Flash a Liga spravedlivých.

Nakladatelství CREW v současnosti vydává tituly od Marvelu, DC Comics, Image, Dark Horse a evropskou tvorbu. Na tuzemském trhu prosazuje i japonskou mangu. Manga je označení japonských komiksů a grafických románů. Styl kresby, který je pro mangu typický, zahrnuje velké oči, rafinované tvary účesů, malý a špičatý nos, různé velikosti a tvary bublin a časté používání citoslovcí. Na rozdíl od amerických komiksů je manga tištěna jedinou barvou a vyznačuje se opačným směrem čtení zprava doleva.

Od fanouškovských počátků 90. let se komiks v Česku rozšířil natolik, že je součástí edičních plánů většiny nakladatelství. V roce 2019 v Praze vznikla Česká akademie komiksu. Od roku 2007 se udílejí komiksové Ceny Muriel.

Zdroj: ČTK

Třicet – Hana Lajtkepová

Hlína všude kolem mě dusila a zalepila mi oči. Nemohla jsem se nadechnout, hlína se dostala i do plic a nutila mě kašlat, ale s každým zakašláním jsem vdechovala nový prach a zeminu. Kdybych mohla, zřejmě bych sebou házela a snažila se vyhrabat, ale tíha té hmoty byla příliš velká. Z očí mi stékaly slzy, ale ty byly to poslední, co jsem na tomhle světě vyprodukovala. Chtělo se mi tolik křičet o pomoc! Prosím, pomozte!!!

Vzbudila jsem se zbrocená ledovým potem a prudce se posadila na posteli. Zase ta noční můra! Proč? Už dlouho se neobjevila, ale o to intenzívnější byla dnes. Způsobil to snad alkohol? Oslava mých třicátin se přece vydařila. Všechno bylo fajn, nikdo nedělal vlny, bavili jsme se skvěle. Dokonce nás nikdo cizí v baru neotravoval. Prostě nádhera. Jo, přetáhli jsme to, ale Kája po nemoci alkohol nepila, takže nás přespolňáky rozvezla domů. Tak co je sakra špatně?!

No, spánek je v každém případě pryč. Popravdě bych se i bála usnout, aby ta noční můra nepokračovala. Pomalu jsem si nalila sklenici vody a pustila televizi. V tuhle dobu vysílali skoro všude horory, ale naštěstí jsem našla i komediální kanál. Zamotala jsem se do deky a s vděkem jsem sledovala hloupoučký seriál. Ani nevím, kdy jsem u toho usnula, ale probudilo mne až slunce, které mě laškovně šimralo na tváři.

Ještěže je neděle. Po včerejším oslavě a hlavně po té děsné noci bych měla využít krásného dne a vyrazit na procházku.

Po mrazivých dnech se udělalo opravdu nádherně. Modrá na nebi byla přímo kýčovitá, zbytky sněhu se třpytily jak drahokamy a ptáci švitořili ve větvích. Stísněnost po příšerné noci byla pryč. Rázovala jsem si krajinou a vzpomínala na včerejší oslavu. Ani jsem si nevšimla, že mířím k místu, kterému jsem se vždycky raději vyhnula.  V určitém krátkém úseku této cesty na mě vždycky padl strach. Trval jen pár metrů, ale byl velmi intenzívní. Nakonec jsem tudy přestala chodit. Až do dneška. Strach se mi posadil za krk a můj dech se zrychlil. Měla jsem ale pocit jako v noci. Jako kdyby se mi nedostával vzduch. I když i nohy byly najednou jak z vaty, přinutila jsem se zrychlit, abych to divné místo měla za sebou.

„Jste v pořádku?“ ozval se zprava náhle mužský hlas a ihned poté se z houští vynořil i vysoký muž. Kde se tady tak najednou vzal?

„Jistě. Já jen … pospíchám.“

Pobaveně zvedl obočí. „Tady? V neděli? To je hodně slabá výmluva.“

„No … vzpomněla jsem si, že musím ještě něco připravit do práce, tak pospíchám.“

„To vám snad šéf po narozeninách odpustí, ne?“

„Cože? Jak víte, že …“ Civěla jsem nevěřícně na toho chlápka. Byl mi povědomý. Ale jak ví, že … Jasně, byl včera v baru. Seděl tam sám a koukal přímo k našemu stolu. „Vy jste byl včera v baru ve městě.“ Odpověděla jsem za něho. Jen pokrčil rameny.  

„No jo. Občas tam chodím. Rád pozoruju cvrkot. Ale druhý den musím někam, kde je ticho. Mám svá zamilovaná místečka. Jedno je zrovna tady kousek. Určitě by se vám tam po včerejšku taky líbilo. Nechcete se podívat?“

Strach na mě znovu zaútočil. Kdybych se otočila, snad bych ho i byla schopná vidět. Ale teď jsem se bála spustit oči z toho člověka přede mnou. Cosi v jeho očích mi způsobovalo třes.  

„Děkuju za pozvání, ale snad někdy příště. Máte pravdu, po včerejšku se necítím úplně dobře. Půjdu raději domů.“

Nestihla jsem udělat ani krok. Jedna jeho ruka mě popadla kolem krku a zacpala mi pusu, druhá mě sevřela tak, že jsem se nemohla pořádně bránit. Hned potom mě neskutečně rychle vtáhl do houští a chvíli se se mnou prodíral co nejdál od cesty. Když se konečně zastavil a já uviděla jeho zamilované místečko, rozbrečela jsem se. Na malém tmavém místě byl vykopaný hrob. Rychle mi vrazil roubík a svázal mi ruce za zády.  

