Výrazné odstíny červené vládnou!

Podzimní a zimní móda 2023/2024 je jeden oheň – nebo to tak alespoň vypadá. Výrazné odstíny červené se objevují všude a zaslouží si místo ve vašem šatníku. Návrháři jako Fendi a Bottega Veneta předvedli červené vzhledy od hlavy až k patě. 

 

Zeptejte se kteréhokoli designéra a dostanete stejnou odpověď: Barva podzimu a zimy 2023/2024 je červená. Pokud se vám nelíbí nosit úplně červený outfit, zvažte přidání červeného akcentu k přirozenému vzhledu. Červená taška, šátek nebo rtěnka mohou snadno pozvednout váš vzhled. Nebo když přijde chladnější počasí, vyměňte svůj neutrální svetr za červený.  

Foto: glamour.com

Bohém v Náplavní

Umělci tradičně umění využívali jako materiální cestu k dosažení duchovního cíle.

Těmito vzletnými slovy byla uvedena zahajovací řeč při vernisáži obrazů, grafik a fotografií všestranného umělce Vladimíra Kočičky ve středu 11. října ve vinárně Náplavní v Praze.

Proložena tóny příčné flétny v rukou Františka Stejčka řeč dále přiblížila, jak vnímáme umělecká díla a co se v nás při tom děje. Nakonec bylo konstatováno, že obraz nám dovoluje – tím, že si ho delší dobu prohlížíme a zaměřujeme na něj soustředěnou pozornost – rozvinout další obrazy a příběhy vnitřní, vzpomínkové, fantazijní. Umění tak přivádí člověka k ryzímu porozumění sobě a svému vztahu ke světu.

Vladimír svou novou výstavou nazvanou Bohém opět dokumentuje, jak bezbřehá je jeho imaginace a originalita při výběru témat i technik zpracování. Věren surrealistickém duchu mnohde ukrývá tváře či objekty, které je třeba dohledat, neboť jsou skryty záměrně, ale i nevědomky, jako například tvář Volanda na obraze Mistr a Markétka. Za povšimnutí stojí dvě fotografie v předsíňce mezi místnostmi vinárny, netradičně zasazené do kruhových „oken“. Na většině děl se vyskytuje Vladimírův oblíbený profil mladé dívky, ovšem jak sám autor uvedl, je období profilů těmito díly završeno.

Výstava v Náplavní potrvá po celý říjen a s lehkou obměnou i v listopadu, otestovat si, co se v člověku děje při pohledu na umění, tedy můžete dosytosti. K příjemným zážitkům nepochybně přispěje i sklenka pěkného vína, které je ve vinárně k dispozici.

autor textu: (zb)

fotografie: archiv

Brambory s rozmarýnem

Rychlý recept na vonící brambory po rozmarýnu a česneku:

  • 5 velkých brambor
  • čerstvý rozmarýn
  • čerstvá nať z petržele
  • sůl
  • olej (který nejčastěji používáte) cca 4 lžíce
  • 2 stroužky česneku

Neoloupané brambory nakrájíme na kolečka, vložíme do osolené vody s kmínem a vaříme cca 15 minut.

Mezitím si připravíme plech s pečícím papírem. A dále bylinky rozmarýn a nať z petržele nakrájíme/nastříháme na malé kousky do misky. Nastříháme píšu, protože používám nůžky na bylinky. Poté oloupeme česnek a pomocí lisu na česnek ho přidáme do misky. Zalijeme olejem a vše smícháme a ještě osolíme.

Pečicí papír potřeme směsí oleje a bylin a poté vyskládáme bramborové plátky, které nejsou zcela dovařené. Brambory potřeme směsí také.

Troubu máme připravenou na 200 stupňů. Pečeme cca 20 minut, až budou brambory zlaté. Podáváme například s pečenou panenkou a nebo jím jen tak například s tvarohovým dipem nebo tatarkou.

