Flétna se stala životním osudem Žofie Vokálkové-Šrámkové

V polovině devadesátých let jsem připravoval reportáž pro Dobrý večerník o restaurování soch. Byl jsem odkázán na sochaře a restaurátora  Jana Vokálka, který mne pozval do svého domu v Senohrabech. Přiznám se, že od prvního okamžiku mne doslova okouzlila jeho zahrada se spoustou soch a zvláště terakotových obřích váz.  S Mistrem  jsme hovořili o restaurování těchto váz v zahradě Trojského zámku i o náročné obnově dvacítky  historických kachlových kamen v Arcibiskupském paláci.  V závěru našeho povídání mne vlídně pozvala paní domu na šálek kávy a já si všiml  na klavíru fotografie půvabné mladé  ženy s flétnou v ruce.  Byla to dcera manželů Vokálkových Žofie, která už tehdy patřila jako flétnistka ke světovým špičkám.  Ze Senohrab jsem se vracel se dvěma vstupenkami   do Rudolfína a přiznám se, že mne  koncert mladé flétnistky doslova okouzlil.   V průběhu  dalších více než dvaceti let jsem se s paní Žofií Vokálkovou několikrát sešel přestože  stránky jejího diáře byly většinou beznadějně zaplněny.

Žofie Vokálková-Šrámková v Rudolfínu

Na Wikipedii si můžeme přečíst,  že tato přední česká umělkyně v roce 1992 absolvovala Pražskou konzervatoř ve třídě prof. Františka Malotína, dále pak studovala ve Francii (prof.Ch.Lardé) a absolvovala mistrovské kurzy u Jamese Galwaye.  A následuje celá řada prestižních ocenění  na jejichž pouhé vyjmenování  by nestačila celá stránka, ale za zmínku zcela určitě patří  1. cena v mezinárodní soutěži „Concertino Praga“ , 3. cena v mezinárodní soutěži vítězů evropských soutěží „Pacem in terris“ v Německu nebo „Cena hlavního města Prahy“  v mezinárodní soutěži „Pražské jaro“.  V roce 2000 získala jako první Evropanka Special Prize v prestižní soutěži „Web Concert Hall Competition“ v New Yorku. Působila jako první flétnistka a solistka orchestrů Virtuosi di Praga a Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK.  Jako první Evropanka získala ocenění v soutěži Web Concert Hall v New Yorku a v roce 2013 titul „Žena regionu Středočeského kraje“ za dlouhodobý přínos v oblasti kultury.

Přes veškerá ocenění však tato umělkyně zůstává milou a vstřícnou  dámou, pečlivou maminkou dvou kluků i milující manželkou.  Byl jsem mile překvapen, že ochotně odpovídala i na mé všetečné otázky.

Žofie Vokálková-Šrámková s Lubomírem Brabcem

Váš otec byl významný český sochař.  Nechtěla jste jít v jeho stopách? 

Je pravda, že jsem vyrůstala v uměleckém prostředí a díky tatínkovi jsem k výtvarnému umění měla opravdu velice blízko. Ráda jsem malovala a modelářská hlína patřila k mým nejoblíbenějším hračkám.  Nedílnou součáatsí mého dětství však byla muzika. Maminka hrála výborně na klavír a tatínek byl  velice nadšeným amatérským hudebníkem, který  sám ve svých bezmála čtyřiceti letech začal chodit i do hudebky, protože ho to hodně bavilo.  Na hodiny mne brával  sebou a jako čtyřletá jsem dostala svou první zobcovou flétnu na kterou jsem pomalinku   začala hrát.  Pak  už jsem si nedovedla představit, že bych dělala něco jiného než muziku, což nakonec vyústilo až ve studium na konzervatoři a její absolutorium  u pana profesora Malotína.

Z toho lze usuzovat,  že jste znala noty dříve než abecedu …

Ano, je to tak.  Ve čtyřech letech jsem už znala noty a teprve někdy v pěti letech mne k tomu táta začal učit i písmenka. Od nějaké šesté třídy základní školy bylo celkem jasné, že se budu připravovat na Konzervatoř.  Nepamatuji si, že bych někdy chtěla dělat něco jiného.

Flétna zůstala Vaším jediným hudebním nástrojem?

I když jsem hrála vlastně  vždy jen na flétnu,  na konzervatoři k tomu přibyl i obligátní klavír, dechové nástroje a dokonce i bicí.  Takže jsem hrála i na tympány.

Tak to bych si rád představil.  Kdy jste po prve vystupovala na veřejnosti?

Opět už jako malé dítě.  První významný koncert bylo zahajování Duškovy soutěže na pražské Bertramce. To mně bylo necelých pět let, hrála jsem tam Mozartův menuet a maminka mne doprovázela na klavír.

Bertramka má svoje kouzlo a vlastně jakési genius loci…

Určitě. Bertramka je pro hudebníka  opravdu  nádherné místo a zdá se, že tam  Mozartův duch vytváří tu úžasnou atmosféru – ať už venku nebo uvnitř. Proto je opravdu velká škoda, že se v současné době nachází v tak tristním stavu. Všem umělcům nám jako koncertní místo opravdu moc chybí.

Zatímco špičkových  houslistů Vám vyjmenuji hned několik, flétnisté či flétnistky hned tak nenajdeme, čím to je? 

Myslíte v Čechách? V Čechách opravdu na rozdíl od houslistů  mladí vynikající flétnisté sólisté  příliš nerostou. Je pravda, že bychom se asi spočítali na prstech jedné ruky. Na druhou stranu je ale také pravda, že občas sólově vystupují například někteří kolegové, kteří hrají první flétnu v České filharmonii nebo v jiných orchestrech, ale tu samostatnou sólovou kariéru nás dělá jen strašně malinko.

Musica dolce vita – zleva Daniela Demuthová, Zbyňka Šolcová a Žofie Vokáílková-Šrámková

Kteří jsou Vaši nejoblíbenější skladatelé, jejichž hudbu hrajete?

Flétnový repertoár  má úžasné skladby a je z čeho vybírat.  Ráda hraji s harfou nebo s klavírem  a často i se zpěvem, proto se do určité míry mění i ten repertoár. Máme sólové skladby s orchestrem nebo úžasné skladby Mozartovy.   V komorní hudbě se snažím nacházet zajímavé a nové, které se tady nehrají. Nejvíce se v posledních letech zabývám tématem hudby “žen skladatelek”, to je takový můj velký koníček. Po světových archivech a v historických pramenech pátrám po skladbách, žen skladatelek. A že jich bylo, od nejstarších dob (Sv.Hildegard von Bingen) přes královny a šlechtičny, ženy slavných rodů až po současnost.   Pravidelně se objevuji v přímých přenosech Adventních koncertů České televize, kde mne budete moci slyšet i letos. Bude to z Lorety.  A pak na nejrůznějších festivalech nejčastěji s Lubomírem Brabcem, Jaroslavem Svěceným nebo Kateřinou Englichovou. Mým nejnovějším projektem jsou koncertů a příprava CD skladeb pro mezzosoprán a flétnu s vynikající Evou Garajovou.

Zmínila jste  Trio Musica dolce vita…

Musica dolce vita  je dámské trio, které funguje patnáct let na hudební scéně.  S kolegyní Danielou Demuthovou a harfistkou Zbyňkou Šolcovou si velmi dobře od začátku naší spolupráce rozumíme a dalo by se říci, že naše trio je již taková rodinná formace, která k našim životům neodmyslitelně patří.

Vy ovšem nekoncertujete jenom u nás, ale jezdíte se svou flétnou po celém světě.

