Historické městečko Caorle je bývalá rybářská vesnička a nyní velmi oblíbené italské letovisko pro letní dovolenou. Písečné pláže s pozvolným vstupem do moře, čisté moře, nádherné historické památky, skvělé možnosti nakupování, zábavy a sportu. To vše a ještě mnohem víc nabízí toto italské městečko Caorle. Užijete si pohodovou dovolenou, na niž budete rádi vzpomínat.
Caorle
Caorle, ležící na severním pobřeží Jaderského moře, je velmi oblíbené mezi českými turisty jako ideální místo pro rodiny s malými dětmi, zdravotně postižené i nepříliš zdatné plavce. Pláže jsou vybaveny lehátky, slunečníky a nechybí ani kvalitní zázemí v podobě sprch, převlékacích kabin, toalet, barů s občerstvením a hřišť. Hlavním lákadlem pro všechny děti je skvělý aquapark Aquafollie, který leží jen pár kroků od centra Caorle. K vyžití nabízí obří skluzavky a tobogány, divokou řeku, whirlpool, ale také bazén se skluzavkami i pro ty nejmenší.
Nechybí ani rybářský přístav s dlouholetou tradicí, kde kotví jak bárky místních rybářů, den co den přivážejících místním restauracím čerstvé úlovky, tak i výletní lodě.
Touha poznat svět vedla dva neznámé mladé inženýry, kamarády z vysokoškolských studií, k myšlence uskutečnit cestu kolem světa. Na svou první pouť vyrazili 22. dubna 1947. Před pražským Aeroklubem v ten den bylo poněkud rušno. Cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund právě nasedají do Tatry 87, aby vyrazili na cestu kolem světa. Tehdy ale ještě netušili, že poputují jen po Africe a Latinské Americe. Hanzelka a Zikmund proslavili Československo daleko za hranicemi.
Na cestu kolem světa byli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund velice dobře připraveni. Zikmund ovládal pět jazyků – angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu a latinu. Později se začal učit ještě italsky, holandsky a španělsky a soukromě arabštinu a syrský dialekt. Jediná potíž byla získat vozidlo na velkou cestu, vedení společnosti TATRA se na dva mladíky dívalo dost nedůvěřivě. Ti ale nakonec vedení firmy přesvědčili s podmínkou, že budou dělat v zahraničí reklamu českým automobilům a naváží obchodní kontakty. A tak tedy 22. 4. 1947 vyrazili s nejnovějším modelem T 87 na cestu.
Byli první, kteří projeli napříč Afrikou a dopravili československou vlajku na vrchol Kilimandžára. V té době také přemýšleli o emigraci, ale rozmysleli si to a pokračovali po trase: Atlantik – Argentina – Paraguay – Brazílie – Uruguay – Argentina – Bolívie – Ekvádor Kolumbie – Panama – Kostarika – Nikaragua – Salvador – Guatemala – Mexiko – USA. V Mexiku však jejich putování náhle končí, neboť jsou nuceni se vrátit předčasně do Prahy kvůli začínající Korejské válce, která jim znemožnila dostat víza do USA. 1. listopadu 1950 je doma vítaly davy obdivovatelů a fanoušků.
Ze své cesty pořídili Hanzelka se Zikmundem velké množství fotografií a natočili spoustu filmového materiálu, což dalo vzniknout mnoha knihám, novinovým, rozhlasovým i filmovým reportážím a mimo jiné i čtyřem celovečerním filmům.
Foto: Archiv Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky, Muzeum jihovýchodní Moravy Zlín
Nejslavnější český náčelník indiánů, spisovatel, etnograf a cestovatel Dr. Miloslav Stingl, v pondělí 11. května zemřel po dlouhé nemoci ve věku 89 let. Informoval o tom ve středu agenturu ČTK jeho syn Tomáš Stingl. Rozloučení s jedním z nejvydávanějších českých autorů v zahraničí se uskuteční s ohledem na restriktivní opatření v době koronaviru a na přání pozůstalých v užším rodinném kruhu. Náš redaktor Vladimír Rogl zavzpomíná dvacetlet starým rozhovorem s Dr. Miloslavem Stinglem.
Alexandra Hejlová – art director
Kdo z nás by někdy nezatoužil po dálkách neznámých ostrovů plných dobrodružství a exotiky, navštívit Eskymáky, Indiány či Papuánce? Cestovatel, etnograf a spisovatel Dr. Miloslav Stingl tyto své klukovské sny uskutečnil.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete cestovatelem?