Dobrou chuť 🙂

Text a foto: Jana Tesaříková

Ženský lékař – Michal Dlouhý

Strážmistr Josef Kudlík, který byl nejmladším z osazenstva četnické stanice v Kutné Hoře, měl dne 1. února 1932 předepsánu denní obchůzku. Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Karel Toušek jej musel vyslat do služby samotného, neboť právě řádily chřipky a většina mužstva omarodila, i o něho samotného se chřipka pokoušela.

Když strážmistr Kudlík procházel Sedlec, vyběhla mu naproti z jednoho domu mladá žena a žádala četníka o pomoc. Uvedla, že dnešního dne krátce po páté hodině ranní u jejího bytu kdosi zazvonil, čímž jí vzbudil. Když otevřela, tak se objevil jí neznámý muž, který se představil jako úředník továrny na tabák a chtěl provést její kontrolu. Je totiž dělnicí tabákové továrny a v současné době, jak je na ní ostatně vidět, marodí s chřipkou. Když muže vpustila do bytu, začal se vůči ní chovat drze a dokonce si lehnul oblečený a v botách k ní do postele. Chování muže se jí zdálo nepřístojné, a proto se mu začala bránit. Na to ji neznámý muž kousl do krku a poté z jejího bytu odešel. Po odhalení šátku, bylo na krku ženy zřejmé zranění – krevní podlitina od kousnutí.

Vše, co žena, o níž zjistil, že se jmenuje Milena Vedralová, uvedla, si strážmistr pečlivě poznačil. K popisu muže sdělila pouze to, že byl ve věku okolo třiceti let a že byl vysoký. Byla totiž rozespalá a v bytě bylo navíc šero.

Případ, který byl mimochodem jeho prvním samostatně řešeným, strážmistr Kudlík vyhodnotil za tak závažný, že nepokračoval dále v předepsané obchůzce a vydal se přímo na pátrací stanici.

Jelikož bylo první pondělí v měsíci, probíhal celé dopoledne dle rozvrhu stanoveného zemským velitelstvím četnictva pokračovací výcvik. Tím pádem bylo celé osazenstvo pátrací stanice přítomno ve staniční kanceláři.

Nedávno povýšený vrchní strážmistr Eidlpes vyslal do Sedlce hlídku na motorovém kole, s úkolem pátrat po pachateli činu. Štábní strážmistr Stehlík dostal úkol prověřit záznamy v soustředěné evidenci pátrací služby, s cílem vytipovat možného pachatele činu. Obojí bohužel zůstalo bez kladného výsledku. Tudíž nezbývalo než o činu rozeslat pátrací oběžník.

Po dobu dvou týdnů zůstalo pátrání po pachateli činu, které bylo zaměřeno na současné i bývalé zaměstnance tabákové továrny, bezvýsledné.

V pondělí 14. února 1932 dopoledne bylo z tabákové továrny pátrací stanici telefonicky oznámeno opakované obtěžování zaměstatkyň továrny údajným lékařem provádějícím kontrolu nemocných.

Na místo ihned vyrazilo motorové kolo pátrací stanice, které řídil štábní strážmistr Antonín Král, jež vystřídal ve funkci řidiče strážmistra Chalupeckého. Štábní strážmistr Král absolvoval první kurs řidičů automobilů četnických pátracích stanic. Spolu s ním jeli vrchní strážmistr Eidlpes a praporčík Novotný.

V kanceláři správy tabákové továrny bylo zjištěno, že ráno kolem osmé hodiny byla doma navštívena nemocná dělnice Anna Bauerová a následně kolem půl deváté druhá nemocná dělnice Anna Jandejsková.