Před revolucí jsem se dostala na zkušenou do Francie, k báječnému Christianu Lardé. Konkrétně v oboru flétna byla Francie nejlepší. Později jsem sbírala zkušenosti ještě v Rakousku u prvního flétnisty Vídeňské filharmonie Meinhardta Niedermayera a flétnové legendy Jamese Galwaye.

Máte spočítáno v kolika zemích jste už koncertovala?  

Spočítáno to nemám, ale kromě Afriky a jižní Ameriky  snad ve všech světadílech.  Po studiích jsem solově koncertovala mnohokrát v USA, v Evropě, několikrát v  Rusko. Nejzajímavější byla asi Gruzie,  Libanon, Austrálie…. ale velmi ráda se vracím do Japonska.

Jaký je rozdíl mezi našimi a zahraničními posluchači vážné hudby?

Každá země má svoje specifické publikum a právě Japonci jsou velmi uzavřeni a během koncertu téměř netleskají, ale zato na jeho konci mohou zbořit sál. Oproti tomu jsou například Australané úžasní a velice vstřícní, stejně tak jako Američané, kteří dávají zřetelně najevo libost či nelibost už během koncertu.  U nás je to různé. Já mám velice dobré zkušenosti s publikem na Moravě, protože tam cítíte, že lidé, kteří na koncert přijdou  se hudbě zcela otevřou a doslova ji hltají. Kdežto například u pražského publika, které má velké možnosti nejrůznějších kulturních akcí, máte pocit, že to až tak nevnímají naplno.    U českého diváka někdy mívám pocit, že si tam jde sednout s myšlenkou: „tak ukažte, jaké to bude a jak se vám to povede!“

Máte možnost poznávat cizí země i jinak než z koncertního pódia?

Jak kdy a kde.  Dost příležitostí mívám v Japonsku a například se ráda procházím nebo jezdím metrem v Tokiu, které je nejen krásné, ale i naprosto bezpečné. Nemusím se tam bát chodit sama ani v noci.  Samozřejmě, že nevyhledávám žádné nebezpečné čtvrti, které  tam zřejmě budou taky.

Pokud vím tak připravujete i hudební programy pro děti. Jak se to v době internetu a chytrých telefonů daří? 

Na koncertech pro děti vždy vyprávím, že klasická hudba je takové nahlédnutí nebo chcete-li   do hudebního muzea.   A protože dnes je většina muzeí díky moderní technice„interaktivní“,  můžeme hudbu prezentovat i jiným způsobem než byla představa muzikantů jako „tučňáků ve fraku“ .  Ostatně,  klasika tvoří i podbarvení  filmů, počítačových her, mobilní zvonění nebo reklamu. .Od začátku mé hudební kariéry byla dramaturgie a vymýšlení projektů klasické hudby  moje velké hobby  a vždy jsem se snažila přinášet nehrané, znovuobjevené skladby, vytvořit programy tematické nejen pro sluch, ale i pro oko. To je něco, bez čeho nemůžu být.

Dovolím si ještě nahlédnout trošku do soukromí. Váš manžel Jan Šrámek je dirigent. Jak jste se spolu poznali? 

V Libanonu – v Bejrutu, kde jsem shodou okolností oba koncertovali. Jelikož nám tam sebrali pasy a museli jsme na jejich vrácení čekat několik dní, využili jsme této krizové situace a nečekané pauzy k bližšímu seznámení.

Vím, že Váš manžel Jan Šrámek dnes řídí unikátní symfonické orchestry a proto  si ho dovolím  Vaším prostřednictvím požádat o samostatný rozhovor, ale rád bych se ještě krátce zeptal na Vaše syny, kteří vyrůstají stejně jako kdysi Vy v uměleckém prostředí. Půjdou i oni po stopách svých rodičů? 

Máme dva syny – dvanáctiletého Alfréda a pětiletého  Felixe, ale více než k hudbě  mají sklon  k dramatickému umění a herectví. Starší Alfréd má za sebou již několik rolí a roliček ve filmech, oblíbených seriálech a dabingu. Herectví by se chtěl profesionálně věnovat. Malý Felix v současnosti hraje v seriálu Ulice malého Vojtíška, což je jedna z mála dětských seriálových postav s vlastním dějem a vlastní hereckou linkou. Moc ho to baví.

Jak zvládáte svou uměleckou činnost  s péčí o rodinu?

No, někdy je to dřina,  ale člověk se nesmí nechat uštvat.!  Pokud se do tohoto procesu  zapojí celá rodina – je to nakonec pohoda.

Máte nějaký vzkaz nebo přání pro naše  čtenáře?

Aby měli rádi muziku a nenechali se zahltit tím šumem  a hlukem,  který je okolo nás a občas si vytvořili pro své uši úplné ticho.  A aby se nebáli na koncerty vážné hudby brát i malé děti.

Žofie Vokálková-Šrámková s dětmi 

Děkuji za přání i za rozhovor!

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   Jan Šrámek, archiv Žofie Vokálkové-Šrámkové

 

DVĚ VELKÉ LÁSKY FILMOVÉHO MILOVNÍKA

Adina Mandlová a Marie Bibikoffová – nejdůležitější ženy v životě Hugo Haase. S jednou se oženil, na druhou zanevřel.

Herec Hugo Haas byl jako milovník  neodolatelný, i když na první pohled by člověk řekl, že tenhle chlapík s nadváhou nemůže ženy ohromovat. Opak však byl pravdou. A platilo to nejen na stříbrném plátně. Také v jeho životě se vyskytla řada žen,  z nichž nejvíce o jeho srdce bojovaly půvabná Adina Mandlová a dcera ruského šlechtice Marie Bibikoffová, známá spíše pod přezdívkou Bibi.

S manželkou Bibi a synem Ivanem

Legendární režisér Otakar Vávra o Hugo Haasovi vypráví: „Když jsme šli spolu po Národní třídě, neminuli jsme jedinou ženu, mladou nebo středního věku, která by se po něm neohlédla se slibným úsměvem. Haas byl totiž velice zábavný společník a vyloženě postelový typ. Nikdy se s tím ale nechlubil, spíš se ironizoval. Vyprávěl mi nesčetně intimních příběhů a já sám jsem jich mnoho s ním zažil.“

Kdo ví, kolik lásek Hugo Haas, originální herec,  který také proslul jako autor scénářů a režisér, vlastně měl. Dvě z nich jsou ale nezapomenutelné. Jedna proto, že byla tak krásná, až se o tom dodnes vyprávějí legendy. Druhá proto, že se s ní jako s jedinou ženou z celého zástupu těch, které po tom prahly, oženil…

S Adinou Mandlovou

Na svět přišel v rodině brněnského obchodníka a stejně jako jeho bratr Pavel studoval na konzervatoři. Leoš Janáček mu prý však řekl, aby se nevěnoval hudbě a dal se raději na herectví… Tak ho poslechl a hudebním skladatelem se stal jenom jeho bratr. Zato z Huga Haase záhy byla velká hvězda. Hvězda, jejíž záře dodnes nevybledla.

Na začátku své kariéry natočil pár nepříliš výrazných filmů. Teprve snímkem Muži v offsidu (1931) všechny přesvědčil o svém mimořádném talentu. Pak už šel z role do role a vesměs hrál staříky a pány v letech, ač byl ještě mladík. Ovšem i milovníky si často zahrál, zejména ve veselohrách, k nimž psal scénáře spolu s režisérem Martinem Fričem.Jeho nejčastější partnerkou  tehdy byla právě Adina Mandlová, s níž tehdy žil. Hráli spolu ve filmech Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935), Švadlenka (1936), Děvčata, nedejte se! (1937).

