Rubrika: KNIHY

V noci na sobotu 27. července 1931došlo ke vloupání do kanceláří správy panství Thurn-Taxisů ve Valči v Čechách v politickém okrese Žlutice. Pachatelé, dva muži byli okolo 5. hodiny ranní vyplašeni při činu nočním hlídačem a dali se na útěk směrem k obci Lubenec.

Okamžitě vyrozuměná místní dvoumužová četnická stanice se na místo činu dostavila téměř ihned, a to v plném svém počtu, velitel vrchní strážmistr Emanuel Sušanka a jediný podřízený četník strážmistr Jan Martinů.

Případ ale vyvolal mezi zaměstnanci velké vzrušení, jelikož se jednalo o výplatní den a vzhledem k nutnosti vyšetření případu četnictvem nemohly být zaměstnancům jejich výplaty vyplaceny.

Četnickou hlídkou bylo zjištěno, že pachatelé vnikli po vylomení okna do místnosti důchodu, ve které se nacházely dvě pokladny. Již na první pohled bylo zřejmé, že došlo k vyloupení pouze jedné z nich. Jednalo se tudíž o zločin, a proto musela být k případu přivolána hlídka pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Chebu, která byla o případu ihned telefonicky informována.

Noční hlídač bohužel nebyl vrchnímu strážmistru Sušankovi schopen vůbec nic sdělit k popisu pachatelů ani k jejich oblečení. Popis, že se jednalo o dva muže v černém, pátrání po nich mnoho neulehčil. Přesto byly o vyloupení pokladny vyrozuměny všechny okolní četnické stanice a byly požádány o spolupráci při pátrání po dvojici podezřelých mužů ve tmavém oblečení.

Problémem byla vzdálenost téměř devadesáti kilometrů, kterou muselo motorové kolo pátračky při cestě z Chebu na místo činu překonat.

Již na první pohled bylo zřejmé, že naštěstí byla vyloupena pokladna, v níž bylo dle pokladníka uloženo zhruba necelých tisíc korun. Ve druhé pokladně byly uložené peníze na výplatní den ve výši 60.000 Kč a ta naštěstí zůstala nedotčena.

Přesto případ zejména mezi dělnictvem kýženě očekávajícím po pracovním týdnu vyplacení jejich mzdy vyvolal neklid. Nějaký zločinec si dovolil odnést jejich těžce vydělané peníze! Z čeho tedy budou vyplaceni a z čeho tím pádem budou žít? Nic nebylo platné vysvětlování správy panství, že peníze na výplaty naštěstí zůstaly netknuty a že tím pádem o své vydělané peníze v žádném případě nepřijdou, pouze je dostanou vyplaceny maximálně s několikahodinovým zpožděním.

Hlídka pátračky vedená její vedoucí sílou vrchním strážmistrem Vilémem Exnarem dorazila do Valče krátce před polednem. V místnosti důchodu bylo zjištěno, že jedna z pokladen byla odborně vytrhána z boku a její obsah byl odcizen. Dle pokladního deníku bylo odcizeno 961 Kč 60 hal. Druhá pokladna s penězi ve výši 62.351 Kč 50 hal. určenými k dnešní výplatě mezd zůstala pachateli, vyplašenými příchodem nočního hlídače, naštěstí nedotčena. Ke vloupání došlo pravděpodobně okolo 4. hodiny ranní.

K výplatě očekávaných mezd zaměstnancům správy panství skutečně došlo, byť s avizovaným několikahodinovým zpožděním, ještě v sobotu odpoledne.

Strážmistr Josef Penhelt z pětimužové četnické stanice Bochov rovněž v politickém okrese Žlutice, vzdálené od Valče téměř dvacet kilometrů, měl v noci z pátka na sobotu předepsánu velitelem četnické stanice obchůzku. Když se v ranních hodinách vracel do bochovských četnických kasáren, spatřil nedaleko Bochova trojici mužů. Ti, když spatřili četníka, dali se na útěk přes pole k nedalekému lesu. Přesto mezi nimi strážmistr poznal známého zločince Josefa Rohra z Vroutku.  

Četníkovi bylo hned jasné, že se trojice jistě vrací z nějaké zlodějny. Proto si pospíšil a od jednoho bochovského občana si půjčil jeho motocykl k pronásledování uprchlých mužů a požádal jej o vyrozumění kolegů z četnické stanice.

Bochovskému veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Josefu Schallerovi bylo hned jasné, že se jedná o pachatele, kteří v noci vyloupili pokladnu ve Valči a informoval proto o této skutečnosti kolegy nacházející se na správě panství Thurn-Taxisů.

Všichni tři přítomní bochovští četníci se okamžitě vydali na pomoc strážmistru Penheltovi při pátrání po prchajících mužích.

V krátké době do Bochova přijelo i motorové kolo chebské pátračky se služebním psem Kurtem.

Po několika hodinách se v uzavřeném a četnictvem obklíčeném kraji podařilo dopadnout dva ze tří podezřelých mužů. Kromě Josefa Rohra se jednalo o Josefa Kocauera rovněž z Vroutku.

Oba dva byli zatčeni a dodání do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Bochově. Byly u nich nalezeny pouze peníze v celkové výši 1.526 Kč. Kasařské náčiní stačili oni, nebo jejich uprchlý komplic někde ukrýt. Ani použitím služebního psa Kurta se nepodařilo ani lupičské náčiní, ani třetího z mužů přes veškerou snahu nalézt.

Vyšetřováním vedeným vrchním strážmistrem Exnarem z chebské pátračky byli mimo vyloupení pokladny ve Valči Rohr s Kocauerem usvědčeni z vyloupení pokladny obilního družstva v Bochově, ke kterému došlo dne 31. srpna 1928, z vyloupení nádražního skladiště v nedaleké Vahanči a vyloupení restaurace „Stadtpark“ v Bochově v měsíci listopadu 1928.   

Ve skutečnosti byli pachatelé ve Valči dohromady tři, dva z nich prováděli vloupání do místnosti důchodu a třetí, který hlídal venku je upozornil na blížícího se nočního hlídače a pouze díky tomu stačili utéci.

Při domovních prohlídkách provedených v bytech Rohra i Kocauera nebylo nic z uloupených věcí ani jimi používané lupičské náčiní nalezeny.

Až po delším čase se podařilo četnictvu zjistit, že třetím z pachatelů byl Jan Neumann z obce Stružná nedaleko Bochova.

Právě Neumann, který dobře znal Bochov a jeho okolí plánoval loupeživé výpravy v širokém okolí Bochova.

Neuvěřitelná smůla potkala lupičskou trojici ve Valči. Pokladny plné peněz na výplaty zaměstnanců se ani nestihli dotknout, neboť je při činu vyplašil noční hlídač, a ještě na útěku byl jeden z nich poznán strážmistrem Penheltem.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ,  vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Jednoho jarního dne se v hnízdě u ptáčků-zpěváčků vyklubalo na svět malé pískle. Sotva se ocitlo venku z vajíčka, hned dostalo hlad, a tak spustilo náramný křik a pískot.

„Proboha, táto, náš maličký má hlad. Honem mu sežeň něco k snědku!“ rozhodla ptačí maminka a rázně vystrčila ptačího tátu z teplého hnízda.

No, a tak se ptačí tatínek div neuštval, jak se činil, aby pro svého drobečka obstaral něco na zub.

Malé pískle zatím v hnízdě z plna hrdla křičelo, protože mu byla zima. Bodejť ne, když se ptačí mláďata rodí úplně holá.

Jakmile se ptačí táta objevil, už nedočkavě natahovalo krk a otvíralo zobáček. A to se ví, že mu tatínek přinesl jen samé vybrané lahůdky. Mušky, slaďoučké červíky a vůbec všelijakou hmyzí havěť, která všem ptáčkům náramně chutná. Máte pocit, že to přece nejsou žádné dobroty? Tak to jste na omylu, protože písklatům tyhle potvůrky chutnají úplně stejně jako vám pribináček nebo zmrzlina.

Jen co holátko všechno spořádalo, už zase natahovalo hladově krk a chtělo další nášup, jenže táta už nic neměl. Pískle se tedy dalo znovu do pořádného křiku.

Ptačí maminka opět rázně rozhodla: „Táto, nic naplat, musíš letět znovu!“

„ Jenže náš maličký má pořádný hlad a já sám tolik červíků a mušek neseženu. Musíš mi pomoct!“ žadonil ptačí tatínek.

