Duše Sicílie: Palermo

Starobylé hlavní město Sicílie je poseto památkami zapsanými na seznamu UNESCO a zajímavou směsí architektonických stylů. Palermo je klenotem tohoto kouzelného ostrova. Palermo má vše: velká divadla a operní domy, majestátní katedrály a impozantní paláce.

Chaos, hluk, naprostá nekoordinovanost – zaprášené, syrové, trochu špinavé – to je to první, čeho si v Palermu všimnete. Sicilané prostě žijí jinak a bude vám chvíli trvat, než si na to zvyknete. Až po chvíli zjistíte, že všechno je přirozené, nenucené, nepředstírané. A to má v sobě obrovskou sílu.

Samotná poloha Palerma je velmi podmanivá. Město leží takřka v srdci údolí s romantickým názvem Conca d’Oro – Zlatá mušle, obklopené pahorky a mořem. Tuto polohu si před více než 3 000 lety vybrali k založení obchodního překladiště staří Féničané a Řekové tu později vybudovali přístav Panormus. 

Historické centrum Palerma je fascinující, ač značně zpustlé. Zatímco v přízemích zdejších budov jsou nejrůznější krámky, jejich horní patra jsou často obehnaná lešením či sítí, aby zdivo nepadalo na ulici. Nic to ovšem nemění na faktu, že historické jádro Palerma je jedním z největších historických center v Evropě. 

Historické centrum Palerma

Palermskou pozoruhodností z normanské doby, postavenou ovšem ve stylu muslimské architektury, je odsvěcený kostel San Giovanni degli Eremiti s červenými orientálními maurskými kupolemi a mešitou. Pozoruhodná je jeho dochovaná křížová chodba a příjemnou oázou klidu kostelní zahrada s palmami, pomerančovníky.

Katedrála Palermo

K obdivu a návštěvě v Palermu láká také bezpočet dalších kostelů, katedrála Palermo – jedinečná stavba, ve které se mísí arabsko-katalánský styl,  monumentální fontána Fontana Pretoria na náměstí Vigliena, které je pomyslným středem města, či divadlo Teatro Massimo, které je se svými 3 200 místy jedním z největších divadel v Itálii. Postaveno bylo v 19. století na počest sjednocení Itálie a jeho znovuotevření v roce 1998 bylo jakýmsi politickým a kulturním zmrtvýchvstáním Palerma znovunabytím angažovanosti místních občanů. 

Teatro Massimo

Foto: comune.palermo.it

 
 

Nestárnoucí Martin Dejdar slaví narozeniny!

Martin Dejdar právě dnes slaví narozeniny! Zkuste si tipnout kolikáté, ale předem vás upozorňujeme, že na svůj věk rozhodně nevypadá!

Nestárnoucí herec, dabér, populární komik, ale i zpěvák  dnes oslaví 59. narozeniny. Martin Dejdar se narodil 11. března 1965 ve Vysokém Mýtě, své dětství prožil v nedaleké Chrasti u Chrudimi. Vystudoval Gymnázium Josefa Ressela v Chrudimi a po absolvování pražské DAMU v roce 1987 nastoupil do studia Ypsilon. Hostoval i v jiných divadlech, například v Realistickém divadle, kde se představil mimo jiné ve hrách Sluha dvou pánů, Othello nebo Anna Karenina.  

Jeho filmografie čítá mnoho desítek komických i vážných rolí v řadě oblíbených filmů a seriálů. Za hlavní roli ve snímku Učitel tance získal Českého lva. Jeho hlas, který propůjčil kreslené postavičce Barta Simpsona v kultovním seriálu Simpsonovi, dnes znají i děti školou povinné, stejně jako roli Ozzáka v sitcomu Comeback. Moderoval řadu pořadů a zúčastnil se i pěvecké soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Zkrátka herec a bavič Martin Dejdar patří mezi tuzemské výrazné a známé tváře televizní zábavy. 

Foto: .ceskyrozhlas, idnes

 

Chvíli před bouří – Hana Lajtkepová

Tohle květinářství vypadalo nadějně. Už jsem to málem vzdal, ale budu brát jako dobré znamení, že mám udělat to, co jsem měl vlastně udělat už dávno. Nad hlavou se mi rozklinkal starožitný zvonek a zpoza závěsu ihned vykoukla dívčí tvář. Jakmile mne uviděla, vykulila nevěřícně oči a zčervenala jako růže, které stály v nedaleké váze. Poznala mne. To je daň, kterou přináší popularita. Poznávají vás lidé, které jste v životě neviděli a zřejmě už nikdy neuvidíte, ale oni se k vám hlásí, jako staří známí. Nejen doma, ale i v zahraničí. Právě jako teď, ta dívka nebyla výjimkou. Začala něco překotně šveholit v jejím jazyce.