„Nebreč, holka. Já ti teď prokážu nejlepší službu. Jako těm třem, co je budeš mít v sousedství.“ Mávl rukou směrem k malým, téměř neviditelným kopečkům. Proboha! Já nejsem první, už tady někoho zabil!

„Víš, děvče, třicet je nádhernej věk, ale pak už to jde do háje. Začneš stárnout, měnit se, jediné, co se z tebe může stát, je stará bába. Prolezlá nemocema. Teď jsi ale krásná. Už nejsi hloupá dvacítka, která nemá o životě ani šajnu. A v nejlepším se má přestat.“

Zvedl mě a téměř něžně přemístil do připraveného hrobu. Začala jsem sebou mrskat a snažila se zvednout, ale svázal mi i nohy a položil mé tělo na bok. Vyndal mi roubík. Okamžitě jsem začala ječet, ale uhodil mne takovou silou, že jsem jen několikrát naprázdno otevřela pusu, do které mi stékala horká krev z rozbitého nosu a rtu. „Pššt, nekaž to ty krávo. A šetři dechem, budeš ho potřebovat.“ Pak už na nic nečekal, vyhoupl se z díry ven a popadl připravenou lopatu.  

Dopadla na mě první dávka hlíny a vzápětí druhá. Už se ničím nezdržoval. To poslední co jsem zahlédla, byly jeho oči. Oči plné temnoty a temné radosti.  

Hlína všude kolem mě dusila a zalepila mi oči. Nemohla jsem se nadechnout, hlína se dostala i do plic a nutila mě kašlat, ale s každým zakašláním jsem vdechovala nový prach a zeminu. Kdybych mohla, zřejmě bych sebou házela a snažila se vyhrabat, ale tíha té hmoty byla příliš velká. Z očí mi stékaly slzy, ale ty byly to poslední, co jsem na tomhle světě vyprodukovala

Tragédie na samotě – Michal Dlouhý

V úterý 17. dubna 1928 krátce před půlnocí byla četnická stanice Čerčany v politickém okrese Benešov v Čechách doslova zburcována a informována o přepadení v domku na samotě v nedaleké Vysoké Lhotě. Službu pohotovostního četníka na třímužové četnické stanici vykonával osobně její velitel vrchní strážmistr Petr Knap.

Od oznamovatele se dozvěděl, že v domku Rudolfa Junka došlo k přepadení, jemuž padla za oběť paní Frühaufová a její malý syn.

Cestou na místo se vrchní strážmistr stavil pro štábního strážmistra Františka Maršála a společně se vydali na necelé dva kilometry vzdálené místo.

K události došlo v domku železničního zřízence Rudolfa Junka, v němž měla pronajatý byt rodina správce Frühaufa.

Na prahu bytu ležela na zemi v kaluži krve mrtvá Anna Frühaufová a v náručí svírala mrtvolu svého tříletého syna Jaroslava. Bylo nepochybné, že matka s dítětem zemřeli po zasažení z lovecké pušky, ke kterému došlo z bezprostřední blízkosti.

Na místě byla přítomná majitelka domu Antonie Junková a její 14 roků starý syn Stanislav. Oba četníkům vypověděli, že v noci již spali a probudil je zvenčí jakýsi šramot a volání sousedky Frühaufové o pomoc. Když Antonie Junková následovaná svým synem vyběhla na chodu domu, oslepil ji výstřel, po kterém se Anna Frühaufová se synem v náručí zhroutila na zem. Pachatel, neznámý muž, když spatřil na chodbě domu další osoby, utekl z domu.

Vrchní strážmistr Knap poslal druhého z podřízených strážmistra Karla Brýnu, který se právě vracel z noční obchůzky, aby vyžádal v nedalekých Pyšelích u cvičitele v tamním Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva štábního strážmistra Adolfa Horáka vyslání služebního psa k pátrání po pachateli činu. Následně aby vyrozuměl o případu pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze-venkově se žádostí o vyslání její hlídky a okresní soud v Benešově se žádostí o vyslání soudní komise k ohledání těl obětí.   

Strážmistr Josef Arazim s erdelteriérem Derešem

Ještě před svítáním se na místo dostavil strážmistr Josef Arazim se služebním psem Derešem, se kterým byl před nedávnem přemístěn na četnickou stanici v Hradci Králové, aby byl k dispozici dle potřeby pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Hradci Králové a který právě absolvoval kurs výcviku služebních psů a jejich vůdců.

Airedalle-terriér Dereš vedl svého pána od vchodu do bytu Frühaufových do bytu Junkových a poté vypracoval stopu k nedalekému lesu směrem k sousední obci Čtyřkoly, kde ji ztratil.

To, že služební pes šel nejprve do bytu Junkových si přítomní četníci vysvětlili tak, že domácí lidé v domě mnohokráte přecházejí společnou chodbu.

Dopoledne se na místo dostavila na motorovém kole s postranním vozíkem hlídka pražské pátrací stanice vedená její vedoucí sílou vrchním strážmistrem Josefem Jindrlem a zakrátko poté přijela i soudní komise od benešovského okresního soudu.