To je strašně dávná historie. Ocituji zde svého oblíbeného autora Malého prince Antoine de Saint Exupéryho, který řekl, že vše co má, pochází z dětství. Už jako devítiletý kluk jsem opravdu chtěl cestovat, ale protože tehdy byla i cesta k babičce na Šumavu velké dobrodružství, tak jsem si takové cesty plánoval alespoň ve svých představách a dokonce jsem si udělal i podrobný plán cesty kolem světa. A z jakési touhy po ztraceném dětství jsem po mnoha letech jednu ze svých čtrnácti cest kolem světa vykonal přesně podle takto vytýčené trasy. Také jsem si namaloval atlas se stopadesáti mapami, velmi vyčerpávající a zeměpisně věrohodný.
Co vašim snům říkali rodiče?
Lásku k cestování, zeměpisu a poznávání světa u mne pěstovaly především knihy. Musím poděkovat rodičům, že se na mne nedívali jako na blázna a v této zálibě mne podporovali. Kupoval jsem veškeré cestopisy, které u nás vycházely a byly pro mne finančně dostupné. Velmi pečlivě jsem je studoval a z jedné takové knížky jsem si vypisoval slova maorského jazyka, což je jazyk, kterým se mluví na Novém Zélandu. Představte si, že po dvaceti letech jsem tento slovníček, který obsahoval asi stopadesát slov, použil.
Nabývaly vaše sny konkretnější podoby v době studií?
Bez učení není mistra a proto už na gymnáziu jsem se jako samouk naučil několik světových jazyků, kterých jsem po matuře ovládal šest. Na vysoké škole jsem studoval etnologii – to je studium cizích národů a jejich kultur – ale předtím jsem vystudoval mezinárodní právo.
Na co jste se specializoval?
Specializoval jsem se na americké indiány a obyvatelstvo Oceánie. studie jsem ukončil disertační prací o jihoamerických indiánech – Arokánech. O těch jsem napsal i první knížku pro děti. Když jsem byl přijat do Akademie věd, zabýval jsem se tam mimoevropskými národy.
O čem jste psal nejčastěji a nejraději?
Především o těch oblastech světa a národech, které mne zajímaly. Nejrozsáhlejší práci jsem nazval Země, národy, lidé a kultury Oceánie. Má čtyři díly – Očarovaná Havaj – o severní Polynézii, Poslední ráj – o jižní Polynézii, Ostrovy lidojedů – o Melanézii a Neznámou Mikronézii. Napsal jsem hodně knížek o indiánech a starých indiánských kulturách. Patří k nim Synové Slunce o říši Inků, Uctívači hvězd o ztracených peruánských kulturách nebo Za poklady Mayských měst. Patří sem i knížky Indiáni bez tomahavků, Siouxové bojují dál, Války Rudého muže nebo Indiánský oheň. K indiánům jsem jezdil často a jeden indiánský kmen mne zvolil svým náčelníkem a dal mi i válečné jméno – Okima – což znamená muž který vede. K tomu jsem dostal i jmenovací dekret na bisonní kůži a náčelnickou čelenku. Teď už neuvádím název kmene, protože se našlo hodně „cestovatelů“, kteří toužili po pozvání právě k tomuto kmeni. Psal jsem ale i o jiných částech světa a napsal jsem například knížku Černí bohové Ameriky, která je o pramenech černošských kultur a příchodu Afričanů do jižní Ameriky.
Spočítal jste někdy knihy, které jste napsal?
Je jich přes třicet, ale některé vyšly pouze v cizině. Postupem času moje knihy vyšly v jedenatřiceti jazycích, ve dvěstětřiceti vydáních a v nákladu šestnáct milionů výtisků. Když jsme u této statistiky, zmíním se i o tom, že kromě psaní také samozřejmě fotografuji a rozsáhle natáčím. Během svých cest jsem pořídil třicet tisíc minut materiálu ze sto zemí světa.
To je pět set hodin promítání. Kolik těch zemí jste navštívil?
Jestli dobře počítám, tak to bylo asi stopadesát států na všech kontinentech.
A vaše první cesta?
