Na podzim 2019 chystá Janek Ledecký exkluzivní koncerty se symfonickým orchestrem. Objeví se v pěti městech společně s uznávaným písničkářem a hudebníkem Ivanem Hlasem.
Jedná se o koncerty s místními symfonickými orchestry, ať už s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, Czech Virtuosi v Brně, Zlínskou filharmonií ve Zlíně nebo Hradeckou filharmonii v Hradci Králové a v Praze. Ledecký představí symfonické verze svých nejslavnějších písní, ale přinese i pár překvapení v podobě skladeb, co ještě se svou kapelou nehrál. Půjde tedy o velkou změnu oproti jarní sezóně, kterou zpěvák věnoval Akustickému turné. Všechny koncerty v jeho rámci totiž situoval do kulis Baru Svět, prakticky tak vymění klobouk a volnou košili za kravatu a oblek a slavnostnější prostory. „Akustické turné bylo pro nás tak příjemné překvapení, že jsme se rozhodli udělat z toho každoroční tradici. A to, jak jsme ty písničky rozebrali až na dřeň, nám teď báječně pomáhá při budování symfonických verzí. Některé kapely jedou symfonické turné tak, že k už hotovým aranžím ‚přimontují‘ orchestr. Takže ten symfoňák tam mají vlastně jenom pro oko. My to stavíme poctivě od začátku,“
Hostem ve všech městech bude uznávaný písničkář Ivan Hlas. „Přijde mi to jako báječný dramatický oblouk. V období, kdy jsem začínal s rockovou muzikou, mě jeden kamarád přitáhl na Hanspaulku do hospody Houtyš, kde u jednoho stolu seděli Ondra Hejma, bráchové Tesaříci, Bluesberry, Krausberry a právě Ivan Hlas. Pro mne to bylo jako zjevení, protože jsem do té doby netušil, že ta muzika, která mě nejvíc bavila, se dá takhle senzačně dělat v češtině,“ přibližuje Ledecký první setkání s autorem hudby k muzikálové komedii Šakalí léta, ve které zazněly například písně Jednou mi fotr povídá, Na kolena, Sladkých patnáct a další. „Ivan je ten frajer, od kterého jsem se to všechno naučil. Rozhodli jsme se, že po těch letech se sejdeme a uděláme turné se symfonickým orchestrem. Začne to v září a skončí to v listopadu a bude to fakt velké, protože nejsme žádní troškaři, “ pokračuje Ledecký v přiblížení Symphonic tour 2019.
„Jsem poctěn, že mě Janek občas nazývá svým guru, tedy člověkem, který ho navedl na cestu vlastní muziky. Mám radost, že naše kamarádství trvá celá ta léta a můžeme spolu občas něco zajímavého udělat. To znamená, že Janek něco, víceméně, šíleného vymyslí a ozve se, jestli do toho jdu. A já jdu. Právě teď se to zase stalo a moc se těším. Bavili jsme se o mé úloze a mám dojem, že třeba skladba Malagelo, provedená symfonickým orchestrem, bude skutečnou ozdobou Jankova koncertu. A nejen ona,“ prozrazuje nadšeně Hlas a pokračuje: „Bude to krása, stát spolu zase před lidmi a všude kolem nás hudba. Něco výjimečného, s takovým obsazením jsem hrál v životě jen párkrát. Můžeme čekat celkovou harmonii. A tu mám vážně rád.“
Speciální aranže Ledeckého písní připravuje jeho bubeník Hanz Sedlář, který se ujme i role dirigenta. Bližší informace o turné budou postupně zveřejňovány.
Janek Ledecký Symphonic, host: Ivan Hlas
18. 9. 2019 Ostrava GONG (Janáčkova filharmonie Ostrava)
15. 10. 2019 Zlín Kongresové centrum(Filharmonie Bohuslava Martinů)
29. 10. 2019 Praha Rudolfinum (Filharmonie Hradec Králové)
4. 11. 2019 Hradec Králové FHK (Filharmonie Hradec Králové)
7. 11. 2019 Brno Janáčkovo divadlo (Czech Virtuosi)
Herečka Daniela Kolářová, herec, textař i dramatik Zdeněk Svěrák, scénárista, dramatik a režisér Petr Kolečko, který stojí i za fenoménem poslední doby seriál Most, ale i Spejbl a Hurvínek se už příští neděli 26. května dočkají prestižního ocenění. V rámci plzeňského 6. ročníku Komedy fest získají cenu za dlouhodobý přínos českému humoru. K tomu všemu bude festival plný zvučných jmen!
„Nádherné a velmi hodnotné ceny, které jsou malované čistým zlatem vytváří přímo pro ně designérka a sklářka Gordana od níž pocházelo ocenění pro festival i v loňském roce. Tehdy jej získala jak Jiřina Bohdalová, tak i její herecký kolega Stanislav Zindulka. Jsme velice rádi, že se nám podařilo mu ji ještě předat…,“ uvedl PR manažer festivalu René Kekely.
Unikátní tvorba designérky Gordany je spojením speciální techniky – taveného a lehaného skla a následně zdobeného zlatem i jinými doplňky. Už v minulosti tato fenomenální umělkyně potěšila svými díly například britskou královnuAlžbětu II., monackého knížete Alberta II., papeže Benedikta XVI, norského krále Haralda V. či amerického moderátora Larryho Kinga, ale i celou řadu dalších jejích osobností…
Designérka Gordana
Ocenění Daniele Kolářové, Zdeňku Svěrákovi, Petru Kolčkovi, Hurvínkovi a Spejblovi – a Divadlu Spejbla a Hurvínka pod vedením ředitelky Denisy Kirchnerové bude předáno v průběhu zahajovacího večera. Toho se zúčastní i přední a dnes již světový light-art a street art umělec, ´světlomalíř´ Alex Dowis, který se také jako historicky 1. Čech prezentoval v televizní show Amerika má talent, a kterého si před lety po úspěchu v Česko Slovensko má talent ke spolupráci na několik tour přizvala zpěvačka Lucie Bílá. Co Dowis a jeho tým během večera předvedou, je zatím tajemstvím….
„My jsme velmi potěšeni, že se nám daří na festival přivážet jak velmi zajímavá a zvučná jména, tak i poskládat program, aby si v něm každý našel to své. A také nás těší, že paní Gordana s námi spolupracuje právě na cenách pro tak významné umělce, které tvoří přímo jmenovitě pro ně…,“ podotkl producent Komedy festu Jiří Turek.
Na plzeňském festivalu humoru Komedy fest bude i letos celá řada velkých jmen jako jsou třeba: Jana Paulová, Pavel Zedníček, Simona Babčáková, Pavel Liška, Táňa Vilhelmová, David Prachař, Linda Rybová, Jan Dolanský, Martin Zounar, Martina Randová, Simona Stašová, Vanda Hybnerová, Jitka Sedláčková a další…
Návštěvníci Open Air se v amfiteátru OC Plaza mohou těšit na kapelu The Tap Tap, Zdeňka Izera, One man show Caveman, nevšední představení čtyř hereček Můžem i s mužem, Nekorektní skeče – Tros Boys, Stand up comedy Na Stojáka Live i závěrečnou DJ Live show Leoše Mareše…
Děti do 15 let a držitelé průkazů ZTP a ZTP/P mají vstup ZDARMA! Ostatní si mohou vstupenky pořídit jak on-line přes program GoOut nebo přímo na webu: www.komedyfest.cz či ještě na místě konání v amfiteátru OC Plaza.
Československý muzikál KUBO aneb pocta Jozefu Kronerovi, který měl před pár dny premiéru v pražském Divadle Hybernia, diváky naprosto uchvátil. Tématem, zpracováním, ale především pojetím, skvělými herci, tanečníky i hudbou. A také nadsázkou. Přijít se přišlo několik osobností, včetně módní návrhářky Beaty Rajské.
Příběh o slaboduchém mladíkovi Kubovi, kterého chtějí oženit pro peníze a majetek, plný skvělé hudby, tanečníků, herců, krojů a ve svém tématu i nadčasový.
Jde o projekt s folklórními prvky, který na Slovensku během necelého roku od premiéry vidělo už přes 60 000 diváků. Do ČR se KUBO vrátí na podzim, kdy jej uvidí diváci v českých a moravských městech.