Bylo provedeno podrobné ohledání a vyfotografování místa činu a obě těla byla dopravena do márnice čerčanského hřbitova. Přes veškerou snahu se četníkům nepodařilo nalézt žádnou stopu zanechanou pachatelem.

Do pátrání po pachateli dvojnásobné vraždy byly zapojeny všechny okolní četnické stanice.

Manžel a otec oběti Karel Frühauf se dostavil domů a na prahu svého bytu nalezl pouze již zaschlou kaluž krve své zavražděné manželky a syna.

Vrchní strážmistři Knap a Jindrle prováděli podrobné výslechy domácích osob a lidí ze širokého okolí.

Syn majitele domu Stanislav Junek zprvu vyslovoval podezření proti různým lidem žijícím v okolí. To bylo vyslýchajícím divné, jelikož jeho matka, která tvrdila, že vyšla na sousedčino volání o pomoc z jejich bytu první, nebyla schopna k pachateli vůbec nic uvést s tím, že byla oslepena ohněm způsobeným výstřelem.

Když byly všechny osoby, proti nimž vypovídal Stanislav Junek podrobně vyslechnuty a prokázaly na dobu činu svoje alibi, obrátila se pozornost obou vrchních strážmistrů právě na něho.

Až při opakovaném výslechu se zprvu nenápadně se chovající mladík rozechvěl a přiznal, že na základě sousedčina volání sejmul ze zdi otcovu stále nabitou loveckou pušku a vyběhl z bytu následován svojí matkou, aby sousedce před údajným lupičem pomohl. V tom však vyšla z jím držené otcovy pušky rána a ta usmrtila sousedku i s jejím malým synkem v náručí.

Matka, která byla svědkem celé tragedie, vypovídala tak, aby uchránila svého syna před trestními následky. Až při dalším výslechu uvedla, že Anna Frühaufová šla do jejich bytu se žádostí o pomoc, jelikož zaslechla v noci podezřelý šramot. Na to její syn vzal ve snaze pomoci sousedce otcovu pušku, ze které vyšel nešťastnou náhodou smrtící výstřel.                V bytě Junkových byla skutečně nalezena lovecká puška patřící majiteli domu. Ten ji měl za účelem své obrany, vzhledem k tomu, že se jejich dům nachází na samotě. Prohlídkou zbraně bylo zjištěno, že z ní bylo nedávno vystřeleno.

Následně provedenou soudní pitvou byly nalezeny v tělech obětí broky vystřelené právě z lovecké pušky Rudolfa Junka.

Na základě toho byl mladistvý Stanislav Junek zadržen a dodán do věznice okresního soudu v Benešově a zde byl střežen, aby v rozčílení nespáchal sebevraždu.

Dle sdělení jeho otce a majitele zbraně uměl chlapec s otcovou puškou dobře zacházet a nikdo si nedokázal vysvětlit, jak mohlo dojít k nechtěnému výstřelu.

Zároveň se vysvětlilo, proč služební pes Dereš vedl svého pána strážmistra Arazima k nedalekému lesu. Stanislav Junek totiž vypověděl, že byl odpoledne v lese sbírat dříví na topení.

Oběti této nešťastné události byly pohřbeny v jedné rakvi na hřbitově v Poříčí nad Sázavou za účasti téměř jednoho a půl tisíce osob z širokého okolí.

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, nedávno nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Knihovna v Teplicích je po rekonstrukci, má nové dětské oddělení

Regionální knihovna v Teplicích je po rekonstrukci za víc než 40 milionů korun. Vzniklo v ní nové dětské oddělení. Ihned si získalo oblibu. Vybudování moderního prostoru pro malé čtenáře a další stavební úpravy knihovny trvaly od listopadu 2023 do letošního února. Před opravami měly děti v knihovně místo v přízemí, kam se nyní postupně přesouvají publikace pro knihovny v okolí. V pondělí to řekly ředitelka Martina Doležalová a bývalá ředitelka Ivana Slunéčková.

O přeměně půdních prostor na dětské oddělení přemýšlela Slunéčková už před rokem 2010. „Skutečně začala až s rokem 2018, kdy jsme připravili provozně-architektonickou studii,“ uvedla k začátkům příprav bývalá ředitelka. Zřizovatel, město Teplice, podle ní s investicí později souhlasil pod podmínkou dotační podpory. Knihovna získala evropskou dotaci z Integrovaného regionálního operačního programu (IROP). Přípravné práce se však podle Slunéčkové protáhly.

V novém oddělení je oproti původnímu prostoru v přízemí větší prostor pro trávení volného času. Děti se mohou s knihami usadit na pohodlné sedačky, schovat před okolním světem do věže s výhledem, číst si nebo povídat s kamarády na sedacích stupních. „My jsme potřebovali, aby děti měly kde pobývat, chodily sem na delší dobu a knihovnu braly jako místo, kde si mohou udělat úkoly nebo si hrát,“ doplnila Slunéčková. Přestavbou vzniklo také místo pro maminky s nejmenšími dětmi, v edukační dílně se zase mohou scházet třeba senioři.

Regály jsou zaplněné dětskou literaturou, pro nejmenší jsou v knihovně obrázková leporela. V policích je 12.228 výtisků, ve skladu dalších 550. „Knížek máme opravdu dost. My bychom, myslím, užili ještě další regály,“ řekla Doležalová. Podotkla, že se knihy obměňují, část knih je totiž nutné kvůli jejich stavu každoročně vyřadit.