Bauerová vrchnímu strážmistru Eidlpesovi uvedla, že ráno krátce po osmé hodině se do jejího bytu dostavil muž, představil se jako lékař továrny na tabák a přikázal jí, aby se svlékla, že jí prohlédne. Přesto, že se nejednalo o závodního lékaře, kterého zná, vysvlékla se, avšak pouze z kabátku. Lékař po ní ale požadoval, aby se vysvlékla úplně. Když se ohradila, že jí tak závodní lékař nikdy neprohlížel, netrval dále na úplném vysvlečení, vyšetřil jí jako lékař tep srdce poslechem na zádech a prohlédl jí zavázanou nohu, s níž marodí. Dále si nechal předložit lék, který užívá. Po předložení léku z něho upil a řekl, že je to obyčejný rybí tuk a že on jí předepíše láhev vína. Po chvíli z jejího bytu odešel. Jelikož se jí to zdálo divné, oznámila věc správě továrny. K popisu muže uvedla, že byl vysolý asi 175 centimetrů, měl černé vlasy a byl oblečen v tmavěhnědém dlouhém kabátu a v ruce měl lékařský kufřík.

Zřejmě vzápětí poté byla neznámým mužem vydávajícím se za lékaře navštívena ve svém bytě druhá nemocná dělnice Jandejsková, která uvedla, že ji neznámý muž vydávající se za závodního lékaře začal nejprve prohlížet a poté se snažil položit ji na postel. Tomu se začala okamžitě bránit, neboť se nejednalo o jejího lékaře a muž z jejího bytu odešel. Potvrdila popis oblečení udaný Bauerovou, dlouhý hnědý kabát, lékařský kufřík, dále vysokou postavu a věk okolo třiceti let.

Na základě okamžitě zahájeného pátrání byl hlídkou pátrací stanice na nádraží Kutná Hora – Sedlec zadržen mladý muž, v němž byl zjištěn Josef Káva narozený v roce 1893 a příslušný do Ronova nad Doubravou v politickém okrese Čáslav, syn rolníka, toho času bez zaměstnání.

Kromě toho, že byl Káva usvědčen ze svých činů dělnicemi Bauerovou a Jandejskovou, poznala jej i před dvěma týdny navštívená dělnice Vedralová, která se mezitím uzdravila.

Při výslechu se Káva, v minulosti trestaný pro podvody, vrchnímu strážmistru Eidlpesovi doznal, omlouval se, že nechtěl uvedeným ženám nijak ublížit. O tom, která z žen je nemocná a kde která bydlí, se dozvídal od svého kamaráda pracujícího v tabákové továrně, jehož jméno odmítl prozradit. Josef Káva byl dodán do vazby kutnohorského krajského soudu.

 Novinový článek o dopadení pachatele si se zájmem přečetl i strážmistr Kudlík, jehož snem se stalo dostat se mezi četnickou elitu – na pátračku. Na splnění svého snu si však musel ještě hezkou řádku let počkat

Vypátrání pachatelova informátora bylo pro pátračku záležitostí jediného dne. Ke svému prohřešku se doznal a za svůj čin byl správou tabákové továrny po zásluze odměněn…

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Mnoho podob citlivosti

Mnoho podob citlivosti anebo citlivosti dosti uvidíte na  výstavě, která nyní probíhá 22. 9. – 11. 11. 2023 v HYB4 Galerie, Hybernská 4, Praha, představuje výběr děl, které se odklání od uměleckých trendů s potřebou zaujmout na světovém uměleckém trhu i přesto lokální hranici překročí. Vernisáž této výstavy již proběhla první den výstavy 22. 9. 2023.

Kurátor výstavy je Michal Štochl a Filip Kazda. Na výstavě uvidíte díla od umělců a umělkyň jako jsou Pavel Banka, Radka Bodzewicz, Nikola Čulík, Veronika Čechmánková, Habima Fuchs, Kurt Gebauer, Assaf Hinden , Vojtěch Hrubant , Olga Karlíková, Milan Kunc, Antonie Stano, Matěj Olmer, Vojtěch Pavlíček, Ondřej Petrlík, Petr Pelzmann, Ivan Pinkava, Matěj Pokorný, Ester Parasková, Ivan Pinkava, Vojtěch Pavlíček, Taja Spasskova, Vladimír Skrepl, Mark Ther

Dle názvu Mnoho podob citlivosti výstava pojednává o cíli prozkoumat více podob citlivosti a k tomu využívá klasická media jako prostředek návratu v době velkého vlivu moderních technologii a jazyka současného umění. Více se dozvíte, pokud na místo dorazíte. Vstupné je zdarma.

