„Kdo by měl přednášet v Parlamentu ČR k výročí Masarykova narození?“ zeptal se mne před několika lety ThDr. Jiří Vaníček na jedné ze schůzí Kulturní komise Církve československé husitské. Navrhla jsem vynikajícího filosofa, publicistu a politologa Erazima Koháka. Znala jsem ho z osobních setkání, například na oslavě pětasedmdesátin prof. Ladislava Hejdánka a prof. Jakuba Trojana na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na přednáškách Koháka jsem zažila ukázky jeho kritického myšlení, které bylo zároveň spojeno s velkorysostí a laskavostí. Jako bohemistka a člověk, který má od dětství úctu k mateřštině, musím vyslovit svůj obdiv nad češtinou pana profesora, jenž přitom musel s rodiči odejít do emigrace v necelých patnácti letech, krátce po „Vítězném únoru“.
Náš první prezident filosof, T. G. Masaryk, podle Kohákova názoru už jako vysokoškolský profesor přispěl k tvárnění nové české národní totožnosti. Masarykův návrat v čele československých legií představoval opravdu mohutný triumf. Jeho celoživotním dílem však mohlo být spíš to, že se mu podařilo vybudovat novodobý národ a vychovat nový československý stát k demokracii. To nebylo vůbec jednoduché. A tak zachoval Československo jako ostrůvek západní demokracie mezi fašizujícími nástupnickými státy až do Mnichovské dohody. Do své smrti zůstal Masaryk ztělesněním všeho, co bylo dobré a čisté na naší republice. Ta Masaryka přežila jen o jeden rok, ale státníkova památka přetrvala jako symbol druhého boje za svobodu – a ještě za československého jara.
Erazim Kohák ve svých přednáškách a dále ve své knize Domov a dálava analyzuje kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Pro něj osobně nastolil otázku „smyslu“ pobyt v exilu. Píše: „Chtěl jsem spojit svůj úděl s údělem českého společenství poutníků dějinami (…) Co to vůbec znamená být Čech? Má to ještě nějaký smysl? (…) S tou otázkou se potýkám celý život. Když jsem se začal z převeliké dálky v čase i prostoru seznamovat s českou filosofií, uvědomil jsem si, že v tom nejsem zdaleka sám. Potýkal se s ní první velký filosof našeho novověku, T. G. Masaryk, a nejen ve své České otázce a Světové revoluci, nýbrž ve všem svém myšlení i konání. Zabýval se jí jeho učedník Emanuel Rádl. Jan Patočka, náš druhý velký filosof, se na ni soustředil ve sbírce esejů O smysl dneška.“
Akademika Koháka po návratu do České republiky v první řadě zajímala stěžejní otázka, týkající se naší kulturní totožnosti ve věku pokročilé ekonomizace našich životů. Je vděčný všem, kteří chodili týden co týden na jeho přednášky a konzultace a přesvědčili ho svým zájmem i svou kritikou, že „společenství poutníků, kterým mi je můj národ, se nerozplynulo beze zbytku v kyselinové lázni spotřebního blahobytu“.
V předmluvě své knihy Domov a dálava pan profesor napsal: „Stále je třeba děkovat. Leč není stěžejní motivací života sub specie aeterni právě vděčnost za všechno, co jsme darem obdrželi, spolu s onou činnou radostí, že dary života můžeme dávat dál? Masaryk tomu říkal starosvětsky láska k bližnímu. Mne osobně lepší motivace nenapadá.“
Kdo by neznal herce Jindřicha Plachtu (původním jménem Jindřich Šolle), který se narodil 1. července 1899 v Plzni. Mnohým filmům, v nichž ztvárnil ať už epizodní, či hlavní role, je sice už přes osmdesát let, ale i v dnešní době patří mezi divácky oblíbené – a mnohdy právě díky hereckému umění Jindřicha Plachty. Jeho cesta na divadelní prkna a před kameru však nebyla přímočará. Tatínek si přál, aby se stal úředníkem, a proto studoval plzeňskou obchodní akademii. „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ tvrdil prý a už během studií potají vystupoval v plzeňském divadle. Po první světové válce začínal svou hereckou kariéru v Praze v legendárním kabaretu Červená sedma jako nápověda. Pak začal sám v kabaretech a malých divadlech, které v Praze houfně vznikaly, vystupovat. V jednom z nich si jeho hereckého projevu všiml král českých komiků Vlasta Burian a nabídl mu hostování a později i angažmá ve svém divadle, kde mu měl hrát tzv. nahrávače. Plachta si však rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci Plachta vyřešil svým odchodem. Vystupoval pak v několika angažmá, hrál i v Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Několikrát dostal také nabídku stát se členem Národního divadla, ale pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání ji dlouho odmítal. Až v letech 1948 - 1949 v Národním jednu sezonu účinkoval. Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se však plně projevily až po nástupu zvukového filmu. Neuvěřitelně vynikal i v epizodních rolích. Uměl na sebe strhnout pozornost a často zastínil i hlavního představitele. Diváky okouzloval svou plachostí, dojemnou směšností, lidskostí, smyslem pro spravedlnost. Dokázal precizně ztvárnit humornou postavu, ale i roli vážného charakteru. Ve 30. letech náležel mezi šestici nejslavnějších filmových hvězd, kam patřili František Smolík, Hugo Haas, Antonie Nedošínská, Lída Baarová, Adina Mandlová a on. „Byl vzácný člověk. Prototyp vlídnosti a upřímnosti. V jeho plaché prostotě byla jeho velikost,“ vyjadřovali se o něm kolegové. „Chodil hodně mezi lidi. Upřímně se o ně zajímal. Svou bezprostředností si je snadno získával,“ čtu v knize Pavla Taussiga Cesta do hlubin hercovy duše. „Měl zvláštní dar,“ vzpomíná na něj František Filipovský. „Dovedl se i v nesympatické postavě přiblížit svým herectvím divákovi, aniž ubral postavě její záporné rysy. Takový byl jeho Hippodromos v Oslu a stínu, takový byl jeho notář Vittorio Bartolus v Nebi na zemi. Měl jsem ho rád. Kdo znal Jindřicha Plachtu, nemohl jinak.