„Nemůžeme přece našeho drobečka nechat samotného. Co kdyby vypadl z hnízda,“ strachovala se ptačí maminka.

„Neměj strach, já mu domluvím,“ rázně rozhodl ptačí táta a jal se pískleti vysvětlovat, že vrtění se v hnízdě je tuze nebezpečné a naklánění se přes okraj ještě víc. Zkrátka, aby bylo poslušné a trpělivě a v klidu čekalo na návrat rodičů. Po tatínkově domluvě oba opeřenci odletěli a pískle osamělo.

Jenže chtějte od malého a nerozumného holátka, aby klidně sedělo a čekalo. Sotva byli ptačí rodiče z dohledu, už se rozhlíželo na všechny strany, naklánělo se přes okraj hnízda a zvědavě nakukovalo, co je to tam dole. Vtom se ale hnízdo nebezpečně zakymácelo a šup, bum, bác, pískle vypadlo a bezmocně žuchlo dolů na zem.

„ Auuuu!“

To se ví, že si pořádně natlouklo, ale hlavně se pořádně leklo. Co se to jen stalo? Kde to je a kde je jeho rodné hnízdo? Potlučené pískle se dalo do hlasitého nářku: „Píp, píp, mamííí, tatíííí, kde jste? Jsem tady dole! Píp, celé tělíčko mě bolí a chci zpátky do hnízda, pomóóóc!“

Zanedlouho přiletěli ptačí rodiče a s hrůzou vidí, že jejich holátko v hnízdě není. Naštěstí drobečkův nářek byl tak silný, že svoje pískle okamžitě našli. A tak svého maličkého opatrně uchopili do zobáčků, každý hon vzal za jedno křidélko, a tak ho dopravili zpět do hnízda.

Pískle bylo rádo, že je zase doma, a když se pořádně napapalo, uvelebilo se spokojeně v teple pod máminým křídlem.

„Vidíš, co se může stát, když malé a bezmocné holátko neposlouchá rodiče? Musíš ještě nějaký čas počkat, abys trochu povyrostlo a zesílilo a potom tě naučíme létat. Do té doby ale musíš hezky sedět v hnízdě!“ domlouvali mu ptačí rodiče.

Pískle je chvíli poslouchalo, jenže najednou se mu začala únavou zavírat očka, a než se venku pořádně setmělo, spalo už jako dudek.

Jen ať hodně spí, protože ve spánku nabere síly k růstu, aby se mohlo začít učit létat. A až vám jednou, už jako dospělý ptáček přiletí k oknu zazpívat, budete obdivovat, jak mu to krásně notuje.

Pohádka z knihy – Pohádky pro malé caparty 

Autorka knihy: Marcela Kohoutová

Ilustrace: Inka Delevová

Naše vojsko – knižní distribuce. s.r.o.

Foto: Jana Tesaříková, nakladatelství Naše Vojsko

Rudolf Votruba pocházející z Hořelic u Kladna nastoupil, po ukončení vojenské služby na Slovensku a úspěšném absolvování přijímacího řízení, k četnictvu dnem 1. listopadu 1926 v Bratislavě do školy četníků na zkoušku s hodností četaře dosaženou u vojska. Četník na zkoušku četař Votruba vstoupil do četnického sboru s chutí a zálibou. To se samozřejmě projevilo ve studijních výsledcích, neboť ze 110 absolventů skončil nástupní školu v pořadí jako osmý.

Prvním místem služebního zařazení četníka na zkoušku Votruby byla od počátku měsíce května roku 1927 pětimužová četnická stanice Bojná v politickém okrese Velké Topolčany, náležející do obvodu četnického oddělení v Nitře.

 Sousední četnická stanice v okresním městě Velké Topolčany byla stanicí se služebním psem a byl zde zařazen strážmistr Jan Neumann se svým vlastním služebním psem jménem Rolf. Uvedený služební pes byl využíván v celém soudním okrese Velké Topolčany, který zahrnoval celou polovinu území daného politického okresu.

Obvod četnické stanice Bojná byl od konce světové války sužován řáděním několika zlodějů tvořících celé lupičské tlupy, jako byly tlupa bratří Višňovských z nedalekých Kuzmic a tlupa Josefa Krajčíka pocházejícího přímo z Bojné. Při pátrání po těchto zločincích byl samozřejmě využíván jako účinný pomocný prostředek i služební pes Rolf. Ten mladému četníku Votrubovi doslova učaroval, a proto se často se dával do řeči s jeho pánem strážmistrem Neumannem. Již tehdy začal snít o tom, stát se vůdcem služebního psa.

Po úspěšném uplynutí roční doby služby na zkoušku byl Rudolf Votruba dne 1. listopadu 1927 přijat do definitivního stavu četnictva a jmenován strážmistrem.  

V souvislosti se zřízením pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Nitře byl strážmistr Neumann na počátku ledna roku 1928 přemístěn z četnické stanice Velké Topolčany na četnickou stanici Nitra ve stejmojmenném politickém okrese, aby byl vždy co nejdříve k dispozici pátrací stanici. Tím pádem se svým psem Rolfem začal působit na území osmi politických okresů, což představovalo dvojnásobný počet okresů soudních! Přitom se i nadále četníci ze stanice Bojná setkávali s Rolfem a jeho pánem, ale i s dalšími příslušníky pátrací stanice vybavené, z důvodu potřeby mobility po rozlehlém obvodu krajského soudu v Nitře, motorovým kolem s postranním vozíkem, v němž byl převážen služební pes Rolf.  

Během služby v Bojné se strážmistr Votruba podílel spolu s velitelem četnické stanice štábním strážmistrem Josefem Kulíškem na vyšetřování vraždy rolníka Smatany v obci Tesáre, jehož se dopustil několikrát trestaný zločinec Vatrska.

V letních měsících roku 1928 byl strážmistr Votruba odvelen na soustředění četnictva do Klátové Nové Vsi v politickém okrese Velké Topolčany, odkud byly konány služební obchůzky až k obci Skýcov, a to z důvodu přítomnosti pana prezidenta republiky T. G. Masaryka v jeho letním sídle na zámku v nedalekých Topolčiankách.

Při přehlídce vykonané velitelem nitranského četnického oddělení štábním kapitánem Rudolfem Josefem Hodinářem byl strážmistr Votruba přezkoušen spolu s ostatními podřízenými četníky, avšak pouze jeho přezkoušení dopadlo na „výtečnou“. Následně na to byl dnem 25. listopadu 1928 trvale odvelen na četnickou stanici Nitra, v témže politickém okrese. Zde sloužil společně s jemu již známým stážmistrem Neumannem a měl příležitost blíže se seznamovat s péčí o služebního psa Rolfa a s výcvikem služebního psa. Trvalé odvelení bylo vzhledem k velmi dobrým dosahovaným výsledkům změněno dnem 1. června 1929 na definitivní přemístění.

V Nitře, kde působil během vojenské služby u 7. pěšího pluku „Tatranského“, měl Rudolf Votruba řadu přátel a docházel zde do tělocvičného spolku „Sokol“.

Služební pes Rolf v polovině dubna roku 1929 onemocněl a z tohoto důvodu se stal dočasně neschopným ke službě. Nemoc však měla za následek, že Rolf 30. dubna 1929 zdechl. Strážmistr Jan Neumann si proto pořídil nového vlastního psa, již vycvičeného německého ovčáka jménem Bari od kolegy strážmistra Antonína Lifky z četnické stanice v Trnavě. V návaznosti na zvýšení základního stavu pátracích stanic o vůdce služebního psa, byl strážmistr Neumann s vlastní služebním psem Barim v létě roku 1929 přemístěn na pátrací stanici. Přesto však oba zůstali ve stejné budově nitranských četnických kasáren.

Dne 29. prosince 1929 při cestě do služby strážmistr Votruba potkal více než rok hledaného vůdce lupičské tlupy, zločince Josefa Krajčíka, jehož znal z doby svého působení na četnické stanici Bojná, sám jej zatkl a odvedl ve svěracích řetízcích do četnických kasáren, kde předal zatčeného přímo příslušníkům pátrací stanice. Na dopadení tohoto zločince byla vypsána odměna ve výši 1.000 Kč, kterou nechal strážmistr Votruba převést na Masarykův četnický podpůrný fond pečující o vdovy a sirotky po četnících zemřelých ve službě, a jehož členem byl od 1. listopadu 1927.