„Z reakcí publika v Praze máme velkou radost. Povedlo se to nad naše očekávání a jsme rádi, že jsme zde mohli předvést něco typicky slovenského, co má humor, nadsázku a tak trochu i jisté poslání,“ uvedla za producenty Gabriela Urbanová z Agentury Mystik.
České publikum uchvátily výkony 22 účinkujících včetně manželů Dudášových, kteří bývali členy slavného folklórního souboru Lúčnice, který jako jediný ´amatérský´ taneční soubor projel celý svět a všude s obrovským úspěchem.
V Kubovi však naprosto zazářila trojice mužských představitelů – jak KUBA, herce, zpěváka a vítěze slovenského Talentu Petera Brajerčíka, herce i spolurežiséra Jána Jackuliaka, kterého v Česku lidé znají z řady filmů a seriálů, především nyní z Ordinace v růžové zahradě, kde hraje hokejistu Andreje Martynčáka. A pak také jediného Čecha ve slovenském představení, herce a zpěváka, který si také zahrál v několika seriálech a filmech Roberta Urbana.
„Velmi mile nás překvapilo publikum na pražské premiéře a jeho reakce. Bylo skvělé a do Čech se na podzim velmi těšíme. KUBO je dnes už slovenská klasika se slavnou hláškou z původní dramatizace s Jozefem Kronerem: Anča, já mám nožík´,“ připomněl Ján Jackuliak, který se na jevišti projevuje i jako „alfa samec“ včetně velmi vtipných erotických narážek a scének, které představení ještě více oživuje a diváci v sálech se velmi upřímně smějí.
Muzikál KUBO je podle mnohých naprosto unikátním představením, které třeba v ČR chybí. Shodla se na tom řada diváků, kteří pravidelně navštěvují české muzikály.
Jednou z divaček pražské premiéry byla i módní návrhářka Beata Rajská. „Pro mě je KUBO srdeční záležitost. Je to krásné a já jsem moc ráda, že se to dostalo do Prahy, že se to lidem líbilo a jsem velmi ráda, že toto představení uvidí na podzim i diváci v krajích,“ podotkla nadšeně Beata Rajská. „Doporučuji si to nenechat ujít, člověk odchází s úsměvem na tváři,“ dodala.
Ani další diváci nešetřili chválou z muzikálu KUBO, na jehož závěru byl standing ovation.
Muzikál KUBO se do Česka vrátí na podzim. Představí se například v Českých Budějovicích, Jihlavě, Brně, Ostravě, Třinci, Karviné či Havířově. Přesné termíny a spuštění předprodeje se diváci včas dozvědí.
V posledních letech se šíří v médiích nepřesnosti o známé hudební skupině Maxíci. Název je velmi zavádějící a mnozí mají snahu ho zaměnit za Maxim Turbulenc, což je hrubka a ne malá, na základní škole by za ni žák dostal nedostatečnou. Jedná se o dvě zcela rozdílné kapely, i když jistá souvislost tam je. Frontman Maxíků vysvětluje spojitost takt : „Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože jsme se s Petrem Panochou dali dohromady, vše si v klidu vyříkali a začali pracovat na novém projektu MAXÍCI.“
Tudíž jakékoliv zaměňování názvů je kontraproduktivní a Maxíkům to svým způsobem škodí. Pořadatelé a novináři by se měli informovat a aktuálnosti tohoto hudebního uskupení a ne šířit v médiích hoaxy. Naposledy se tomu stalo na vystoupení v Libni.
Za jednu z nejvýznamnějších a dozajista pak za nejznámější osobnost z řad historie tzv. První Československé republiky, bývá považován Tomáš Garrigue Masaryk. A je to jedině správné. Ovšem, i tak je nutno říci, že na mnohé působení nebyl rozhodně sám. Za zmínku proto dozajista stojí také nejedna osobnost z okolí jeho pozdějších politických kolegů… Jedním z takových je například osobnost, náležící k předním tvářím naší prvorepublikové politiky – a sice významný státník, předseda agrární strany a československý premiér – Antonína Švehlu (1873 – 1933).
Pomník Antonína Švehly v Praze
Říkala jsem si proto, že by bylo možná zajímavé, napsat z pozice historičky, /jejíž specializací a mohu snad říci, že i jistou srdeční záležitostí, je právě období tzv. První československé republiky/, o osobnosti Antonína Švehly pár slov. Slov, vycházejících z pozice člověka, který se s odkazem osobnosti A. Švehly setkal u příležitosti několika historických výzkumů a vždy si ho velmi vážil.
Antonín Švehla byl totiž specifickou osobností uvnitř vlastní doby. Narodil se dne 15. dubna roku 1873 v Hostivaři, dnešní součásti hl. města Prahy, tenkrát (před rokem 1922, kdy došlo k připojení), ještě v samostatné obci, do selské rodiny. Jeho osud, převzít jednoho dne rodinné hospodářství svého otce byl daný a tak v počátcích zřejmě ani neuvažoval o své budoucí profesi v jiné oblasti, tím pádem ani o vysokoškolských studiích. Vyučil se pekařem a absolvoval hospodářskou školu v České Lípě. Nicméně události, které ho obklopovaly, mu nebyly lhostejné a rozhodl se proto postupně vstupovat na politickou půdu. Na úroveň vrcholné politiky se dostal až časem, ale na rozdíl od celé řady svých pozdějších kolegů, kteří byli obvykle absolventy pražské Právnické fakulty UK či jiných renomovaných vysokoškolských oborů, a měli tudíž díky svým oborům k politice blízko, on vystoupal tak říkajíc přímo z veřejnosti. Tím byl v zajímavém protikladu k řadě svých současníků, včetně osobnosti později nejváženější – prvního československého prezidenta. Mnozí pamětníci „doby Švehlovy a Masarykovy“ činili proto nejednou zajímavá porovnávání právě mezi oběma muži, v nichž spatřovali jakýsi pandán. T. G. Masaryk (1850 – 1937) byl vystudovaný filozof, vysokoškolský pedagog, později profesor, sečtělý a vpravdě studovaný muž, ale chudý… Zatímco Švehla byl bez jakéhokoliv akademického vzdělání, na první pohled prostý muž z venkova, chytrý, ale, díky svému poděděnému rodinnému hospodářství, které od roku 1900 spravoval po smrti svého otce, movitý. Co je však spojovalo, byl výrazný intelekt, touha po vzniku samostatného Československého státu i třeba zvláštně rezervovaný vztah k penězům, nad které oba muži stavěli skutky a činy. Masaryk a Švehla byli pro své okolí velice zajímavou dvojicí, která si byla z jedné stránky podobná a z druhé pozoruhodně diametrálně odlišná…
Na půdu politiky se Antonín Švehla dostal již koncem 19. století. Zlom nastal v roce 1908, kdy se mu podařilo získat mandát poslance českého zemského sněmu, který trval do roku 1913. Odsud již byl krok k pozdější politice vrcholné, tedy k té, která se před rokem 1918 zatím jen připravovala. Byl jedním z čelních osobností, aktivně usilujících o vznik samostatného Československého státu a dne 28. října 1918 se stal jedním z pěti tzv. Mužů 28. října (tj.: František Soukup, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a Antonín Švehla). Krátce poté získal mandát již jako poslanec Národního shromáždění a poté i post ministerský. To vše se odehrálo během roku 1918. Výrazně se tehdy z pozice svých funkcí podílel na mnohém, například i na vzniku a podobě československé ústavy. O rok později se stal předsedou agrární strany a roku 1922 se stal poprvé předsedou vlády, kde byl v pořadí pátým premiérem. V této funkci Švehlovi předcházeli: T. G. Masaryk, první československý premiér Karel Kramář, druhý Vlastimil Tusar, třetí Jan Černý a čtvrtý Edvard Beneš. Svůj premiérský mandát zopakoval. Doba Švehlovy slávy začala výrazněji upadat až v kontextu s jeho špatným zdravotním stavem, jímž trpěl a který se začal ohlašovat v dalších letech bohužel stále silněji. Ač byl do té doby označován i jako schopný protikandidát proti úřad obhajujícímu prezidentu Masarykovi v roce 1927, nepostavil se mu a naopak jej v zásadním okamžiku podpořil. V roce 1929 se pak více méně stáhl z veřejného politického života úplně, i když zůstal, až do své smrti věrný agrární straně, kde byl do roku 1933 jejím předsedou.