Před rekonstrukcí půda sloužila pouze ke skladování kabiny výtahu. Podle odhadu je z 20. let minulého století. Čtenáře vozila zhruba do roku 2010, poté se vyměnila za novější. Teď je součástí zrekonstruovaného oddělení pro děti. V roce 2024 evidovala knihovna 616 dětských čtenářů, od otevření se nově každý den přihlásí jeden až dva další.

Kromě prostor dětské knihovny v budově vznikla také nová kanalizace, zrekonstruované je sociální zařízení a knihovna má nový výtah. Modernizaci podstoupily také interiéry oddělení pro dospělé. Knihovna během oprav půjčovala výtisky v omezeném režimu.

Od roku 1946 je teplická knihovna v novorenesanční budově z druhé poloviny 19. století. Budova byla postavena jako nižší reálné gymnázium v roce 1875. V roce 1894 školu koupil místní továrník a nechal ji přestavět na rodinnou vilu. Z této doby pochází neobarokní výzdoba interiérů.

Zdroj: ČTK

V soutěži Magnesia Litera nominovali 33 titulů, vítěze vyhlásí 24. dubna

Celkem 33 titulů v 11 kategoriích získalo z více než 550 posuzovaných knih nominace v letošním 24. ročníku soutěže Magnesia Litera. V kategorii debut roku nominaci získaly román Letnice – Rozpomínání na konec světa Miroslava Hlauča, příběh pro děti a mládež Zvon Martina Čepy a básnická sbírka Místní od Lubomíra Tichého. Vyhlášení cen se uskuteční 24. dubna na Nové scéně Národního divadla. Novináře o tom dnes informoval Pavel Mandys z pořádajícího spolku Litera.

Hlaučovy Letnice nefigurují jen mezi debuty, ucházejí se také o prózu roku. Prózou roku se také mohou stát tituly Lover/Fighter Kristiny Hamplové a Domácí potřeby Jana Antonína Pitínského.

Letnice ze zapadlého horského městečka, v němž dosud fungují zázraky, se potýkají počátkem 20. století s nástupem moderní epochy. Román s prvky magického realismu a postmoderny ukazuje podle poroty obraz proměňujících se časů, dějinných přeryvů a hrozeb.

Lover/Fighter rozvíjí motiv obchodování s papouščím masem, které vyvolává v lidech agresi. „Experimentální novela, která popisuje stejně osvěživě atmosféru středočeského satelitního městečka i dystopické obrazy metropole sežehnuté klimatickou změnou, je příslibem zrodu originální vypravěčky,“ uvedla porota o Hamplové.

Domácí potřeby jsou prózami spisovatele, dramatika a režiséra Pitínského, složenými z malých příběhů z obyčejného života. Postavy připomínají figurky zachycené v české literatuře už dříve, vážou se k Luhačovicím. Porota poukázala „na fantaskno ukryté pod povrchem všednodennosti, nedoslovnost a tajemství“.

Mezi detektivkami mají nominace tři autorky. Dceřina kletba Terezy Bartošové zavede čtenáře do Příbrami, různými cestami a vyprávěcími postupy přitom udrží napětí do konce. Panoptikum pana Perkinse Ilony Dobrovolné prolíná objev lidských ostatků z konce 19. století s dějem z roku 1907. Titul Dravé zvěři napospas loňské vítězky Litery za detektivku Jany Jašové představuje psychologický thriller zasazený do vánoční atmosféry.

V kategorii fantastika se prolínají minulé a fantazijní světy. Jakub Hussar v X-Talu pokračuje v mapování fiktivního Coraabu. Horor Ignis fatuus Petry Klabouchové čerpá námět z šumavských paranormálních příběhů a normalizační atmosféry v pohraničí. Meziměsta Lukáše Vavrečky jsou reakcí na pandemii prostřednictvím magického realismu.

Pořadatelé dnes oznámili nominace i v kategoriích poezie, kniha pro děti a mládež, naučná literatura, nakladatelský čin, překlad, publicistika a humoristická literatura.

Potřetí se také bude udělovat čestná cenu pro osobnosti, jejichž práce není přímo spojena s vydáváním knih, za přínos knižní kultuře. „Bude také vyhlášena Kosmas – cena čtenářů. Čtenáři o ní hlasují už od ledna,“ dodali pořadatelé.

Určitou protiváhou pro Magnesii Literu je od letoška Cena literární kritiky, která vyhlašuje pouze nejlepší prózu a poezii. Vítězkami se staly Emma Kausc za prózu Narušení děje a ukrajinská autorka Iryna Zahladko za básnickou sbírku Jak se líčit v nemoci. Oba tituly v užších nominacích na Magnesii Literu chybějí.

Loni se hlavním vítězem Magnesie Litera a knihou roku stala literární prvotina rusistky Aleny Machoninové. Podle Mandyse se po jejím vyhlášení prodal více než dvanáctinásobek výtisků než před oceněním. „Doufáme, že se tak bude dařit i vítězům letošního ročníku,“ řekl Mandys. Knihou roku se podle něho nutně nemusí stát próza, může jít o poezii nebo třeba naučnou literaturu.

Magnesia Litera letos zvýšila odměnu pro hlavního vítěze na 200.000 korun. Letošní novinkou také bude účast autorů na akci Knižní lázně v červnu v Mariánských Lázních.