V rámci četnického oddělení v Nitře bylo postupně zřízeno několik četnických stanic se služebními psy: v Německém Pravně, opětovně ve Velkých Topolčanech, v Uhrovcích a na stanici Šarlužky-Kajsa.  

Vzhledem k tomu, že se na podzim roku 1930 blížilo uplynutí čtyřleté doby služby, k němuž se zavázal při nástupu k četnictvu, požádal strážmistr Votruba o vydání povolení ke sňatku se svojí milou, dcerou nitranského městského nadstážníka Jana Šimy, Etelou, která s ním v té době již čekala dítě.Na základě povolení vydaného zemským velitelstvím četnictva v Bratislavě, vstoupil v listopadu 1930 do manželského svazku. Svatbu uspořádali spolu se třemi dalšími kolegy z řad četnictva, policie a finanční stráže.

Strážmistr Votruba pod vlivem zážitků s nitranským služebním psem Barim a jeho předchůdcem Rolfem, a jimi docilovaných úspěchů ve službě, se dlouhou dobu toužil stát vůdcem služebního psa. Jelikož se rodina v té době připravovala na příchod prvního potomka, upřednostnil v podání žádosti o přidělení erárního služebního psa kolegu z téže četnické stanice strážmistra Emila Škorpíka. Při nejbližší opakované příležitosti v dubnu roku 1931 žádost přece jen podal. Posledním impulzem pro jeho rozhodnutí bylo, když spatřil mládě německého ovčáka jménem Inda, které převzal do ošetřování v Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích na základě dříve podané žádosti právě jeho kolega strážmistr Škorpík. 

Manželům Votrubovým se 6. května 1931 narodil syn Jaromír. Rodina bydlela v části rodinného domku manželčiných rodičů v Nitře a v nedalekých Pogranicích měla část rodinného vinohradu. S přírůstkem do rodiny byla spojena řada nových výdajů a rovněž péče o malého Jaromíra. K tomu si strážmistr Votruba nedokázal představit péči o psí mládě, jak mu ji popisoval kolega strážmistr Škorpík, jemuž se štěnětem a obstaráváním stravy pro něj pomáhala jeho manželka.

Stalo se to snad dílem osudu, že strážmistr Škorpík nebyl vzhledem k těžkému zranění ve službě schopen pečovat o svěřené mládě Indu. Tato povinnost přešla automaticky dnem 10. října 1930 na strážmistra Votrubu, jenž si před nedávnem rovněž podal žádost o přidělení erárního mláděte. Aniž by to právě čekal, splnil se strážmistru Votrubovi jeho sen.

Od toho okamžiku paní Etela Votrubová doslova nevěděla, kam skočit dříve. Zdali se starat o kojence nebo o psí mládě. Věděla o manželově přání stát se vůdcem služebního psa, a proto vše činila ráda a s láskou. Řadu praktických rad se dozvěděla od paní Škorpíkové, s níž se, jako s partnerkami ostatních četníků přátelila.

Ošetřování psího mláděte spočívalo zejména v zajišťování jeho stravy. Jelikož Inda dovršila jeden rok stáří, zvýšil se příspěvek na její výživu z dosavadních 2 Kč na 2 Kč 80 h denně, přičemž denní příspěvek na její ošetřování zůstal ve výši 20 h.

Ačkoliv je pes původně masožravec, zdomácněním přivykl na smíšenou stravu, která mu nejvíce prospívá. Štěněti bylo doporučováno podávat ráno a večer mléčnou polévku a v poledne polévku masitou. Kromě toho měla štěňata dostávat maso obsahující dusíkaté látky nezbytné pro růst. Paní Etela připravovala Indě potravu, přesně dle obdržených doporučení.  

Veškerý svůj volný čas věnoval strážmistr Votruba Indě. Jelikož byla po změně pána i prostředí velmi bázlivá, neprováděl po dohodě se strážmistrem Neumannem její výcvik, ale snažil se s ní být co nejvíce času, aby se necítila osamělá. Přitom s ní chodil na procházky za město, až rodinnému vinohradu do sousedních Pogranic. Výhodou byla málo frekventovaná polní cesta a tím pádem nebyli téměř nikým rušeni.

Až po téměř měsíčním soužití započal výcvik spočívající v opakování dle strážmistra Škorpíka dříve ovládaných základních cviků: „sedni“ a „pojď“. Když Inda po několika dnech uvedené cviky ovládala, přidal její pán další: „lehni“, „vstaň“, „čekej“ a podobně. Učil se jak pes, tak i jeho pán, který s laskavou trpělivostí rozvíjel dovednosti svěřeného psa. Průběh výcviku a pokroky, kterých Inda dosahovala, pečlivě zapisoval do pro ten účel zavedeného deníku.

Na rozdíl od Indy, její pán velmi dobře věděl, že je oba po několika měsících, tak jako každého služebního psa četnictva a jeho vůdce, čeká psí univerzita, jejíž úspěšné absolvování, a hlavně splnění náročných závěrečných zkoušek. Přesněji řečeno jednalo se o absolvování kursu pro výcvik služebních psů a jejich vůdců v Pyšelích. To bylo základním předpokladem, aby pes mohl být používán ve službě u četnictva.  

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Strážmistr Josef Kudlík, který byl nejmladším z osazenstva četnické stanice v Kutné Hoře, měl dne 1. února 1932 předepsánu denní obchůzku. Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Karel Toušek jej musel vyslat do služby samotného, neboť právě řádily chřipky a většina mužstva omarodila, i o něho samotného se chřipka pokoušela.

Když strážmistr Kudlík procházel Sedlec, vyběhla mu naproti z jednoho domu mladá žena a žádala četníka o pomoc. Uvedla, že dnešního dne krátce po páté hodině ranní u jejího bytu kdosi zazvonil, čímž jí vzbudil. Když otevřela, tak se objevil jí neznámý muž, který se představil jako úředník továrny na tabák a chtěl provést její kontrolu. Je totiž dělnicí tabákové továrny a v současné době, jak je na ní ostatně vidět, marodí s chřipkou. Když muže vpustila do bytu, začal se vůči ní chovat drze a dokonce si lehnul oblečený a v botách k ní do postele. Chování muže se jí zdálo nepřístojné, a proto se mu začala bránit. Na to ji neznámý muž kousl do krku a poté z jejího bytu odešel. Po odhalení šátku, bylo na krku ženy zřejmé zranění – krevní podlitina od kousnutí.

Vše, co žena, o níž zjistil, že se jmenuje Milena Vedralová, uvedla, si strážmistr pečlivě poznačil. K popisu muže sdělila pouze to, že byl ve věku okolo třiceti let a že byl vysoký. Byla totiž rozespalá a v bytě bylo navíc šero.

Případ, který byl mimochodem jeho prvním samostatně řešeným, strážmistr Kudlík vyhodnotil za tak závažný, že nepokračoval dále v předepsané obchůzce a vydal se přímo na pátrací stanici.

Jelikož bylo první pondělí v měsíci, probíhal celé dopoledne dle rozvrhu stanoveného zemským velitelstvím četnictva pokračovací výcvik. Tím pádem bylo celé osazenstvo pátrací stanice přítomno ve staniční kanceláři.

Nedávno povýšený vrchní strážmistr Eidlpes vyslal do Sedlce hlídku na motorovém kole, s úkolem pátrat po pachateli činu. Štábní strážmistr Stehlík dostal úkol prověřit záznamy v soustředěné evidenci pátrací služby, s cílem vytipovat možného pachatele činu. Obojí bohužel zůstalo bez kladného výsledku. Tudíž nezbývalo než o činu rozeslat pátrací oběžník.

Po dobu dvou týdnů zůstalo pátrání po pachateli činu, které bylo zaměřeno na současné i bývalé zaměstnance tabákové továrny, bezvýsledné.

V pondělí 14. února 1932 dopoledne bylo z tabákové továrny pátrací stanici telefonicky oznámeno opakované obtěžování zaměstatkyň továrny údajným lékařem provádějícím kontrolu nemocných.

Na místo ihned vyrazilo motorové kolo pátrací stanice, které řídil štábní strážmistr Antonín Král, jež vystřídal ve funkci řidiče strážmistra Chalupeckého. Štábní strážmistr Král absolvoval první kurs řidičů automobilů četnických pátracích stanic. Spolu s ním jeli vrchní strážmistr Eidlpes a praporčík Novotný.

