V polovině devadesátých let jsem připravoval reportáž pro Dobrý večerník o restaurování soch. Byl jsem odkázán na sochaře a restaurátora Jana Vokálka, který mne pozval do svého domu v Senohrabech. Přiznám se, že od prvního okamžiku mne doslova okouzlila jeho zahrada se spoustou soch a zvláště terakotových obřích váz. S Mistrem jsme hovořili o restaurování těchto váz v zahradě Trojského zámku i o náročné obnově dvacítky historických kachlových kamen v Arcibiskupském paláci. V závěru našeho povídání mne vlídně pozvala paní domu na šálek kávy a já si všiml na klavíru fotografie půvabné mladé ženy s flétnou v ruce. Byla to dcera manželů Vokálkových Žofie, která už tehdy patřila jako flétnistka ke světovým špičkám. Ze Senohrab jsem se vracel se dvěma vstupenkami do Rudolfína a přiznám se, že mne koncert mladé flétnistky doslova okouzlil. V průběhu dalších více než dvaceti let jsem se s paní Žofií Vokálkovou několikrát sešel přestože stránky jejího diáře byly většinou beznadějně zaplněny.
Žofie Vokálková-Šrámková v Rudolfínu
Na Wikipedii si můžeme přečíst, že tato přední česká umělkyně v roce 1992 absolvovala Pražskou konzervatoř ve třídě prof. Františka Malotína, dále pak studovala ve Francii (prof.Ch.Lardé) a absolvovala mistrovské kurzy u Jamese Galwaye. A následuje celá řada prestižních ocenění na jejichž pouhé vyjmenování by nestačila celá stránka, ale za zmínku zcela určitě patří 1. cena v mezinárodní soutěži „Concertino Praga“ , 3. cena v mezinárodní soutěži vítězů evropských soutěží „Pacem in terris“ v Německu nebo „Cena hlavního města Prahy“ v mezinárodní soutěži „Pražské jaro“. V roce 2000 získala jako první Evropanka Special Prize v prestižní soutěži „Web Concert Hall Competition“ v New Yorku. Působila jako první flétnistka a solistka orchestrů Virtuosi di Praga a Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK. Jako první Evropanka získala ocenění v soutěži Web Concert Hall v New Yorku a v roce 2013 titul „Žena regionu Středočeského kraje“ za dlouhodobý přínos v oblasti kultury.
Přes veškerá ocenění však tato umělkyně zůstává milou a vstřícnou dámou, pečlivou maminkou dvou kluků i milující manželkou. Byl jsem mile překvapen, že ochotně odpovídala i na mé všetečné otázky.
Žofie Vokálková-Šrámková s Lubomírem Brabcem
Váš otec byl významný český sochař. Nechtěla jste jít v jeho stopách?
Je pravda, že jsem vyrůstala v uměleckém prostředí a díky tatínkovi jsem k výtvarnému umění měla opravdu velice blízko. Ráda jsem malovala a modelářská hlína patřila k mým nejoblíbenějším hračkám. Nedílnou součáatsí mého dětství však byla muzika. Maminka hrála výborně na klavír a tatínek byl velice nadšeným amatérským hudebníkem, který sám ve svých bezmála čtyřiceti letech začal chodit i do hudebky, protože ho to hodně bavilo. Na hodiny mne brával sebou a jako čtyřletá jsem dostala svou první zobcovou flétnu na kterou jsem pomalinku začala hrát. Pak už jsem si nedovedla představit, že bych dělala něco jiného než muziku, což nakonec vyústilo až ve studium na konzervatoři a její absolutorium u pana profesora Malotína.
Z toho lze usuzovat, že jste znala noty dříve než abecedu …
Ano, je to tak. Ve čtyřech letech jsem už znala noty a teprve někdy v pěti letech mne k tomu táta začal učit i písmenka. Od nějaké šesté třídy základní školy bylo celkem jasné, že se budu připravovat na Konzervatoř. Nepamatuji si, že bych někdy chtěla dělat něco jiného.
Flétna zůstala Vaším jediným hudebním nástrojem?