Fakt, že Švehlův zdravotní stav byl vážnou překážkou jeho jakékoliv další práce, potvrzuje řada tehdejších pamětníků, například lékař a politik Otakar Srdínko: „Švehla by si troufal všechny tyto překážky překonati, kdyby byl zcela zdráv, ale obává se, že by jeho zdravotní stav mohl selhati uprostřed cesty, a tu by ztroskotání bylo horší. Bude tedy lépe, odejde-li hned…“ Vzpomíná profesor Jan Krčmář – prvorepublikový ministr, politik a výtečný představitel právní vědy, na rozhovor s doktorem Srdínkem (svým předchůdcem na postu ministra školství) a cituje Srdínkova slova o Antonínu Švehlovi a jeho zdravotním stavu. (KRČMÁŘ J.: Paměti, s. 139) Odchod, jaký Antonín Švehla provedl, byl vlastně jedním z důkazů jeho čestnosti, pro kterou si ho mnoho jeho blízkých i vzdálených kolegů a pamětníků vážilo. Byl ctěným mužem a vynikal mj. i tím, že míval „šťastnou a moudrou ruku“ také na výběr svých spolupracovníků anebo kolegů. V tomto kontextu není úplně bez zajímavosti, že například výše zmiňovaný profesor Krčmář byl ministrem školství a národní osvěty ve vládě Jana Černého zvolen, zřejmě právě díky vlivu Antonína Švehly, který včas rozpoznal jeho výtečné vlohy pro podobný resort. „O zásluhu, že jsem byl jmenován…“ (Hovoří pánové Dr. Srdínko a Dr. Bartoš). „Oba se shodují v tom, že o mém jmenování rozhodl Švehla.“ Vzpomíná a slova svých kolegů popisuje Jan Krčmář (1887 – 1950), který si osobnosti Antonína Švehly taktéž velice vážil. (KRČMÁŘ J.: Paměti, s. 139) O to nepříjemnější byla pro všechny současníky smutná zpráva, která přišla 12. prosince roku 1933. Tehdy Švehla podlomenému zdraví podlehl a jak profesor Krčmář, tak i celá řada dalších pamětníků uváděla, že šlo o období velkého smutku, kdy se po nějakou dobu odkládaly i termíny nejrůznějších kulturních a společenských akcí, protože na ně jednoduše nebyla vhodná nálada.
Antonín Švehla si v rámci svého politického působení získal pověst schopného a činorodého muže, který bránil energicky představy, za něž spolu s Masarykem a mnoha dalšími bojoval. Osobně bych vyzvedla jako pozitivum i jeho čestný přístup vůči ostatním kolegům, ke kterým přistupoval, zdá se, skutečně moudře.
AUTOR: Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
Osazenstvo čtyřmužové četnické stanice Vildštějn v politickém okrese Cheb se v roce 1933 velmi odpovědně připravovalo na velikonoční svátky. Kromě nedělí se četníci jako řádní křesťané od Popeleční středy po celých čtyřicet dnů postili. Přitom je třeba poznamenat, že četníci se vzhledem ke svým služebním příjmům postili, dá se říci po celý rok.
Přehled služebních příjmů březen 1933
Strážmistr Jaroslav Šlapák dokonce zakoupil od místního sedláka kůzle, aby si po tom půstu mohli pochutnat na kůzlečí pečínce. Celé osazenstvo četnických kasáren, včetně manželky velitele stanice vrchního strážmistra Jana Morwitze a staniční kuchařky, si dovádivé kůzle rázem oblíbilo.
V úterý 11. dubna 1933 měl strážmistr Josef Leschinger denní obchůzku a při ní potkal na silnici ke Křižovatce starého, jemu neznámého muže, oblečeného do ošuntělého kabátu, jedoucího ztežka na jízdním kole.
Strážmistr se muže rozhodl zkontrolovat, a jelikož ten se mu zdráhal předložit doklady, vykonal u něho přes značnou nevoli dotyčného osobní prohlídku.
Kromě 234 korun na hotovosti u muže nalezl vkladní knížku na jméno Adam Gaipl, což byl strážmistru Leschingerovi dobře známý sedlák ze Starého Rybníka. Na uvedené vkladní knížce byla uložena částka 66.173 Kč.
Četníkovi bylo zřejmé, že zde něco není v pořádku a prohlásil muže hned za zatčeného a odvedl jej do nedalekého Vildštejna na četnickou stanici.
Vrchní strážmistr Morwitz vyslal do Starého Rybníka strážmistra Karla Tyburce a až od něho sedlák Gaipl zjistil, že byl jeho byt vykraden a že mu byla odcizena nejenom vkladní knížka, ale také stokoruna uložená v modlitební knížce a několik drobností.
Jelikož zatčený muž nehodlal sdělit svoji totožnost, byly mu odebrány otisky prstů a poslány prostřednictvím četnické pátrací stanice v Chebu do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení. Neznámý muž byl dodán pro spáchání zločinu krádeže vloupáním do vazby chebského okresního soudu.
Mezitím se přilbížily velikonoce a ve vildštejných četnických kasárnách vyvstal závažný problém. Nikdo totiž nebyl schopen roztomilé kůzle zabít. Nestalo se tak ani poté, co kůzle vběhlo na zahrádku a zde okousalo nejen čerstvé výhonky zeleniny pěstované staniční kuchařkou a právě vyrostlé tulipány a narcisky, které zde pěstovala a šlechtila paní vrchní strážmistrová.
To byl důvod, proč se v četnických kasárnách nechtěně pokračovalo v půstu, a největší pochoutkou tak byly boží milosti, které upekla staniční kuchařka.
Na dvoře kasáren kůzletem
Naproti tomu se vildštejnští četníci nesmilovali nad zlodějem, v němž byl zanedlouho pomocí daktyloskopie zjištěn několikrát trestaný Josef Schwandner, který byl navíc pomocí zanechaných otisků svých prstů usvědčen ze spáchání krádeže 1.409 Kč v hostinci ve Františkových Lázních, kde dále ukradl jedné domkářce z prádelníku 106 Kč.
Podle výrobního čísla jízdního kola, na kterém Schwandner jel v okamžiku svého zatčení, bylo zjištěno, že bylo odcizeno před více než měsícem v Mostě vzdáleném přes 130 kilometrů. Kolo odcizené z verandy domu si jeho majitel cenil na 350 Kč.
Až pod tíhou těchto důkazů, začal Josef Schwandner vypovídat. Mimo jiné četníkům sdělil, že k vykradení statkáře Gaipla jej navedl jeho bývalý spoluvězeň Johanes Trapp ze Starého Rybníka, kterého při svých toulkách několik dní před zatčením navštívil. Trappův syn prý dostal od Gaipla výpověď pro pár oklešťků z vrby, které nosil otci na košťata.
Četníkům bylo dobře známo, že starý košťatář Trapp, žijící v jejich staničním obvodě, byl před lety opakovaně trestán pro krádeže, a že si pěkných pár let odseděl v kriminále. Mylně se domnívali, že se na stará kolena živí pouze poctivou prací.
Statkář Gaipl strážmistru Tyburcovi potvrdil propuštění mladého Trappa za to, že mu bez dovolení zcela oholil několik vrb na košťata, jeho otec ve velkém vyrábí a prodává. Kluci si pak nemohli ani narežat pár proutků na své pomlázky, aby o velikonocích vyšlehaly děvčata ve vsi.
Při výslechu se starý košťatář přiznal k tomu, že svého bývalého spoluvězně skutečně navedl k vykradení statkáře Adama Gaipla. Topí se v penězích, zatímco chudáka by doslova sedřel z kůže. Před nedávnem prodal velkou spoustu dřeva z lesa, který nechal téměř celý vykácet.
Tím pádem byl kromě Josefa Schwandera udán pro zločin spoluúčasti na krázeži návodem i Johanes Trapp. Zatímco pachatel byl chebským krajským soudem odsouzen na 18 měsíců do těžkého žaláře, jeho návodce vyfasoval 15 měsíců, oba nepodmínečně.
BOŽÍ MILOSTI
Rozpočet: 20 dkg hladké mouky, 5 dkg másla nebo umělého tuku, 3 dkg práškového cukru, 2 žloutky, 4 lžíce kyselé smetany, 1 lžíce rumu, citronová kůra, sůl a 10 dkg tuku na smažení. Na posypání 5 dkg práškového cukru s vanilkou a 5 dkg skořicového cukru.