V kanceláři správy tabákové továrny bylo zjištěno, že ráno kolem osmé hodiny byla doma navštívena nemocná dělnice Anna Bauerová a následně kolem půl deváté druhá nemocná dělnice Anna Jandejsková.

Bauerová vrchnímu strážmistru Eidlpesovi uvedla, že ráno krátce po osmé hodině se do jejího bytu dostavil muž, představil se jako lékař továrny na tabák a přikázal jí, aby se svlékla, že jí prohlédne. Přesto, že se nejednalo o závodního lékaře, kterého zná, vysvlékla se, avšak pouze z kabátku. Lékař po ní ale požadoval, aby se vysvlékla úplně. Když se ohradila, že jí tak závodní lékař nikdy neprohlížel, netrval dále na úplném vysvlečení, vyšetřil jí jako lékař tep srdce poslechem na zádech a prohlédl jí zavázanou nohu, s níž marodí. Dále si nechal předložit lék, který užívá. Po předložení léku z něho upil a řekl, že je to obyčejný rybí tuk a že on jí předepíše láhev vína. Po chvíli z jejího bytu odešel. Jelikož se jí to zdálo divné, oznámila věc správě továrny. K popisu muže uvedla, že byl vysolý asi 175 centimetrů, měl černé vlasy a byl oblečen v tmavěhnědém dlouhém kabátu a v ruce měl lékařský kufřík.

Zřejmě vzápětí poté byla neznámým mužem vydávajícím se za lékaře navštívena ve svém bytě druhá nemocná dělnice Jandejsková, která uvedla, že ji neznámý muž vydávající se za závodního lékaře začal nejprve prohlížet a poté se snažil položit ji na postel. Tomu se začala okamžitě bránit, neboť se nejednalo o jejího lékaře a muž z jejího bytu odešel. Potvrdila popis oblečení udaný Bauerovou, dlouhý hnědý kabát, lékařský kufřík, dále vysokou postavu a věk okolo třiceti let.

Na základě okamžitě zahájeného pátrání byl hlídkou pátrací stanice na nádraží Kutná Hora – Sedlec zadržen mladý muž, v němž byl zjištěn Josef Káva narozený v roce 1893 a příslušný do Ronova nad Doubravou v politickém okrese Čáslav, syn rolníka, toho času bez zaměstnání.

Kromě toho, že byl Káva usvědčen ze svých činů dělnicemi Bauerovou a Jandejskovou, poznala jej i před dvěma týdny navštívená dělnice Vedralová, která se mezitím uzdravila.

Při výslechu se Káva, v minulosti trestaný pro podvody, vrchnímu strážmistru Eidlpesovi doznal, omlouval se, že nechtěl uvedeným ženám nijak ublížit. O tom, která z žen je nemocná a kde která bydlí, se dozvídal od svého kamaráda pracujícího v tabákové továrně, jehož jméno odmítl prozradit. Josef Káva byl dodán do vazby kutnohorského krajského soudu.

 Novinový článek o dopadení pachatele si se zájmem přečetl i strážmistr Kudlík, jehož snem se stalo dostat se mezi četnickou elitu – na pátračku. Na splnění svého snu si však musel ještě hezkou řádku let počkat

Vypátrání pachatelova informátora bylo pro pátračku záležitostí jediného dne. Ke svému prohřešku se doznal a za svůj čin byl správou tabákové továrny po zásluze odměněn…

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

F – falešní četníci jsou osoby páchající trestnou činnost za využití neoprávněně nošeného četnického stejnokroje, případně výzbroje užívané četnickým sborem. Zneužívají tímto důvěru obyvatelstva v četnictvo a dopouštějí se na občanech podvodů, krádeží, loupeží a dalších násilných trestných činů. Tímto svým jednáním poškozují vážnost a dobrou pověst četnického sboru. Proto je nezbytné, aby příslušníci četnictva na sebe vzájemně dozírali čímž bude umožněno, aby tyto nectnosti byly již v zárodku potlačeny. I když četník není ve službě a objevuje se na veřejnosti ve stejnokroji, musí býti vždy dle předpisu ustrojen. Rovněž tak je nepřípustno půjčovati výstroj a výzbroj četníků, jíž se nyní užívá, k divadelním představením. Hraní příslušníků četnictva v divadelních představeních a ve filmech upravuje Služební řád branné moci I. díl článek 565.

Příklad první

 Velitelem četnického oddělení číslo 1, zemského velitelství četnictva pro Čechy, se sídlem v Praze byl ještě z doby monarchie rytmistr Artur Drischel. Počátkem měsíce dubna 1919 se na stole rytmistra Drischela začala hromadit hlášení jednotlivých podřízených okresních inspektorů, že v jejich služebních obvodech působí falešní četníci. Jednalo se celkem o tři případy, které si velitel četnického oddělení seřadil chronologicky tak, jak se udály.

První případ hlásil okresní inspektor Václav Rubáš z Mělníka. Došlo k němu ve čtvrtek 27. března 1919 v obvodu četnické stanice Nebužely. Toho dne večer přišla do statku Antonína Hrdličky v Živoníně trojice četníků, kteří se vykázali dokumentem mělnického okresního strážmitra Šíchy nařizujícím provedení domovní prohlídky uvedeného statku. Když se statkář neměl k otevření pokladny, byl přinucen k poslušnosti velitelem hlídky namířenou hlavní revolveru. Obsah pokladny byl nezanedbatelný, což odůvodnilo statkářovo zdráhání, 1102 koruny v hotovosti, čtyři zlaté desetikoruny a dvě zlaté dvacetikoruny a k tomu šperky za 19.985 korun. Dále ještě odnesli látku v ceně 2094 korun a browning v ceně 135 korun. Když se objevil v Hrdličkově statku nečekaně obecní starosta Hypš, nabídl se, že dojde do sousední obce Nebužely pro místního četnického strážmistra, jeho nabídku uvítali a sdělili mu, že počkají, až strážmistra přivede. Když se s četníkem vrátil, byli již pryč.

Nebuželský strážmistr Karel Mach zjistil, že do Hrdličkovic statku přišla trojice četníků, dva byli vyzbrojeni karabinou se vztýčeným bodákem a jejich velitel, strážmistr byl ozbrojen revolverem. Dále bylo podezřelé, že žádný okresní strážmistr Šícha v Mělníku nesloužil, ani neslouží.

K druhému případu došlo dle hlášení okresního inspektora Josefa Koliáše v Karlíně pozdě večer v neděli 30. března 1919 v obvodu četnické stanice Čakovice. Okolo 10. hodiny večerní přišla trojice četníků do bytu obchodníka Alberta Plačka v Ďáblicích. Dva měli pušky s bodáky a třetí, jejich velitel měl revolver. Vyzvali obchodníka jménem republiky, aby jim vydal peníze, že budou provádět nařízenou domovní prohlídku. Na Plačkův dotaz, co je důvodem domovní prohlídky v jeho bytě, neodpověděli. První z nich hlídal u lože probuzené obchodníkovy manželky a jejich dětí. Další dva začali prohlížet celý byt. Aby Plaček nemařil jejich zákrok, odebrali mu na stolku ležící automatickou pistoli s náboji a přinutili ho vydat 3.200 korun, které měl ukryty ve skříni. Poté ho vyzvali, aby se oblékl, že jej odvedou do Karlína na velitelství. Po krátkém pochodu jej na okraji Ďáblic nechali stát na ulici a zmizeli ve tmě.

Ke třetímu případu došlo dle hlášení okresního inspektora Rudolfa Zmrhala z Brandýsa nad Labem hned následujícího dne, v pondělí 31. března 1919, v obvodu četnické stanice Kostelec nad Labem. Toho dne večer přišla tříčlenná četnická hlídka do bytu rolníka Karla Šmída v Nové Vsi. Při domovní prohlídce zatkli rolníkova syna Václava, poručili členům rodiny zůstat bez hnutí ve světnici, zatčeného odvedli do vedlejší místnosti, kde mu odebrali 1800 korun a látku v ceně 1500 korun. Poté četnická eskorta vedla zatčeného čtyři kilometry až k obci Předboj, kde ho ze zatčení propustila.