foto : https://www.kampushybernska.cz/

Blanarovičová oslavila s Károlyi, Francem a Stankovou na Lipně šedesátiny

Už po čtvrté se v jihočeské obci Lipno nad Vltavou konala pod záštitou hejtmana Jihočeského kraje Martina Kuby a starosty obce Lipno Zdenka Zídka benefiční akce „Jedeme dál…“ jižní Čechy Lipensko 2023, která se od počátku snaží podporovat především českou a slovenskou kulturu, cestovní ruch a hlavně znovu potkávání se mezi spoluobčany.

 

A tak se hned první den v hotelu Element potkali oslavenkyně letošního tripu herečka a zpěvačka Yvetta Blanarovičová, která byla pro diváky připravena jako překvapení koncertu, její další dvě slovenské herecké kolegyně Vanda Károlyi nebo Betka Stanková. Mezi dalšími interprety dorazila Zuza Nová, Milan Devinne a zpěvák a producent této akce Martin France.

Hned první večer se potkali všichni zúčastnění v hotelu Slunečná louka na slavnostním přípitku, kde oslavenkyně Blanarovičová dostala první z dortů.

Druhý den byl pojat adrenalinově a tak se účastníci hned po snídani potkali na dvou bobových drahách, které s radostí absolvovali. Po dokončení této atrakce se přesunuli na lanovou dráhu, kterou se přepravili na Stezku korunami stromů a vyšlápli si rozhlednu až na samý vrchol. Všichni se dolů svezli tubusem, který je zde pro návštěvníky připraven. Poté se zpěváci dostavili do místní restaurace Energo bar, kde se posilnili pro ně připraveným občerstvením a hruškovým likérem. A po nedlouhé době na tuto partu čekal sjezd z tohoto kopce koloběžkami opět do centra Lipna. A šlo se rovnou na poslední atrakci, kterou byl Lanový park Lipno. Ten už byl ovšem náročnější, ale aktéři tohoto zážitkového dne se do toho v popruzích a s helmami pustili s vervou. Odměnou za zvládnutí „opičí lanové dráhy“ se všichni svezli zavěšeni na lezeckých skobách na laně nad lipenským údolím a rybníkem.

No a poslední zážitkový den je po snídani čekala projížďka parníkem Adalbert Stifter po Lipenské přehradě, kterou si ve slunečném počasí všichni užili. Po připlutí parníku do přístaviště se přesunuli do Papilonie Lipno, kde se jim nad hlavami vznášeli samovolně létající motýli.

No a interprety už pak čekali před hotelem Element zvukové zkoušky a od 17.00 hodin začal pro všechny příchozí zdarma tento benefiční koncert, kde se střídal jeden interpret za druhým. Celou akci odstartoval Milan Devinne, který se představil i písní skupiny Queen a hned uvedl herečku Betku Stankovou, která se zpočátku trochu zdráhala zpívat, ale nakonec bravurně odzpívala třeba píseň Mně se líbí Bob z filmového muzikálu Rebelové, kde sama hrála a nebo druhou vypalovačku S nebývalou ochotou. Betka po svém vystoupení uvedla dalšího interpreta Martina France, který vsadil na tři rychlé songy a ten už pro přítomné diváky pozval na improvizované podium před hotelem herečku a zpěvačku a letošní jubilantku Yvettu Blanarovičovou, pro kterou měl France připravené překvapení v podobě dalšího dortu, který připravila hotelová cukrárna Povidloň a předala jej zpěvačce za doprovodu kolegů i diváků, kteří ji zazpívali narozeninový song Hodně štěstí zdraví.

 

Pak už na plac vtrhla slovenská vichřice Vanda Károlyi, která se představila i například vzpomínkovou písní na muzikál Pomáda a jako poslední přispěla svým pěveckým uměním i zpěvačka s laserovým a zároveň kovovým hlasem Zuza Nová, která na závěrečné finále pozvala všechny kolegy a rozloučili se společně adekvátní písní Jsme parta správná a to už se zpěváky zpívali i všichni přítomní diváci, kteří se ve finále dožadovali ještě přídavku. Bylo všem přítomným přislíbeno, že pokud tomu hvězdy budou přát se opět potkají na Lipně příští rok při půlkulatém 5. ročníku.