„Promiňte, ale nerozumím. Chtěl bych si u vás koupit kytici růží. Patnáct rudých a patnáct bílých, prosím.“

Dívka konečně ztichla, pak se plácla do čela a lámanou angličtinou se začala omlouvat. Naštěstí přitom začala vázat kytici. Vydržet ten neustávající proud slov se vyplatilo. Kytice byla skvostná. Před obchůdkem jsem se zhluboka nadechl. Měl jsem pocit, že se mi můj život mění před očima. To, co jsem se chystal udělat, by ode mne nikdo nečekal. Vlastně ani já ne. Ale zároveň jsem cítil, že jsem to měl udělat už pár let zpátky. Anna má dnes narozeniny. Před pěti lety jsem se zachoval jako vůl, ale ve své pýše jsem si to odmítal přiznat. Díky tomu jsem ztratil Annu. Jedinou ženu na světě, kvůli které stálo za to vzdát se – alespoň částečně – své svobody. Proč jen částečně? Protože ona sama milovala svou svobodu a proto mě chápala. Věděla, že jakmile se člověk své svobody vzdá, ztratí sám sebe…

Pamatuji se, kdy jsem jí poprvé uviděl. V tu dobu jsme se s naší kapelou vyhřívali na výsluní slávy. Všechno se dařilo a my mohli začít jezdit na turné po celém světě. Naši fanoušci nás milovali, o dívky nebyla nouze. Mimo koncerty jsme dřeli, byli jsme zodpovědní a k sobě fakt kritičtí, ale jakmile jsme se vydali na šňůru, bylo to, jako kdyby nás někdo vyměnil. Užívali jsme života a slávy plnými doušky. Bylo to fajn. A pak, při jednom z našich koncertů, stála v první řadě pod pódiem Anna. Polovinu koncertu si se mnou tiše zpívala, oči zavřené. A pak je náhle otevřela právě v okamžiku, kdy jsem se na ní – bůhví pokolikáté – podíval. Naše pohledy se setkaly a já málem zapomněl zpívat. Nebyla žádná oslnivá kráska, ale pro mě byla královnou večera. Při poslední písničce jsem seskočil mezi lidi a stihl jí zašeptat, aby po koncertě neodcházela. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem zjistil, že zůstala. I když s ní byla ještě jedna dívka. Její sestra Dana. Pozval jsem je do zákulisí. Bylo tam více dívek, jako vždy, ale já je tentokrát nevnímal. Dana se od nás brzy odpojila a my si s Annou povídali o všem možném. Jako kdybychom se znali dávno. Dal jsem jí své telefonní číslo a jí to rozesmálo. Na druhou stranu mé kartičky napsala své a přisunula ho zpátky ke mně. „Já ti nebudu volat, Stefane. Dnešní večer byl moc fajn a hezky jsem si s tebou popovídala, ale nebudu nová holka v tvém dalším přístavu. Pokud budeš mít zájem, zavolej ty mně. Pokud k nám někdy přijedeš jako turista, můžu ti ukázat město. Ale nepočítej s tím, že budu jako tamty – “ kývla bradou k několika dívkám, které se všemožně snažily zaujmout kluky z kapely. „Měj se krásně a vymýšlej a zpívej další krásné písničky. Miluju je.“ Usmála se, mrkla na mě, mávla na Danu a byly obě pryč.

Pokračovali jsme v našem turné, ale – jak řekl Sven – už se mnou nebyla žádná sranda. Nemohl jsem Annu vyhnat z mých myšlenek. Asi po třech týdnech jsem jí zavolal. A pak už jsem volal skoro každý den. Jakmile skončilo turné a já se dal trochu do pořádku, koupil jsem letenku a zahrál si na turistu. Anna splnila svůj slib a ukázala mi kouzelná i tajemná místa svého města, ale ta svá měla zavřená na sto západů. Až při mé páté návštěvě mi dovolila doprovodit jí k domu, ve kterém bydlela. – A teď jsem tu zase stál. Dveře, stejně jako tehdy, byly zavřené a dům vypadal stejně nedobytně. Kytice růží náhle ztěžkla. Snažil jsem nepodlehnout náporu zbabělosti a dokončit to, proč jsem přijel. V tu chvíli se vstupní dveře otevřely a ven vyšel mladík doprovázející starou ženu. Vykročil jsem k nim.

„Dobrý den. Hledám Annu Svidnovou. Bydlí tu ještě?“

„Tu neznám, ale zeptám se babičky. Ta tu bydlí už deset let.“ Mládenec se obrátil ke staré ženě a já se okamžitě znovu ztratil ve vzpomínkách.

Nechtěl jsem už krást každou minutu z pár hodin, které jsem s Annou trávil v její zemi. „Co kdybys příště přiletěla ty za mnou? Koupím letenku, jen řekni kdy. Prosím.“

Chvíli si mě zkoumavě prohlížela a pak konečně odpověděla. „V červnu mám plánované dva týdny dovolené, ale zatím nevím, kam vyrazím, tak to bych možná-“ Dál se nedostala. Bez ohledu na to, jestli se naštve, jsem jí stiskl v náručí a políbil.