Adina Mandlová světlo světa spatřila v rodině inspektora c. k. státních drah, velkého milovníka umění, který ji coby holčičku, která přišla na svět po třech klucích, zbožňoval a rozmazloval. Jeho smrtí ovšem blažená léta skončila, ale Adina se o sebe uměla postarat. Po vyloučení z francouzského lycea začala pracovat jako sekretářka v Mladé Boleslavi a na tenise získala kontakty, které ji dovedly k filmu Děvčátko, neříkej ne! (1932).

Po této malé roli pracovala jako manekýnka u Rosenbauma a seznámila se s Hugo Haasem. Otakar Vávra na to vzpomíná: „Chtěla hrát ve filmu a přirozeně si vyhlédla Hugo Haase, který měl od začátku zvukového filmu největší úspěch jako chytrý, ironický a zábavný milovník. Jak to ale udělat, aby si jí všimnul mezi těmi stovkami hezkých slečen, které usilovaly o jeho přízeň? To mi sama vyprávěla. Zjistila, že Haas chodí skoro denně večer do Lucernabaru. S jednou přítelkyní tam šla, uvážila, že pan Haas bude muset jít na toaletu, a tak si vybrala stůl hned vedle WC a posadila se tak, aby ji nemohl přehlédnout, až půjde kolem. Přesně tak se to stalo. Haas šel kolem a Mandlová zvedla své velké oči. Haas prošel, ale všiml si jí, a když se vracel, už se ohlédl, usmál se, a Adina mělo vyhráno. Zakrátko se k němu prostě nastěhovala.“

Adina Mandlová

Dal jí lepší hereckou školu, než by měla na konzervatoři za dlouhá léta. „Uvedl ji do společnosti nejchytřejších lidí, kteří se rádi bavili s krásnou, chytrou a vtipnou mladou dívkou. Té vtipnosti ji také naučil Haas. Pochytila od něho ironický, suchý humor, kterým uměla shazovat každý sentiment i sama sebe. Haas ji naučil vyprávět neslušné anekdoty, a to se nejvíc líbilo intelektuálům: krásná mladá dívka říkala nemravné vtipy s naprostou samozřejmostí, bez zábran a s šarmem. Aby mohla společensky konverzovat, pilně četla světovou literaturu a učila se anglicky. Dělala zkrátka pro úspěch všechno, co bylo třeba. Byla to pro ni vojna. Haas jí říkal Titina jako všem svým milenkám, aby se mu nepletla jména.“

Mandlová však podle Vávry udělala jednu chybu: chtěla se vdát. „Haas se rozhodně ženit nechtěl. A už vůbec ne s tak energickou ženou, jakou byla Adina, a navíc viděl rostoucí požadavek mladé hvězdy, které filmové honoráře nemohly stačit. Toalety, kožichy, auto… Bylo mu jasné, že se jí musí zbavit, a seznámil ji tedy s Joem Hartmannem, československým cukerným králem, zetěm ředitele Živnobanky Preisse,“ uzavírá příběh jejich lásky Otakar Vávra.

Avšak Haas nezůstal sám. Při natáčení filmu Kvočna (1937) sblížil s půvabnou začínající herečkou Marií Bibikoffovou. Haas jí začal říkat Bibi a tahle přezdívka už jí zůstala, i když on sám jí později neřekl jinak než maminko.

Osud Marie byl velmi podobný tomu, jakým prošla Adina. Dědeček byl majitelem umělecké zahrady v Turnově, prababička byla dcerou ředitele zahrady knížete Rohana na zámku Sychrov. Její maminka se provdala za ruského šlechtice Michaila Bibikoffa, jehož rodokmen sahal až k Romanovcům. Pocházel z velmi bohaté rodiny, které patřil rozsáhlý průmysl na Urale. On sám byl velvyslancem ve Švýcarsku a dokonce se zasloužil o dopravu Lenina z exilu do Ruska. Ovšem ironií osudu právě Leninova revoluce rodinu o všechen majetek připravila a Bibikoff propadl alkoholu.

Hrob na brněnském hřbitově

Marie vystudovala slavnou internátní taneční školu Isadory Duncanové v Salcburku, dostala se k ruskému kabaretu Modrý pták a živila se také jako modelka. Na doporučení Jana Masaryka, přítele maminky, jí Hugo Haas nabídl roli právě ve filmu Kvočna.

„Aha, to máš nový pimprle, viď?“ řekla tenkrát Adina Mandlová lehce rozmrzele, ale moc vážně jejich vztah nebrala. Ostatní také ne. Režisér Otakar Vávra na to vzpomíná: „Několikrát jsem u něho viděl mladou hezkou dívku, které říkal Bobinka. Přišla z klášterního penzionátu, kde byla na vychování. Haas mi pak vypravoval zakončení této poslední avantýry: jednou s Bobinkou přišla maminka, přinesla dva kufry a řekla jí: ‚Bobino, buď tady hodná. Pane Haas, kdyby zlobila, tak mi zavolejte.‘ Nechala mu v bytě dceru a odešla. A tak se starý mládenec Hugo Haas přece jenom oženil.“

V době svatby, roku 1938, byl Haas už téměř deset let v angažmá Národního divadla, kde dostával velmi významné role. Nejvíce na sebe jak na divadelních prknech, tak ve filmu upozornil rolí doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Ovšem jako Žid byl z divadla v roce 1939 propuštěn. V dubnu téhož roku, necelé dva měsíce po narození syna Ivana, odešel spolu s manželkou do Spojených států. Syna Ivana nechali doma, byl na takovou cestu příliš malý a navíc měl žloutenku. Setkali se s ním až v roce 1946.

V Hollywoodu, kde si pronajal ateliéry, v nichž točil své slavné filmy Charles Chaplin, se Haas prosadil jako herec i režisér. Paní Haasová už se k herectví nikdy nevrátila a věnovala se pouze výchově jejich jediného syna Ivana, charitě a domácnosti.

Naopak z Adiny Mandlové se stala slavná herečka. Její jméno je v titulcích v devětačtyřiceti filmů. K těm nejznámějším patří Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935)… Po rozchodu s Haasem se jejím filmovým partnerem stal Oldřich Nový, například Kristián (1939), Kouzelný dům (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Pacientka doktora Hegla (1940).

Šla z role do role a stejně jako Haas vstoupila do svazku manželského. Provdala se za výtvarníka Zdeňka Tůmu, který ovšem spáchal sebevraždu. Na rozdíl od Haase zůstala za války v Evropě a její jméno bylo často spojováno se kolaborací s Němci. Nakonec přišla o práci v divadle a v roce 1945 natočila poslední film Sobota. Po osvobození byla zatčena, nějaký čas vězněna a po sňatku s Čechem s anglickým občanstvím odjela do Británie, kde natočila jeden film.V zahraničí ji živila ji práce kuchařky bohatých klientů. Provdala za anglického obchodníka Geoffreye, onemocněla tuberkulózou, rozešla se s manželem a žila sama ve Švýcarsku.

Začala pracovat jako sekretářka manželova přítele Bena Pearsona, úspěšného podnikatele ve světě módy a homosexuála. Provdala se za něj a začala studovat v Londýně sochařství, které ji posléze živilo. Ještě si zahrála v jednom filmu a v televizním seriálu, také jí byla nabídnuta role v muzikálu Hello Dolly v Praze, ovšem nedošlo k tomu, údajně se proti tomu postavily některé české herečky. Byla to však malá rána ve srovnání s těmi všemi, které už jí osud uštědřil. Od roku 1974 žila poklidně s manželem na Maltě, dopisovala si s přáteli a do vlasti přijela až v roce 1991. Byla to její poslední cesta.