Zdroj: ČTK

 
 

Případ poutka od šlí – Michal Dlouhý

Ve středu 30. července 1930 měl štábní strážmistr Josef Rajmon z četnické stanice v okresním městě Říčany u Prahy předepsánu velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Vojtěchem Mrázkem celodenní obchůzku. Poté, co prošel obcí Jažlovice a vydal se dál po předepsané trase na obec Otice, byl přivolán k nedalekému Velkému rybníku u Předboře.

Zde byla ve vrbinách rybníka objevena mrtvola ženy. Nalezl ji tulák, který procházel krajem a když spatřil v dáli procházejícího četníka, tak ho ke svému nečekanému nálezu přivolal.

Mrtvola ženy

Štábní strážmistr, poté co zjistil, že tělo ženy ležící v roztrhaných šatech v mokré trávě na samém okraji Velkého rybníka je zcela studené, požádal jažlovického obecního starostu o vyrozumění říčanské četnické stanice a také tamního okresního soudu k vyslání soudní komise k ohledání těla neznámé ženy.

Vrchní strážmistr Mrázek informoval o případu nově ustanoveného okresního četnického velitele vrchního strážmistra Jana Šimka a zároveň vyrozuměl okolní četnické stanice v Mnichovicích, Strančicích a Průhonicích se žádostí o vyslání jejích příslušníků na místo činu za účelem pátrání po pachateli. Okresní četnický velitel o případu telefonicky vyrozuměl pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze – Venkově a požádal o vyslání její hlídky.

Poté se vrchní strážmistři Mrázek a Šimek vydali na místo činu a krátce po jejich příchodu se dostavila od okresního soudu i soudní komise.

Při ohledání mrtvoly bylo lékařem konstatováno, že se jedná o ženu ve věku 30-40 roků, která byla dle podlitin na krku zardoušena a poté ponechána v mokru ve vrbinách. Dle potrhaných šatů oběti byly vyslovena domněnka, že žena byla znásilněna.  Ke spáchání došlo zhruba před třemi dny, což byla neděle.

Ohledáním místa činu hlídkou pátrací stanice bylo nedaleko těla oběti nalezeno kožené poutko od šlí, které zřejmě patřilo pachateli činu, ale také pánský hřebínek a laciný prstýnek s červeným kamínkem, který žena zřejmě ztratila při zápasu s vrahem. 

K místu po postupně scházeli a na jízdních kolech sjížděli četníci z okolních četnických stanic.

Ještě týž den odpoledne bylo zjištěno, že ve statku Josefa Štichy v Petříkově spadajícím do staničního služebního obvodu četnické stanice Popovice již v politickém okrese Benešov u Prahy se pohřešuje 50 roků stará služebná Marie Neufusová. Tudíž se jedná o ženu daleko starší.  

Tělo ženy bylo dopraveno do márnice hřbitova v nedalekých Jažlovic, kde byla provedena následující den ráno soudní pitva. Ta potvrdila, že žena byla zardoušena, že již rodila, avšak aktuálně nebyla v jiném stavu, ani na ní nebyla před smrtí vykonána soulož, tudíž nebyla znásilněna, čemuž nasvědčovaly potrhané šaty.

K pohřešované Marii Neufusové bylo hlídkou pátračky zjištěno, že byla naposledy spatřena před nedělí a několik svědků uvedlo, že jim ukazovala své spořitelní knížky, přičemž jedna byla s částkou 1500 Kč a na druhé bylo uloženo 142 Kč. Přitom se chlubila, že se jí podařilo našetřit dalších 120 korun, které měla vloženy ve druhé vkladní knížce a chtěla si je v nejbližších dnech uložit. O Neufusové bylo známo, že vkladní knížky nosila na prsou a nikdy je neodkládala.

Na dotaz vedoucí síly pátrací stanice vrchního strážmistra Josefa Jindrleho, zda s někým chodila, či měla nějakou známost, bylo zjištěno, že má nemanželského syna. Ve věcech pohřešované nebyly žádné vkladní knížky ani peníze nalezeny, bylo zde však několik dopisů od nevlastního syna, který byl zaměstnán jako kočí u sedláka Pačese v Pětihostech v politickém okrese Benešov u Prahy.

Hned druhého dne časně ráno byl hlídkou pátračky v Pětihostech zastižen syn pohřešované. Jaroslav Neufus, 20 roků starý mladík, silné postavy byl při spatření četníků rozčílen, na jejich otázky však odpovídal váhavě třásl se a byl bledý. Vrchní strážmistr Jindrle si ihned povšiml, že na jeho šlích chybí jedno kožené poutko, které je nahrazeno tkaničkou z boty. K předloženému pánskému hřebeni a prstýnku s červeným kamínkem uvedl, že prstýnek byl jeho, ale neví, kdy a kde ho ztratil. Na dotaz, kdy se naposledy viděl s matkou uvedl, že to bylo minulé úterý, tedy 22. července 1930. Tehdy mu matka dala svoje spořitelní knížky, které byly při prohlídce jeho věcí skutečně nalezeny uschované v posteli. Chybělo v nich však 120 Kč na hotovosti.

Z uvedeného důvodu byl Jaroslav Neufus dopraven do márnice hřbitova v Jažlovicích, kde mu byla mrtvola ukázána. Klidně prohlásil, že je to jeho matka. Na základě toho, ačkoli spáchání vraždy na matce stále popíral, byl zatčen a spolu s usvědčujícími důkazy byl dodán pro důvodné podezření ze spáchaní loupežné vraždy na své nevlastní matce do vazby ve věznici okresního soudu v Říčanech u Prahy.