Ty dva červnové týdny byly nejkrásnější v celém mém životě. Anna mi konečně uvěřila, že jí miluji a odevzdala se mi. Nekladla si žádné podmínky, neplánovala budoucnost. Těšili jsme se z blízkosti toho druhého a přáli si, aby dovolená nikdy neskončila. Ale čas je neúprosný. Než jsme se na letišti rozloučili, poprosila mne jen o jedinou věc. Přála si, aby se můj život ani nyní nezměnil. Abych se dál naplno věnoval hudbě a kapele. Chtěla ode mne pouze věrnost. Na oplátku jí slíbila ona mně. S lehkým srdcem jsem na věrnost přísahal. Vždyť jsem Annu miloval. Týden na to jsme s klukama vyrazili na další turné. Bylo tentokrát náročnější na cestování. Anninu zemi jsme ve své šňůře neměli, ale v zemích kolem ní jsme koncertovali. Několikrát jsem jí prosil, aby přijela, ale vždycky zněla v telefonu otráveně a vždycky mě odmítla. Byl jsem z jejího chování zmatený a pak jsem se jeden večer zachoval jako vůl. Mé pošramocené ego zvítězilo a já jsem zapomněl na svou přísahu věrnosti. Ani ne tři měsíce potom, co jsem jí dal. Tu dívku, jejíž jméno jsem si ani nepamatoval, jsem po půlnoci vyváděl z hotelu. Nechtěl jsem se vedle ní ráno probudit. Svědomí přece jenom zapracovalo. Venku bylo dusno, v dálce poprvé zahřmělo a na zem se snesly první těžké kapky. Dívka se ke mně přivinula a zakňourala: „To mě fakt vyženeš do takového počasí? Pojď vrátíme se na pokoj. Nebudeš litovat!“ Možná říkala ještě něco dalšího, ale já už jí nevnímal. Na protějším chodníku stála Anna a po tvářích se jí kutálely slzy. Možná to byl déšť. Nevím. Ale v očích jí sedělo zoufalství i pohrdání. Pak se rychle otočila a utíkala pryč.

„Anno!“ Hrubě jsem odstrčil dívku a rozběhl se za Annou. Její zklamání a moje zrada mezi nás postavila pevnou zeď. Už nechtěla nic slyšet. Od té chvíle mi nezvedala telefon, neodpovídala na e-maily. Když jsem přiletěl na návštěvu, nechala se zapírat. Posílal jsem dárky. Vracely se neotevřené. Posílal květiny, ale pochybuji, že je přijala. Nakonec jsem se přestal snažit. Nenápadně jsem se vrátil k životu „před Annou.“ Poznal jsem spoustu nových dívek, ale nakonec jsem vždy srovnával. Žádná nebyla jako ona. Abych si přiznal, že jsem to celé zničil já, mi trvalo čtyři roky. Jakási část ve mně byla naprosto prázdná a já věděl, že jí dokáže zaplnit jeden jediný člověk na světě – Anna. Musím se pokusit jí to všechno vysvětlit, poprosit o odpuštění osobně. Pokud mě i teď pošle do háje, bude to definitivní konec, ale zkusit to musím.

„- babička ví, kde je. Dovede vás tam.“

Sakra, vůbec jsem neposlouchal. Ale ta stará paní asi ví, kde je Anna. Poděkoval jsem. Hrdlo se mi stáhlo, nevěděl jsem zda radostí nebo strachem z odmítnutí. Teď už to nevzdám!

Ani nevím, jak se mi podařilo dojít až sem. Nemůžu odtrhnout oči od Anniny rozesmáté tváře. I na té fotografii jí v očích svítí rozpustilé plamínky. Mám pocit, že mi pukne srdce, že už se nikdy nenadechnu. Pokládám kytici růží na náhrobek a přes slzy přestávám vidět svět kolem sebe. Anno! Proč? Co se stalo? Já … stále slyším tvůj hlas jak volá mé jméno –

„Stefane?!“

Rychle si utírám oči. Kdo to…?

Kousek ode mne stojí Annina sestra Dana a za ruku se jí drží asi čtyřletá holčička. Tváří se zaraženě, ale i tak jí v očích pohrává … rychle se otáčím k fotografii Anny a pak zpátky na dítě.

„Vidíš dobře. Stefinka je Annina dcera.“ Řekne tiše Dana a pak ještě tišeji dodá: „A taky tvoje.“

Život je zvláštní. Člověk nikdy nemůže mít všechno. Vlastní vinou jsem ztratil ženu, kterou už nikdy žádná jiná nemůže nahradit. Alespoň já to tak cítím. Ve chvíli, kdy se cítíš být téměř bohem a svět ti leží u nohou, dostaneš lekci bez možnosti reparátu. I když … Anna zemřela při porodu naší dcery. Nečekané komplikace s fatálním koncem… Někdy v noci mám pocit, že stále slyším její hlas volající mé jméno … potom se jdu vždy podívat do dětského pokoje, jestli je naše dcera v pořádku. A pak u ní sedím a okouzleně sleduji každý nevinný rys jejího obličeje. Je ti tolik podobná, Anno! Dal jsem v životě hodně slibů, které jsem nesplnil a díky tomu ztratil víc než jsem si uměl přiznat. S naší dcerou jsem dostal druhou šanci, kterou nehodlám promarnit. Slibuji.

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové

Povídka z knihy Kraťasy: Burčák

Dnes Vám představíme další povídku z knihy „KRAŤASY“ od Jany Skácelové z Brna pod názvem „Burčák“.