I když jsem hrála vlastně vždy jen na flétnu, na konzervatoři k tomu přibyl i obligátní klavír, dechové nástroje a dokonce i bicí. Takže jsem hrála i na tympány.
Tak to bych si rád představil. Kdy jste po prve vystupovala na veřejnosti?
Opět už jako malé dítě. První významný koncert bylo zahajování Duškovy soutěže na pražské Bertramce. To mně bylo necelých pět let, hrála jsem tam Mozartův menuet a maminka mne doprovázela na klavír.
Bertramka má svoje kouzlo a vlastně jakési genius loci…
Určitě. Bertramka je pro hudebníka opravdu nádherné místo a zdá se, že tam Mozartův duch vytváří tu úžasnou atmosféru – ať už venku nebo uvnitř. Proto je opravdu velká škoda, že se v současné době nachází v tak tristním stavu. Všem umělcům nám jako koncertní místo opravdu moc chybí.
Zatímco špičkových houslistů Vám vyjmenuji hned několik, flétnisté či flétnistky hned tak nenajdeme, čím to je?
Myslíte v Čechách? V Čechách opravdu na rozdíl od houslistů mladí vynikající flétnisté sólisté příliš nerostou. Je pravda, že bychom se asi spočítali na prstech jedné ruky. Na druhou stranu je ale také pravda, že občas sólově vystupují například někteří kolegové, kteří hrají první flétnu v České filharmonii nebo v jiných orchestrech, ale tu samostatnou sólovou kariéru nás dělá jen strašně malinko.
Musica dolce vita – zleva Daniela Demuthová, Zbyňka Šolcová a Žofie Vokáílková-Šrámková
Kteří jsou Vaši nejoblíbenější skladatelé, jejichž hudbu hrajete?
Flétnový repertoár má úžasné skladby a je z čeho vybírat. Ráda hraji s harfou nebo s klavírem a často i se zpěvem, proto se do určité míry mění i ten repertoár. Máme sólové skladby s orchestrem nebo úžasné skladby Mozartovy. V komorní hudbě se snažím nacházet zajímavé a nové, které se tady nehrají. Nejvíce se v posledních letech zabývám tématem hudby “žen skladatelek”, to je takový můj velký koníček. Po světových archivech a v historických pramenech pátrám po skladbách, žen skladatelek. A že jich bylo, od nejstarších dob (Sv.Hildegard von Bingen) přes královny a šlechtičny, ženy slavných rodů až po současnost. Pravidelně se objevuji v přímých přenosech Adventních koncertů České televize, kde mne budete moci slyšet i letos. Bude to z Lorety. A pak na nejrůznějších festivalech nejčastěji s Lubomírem Brabcem, Jaroslavem Svěceným nebo Kateřinou Englichovou. Mým nejnovějším projektem jsou koncertů a příprava CD skladeb pro mezzosoprán a flétnu s vynikající Evou Garajovou.
Zmínila jste Trio Musica dolce vita…
Musica dolce vita je dámské trio, které funguje patnáct let na hudební scéně. S kolegyní Danielou Demuthovou a harfistkou Zbyňkou Šolcovou si velmi dobře od začátku naší spolupráce rozumíme a dalo by se říci, že naše trio je již taková rodinná formace, která k našim životům neodmyslitelně patří.
Vy ovšem nekoncertujete jenom u nás, ale jezdíte se svou flétnou po celém světě.
Před revolucí jsem se dostala na zkušenou do Francie, k báječnému Christianu Lardé. Konkrétně v oboru flétna byla Francie nejlepší. Později jsem sbírala zkušenosti ještě v Rakousku u prvního flétnisty Vídeňské filharmonie Meinhardta Niedermayera a flétnové legendy Jamese Galwaye.
Máte spočítáno v kolika zemích jste už koncertovala?
Spočítáno to nemám, ale kromě Afriky a jižní Ameriky snad ve všech světadílech. Po studiích jsem solově koncertovala mnohokrát v USA, v Evropě, několikrát v Rusko. Nejzajímavější byla asi Gruzie, Libanon, Austrálie…. ale velmi ráda se vracím do Japonska.
Jaký je rozdíl mezi našimi a zahraničními posluchači vážné hudby?