Rytmistr Drischel nařídil všem čtyřem podřízeným okresním inspektorům, aby informovali všechny četnické stanice ve svých služebních obvodech, aby pátraly po trojici falešných četníků, jež poškozují pověst četnického sboru v očích obyvatelstva, které v četníkovi stále vidí představitele nedávno zaniklé monarchie, i když na četnických stejnokrojích dávno nahradily c.k. orla písmena RČS označující nově vzniklou republiku.   

V sobotu 5. dubna 1919 si vyrazil velitel četnické stanice Lužec nad Vltavou v politickém okrese Mělník strážmistr Václav Novák do místního hostince posedět po celotýdenní službě se sousedy a na nějaké to orosené.

Zhruba po půl hodině do hostince přišel i obecní starosta a sdělil veliteli četnické stanice radostnou novinu, že mu přišla slibovaná posila – dokonce tři noví četníci! To bude jiné, než nyní, kdy jsou na stanici pouze dva četníci.

Strážmistru Novákovi hnedka problesklo hlavou, že by se mohlo jednat o trojici falešných četníků. Proto se ihned vrátil do četnických kasáren pro jediného podřízeného četníka, aby se vydali pátrat po podezřelých mužích. To se jim podařilo až na silnici z Lužce do Vraňan, kde skutečně zastihli trojici mužů v četnických stejnokrojích. Dva z nich měli na ramenou karabiny se vztýčenými bodáky a strážmistr byl vyzbrojen revolverem. Než se stačili vzpamatovat, byli zatčeni a po spoutáni svěracími řetízky byli odvedeni skutečnými četníky k obecnímu starostovi, který se mezitím vrátil domů z hostince.   

V zatčených byli zjištěni 27 roků starý Jan Veselý z nedaleké Jeviněvse, spadající již do politického okresu Roudnice nad Labem, aktuálně zběhlý pěšák 42. pěšího pluku, stejně starý Václav Šulc ze sousední obce Vraňany, rovněž zběhlý vojín 28. pěšího pluku a 30 roků starý civilista Josef Benda ze sousední obce Spomyšl. Při výslechu uvedli, že pušky s bodáky a revolver si opatřili na nádraží v Kralupech.

Všichni tři byli se Zprávou o zatčení, neprávem nošenými četnickými stejnokroji a zbraněmi dodáni do věznice okresního soudu v Mělníku.

Vyšetřování se účastnil nejen mělnický okresní četnický inspektor Rubáš, ale i velitel pražského četnického oddělení rytmistr Drischel. Zatčení byli při konfrontaci usvědčeni oloupenými. Na základě rozeslaných pátracích oběžníků byli ještě usvědčeni z krádeže sedmi prasat a z další krádeže balíčku s látkou ku škodě studentky Marie Holubové v pražské elektrice.

Nejzávažnějším z nich však byl čin spáchaný den před zatčením. V noci na pátek 4. dubna 1919 v obci Církvice v politickém okrese Litoměřice.  Krátce po půlnoci přišli do bytu obchodníka Leopolda Lederera, prohlásili jej za podezřelého z koupě odcizených skvostů, zabavili v jeho pokladně tobolku s 960 korunami a čtyřmi zlatými desetikorunami. Poté, co obchodník opakovaně tvrdil, že žádné skvosty nemá, prohlédli jeho obchodní knihu, kterou zkonfiskovali a spolu s ní i záloženské a spořitelní knížky. Následně se nechali odvést k obchodníkovu stejnojmennému bratranci, který byl rovněž obchodníkem v téže obci, kterému odcizili 3.000 korun. Oba obchodníky zatkli s tím, že je odvedou k obecnímu starostovi. Hrozili jim v případě odporu přiložením pout. Dali se však uprosit a poslali je samotné vzbudit starostu obce a sami přitom zmizeli i se svým lupem beze stopy.

Počátkem února roku 1920 se ze svých činů zodpovídali dezertéři Jan Veselý a Václav Šulc před senátem divisijního soudu v Praze na Hradčanech, obvinění ze zločinů loupeže, zločinů krádeže a podvodu a dále z řady přestupků, mimo jiné přestupku zbrojního patentu.

Josef Benda, jakožto civilní osoba, byl postaven před zemský trestní soud v Praze, kde se rovněž zodpovídal z výše uvedených zločinů a přestupků.

Příklad druhý

Krátce po jedné hodině ranní na středu 22. srpna 1923 se v budově četnických kasáren v okresním městě Kyjov rozezvučel „Zvonek k četnictvu“. Službu pohotovostního četníka vykonával sám staniční velitel vrchní strážmistr Antonín Brabec. Zvonek vyzváněl s největší intenzitou, jakoby snad někde hořelo. Vrchní strážmistr Brabec se vyklonil z otevřeného okna v patře budovy, kterým se po celou noc vzhledem k horkému počasí větralo.

U vchodu do četnických kasáren stál mladík, že jej posílá majitel milotického zámku doktor Seiler. Po rychlém dostrojení vrchní strážmistr sešel dolů a pozval muže do staniční kanceláře. Posel sdělil, že se do zámku v nedalekých Miloticích dostavil kyjovský četník s tím, že se na zámek chystá útok a začal organizovat jeho ochranu a chystal se povolat posily. Momentálně prý spí a nařídil, aby jej vzbudili o 4. hodině ranní.

Vrchní strážmistr Brabec nevěřil svým uším a musel se štípnout do tváře, zdali ještě nespí a zpráva o chystaném přepadení milotického zámku není pouhým snem. Rozhodně se nemohlo jednat o nikoho z jeho podřízených, neboť dvojici strážmistrů vyslal večer na noční obchůzku vedoucí obcemi Netčice, Kostelec, Boršov a Sobůlky, což je opačná strana staničního služebního obvodu, než kde jsou Milotice.

Pro jistotu došel vzbudit v budově bydlícího okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Josefa Pospíšila, aby se jej na věc optal. Okresní velitel ale rovněž o ničem takovém nevěděl.

Staniční velitel se tedy plně vyzbrojil a vydal se rychlou chůzí se spolu s poslem ze zámku do sedm kilometrů vzdálených Milotic.

Majitel zámku doktor Ladislav Seiler vrchnímu strážmistrovi uvedl, že něco po desáté hodině večerní přišel do jeho zámku četník ozdobený legionářskými odznaky, představil se jako četnický strážmistr z Kyjova a sdělil mu, že se chystá útok na jeho zámek. Lupiči jej prý chtějí svázat a zavléci do buchlovských lesů a žádat za jeho propuštění nehorázné výkupné. Četnictvo se prý o tomto zločinném úmyslu dozvědělo a on byl vyslán, aby majitele varoval a zámek hlídal. A skutečně také do půlnoci spolu s majitelem zámek hlídali. Poté co nastoupila další hlídka tvořená zahradníky a hajným šel spát a požádal o vzbuzení o 4. hodině ranní. Prý pojede k zemskému četnickému velitelství do Brna pro posilu 16 četníků na hlídání zámku a k polapení lupičů. Na cestu žádal dva automobily a 2.000 korun. Na tento požadavek byl přislíben pouze povoz s koňmi a 200 korun. Jelikož bylo majiteli zámku jednání četníka podezřelé, vyslal ihned posla na kyjovskou četnickou stanici, zdali strážmistra do Milotic skutečně poslali.

Jelikož se pomalu blížila 4. hodina ranní, bylo s majitelem zámku vrchním strážmistrem Brabcem dojednáno, že dotyčnému poskytne domluvený povoz s koňmi a slíbené peníze.

Muž v četnické uniformě po převzetí 200 korun a obdržení slíbeného povozu si položil svoji karabinu se vztýčeným bodákem na kozlík povozu a rozjel se s ním směrem k zámecké bráně. Zde jej však čekal k jeho velkému překvapení vrchní strážmistr Brabec se svojí karabinou s rovněž vztýčeným bodákem, ale v ponosu, a požadoval, aby se neznámý četník legitimoval. Ten se zprvu vzpěčoval, co si to dovoluje zastavovat ho při jeho služebním výkonu. Vrchní strážmistr se však nedal zmýlit a dotyčného zatkl a spoutal svěracími řetízky.

Namísto do Brna na zemské četnické velitelství jel povoz do Kyjova k tamnímu okresnímu soudu. Zde bylo, již za přítomnosti okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Pospíšila, zjištěno, že se jedná o 27 roků starého opakovaně trestaného podvodníka Vincence Mrkvicu, původně brusiče skla, domovsky příslušného do Milotic u Kyjova.