Konečně jsme celá rodina docestovali do Chorvatska. Byla jsem vyřízená, protože jsem před cestou dostala virózu, která mě vždy zcela odrovná. Vypadla jsem u hotelu z auta a kolemjdoucí si podle mé vizáže mysleli, že cestujeme někam na ledovec. Na sobě silný svetr, krk omotaný šálou a na hlavě naraženou čepici. Doufala jsem, že taková sauna zbaví mé tělo bacilů a bude lépe. Bohužel se tak nestalo. Doploužila jsem se na pokoj, věci z auta jsem naházela hala bala jedno přes druhé a padla do postele. Manžel udělal
totéž, ale z jiného důvodu. Byl unavený z řízení. I přes můj ubohý stav mě jeden ze synů tahal za nohu, ať s ním jdu do bazénu, a druhý mně třepal s rukou, ať s ním jdu zase plavat do moře. Když viděli, že je maminka polomrtvá, tak toho nechali. Seděli však vzorně u mé hlavy a doufali v brzké uzdravení.

Manžel ještě před odjezdem koupil dvoulitrovou láhev burčáku, protože věděl, že tenhle lahodný mok zbožňuji, a chtěl udělat Janičce radost. Také se těšil, jak bude po cestě veselo, když budu popíjet, ale… Pro můj krkobol jsem neměla na nic pomyšlení a burčák zůstal neporušen.
A tak ležíme v postelích, já na zádech, a protože jsem postižena svou prací – to je neustálým vybavováním interiérů a dekorací – tak mě napadlo podívat se aspoň půločkem, jak že ten náš pokoj vypadá. Opravdu velmi ztěžka otevřu půl oka. Moje oči jsou velké, takže mi ho stačí jen pootevřít a vše mám zmapované. Tím očkem projedu celý pokoj a kriticky v duchu řeknu: „Hm, ani obrázek na zdi nemají.“ A oko hned zaklapnu. Ale svědomí mi nedá, v duchu se chci omluvit autorům tohoto pokoje a nabírám znovu sílu na otevření kukadla. Prohlížím pokoj a chválím: „Nóó, ale mají tady pěkně čistě vymalováno – krásné bílé stěny.“ Oko se zavřelo a já jsem byla šťastná, že jsem tak odčinila hřích svého rouhání.

Ležím, funím, a najednou! Panebože, co se děje?! Šílená detonace nás oba s manželem vystřelila z postele. Rána jako z děla a my zděšení, vůbec netušíme, co se děje. V našich očích je zmatek a strach. Že by snad atentát…?! Když však vidím, že ta krásná bílá stěna, kterou jsem před chvilkou chválila, má kropenatou fazonu a kape na vše, co je rozložené po pokoji, a tisíce zelených střepů z lahve je všude kolem, tak je jasné, že se
o slovo přihlásil burčák. Jak jinak, než že jsem to schytala já. Měla jsem přece ten burčák pootevřít a ne ho nechat zavřený! Co teď? Manžel láteří a sakruje. Ležel zcela nahý pod tou jejich plachetkou a tak nahý vstal a vzal nějaké hadry, které byly po ruce, a pokoušel se kapající dobrotu ze zdi nějakým způsobem odstranit. Komičtější scénu jsem v životě neviděla. Tak jsem dostala „úžasný nápad“ a poprosila syna o něco jedinečného. A to, ať
mi podá kameru a foťák, že tatínka takhle zvěčním. Na filmování jsem ještě sílu měla! A na strašné smání taky. Ale to byl již oheň na střeše a vrchol mého konání. Manžel se rozzuřil ještě víc, že mám tak praštěné nápady, a začal i mě plácat tou burčákovou hadrou. A ať prý sebou mrsknu a pomohu mu. Předstírala jsem pomáhání, protože při představě uklízení této spoušti se mi ještě více přitížilo. Tak jsem aspoň přeskládávala různé
zableptané věci z místa na místo. Lepily naše tašky, pasy, oblečení, deky… prostě vše. Tehdy to bylo dramatické, nyní se tomu směju. Po celodenním uklízení se nám podařilo tuto explozi odstranit, ale pěkně jsme si mákli.

Samozřejmě to mělo pokračování, každý den se stalo něco podobného, ale kdo chce číst, co bylo dál, tak musí přemluvit autora nápadu na knihu Kraťasy, aby se další kniha jmenovala Bermudy, kde bude povoleno psát příběhy delší. I tak je z toho opět román.

Autor povídky – Jana Skácelová, Brno

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Jóga jako životní styl

Jógová praxe neznamená pouhé fyzické cvičení. Životní styl založený na józe vychází z rozsáhlého filozofického základu, který stojí na několika zásadách především mentálního charakteru. Dodržováním těchto zásad se člověk vydává na cestu osvícení a poznání.

Jóga je daleko bohatší a je škoda, že se často zavírá do studií. Za zavřenými dveřmi ji cvičíme a když z lekce odcházíme, velmi často ji tam i necháváme. Přitom fyzické cvičení, pod kterým známe jógu dnes, je výplod moderní doby.

Jak začlenit jógu do svého běžného života?