Hugo Haas

V zahraničí, i když k tomu měli bezpočet příležitostí, se ani jednou s Hugo Haasem nesetkali. Když se prý Hugo Haas v americkém exilu během války dozvěděl, s jakou ironií Adina doma líčila, že s sebou do zahraničí místo bratra s rodiči vzal svého jezevčíka, zanevřel na ni. Celá jeho rodina totiž zahynula v koncentračních táborech. Ostatně ani ona na něho ve svých memoárech příliš něžně nevzpomíná: „Měla jsem neodolatelnou touhu dokázat, že hezká ženská nemusí být příslovečně hloupá, ale může být taky chytrá a vtipná a po Haasově vzoru jsem trousila vtipné poznámky, které ostatní lidi zraňovaly. Převzala jsem nejenom jeho civilní herecký projev, ale i jeho cynický humor, a ten mi často odcizil mnoho přátel.“

Naopak s Bibi Haas prožil dobré i zlé. Možná nebyla jeho největší životní láskou, každopádně byla jediná, s kterou se oženil. Prošli spolu kus světa a zůstali spolu. Ke konci života žili Haasovi ve Vídni. Hugo Haas navštívil svou rodnou zemi v šedesátých letech, když se jednalo o jeho účinkování v českém filmu. Leč nevyšlo to. Zemřel na sklonku roku 1968 a pohřben je v Brně.

Jeho žena Bibi si později s Adinou Mandlovou dokonce přátelsky dopisovala…

 

AUTOR:    PhDr. Marie Formáčková

FOTO:    archiv  PhDr. Marie Formáčkové

Lucerna zažije akci roku: Varhan Orchestrovič Bauer oslaví 50. narozeniny a 30 let svobody!

Pražská Lucerna zažije 31. října 2019 velký galakoncert s názvem VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER „50“ aneb 30 LET SVOBODY“, který bude pojatý jako oslava hned dvou významných výročí a také jako charitativní akce, jejíž výtěžek pomůže potřebným.

 

Padesátiny excentrického dirigenta a virtuóze Varhana Orchestroviče Bauera a 30. výročí od Sametové revoluce se propojí v jeden večer. Český symfonický orchestr, Okamžitý filmový orchestr, velká show, i zvučná jména, takový bude galavečer v mecce pražské kultury, ve velkém sále Lucerny Praha.

Účelem je nejen se pobavit, oslavit i zavzpomínat, ale také pomoct! Výtěžek z celé prestižní akce půjde na podporu nevidomých a slabozrakých pod hlavičkou Lions klubu Hradubice.

„Bude to netradiční show, kde se bude spojovat symfonická muzika třeba s rockovou nebo jazzovou muzikou, diváci uvidí a uslyší třeba kombinaci DJs se symfonickým orchestrem, Okamžitý filmový orchestr, a to vše propojené s pyro efekty i projekcí… Zkrátka něco, co jste ještě neviděli a neslyšeli,“ prozradil oslavenec a hlavní osobnost celé akce Varhan Orchestrovič Bauer.

Ve zcela unikátním programu vystoupí hosté jako: Jitka Čvančarová, Natálie Kocábová, Michal Horáček, Bohuš Matuš, Juraj Hnilica, Slávek Janda, Jaroslav Břeský a další…

Galavečerem bude provázet moderátorka Jolana Voldánová.

Hostů zvučných jmen však v legendárním Velkém sále pražské Lucerny bude mnohem více!

Svou účast přislíbili například: Dagmar Havlová, Marta Kubišová, Marie Rottrová, Michal Prokop, Vladimír Mišík, Juraj Jakubisko, Jan Potměšil, Jan Hrušínský, Milan Kňažko Milan Knížák, Fedor Gál, Tomáš Karger, Václav Malý, Josef Klíma či Petr Pithart…

Ústřední postavou celého projektu je Varhan ORCHESTROVIČ BAUER, který tak nejenom oslaví své životní jubileum, ale spolu s hudebním tělesem předvede nevídanou show!

„Všechny tímto srdečně zvu do Lucerny. Přijďte a buďte u něčeho mimořádného, u něčeho, co se neopakuje. Pojďte si to spolu s námi užít, bude to úžasný večer. Těšíme se na vás,“ zve všechny Varhan s tím, že každý, kdo si koupí vstupenku, přispěje na dobrou věc – na nevidomé a slabozraké.

V rámci galavečera zazní také jedno hudební překvapení spojené s ústřední osobností událostí listopadu 1989 a prezidentem Václavem Havlem. O co přesně půjde, prozradí organizátoři později.

Celá událost se koná po záštitou Senátu Parlamentu České republiky a osobní záštitou  místopředsedkyně Senátu Miluše Horské.

 

VSTUPENKY na tuto jedinečnou akci lze objednávat ZDE:

https://www.ticketportal.cz/event/Varhan-Orchestrovic-Bauer-50

 

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   archiv V. O. Bauera

SRPNOVÁ VÝROČÍ SLAVNÝCH OSOBNOSTÍ

Oldřich Nový

… český herec, zpěvák, režisér, dramatik a divadelní pedagog, se narodil v Praze 7. srpna 1899. Pocházel z rodiny s bohatými divadelními tradicemi. Z ochotníka se postupně vypracoval přes angažmá v pražských kabaretech a divadle v Ostravě ve hvězdu operetního souboru Zemského divadla v Brně, kam přišel v roce 1919 a působil zde až do roku 1935 (od roku 1923 i jako režisér a v letech 1925 – 26 šéf operety). V letech 1935 – 48 vedl se svou manželkou Alicí Valentovou-Novou vlastní scénu – Nové divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí v Praze. Poté do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně. Režijní a pedagogickou prací se významně zasloužil o rozvoj hudební komedie. Kultivovaným hereckým projevem s mírným komediálním nadhledem i smyslem pro specifičnost filmového obrazu se zařadil mezi nejoblíbenější české filmové herce. Jeho nejslavnější filmovou rolí se stal pan Novák – muž dvojí tváře – z komedie Kristián, kterou natočil režisér M. Frič (1939). Po únoru 1948 již Nový v budovatelských filmech příliš nevystupoval. Jakmile měl, alespoň přijatelné textové předpoklady, vytvořil i v 50. a 60. letech několik působivých postav ve filmech Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí  a především ve filmu režiséra Z. Podskalského Světáci, v němž hrál nezapomenutelného bývalého tanečního mistra a učitele společenského chování. Oldřich Nový zemřel 15. března 1983 v Praze.