Ke špatnému určení věku zavražděné ženy došlo tím, že její tělo leželo v mokrém místě na samém okraji rybníka. Při nedávném případu vraždy selky Zemanové z Drahobudic na nedalekém Kolínsku byla oběť považována za 25letou, ačkoliv jí ve skutečnosti byl o přes 50 let. Vlhko totiž vniká do kůže a vyrovnává vrásky, dle kterých se dá poznat, že jde o starší osobu.  

Přesto, že i při v následujících dnech probíhajících výsleších vedených vrchním strážmistrem Jindrlem i vyšetřujícím soudcem byl Jaroslav Neufus skleslý a vypovídal tiše a spáchání vraždy své nevlastní matky popíral, byl dodán do věznice zemského soudu v Praze na Pankráci.

Vrchnímu strážmistru Jindrlemu však stále nešlo Neufusovo vytrvalé zapírání na rozum. Uvědomil si, že kožené poutko od šlí nalezené na místě činu nedaleko oběti bylo poněkud odlišné barvy a vyrobené z jiného materiálu než ostatní dvě poutka na Neufusových šlích.

Dokonce se pražské pátrací stanici podařilo zjistit svědka, který uvedl, že byl přítomen odevzdání vkladních knížek Marií Neufusovou jejímu nevlastnímu synovi, což potvrzovalo jeho tvrzení. Podezření proti Jaroslavu Neufusovi tím pádem postupně sláblo.

Zcela zásadní však bylo zjištění, že Neufusová udržovala poměr s jistým hospodářským dělníkem Suchým zaměstnaným u rolníka Hnátka v Křížkovém Újezdci vzdáleném necelé tři kilometry od Petříkova.

Jan Suchý však nebyl v Křížkovém Újezdci zastižen a od jeho zaměstnavatele bylo pátračkou zjištěno, že zničehož nic se v pondělí 28. července 1930 vzdálil ze statku svého zaměstnavatele a od té doby se zde neukázal.

Od služebné pracující na témže statku bylo zjištěno, že se jí Suchý svěřil o svém záměru vztah s Neufusovou ukončit, a dokonce měl prohlásit, že ji snad bude muset přiškrtit, jinak, že se jí nezbaví.

Po 25 roků starém Janu Suchém bylo vyhlášeno pátrání, na základě, kterého byl zastižen a zatčen v Kunraticích u Prahy, kde od počátku měsíce září pracoval u jednoho tamního rolníka.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Jindrlem se Jan Suchý ke spáchání vraždy na Marii Neufusové přiznal. V neděli 27. července 1930 vpodvečer si s ní dal schůzku u Velkého rybníka, kde s ní chtěl jejich vztah ukončit. Ona to však nechtěla akceptovat a toužila se s ním milovat. Přitom nastala rvačka, během které jí uškrtil. K pánskému hřebenu nalezenému nedaleko mrtvol uvedl, že původně patřil jemu, avšak ona mu ho před časem vzala, neboť jak tvrdila, chtěla mít něco z něho stále při sobě. Přitom uvedl, že Neufusová u sebe doslova chorobně ráda nosila součástky mužského oděvu a další věci dříve patřící mužům. Tím byl vysvětlen nález koženého poutka od šlí, prstýnku patřícího jejímu nevlastnímu synovi, i pánského hřebínku patřícího původně Suchému, nedaleko její mrtvoly.

Na základě uvedených skutečností bylo trestní řízení vedené proti Jaroslavu Neufusovi zastaveno a byl v polovině měsíce září 1930 po více než pěti týdnech propuštěn z vyšetřovací vazby.             

Okresní četnický velitel v Říčanech u Prahy vrchní strážmistr Šimek, který byl dne 23. září 1930 povýšen do hodnosti poručíka výkonného, si na tomto případu velmi dobře uvědomil, jak je důležité věnovat pozornost i sebemenšímu detailu, pečlivě prověřovat každou informaci a výpověď, a hlavně nepodlehnout honbě za úspěchem.

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Ano navždy – Hana Lajtkepová