  • Z ranního pozdravu slunci se může stát krásný pravidelný rituál, ke kterému se nebudeme přemlouvat a bude pro nás samozřejmý stejně, jako čištění zubů. Rychlé a efektivní hned po ránu.
  • Kdykoliv v průběhu dne si můžeme provést pár pozic nebo protahovacích cviků – na zemi, na židli, ve stoje. Jde jen o to vnímat svoje tělo a respektovat jeho potřeby.
  • Stejně jako vnímat tělo, je důležité vnímat naše pocity. Pokud jsme unavení, přetažení, neklidní, pomůže krátká relaxace, meditace nebo dechové cvičení. Není potřeba nic dlouhého, stačí 2 – 3 minuty.

Jóga není pouze o fyzickém cvičení

Bohatost jógy spočívá také v tom, že se jedná o ucelený systém, o přístup k životu. Jak bylo zmíněno výše, na fyzické cvičení se v józe klade důraz až posledních 100 – 150 let. Součástí jógy jsou různé dechové techniky, které pracují s dechem, resp. s pránou. Najdeme zde celou řadu očistných technik – a to jak pro tělo, tak pro duši. V neposlední řadě zde jsou morální a etické zásady – jama a nijama, které nám pomáhají být lepšími jak ve vztahu k sobě, tak k druhým.

Zdroj: Yoga-federation.eu

 

Žijete s manipulátorem?

  1. Pokud je váš partner manipulátor je rozdíl mezi tím, co říká a jak se chová. V jeho oblibě je, že vidí negativní vlastnosti a rád na ně poukazuje. Poukazuje na chyby a vaše nesprávné chování, které ani není nesprávné. U sebe špatné chování nevidí.

Oblíbené věty jsou například:

  • „Nikdy bych ti neublížil…“,
  • „Miluji tě, ale ty zjevně ne…“,
  • „V našem vztahu není láska, dělej s tím něco, jinak nedopadneš dobře…“
  • „Pokud mě opustíš, něco si udělám“ (nebo v tomto případě může cílit i na domácího mazlíčka, že vám ho vezme, nebo že vás někam zavře a nepustí, nejhorší je vydírání přes děti).
  1. Celou dobu jste vlastně neustále obelhávaná. Nejen vy. Partner lže všem – rodičům, přátelům, kolegům, vytváří velké drama kolem vašeho rodinného života. Vše je jedna velká lež. Sám se však jednou v jeho lžích začne ztrácet a vy s ním.
  2. Prezentuje vás jako někoho jiného a vykresluje okolí, tak jak se mu to hodí. Chce, aby si o vás okolí myslelo ošklivé věci a nic hezkého. Vše je to jen kvůli tomu, aby vypadal dobře a kdyby náhodou si našel někoho jiného nebo vás podváděl, aby lidé mohli říci, že si zaslouží někoho lepšího, než vás.
  3. Za vše můžete vy. Za jeho špatnou náladu, za jeho nezdar v práci, za studené jídlo atd…Tváří se jako suverén, ale ve skutečnosti je tak malinký, až z toho má strach. Díky nízkému sebevědomí je schopen druhého slovně napadat, řvát na něj a někdy dojde i útokům fyzickým. Tento člověk má v sobě násilné chování, které neumí ovládat. Moc dobře si to uvědomuje, někteří s tím i chtějí bojovat, ale je to silnější, pokud jste v něčem úspěšnější než on, neudrží se. Dělá mu dobře srážet vás na kolena.
  4. Dobře si pamatuje vaše traumata, špatné zkušenosti, celkově vaše slabé stránky má dokonale zmáknuté. Útočí tedy přes ně, abyste byli zranitelnější.
  5. Máte pocit, že jste sám/sama. Nekomunikuje celé dny a dusí vás tím. Začnete se do sebe uzavírat. Manipulací dosáhne toho, že vás odřízne od kamarádů a někdy od rodiny. Tím se zvětšují pocity osamění, které vás ještě více oslabují. Chodíte kolem něj po špičkách, aby to nebylo opět „něco“ špatně.
  6. Promítá do vás své projekce, mluví o vás jako by hovořil o sobě například, že jste sobec, zákeřný člověk, prolhaná a zlá povaha. V tomto případě popisuji opravdu sám sebe. Uráží a používá i vulgarismy. Pokud vy použijete proti němu stejné věci, nahrajete mu do karet, aby si z vás vytvořil terč dalších nadávek.
  7. Vždy po bouři přichází klid. On ví, jak vás uklidnit, chová se hezky, dokonce vám třeba koupí dárek. Vy si řeknete, tak měl nějaké špatné období. Časem však zase zjistíte, že se vše opakuje.
  8. Časem se přestanete bránit. Pokud budete dělat, co chce on, zůstane s vámi, ale klid mít nebudete. Pokud se budete bouřit bude opakovat vše, co je zmíněno výše. Pokud nabudete sebevědomí, bude dělat vše pro to, aby vás dostal zpět… Když se mu to nepodaří, sám odejde a všechnu vinu hodí na vás. On je přece ten chudák, co musel trpět vaši povahu!
  9. Nelze ho opustit, díky pocitu, který vám vnukl, a to je ten, že ho potřebujete. A pokud se vám ho podaří zbavit, ještě nějakou dobu na něj budete vzpomínat a vybavovat si s ním jen ty hezké chvíle, těch bylo tak málo a byly vzácné, že jste žil/a v pocitu úplného zmatení, kdy jste už nevěřil/a čemu věřit a on vás v pochybnostech utvrzoval a snižoval vaši hodnotu. Pokud odkopne on vás jako první, zraní vás to na dlouhou dobu, protože vás dostal na dno a nevíte, co jste dělal/a špatně. Odpovědí je, že nic špatně z vaší strany nebylo. Buďte rádi, pokud jste se ho zbavili.