 

Louis Daniel Armstrong

… americký jazzový muzikant, se narodil 4. srpna 1901 v New Orleansu, stát Luisiana, USA. Přesné datum i rok jeho narození je však sporný, údajně neexistuje jakýkoliv doklad o jeho existenci do jeho 18 let. Dětství strávil v chudobě v drsném prostředí ulic New Orleansu. Vyrůstal v neúplné rodině jako dítě ulice. Od dětství byl nucen živit rodinu. Hudební kariéru začal jako hráč na kornet v hudebním seskupení New Orleans Home for Colored. Od roku 1919 působil Armstrong v Kid Ory’s bandu. V roce 1922 přijal pozvání Joy „King“ Olivera, přestěhoval se do Chicaga a začal hrát v jeho Creole Jazz Bandu. Tato skupina byla na počátku 20. let 20. století, v době kdy bylo Chicago centrem jazzu, nejlepším hot jazz bandem. Z tohoto období pochází první Armstrongovy nahrávky. V roce 1924 se přestěhoval do New Yorku, kde působil v Fletcher Henderson Orchestra již jako hráč na trubku. Do Chicaga se vrátil v roce 1925 a začal nahrávat pod vlastním jménem se svými dnes již proslulými kapelami  Hot Five a Hot Seven. Jejich hity Potato Head Blues, Muggles a West End Bues se staly jazzovou klasikou. V roce 1929 se Armstrong opět vrátil do New Yorku, v roce 1930 odjel do Los Angeles a poté uskutečnil několikaleté turné po Evropě. V roce 1943 pak přesídlil natrvalo do New Yorku. Během následujících třiceti let hrál především se skupinou The All Stars. Během tohoto období vytvořil velké množství dalších nahrávek a účinkoval ve více než třiceti  filmech. Armstrong zpopularizoval nový styl jazzu. Je nepřekonatelným improvizátorem ve hře na trubku. Neopomenutelný je také jeho hlasový projev – tzv. scat singing (druh jazzového zpěvu, při kterém interpret zpívá raději melodii než vlastní zpěv) – ve kterém se stal mistrem a také díky zabarvení hlasu tento druh zpěvu zpopularizoval. Jeho nejznámější hitem se stal What a Wonderful Word  a řada dalších. Louis Armstrong, hudebník, který se stal synonymem pro slovo jazz, zemřel na srdeční infarkt 6. července 1971 v New Yorku.

 

Alfred Joseph Hitchcock 

… filmový režisér, se narodil 13. srpna 1899 v Londýně, v irskokatolické rodině. Navštěvoval jezuitskou školu Svatého Ignáce v Londýně. Poté studoval na střední technické škole (strojírenství, elektrotechnika, akustika, navigace). Krátce pracoval u telegrafní společnosti. Pak se živil jako kreslič a reklamní návrhář pro společnost Henley. V roce 1920 přijal zaměstnání u americké společnosti Famous Players-Lasky, která tehdy zahájila činnost ve svých nových anglických ateliérech a dva roky psal a kreslil titulky pro četné němé filmy, poté působil jak asistent režie a scénárista. Kariéru filmového režiséra odstartoval v roce 1925, kdy dostal příležitost režírovat svůj první film – The Pleasure Garden. Pak už točil jeden film za druhým. Od 40. let působil trvale v USA. Za svůj první film natočený v Americe, Rebecca (1940) získal cenu Britské filmové akademie pro rok 1940.  Za svou 60-ti letou kariéru je jako režisér podepsán pod více než 50 filmy. Hitchcock se stal jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších režisérů všech dob. Stal se klasikem filmových hororů. Vycházel z psychoanalyticky popsaných patologických jevů (Závrať, Psycho, Ptáci). Jeho způsob filmové práce ovlivnily řadu dalších filmových tvůrců, herců a producentů. Alfred Hitchcock  zemřel 29. dubna 1980 v Los Angeles.

 

 

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj  /  www.birthday.wz.cz

FOTO:    www.birthday.wz.cz

Bohuš Matuš u moře: Proč s sebou bral hned dvě ženy?

Na zaslouženou dovolenou vyrazil Bohuš Matuš. Nejel sám, ale se svou mladou přítelkyní Lucii a k tomu vzal i dlouholetou kamarádkou a manažerkou v jedné osobě Majkou Schillerovou. Proč se zpěvák vydal k moři s dvěma ženami?

 

Odpočinek si,, naordinovali‘ po náročných pracovních měsících, kdy Bohuš má za sebou krom jiného účinkování v muzikálu Fantom opery.

„Jsem ráda, že můžeme mezi relaxem u moře chystat samostatný Valentýnský koncert. Ten se bude konat v polovině února příštího roku v pražském divadle Broadway. Bobouška zde poznávám coby výborného kuchaře. Rybičky a mořské plody v jeho úpravě chutnají znamenitě a moc si toho považuji. Ráda totiž vařím a většinou druhým.,“ říká s úsměvem manažerka Majka.

V italském Caorle, kde je slunce, moře, čistý vzduch i zábava se zpěvák s přítelkyní rozhodně nenudí.

„Chodíme na procházky, jezdíme na výlety. Jeden den jsme dokonce věnovali prohlídce Benátek. Byl jsem tam poprvé a jsou nádherné. Je to mystické místo. A jsme rádi, že tu Majka je s námi. Odpočíváme, plánujeme další věci, řešíme nové projekty, což je fajn, že trávíme čas společně a je nám moc fajn,“ svěřil se Matuš, kterého čeká po návratu celá řada povinností.

Kromě třeba rozhovoru pro Frekvenci 1, i pro další média, vystoupení s Evou Pilarovou v Hostinném a řada dalších projektů, včetně těch charitativních.

„Těším se také na 31. října, kdy se v pražské Lucerně uskuteční ojedinělá akce VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER „50“ aneb 30 LET SVOBODY. Půjde o charitativní záležitost, neboť výtěžek bude předán pro nevidomé a slabozraké. Akci pořádá Lions Club Hradubice. A bude mi ctí na takto krásné akci vystoupit a přispět jak na dobrou věc, tak zazpívat mému kamarádovi Varhanovi k jeho životnímu jubileu“ podotkl Bohuš Matuš.

 

Dovolenou v malebném prostředí italského Caorle  zajistila osvědčená a jedna z nejlepších cestovních kanceláří u nás – CK Eva Šulcová

www.ckevasulcova.cz

Autor:   Alexandra Hejlová

Foto:   archiv B. Matuše

  Básník to řekl veršem – Jan Vodňanský

Jen málokterý umělec se může pochlubit tak pestrou škálou svého projevu jako Jan Vodňanský. Je nejen plodný básník,  ale i textař, autor celé řady knížek, pohádek i rozhlasových her,  zpěvák, herec i režisér.   Na pouhý výčet jeho díla, toho co odzpíval či odrecitoval u nás či v cizině by nestačila celá stránka.  Ovšem, nezmínit se o jeho nesmrtelných „Králících,“ se kterými slavil úspěchy i v daleké Číně, by bylo trestuhodné.

Sluší se dodat, že pan Vodňanský se může honosit  dvěma regulérně získanými akademickými tituly – PhDr. a Ing. a je i signatářem CHARTY 77.  Ve svých vystoupeních stále dokazuje, že čeština je jazyk pružný a ohebný. Pro svou slovní ekvilibristiku se kterou lehce tvoří verše, epigramy i aforismy bývá často charakterizován jako verbální všežravec.

Přestože tohoto svérázného umělce můžeme potkat na řadě vernisáží, křtech knih, cédéček či nejrůznějších setkáních lidí naladěných na stejnou strunu, mohu se pochlubit tím, že jsem ho potkal jedno prvomájové odpoledne na Petříně u sochy Karla Hynka Máchy.  Mistr byl evidentně v dobrém rozmaru  a mých pár otázek zodpověděl ve verších:

Kousek odtud demonstrují anarchisti. Co tomu říkáte?

Co tě nepálí, to nehas

V Praze, V Brně … V Las … i Vegas

Zajímáte se o politiku?

Každý správný mamlas

Když mluví tak nahlas

Aby všichni mamlasi

Věděli, že souhlasí

Ale Vy jste určitě přišel kvůli Máchovi … na rande?