Uvedené jméno, bylo vrchnímu strážmistru Brabcovi známo ze staničních záznamů o osobách nebezpečných, náležejících do jeho staničního služebního obvodu, neboť Vincenc Mrkvica byl domovsky příslušný právě do Milotic, i když se zde řadu let nezdržoval, a jeho trestní lístek byl plný záznamů o jím spáchaných trestných činech, zejména krádežích a podvodech.

Následně bylo zjištěno, že Mrkvica ještě před svým zatčením stihl po návratu do domovské obce vyloupit milotický kostel.

K četnické uniformě získal Mrkvica vztah tím způsobem, že za války byl tři čtvrti roku náhradním četníkem. Poté, co byl demobilizován, přišil si na svůj stejnokroj distinkci četnického strážmistra. Od službu konajícího důstojníka v invalidní škole požadoval, aby mu vydal výzbroj, že musí eskortovat nebezpečného zločince, za kterého se vydával jeho komplic 22 roků starý František Novák z Příbrami, který byl delší dobu bez zaměstnání. Tak skutečně získal pušku s bodlem a náboji.

Dne 27. listopadu roku 1921 přišel jako četnický strážmistr do mlýna Josefa Havlíčka ve Tmáni u Dvora Králové v politickém okrese Beroun a prohlásil, že je z Berouna a že byl vyzván státním revisorem obilního ústavu z Prahy, aby mu pomáhal při revisi daného mlýna. Za dotyčného revisora se vydával právě jeho komplic Novák. Když se stali podezřelými tak utekli a vlakem odjeli do Prahy. Cestou před průvodčím předstírali, že plně vyzbrojený četník civilistu eskotruje do věznice zemského trestního soudu v Praze.

V Praze se ale stali opět podezřelými a byli oba zatčeni a předvedeni na košířskou policejní strážnici. Tam byl povolán vrchní strážmistr Jan Černý z pražského zemského četnického velitelství, který Mrkvicu podrobil výslechu o četnických předpisech a z odpovědí bylo ihned zjištěno, že o četnictvu nic neví. Proto byla zabavena jeho karabina s bodákem a 9 ostrými náboji a oba byli skutečně dodáni do věznice pražského zemského trestního soudu.   

Po odsouzení vykonával Mrkvica uložený trest a z věznice se mu vždy opakovaně podařilo utéct. Jednou byl nemocen, a proto byl dodán do vojenské nemocnice, odkud uprchl i s ložním prádlem. Například poté co uprchl z věznice krajského soudu v Moravské Ostravě, zatkl coby tajný agent několik židovských lichvářů, které za vysoké výkupné propustil. Například obchodníka Brülla z Černovic dočasně bydlícího v hotelu Brioni na jeho pokoji v noci vzbudil a vyzval ho, aby mu vydal všechny svoje peníze. Vyděšený obchodník mu dal vše, co u sebe měl: 150 československých korun, 1447 rakouských korun, 9400 polských marek a 177 rumunských lei. Poté Brülla zatkl a odvedl ho do nedaleké vojenské posádky, kde ho po domluvě s vojínem ve stráži nechal ve vazbě s tím, že si pro něho druhý den přijde. Zatčený obchodník Brüll trpělivě čekal ve vojenském vězení do druhého dne odpoledne, kdy Mrkvicův podvod vyšel najevo.

Před tím, když pobýval u svého bratra v Hodoníně se převlékl za důstojníka a vymámil v hodonínské tabákové továrně za několik tisíc korun cigarety a tabák jako zplnomocněný dodavatel pro vojenské posádky na Slovensku.   

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Zástupce velitele četnické pátrací stanice v Uherském Hradišti praporčík František Zimmermann začal vyprávět o spravedlnosti, která díky tomu, že má zavázané oči, tak nemůže vidět úplně všechno.

Horský kraj v okolí Vizovic byl od roku 1931 již dlouhou dobu doslova sužován nebezpečnou tlupou zlodějů, kteří se téměř každý den dopouštěli nějaké té loupeže či alespoň krádeže.

Okresní četnický velitel v Uherském Brodě kapitán výkonný Alois Slezák stále organizoval zátahy soustředěného četnictva s cílem vypátrat, kdo má všechny ty případy na svědomí. Do pátrání byla kromě všech četnických stanic v politickém okrese samozřejmě zapojena i tehdejší pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Uherském Hradišti se služebním psem.

Četnictvu se podařilo zjistit, že pachateli těchto činů jsou tři bratři Vaňkové z Vlachovic, kde jeden z nich vlastní velký statek. Ihned po tomto zjištění se vypravila četnická hlídka v počtu tří mužů do statku k provedení domovní prohlídky.

Jakmile Vaňkové spatřili blížící se četníky, zabarikádovali se na statku, a tudíž musela být přivolána posila.

Mezitím se Vaňkové stačili přemístit na půdu a začali házet po přicházejících četnících klacky a kusy starého železa. Až po několika výstřelech z četnických karabin slezli bratři Vaňkové z půdy.

Při domovní prohlídce byl nalezen veletucet bičišť, o kterých Vaňkové s posměškem prohlásili, že si je koupili, neboť mají zlou krávu, která nechce tahat. Obdobně se vyjádřili k nálezu 100 párů ponožek, neboť prý četli, že je hygienické měnit často ponožky, a proto si jich nakoupili tolik.  

Všichni tři bratři byli zatčeni postaveni před senát krajského soudu v Uherském Hradišti. Ačkoliv jim byly uloženy tresty těžkého žaláře od jednoho do dvou let, proti odsouzení se odvolali a následně byli propuštěni na svobodu.

Po návratu domů opět začali páchat nové krádeže a loupeže, kterými sužovali rolníky v širokém okolí. Celý kraj byl tehdy rozhodnutím soudu velmi pobouřen.

Když si spravedlnost nedokázala s Vaňky poradit, rozhodli se rolníci za všechna příkoří pomstít loupeživým bratrům sami.

V polovině dubna 1933 se Vaňkové vypravili do devět kilometrů vzdálené obce Loučka. Netušili však, že jsou tajně sledováni. Ihned poté, co vnikli do cizího statku ozval se výstřel a jeden z bratrů Bohumil se smrtelně zraněn skácel k zemi. Ostatní dva bratři jej naložili na svá bedra a dali se na útěk.

V tom okamžiku je začalo pronásledovat několik desítek rolníků s nabitými puškami. Po zhruba kilometru pronásledování zanechali smrtelně zraněného bratra nedaleko lesa a pokračovali v útěku.

Zraněný byl rolníky nalezen a povozem dopraven do nemocnice, kde druhý den zemřel. Případem se samozřejmě muselo zabývat četnictvo.

Ve Vlachovicích a okolí bylo četnictvem při pátrání po neznámém střelci nalezeno více než padesát pušek. Všechny pušky ale byly zaneseny atmosférickým prachem a bylo tudíž na první pohled zřejmé, že z nich dlouho nebylo vystřeleno.

Přes veškerou snahu četnictva pachatel zůstal nevypátrán, ač bylo naprosto jasné, že jím byl některý z rolníků v okolí, aby se pomstil za provedené krádeže a loupeže jimiž byl rozhodně také poškozen.

Bratři Vaňkové byli odsouzeni na tři týdny vězení za pokus krádeže.    

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Ve středu 29. září 1915 se na jednomužovou četnickou stanici Vysoká u Mělníka v politickém okrese Mělník dostavila Emilie Čížková, manželka rolníka ze sousední obce Chodeč, která přišla na radu k panu strážmistrovi Bohumilu Mladému.

V jejich hospodářské usedlosti pracují dvě služky, Pavlína Dvořáková a nově i Marie Sklenářová. Právě druhá z nich, Marie, je nyní v podezření hospodyně, že krade v domácnosti různé věci a dokonce i peníze. Mimo to se ztratily i nějaké oděvy druhé služce Dvořákové.

Hospodyně zůstala po odvedení manžela a čeledína do pole na všechno sama. Proto, kromě služky Dvořákové, která u nich pracuje již řadu let, zaměstnala nově i Marii Sklenářovou.

Poté, co rolnice zjistila ztrátu stokoruny z uzavřeného prádelníku, vyzvala obě služky, ať se přiznají, která z nich bankovku odcizila, a navrátila ji, a pokud tak neučiní, že dojde pro četníka, aby provedl prohlídku služčiných věcí. 

Jelikož se tak nestalo, přišla rolnice na četnickou stanici do Vysoké u Mělníka se žádostí o pomoc.