“ Jindřich Plachta byl velice populární. Měl velmi vyhraněné sociální cítění. Nezapřel v sobě velkého rusofila. Když byl ještě chlapec, dostal jeho otec práci v ruském Bachmutu, kde pracoval na výstavbě lihovaru. Plachta zde chodil do ruské školy a k ruskému národu hodně přilnul. Spřátelil se se spisovatelem a režisérem Vladislavem Vančurou, jedním z prvních českých intelektuálů, kteří vstoupili do KSČ. Později stranu opustil, ale levicového smýšlení se nevzdal. Jako první režisér objevil v Plachtovi úžasnou schopnost hrát ve vážnějších polohách. Takovou dramatickou postavu mu nabídl hned ve svém prvním filmu Před maturitou. Společně jezdili na výlety a na dovolené, Plachta Vančuru navštěvoval na Zbraslavi, kde bydlel. Z jejich setkání existuje řada fotografií. Oba se během okupace zapojili do odboje. Vladislava Vančuru při represích v období heydrichiády nacisté zatkli a na Kobyliské střelnici v Praze popravili. Jindřich Plachta se konce války dočkal, ale mnohokrát byl také v ohrožení života. Například při ukrývání člena ilegálního ÚV KSČ Jana Ziky ve svém bytě. Když do domu vrhlo gestapo, stihl ho zastlat peřinami a sám v posteli předstíral, že onemocněl infekční chorobou, aby Němce odradil od domovní prohlídky. Později Ziku převedl přes celou Prahu plnou ozbrojených německých hlídek do bezpečnějšího úkrytu. Zásadně odmítal účinkování v programech oslavujících Velkoněmeckou říši. Aby nemusel vystupovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, šel raději do nemocnice a nechal si operovat slepé střevo, aniž to v tu chvíli bylo nutné. Lékař profesor Bedřich Placák později vzpomínal, co Plachta tehdy řekl: „Rozhodl jsem se raději zemřít, než cokoli udělat tam pro ty svině.“ Na rozdíl od jiných rovněž odmítl hrát v německých filmech. Šikovně vykličkoval s tím, že by se okupantům nelíbil jeho pseudonym Heinrich von Leintuch. Ten získal už za školních let. Spolužáci na něj volávali „plachto“, když na jeho vysokém hubeném těle vlála volná pelerína, kterou mu ušila maminka. „Je s podivem, že si zrovna Jindřich Plachta vybral hereckou profesi,“ píše o něm filmový historik Pavel Taussig. „Byl totiž neuvěřitelně neprůbojný, až trémista. To se projevovalo i v jeho psaní. Měl prokazatelně velký literární talent – psal například fejetony, známá je jeho kniha Pučálkovic Amina. Mnohé jeho texty ovšem nikdy nevyšly, protože Plachta na poslední chvíli řekl, že je ještě musí upravit, dodělat. A už to neudělal.“ Po Jindřichu Plachtovi tu však zůstaly nezapomenutelné herecké výkony v dlouhé řadě filmů. Většina jeho rolí diváky oslovuje dodnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše, nejtypičtější Plachtova role. Skvělý je i film Karel a já, kde mluví s nemocným koněm a scénu dokázal vygradovat do úžasné podívané, či film Nebe a dudy. V něm povýšil dva malé chlapce na rovnocenné partnery a dokázal, že mnohé role korespondují s jeho životem. Jindřich Plachta ztvárnil na stříbrném plátně více než osmdesát postav. Zemřel v Praze ve věku padesáti dvou let. Dne 6. listopadu 1951 odešel výjimečný člověk – plachý herec se statečným srdcem.
Před sto lety se dne 18. května 1920 narodil ve Wadowicích u Krakova v Polsku armádnímu důstojníkovi Karolu Wojtylovi a jeho ženě Emilii syn Karol Józef Wojtyla. Čekala ho životní cesta, která jej dovede k papežskému stolci. Papežem byl zvolen 16. října 1978. Po čtyřech stech padesáti pěti letech byl prvním neitalským papežem, ale i prvním Slovanem, prvním knězem z východního bloku. Přijal jméno Jan Pavel II. Byl nejdéle úřadující hlavou katolické církve dvacátého století a třetím nejdéle sloužícím papežem všech dob. Ihned po zvolení začal podnikat apoštolské cesty po celém světě. Za svůj pontifikát vykonal celkem sto čtyři zahraniční návštěvy. Do naší země zavítal v 90. letech minulého století. Poprvé v dubnu 1990. Navštívil Prahu, Velehrad a Bratislavu. Jeho návštěva byla emotivní od chvíle, kdy vystoupil z letadla. Poklekl a políbil zemi. „Tento polibek papeže byl polibkem bratrství, pokoje a usmíření. Kéž pomůže zhojit jizvy minulosti a odstranit dávné stíny nedůvěry, které kdy v minulosti ležely mezi Čechami a Římem,“ zvolal. Znovu k nám přijel o pět let později a podíval se do Prahy a Olomouce. Zde svatořečil zakladatelku klášterů a špitálů, ochránkyni chudých a rodinného života Zdislavu z Lemberka a také Jana Sarkandra, který byl v roce 1690 v Olomouci umučen. Na Svatém Kopečku se setkal s mládeží Olomoucké a Pražské arcidiecéze. Potřetí dorazil do Česka v roce 1997. Kromě Prahy se podíval také do Hradce Králové. Důvodem třetí návštěvy v naší vlasti se stalo tisící výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha. Hlavu katolické církve, papeže Jana Pavla II., svět znal jako obhájce práv slabých a utiskovaných. Přesto na něj 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí spáchal Turek Ali Agca atentát. Papeže zasáhly čtyři střely, ale z těžkého zranění se zotavil. Atentátníkovi útok odpustil a přimluvil se za jeho propuštění z vězení. Papež Pavel II. zemřel 2. dubna 2005 ve věku dvaaosmdesáti let. Když odcházel z tohoto světa, pokoj prý osvětloval pouze svit hromnice, kterou sám požehnal při slavnosti Uvedení Páně do chrámu. Svatopetrské náměstí a přilehlé ulice se naplňovaly davy lidí a stále jich přibývalo. Jejich volání „Viva il Papa!“ se neslo do okna Apoštolského paláce.
Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen. Za svatého byl prohlášen ve Vatikánu 27. dubna 2014 o druhé neděli velikonoční, kterou právě Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství.
Psal se rok 1942 a režisér Otakar Vávra natáčel v hostivařských ateliérech film Přijdu hned. Do role hubaté domovnice Koubkové obsadil Annu Letenskou, nejvýraznější komickou herečkou té doby. Měla nevídaný talent, velký smysl pro humor a také zlaté srdce, neboť prý byla vždy připravena každému pomoci. Kolegové, kteří oceňovali její přátelskou povahu, ji nazývali báječným, radostným člověkem. Ale tentokrát se smála pouze před kamerou. Otakar Vávra na stránkách memoárové knihy Moje filmové století vzpomínal: „Viděl jsem paní Letenskou, jak sedí za kulisami, s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže. Když byla připravena další scéna, vstala a šla před kameru výborně zahrát svou komickou roli. Potom si zase sedla za kulisy a tiše čekala na následující záběr.“ Jejího manžela ing. arch. Vladislava Čalouna zatklo gestapo. V noci na 15. července poskytli ve svém bytě azyl Františce Lyčkové, manželce MUDr. Břetislava Lyčky, zapojeného do odbojové skupiny JINDRA. Lékař pečoval o Jozefa Gabčíka, člena výsadku Anthropoid, pověřeného spácháním atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Gabčík si při seskoku zhmoždil nohu a doktor Lyčka se ho ujal. Ošetřil i druhého parašutistu, Jana Kubiše, kterého při atentátu 27. května 1942 zranila v obličeji střepina z vržené bomby. Peklo, které po atentátu v zemi Němci rozpoutali, připravilo o život mnoho lidí. Každého, kdo parašutisty z Anglie ukrýval nebo jim jakkoli pomáhal a Němci ho dopadli, čekala smrt. To byl osud i manželů Lyčkových a později i manžela Anny Letenské. Také ona byla předvolaná do Petschkova paláce. Obávala se, že se z výslechu už nevrátí a její zatčení ohrozí další práce na filmu. Ale Miloš Havel, majitel Lucernafilmu a producent filmu, za ni intervenoval u Martina Wolfa, šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora. Docílil toho, že Němci nechali Annu Letenskou dokončit natáčení – aby jako producent neztratil vynaložené peníze. Závěrečná klapka padla 2. září 1942. Pak Annu Letenskou gestapo zatklo a pod vězeňským číslem 110124 skončila ve věznici gestapa v Praze na Pankráci. Za dva dny byla přemístěna do Malé pevnosti v Terezíně a následně do koncentračního tábora Mauthausen.
Koncem roku 1942, na první svátek vánoční, měla v pražském kině Palác Lucerna premiéru komedie režiséra Otakara Vávry Přijdu hned. Podle zpráv z dobového tisku se diváci dobře bavili. Snad nikdo v sále netušil, že představitelka skvěle zvládnuté role energické domovnice Koubkové, populární filmová a divadelní herečka Anna Letenská, která se narodila 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně v herecké rodině Marie a Oldřicha Svobodových, již dva měsíce nežije. Podle úmrtního oznámení z Mauthausenu byla popravena 24. října 1942 v 10.56 hodin. Název filmu Přijdu hned byl vlastně více než paradoxní.
Dnes tuto vynikající herečku a statečnou ženu, ale také její tragický osud, připomíná busta ve foyeru Vinohradského divadla v Praze a kousek odtud i ulice Anny Letenské.
Nejslavnější český náčelník indiánů, spisovatel, etnograf a cestovatel Dr. Miloslav Stingl, v pondělí 11. května zemřel po dlouhé nemoci ve věku 89 let. Informoval o tom ve středu agenturu ČTK jeho syn Tomáš Stingl. Rozloučení s jedním z nejvydávanějších českých autorů v zahraničí se uskuteční s ohledem na restriktivní opatření v době koronaviru a na přání pozůstalých v užším rodinném kruhu. Náš redaktor Vladimír Rogl zavzpomíná dvacetlet starým rozhovorem s Dr. Miloslavem Stinglem.
Alexandra Hejlová – art director
Kdo z nás by někdy nezatoužil po dálkách neznámých ostrovů plných dobrodružství a exotiky, navštívit Eskymáky, Indiány či Papuánce? Cestovatel, etnograf a spisovatel Dr. Miloslav Stingl tyto své klukovské sny uskutečnil.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete cestovatelem?
To je strašně dávná historie. Ocituji zde svého oblíbeného autora Malého prince Antoine de Saint Exupéryho, který řekl, že vše co má, pochází z dětství. Už jako devítiletý kluk jsem opravdu chtěl cestovat, ale protože tehdy byla i cesta k babičce na Šumavu velké dobrodružství, tak jsem si takové cesty plánoval alespoň ve svých představách a dokonce jsem si udělal i podrobný plán cesty kolem světa. A z jakési touhy po ztraceném dětství jsem po mnoha letech jednu ze svých čtrnácti cest kolem světa vykonal přesně podle takto vytýčené trasy. Také jsem si namaloval atlas se stopadesáti mapami, velmi vyčerpávající a zeměpisně věrohodný.