Chybička se vloudila

Místo dívky gorila

Přišla dneska na rande

Rande bylo závadné

Zdá se však, že to nebyla  jediná komplikace …

Šel za námi mameluk

Ptal se, zdali máme luk

A my ten luk neměli

Jen dva šípy … v pr…

Mistře,  zadržte!  Jsou tu i děti…

Dvouletý chlapec … ?

A kolik Vám žere

No a vidíte, už je tu jeho starší brácha a žádá věnování do památníčku …

Dej si pozor, milý Petříčku

Život se nepodobá peříčku

Život se tíží blíží olovu

Zvláště když na krku máš hlavu volovu…

Dej si pozor Petříčku! To už jen chybí pohov, volno  a zpívat.  Ještě že dnes nemusí kluci na vojnu…

Jde poručík z kasáren

Hlavu plnou prasáren

Jde poručík z prasáren

Hlavu má plnou kasáren

Šel poručík chodbou

Na konci se vodbouch

Nevrátíme se raději k lásce?

Kdybys k nám přišla milá do prostoru

Nespatřila bys můj tank, to mi  věř

My čtyři tady sloužíme v něm spolu

A když je třeba, promění se v keř…

Ale já myslel opravdu „ k lásce “,  tedy k té civilní. Věříte vůbec na něco takového ?

Freude  Freude

Freude  Freude

Vždycky na tě dojde

To mluvíte z vlastní zkušenosti?

Když jdu za Sněžkou

Obuv mám těžkou

Když jdu za děvkou

Obuv mám lehkou

Až takový dekadent ?  A co třeba ty  devatenáctileté studentky, kterým přednášíte na  Karlově universitě filosofii hry ?

Zlehýnka  Zlehýnka

Hladím žabkám stehýnka

Pak je házím do vany

Volám sa vraj Galvani

U nás se  holt sexuální harassement na školách tolik nepronásleduje?

V republice naší

Ještě neharaší

Naopak se politika

S flirtem dobře snáší

Já vím, že jste diskrétní, ale třeba se Vám občas nějaká ta platonicky zamilovaná studentka s ledačíms svěří …

Svěřila jsem mamince

Že jsem měla cizince

No a pak mi v bříšku vznik

Cizí státní příslušník

Teď si vzpomínám, že jste působil i na Slovensku.  Co tamní krojované děvuchy ?

Keď ma chlapci bozkávaju

Ušiska mi odstávaju

Můžete poradit jak sugestivně vyznat  dámě své city ?

Milostivá… chtěl bych Vás milovat

nejen fyzicky,

ale třebas i manuálně

Stalo se Vám,  že Vaše originální donchuánské metody vyvolaly  všetečné dotazy ?

Co dělají Tvoje žlázy?

Jsou  tu s mými… v téže fázi

Má vliv dnešní svátek i na zvířata?

Řekl kobyl kobyle

Budem bydlet ve vile

Řekl jí to ve stáji

Ještě teď tam chlastají

Tady ale spíš vidím pobíhat pejsky…

Psi běhají bez košíku

Rozvracejí republiku

Propadají skepsi

Pak je všechno ve psí

A ptáci tu tak hezky zpívají…

Ve větvích jsou ptáci

Konaj svoji práci

Stavěj hnízda

Jen to hvízdá

Za dva, za tři tácy

Pak mne klovnou do oka

Přesně podle Hitchcocka

Před námi je ještě odpoledne a celý večer.  Jaký máte program?

Plaším nudu – chytám lelky

Pak je kopu do prdelky

Můžete něco vzkázat našim  čtenářům?

Ani cele – ani zpola

Nebudu vám dělat vola

A kdyby to měl být vzkaz Vaší milované?

„Kéž bys nezabudla…“    Šmudla

Děkuji za rozhovor

AUTOR:   Vladimír Rogl

FOTO:   Jan Vodňanský FB

 

 

 

Policejní blues policejního rady

Přes třicet let na konci minulého století byl emeritní policejní rada pplk. JUDr. Miloslav Dočekal postrachem pražské galerky.  Ani když – to  už jako šéf  oddělení loupeží kriminální policie – na zasloužený odpočinek, kartáčovat vrabce do parku nechodil, ale ale ve spojení s umělci jezdí přednášet po republice o bezpečnostní problematice, terorismu a drogové kriminalitě.

Svého času jsem měl tu čest s panem Dočekalem se několikrát setkat a tak trochu ho vyzpovídat.  Krátce nato v neděli 17. ledna 2016 zemřel v nedožitých 75  letech.

Jak jste se vůbec stal policajtem?

Moje maminka  chtěla mít ze mne doktora, kdežto já chtěl být hercem. Ale protože jsem  v podstatě  dobrodružná  povaha, tak mne hned  po vojně zlákala kriminálka a říkám  upřímně, že kdyby mně bylo znovu dvacet, tak si  nevyberu  jiné  povolání. Kriminalista  pronikne  do  všech společenských vrstev a přičichne  ke všem oborům lidské činnosti. Pozná zaplivané  „čtyřky“  i skutečnou ‚hoch‘  společnost. Proto jsem  do nóbl společnosti chodil  v obleku s kravatou  a do podsvětí v texaskách, abych mezi tu galerku zapadl.

Doktorem jste se nakonec stejně stal, i když ne lékařem, ale právníkem. A co divadlo?

On sám život i smrt  je jedno velké drama. Dojde k  vraždě a najednou se plazíte  po  kolenou,  hledáte  důkazy.  Je  to  ošklivé,  ale vy postupujete po tom řetízku k  pachateli dveře od dveří, potkáváte a poznáváte   obrovskou   škálu    lidí   zbabělých,   statečných i lhostejných.  Za své  praxe  jsem  měl docela  zajímavé případy a vyšetřoval  i krádež  vzácných  pláten  z Národní  galerie, a byl jsem vždycky nablízku i svému  milovanému divadlu.

Divadlo zůstalo mou velkou láskou a dostávalo mne i ze stresů, kterými jsem trpěl, když jsem se  třeba vracel  od  vraždy dítěte.  To  jsem  zašel  do Činoherního  klubu, kde  býval Pepíček  Somr, a Jirka Kodet  s  Petrem Čepkem. Ti zlatí kluci mne vzali kolem ramen, sedli jsme ke klavíru, zpívali moravské  písničky a  ten hrozný  splín ze  mne spadl. Kdybych se ze žalu někde opil, bylo by mi druhý den hůř a měl bych kocovinu. Koncem  sedmdesátých  let  jsem  vystupoval  jako  host v Divadle Jiřího Grosmanna a  tehdy ukradli na Vinohradském  hřbitově z hrobu Jiřího Grossmanna jeho bustu a prodali  ji do Sběrných surovin. Odtud ji koupil nějaký  chlapík za neuvěřitelných pár  halířů, my  se k němu  dostali na základě anonymu a on nám ji nakonec vydal. Když  jsem  ji před  vyprodaným divadlem Slávkovi Šimkovi  předával, dojetím málem plakal. No, a dnes už tu není ani Slávek!

Nějakého fantóma opery jste nehonil?