Čajový margarín Sana
Předpis: Na vále rozrobíme do mouky máslo nebo umělý tuk, přidáme špetku strouhané citronové kůry, práškový cukr a špetku soli. Do dobře promíchané směsi zaděláme dva žloutky, kyselou smetanu a rum a vytvoříme těsto, které je tuhé jako na nudle. Těsto necháme pod hrnkem asi hodinu odpočinout. Poté je rozválíme na tloušťku stébla a nakrájíme rádýlkem na čtverečky. Ty pak v rozpáleném tuku na pánvi zrudka po obou stranách osmažíme do růžova. Ještě za tepla je obalíme ve směsi vanilkového a skořicového cukru.
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.
V noci ze středy 14. na 15. dubna 1937 nastala všemi dlouho očekávaná chvíle. Fena Lupka přivedla při vyčerpávajícím vrhu na svět celkem šest Altových potomků. Jednalo se o čtyři pejsky a dvě fenky.
Podle platných pravidel musela obdržet prvorozená štěňata jména začínající na písmeno A.
Nejsilnější ze psů, který byl šedý se žlutým odstínem, dostal jméno po svém otci – Alto. Druhý pes s podélným pruhem na hřbetě dostal jméno Ajax, třetího rovněž s podélným pruhem pojmenovali Avar a čtvrtého, černé barvy se železitěšedými skvrnami pod břichem, pojmenovali jménem Aro. První šedá fena se žlutavým odstínem dostala jméno Asta a druhá, černá se železitošedými skvrnami pod břichem a nad očima byla pojmenována Ada.
Vzhledem k tomu, že byla Lupka po svém prvním vrhu značně zesláblá, musela mít hodně výživnou stravu a péči. Dostávala na posílení hovězí polévku se zapářkou a rýží, aby měla dostatek mléka na kojení.
Mláďata se měla čile k světu. Matka Lupka je láskyplně lízala na bříškách, aby se vykálela. Mlaskáním je chtěla přimět k tomu, aby se stala chtivými a začala brzy sama žrát. Po třech týdnech začala mláďata dostávat mléko s krupičkou a rýží. S přípravou potravy pro ně samozřejmě pomáhala Rudolfu Votrubovi i manželka Etela. Stejně jako jiné feny, i Lupka občas vyvrátila své natrávené žrádlo, aby se mláďata najedla.
Krmení šťeňat
V neděli 25. dubna 1937, ve chvíli když byl Rudolf Votruba v plné práci při péči o šťěňata přijel služební automobil pátračky, aby dopravil služebního psa a jeho vůdce do dvacet kilometrů vzdálené obce Rišňovce v politickém okrese Hlohovec.
Četnická stanice v Rišňovcích telefonicky vyžádala služebního psa k pátrání po pachatelích krádeže většího množství kukuřice v ceně přesahující 1 600 Kč.
Velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Jan Čech hlásil hlídce pátračky, že neznámí pachatelé v noci prosekali dřevěnou ohradu a ku škodě statkáře Augustina Němce odcizili větší množství kukuřice.
Štábní strážmistr Votruba prohlídkou okolí místa činu zjistil, že pachatelé obezřele obešli celý statek travnatou nefrekventovanou pěšinou směrem k obci Ašakert spadající již do služebního obvodu sousední četnické stanice Šarlužky-Kajsa, spadající již do politického okresu Nitra.
Proto neuvedl na Alta na jejich stopu již v samotném dvoře, nýbrž až na travnaté pěšině. U obce Ašakert nalezl Alto ve stohu větší množství odcizené kukuřice. Odtud služební pes dále vypracoval stopu až k obydlí rolníka Jana Grni, kde byla ve chlívku nalezena další část odcizené kukuřice.
Výslechem rolníka Grni bylo následně zjištěno, že pachateli soustavných krádeží kukuřice jsou Josef Lakatoš a Jan Bihary ze sousední obce Alakšince a že Jan Grňa byl jejich překupníkem. Všichni tři byli pro svůj čin hned následujícího dne udáni okresnímu soudu v Nitře.
Skutečnost, že přišli na svět Altovi potomci, se velmi rychle rozkřikla a začali se o mladé hlásit zájemci.
Rudolfu Votrubovi bylo od samého počátku jasné, že všechna šťěňata si nebudou moci ponechat a že po odstavu od matky budou prodána, těm nejspolehlivějším zájemcům. S tím se všek v žádném příadě nehodlali smířit synové Jaromír a Milouš, kteří se domnívali, že s nimi bude žít pohromadě celá psí smečka.
Rudolf Votruba s rodinou
Po odstavu šťěnat přišlo na postupné loučení s jednotlivými členy psí rodinky. Již tak těžkou situaci ztěžovaly slzy chlapců, kteří se doslova nebyli schopni od svých mazlíčků odtrhnout. Na řadu musela přijít až otcova autorita, který sám byl z rozpouštění smečky velmi smutný.
Alto junior putoval do třicet kilometrů vzdálené Šintavy v politickém okrese Galanta neboť ho zakoupil místní statkář Antonín Švejda. Ajaxe si koupil dozorce pohraniční finanční stráže Stanislav Pazderka. Aro se stal majetkem revírního vedoucího Františka Mlčka z nedalekých Hrnčárovců. Fenu Astu zakoupil železniční zřízenec Vincenc Roman z Galanty a Adu získal kolega strážmistr Rudolf Janásek z téměř 350 kilometrů vzdálených Hanušovců nad Toplou v politickém okrese Giraltovce, který měl zájem stát se vůdcem vlastního služebního psa.
V Nitře na chovné stanici zůstali pouze dva psi Alto s Avarem a fena Lupka. Rudolf Votruba počítal s tím, že při nejbližší příležitosti nechá Lupku opět krýt Altem.
Přesto, že prodejem pěti psů přibyly do rodinného rozpočtu jisté finanční prostředky, značná část z nich byla následně vydána za krmení.
Značný podíl na přípravě krmení pro psy měla Etela Votrubová. Rudolf Votruba velmi dobře věděl, že mladým psům do stáří 6 měsíců je třeba věnovat zvláštní péči ve výživě. Z tohoto důvodu bylo Avarovi podáváno každé ráno mléko, byť i zředěné, případně polévka. Do úplné dopělosti byl Avar pravidelně krmen v poledne a večer stejnou porcí vařené stravy, která obsahovala kromě masa i různé luštěniny.
Na nitranských jatkách štábní strážmistr Votruba mohl nakupovat za velmi dobrou cenu masné odpadky. Dbal na to, aby měl Avar a spolu s ním i Alto s Lupkou rozmanitou stravu. Kromě střídání hrachu, čočky, rýže, krup a krupek nebo alespoň ovesného a kukuřičného šrotu do stravy přimíchávali rozličné masité odpadky jako držtky, různá střeva, plíce, okruží, škvarky, ale i zbytky koňského či jiného masa. Před vlastním vařením byly všechny masné odpadky řádně oprávy a po uvaření nejprve ve mlýnku umlety a později již jen na drobno rozsekány.
Řádným promícháním masitých a nemasitých částí stravy bylo sledováno, aby štěně nelovilo ze stravy pouze kusy masa a nestalo se hltavým a aby dobře trávilo. Samozřejmostí bylo přesvědčit se rukou, aby psí strava byla přiměřeně teplá.
Paní Etela si přitom uvědomila, že s takovou péčí nepřipravovala snad ani potravu pro jejich syny. Ale manželovo přání plně respektovala.
Avar dostával do své stravy jednou či dvakrát týdně rybí tuk případně zvířecí krev. Jako prémii dostával Avar k ohryzání vařenou telecí kost, neboť byla měkčí.
Krmení psů
Na konci měsíce května 1937 požádal štábní strážmistr Votruba o předvolání k opakovací zkoušce z menšinového jazyka při přijímacích zkouškách do školy pro výcvik velitelů stanic.
Vzhledem k tomu, že služební pes nitranské pátrací stanice nebyl téměr celé dva měsíce rekvírován k vypracování pachové stopy, chodil štábní strážmistr Votruba s Altem pravidelně do služeb jako s ochranným psem, zejména do okolí nitranského nádraží, kde přes všechny opatření neustávaly případy krádeží železničních zásilek.