Co vašim snům říkali rodiče?
Lásku k cestování, zeměpisu a poznávání světa u mne pěstovaly především knihy. Musím poděkovat rodičům, že se na mne nedívali jako na blázna a v této zálibě mne podporovali. Kupoval jsem veškeré cestopisy, které u nás vycházely a byly pro mne finančně dostupné. Velmi pečlivě jsem je studoval a z jedné takové knížky jsem si vypisoval slova maorského jazyka, což je jazyk, kterým se mluví na Novém Zélandu. Představte si, že po dvaceti letech jsem tento slovníček, který obsahoval asi stopadesát slov, použil.
Nabývaly vaše sny konkretnější podoby v době studií?
Bez učení není mistra a proto už na gymnáziu jsem se jako samouk naučil několik světových jazyků, kterých jsem po matuře ovládal šest. Na vysoké škole jsem studoval etnologii – to je studium cizích národů a jejich kultur – ale předtím jsem vystudoval mezinárodní právo.
Na co jste se specializoval?
Specializoval jsem se na americké indiány a obyvatelstvo Oceánie. studie jsem ukončil disertační prací o jihoamerických indiánech – Arokánech. O těch jsem napsal i první knížku pro děti. Když jsem byl přijat do Akademie věd, zabýval jsem se tam mimoevropskými národy.
O čem jste psal nejčastěji a nejraději?
Především o těch oblastech světa a národech, které mne zajímaly. Nejrozsáhlejší práci jsem nazval Země, národy, lidé a kultury Oceánie. Má čtyři díly – Očarovaná Havaj – o severní Polynézii, Poslední ráj – o jižní Polynézii, Ostrovy lidojedů – o Melanézii a Neznámou Mikronézii. Napsal jsem hodně knížek o indiánech a starých indiánských kulturách. Patří k nim Synové Slunce o říši Inků, Uctívači hvězd o ztracených peruánských kulturách nebo Za poklady Mayských měst. Patří sem i knížky Indiáni bez tomahavků, Siouxové bojují dál, Války Rudého muže nebo Indiánský oheň. K indiánům jsem jezdil často a jeden indiánský kmen mne zvolil svým náčelníkem a dal mi i válečné jméno – Okima – což znamená muž který vede. K tomu jsem dostal i jmenovací dekret na bisonní kůži a náčelnickou čelenku. Teď už neuvádím název kmene, protože se našlo hodně „cestovatelů“, kteří toužili po pozvání právě k tomuto kmeni. Psal jsem ale i o jiných částech světa a napsal jsem například knížku Černí bohové Ameriky, která je o pramenech černošských kultur a příchodu Afričanů do jižní Ameriky.
Spočítal jste někdy knihy, které jste napsal?
Je jich přes třicet, ale některé vyšly pouze v cizině. Postupem času moje knihy vyšly v jedenatřiceti jazycích, ve dvěstětřiceti vydáních a v nákladu šestnáct milionů výtisků. Když jsme u této statistiky, zmíním se i o tom, že kromě psaní také samozřejmě fotografuji a rozsáhle natáčím. Během svých cest jsem pořídil třicet tisíc minut materiálu ze sto zemí světa.
To je pět set hodin promítání. Kolik těch zemí jste navštívil?
Jestli dobře počítám, tak to bylo asi stopadesát států na všech kontinentech.
A vaše první cesta?
První velká cesta, nepočítám-li Jugoslávii, směřovala do Číny. Pokud se týká indiánů, tak nejdříve jsem navštívil indiány v Mexickým a dlouho pobýval na hranicích Guatemaly v pralesích, kde existují zbytky Mayských měst. O rok později jsem se věnoval Eskymákům v Kanadské Arktidě. Těmito cestami a bádáním jsem se snažil dokázat, že tyto kultury jsou stejně hodnotné jako naše a že stojí za pozornost. Dokládá to právě jejich umění, proto jsem psal o umění těchto exotických národů. Tyto knížky jsou svým rozsahem tak velké a nákladné, že většinou vyšly jenom cizojazyčně. K severoamerickým, jihoamerickým, ale i středoamerickým indiánům jsem se vrátil ještě třicetkrát.
Neuvažoval jste někdy o emigraci?
V zahraničí jsem pobyl celkem asi dvacetpět roků, ta nejdelší cesta trvala celé tři roky. Nikdy jsem neemigroval, protože jsem se vždycky považoval za českého cestovatele a badatele.
U kterých národů, kromě indiánů, jste byl nejdéle?
Často jsem se vracel k Papuáncům na Novou Guineu, kteří v době mé první cesty ještě žili na kulturní úrovni doby kamenné a dožíval tam i kanibalismus. Tam jsem se vracel třicetpět let. Když tak dlouho někam jezdíte, získáte řadu zkušeností, ale také o těch lidech mnoho víte a máte mezi těmi jednoduchými lidmi i spoustu přátel. Kdybych si měl vybrat, kam bych se chtěl ještě vrátit, určitě bych jel k indiánům a na Novou Guineu. Mnoho času jsem strávil v Polynézii, na Velikonočním ostrově, na Havaji i v Pearl Harboru a dalo by se o tom vyprávět celé hodiny.
Čím cestujete nejraději. ?
Nejraději cestuji kupodivu lodí. Jednak proto, že mám lodě rád a vyhovuje to i mým romantickým a nostalgickým představám. Jsou zde ale i praktické důvody. Za tak náročné technické vybavení jako kamery nebo stativy se v letadle draze platí. Kdežto na lodi to dám do kajuty. Navíc, loď jede poměrně pomalu a mohu psát. Jednou jsem cestou z Evropy do Austrálie napsal celou knížku.
Co poradíte klukům či dívkám, kteří by chtěli jít ve vašich stopách?