Když ležíte v nemocnici, čas se příšerně vleče. Nemůžete se dočkat, až uplyne ta nezbytně nutná doba pobytu a vy budete moci za sebou zavřít dveře a utéct do útulného domova. Jsou ale lidé, pro které je každá další minuta darem a také vědí, že z lůžka, na kterém leží, už domů cesta nepovede. Lidé jako já …
První dny jsem skoro pořád brečela. Ale nemoc nastoupila k útoku velmi razantně a brzy se mé dny i noci – díky utišujícím lékům – propadly do polosnů.
Dětství jsem neměla nic moc. Táta se rád napil a pak nás i mámu vždycky seřezal. Možná proto jsem nebyla schopná si najít pořádného partnera. Jo, nakonec jsem se vdala, ale můj manžel se, svým chováním, mému otci velmi nápadně podobal. Nešetřil mě ani když jsem byla těhotná. Po jednom z výprasků jsem potratila. A další dítě už jsem pak mít nemohla. Rozvedl se se mnou, že prý jsem jalová kráva. No, pro mě to vlastně byla výhra.
Mužům jsem se pak už vyhýbala, ale to, že nemohu mít dítě, mě velmi trápilo. Zapojila jsem se do pomoci dětem v nouzi. Naplňovalo mě to.
Jednou jsem se nachomýtla k ošklivému případu. Jeli jsme pro holčičku, kterou unesl její otec. Otec, který ji dřív týral. Soud rozhodl, že se s dcerkou může vídat jen za přítomnosti sociálního pracovníka. Ale on se rozhodl dítě unést. Policie ho celkem brzy vypátrala, ale on začal vyhrožovat, že dítě podřízne. Protože jsem historii rodiny znala, povolali mě na místo.
No, nevím, jestli udělali dobře, ale já se rozhodla vzít všechno ihned do své režie. Až zpětně jsem si uvědomila, jak to bylo hloupé. Prostě jsem se bez varování vrhla do domu a než mě kdo stačil zadržet, byla jsem u dveří bytu a vřískala na toho chlapa, ať mě okamžitě pustí dovnitř. Tohle nejspíš naprosto nikdo nečekal, ten násilník rozhodne ne. Jeho násilnické sklony převládly a on pustil dcerku a vyrazil mě ztrestat. Stihl mi jednu pořádnou vrazit, ale pak už ho zpacifikovali policisté.
K ošetření mě tehdy odvezl jeden z nich. Počertech krásný mužský. A světe, div se! Nějak nenápadně jsme se začali scházet. Úžasně jsme si rozuměli. On byl vdovec. Jeho žena zahynula při autonehodě. Nechala jsem si ukázat její fotografii. Byla to opravdová kráska. Naprosto jsem nechápala, proč si teď vybral mě. Byla jsem vždy tuctová ženská, trochu při těle. Přes to jsme si úžasně rozuměli. Nestyděl mě doprovázet na akce a já viděla, že mi ho ženské závidí. Konečně jsem se cítila šťastná.
A pak přišla rutinní lékařská prohlídka, která všechno změnila. Lékař mi s vážnou tváří tichým hlasem oznámil krutou diagnózu. Já z toho pochopila jediné – na světě už mě toho moc nečeká.
Ten večer jsem domů přišla jako mátoha. Až na poslední chvíli jsem si uvědomila, že máme jít na večeři. Můj milý chtěl asi něco slavit. Přišel pro mě s velkou kyticí, ale když viděl můj
výraz, hned měl starost, co mi je. Nemohla jsem mu to říct. Alespoň ne hned. Sama jsem to ještě nepobrala.
Posadil mě starostlivě do křesla a objednal večeři domů. Ta jeho starostlivost byla jako balzám. Nejspíš jsem začala vypadat lépe. Muž mých snů přede mnou poklekl, vzal jednu mou ruku a navlékl mi krásný prsten. „Je mi s tebou nádherně. Přál bych si, abys byla mou ženou, pokud budeš chtít. Řekneš ano?“
Začala jsem tak hrozně brečet, že jsem chvíli nemohla promluvit. Nic bych si nepřála víc a kdyby se mě zeptal včera, skočila bych mu do náruče a křičela ANO ANO ANO! Jenže dnes není včera. Příliš ho miluji. Nemohu dopustit, aby znovu cítil tu bolest ze ztráty. Takže když jsem konečně našla hlas, vypadlo ze mne kruté NE. „Ne, nemůžu se stát tvojí manželkou. Ty jsi úžasný muž, mám tě moc ráda a vím, že si zasloužíš něco lepšího. Někoho lepšího. Bylo to fajn, bylo to krásné, ale měli bychom to ukončit. Já … „ každým svým dalším slovem jsem drtila své srdce na prach.
Nikdy nezapomenu na jeho pohled. Pohled plný zmatku, bolesti, možná tam byl i hněv. To už nezjistím. Poprosila jsem ho, aby odešel a zapomněl na mě. Jistě, bude ho to chvíli bolet, ale takový krásný chlap nezůstane dlouho sám. A zaslouží si i potomka. Vrátila jsem mu prsten a pak odešel, jak jsem žádala.
Kdykoliv si na ten večer vzpomenu, nevidím přes slzy. Ale vím, že už to nebude dlouho trvat. Cítím, že konec už je velmi blízko …
Nevím, zda už to všechno skončilo, ale ještě cítím bolest, slyším přístroje, na které jsem napojená, tak jak je možné, že u mé postele sedí ON?! V jeho očích vidím slzy.
„Prosím, promiň, že jsem přišel až teď. Já nevěděl … Mělas mi to říct, lásko. Na mých citech by to nic nezměnilo. Já … řekl jsem to jednou a řeknu to znovu. Byl bych šťastný, kdybys chtěla být mou ženou. Ale pokud i teď řekneš ne, budu to respektovat. Nechci na tebe dělat nátlak a …“
„Ano.“ Vydechla jsem a z oka mi skanula osamělá slza.

S posledním výdechem tiše zaznělo její ano. Ano do věčnosti.

O Arcově úspěchu – Michal Dlouhý

Vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Plzni vrchní strážmistr Václav Otec vyprávěl o přínosu nového člena jejich stanice. V polovině roku 1929 se totiž stal vůdce služebního psa se svým svěřencem součástí systemizovaného stavu pátracích stanic. To znamenalo, že strážmistr František Horák se svým služebním psem německým ovčákem Arco, který byl do té doby zařazen na četnické stanici Plzeň a byl pátračce k dispozici pouze dle jejich potřeb, se stal jeho třetím podřízeným.