Autor: Martin Production

Foto: Jana Tesaříková 

 

Herecká symfonie Simony Praskové a Jany Vaculíkové v Divadle Bez Hranic!

„Sni dál “ je mimořádnou hereckou příležitostí pro Simonu Praskovou a Janu Vaculíkovou, které coby umělkyně, přítelkyně, a hlavně konkurentky, zábavně bojují o společného muže romantických snů. A taky o tom, že nejen kariérou je člověk živ aneb jak důležitou roli v našem životě hrají děti. Hudební crazy komedie Marka Dobeše, autora filmů Kajínek, Jan Žižka nebo Choking Hazard, je naplánovaná na 27. října 2023 v pražském Divadle Bez Hranic.

„S podzimem se blíží i naše premiéra autorské hry z pera Marka Dobeše  SNI DÁL – neřeš věk a žij, kterou hrajeme s úžasnou kolegyní, herečkou a zpěvačkou Janou Vaculíkovou a tak Vás na ni co nejsrdečněji zveme. Můžeme se spolu zasmát a taky tak trochu zamyslet nad důležitostí těch nejbližších v našem životě a to jsou naše děti. A taky dát energii a ten správný pohled na život ženám, které mají pocit, že díky věku jsou už na druhé koleji. A to nejen ženám 50+, ale taky mužům, aby si uvědomili, jaké ženy jsou a co v životě potřebují“, dodává sympatická Simona Prasková.

Nenechte si ujít hudební komedii Marka Dobeše se Simonou Praskovou a Janou Vaculíkovou v hlavních rolích v Divadla Bez Hranic!

 

Foto: Radovan Šubín 

Pohádky pro malé caparty: Nejnovější knížka spisovatelky Marcely Kohoutové

Ryze české pohádky pro nejmenší děti a všechny čtenáře, kteří neztratili dětskou duši, vznikaly ve stínu egyptských pyramid, kde autorka prožila několik let. Vymyslela je pro svou tehdy narozenou dcerku. Pohádky pro malé caparty je nejnovější dětská knížka spisovatelky a novinářky Marcely ­Kohoutové. Čtenáře zaujala už svojí první knížkou Příhody veverky Madlenky a jejích přátel. Oblíbené byly rovněž knihy Malý velký komik, kterou napsala se svým manželem, hercem Járou Kohoutem, a retro příběh autorčiny prababičky Provařená historie. V současnosti je šéfredaktorkou časopisu Naše rodina, kde pohádky ze své nové knížky také poprvé uveřejnila. Inka Delevová byla známá a oblíbená malířka, autorka a ilustrátorka. Svými obrázky doprovodila více než stovku knih pro dospělé, mládež i děti. Pohádky pro malé caparty už nenávratně zůstanou její poslední knížkou, kterou ještě stihla ilustrovat, než nás navždy opustila.

Foto: Jana Tesaříková, obálka knihy – Nakladatelství Naše Vojsko

Premiéra klipu režisérky Evy Toulové – Deštník osamělých

Očekávaný videoklip zpěváka Šimona Pečenky, který vznikl pod režijní taktovkou Evy Toulové-Deštník Osamělých, se představuje v čerstvé premiéře. Nechyběly známé tváře jako Jiří Krampol, Jan Rosák, Alexander Hemala nebo Zuzana Bubílková.

„Videoklip ukazuje unikátní krásu dětského světa, kterou náš hlavní hrdina objevuje skrze kouzelné brýle.“ upřesnila Eva Toulová a dodala: „Natáčení s dětmi bývá náročné, ale měli jsme velké štěstí na Mathiase Lacinu, který toto pravidlo vyvrací a na place byl skvělý.“ V rámci natáčení přiměla režisérka Zuzanu Bubílkovou pomalovat si obličej, Jana Rosáka zahrát si hokej s důchodcovskou holí nebo Alexandra Hemalu projet se na koloběžce.