Kdykoliv se stal případ vloupání, krádeže nebo podvodu na nějakém kumštýři,  posílali to  vyšetřovat mně.  Náš Maigret  – plukovník Kalivoda –  říkával:  „oni mají jiný  svět a ty  ho znáš!“  Velkým zážitkem bylo, když jsem vyslýchal pana  Wericha. Tehdy byli dva darebáci, kteří dělali vloupačky na staré  Praze. Jeden byl na útěku, druhý s námi v autě a ukazoval nám,  kde co vyloupil. Oni si nepamatují názvy ulic,  ale ví, kde to  bylo a perfektně ví   jak to v tom bytě vypadá. My to pak šli ověřit  a když  to souhlasilo,  bylo jasné,  že to neudělal nikdo jiný. Přijeli jsme na Kampu a  před vilou, kde bydlel Jan Werich, chodil policista.  Náš pachatel se lekl:  „Ježíšmarja, ten četník je tady k  vůli nám?! Dyk my tam ukradli  jen pár kytek. Vždycky, když jsme udělali ránu a měli  prachy, šli jsme se ožrat a když přišel můj  komplic domů,  tak mu  žena dala  do držky.  Proto jsme  sem chodili natrhat kvítí a on  když přišel domů, strčil je manželce. Ona sice  nadávala, ale bití už  nedostal.“ Naproti bydlel nějaký pan  Havlíček,  který  je  viděl  a  poslal  Werichovi na chalupu telegram. Ten se  vrátil, díval se zda mu  něco neukradli a venku čekal policista jak  to dopadne. Já jsem to  šel uvést na správnou míru a měl trému, protože Werich měl přes sedmdesát, nedoslýchal, na všechno si  stěžoval a byl vždy zásadně  proti. Vyšlapal jsem točité schody a když mi přišel otevřít, představil jsem se a  ukázal mu kovový odznak kriminální služby na řetízku.  On ho chmatl, prohmatával  a řekl: „To je pravé, že?  To se nedá utrhnout?“ Pak  mne pozval dál. „Pojďte dál, jinochu, mám tady nehorázný  bordel, posaďte se!“ Bylo mi to trapné, ale  nebylo kam. Říkám  mu: „Mistře, mám  v autě padoucha a on  říká, že  vám tady  ještě s  jiným padouchem trhali kytky.“ Werich zbrunátněl:  „Kde máte toho hajzla?  Já mu roztrhnu držku! Oni ty kytky netrhají, ale devastují a kurvy sem chodí do altánu, kdyby pětku daly na dlažbu,  ale ony nedají nic.“ Podotknul jsem, že branka  není uzamčena. „Už několikrát  jsem žádal tu zkurvenou inštituci  Há  dvě  Ó  Bé,  aby  mi  dali  na branku nový zámek.“ „Mistře, snad Ó  Pé Bé Há, ne?“ „Ona je  to stejně blbá inštituce jako ta první. Zámek stejně nedali.“ Pak se optal: „Vy jste z eF Bí Aj?“ „Kdepak  pane Werichu,  z české  kriminálky.“  Tak  si ještě aspoň postěžoval: „Můj telefon má číslo  tajné neboli důvěrné a furt mi sem  volají nějací  opilcové z  hospod. Chtějí,  abych jim  říkal politický fóry a já pak mám z toho průser.“  Ptám se:  „že jste pane Werichu ale to číslo někomu dal?“  „Jenom  bábě  hokynářce, aby mi zavolala až jí přivezou ertreple.“ „Asi se někde pochlubila a tak už není tajné,“ říkám.

To vypadá téměř na policejní idylku…

V dobách, kdy jsem dělal na vloupačkách a typických zlodějnách,  tak když šel zloděj vykrádat byt, měl sebou pytlík s pískem, kterým v krajním případě majitele bytu bacil. Kdežto dnes, když zloděje překvapíte, klidně vás zastřelí nebo propíchne. A to už končí jakákoliv hra. Dříve  syčáci policajta  respektovali a  zvláště kriminálka  měla velkou vážnost. Kdysi jsem měl na starosti ten bordel na Václaváku – známý  pajzl „5 P“,  kde od vyhazovačů  přes číšníky až  po hudbu  bylo všechno  trestaný za  krádeže, podvody  a rvačky, tak jsem tam měl výsadní postavení  a byl nedotknutelný, přestože tam k místnímu koloritu patřilo běžně pět rvaček za večer.

To jste byl vždycky takový frajer?

To víte, že ne! A ani po letech nezapomenu na svůj první případ – vloupačku  do  cukrárny.  Měl  jsem  krásný  velký  notes a dělal machra. Kluci z místní  kriminálky se potutelně usmívali, protože  jsem jim nesahal ani po kotníky a pachatele stejně chytli oni. Ale člověk  si musí narazit  čumák. Později jsem  už neměl notes, ale papírky po kapsách a žádné hogo fogo.

Dnes byste místo papírků měl určitě počítač…

Možná. Asi byste chtěl slyšet něco optimistického, ale já  jsem velmi, velmi skeptický, když vidím jak nám zde před očima  roste  přímo šílená galerka, jak se rvou  albánské a ruskojazyčné klany  o drogový trh. Vstoupili jsme do Evropské  unie, s ekonomikou budeme kulhat,  ale v tomhletom budeme určitě zastávat jedno z předních míst. Přesto věřím, že  vyroste nová generace čestných policistů, kteří budou své povolání brát  jako poslání a  budou hrozbou pro galerku i  podsvětí. Ostatně, každý  mladý člověk si  může vybrat jednu ze  dvou cest, buď  tu dobrou, po  které půjde až  do konce života nebo tu druhou s perspektivou zamřížovaného sluníčka.

AUTOR:  Vladimír Rogl

FOTO:   Archiv, Petr Novotný  FB

VÝROČÍ SLAVNÝCH OSOBNOSTÍ V ČERVENCI

Louis de Funès

…plným jménem Louis Germain David de Funès de Galarza, francouzský herec, se narodil 31. července 1914 v Courbevoie. Začínal epizodními rolemi. Jako komik se proslavil až na konci 50. let. Natrvalo mezi filmové hvězdy vstoupil v roce 1964 uvedením filmu Fantomas, kde hrál i Jean Marais. U nás jej diváci obdivovali ve veselohrách SmolařOscarFantomasČetník se Saint TropezVelký flámPiti-piti-pa, Tetovaný a mnoho dalších. Louis de Funès hrál celkem ve 137 filmech.  V Česku jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského.  De Funès měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, na který nakonec 27. ledna 1983 v Nantes zemřel.

Bourvil

…vlastním jménem André Zacharie Raimbourg, francouzský divadelní a filmový herec, se narodil 27. července 1917 v Prétot-Vicquemare. Původním povoláním byl pekař. Ve svém městečku si založil kapelu a brzy začal vystupovat jako komik a kabaretiér se svými vlastními skeči a písničkami. Když byl ještě malý, zahynul jeho otec v I. světové válce a on strávil celé dětství ve vesnici Bourville, jejíž jméno se později stalo jeho jménem uměleckým. První opravdový film, který ukázal široký záběr jeho komiky, byl Napříč Paříží s Gabinem  a Funésem (1956), se kterým v pozdější době vytvořili několikrát nezapomenutelnou dvojici, kdy hrál často postavy naivní až tupé, které byly postaveny jako protiklad aktivních rolí de Funése. Bourvil ztvárňoval komediální i vážné, charakterní role (Tři mušketýři, Husaři, Hrbáč, Velký flám, Velký šéf). Nezapomenutelná je také jeho role Thénardiera ve filmové adaptaci Bídníků. Zemřel po boji s Kahlerovým syndromem (který napadá kostní dřeň) ve věku 53 let  25. září 1970 v Paříži a byl pohřben v Mountainville.