Kromě výcviku Alta se Rudolf Votruba věnoval výcviku Lupky a postupně začal s učením základních dovedností u Avara.
Péče, kterou Avar dostával ve formě stravy a náležitého ošetřování, se samosebou projevovaly v jeho nádherném vzhledu. Stejně tak dbal Rudolf Votruba na to, aby měl Avar stálý pohyb a docházelo tak k utužování jeho svalů a kostí.
Formou hry se postupně učil Avar chodit se svým pánem a přinášet házené lehké předměty. Z Avarem dosahovaných pokroků bylo zřejmé, že půjde ve šlépějích svého otce Alta.
Stejně radostné zprávy se dozvídal Rudolf Votruba z dopisů od nových majitelů prvních psů z jeho chovné stanice, což bylo pro oba manžele velkým zadostiučiněním a oceněním.
O budoucí potomky Alta a Lupky se začali hlásit další zájemci. Tím bylo potvrzeno velmi dobré renomé právě vzniklé chovné stanice čistokrevných psů, neboť všichni byli zapsáni do plemenné knihy Československého klubu pro německé ovčácké psy se sídlem v Brně a byly jim vystaveny průkazy původu.
Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline, www.jindrichkraus.cz . Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.
Hilarion – podologický institut nabízí zákazníkům celou škálu služeb – pedikúru, podologii, manikúru, kosmetiku či relaxační masáže. Práce Hilarionu se nese v pradávné filosofii Feng shuei a u zaměstnanců je kladen důraz na odbornost v daných oblastech.
Hilarion
Kdy jste založila Hilarion – podologický institut?
První nápad jsem dostala už v září 2016, to jsem ještě pracovala na soukromé klinice jako manažerka centra relaxace a rehabilitace. Prostory jsem hledala půl roku, další půlrok trvala rekonstrukce. Takže oficiální zahájení proběhlo v červnu 2017.
Co Vás k tomu vedlo?
Chtěla jsem věci dělat jinak a jako zaměstnanec jsem měla omezené možnosti. Znáte to, tohle nejde a takhle se to nedělá. Jsem rebel a ráda dělám věci po svém. Navíc, než jsem dostala nabídku pracovat na soukromé klinice jako manažerka, pracovala jsem již 7 let sama na sebe, tudíž zkušeností již bylo dost.
Čím jste se inspirovala?
Jsem znamením Rak, hodně založená na rodinné vztahy a potřebuji se ve svém prostředí cítit dobře. Inspiraci jsem sbírala po celém světě, kdykoliv jsem cestovala a zjistila jsem, že v hezkém a příjemném prostředí se cítím nejlépe. Kvalitní vybavení, skvělý servis, vyškolení zaměstnanci a výborný čaj i káva. To vše ovlivňuje, jak se bude klient cítit. Proto jsem chtěla vytvořit takovéto jedinečné místo i pro klienty v Praze. Bylo to náročné, ale výsledek, věřím, že stojí za to.
Majitelka Petra Kliková / HILARION – podologický institut
Co tedy bylo cílem?
Aby se i v pražském centru všeho mohl klient cítit výjimečně, že se toho všeho chcete dotknout, chcete si sem přijít odpočinout a být v rukou odborníka. Nadstandartní služby a top vybavení se zaměřením na výsledky. Pro klienty, co mají problém, nebo si chtějí jen úžasně odpočinout, máme řešení.
To vypadá, jako byste si plnila sen, jaké to bylo?
Náročné, od začátku do teď. Jsem člověk, který má své představy o tom, jak mají věci fungovat. Koordinace všech činností vyžaduje týmovou spolupráci a věřím, že jen spoluprací je možné dojít k nejlepšímu výsledku. Hlavní je, když vás to baví. A mě to baví a moc. Jsem vděčná za lidi, co mi přišli do života, a že díky všem je to dnes takové, jaké to je.
Proč myslíte, že je spolupráce tak důležitá?
Protože díky ní zvládnete více věcí, jako tým. A vůči klientovi je spolupráce zárukou skvělých výsledků. Základem je odbornost specialisty. Je podstatné vědět, co se má dít, co můžeme pro klienta udělat a jaké očekáváme výsledky. Ale je potřeba, aby na sobě pracoval i klient. Bez toho to proste v podologii nefunguje. Neumíme čarovat. Dále je tu spolupráce mezioborová. Hodně spolupracujeme nejen s lékaři z různých oddělení, nejčastěji je to dermatovenerologie, fyzioterapie, diabetologie, chirurgie, výživové poradenství, ortopedie aj.
Čím je Hilarion výjimečný?
Od počátku jsem si vybírala lidi, kteří na projektu pracovali s nějakým cílem, či znalostmi. Obklopila jsem se lidmi, kteří mají smysl pro detail, architekt pan Otakar Chochola je mistr Kung fu a pracuje s principy Feng shuei. Odborný dozor na projektu dělal pán Ondřej Fabšič, který měl dobré nápady. Vodu nabízíme klientům z karafy s krystaly, které vodu dobíjí, aby byla chutnější. Prostor harmonizujeme pomocí Somavedic systému, používáme za studena lisované esence do difuzéru. Zakládáme si na čistotě a sterilitě nástrojů i prostředí. Používáme nejnovějších technologiích a máme garanty kvality jak pro každý z oborů.
Proč Feng shuei?
Věřím, že tato pradávná filozofie má něco do sebe a klienti si u nás skutečně mohou odpočinout, zaměstnancům se pak výtečně pracuje. Vlastně prostor je uzpůsoben tak, aby léčil sám o sobě, maximálně jak to jen jde.
Kdo zde pracuje?
Skvělí lidé. Máme zde zaměstnance, kteří mají osobnost a orientaci na klienta. Podmínkou práce u nás je neustálé vzdělávání a růst. Vědět co je nového v oblasti práce, nejen co se produktů týče, ale i průběhu ošetření. Tím si myslím, že se odlišujeme od ostatních.
Petra Kliková s výtvarnicí Alexandrou Hejlovou, která pravidelně navštěvuje Hilarion
Co je to pedologie?
Podologie je obor zabývající se do hloubky zdravím nohou a pohybového ústrojí všech věkových skupin. Máme v péči nemluvňata, děti, dospělé, sportovce i seniory. U nás se setkáte s pedikérem podologem.
Co vše dělá tedy klasická pedikúra?
Především se dělá na mokro, brousí plosky, zkrátí nehty a ošetří kůžičky a například nalakujeme nehty apod. To by měl po kurzu pedikúry, zvládnout každý.
Co dělá pedikér podolog jinak?
Především provádí suchou přístrojovou pedikúru. Zajímá se více o souvislosti a do hloubky řeší pokožku, nehty i funkční vlastnosti chodidla. Pomáhá s preventivní péčí o zarůstající nehty, aplikuje nehtová rovnátka, ošetřuje popraskané paty, řeší příčiny a následky, kontroluje stereotyp obouvání. Vyrábí vložky do bot na míru, nebo je zadává do systému, pracuje s postavením chodidla prstů, doporučuje korekční pomůcky, řeší stereotyp pohybu, odstraňuje kuří oka a řeší s klienty příčiny vzniku kuřích ok. Pomáhá lékařům s léčbou plísní na nehtech, spolupracuje s laboratoří, odebírá vzorky plísní ke kultivaci, řeší domácí dekontaminaci prostředí a mnoho dalšího.
Přístrojová pedikúra je lepší než ta klasická mokrá?
Klasická pedikúra pracuje se skalpelem, který najednou odstraní mnoho kůže a tělo následně o to více materiálu opět produkuje. Přístrojová pedikúra je pro tělo šetrnější a déle vydrží.
Setkala jsem se s výrazem podiatr. Jaký je rozdíl mezi podologem a podiatrem?
Podolog je nezdravotník, podiatr je lékař s širším zaměřením na nohy.
Takže podologie má něco pro každého? Je nějaká cílová skupina?
Tak náš nejmladší klient měl 2 měsíce a zarůstající nehty a pak třeba senior 96 let. Věnujeme se dětem, co mají vbočené / vybočené kotníky, dále sportovcům a deformitám nehtů a prstů. Diabetikům, lidem, kterým se dělají otlaky, praskání paty a kůže. Dělají se kuří oka, hallux valgus, kladívkové prsty a jiné deformity.
Takže co dělat, když zarůstá nehet?