„Já si to celé moc užila. Nejvíc to, že jsem se mohla zmalovat. To už se mi dlouho neprovedlo. Pak jsem v tom jela domů a užívala si ty pohledy kolem.“ pochvalovala si natáčení Zuzana Bubílková.

V podobném duchu jí notoval i Jiří Krampol: „Bylo to příjemné a rychlé hotové. Evička totiž ví přesně, co po herci chce. A Šimon je dlouholetý kamarád a kolega, prostě výborná kombinace.“

 „Klip jsem si pustil už několikrát a pokaždé v něm objevím něco nového. Nejvíc se mi líbí, že je to minifilm se samostatným příběhem, který slepě nekopíruje Fouskův text, ale jde svou vlastní cestou a přesto k sobě s písničkou dobře ladí. Teď už bude v rukou diváků a posluchačů.“ uvedl zpěvák písně Šimon Pečenka, který si zároveň zahrál i otce hlavního hrdiny.

Intenzivní natáčení klipu písně, ke které napsal hudbu David Freedom Svoboda a otextoval jí Josef Fousek, probíhalo v pražském hotelu Comfort. Videoklip písně Deštník osamělých, ke které napsal hudbu David Freedom Svoboda a otextoval jí Josef Fousek Na klip ukazující krásu dětského světa, ve kterém vystoupila řada hereckých hvězd, se můžete podívat v následujícím odkazu.

Foto: Elen Yermachenko

UNBREAKABLE – Hana Lajtkepová

„Jarku, musíš něco jíst. Vždyť už se ztrácíš před očima.“ Matka pomalu postrkovala invalidní vozík s mým zbytečným tělem nemocniční chodbou a tiše mi domlouvala. Její poslední slova už mi pořádně hnula žlučí. Zaťal jsem prsty do madel vozíku a vztekle na ní zasyčel:

„Dej už mi konečně pokoj, jo?No tak se ztratím – a co jako? Žádná škoda! Beztak jsem jenom mrzák. Takovej život je na zblití. Na ty tvý řeči kašlu, jasný?! Když ti tak vadí, jak vypadám, tak se sem nemusíš pořád obtěžovat. Klidně běž domů. Radši budu sám než pořád poslouchat tvý rady! Chtěl bych tě vidět na mým místě.“

Máma vzlykla a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. „Jarku…“ Škubl jsem vozíkem a otočil se přímo proti ní.

„Sakra, ještě mi tady na chodbě dělej ostudu! Fakt běž domů. Ten tvůj brek mi nohy nevrátí. Měli jste mě nechat chcípnout, bylo by mi líp. Běž, tavolám si sestru. BĚŽ PRYČ!“ Poslední větu jsem už vykřikl. Zuřivost mi brala dech. V matčiných očích se objevila taková bolest, že jsem se odvrátil, ale lítost nad svými slovy jsem necítil. Nechci jí tu. Nikdo mi nemůže pomoct. A o její slzy nestojím. Nechci být ani v týhle mizerný nemocnici. Chci zalízt někam do kanálu a konečně chcípnout … Ona fakt odchází… Slyšel jsem její vzdalující se kroky, ale neohlédl se za ní.

„Seš větší vůl než vypadáš.“ ozval se hlas ze dveří nejbližšího nemocničního pokoje. Vrhl jsem tím směrem naštvaný pohled. Od postele se ke mně blížil kluk tak v mém věku. Kolem krku měl položená sluchátka, ale místo hudby zjevně poslouchal výměnu názorů na chodbě.