Již předtím se hospodyni ze zásuvky u spižírny ztratilo prádlo, košile a punčochy. Služce Dvořákové se prý rovněž ztratilo postupně několik kusů prádla a dokonce 4 koruny, což je pro služku poměrně značný obnos.

Strážmistr Mladý byl již ustrojen, jelikož se právě chystal odejít na obchůzku. Udělal si do svého notesu pouze několik poznámek. Vzal si služební karabinu a v doprovodu rolnice Čížkové vyrazil do Chodče vzdálené zhruba jeden kilometr.

Marii Sklenářovou, 19 roků staré nemanželské děvče narozené v Šárce a příslušné do Svémyslic v politickém okrese Brandýs nad Labem, strážmistr již delší dobu podezíral ze spáchání dvou dosud neobjasněných krádeží vloupáním, k nimž došlo v měsíci lednu 1915 na statku Kurzweilových v Chodči.

Na základě dožádání o prověření zachovalosti nově příchozí služky zaslaného dle Kancelářského předpisu pro c. k. četnictvo podle domovské příslušnosti, se od četnické stanice Jenštejn, do jejíhož obvodu Svémyslice spadají, totiž dozvěděl, že ač teprve 19 roků stará dívka byla již opakovaně trestána pro krádeže a byla dokonce podezřelá i z vloupání, které se jí však nepodařilo prokázat.      

Během cesty Emilie Čížková sdělila strážmistru Mladému, že služka Pavlína Dvořáková podezírá Sklenářovou, která měla zanedbanou výchovu a dosti pohnutý život, ze spáchání krádeží k její škodě.

Kurzweilových zemědělská usedlost právě bezprostředně sousedila s usedlostí Čížkových.

Po příchodu do Chodče si strážmistr nechal od hospodyně zavolat služku Sklenářovou. Služka, když spatřila na dvoře četníka, se nenechala vyvézt z míry a zachovala zprvu naprosto chladnou tvář.

Strážmistr si vzal služku stranou a sdělil jí, že má důkazy o jí páchaných krádežích a důrazně ji vyzval, aby do deseti minut vrátila stokorunu odcizenou hospodyni a další věci, které své zaměstnavatelce, služce Dvořákové, ale i sousedům Kurzweilovým postupně odcizila.

Pod tíhou četníkova sdělení Marie Sklenářová úplně zbledla a přiznala se, že opakovaně kradla. Poté se odebrala na půdu nad chlévem a strážmistr Mladý se domníval, že zde má služka skrýš, kde odcizené věci ukrývá a odkud je přinese, aby je na jeho výzvu vrátila.

Dal se tedy do řeči s hospodyní, aby ukrátil čas čekání, než Sklenářová přinese z půdy odcizené peníze a oblečení.

Jaké ale bylo četníkovo překvapení, když Sklenářová po několika minutách přišla z půdy s prázdnýma rukama. V její tváři byl zřejmý vzdor.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Z půdy se objevily plameny! Místo kajícného doznání se ke krádežím a vrácení odcizených peněz a věcí služka zapálila slámu uloženou na půdě.

Přesto, že se všichni přítomní a lidé z okolí okamžitě zapojili do hašení ohně, lehlo popelem celkem 45 metrických centů čerstvé slámy při nedávných žních na půdu uložených a krov stavení.

Marie Sklenářová byla strážmistrem Mladým zatčena pro spáchané krádeže a pro zločin žhářství, kterého se dopustila ze msty za své usvědčení ze spáchaných krádeží. Byla ihned odvedena do vězení okresního soudu v Mělníku, kde strážmistr Mladý zpracoval zprávu o zatčení.

Od mělnického okresního soudu se strážmistr Mladý vrátil zpět na místo činu, zde v popelu na půdě v místě, kde měla služka Sklenářová svoji skrýš, nalezl sponky z oblečení a několik drobných mincí.

Právě nalezené spony z oblečení, které nepatřilo ani Emilii Čížkové, ani její služce Dvořákové, usvědčily Sklenářovou z krádeží vloupáním do statku Kurzweilových, ke kterým došlo v měsíci lednu, krátce poté, co začala u Čížkových sloužit.

Škoda vzniklá založeným požárem činila 4.000 korun, přičemž jen shořelá sláma byla v hodnotě 315 K. 

Po přečtení Zprávy o zatčení Marie Sklenářové si mělnický okresní četnický velitel okresní strážmistr Václav Rubáš předvolal k raportu strážmistra Mladého a požadoval od něho vysvětlení, jak mohl dopustit, že služka v jeho přítomnosti mohla zapálit na půdě zemědělské usedlosti uloženou slámu a způsobit svým jednáním škodu ve výši několika tisíců korun.

Na dotaz nadřízeného strážmistr Mladý podle pravdy odpověděl, že jej ani ve snu nenapadlo, jak se, byť z několika krádeží podezřelá služka, zachová. Argumentoval však na svoji obhajobu tím, že by mu podezřelá v žádném případě nemohla utéct, a že její konání se nedalo ani v nejmenším předpokládat.

Jediné strážmistrovo štěstí bylo, že v době podpálení slámy na půdě nebyla Marie Sklenářová prohlášena za zatčenou. V takovém případě by se strážmistr Mladý mohl dopustit zločinu porušení povinnosti ve službě strážní podle vojenského trestního zákoníku, pod který kromě osob vojenských spadali i příslušníci četnictva.

Přesto bylo uvedené pochybení mělnickým okresním strážmistrem Rubášem zaznamenáno do kvalifikační listiny strážmistra Bohumila Mladého v rámci kvalifikačního řízení za rok 1915.   

Při výslechu Marie Sklenářová uvedla, že oheň založila úmyslně, aby se pomstila za své usvědčení a chtěla jím zničit i odcizené peníze a oblečení, které nechtěla svým původním majitelům navrátit. 

Rolnice Čížková při svém výslechu uvedla, že při přijímání druhé služky netušila, jakou za sebou má 19 roků stará dívka za sebou minulost. Nejprve zjistila krádež stokorunové bankovky uschované pod zámkem v prádelníku a až poté si uvědomila nevysvětlitelné postupné zmizení různých maličkostí jako byly košile, punčochy a podobně. Když začala zmizení bankovky řešit, tak zjistila, že i její služka Dvořáková v poslední době postrádá nějaké oblečení a peníze.

Marie Sklenářová byla žalována pro spáchání zločinů krádeže na věcech uzamčených, kterých se dopustila ku škodě rodiny Čížkových, služky Pavlíny Dvořákové a rodiny Kurzweilových, a zločinu žhářství spáchaného ku škodě rodiny Čížkových.

Obhájce dr. Schleissner se snažil vinu Sklenářové bagatelizovat tím, že jeho mandantkou odcizené oblečení mělo mizivou hodnotu a že škoda způsobená na majetku rodiny Čížkových není vysoká, jelikož usedlost má hodnotu přesahující 100.000 K, a navíc způsobená škoda byla kryta pojistkou.

Výjimečný šestičlenný senát pražského krajského trestního soudu v úterý 16. listopadu 1915 uznal Marii Sklenářovou vinnou zločinem krádeže stokorunové bankovky, prádla služky Pavlíny Dvořákové a prádla ku škodě rodiny Kurzweilových, a odsoudil ji na pět let do těžkého žaláře zostřeného čtvrtletním postem a temnou komůrkou s tvrdým lůžkem ve výroční den zločinu, to jest 29. září. Do výměry trestu jí byla započítána vazba od 29. září 1915.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Aby Rudolf Votruba předešel poškození nebo dokonce zničení originálu Altova rodokmene, vystaveného Klubem pěstitelů policejních a ušlechtilých psů v Praze, opsal si jej v několika kopiích na psacím stroji. Při tom si uvědomil, že byl Alto vržen dne 18. října 1929 a tudíž co nevidět dosáhne věku tří let.

 Vzhledem k tomu, že původní Altův majitel štábní strážmistr Měsíček žil v česko-německém pohraničí, byli všichni jeho předci výhradně němečtí ovčáci z německých chovů. Rodokmen psa hrál, kromě vlastností a schopností psa samotného, velmi důležitou roli při páření psů, aby jejich mláďata byla čistokrevná a tím pádem i plnocenná.