Mnoho dopisů od dětí začíná: „vážený pane cestovateli, já bych s Vámi jel autem mezi domorodce, ničeho se nebojím a všechno dokážu.“ Fyzická zdatnost a pevné zdraví je nutné, ale člověk musí umět jazyky, musí být vytrvalý, psychicky pohodový a vysoce tolerantní vůči partnerovi se kterým cestuje, protože v extremních podmínkách to ani jinak nejde. Devadesát procent všeho se dělá vlastně už doma a vlastní cesta je až realizací tohoto plánu. Nerad to říkám, protože to je rada jak od Komenského, ale především je nutné se moc a moc učit, protože bez toho to nejde. Má-li výsledkem cesty být získávání nových poznatků, nemůžu sebrat bágl a druhý den jet do střední Afriky.
„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.“
Kdo by neznal nejslavnější Máchovo dílo? Kdo by neznal největšího českého básníka, který báseň Máj od podzimu 1834 do jara roku 1836 napsal zřejmě v domě na Karlově náměstí, kde měli Máchovi rodiče krupařství a skromný byt. „Karel Hynek Mácha vstoupil, či spíš vtrhnul do české literatury z daleké budoucnosti,“ tvrdí o něm básník Jiří Žáček. „Je stále moderní způsobem metaforického myšlení, ale i vášnivostí. A také svobodomyslností. Mácha se jako básník dokázal vymanit z drobné každodenní práce, která byla nejspíš důležitá pro úspěšné dovršení národního obrození, ale básníkům svazovala křídla.“ Syn mlynářského pomocníka, který ve svém díle vytvořil základy moderního českého jazyka, je považován za nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie. Miloval přírodu, cestování, hrál divadlo. První báseň uveřejnil, když mu bylo jednadvacet let. Třebaže o pouhých pět let později – ve svých dvaceti šesti letech – zemřel, stal se národním symbolem. Přispěly k tomu i pohnuté osudy Československa v závěru třicátých let 20. století. Aby český básník a vlastenec nezůstal po Mnichově pohřben v nacisty zabraných Litoměřicích, jeho ostatky byly v květnu 1939 uloženy na vyšehradském hřbitově v Praze. Pohřeb se stal masovou manifestací proti nacismu. Účastnil se ho nejen desetitisícový dav, ale díky rozhlasu, který vysílal pohřeb v přímém přenosu, i lidé z celé země. Na Petříně, z jehož vrchu pronášela už bájná kněžna Libuše slova o slavném městě, stojí socha Karla Hynka Máchy od Josefa Myslbeka. Stala se jakýmsi symbolem mládí a zamilovaných. Schází se tu každoročně první květnový den, kdy se podle tradice mají lidé políbit pod rozkvetlým stromem. A těch je v květnu na Petříně požehnaně. Snad sem mladé lidi láká i studánka Petřínka, napájená pramenem s léčivými a afrodisiakálními účinky. U Máchovy sochy si však pokaždé vzpomenou na českého básníka – bouřliváka a jeho slavný Máj, ve kterém horoucně sděluje, že bez konce láska je. Vyjadřuje zde také vztah k rodné zemi, který ústy Viléma posílá pozdrav po ubíhajících oblacích: „… tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou tu zemi, zemi jedinou!“
Teprve jedna dvaceti letý zpěvák Shawn Mendes vyprodává už pět let koncertní haly po celém světě a založil vlastní nadaci. Je jedním ze zahraničních zpěváků, kterému přes několik desítek milionů fanoušků zůstala ta nejdůležitější vlastnost a to je pokora a láska k jeho příznivcům, které opravdu a viditelně miluje. Ze svých vydělaných peněz se snaží pomoci i ostatním, a tak věnoval 175 tisíc dolarů na boj proti aktuální situaci koronaviru.
Zpěvák je, dá se říct, od přírody velmi talentovaný. Perfektně ovládá hru na kytaru a dokonce i na klavír. Většinu svých textů skládá sám, a tak si můžou fanoušci prostřednictví jeho hudby vyslechnout jeho problémy nebo pocity, ze kterých se chce vyzpívat a sdělit je světu. Za pouhých pět let své kariéry se mu podařilo vydat už tři úspěšná alba.
Když ovšem začne zpívat, jeho příjemný a kouzelný hlas si každý zamiluje, protože je velice příjemný na poslech. Nemá problém se se s kýmkoliv a kdekoliv vyfotit a věnovat mu autogram. Zpěvák je navíc velice atraktivní a pohledný. Je vysoký svalnatý, hnědovlasý a skoro každá dívka mu neodolá a podlehne. Shawn je také velice upřímný, a tak se můžete ve spoustu rozhovorech na YouTube, dozvědět informace od jeho rodiny až po jeho sexuální život.
Na jeho vyprodaných koncertech se publikum hýbe do hudby a šťastně „vyřvává“ texty jeho písní. Někteří jedinci dokonce pláčou radostí z toho, že svého nadaného idola spatřili, naživo. Na koncertech s fanoušky komunikuje a snaží se je zapojovat, aby si koncerty užili na sto procent.
Zpěvák nemyslí jen na sebe, ale i na životy lidí, kteří ho nemají lehké. Založil nadaci s názvem Shawn Mendes Foundnation, která přispívá na zdravotní péči, vzdělání, boj proti šikaně, lidským právům a mnoho dalších. Navíc má každý z fanoušků možnost navrhnout další oblast, na kterou by se mohlo přispět.
Touží po tom inspirovat své publikum k tomu, že každý má svůj hlas a může mít svůj vlastní názor. Chce, aby se jeho fanoušci dozvěděli o příčinách, které se dějí a případně na ně přispěli klidně i menší částkou.
Nepomáhá jen na tyto zásadní věci, ale snaží se na své sociální sítě sdílet i neznámé umělce, aby jim pomohl se světově zviditelnit. Je také velkým milovníkem dětí, které chodí navštěvovat i do nemocnic a dětských domovů, kde jim splní jedno velké přání a to setkat se se svým idolem.