„Ty sluchátka máš, aby ti nefoukalo za krk nebo co? Radši si je nasaď a nešmíruj cizí lidi.“ Zavrčel jsem na něho a nešikovně začal manipulovat s vozíkem. Kluk se jen ušklíbl a pomalu došel až k madlům toho mýho vozítka. „Na kterém oddělení ležíš? Dovezu tě tam.“ Broukl tak potichu, jako kdyby spíš mluvil sám k sobě. Teatrálně jsem ukázal na pahýly nohou pod tenkou pokrývkou. „Kde asi myslíš, že je moje poslední útočiště? Mrzáci jsou o patro vejš.“

„Já jsem Honza. Máš jméno nebo ti mám říkat Mrzáku?“ řekl ten bledý kluk a namířil si to k výtahům jako by nic. „Řekneš mi, jak se ti to stalo?“

„Co je ti, sakra, do toho? Matky se zbavím a nastoupí za ní ještě horší samaritán. Nejste náhodou domluvený? Hele, zavolej mi sestru, ať mě doveze do pokoje. Chci jenom ležet, pomalu hnít a mít klid!“

„Říká ti něco název O myších a lidech?“ zeptal se Honza, jako kdyby mě vůbec neslyšel.

„To je nějaká blbá knížka, o který jsme se učili“, zabručel jsem proti své vůli. Nechtěl jsem komunikovat vůbec s nikým, tak proč, sakra, tomu nádivovi odpovídám???

Výtah se s cinknutím otevřel. Honza zkušeně zastrčil invalidní vozík do malého prostoru. Na našem patře se rozhlédl a aniž by se na mě podíval, zase ke mně poslal otázku: „Číslo pokoje mi řekneš?“

„Osumnáct“, zamumlal jsem neochotně. Honza okamžitě zamířil správným směrem jako kdyby nemocnici dobře znal. Teprve na pokoji znovu promluvil.

„Ta knížka vůbec blbá není. Je o opravdovém přátelství. Každej někoho potřebuje. A nikdo nemá být sám. I když si to myslí. Hele“, Honza jukl na jméno na posteli, „Jardo, měl bys bejt šťastnej, že máš tak starostlivou a hodnou mámu. Záleží jí na tobě, chce ti pomoct se dostat z těch blbejch myšlenek, ale ty jí vůbec neposloucháš. Do háje, tak dobře, chybí ti nohy. Dneska už jsou protézy na špičkový úrovni. Na tohle se neumírá. Teda, když to sám nevdáš. Jen nesmíš bejt fňukna a litovat se. Já se teď musím vrátit do pokoje, ale jestli chceš, tak zas přijdu.“ Neodpověděl jsem mu a místo toho jsem koukal do země. Honza nakonec pokrčil rameny a otočil se ke dveřím.

„Nechám si to projít hlavou.“ zamumlal jsem rychle k jeho zádům. Honza kývl.

„Tak když si to rozmyslíš, dej vědět. Kde mám pokoj víš.“ S těmi slovy odešel a nechal mě ve víru zmatených myšlenek. Najednou jsem se cítil hrozně slabý. Nedokázal jsem se sám přesunout na postel a musel si zavolat sestru. Hanba se mnou mlátila, když ta krásná mladá holka, kterou bych za normálních okolností asi zkusil sbalit, táhla moje ochablé tělo a ukládala mě. A ještě tomu nasadila korunu, když mi podala bažanta. Sakra! Teď by se měl ten chytrolín koukat a snad by mě pochopil!

Jak to tak na mě všechno dolehlo, rozhodl jsem se, že už to nemá dál cenu. Přestal jsem jíst, odmítal jsem léčbu. Za pár dní už jsem ležel jen jako poloviční mrtvola bez zájmu, do žil mi vedly hadičky s výživou a bůhví s čím ještě, ale já už neměl ani sílu cítit vztek. A najednou tam Honza zase stál.