Pokud se v článku vidíte a zažíváte již například domácí násilí kontaktujte https://www.bkb.cz/aktuality/n537-linka-116-006-pomaha-obetem-kriminality-a-domaciho-nasili/

LINKA POMOCI OBĚTEM – NONSTOP TELEFONICKÁ POMOC

Tel. linka – 116 006

 

Non stop telefonická pomoc obětem kriminality a domácího násilí

 

  • Vyslechne a pomůže volajícímu orientovat se v aktuální situaci.
  • Nabízí volajícímu porozumění a důvěru.
  • Pomáhá volajícímu odstranit pocity viny a znovu nalézt sebedůvěru.
  • Motivuje volajícího k aktivnímu řešení situace.
  • Pomáhá volajícímu promyslet individuální bezpečností plán.
  • Poskytuje praktické rady a pomáhá volajícímu nalézat další vhodný postup.
  • Nabízí důležité informace o sociálně právních a trestné právních opatřeních.
  • Poskytuje informace o systému služeb sociální záchranné sítě pro oběti domácího násilí a trestných činů.

(JT), foto: pixabay

Úlomek – Michal Dlouhý

V noci z pondělí na úterý 7. listopadu 1932 měli štábní strážmistři Josef Šulc a Alois Podhájský z pětimužové četnické stanice Chlumec nad Cidlinou v politickém okrese Nový Bydžov staničním velitelem, vrchním strážmistrem Josefem Řeháčkem, předepsánu služební obchůzku počínající od půlnoci.

Vrchní strážmistr Řeháček plánoval svým podřízeným obchůzky nepravidelně, aby se nedaly vysledovat jak časy obchůzek, tak ale ani jejich trasy. Přitom dodržoval zásadu, že v noční době z bezpečnostních důvodů vysílal do služby vždy dva z podřízených nebo sloužil s některých z nich osobně.   

Trasa obchůzky byla stanovena přes Bělidlo, Ostrov, Písek, Nové Město, Skalku, Kladruby, Lučice a Olešnici zpět do Chlumce.

Krátce poté, co opustili chlumecká četnická kasárna, upoutala pozornost štábního strážmistra Šulce dvojice mužů bloumající po naprosto prázdné ulici. Oba měli zvednuté límce svých krátkých kabátů, aby jim nebylo vidět do obličeje a jeden z nich nesl pod paží koženou brašnu.

Štábní strážmistři na sebe mrkli a posunkem se domluvili o obejití bloku domů a obklíčení dvojice podezřelých mužů.

Po chvíli byla dvojice neznámých mužů obklíčena dvěma četníky s karabinami v ponosu v ulici, z níž se nedalo uprchnout.

Štábní strážmistr Šulc přicházející čelně vyzval hlasitě muže ve jménu zákona, aby zůstali stát a dali svoje ruce nad hlavu. Když za sebou spatřili druhého četníka, rozpačitě zvedl ruce nad hlavu první z nich a až na důrazný povel štábního strážmistra Podhájského tak učinil i druhý. Brašna z jeho podpaží dopadla na zem a kovově zazvonila.

V tom okamžiku byli oba četníci utvrzeni ve své domněnce, že mají před sebou dvojici lupičů pokladen.

Muži byli postupně spoutáni svěracími řetízky. Při osobní prohlídce staršího z nich byl v jeho kapse nalezen ostře nabitý revolver. Brašna ležící na zemi obsahovala, co jiného, než kasařské náčiní.

  

Kasařské náčiní s pistolemi a revolverem

Dvojice mužů byla dodána, vzhledem k noční době, z bezpečnostních důvodů do věznice okresního soudu ve Chlumci nad Cidlinou, a bylo učiněno opatření, aby se nemohli navzájem domlouvat.

Během postupně provedených výslechů bylo zjištěno, že se jedná o opakovaně trestané kasaře pocházející z Dobřichova v politickém okrese Kolín vzdáleného od Chlumce nad Cidlinou téměř čtyřicet kilometrů.

Ve starším z mužů, u něhož byl nalezen revolver, byl zjištěn svobodný Jan Moravec, narozený v roce 1894, vícekráte trestaný pro krádeže prosté a pro krádeže vloupáním, při nichž vylupoval pokladny.

Mladší, byl rovněž svobodný, Karel Novák, narozený roku 1902, jehož trestní list obsahoval poněkud méně záznamů o spáchaných krádežích vloupáním, než měl na svědomí jeho komplic.

Bylo nepochybné, že se Moravec s Novákem chystali v Chlumci nad Cidlinou vyloupit nějakou pokladnu, avšak byli četnickou hlídkou dopadeni ještě dříve, než se o takový čin vůbec stačili, byť jen pokusit.