Každá země má svoje specifické publikum a právě Japonci jsou velmi uzavřeni a během koncertu téměř netleskají, ale zato na jeho konci mohou zbořit sál. Oproti tomu jsou například Australané úžasní a velice vstřícní, stejně tak jako Američané, kteří dávají zřetelně najevo libost či nelibost už během koncertu. U nás je to různé. Já mám velice dobré zkušenosti s publikem na Moravě, protože tam cítíte, že lidé, kteří na koncert přijdou se hudbě zcela otevřou a doslova ji hltají. Kdežto například u pražského publika, které má velké možnosti nejrůznějších kulturních akcí, máte pocit, že to až tak nevnímají naplno. U českého diváka někdy mívám pocit, že si tam jde sednout s myšlenkou: „tak ukažte, jaké to bude a jak se vám to povede!“
Máte možnost poznávat cizí země i jinak než z koncertního pódia?
Jak kdy a kde. Dost příležitostí mívám v Japonsku a například se ráda procházím nebo jezdím metrem v Tokiu, které je nejen krásné, ale i naprosto bezpečné. Nemusím se tam bát chodit sama ani v noci. Samozřejmě, že nevyhledávám žádné nebezpečné čtvrti, které tam zřejmě budou taky.
Pokud vím tak připravujete i hudební programy pro děti. Jak se to v době internetu a chytrých telefonů daří?
Na koncertech pro děti vždy vyprávím, že klasická hudba je takové nahlédnutí nebo chcete-li do hudebního muzea. A protože dnes je většina muzeí díky moderní technice„interaktivní“, můžeme hudbu prezentovat i jiným způsobem než byla představa muzikantů jako „tučňáků ve fraku“ . Ostatně, klasika tvoří i podbarvení filmů, počítačových her, mobilní zvonění nebo reklamu. .Od začátku mé hudební kariéry byla dramaturgie a vymýšlení projektů klasické hudby moje velké hobby a vždy jsem se snažila přinášet nehrané, znovuobjevené skladby, vytvořit programy tematické nejen pro sluch, ale i pro oko. To je něco, bez čeho nemůžu být.
Dovolím si ještě nahlédnout trošku do soukromí. Váš manžel Jan Šrámek je dirigent. Jak jste se spolu poznali?
V Libanonu – v Bejrutu, kde jsem shodou okolností oba koncertovali. Jelikož nám tam sebrali pasy a museli jsme na jejich vrácení čekat několik dní, využili jsme této krizové situace a nečekané pauzy k bližšímu seznámení.
Vím, že Váš manžel Jan Šrámek dnes řídí unikátní symfonické orchestry a proto si ho dovolím Vaším prostřednictvím požádat o samostatný rozhovor, ale rád bych se ještě krátce zeptal na Vaše syny, kteří vyrůstají stejně jako kdysi Vy v uměleckém prostředí. Půjdou i oni po stopách svých rodičů?
Máme dva syny – dvanáctiletého Alfréda a pětiletého Felixe, ale více než k hudbě mají sklon k dramatickému umění a herectví. Starší Alfréd má za sebou již několik rolí a roliček ve filmech, oblíbených seriálech a dabingu. Herectví by se chtěl profesionálně věnovat. Malý Felix v současnosti hraje v seriálu Ulice malého Vojtíška, což je jedna z mála dětských seriálových postav s vlastním dějem a vlastní hereckou linkou. Moc ho to baví.
Jak zvládáte svou uměleckou činnost s péčí o rodinu?
No, někdy je to dřina, ale člověk se nesmí nechat uštvat.! Pokud se do tohoto procesu zapojí celá rodina – je to nakonec pohoda.
Máte nějaký vzkaz nebo přání pro naše čtenáře?
Aby měli rádi muziku a nenechali se zahltit tím šumem a hlukem, který je okolo nás a občas si vytvořili pro své uši úplné ticho. A aby se nebáli na koncerty vážné hudby brát i malé děti.
Žofie Vokálková-Šrámková s dětmi
Děkuji za přání i za rozhovor!
Autor: Vladimír Rogl
Foto: Jan Šrámek, archiv Žofie Vokálkové-Šrámkové