„Jo, tak to jsi tedy vyřešil. Myslel jsem, že máš v hlavě mozek, ale kromě nohou jsi asi přišel i o něj.“ Ušklíbl se a sjel mě pohledem. Někde uvnitř se ve mně zvedla vlna vzteku. Ani jsem netušil, že tam ještě je. „Nikdo tě sem nezval, vypadni a…“

„A mlč!“ usekl mě rázně. „Hele, rozhodnout se umřít je jednodušší než bojovat. Ale to dělají jenom slaboši. Život je přece krásnej. Máme ho celej před sebou a já osobně jsem zvědavý, co mi přinese. Já to chci vědět, chci to prožít. I kdyby to bylo těžký, ale stojí to za to. A když máš kolem sebe lidi, který tě mají rádi, tak překonáš všechno, slyšíš? Třeba tvoje máma – když tady umřeš, vlastně jí tím zabiješ. Vezmeš jí to nejdůležitější v jejím životě. Jsi hnusnej sobec, Jardo. Já sem teď chvíli nebudu moct přijít, ale až se přece jenom vrátím, tak doufám, že tady nebude ležet mrtvola, ale že sám sobě dokážeš, že nejsi jen nějakej červ…“ Honza si sedl na židli vedle mé postele a nadšeně mi vyprávěl o lékařských objevech, o tom, kolik lidí bez nohou už získalo olympijské medaile, pak zase o toulkách v lesích a na horách. Je to zvláštní, ale pamatuji si i dnes úplně všechno, co do mně tehdy hustil. Přerušil ho až příchod sestry. Ta ho sice hnala pryč, ale tak nějak laskavě. Ten kluk si asi uměl podmanit každého. U dveří se zarazil, omluvně se na sestru usmál a vrátil se k mé posteli. Položil mi na stolek svoje sluchátka a přehrávač. „Já to teď chvíli nebudu potřebovat, ale tobě by to mohlo pomoct, pokud se rozhodneš nebejt srab.“ Křivě se usmál a byl pryč.

Ani nevím, co přesně v jeho vyprávění mě přesvědčilo, ale opravdu jsem se rozhodl, že to tedy zkusím. Nebylo to vůbec jednoduché. Honzova sluchátka jsem nejprve vůbec nehodlal použít, ale po třech týdnech mi to nedalo. První tóny mi málem prorazily ušní bubínky. Byl to pořádný metalový nářez, ale než dozněla první písnička, zjistil jsem, že mě to dostalo a líbí se mi to. Hlavně skladba Unbreakable. Ta hudba mi začala pomáhat. Jako kdyby tam se mnou Honza byl a ryl do mě. Prostě mě to hnalo dopředu. Když jsem se sestřiček na Honzu zeptal, jen pokrčily rameny s tím, že v nemocnici není. A tím se mnou skončily. Kolem mě ale bylo najednou dost lidí, kteří mne povzbuzovali a pomáhali mi. Uběhly týdny, pak měsíce a já se začal chystat k odchodu z nemocničních zdí. Jasně, ještě mě čekala rehabilitace, ale zjistil jsem, že to s protézami nejspíš

zvládnu a to mě uklidňovalo. Když už jsem čekal před pokojem oblečený na odvoz, přišla ke mně jedna ze sestřiček a podávala mi dopis. „Honza říkal, že vám to mám dát, pokud to nevzdáte.“

„Cože? Honza tady byl a ani se nepřišel podívat?“ Cítil jsem se podvedený a taky naštvaný. Sestře se ale na řasách objevila slza. „On mi to dal hned druhý den, co od vás odešel. Ještě před operací. Měl velký nádor. Celou dobu věřil, že to dobře dopadne. I když byl na to sám. Maminku mu umřela, když byl ještě malý a jeho otec to nezvládl a začal pít. Honza se staral o své dva mladší brášky, ale pak začal mít velké zdravotní problémy.“

Můj vztek zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Kde je Honza teď?“ zakrákoral jsem zadrhnutým hlasem.

„Při operaci nastaly komplikace. On… nepřežil to.“

Zavřel jsem oči, v hlavě jsem měl prázdno a nebyl jsem schopný cokoliv říct. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám kolem krku sluchátka, která už nemám komu vrátit. Pomalu jsem si je nasadil a zmáčkl play. Honzův odkaz a přání v podobě písničky Unbreakable zaplnily to divné prázdno a já v tu chvíli konečně věděl, co od života chci a snad i to, co chce život ode mně.

Autor povídky Hana Lajtkepová

(na text se vztahují autorská práva)