Stejně tak bylo jasné, že oba zločinci z povolání mají na svědomí nejednu vyloupenou pokladnu. Otázkou však bylo, ze kterých činů, jejichž pachatele se bezpečnostním orgánům nepodařilo dosud vypátrat, budou usvědčeni.  

Brašna obsahovala kasařské náčiní, z jehož vzhledu bylo zřejmé, že je opakovaně používáno, a kromě toho i několik paklíčů.

Sepsání Zprávy o zatčení dvou řemeslných zločinců, kteří mimochodem odmítali vypovídat, se protáhlo až do ranních hodin. Prozatím byl prokázán přestupek proti zbrojnímu patentu a přestupek zhotovování paklíčů.

 Četník Šulc měl s kasaři jistou zkušenost. V říjnu roku 1929, když byl ještě strážmistrem, došlo v obci Sány v politickém okrese Poděbrady k vyloupení dvou nedobytných pokladen. Obě se nacházely v budově takzvaného Švehlova domu, jedna patřila místnímu spořitelnímu záloženskému spolku a bylo z ní odcizeno více než 6 000 Kč. Druhá pokladna patřila poštovnímu úřadu, majícímu místnosti v téže budově, ta byla pouze poškozena a pachatelům se ji nepodařilo vyloupit, jelikož se jim v zámku pokladny zalomilo páčidlo. Při činu byli vyplašeni a utekli.

Okamžitě byli o případu vyrozuměni četníci ze stanice Žehuň v politickém okrese Poděbrady. Ihned začali telefonovat na všechny okolní železniční stanice, zdali na nich nebyli spatřeni či nenasedli do vlaku nějací podezřelí muži.

Z železniční stanice Velký Osek jim bylo po několika minutách nahlášeno, že zde byli tři muži, kteří dělali, že k sobě nepatří, ale když se domnívali, že nejsou nikým pozorováni, tak se vzájemně domlouvali.

Na základě tohoto oznámení šel službu konající strážmistr Šulc se svým kolegou strážmistrem Bohumilem Rudolfem Valtou na nádraží ve Chlumci nad Cidlinou.

Prvním ranním vlakem ze směru od Velkého Oseka skutečně přijeli tři neznámí muži, kteří chtěli odejít z nádraží, každý jiným východem. Dvojicí strážmistrů byli k jejich velkému překvapení zadrženi.

Přítomným průvodčím vlaku bylo četníkům sděleno, že pánové si ve vagonu zapomenuli aktovku.

Následně bylo zjištěno, že se jedná o známé pražské kasaře. Františka Habětína, Karla Čápa a Františka Mašla. U Habětína byl při osobní prohlídce nalezen ostře nabitý revolver. Dohromady u nich bylo nalezeno téměř sedm tisíc korun. O kterých tvrdili, že si je vydělali podomním obchodem. Co bylo předmětem jejich obchodní činnosti ale nedovedl ani jeden z nich říci.

V aktovce se nalézalo kasařské náčiní, ke kterému se nechtěl nikdo z trojice znát. Mezi náčiním bylo nalezeno jedno páčidlo s ulomenou špičkou. Právě tento nástroj usvědčil trojici kasařů z vyloupení pokladen v obci Sány.

Na základě této zkušenosti se začal strážmistr Šulc více zajímat o činnost lupičů pokladen a o jejich usvědčování. Ve snaze rozšířit si své znalosti si pořídil i právě vydanou příručku s názvem Po stopách lupičů pokladen, kterou zpracoval obvodní inspektor František Kocián z policejního ředitelství v Opavě.  

     

Příručka po stopách lupičů pokladen

Ihned po návratu štábních strážmistrů do četnických kasáren bylo zatčení dvou řemeslných zločinců telefonicky nahlášeno četnické pátrací stanici v Hradci Králové, aby si převzala zajištěné důkazy a mohla vést další pátrání za využití pátračkou vedené soustředěné evidence pátrací služby.

Do Chlumce nad Cidlinou za necelé dvě hodiny dorazil nedávno přidělený služební automobil pátračky, řízený strážmistrem Vojtěchem Pěnkavou. Velitelem hlídky byl velitel pátrací stanice, vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc, a dalším členem byl fotograf, štábní strážmistr Jaroslav Němec.

Při pouhé prohlídce zabaveného kasařského náčiní upoutala pozornost štábního strážmistra Němce ulomená pilka na kov.  Hned mu bylo jasné, že se jedná o nástroj, kterým se kasaři před více než týdnem naštěstí neúspěšně pokusili vyloupit pokladnu cukrovaru v Syrovátce. 

Královéhradecká četnická pátrací stanice totiž řešila případ pokusu o vyloupení pokladny v rolnickém cukrovaru v Syrovátce v obvodu četnické stanice Dobřenice v politickém okrese Hradec Králové.

K němu došlo v noci na pátek 30. října 1932. Ohnivzdorná pokladna, v níž bylo celkem dost přes sto tisíc korun určených na páteční výplaty zaměstnanců již byla zvenku rozřezána. Právě v okamžiku, když pachatelé překonávali po odstranění popelové výplně, vnitřní stěnu pokladny, tak byli nočním hlídačem vyrušeni a utekli.

Při ohledání místa činu byla zajištěna část lupičského náčiní a dále úlomek pilky na řezání železa.