V úterý 12. listopadu 1929 časně ráno byla plzeňská pátračka vyžádána četnickou stanicí Červené Poříčí v politickém okrese Přeštice o vyslání hlídky se služebním psem k případu vraždy rolníka Berky ve Vřeskovicích.

 

Arco se svým pánem

Po příjezdu motorového kola, v jehož přívěsném vozíku seděl strážmistr Horák se služebním psem Arcem, podal velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Václav Křepel veliteli hlídky pátračky vrchnímu strážmistru Otcovi hlášení o dosud zjištěných okolnostech.

V domě č. 30 žil 77 roků starý majitel usedlosti Matěj Berka, i přes svůj vysoký věk starý mládenec. Jednalo se o bohatého místního rolníka. Usedlost se nachází přímo u hlavní silnice a jeho zeď je polorozbořena a z vrat zůstala pouze polovina. Spolu s majitelem žila ve společné domácnosti jeho sestra 67 roků stará vdova po rolníkovi Barbora Babková.

Právě jejím výslechem bylo zjištěno, co se vlastně stalo. V noci, když oba spali, se někdo pokoušel vniknout do světnice, v níž oba spali. Vyrazil nejprve skleněnou tabulku, otevřel si vnější okno a poté vyrazil tabulku vnitřního okna. Pachatel dělal takový hluk, že se Berka probudil. Vzal si do ruky nabitou pušku, kterou měl stále u své postele a šel k oknu zjistit, co se děje. Přitom zavolal: „Chlape copak tady chceš, já tě zastřelím!“. V tom okamžiku třeskla rána a rolník se skácel na zem a byl okamžitě mrtev. Na to ztropila v obci poplach a bylo přivoláno četnictvo.

Pouhou prohlídkou bylo zřejmé, že střela zasáhla hruď Matěje Berky. Přesto musela být k ohledání jeho těla vyžádána soudní komise od okresního soudu v nedalekých Přešticích.

Problémem ale bylo, že i přes veškerou snahu obou místních četníků byl dům stojící na hlavní ulici, v němž ke vraždě v noci došlo, navíc doslova obklopen srotivšími se obyvateli obce, a tudíž se nedalo předpokládat úspěšné použití služebního psa. Přesto strážmistr uvedl Arca u rozbitého okna na stopu neznámého pachatele.

Arco vedl svého pána doprovázeného místním strážmistrem přes dvůr do zahrady a poté okolo rybníka za humna. Odtud přes okresní silnici a vrátil se zpět do obce. Zda stopu ztratil. A poté, co stopu opět navětřil, šel Arco do domku ve Vřeskovicíh, který obývá rodina Štychových. Doma byla pouze žena ve vysokém stupni těhotenství s jedním dítětem. Na dotaz četníků udala, že její manžel Jaroslav Štych není doma a že brzy ráno odejel vlakem do práce ve Škodových závodech v Plzni.

Soudní komise zkonstatovala smrt zastřelením do hrudi z bezprostřední blízkosti. Následně provedená pitva prokázala, že střela, která se nacházela v těle zasáhla rolníka přímo do srdce a jeho smrt nastala téměř okamžitě.

Motorové pátrací stanice odejelo do Plzně, kde byl ve Škodových závodech Jaroslav Štych zadržen a odvezen zpět do Vřeskovic. To, že by měl účast na vraždě rolníka Berky rozhodně popíral.

Štych byl 28 roků starý tesařský dělník a při výslechu vedeném za účasti obecního starosty vrchními strážmistry Otcem a Křepelem se stále více zaplétal do svých odpovědí. Nejprve tvrdil, že u rolníka Berky nikdy nebyl a že s ním mluvil ještě jako dítě. Přitom bylo sestrou zavražděného sděleno, že na jaře byl Štych u Berky a žádal o půjčku 300 Kč, kterou však nedostal.

Dobře znal jeho obydlí, a dokonce věděl i to, že má vkladní knížky. Na mrtvolu Matěje Berky se přitom ani nechtěl podívat. Domovní prohlídka bytu Štychových, jejímž cílem bylo nalezení vražedné zbraně, však zůstala bezvýsledná. Dalo se předpokládat, že zbraň odhodil cestou z místa činu za obcí do rybníka, okolo něhož podle Arcem vypracované stopy šel.

Vzhledem k tomu, že proti němu svědčily závažné okolnosti, byl zatčen a dodán do vazby u krajského soudu v Plzni.

Zavražděný byl velmi zámožný, měl na 80 strychů polí a tři vkladní knížky, na nichž měl celkem uloženo dvěstě tisíc Kč. Paradoxem bylo, že doma měl na hotovosti pouze 10 korun.

Další zajímavostí bylo, že Štych, když šel z domova okolo 4. hodiny ranní na vlak do práce, šel okolo Berkova domu, u něhož již bylo shromážděno plno lidí. Tvrdil, že se o rolníkově vraždě se dozvěděl až na nádraží od svého strýce a švagra. Oba však popřeli, že by s ním o vraždě vůbec mluvili.  

Následujícího dne byl po vypuštění rybníka na jeho dně nalezen zcela zachovalý revolver, z něhož byla vystřelena jedna rána. Střely byly naprosto shodné s tou, která byly při pitvě vyjmuta z těla zavražděného.

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.