První velká cesta, nepočítám-li Jugoslávii, směřovala do Číny. Pokud se týká indiánů, tak nejdříve jsem navštívil indiány v Mexickým a dlouho pobýval na hranicích Guatemaly v pralesích, kde existují zbytky Mayských měst. O rok později jsem se věnoval Eskymákům v Kanadské Arktidě. Těmito cestami a bádáním jsem se snažil dokázat, že tyto kultury jsou stejně hodnotné jako naše a že stojí za pozornost. Dokládá to právě jejich umění, proto jsem psal o umění těchto exotických národů. Tyto knížky jsou svým rozsahem tak velké a nákladné, že většinou vyšly jenom cizojazyčně. K severoamerickým, jihoamerickým, ale i středoamerickým indiánům jsem se vrátil ještě třicetkrát.
Neuvažoval jste někdy o emigraci?
V zahraničí jsem pobyl celkem asi dvacetpět roků, ta nejdelší cesta trvala celé tři roky. Nikdy jsem neemigroval, protože jsem se vždycky považoval za českého cestovatele a badatele.
U kterých národů, kromě indiánů, jste byl nejdéle?
Často jsem se vracel k Papuáncům na Novou Guineu, kteří v době mé první cesty ještě žili na kulturní úrovni doby kamenné a dožíval tam i kanibalismus. Tam jsem se vracel třicetpět let. Když tak dlouho někam jezdíte, získáte řadu zkušeností, ale také o těch lidech mnoho víte a máte mezi těmi jednoduchými lidmi i spoustu přátel. Kdybych si měl vybrat, kam bych se chtěl ještě vrátit, určitě bych jel k indiánům a na Novou Guineu. Mnoho času jsem strávil v Polynézii, na Velikonočním ostrově, na Havaji i v Pearl Harboru a dalo by se o tom vyprávět celé hodiny.
Čím cestujete nejraději. ?
Nejraději cestuji kupodivu lodí. Jednak proto, že mám lodě rád a vyhovuje to i mým romantickým a nostalgickým představám. Jsou zde ale i praktické důvody. Za tak náročné technické vybavení jako kamery nebo stativy se v letadle draze platí. Kdežto na lodi to dám do kajuty. Navíc, loď jede poměrně pomalu a mohu psát. Jednou jsem cestou z Evropy do Austrálie napsal celou knížku.
Co poradíte klukům či dívkám, kteří by chtěli jít ve vašich stopách?
Mnoho dopisů od dětí začíná: „vážený pane cestovateli, já bych s Vámi jel autem mezi domorodce, ničeho se nebojím a všechno dokážu.“ Fyzická zdatnost a pevné zdraví je nutné, ale člověk musí umět jazyky, musí být vytrvalý, psychicky pohodový a vysoce tolerantní vůči partnerovi se kterým cestuje, protože v extremních podmínkách to ani jinak nejde. Devadesát procent všeho se dělá vlastně už doma a vlastní cesta je až realizací tohoto plánu. Nerad to říkám, protože to je rada jak od Komenského, ale především je nutné se moc a moc učit, protože bez toho to nejde. Má-li výsledkem cesty být získávání nových poznatků, nemůžu sebrat bágl a druhý den jet do střední Afriky.
Měl jsem tu čest svého času sousedit na Spořilově se známým cestovatelem a spisovatelem Dr.Miloslavem Stinglem. Nejenže jsem rád četl jeho knihy, ale stejně rád – nebo možná ještě raději – jsem poslouchal jeho vyprávění. Ochotně mi poskytl i několik rozhovorů pro noviny ve kterých jsem tehdy působil. Dr. Stingl na svých cestách mnohokrát slavil Vánoce i příchod nového roku na opačném konci světa, v krajinách pro Evropana více než exotických. Na tomto místě si proto dovolím se o vzpomínky slavného cestovatele rozdělit.
Zatímco Vánoce i Nový rok jsou u nás vázány na křesťanskou tradici, u skupin, ke kterým Dr. Stingl často směřoval – u Indiánů či Papuánců – jsou svátky určeny určitými astronomickými fakty jako je zimní nebo jarní slunovrat. Rovnodennost nepřehlédly ani tyto jednoduché skupiny a pro řadu z nich – například v Polynésii v království Tonga, začíná nový rok 21. března. Indiánské stavby bývaly orientovány tak, aby na ně dopadl první paprsek v určité datum, což se týká například pyramid na Yucatanu. To období, které my považujeme za Vánoce, nehrálo u nich takovou roli jako věci, které se daly vyčíst z nebe a které se pravidelně opakovaly. Vánoce se pro tyto exotické kmeny staly důležité teprve s příchodem misionářů.