Důležité je odstranit příčinu, tedy odstranit zarůstající část nehtu – toto děláme téměř bezbolestně pomocí malých fréz díky přístrojové pedikúře. Frézy mají podobnou velikost jako zubařské, cílem je co nejméně zasahovat do bolestivého valu. Odstraníme tím příčinu vzniku bolesti a zánět se pak lépe hojí. Následně je možné aplikovat nehtové rovnátko. Jsou různé typy, lepené kovové, kombinované atd. Princip je jednoduchý, rovnátko se připevní na nehet a během růstu pomáhá neinvazivně rovnat nehet a tím se velice rychle uleví.
Slyšela jsem, že máte nějakou specialitu na zarůstající nehty.
Ano, máme nástroj zvaný „Arkadyho kostka“. Jedná se o úžasný nástroj, díky kterému můžeme opravit zarůstající nehet s rychlejším výsledkem než u klasického rovnátka. Ale o tom se rozepíšeme příště.
Lze rovnání nehtů k něčemu přirovnat?
Ano, obor, který rovná nehty se nazývá ortonyxie. A ortodoncie je obor, kde se rovnají zuby.
Zarůstají často i nehty na rukou?
Často ne, ale i to se stává.
Co hodně popraskané paty?
U hodně popraskaných pat je potřeba řešit příčinu. Někdy je praskání způsobeno přetížením chodidel, proto je potřeba pedikúra, pravidelně mazat vhodnými přípravky, dále je vhodné nosit vložky do bot, aby si noha mohla odpočinout. Někdy je to genetická dispozice, vše má své řešení.
Zmínila jste nehtová rovnátka, jak je to stará technika?
Myslím, že v literatuře se uvádí 1847 Ohio.
Bolí aplikace nehtového rovnátka?
Nebolí, naopak je to příjemné. A nejpozději do 3 dnů se uleví od bolesti, ale spíše se uleví hned. V prvopočátku si tkáně zvykají, ale pak je to už ok.
Jsou další alternativy ošetření zarůstajících nehtů?
Samozřejmě, máme skvělé partnery – chirurgy. Nejběžnější úkon je parciální ablace, tedy stržení části nehtu, nebo celková ablace, tedy stržení celého nehtového lůžka. Dnes jsou ale i modernější způsoby, dávám přednost spíše technice Vandonbose, kterou u nás provádí pan MUDr. Vlasák (Praha), kdy se valy odříznou a rána sroste bez jizev. Nebo je tu další technika, plastická operace dle pana Arkádyho, kterou u nás provádí pan MUDr. Lux (Ostrava) kdy se valy odříznou a sešijí. U těchto dvou posledních metod je daleko nižší recidiva, tedy opakování problému, oproti klasické apblaci nehtu.
Jaká je nevýhoda stržení nehtu?
Po stržení nehtu je nezbytná neschopenka, protože rána bolí. To je výhoda rovnátek, ty nejsou tak radikální, ale mají výsledky. Další nevýhoda je, že se nehet může v kořenu poškodit a následně vyrůstá ještě horší než byl předtím. Proto je lepší nehty rovnat, než je trhat.
Co je potřeba, abyste se mohli stát podologem?
U mě byl základem rekvalifikační kurz pedikúry. Je potřeba se neustále vzdělávat, a hlavně chtít pomoci potřebným.
Co Vás na tom baví?
Fakt, že pomáhám ostatním cítit se lépe. To že vidím výsledky práce a dostávám zpětnou vazbu. To že můžu spolupracovat s lékaři a zapojit se. To že jsou pořád nějaké novinky. Poznávám nové lidi, kteří mají stejnou vášeň jako já. Je to příjemné.
Jaké máte tedy vzdělání?
Jsem inženýr ekonomie na CZU, vystudovala jsem ekonomiku a management v angličtině.
Co má společného Vaše vzdělání a podologie?
Hodně, naučila jsem spolupracovat, vidět věci z různých úhlů, pochopila souvislosti… Přijde mi, že toto vzdělání se dá uplatnit v každém oboru, když člověk trochu přimhouří oko… (smích)
Dělíte se o své Know – how?
Ano, věřím že stejně jako každém jiném řemeslném oboru je potřeba předávat znalosti dále. Proto pořádáme rekvalifikační kurzy pro začátečníky a odborníky školíme na workshopech, seminářích a kongresech.
Umožňujete i stáže studentům?
Ano, spolupracujeme se středními školami se zaměřením na kosmetiku, kde je pedikúra součástí středoškolského vzdělání.
Jste členkou řídící rady České podologické společnosti z.s., co je cílem této
organizace?
Zastáváme se kontinuálního vzdělávání se zaměřením na podologii, jde nám o mezioborovou spolupráci. Pořádáme školení, kongresy, spolupracujeme s lékaři, prezentujeme podologii široké veřejnosti a navzájem se inspirujeme.
Kdo a co Vás v životě inspiruje?
Inspiruje mne život, krása v přírodě, zvířata, domácí mazlíčci, architektura a především lidé kolem mě. Ráda cestuji, hodně čtu a tvořím. Inspirují mne také citáty.
Za co jste nejvděčnější?
Za život, že tu mohu být a tvořit. Jsem vděčná za lidi okolo mne. Že mám doma trpělivá zvířátka. Jsem ráda, že jsem měla možnost postavit Hilarion a dát lidem šanci cítit se opečovávaní, jako v bavlnce. Jsem vděčná, že mě práce baví.
Jak trávíte volný čas?
Cestuji, čtu si, odpočívám a věnuji se domácím mazlíčkům – máme doma čtyři kočky a psa.
Petra Kliková, majitelka HILARION – podologický institut
Tady je TOP 10, kterým se budeme nadále věnovat. Co nás tedy v příštích dílech čeká?
Na četnickou stanici v Dobrušce v politickém okrese Nové Město nad Metují se jednoho březnového dne roku 1935 dostavila hospodyně Vilemína Drahorádová z nedalekých Mělčan.
Kasární předpis
Ve staniční kanceláři se nacházel pouze velitel stanice praporčík Bohumil Cidlina, kterému bylo podle modřin v obličeji ženy jasné, že se stala obětí nějakého násilníka. Praporčík Cidlina věděl, že Drahorádová je již po mnoho let vdovou a spolu se svými třemi syny hospodaří na poměrně bohatém gruntu.
Na četníkův dotaz hospodyně uvedla, že byla opakovaně zbita svými syny. Staničnímu veliteli bylo jasné, že pozice hospodyně na usedlosti, o níž pečuje se dvěma dospělými a jedním ještě nedospělým synem, není vůbec jednoduchá. Hospodář v mladém věku zemřel na úraz elektrickým proudem, v době, kdy byli všichni tři synové ještě nedospělí. Od té doby vdova vede hospodářství. Pokud by hospodyně napadla své dítě nebo někoho z čeládky, jednalo by se o přestupek nebo přečin zlého nakládání. Ale jak postupovat v případě, že dítě napadne rodiče? Rozsah zranění nenasvědčoval tomu, že by se synové na matce dopustili zločinu těžkého poškození na těle.
Nejlepší bude ověřit situaci na místě samém. Proto se praporčík řádně ustrojil a vyzbrojil a v doporovodu Vilemíny Drahorádové se vydal do Mělčan. Během tři kilometry dlouhé cesty se snažil od hospodyně zjistit další podrobnosti. Drahorádová, nebyla zrovna sdílná. Přesto četník z jejích slov vytušil, že v usedlosti panují podivné poměry. Hospodyně je dle jejího sdělení již delší dobu opakovaně napadána svými syny. Zřejmě se jedná o spory o majetek a potomci se nemohou dohodnout na svém majetkovém vypořádání.
Četník na obchůzce
Po příchodu do usedlosti si praporčík Cidlina nejprve ujasnil místní poměry. Vdova stará 45 roků má tři syny: Jana, kterému je 21 roků, Antonína, jemuž je 18 let a Františka, kterému bylo právě 14 let. Když se četník obořil na syny, jak si dovolují ubližovat své matce, dozvěděl se pouze to, že matka neplní své sliby. Četník se stále domníval, že se jedná o majetek a o správu usedlosti. Nejstarší Jan na jeho naléhání začal mluvit o podrobnostech.