V jednou dokonce prozradil, že by klidně rád chodil s některou ze svých fanynek, když se ho reportérka zeptala, jestli by to nebylo divné, prozradil, že možná jen dva tři dny, takže každá dívka má u zpěváka šanci.
K jeho nejznámějším hitům, které hrají v radiích několikrát denně a zná je skoro každý, ale možná nezná jméno jejich interpreta patří There’s nothing holding me back, Mercy, In my Blood a spousty dalších.
Autor: Natálie Šámalová, studentka Mezinárodní konzervatoře Praha, obor média
Facebook S. Mendese
Když jsme někdy koncem devadesátých let s fotografem Štěpánem Luťanským navštívili paní Evu Pilarovou v jejím Břevnovském bytě, hned ve dveřích nás přivítal velký kocour zvláštní krémové barvy. Čistokrevný britský kocour Lord nás oba očichal a milostivě dovolil vstoupit. Pak vyskočil na skříňku a moudře sledoval náš rozhovor i práci našeho dvorního fotografa. Na závěr naší návštěvy nám pak několikanásobná zlatá slavice prozradila, že se v nejbližších dnech chystá strávit svou dovolenou se svým manželem Janem Kolomazníkem na své chalupě, kde si nejlépe odpočine.
Jak dlouho na chalupě budete? Celé prázdniny?
Bohužel, mi to nikdy nevyjde na celé léto, protože i v létě jsou koncerty a také televize, tak jsem na střídačku chvíli v Praze a chvíli v chaloupce. Jestli ale předpokládáte, že jsem typická chalupářka, pak vás musím zklamat. Já i na chalupě odpočívám tak, že neustále něco dělám, protože pro mne by byl největší trest nicnedělání. Dokonce i při opalování se třeba učím nebo si připravuju povídání do rozhlasového pořadu Dobré jitro. Nebo vymýšlím čím vylepšit svůj koncertní program. Ani na chalupě nevynechám nikdy televizi, kromě televizních novin přece musím sledovat, co se děje s hrdiny mých oblíbených televizních seriálů. Noviny čtu také pravidelně – i ty vaše!
Předpokládám, že s Vámi kromě manžela bude i kocour. Jak snáší Váš Lord pobyt na chalupě?
Nejdříve je třeba objasnit situaci. Nemůžeme především říct, že my máme kocoura, ale jisté je, že kocour má nás. Jsme ochotni k vůli němu hodit po čtyřech, mluvit neskutečně pitomým rozmazleným přízvukem a náš mazaný kocourek se nám za to odměňuje náklonností, kterou rovným dílem rozděluje mezi manžela a mě. Obdobné je to rovněž s chalupou, protože mně spíš připadá, že kocour na chalupu bere nás. Hned na po prve, když se s chalupou seznámil a všechno si řádně očichal, zatvářil se spokojeně a dal nám najevo, že tam bude trpět i nás. Dokonce nám dovolí občas narušit své výsostné teritorium – pec.
Dohlíží na myši ?
Dá se to snad tak říci. Náš kocourek na chalupě zjistil, že v síni, na půdě nebo v kůlně se objeví občas myška. Dokáže ji bleskově ulovit, někdy, když mu přece jen uteče, sedí dlouhé hodiny před místem, kde se ukryla a trpělivě čeká, až se objeví. Vítězně pak přinese myš do pokoje, aby se s ní pochlubil. Nemá ale ton svědomí ji zakousnout. Zpravidla ji vítězoslavně položí na koberec a v tom okamžiku myš uteče. Pak loví kocour, můj muž i já. Když se nám ji podaří chytit, pustíme ji na svobodu. Kocour je tím nanejvýš znechucen, pohrdavě odkráčí a přestáváme pro něj existovat až do okamžiku, než dostane hlad. Jednou chytil myš a přišel se s ní pochlubit spícímu manželovi na pec. Ten se vyděsil a zařval. Kocour se urazil a myš si odnesl jinam. Ráno jsem se nestačila divit. Na polštáři vedle sebe spali svorně kocour Lord, Honza i myš. Než jsem si připravila fotoaparát, myš se vzbudila a utekla. Jak jsem už řekla, náš kocour žádnou myšku nezabije, on si s ní jenom hraje a tak tahleta nejspíš usnula na peci únavou.
Jsou tři, a tak mají nevýhodnou pozici. Když by se v dnešní situaci sešli, porušili by nařízení vlády – potkat se mohou jen dva. Proto jsou spolu v době karantény v kontaktu přes mail a vymýšlí, co dál. Na online vysílání by jich bylo v tuto chvíli moc, a tak dumají, jakou se dát cestou a potěšit své příznivce.
Co vzkazují fanouškům?
„Přejeme tímto všem hodně zdraví lásky a štěstí a prosíme, chraňte se i své blízké. Čím víc budeme opatrní a svědomití, tím dříve tento problém skončí.“
S láskou a úctou
Vaši Maxíci
Jak prožívá oblíbená kapela současnou situaci, jsme se zeptali jejího zpěváka, Pavla Vohnouta alia Kyklopa.
Pavle, jak zasáhla karanténa do vašeho běžného života?
„Musím říct, že to není vůbec legrace. Je to totální změna zajetého života. Zavřely se školy, tak mé patnáctileté dcery sedí doma, maximálně vylezou na zahradu a jen se učí. Berou celou situaci docela dobře a chápou, že je potřeba se navzájem chránit. U mě je to horší. Jako živitel rodiny jsem rázem přišel o dvě práce a to jak o hudební, tak o taxikařinu. Takže řeším, co dál a jak udržet alespoň minimální běh rodiny. Jsem v podstatě bez práce, ale to řeší více podnikatelů, ale i zaměstnanců. Chce to klid a doufat, že se pandemie brzy přežene a vše se vrátí k normálu.“
Jak ovlivnila situace kapelu Maxíci, co se týká koncertů, vystoupení? O kolik akcí jste takto přišli?