Nejsou tedy tyto národy o něco krásného ochuzeny?
K našim Vánocům, času radosti, bych přirovnal na Havaji pradávný svátek Makahiki k oslavě boha plodnosti Lona. Dodnes, přestože se všude kolem zvedají věže křesťanských kostelů, místní obyvatelé tento svátek radostně slaví nepřetržitě celé čtyři měsíce od začátku listopadu do března. Celé toto období se na Havaji lidé veselí, zpívají, hodují, milují a oddávají nejrůznějším hrám. Marně hledám v paměti k čemu toto slastné a šťastné stodvacetidenní období radosti přirovnat. K našemu masopustu či brazilskému karnevalu? Ne, je neopakovatelnou a nenapodobitelnou havajskou férií radosti. Je to radost na radost. Je to prostě MAKAHIKI!
A obdoba našich křesťanských Vánoc?
Zajímavé bylo, když jsem trávil Vánoce na některé misijní stanici. První křesťané, kteří přišli na Panenské ostrovy v Karibském moři, byli misionáři tak zvané Moravské církve. Moravští bratři odvozují svůj původ od Českých bratrů, kteří po Bílé hoře odešli do exilu. Pro tyhlety „exotické“ moravské bratry jsou pojmy jako Komenský nebo Růžový palouček základními prvky jejich víry a tamní věřící, byť černí jako bota, mají hluboký vztah k české a moravské zemi. Pobýval jsem zde několikrát a natočil i film o vánocích, který naše televize vysílala. Mají i Betlém s černým Ježíškem a černou Panenkou Marií. Strojí si umělé stromečky a pro bohaté přivážejí z Kanady jedličky.
Vzpomenete si na nějakou vánoční příhodu?
Jednou jsem na Štědrý den odlétal z Meridy na poloostrovu Yukatan. Mexiko je katolická země a na letišti panovala štědrovečerní pohoda. Letadlo mělo takové latinskoamerické zpoždění a mne zaujala paní, která tam seděla a strašně se chechtala, což se to k té slavnostní náladě příliš nehodilo. To jsem ještě netušil, že se velmi dobře baví nad knihou Voskovce a Wericha. Byla to česká emigrantka, žijící ve Spojených státech, která letěla na ostrov Cozumel trávit svou dovolenou. Bylo sympatické, že o Štědrém dnu na mexickém letišti čte emigrantka z Čech českou knihu a připlete se k tomu i český spisovatel.
A jaké jste zažil Silvestry?
Nový rok odpovídá křesťanskému kalendáři i tradici. Pokud jsem byl u vysloveně exotických kmenů tak jsem o Vánocích ani o Novém roce nevěděl. Když to neslavili oni, neslavil jsem to ani já nebo jsem slavil s nimi jejich Makahiki. Velké zážitky mám z Manaosu v Amazónii, kde se bouřlivá silvestrovská noc velmi silně podobá karnevalu v Ríu. Uprostřed hlučné střelby člověku připadá Velká říjnová revoluce jako procházka růžovým sadem. Ulice plné temperamentních tanečníků a tanečnic, které více odhalovaly než zakrývaly. Mulatky, míšenky černochů s indiány jsou nejkrásnější ženský na světě, krásnější než polynézanky. Ještě zajímavější Silvestr jsem prožil na Jamaice, která sama o sobě je zemí rumu, vyhlášených tanečníků a exotické regé-muziky. Do hlavního města Kingstonu jsem přiletěl pozdě večer. Všichni byli jamajským rumem velmi povzbuzeni a rozjařeni, až jsem se trochu toho temperamentu bál. Všechny hotely byly obsazeny a volné lůžko jsem našel až v malém penzionu. Patřil staré vdově po anglickém důstojníkovi, který tam před mnoha lety sloužil. Všichni hosté byli v ulicích, takže majitelka mne pozvala na anglický punč. U nás je tradice, že o půlnoci se v televizi zahraje hymna a objeví státní vlajka. U nich se stalo to samé a první minutu nového roku běžel sestřih toho, co se minulý rok v celém světě událo. A protože to byl 1.leden 1969, tak velká část sestřihu byla věnována událostem z Československa. Nejdříve ukázali Hradčany a pohled na Prahu. Teprve potom ruské tanky, Dubčeka a Kriegla. Musím přiznat, že jsem byl v těch prvních minutách nového roku naměkko. Z ulic se přitom ozýval bouřlivý rachot a rytmická jamajská regé-muzika.