Fotograf pátrací stanice, štábní strážmistr Jaroslav Němec, místo činu, na něm nalezenou část náčiní i úlomek pilky vyfotografoval a zajistil pro zkoumání na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze, kde byla v roce 1930 zřízena skupina lupičů pokladen, vedená štábním strážmistrem Ladislavem Havlíčkem. Ten zpracoval v květnu 1931 pro všechny četnické pátrací stanice směrnici s názvem Usvědčování lupičů pokladen pomocí mikro a makrofotografického stop hasáků.

Všechny nástroje lupičů pokladech, které u nich byly zajištěny, nástroje nalezené na místech činů či jejich části, byly včetně pancířů pokladen proto dopravovány ke zkoumání štábnímu strážmistru Havlíčkovi do Prahy.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Šiktancem ve věznici okresního soudu pod tíhou předložených důkazů, kasařského náčiní a ostře nabitého revolveru, přiznali pouze to, že měli v noci, kdy byli zatčeni, v úmyslu vyloupit pokladnu v některém peněžním ústavu ve Chlumci nad Cidlinou.

Oba se zapřísahávali a prohlašovali, že žádný další případ nemají na svědomí. Velitel pátračky však věděl své…

Ještě v úterý večer byli Moravec s Novákem postupně, aby se nemohli vzájemně domlouvat, eskortováni automobilem četnické pátrací stanice do vazby ve věznici u krajského soudu v Hradci Králové.

Ve svém zapírání Novák s Moravcem vytrvale pokračovali. Až na základě důkazu, odborného posudku k úlomku jejich pilky nalezeného u pokladny cukrovaru, který zpracoval štábní strážmistr Havlíček, byli usvědčeni ze lži.

Štábní strážmistr Šulc si díky tomuto případu opět uvědomil, jak velký význam pro usvědčení lupičů pokladen mají pouhé úlomky nástrojů, které pachatelé zanechají na místě činu. Z tohoto důvodu začal ve své služební brašně mimo jiné předepsané věci nosit i magnet, aby dokázal nalézt kovové úlomky i v popelu vysypaném z výplně vyloupené pokladny.  

Obálka knihy Četnické erfolgy

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Mezinárodní den žen

Mezinárodní den žen  – ve zkratce MDŽ,  je mezinárodně uznávaný svátek stanovený Organizací spojených národů jako připomínka demonstrace newyorských dělnic z 8. března 1908 proti těžkým pracovním a životním podmínkám. MDŽ si lidé v několika zemích Evropy  poprvé připomněli řadou manifestací v roce 1911. V  následujících letech se vždy na přelomu února a března připojili manifestující i v dalších zemích světa. Datum 8. března se ustálilo až po první světové válce.  Od roku 1975 je svátek oficiálně uznán  Organizací spojených národů a je připomínán jako den mezinárodní solidarity žen za rovnoprávnost, spravedlnost, mír a rozvoj. V České republice je svátek od roku 2004  významným dnem.  Před Sametovou revolucí byly u nás ženy na MDŽ obdarovávány většinou jen rudými karafiáty s asparágusem, protože tehdy v obchodech s výjimkou tulipánů a narcisů nebyl obvykle jiný výběr. Dnes ženy potěší i karafiáty modernější lososové nebo fialové barvy,  ale též růže, orchideje a řada jiných nádherných květů. Ženám na tváři však vykouzlí  úsměv každé ocenění jejich činností, protože přece díky nim je život o tolik krásnější.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: neznámý autor

Pozvánka na komentovanou prohlídku Řádu Chaosu

Dne 8. 3. 2024 od 17:00 hodin zastihnete v Cafe Decada na Palmovce v Praze výtvarníky Zdenu Bočarovou, Vláďu Kočičku a Janu Tesaříkovou. Budou v ten den prostorách na dobrém pití a rádi si s vámi popovídají o umění.

https://www.facebook.com/events/1398592991022298

Výstava se blíží ke konci, proto se autoři visících obrazů na stěnách rozhodli uspořádat „pokec“ i s ostatními milovníky výtvarna.

Neváhejte a přijďte si udělat hezké odpoledne s členy výtvarného sdružení Řád Chaosu.

Věštba z run (06. 03. 2024 – 12. 03. 2024)

Runa Wunjo, jejíž význam je sláva, která bude doprovázet tyto dny nás všechny. Nyní pokud jste dosáhli nějakého cíle, je to dobrý důvod k oslavě. V severské mytologii to popisuje Ódinovo sídlo, Valhallu, kde se hrdinové jejichž duše převážejí Valkýry na okřídlených koních z bitev, v kterých padli.

Nyní jste ušli dlouhou a trnitou cestu, abyste si vychutnal sladkou odměnu ze svého poznání. Dobře víte, kým jste se stali a kým chcete být. Právě se smiřujete a možná již smířili se svou minulostí, z které jste se poučili. Dnešní dny Vám dosti přejí. Ti, co se však rozhodli na základě emocí a nedostatků informací, popřípadě nedokážou přijmout za své činy zodpovědnost. Těm pšenka nepokvete. Těmto tři sudičky ještě něco do cesty připraví i přestože nyní se cítí jako vítězové.

Vaše Yennefer

Foto: Vláďa Kočička