„Zatím jsme přišli asi o deset vystoupení, co měla proběhnout a nasmlouvané máme na celé jaro i léto, ale nikdo nevíme, jak to bude dlouho trvat. Stejným způsobem to mají všichni muzikanti a herci, tak musíme být trpěliví. Horší je, že všichni máme nějaké ty půjčky a není z čeho je umořovat. Doufám, že stát i banky v této chvíli budou seriózně řešit spojený problém nás všech, a to nejen pracovníků v kultuře, ale všech, kterých se to dotýká a pozastaví splátky tohoto celoplošného problému.“
Hodně hrajete na letních akcích. Projevuje se současná situace i na objednávkách na léto?
„Ano, máme nasmlouvaná vystoupení a s pořadateli akcí jsme se dohodli, že budeme řešit situaci operativně. Termíny jsme zachovali a teď se čeká, jak to dopadne. Zrušené akce jsou zatím do konce dubna, potom se uvidí.“
Když teď nemůžete vystupovat, jak trávíte čas?
„Jsem většinou doma a zajišťuji běh rodiny. Vařím, nakupuji, uklízím a pozoruji bedlivě situaci okolo koronaviru. Přemýšlel jsem nad tím, že bych začal jezdit a rozvážet jídlo lidem, kteří jsou nejspíš v karanténě, ale problém je, že nemám kvalitní ochranné pomůcky a bez toho se to dělat nedá. Ohrozil bych tak plno lidí. Jestli tyto kvalitní pomůcky seženu, asi tu práci vezmu nejen kvůli finanční situaci, ale abych byl nápomocen. Dokonce jsem uvažoval jít a pomoct přímo v nemocnicích k rukám lékařů a sester. Jsou to pro mě hrdinové, kteří denně nasazují své zdraví a životy, aby pomohli potřebným. Stejně jako prodavačky, popeláři a integrované složky včetně řidičů městské dopravy.“
Takže se momentálně rozhodujete?
„Ano. Zatím zvažuji a přemýšlím, kde bych se uplatnil, než skončí tento velký problém. Ale jak už jsem říkal, nemám zatím potřebné ochranné pomůcky. Zatím celá rodina používáme ušité roušky, který mi ušila moje kamarádka, výtvarnice Sandra Hejlová a je to naše jediná ochrana před koronavirem. Chtěl bych jí poděkovat touto cestou.“
Někteří umělci vysílají pro diváky online, plánujete něco takového?
„Ano, už to tak je, jenže nevysíláme online ale zavěšujeme na Facebook naše videoklipy, komunikujeme s fanoušky a dáváme tam teď s bratrem Kamilem Emanuelem Gottem pořad Kamarádi. Je to takové povídání ze života na téma, jako je tchyně nebo nevěra, manželství a jiné. Rádi bychom vysílali i online, ale museli bychom se sejít asi nejspíš ve studiu a tam vše technicky vymyslet. V tu chvíli je to minimálně šest lidí pohromadě a navíc všichni řeší své existenční problémy. Tak to zatím není na pořadu dne. Měli jsme jet točit do Dubné na TV Šlágr, ale to se taky odložilo, stejně jako točení TV na Slovensku.“
Jste spolu jako kapela v kontaktu a jak?
„S týmem okolo skupiny Maxíci jsme v kontaktu telefonicky a přes internet, denně si píšeme a voláme a řešíme, co a jak. Vymýšlíme, co udělat, aby to mělo nějaký význam a posun směrem k našim fanouškům. Jak je povzbudit a obveselit, jak jim pomoc a hlavně, jak je informovat dál o dění a situaci . Jak apelovat na to, aby byli svědomití a nebrali situaci na lehkou váhu.“
Když je teď čas, chystáte nějaké nové projekty?
„Připravujeme se zpěvákem a našim kamarádem Jindřichem Krausem píseň Takový schody do nebe. Bude to duet a hudebně zpracovaný tak, jak nás lidé znají. V podstatě jen čekáme na dobu, kdy se sejdeme ve studiu a tam to nazpíváme. Takto budeme připravovat i další duety. Něco jsme už natočili s Věrou Patt, dvě písně od Ivety Bartošové a Petra Sepéšiho a jsou tam další nápady, jako duet s Davidem Mattiolim nebo Leonou Šenkovou a dalšími. Takže nápady jsou, chuť taky, jen musíme společně porazit tento zákeřný vir, abychom se mohli opět vrátit do normálního života.“
Jiří Anderle – malíř, grafik, ilustrátor a po jistou dobu své umělecké kariéry také scénograf a pedagog – pokřtil začátkem prosince 2019 v pražském Radiocafé nové CD Zázraky na Hradčanech. Vzpomíná na pětadvacet let života prožitých ve stínu Pražského hradu na Novém Světě. Vrací se na místa, která důvěrně zná a zavzpomínal i na sousedy, co tu kdysi tvořili unikátní společenství. Jeho vzpomínky, které zaznamenal redaktor Českého rozhlasu Tomáš Černý a vydal Radioservis, jsou umocněny vypravěčským uměním Jiřího Anderleho. Vzpomíná například na dobrácké manžele Chabusovy, hluchého lampáře a jeho psa Karla, kopáče Foubíka, staromódní manžele Engelmüllerovy, tak jako zavzpomínal na stránkách knihy Láska za lásku na učitele, kováře, krejčího, ševce, holiče, poštmistra a také obecního bubeníka a policajta z Pavlíkova u Rakovníka, kde se v roce 1936 narodil. Vyprávění podle bohatých prožitků z dětství a životních zkušeností nejprve natočil Český rozhlas a po mimořádné posluchačské odezvě vyšlo i knižně. Když ke mně poprvé po rozhlasových vlnách doletěl podmanivý hlas Jiřího Anderleho, zrovna se rozpomínal na rodnou vesnici. Také ji dobře znám, protože i já se nedaleko narodila. S přimhouřenýma očima jsem poslouchala každé slovo, a tak mi ono vyprávění malovalo pod víčky konkrétní místa. „Pavlíkov obklopený věncem zahrad, chmelnic a polí, do kterých vedly cesty lemované dozrávajícím obilím a fialovými koukoly, modrýma očima chrp a krásou rudých vlčích máků, nad kterými poletovali pestrobarevní motýli,“ Jiří Anderle sugestivně popisoval své rodiště. „Cesty byly rozbrázděné hlubokými kolejemi od okovaných kol vozů, kde na prostředním vyvýšeném pruhu i po stranách cesty kvetl bílý a rudý jetel. Některé mířily k opuštěným samotám, k alejím vysokých topolů, k ovocným sadům, k bohatým chmelnicím, jiné končily na pasece v lese.