Alfons Maria Mucha

…český malíř, grafik a návrhář, přední představitel secesního dekorativismu,  se narodil 24. července 1860 v Ivančicích u Brna. Po předčasném ukončení středoškolských studií pracoval krátce jako písař u okresního soudu. V letech 1889-1880, poté, co nebyl přijat na Akademii výtvarných uměni v Praze, byl zaměstnán ve vídeňské malířské dílně divadelních dekorací Kautsky-Brioschi-Burghardt. V letech 1881-85 pracoval  pro hraběte Khuen Belassi. Podporován hrabětem, studoval pak v období 1885-87 na mnichovské Akademii umění. V roce 1887 přesídlil do Paříže, kde nejprve rok pokračoval ve studiu na Akademii Julian v Paříži a od roku 1888 zde působil ve svobodném povolání. Pracoval jako ilustrátor pro pařížská nakladatelství a časopisy, navrhoval obálky, záhlaví, exlibris, etikety, viněty a také plakáty, vedl vlastní výtvarnou školu. V počátcích své vlastní malířské tvorby se zabýval malováním historických obrazů. Zlom u něj nastal až v devadesátých letech 19. století, kdy se začal projevovat jeho osobitý styl. V roce 1894 přijal zakázku na portrét herečky Sarah Bernhardtové . Jeho plakát měl obrovský úspěch a zajistil mu spolupráci na dalších 6 let. V roce 1899 byl pověřen Rakousko-Uherskou vládou k účasti na světové výstavě v Paříži (r. 1900), kde svá díla prezentoval hned na několika místech výstavního areálu. Za svou práci byl vyznamenán stříbrnou medailí a stužkou Čestné legie. Od roku 1904 působil střídavě v USA a ve Francii. V roce 1910 se vrátil do Čech. Podílel se na výzdobě Obecního domu (Primátorský salon) a je autorem návrhů poštovních známek pro nově vzniklý Československý stát. Pro jeho poslední tvůrčí období je charakteristický návrat k historické malbě. Výsledkem je dvacetidílný malířský cyklus  Slovanská epopej, v němž se ideově vrátil k myšlenkám českého národního obrození a zobrazoval mýty a legendy slovanských národů. Cyklus slavnostně věnoval českému lidu v roce 1928. Zemřel v Praze na zápal plic 14. července 1939 a je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Alfons Mucha se stal nejvýznamnější malířskou osobností evropské secese.

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj  /  www.birthday.wz.cz

FOTO:    www.birthday.wz.cz

JAKÉ BUDE LÉTO HELENY VONDRÁČKOVÉ ?

Helena Vondráčková patří bezpochyby mezi nejznámější, nejúspěšnější české zpěvačky. Snad není jediný Čech, který by ji neznal. Ovšem úspěchy slaví nejen u nás, ale i v zahraničí  kde doslova dobyla celý svět. Hity jako Dlouhá noc, Červená řeka, Copacabana, nebo právě hit A je tady léto, zdobí českou hudební scénu již mnoho let. Její vzhled, šarm, hlas a hudební projev by jí mohly závidět mnohé  kolegyně.  S redakcí ARTSTAR V.I.P. jsme se Helenky Vondráčkové zeptali, jak bude trávit se svým manželem letní měsíce a zda si vůbec při svém pracovním vytížení najde čas na zasloužený odpočinek.

 „Letošní  léto máme příjemně naplánované. Budeme relaxovat na našem hausbotu na Slapech, odkud budeme vyjíždět na koncerty, které mě čekají v Terchové, Mostu, a v Liblíně. Budu se také věnovat zahrádce, kterou mám u svého domu v Řitce“, prozradila naší redakci Helena Vondráčková.

Manželé Helena Vondráčková a Martin Michal

AGENTURA MM PRAHA, S.R.O.

Sportovní 122, 252 03 Řitka

www.agenturamm.cz

www.vondrackova.cz

Helena Vondráčková – Helena v Lucerně (2012)

 

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Dagmar Pavlíková,

Facebook/Helena Vondráčková – oficiální fanklub

 

Šarmantní osobností roku 2018 – profesor Pavel Pafko

Ve svých devětasedmdesáti letech je chirurg prof. Pavel Pafko živoucí legendou. Operoval prezidenta Václava Havla, provedl první transplantaci plic u nás, je nositelem státního vyznamenání Za zásluhy a v roce 2016 byl pasován na rytíře českého lékařského stavu. Jedním z posledních ocenění, které získal, je titul Šarmantní osobnost roku, které mu udělili svým hlasováním posluchači Českého rozhlasu ve třiadvacátém ročníku stejnojmenné ankety.

Prof. Pavel Pafko a moderátoři večera Lada Klokočníková, Mirek Vaňura

Při této příležitosti jsme se zeptali :

Jak si  šarmantního člověka představujete?

Já si ho představuji jako džentlmena, člověka slušného chování, který nikoho nenapadá, neskáče nikomu do řeči a je laskavý k okolí, zejména k ženám.

Eliška Balzerová blahopřeje prof. Pafkovi a předává hlavní cenu Zlaté slunce

Naší první Šarmantní osobností byl Marek Eben, a když jsme se ho zeptali na to, co si představuje pod tímto pojmem, řekl, že hlavně slušné chování.

Ano je to tak. Slušné chování k okolí. Až nás bude 10 milionů šarmantních, tak to bude dobré, ale potom nebude o co soutěžit.

Není nás, šarmantních, pokud to definujeme jako slušné chování v české společnosti, míň a míň nebo byste nebyl tak skeptický?

Já si myslím, že starší generace hledí na  mladou generaci  občas s tím, že si jich mladí neváží, ale  to nemohu potvrdit. I mě jako staršímu muži se stává v tramvaji, že mi mladší ženy i muži uvolní místo, ale já to většinou nepřijmu. Tak si uvědomuji, že nemáme nikdy generalizovat a říkat ti mladí ti nestojí za nic . Tak to vůbec není. Je to vždycky individuální a nemyslím si, že by se morálka naší společnosti nějak horšila. Pravda je jediná, zase to neplatí stoprocentně, čím jsou lidé chudší, tím mají k sobě blíž. Čím jsou bohatší, tím mají k sobě dál.

.. s vítězem internetového hlasování hercem Janem Přeučilem …

Koho jste vy potkal naposledy šarmantního?

Kolegyni, se kterou jsem dneska operoval. Byla šarmantní.

Máte raději kolegyně ženy nebo kolegy muže?

To je velmi těžké říct. Záleží, před jakým úkolem stojíte. K některým úkolům jsou vhodnější muži a k některým ženy. Ženy jsou v nemocnicích, nejenom podle mého názoru, laskavější k pacientům než muži.

Když operujete, posloucháte k tomu nějakou hudbu?

V mládí jsem si pouštěl hudbu a měl jsem na sále různá CD. Teď už moc ne. Myslím si, že každá operace má fázi, která je mechanická a tam je dobré poslouchat hudbu a potom je fáze, kdy se musíte na něco koncentrovat a  okolí  nevnímáte, i kdyby  hráli cokoliv. To každý zná i z vlastní práce. Když si v kuchyni pustíte hudbu, tak posloucháte, ale jakmile připečete kuře nebo husu, tak najednou nevíte, co hrají, protože jste nervózní.

Když skončíte operace a můžete doma relaxovat, patří k relaxaci  i Český rozhlas?

Budu zcela upřímný. Rozhlas většinou poslouchám v autě a v autě potřebuji informace, když chci poslouchat hudbu, tak si doma pouštím tu, na kterou mám právě náladu.

Moderátoři večera Lada Klokočníková, Mirek Vaňura

..cenu za spolupráci s rozhlasem v roce 2018 obdržel zpěvák David Deyl..

 

 

AUTOR:    Český rozhlas Hradec Králové – zpracovala Alexandra Hejlová

FOTO:    Ivana Lukavská