Prvními Altovými potomky byla čtveřice psů jmen Kora, Kreta, Konsor a Kord, které po Altově krytí vrhla erární služební fena Sylva, kterou měl přidělenu vůdce služebního psa na pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Hradci Králové štábní strážmistr Josef Arazim. Ke krytí došlo ještě v době absolvování kursu v Pyšelích dne 11. dubna 1932 večer a 12. dubna 1932 ráno.  Nádherné dvě feny a dva psy přivedla Sylva na svět v měsíci červnu roku 1932.

Přesně v den Altových narozenin, v úterý 18. října 1932, obdržel Rudolf Votruba dopis od kolegy Josefa Arazima s dalšími fotografiemi Altovy nevěsty a jejich potomků. Štěňata, jak stálo v dopise, byla pěkná a velmi silná. Měla se čile k světu a štábní strážmistr Arazim předpokládal, že z nich budou pěkní draci. Když se zakousla do pytle, tak je měla Sylva co přetáhnout. Jelikož se jednalo o erární štěňata, byla po odstavení od matky předána do pyšelského ústavu k následnému služebnímu přidělení zájemcům o výkon funkce vůdce služebního psa.

Za poskytnutí Alta ke krytí soukromé feny Rudolf Votruba požadoval 100 Kč, čímž se částečně vracely do rodinného rozpočtu finanční prostředky spojené s pořízením Alta a jeho výživou a výcvikem.

Každému vůdci služebního psa, bez ohledu na to, zdali se jednalo o psa vlastního či erárního, náležel příspěvek na stravování psa denně 2 Kč 80 hal a příspěvek za péči o psa ve výši 20 hal denně. Tudíž se jednalo o tři koruny denně, které byly vypláceny ze staničního kancelářského paušálu vždy první den v měsíci, a to na celý měsíc dopředu. Podle počtu dnů v měsíci šlo o 90 či 93 korun, samozřejmě s výjimkou měsíce února, kdy byla částka ještě nižší, a podle toho, zda byl rok přestupný či nikoliv, se jednalo o 87 nebo 84 korun.

Výživa a péče, kterou od svého pána Alto dostával, stála ještě o něco více, než poskytoval erár. To však bylo před paní Etelou jejím manželem přísně tajeno.

Alto za péči, kterou dostával, projevoval svému pánovi neskonalou oddanost a naprostou poslušnost. Jeho výkony byly doslova obdivuhodné a to i v podmínkách, které nebyly zrovna příznivé pro použití služebního psa.

          

 Ve čtvrtek 3. listopadu 1932 ráno byl Alto rekvírován četnickou stanicí v Ivánce u Nitry v politickém okrese Nitra k pátrání po neznámých pachatelích krádeže úlu se včelami v ceně 800 Kč.

Velitelem hlídky pátračky byl strážmistr František Antonín Tomek a automobil řídil jako obvykle štábní strážmistr Dřevický. Ke krádeži došlo v obci Berenč, vzdálené pouze necelých čtrnáct kilometrů, a díky tomu byla hlídka pátračky na místě činu velmi brzo po vyžádání.

Od místního četníka štábního strážmistra Jana Vlčka bylo zjištěno, že pachatelé činu byli dva a těžký odcizený úl odnesli na rovněž odcizeném žebříku.

Za humny usedlosti poškozeného Michala Lörincze byl Alto uveden na stopu, kterou sledoval po poli a dále po lukách podél potoka až do čtyři kilometry vzdáleného Veľkého Kýru. Zde přešel tři zahrady, avšak pachateli zanechanou stopu zničili zvědavci, kteří viděli přicházet stopujícího psa s četníkem.

Zničení stopy se bohužel nepodařilo zabránit, přesto místní četníci šli v dané obci najisto. V kůlně domku jim dobře známého a několikrát trestaného Pavla Bošanského nalezli odcizený včelí úl i žebřík, na němž byl lup odnesen.

Ačkoliv se strážmistr Votruba snažil o to, aby Alto od domku Bošanských navětřil a vypracoval stopu druhého z pachatelů, bohužel se to nepodařilo. Dalšími osobami poničenou stopu by však nedokázal vypracovat sebelepší pes. 

Dopadený a usvědčený zloděj byl dodán k okresnímu soudu v Nitře. Svého spolupachatele však Bošanský neprozradil. Odcizený žebřík a úl i se včelami byly vráceny majiteli.

Nebýt ale označení směru odchodu pachatele z místa činu služebním psem, tak by se pachatele nepodařilo dopadnout záhy po spáchání činu, pokud by se to místním četníkům vůbec kdy podařilo.

V tomto případě, který naštěstí pro poškozeného skončil vypátráním ukradeného úlu a pro četníky dopadením pachatele trestného činu, sehrála negativní roli neznalost obyvatelstva obce o podstatě stopování a hlavně zájem o tento četnictvem stále více využívaný pomocný prostředek. V řadě novinových zpráv byly totiž schopnosti služebních psů značně přeceňovány a byly jim přičítány vlastnosti a dovednosti, které ve skutečnosti služební psi neměli, ani mít nemohli. Na druhou stranu tyto fámy měly značný psychologický účinek na zločince, kdy někteří se dokonce při zjištění, že je vyžádán příjezd služebního psa na stopování, sami nápadnou změnou chování prozradili. Své sehrály u některých zločinců i zkušenosti se zuby služebního psa a na ty slabších povah stačilo pouze označení vyštěkáním, které občas skončilo pošpiněním spodního prádla.      

Následujícího dne časně ráno byl strážmistr Votruba s Altem vyslán pěšky do nedalekého Jágersegu, spadajícího do obvodu četnické stanice Šarlužky-Kajsa, rovněž v politickém okrese Nitra, sousedícího s obvodem četnické stanice v Nitře. Zde měl pátrat po neznámých pachatelích krádeže drůbeže z neuzamčené půdy.

Od místního četníka štábního strážmistra Martina Hůrky se dozvěděl, že ku škodě rolníka Viktora Malagyi bylo odcizeno celkem 17 slepic a 3 kachny v celkové ceně 460 Kč.

Za humny rolníkova domu byly nalezeny dvě stopy, jedna mužská a druhá ženská. Na  tyto stopy byl uveden Alto, jenž vypracoval stopu podél humen, po lukách a přes pole směrem k obci Dražovce až na veřejnou cestu, kde byly v prachu nalezeny otisky dvoukolového vozíku, na němž pachatelé svůj lup odvezli. Délka vypracované stopy činila asi 1400 metrů.

Vzhledem k tomu, že na cestě přešlo od rána mnoho osob, a protože cesta byla pokryta vrstvou prachu, nebylo dále možno použít služebního psa.

Následně byli hlídkou místní četnické stanice dopadeni a z činu usvědčeni Ľudovít Czabo a Mária Vrábelová z Vágovců. 

V sobotu 5. listopadu 1932 se v Pyšelích konalo odhalení pomníku služebnímu psu Arcovi z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Plzni, který zahynul spolu se svým vůdcem strážmistrem Aloisem Tauberem dne 2. srpna 1931 v Koterově u Plzně. Četnictvem hledaný zločinec Josef Kondr při svém obklíčení četnictvem zastřelil ze své pistole služebního psa Arca i jeho pána strážmistra Aloise Taubera, který jej posílal do vchodu na půdu, kde se hledaný několikrát trestaný zločinec ukrýval.

Památník vděku člověka zvířeti za jeho věrné služby nechal v oplocení pyšelské psí univerzity zbudovat se svolením ministerstva vnitra Sportovní klub pro policejní a ušlechtilé psy v Praze spolu se Spolkem k ochraně zvířat v Československé republice.  

 V zájmu snížení enormní finanční zátěže klubu, vzniklé příspěvkem na vybudování pomníku, vyzval klubový výbor své členy, aby zároveň s platbou ročního členského příspěvku na rok 1933 zaslali dobrovolně částku 5 Kč k doplnění klubové pokladny.

          

Rudolf Votruba jako jeden ze členů klubu samozřejmě na základě uvedené výzvy rád přispěl na tuto ušlechtilou věc.

Na téma psí oddanosti si na vnitřní stranu obalu Deníku o výcviku svého služebního psa napsal níže uvedená slova:

Přítel, milenka zklamou – muž opustí, děti zapomenou.

Člověk člověku splácí nevděkem – pes však nezklame nikdy a je věrný až za hrob.

Při tom vůbec nepochyboval o Altově oddanosti, neboť ten jej o své věrnosti a vděku za láskyplnou péči přesvědčoval doslova na každém kroku.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.