“ Měla jsem pocit, jako bych po nich kráčela. „Po dalších cestách šlapali na kole, či pěkně po svých dělníci do rakovnických fabrik, či horníci do dolů RAKO a Jiří. Lidé po ní také tahali vozíky naložené vším, co chtěli prodat na rakovnickém trhu,“ Jiří Anderle vyprávěl dál. „Nejkrásnější byla ta pěšinka, co vedla nad ves k opuštěné jabloni.“ Zvláště tu překrásně popsal: „Krásnější pěšinu jsem neznal. Třebaže byla od slunce vyprahlá a plná kamení, o to více kvetla. Zlaté pantoflíčky, dojemně krásné jako krůpěj krve rudé slzičky Panny Marie, modré pomněnky, bílý lomikámen, nafialovělé zvonky, zlatavé kopretiny, jitrocel, omamně vonící mateřídouška, žluté kručinky, heřmánek, ale hlavně bledé svlačce, připomínající malou troubu gramofonu na kliku.“ Jako bych se po kraji rozhlížela s ním. „Na vrcholu cesty stála Boží muka. Tam jsem vždy postál a nemohl se vynadívat na pohled do dálky. Rakovník byl jako na dlani, obzor lemovaly modré Krušné hory, za pohořím Džbán vyčnívající špička Milešovky, na jihovýchodě se táhly křivoklátské lesy, na jihu kopce lemující Berounku a za nimi Brdy a na západě stoupaly k nebi kouře plzeňské Škodovky. Utrpení Krista mírnil zpívající skřivánek, který vždycky odněkud vyletěl, zazpíval a ztratil se v nízkém obilí nebo v oranici.“ Je patrné, že zde Jiří Anderle prožil šťastné dětství. Jenže to předčasně skončilo, sotva začal chodit do školy, když mu zemřel otec na tuberkulózu. Malý Jiřík zůstal sám s maminkou. „Díky osude, že jsi mi dopřál mít maminku se svatozáří tak dlouho…“ čtu v knize Láska za lásku. Dočkala se synových úspěchů. Byla na něj právem pyšná, třebaže si kdysi přála aby jí spravoval pojistky jako pan Pitner. Už v raném dětství se u Jiřího Anderleho začínal projevovat ojedinělý malířský talent. Na krabici od bot namaloval svůj první obrázek – podzim, děti u ohníčku, pasoucí se krávy a letící drak na těžkém nebi, a to byl první krůček na cestě k uskutečnění snu být malířem. Po dokončení školy Jiří Anderle pokračoval v prohlubování malířského talentu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté na Akademii výtvarného umění v Praze, kde studoval obor malířství a grafika u profesorů Antonína Pelce a Vladimíra Silovského. Po úspěšném ukončení studia začal pracovat jako kulisák v Černém divadle Jiřího Srnce . Netrvalo však dlouho, a stal se úspěšným mimem. Se souborem procestoval celý svět. Na své umělecké cestě, jak šel čas, byl asistentem profesorů Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře, vyučoval též na Letní akademii v Salcburku, stal se i tvůrcem rozhlasových pořadů Láska za lásku. Především byl pilným malířem. Měl na devadesát tři samostatných a dvě stovky skupinových výstav doma i v zahraničí. Je jediný český umělec, jehož grafické dílo je vystaveno v newyorském Metropolitním muzeu v jednom sále společně s Rembrandtem, Dürerem, Matissem a Picassem. Jeho díla jsou zastoupena v předních světových muzeích a galeriích – a teď i v Pavlíkově. Na počest slavného rodáka tu v přízemí obecního úřadu v roce 2006 zbudovali nádhernou galerii. Do malířova rodiště převezli část expozice z pražské Pelléovy vily, kde jedenáct let byla retrospektiva Anderlovy malířské tvorby umístěna spolu s jeho africkou sbírkou. V galerii v Pavlíkově Jiří Anderle oslavil před čtyřmi lety své kulaté jubileum – osmdesáté narozeniny. V tom čase o něm v mé knize Nezbedné toulky vyšla povídka a Jiří Anderle mě na výstavu pozval. Povídali jsme si spolu o jeho profesním i soukromém životě, rozpovídal se také o své tvorbě. Řekl mi: „Při malbě je má ruka vedena i podvědomými záchvěvy nedávných i dávno prožitých vjemů, které si v sobě ukládáme od dětství.“ Prohlížela jsem si v jeho doprovodu plátna a grafiky a viděla, že je to pravda, že jeho ruka vytváří krásu, která uchvátí oči i srdce. Ale najednou mi před tím dílem došlo, že i svými slovy maluje krásné barevné obrazy. Stejně tak jako kdysi spisovatel Jan Neruda vykreslil čtenářům Malou Stranu v knize Povídky malostranské, malíř Jiří Anderle svým barvitým vyprávěním zobrazil pražský Nový Svět a předtím svoji rodnou vesnici – Pavlíkov u Rakovníka.