V jedné naší národní písničce lká děvčica nad tím, že musí v komůrce spávat sama a v jiné se zase holedbá šohaj, že si dá na své zálety urobit pořádné kyjačisko. Jak své milostné záležitosti řeší mládenci a panny na opačné straně zeměkoule?
Tuto otázku jsme položili bezkonkurenčnímu znalci poměrů i v těch nejzapadlejších končinách – kam nás dosud běžně nevozí žádná cestovní kancelář – cestovateli, etnografu a spisovateli Dr. Miloslavu Stinglovi, který při svých mnoha cestách kolem světa strávil v exotických zemích dlouhá léta svého života. A řadu let právě na ostrovech Oceánie, ležících uprostřed Pacifiku severně od břehů Austrálie a jižně od Japonska. Dr. Stingl se nedávno v plné svěžesti dožil požehnaných 89 let a o svých cestách rád hovoří. Desítky jeho knih byly přeloženy do celé řady světových jazyků. Mohu se pochlubit, že před řadou let jsem s ním bydlel na Spořilově na stejném patře a v minulých letech jsem s ním často hovořil o jeho cestách i neopakovatelných zážitcích.
Milování v ráji
„Říkáte kyjačisko,“ pousmál se cestovatel. „A víte, že opravdu něco podobného mají i na tichomořském ostrově Truk. K nejcharakterističtějším suvenýrům patří nejen dřevěné válečné kyje, ale také malé ‚felai‘- milostné hole, které místní řezbáři vyhotoví tamním ‚šohajům‘ na zakázku a ozdobí je i originálním mikronézským ornamentem. Dobrý mrav nejen v Evropě, ale i na Truckých ostrovech žádá, aby milostná iniciativa vycházela od muže. Felai se stává jakousi legitimací lásky, za kterou se mládenci nestydí, ale kterou naopak docela veřejně dávají najevo své touhy, když se s ním v ruce procházejí po vesnici. Pokud touha mladého muže směřuje k určité dívce, při vhodné příležitosti své vyvolené předvede vzor na své milostné hůlce. Dívka si ornamenty pozorně prohlédne, bez ohledu na to, zda se jí její majitel líbí nebo ne. K milostným hrám a dobrodružstvím i na truckých ostrovech se nejlépe hodí krásná vlahá noc, kterých je tam ostatně bezpočet. Po setmění pak dochází k praktickému vyzkoušení této milostné legitimace. Nápadník, vyzbrojený svým zdobeným felaiem, se tiše přiblíží k chýši své – dosud svobodné – dívky a hůlku prostrčí její stěnou. Dívka, které nápadník svůj felai během dne už předvedl, ačkoliv mezi nimi nepadlo jediné slovo, návštěvu svého eventuálního milence očekává. Jen na ní také záleží jak odpoví. Dívka si nejdříve pozorně prohlédne felai. Je-li ornament shodný s tím, který jí byl předložen při procházce vesnicí, pozná, že na její chýši i srdce klepe ten, kterého očekávala a může mu tedy, uprostřed noci, dát odpověď. Vtáhne-li hůlku do chýše, je to naprosto jednoznačná odpověď: ‚pojď dovnitř a miluj mne!‘. Jestliže ale vystrčí felai zpátky, je odpověď stejně opět zcela jednoznačná. Mládence ani jeho felai nechce ani vidět!“
Mladí lidé neztrácejí čas dopisováním a prostřednictvím trucké milostné hůlky si domlouvají další schůzky a vyřizují vzkazy. Snad proto je na ostrově tak málo svobodných dívek, ale prý se to tam s manželskou věrností nebere až tak příliš vážně. Dr. Stinglovi někdy říkají závistivci: „Ty jsi se měl! To je tam, co děvčata nosí jen bikiny …“ A on jim popravdě říká, že často ty dívky nenosí ani ty bikiny!
Klubíčková volba
Ve druhé polovině devatenáctého století obnovil havajský král Kalakua i tradice havajského milování. Král sám měl pro tento obor obzvláštní vlohy. Při slavnostech pronášel plamennou řeč zvanou „halala“, na kterou se připravoval celé dny. Když řeč dosáhla svého vrcholu, museli muži odložit své pláštěnky, aby se král mohl přesvědčit, zda měla jeho slova za přítomnosti dívek žádoucí účinek. Pak docházel k obřadu klubíčkové volby. Král sáhl po liánovém klubku v dýni nechal jej odkutálet do trávníku do kruhu wahin (dívek), přičemž konec vlákna stále držel v ruce. Dívka, před níž se klubko zastavilo, se půvabným tanečním krokem a za současného navíjení klubka odebrala ke králi. Kalakaua ji objal a zmizel s ní v paláci. Pak byli na řadě urození páni a nakonec i prostý lid. Házení klubkem pak pokračovalo celou noc. Liánové klubko se jmenuje olona a výrazu „rolling the olona twine“ (házet olonou) se v určitých společenských kruzích používá dodnes. Inu, jiný kraj – jiný mrav.