Matka, poté co ovdověla, začala vést hospodářství. Když za ní Jan zhruba přede dvěma lety přišel, že si chce namluvit děvče, matka mu to přísně zakázala s tím, že to co mu dá děvče, to ona mu dá taky. Praporčík Cidlina se nestačil divit. Na druhou stranu si sám pro sebe řekl, co si má sama ženská v tomhle zapadákově taky počít. Případy krvesmilstva zpřízněním krve nejsou až tak výjimečné. I když se většinou jedná o případy svedení dívky otcem či otčímem ke smilstvu.
Jan, však coby nejstarší, k četníkovu překvapení, pokračoval ve svém vyprávění. Tak jako matka sloužila namísto dívky jemu, zakázala po čase i prostřednímu Antonínovi, aby si namluvil děvče a rovněž i jemu poskytovala potěšení. Matka svým synům vyhrožovala, že je vydědí, pokud nebudou poslouchat její příkazy. O podivných praktikách svých bratrů s matkou se časem dozvěděl i nejmladší ze synů František, který se po matce rovněž dožadoval svého, pod pohrůžkou vyzrazení podivných praktik panu faráři. A matka se podvolila naléhání i nejmladšího syna. Na četníka šly doslova mrákoty. Vždyť František musel být v té době nedospělým!
Vyzval tedy důrazným hlasem hospodyni, aby se k celé věci vyjádřila. Drahorádová se studem ve tváři uvedla, že intimními styky s nejstarším synem řešila hlavně své tělesné potřeby. Ve strachu z vyzrazení poskytovala své služby i prostřednímu Antonínovi. Náruživosti svých synů po čase však přestala stačit a do toho se o své začal hlásit i třináctiletý František. Přesto, že Jana a Antonína žádala, aby nedospělému Františkovi zakázali po matce požadovat uspokojení, František si pod pohrůžkou vyzrazení jejich praktik vynutil své. A tak se stávalo, že musela jeden večer posloužit dvěma a někdy dokonce i všem třema synům. Když se vzpěčovala, stějně dosáhli svého násilím. To mělo za následek, že u ní nastalo po čase značné vyčerpání. Ve snaze odpočinout si, přišla s tím, že by jí mohli nechat alespoň jeden den v týdnu na pokoji. To syny rozlítilo, tak, že se všichni tři na matku vrhli s tím, že má plnit co slíbila, a zbili ji.
Četnický velitel se dostal doslova do neřešitelné situace. Jednalo se v případě všech o zločiny zprznění krve trestané žalářem od šesti měsíců do jednoho roku. V případě synů o zločiny násilného smilstva trestané těžkým žalářem od pěti do desíti let. Všichni přítomní se nestačili četníkovým slovům divit. K tomu ty senzační novinové články barvitě líčící projednávání případu u krajského trestního soudu v Hradci Králové. A v neposlední řadě po několik let žalářování odsouzených opuštěná usedlost.
Prekérní situaci praporčík Cidlina vyřešil šalamounsky. Nechal přinést krucifix u něho zapálit dvě svíce a vzal všechny přitomné do přísahy, spočívající v přísné mlčenlivosti o tom, co se v minulosti na usedlosti dělo, příslibu všech, že okamžitě zanechají nemravností a slibem hospodyně k okamžitému vyřešení majetkových poměrů na usedlosti.
O případu zbité hospodyně Vilemíny Drahorádové se ve staniční služební knize četnické stanice v Dobrušce neobjevil ani řádek.
Obálka knihy Četnické historky – Zločiny a Přísloví
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ HISTORKY – ZLOČINY A PŘÍSLOVÍ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz . Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.
Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
Historie. To je rozsáhlý obraz minulosti, který nám nabízí nejeden pohled zpět. Někdy pozitivní, čili následování hodný, jindy naopak negativní a výstražný, pravící – „takto už nikdy ne!“ Součástí historie jsou nejen výrazné události, ale i významné osobnosti. Dějiny nám ostatně vypráví ledacos. Od životů slavných umělců, až po osudy historických politiků, sportovců či panovníků. Jenže, ať už chceme nebo ne, postihují vždy jen pouhý zlomek událostí a osobností, mezi nimiž pak mnohé „méně výrazné“ jednoduše zapadají. Někdy krátkodobě, jindy na celá staletí. Jedním ze zapadnutých příběhů je i životní osud talentované a pečlivé spisovatelky Oldřišky „Oldry“ Sedlmayerové, která, kdyby se bývala nestala múzou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (1850 – 1937), upadla by patrně do zapomnění absolutního. Proč? Možná proto, že nikdy neměla vhodné přímluvce, oficiálně nepocházela ze žádného slavného (či alespoň movitého) rodu a celým životem se musela protloukat sama… Přesto věděla dvě věci. Tou první bylo, že se chce stát spisovatelkou, druhou pak, že chce jednoho dne osobně poznat T. G. Masaryka…
Oldra Sedlmayerová
Kdo tedy byla žena, o níž někteří publicisté dodnes hovoří poněkud tvrdě a neadekvátně, jako o „milence“ TGM?
prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk
Inteligentní, ctižádostivá, pečlivá a snad přitažlivě záhadná spisovatelka Oldřiška „Oldra/Ola“Sedlmayerová (4. 7. (1884?) 1886 – 6. 6. 1954), (v některých zdrojích uváděná také původním jménem jako OldřiškaMichálková), pocházela původně z Kuřimi, kde se jako Oldřiška Veronika Michálková narodila své, tehdy jen sedmnáctileté matce Františce Michálkové (roz. Štýrské). Za jejího otce byl považován učitel z Jestřabí – František Michálek, přestože o pokrevního otce nešlo. Tajemný a zajímavý je proto už její samotný příchod na svět. Sama Oldřiška o sobě později hovořila, jako o nevlastní dceři významného herce Národního divadla v Praze – Karla Želenského, odkud by se dal mj. vysvětlit i její zájem o dramatickou a literární činnost. Bohužel vzhledem k dobovým konvencím jí však samozřejmě jen málokdo za života něco takového uvěřil. Přesto ale na podobném tvrzení možná „něco“ být mohlo. Podle dalších historických informací byla totiž nejbližší rodinou mladé Františce Michálkové, právě rodina Drápalových, z nichž nejblíže měl k, tehdy malé Oldře a její matce, jejich tehdy devatenáctiletý syn – Karel Drápal. Ano, tentýž Karel Drápal, který se později proslavil po celé Praze jako legenda pražského Národního divadla, nesoucí jméno – Karel Želenský. Jenže… Malé děvče se nicméně narodilo jako nemanželské, potažmo coby dcera Michálkova a stejně tak i ostatních informaci o jejím dětství se dochovalo velmi malé množství, neboť sama spisovatelka o něm prý raději moc nehovořila, protože nechtěla být vystavována stále se opakujícím úsměškům, „že sama chudá, přiživuje se alespoň na slavném jménu Želenského“.
A tak až do dob svého dospívání žila drobná tmavovláska vlastně jen průměrný život prostého děvčete z venkova… Jediným světlým bodem pro ni byla její Babička Františka, která ji vedla ještě předtím, než nastoupila školu, ke čtení a lásce pro knihy. Dobře totiž rozeznala, že se malá Oldra od svých tehdejších dětských vrstevníků výrazně odlišuje. Bylo to zejména jistou dávkou inteligence a přemýšlivosti, která ji už od dětských let stále nutila, zajímat se i o nejrůznější děje, události a záležitosti dospělých, byť jim ve svém dětském světě nemohla nikdy rozumět. Jenže to ji neodrazovalo, neboť touha po informacích, byla pro ni nejsilnější motivací, která rostla spolu s věkem děvčete. A tak, jak sama později vzpomínala, už jako náctiletá s oblibou vždy prý halasné jásala, když se jí podařilo, dostat se například k poslednímu vydání novin a přečíst si všechny aktuality. Ve vzdálené vesničce, kde žila, totiž neměla mnoho jinakých možností, jak se dovídat události ze světa a prý dokonce i ty obyčejné noviny, docházely k jejím rukám často tak trochu „opotřebované“, protože si je tou dobou mezi sebou předávalo (půjčovalo) vždy několik míst, včetně radnice a také tzv. myslivny, kam se za nimi s oblibou malá Oldra vypravovala.