Ženy nebo život
Ne vždy však namlouvání a milování bylo tak romantické. V Lahaině – bývalém hlavním městě Havajského království – dodnes ukazují kouli z těžkého lodního děla, která byla v roce 1825 vypálena velrybáři ze škuneru John Palmer na Richardsovu misii. K ní se váže příběh námořníků, kteří se chtěli silou domoci svého práva na rozkoš dívčí náruče.V době největší slávy havajského velrybářství kotvilo v Lahaině až čtyři sta velrybářských lodí za rok. Na nich připlouvali muži, kteří prožili na moři dlouhé měsíce a další je čekaly. Drsní chlapi bez skrupulí příliš nedbali na zákony, morálku či přikázání své víry ani doma a na Havaji se řídili heslem: „na západ od Hornu není Bůh, na západ od Hornu je všechno dovoleno!“
Jedinou zastávkou lodí na západ od Hornova mysu byla právě Lahaina, kterou si námořníci představovali jako dokonalý ráj naplněný anděly ženského pohlaví, dokonalé krásy a velmi přístupných k milování. Pokud tito tvrdí muži o něčem snili, pak to byla právě Havaj. Ne pro dokonalou krásu těchto ostrovů, ale pro krásu, náruč a pohostinný klín jejich žen. Námořníci vzpomínali jak v přístavech překrásné dívky samy bez vyzvání připlouvaly vstříc evropským lodím a bez ostychu vstupovaly na palubu. Ochotně se vzdávaly, ba dokonce samy se námořníkům nabízely. Snili a vzpomínali, jak jim Havajky, ozdobené voňavými květinovými věnci, mezi milováním zpívaly a tančily. Pak se ale vše náhle změnilo. Lovce vorvaňů nečekala jediná dívčí náruč. To jejich krajan – misionář Richards – přesvědčil havajské náčelníky a králova guvernéra ostrova Maui, aby vyhlásili na styk svých dcer a žen s velrybáři tabu. Havajky uposlechly. Prvními postiženými, kterým byla odepřena rozkoš radovánek s domorodkami, byli námořníci z britské lodi Daniel. Tvrdí chlapíci, nebojící se rozbouřeného moře ani vorvaňů, nebrali však na nějaké polynéské tabu zřetel. Rozhodli se věc řešit po svém a šli do ulic hlavního města Havajského království udělat pořádek. Misionáři Richardsovi, kterého dostihli u dveří misie, přiložili nůž na krk a řekli: „Ženy nebo život!“ Richards nekapituloval, ale chtěl se zachovat jako mučedník mezi lvy římského cirku a odpověděl stejně originálně: „Naše životy mít můžete, naše ženy však nikoliv!“ Mezitím k misii dorazili domorodci ozbrojeni noži a kyji (nikoliv milostnými) a láskychtiví velrybáři museli vzít nohy na ramena. Námořníci si proto raději vozili pro potěšení havajská děvčata přímo na palubách svých lodí a zvláště Angličané tvrdili, že „nikdo nemá právo upírat ženy Angličanům!“ Živý náklad odmítli vydat rodinám a smrtelně míněnou výhrůžku „ženy nebo život“ potvrdilo i bombardování Lahainy z lodních děl. Pro tentokrát kapitulovali zase Lahainští a námořníci i se svým něžným potěšením odpluli do klidnějších vod.
A dnes? „Ze čtyř set velrybářských lodí, které sem v časech havajské velrybářské horečky rok co rok připlouvaly, zbývá v Lahaině dnes už jen jedna jediná – Kartagiňan. Z oněch slavných dob zde ale zůstal stát tak potřebný a užitečný kriminál Hale Paahao – postavený pro zdivočelé lovce vorvaňů a žen. A přežilo zde jako slogan i heslo neobvyklých vyděračů Havajců – Ženy nebo život,“ dodává Dr. Stingl.