Zní to jako nevinný žert, ale právě tyto dobrodružné výpravy za novinami jí již brzy otevřely cestu až tam, kde ji registrujeme dnes, k T. G. Masarykovi, tehdy devětačtyřicetiletému elegánovi, jehož kultivovaný vzhled mladé srdce doslova očaroval. Dokonce tak, že Již jeho první snímek jí uvízl v mysli a zamilovala se… A to přesně takovým způsobem, jako obdivují dnešní děvčata například slavné rockové kapely či filmové herce. Nevydržela proto a najednou o něm mluvila. Ve svém okolí i doma… Rodina prý její obdiv neschvalovala, ale babička stála tvrdě za vnučkou. Emoce ovšem brzy opadly v domnění, že si mladá dívka na TGM za pár dní stejně ani nevzpomene a tudíž je zbytečné o čemkoliv mluvit. Jenže, ku podivu všem, se začal dít pravý opak. Mladá Oldra se záhy po osudovém setkání se snímkem TGM, chtěla stát nejen spisovatelkou, ale především vstoupit do Masarykových řad, do politiky… Myslela to vážně. A je vlastně i po letech obdivuhodné, jak elegantní T. G. Masaryk dokázal vedle zástupu dospělých, vášnivě zaujmout i tolik křehkou, náctiletou duši. Stalo se, a Oldra si brzy dala za cíl, vidět ho osobně. Napsala mu proto vlastnoručně dopis, i když nakonec už bohužel nenašla odvahu, mu své obdivné psaní doopravdy zaslat. Tušila, že mladé děvče na místě odesílatele velkého a zkušeného muže těžko zaujme a rozhodla se proto, že dříve než velkého TGM skutečně osloví, prostuduje si raději důkladně všechna jeho díla, názory a myšlenky… Od té doby pak uplynula ještě nějaká doba, ale ani ta ony náctileté ideály nezvrátila.
Mezi tím Oldra dostudovala a v roce 1903 byla úspěšně uvedena jako poštovní úřednice ve Žďáře. Tam jí také vstoupil do života její manžel Jan Sedlmayer, kterého ve skutečnosti nikdy nemilovala, a manželství s ním vzniklo samozřejmě pouze z rozumu. Prý kvůli babičce, která neměla na stáří kam jít a u dcery Františky pobývat již více nechtěla. A tak se stalo. „Přítomnost muže“ pak navíc způsobila i další, ne zrovna požadovanou věc, a tou bylo těhotenství, z něhož vzešel Oldřin syn Oldřich Sedlmayer… Zdálo se proto, že na dávnou lásku z dětství musela ve svém novém životě coby matka a manželka zapomenout. Ale nezapomněla. Navíc osudový okamžik se blížil…
Poprvé naživo spatřila již dvacetiletá paní velkého T. G. Masaryka v roce 1906, u příležitosti Masarykova slavnostního projevu v Borové. A zacítila příležitost, která se již nikdy nemusí opakovat a vydala se k němu. S velkým Masarykem tehdy pohovořila několik vět a zjistila, co už dávno věděla… Její láska z dětství se v tu chvíli vrátila v plné síle, a tak se záhy po tomto velkém momentu, přihlásila do pokrokové strany, kde již započala jak její cesta literární, tak i okrajově politická. TGM (vzpomínky na první osobní setkání) byl postupem času stále více středem jejího života a vzdělávala o něm dokonce i svého syna.
Později působila ve straně realistické, národně socialistické, ale i v Ženské národní radě a také v Sokole, kde si sama vedla odborné přednášky. Její bohatý život pracovní rostl na úkor manželského, což nelibě nesl Jan Sedlmayer. Když pak Oldra zatoužila po dráze spisovatelky, došlo mezi manželi k rozporu a rozhodli se, žít si každý po svém. Oldra začala psát a dokonce i překládat. Dařilo se jí. Roku 1924 přeložila například knihu E. de Mirecourta Požáry trůnu a srdcí, 1925 sepsala knihu Tři pozdravy prezidentovy, a v roce 1928 pak dílo Vlajka prezidentova a jiné básně. S rokem 1930 přišla díla jako Jarní pohádka, Slunéčko v okně a T. G. Masaryk. Roku 1931 dílo F. X. Šalda – člověk přítel a roku 1935 kniha T. G. M.. Posledním větším dílem o T. G. Masarykovi pak byly její Tři vzpomínky na prezidenta osvoboditele z roku 1938, kterým se autorka zřejmě s dráhou ne vůbec špatné spisovatelky rozloučila.
Za nejvýznamnější okamžik ve svém životě ovšem stejně označovala veškerá svá setkání s T. G. Masarykem, z nichž to osudové přišlo v roce 1928, kdy došlo k uskutečnění společné, předem domluvené pracovní schůzky, a oba zúčastnění k sobě, zdá se, při ní nalezli hlubší vztah. Od této chvíle se pak začíná odvíjet život Oldry Sedlmayerové jako umělecké múzy TGM. Masaryk měl slabost pro emancipované ženy umělkyně, obzvláště pro spisovatelky a Oldra, která oplývala nebývalou fantazií a temperamentem se mu dokonale hodila. K čemu? Především k jeho románu. První československý prezident, tou dobou již vdovec, chtěl totiž již roky napsat román, do něhož by tak trochu začlenil i nějaký ten autobiografický prvek, jenže pro něj nikdy nenalezl ani dost času a ani dost motivace. A najednou tu byla ona. Oldra Sedlmayerová, mladá, krásná spisovatelka, plná elánu, která se hodlala úkolu zhostit. A tak se psalo… Dvojice na románu pracovala a nalezla k sobě při tom mezi roky 1928 – 1933 skutečný a hluboký cit, který byl možná ledasčím, ale nikoliv povrchním… Zakoukali se. Jenže, jak už to tak bývá, jejich štěstí se brzy stalo trnem v oku nejen Masarykovým vrcholným úředníkům, ale i jeho starší dceři Alici, která Oldru nepovažovala za svého otce dostatečně vhodnou. Dvojice se proto z oficiálních schůzek přeorientovala na schůzky soukromé. Jenže, to byl nakonec ještě větší malér a nikdo pak už nechtěl věřit, že láska mezi těmito lidmi může být po fyzické stránce klidně platonická… Zkrátka, o senzaci bylo postaráno. Prezident, vědom si svého postavení sice vzdoroval, ale jeho úřednický aparát ho nakonec stejně brzy přesvědčil o opaku. Navrhl proto své múze, že práce na románu a setkávání raději zanechají. Jenže o něčem takovém nechtěla, tehdy již známá spisovatelka, ani slyšet a tak prezidentovi nabídla, že by mu mohla napsat biografii jeho života – tedy životopis TGM. Tak se ještě chvíli pracovalo dál, leč bezúspěšně. Masaryk vzdal i druhou variantu. A když to nešlo ani tudy, rozhodla se Oldra, že by za svého vyvoleného mohla alespoň psát nějaké články do novin, na které by, jako hlava státu, neměl již čas… Stalo se, byť jen několikrát… Dodnes proto nemůžeme s přesností říci, zda je naprosto každý článek z této doby skutečně Masarykův, neboť s některými mu pomáhala, zdá se, právě Oldra. Bohužel však ani role samozvané asistentky vztah obnovit nepomohla. Situaci nakonec za oba vyřešil Masarykův zhoršený zdravotní stav po roce 1934. Tehdy se také dvojice definitivně rozešla, i když Oldra byla připravena s Masarykem, alespoň „dálkově“, být i nyní.
Duše Oldry Sedlmayerové trpěla. Když pak došlo na nejhorší a první československý prezident zemřel, zemřela spolu s ním i Oldřina literární aktivita. Rozhodla se, že bude podnikat, ale neznalá věcí došla velmi brzy k dluhům. I tak se stále ještě chtěla vrátit do nejvyšší společnosti, jenže marně. Nikdo už o bývalou Masarykovou přítelkyni nejevil zájmu. Na sklonku života se pak, znovu chudá a lidmi tentokráte navíc ještě ke všemu opovrhovaná, přestěhovala do malého bytu v Poděbradech, kde nakonec dne 6. 6. roku 1954, na problémy se srdcem a plícemi, předčasně zemřela.
Do historie, která její jméno na mnoho roků skryla v archivech, se vrátila až nedávno, bohužel nikoliv jako spisovatelka, ale právě v souvislosti s T. G. Masarykem. Přesto však byla ve skutečnosti mnohem více, než jen jeho múza. Byla to paní spisovatelka, pro kterou se střetnutí s první československým prezidentem stalo osudovým…
AUTOR: Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
