Četnická abeceda – K: Michal Dlouhý

K

Konfrontace je postavení osob tváří v tvář. Konfrontaci podezřelého s poškozeným nebo se svědky je nutno vykonati, pokud možno před dodáním podezřelého k soudu. Ministerstvo spravedlnosti upozornilo, že se často stává, že osoby podezřelé z určitých trestných činů nejsou poškozenými u soudu poznávány, ba dokonce se přihodilo, že poškození s určitostí prohlašují, že představená jim osoba, kterou bezpečnostní úřady jako podezřelou z trestného činu soudu dodalo, není totožná s pachatelem, jehož poškozený viděl. Z tohoto důvodu žádá ministerstvo spravedlnosti, aby četnictvo v takových případech, kde je možno konfrontaci provésti již u úřadu bezpečnostního, tato byla provedena ještě před dodáním zatčeného k soudu tak, aby v případě, že konfrontace dopadne negativně a není zde jiných důkazů k usvědčení zatčeného, tento k soudu dodáván nebyl.

Příklad první

Velitel třímužové četnické stanice Čelákovice v politickém okrese Brandýs nad Labem vrchní strážmistr Václav Šrajer se ve středu 1. října 1930 krátce před polednem chystal odejíti domů na oběd. Od rána se těšil na manželkou slibované „slepičí hody“, představované slepičí polévkou a slepicí na paprice s moučnými noky.

Právě, když pan vrchní strážmistr vycházel ze vstupních dveří čelákovických četnických kasáren, málem do něho vrazila mladá dívka, která běžela četnictvu oznámit loupež v záložně, při níž se dokonce střílelo! Člověk ale míní a služba mění.

Na četnické stanici byl v tu chvíli přítomen pouze štábní strážmistr Jan Impseil, strážmistr František Velický byl od rána na služební obchůzce po okolních obcích. Oba četníci se chvatně vyzbrojili a vydali se rychlou chůzí na místo činu.

Čelákovická Obchodnicko-řemeslnická záložna se nacházela v samém centru města, nedaleko od budovy četnických kasáren. V době, kdy četnická hlídka dorazila na místo události, tak místní lékař MUDr. Zdeněk Krčmář bydlící v téže budově, ve které sídlila záložna, již zraněné úřednici záložny ošetřoval její zranění. Střela totiž způsobila na lebeční kosti hlubokou rýhu.

Po zjištění situace na místě činu, hned vrchní strážmistr Šrajer telefonicky vyžádal vyslání hlídky pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Praze-venkově s tím, že nasazení služebního psa nepřipadá v úvahu, jelikož se záložna nachází v centru města a v jejím okolí je značný pohyb osob.

Mezi přítomnými zvědavci počal štábní strážmistr Impseil zjišťovat svědky činu. Postupně se dozvěděl, že čin spáchal mladík, asi 18 roků starý a po činu samotném utekl na nádraží vzdálené asi minutu chůze. Na nádraží však štábní strážmistr zjistil, že ačkoliv si udýchaný mladík u pokladny zakoupil jízdenku do Brandýsa nad Labem a šel na nástupiště k vlaku který právě přijel, nenastoupil do něho, nýbrž se vmísil mezi vystupující cestující a s nimi vyšel ven před nádraží. Zde si najal stojící autodrožku, se kterou odejel neznámo kam.

Vrchní strážmistr Šrajer se nejprve věnoval výslechu úřednice záložny, 17 roků staré Ludmily Wagnerové. Ta uvedla, že zhruba okolo půl dvanácté, poté co záložnu opustil velkoobchodník Čejka, přišel do záložny mladík, který na ni namířil zbraň a kategoricky po ní žádal vydání všech peněz z pokladny. Než ona stačila, jakkoliv zareagovat, zahlédl na jejím stole ležící klíče od pokladny a jimi pokladnu otevřel. Z pokladny vybral veškeré v ní uložené peníze, což bylo 14.060 Kč. Po celou dobu na ní mířil zbraní, aby nemohla utéct či volat o pomoc. Vše se odehrálo velmi rychle. Poté ji svázal na rukou a nohou a přes hlavu jí přehodil její vlastní kabát. Pak se jí snažil spoutanou vecpat do skříně, což se mu díky jejímu odporu nepodařilo. Nejprve ji uhodil zbraní po kabátem přikryté hlavě a když začala volat o pomoc, tak po ní dvakrát vystřelil. Před vlastním přepadením čekal na chodbě domu a zřejmě počkal až bude místnost záložny bez klientů. Dále uvedla, že většinou je v úřadě spolu se svým strýcem, který však byl uvedený den na dovolené, což pachateli velmi usnadnilo situaci.

Jedna střela zranila úřednici na hlavě a druhá zřejmě minula svůj cíl. Jelikož na zemi ležely dvě vystřelené nábojnice ráže 6,35 milimetru, bylo jasné, že pachatel byl ozbrojen automatickou pistolí.

Do Čelákovic ještě odpoledne dorazilo motorové kolo pátrací stanice a její hlídce velel vrchní strážmistr Josef Jindrle, vedoucí síla pátračky. Štábní strážmistr Václav Starosta zajistil kromě dvou vystřelených nábojnic i obě střely, které uvízly v omítce zdi a dále úlomek dřevěné pažby automatické pistole.

Po sdělení popisu útočníka, velmi mladého muže, oblečeného do modrého pláště a ve tmavých brýlích, bylo přepadené vrchním strážmistrem Jindrlem předloženo album s fotografiemi zločinců z povolání. Ludmila Wagnerová v něm s naprostou jistotou označila jako pachatele přepadení lupiče pokladen Antonína Šimáka z Prahy.

Čelákovický vrchní strážmistr Šrajer poté kolegům z pátračky uvedl, že pokladna této záložny byla před rokem vyloupena dosud neznámými pachateli.

Četnictvu stále přítomnému na místě činu se přihlásil řidič autodrožky místního autodopravce Dorníka Houska, který udal, že okolo poledne si jej před nádražím najal mladík, který pospíchal do Prahy s tím, že tam musí být za dvacet minut. Zaplatil mu stokorunou a vystoupil na Palmovce, odkud se vydal do Primátorské ulice. Jednalo se o mladíka starého asi 21 let oblečeného do modrého kabátu a tmavých proužkovaných kalhot a v ruce měl žlutou aktovku.

Obdobně jako slečna Wagnerová, označili jako pachatele loupeže Antonína Šimáka i šofér Houska a čelákovický velkoobchodník Čejka, který jej spatřil v okamžiku, když vycházel ze záložny.

Šimákovi je dvacet let, byl vyučen zámečníkem a je členem pražské skupiny kasařů vedených bezpečnostním orgánům velmi dobře známými lupiči pokladen Josefem Šírkem a Františkem Jelínkem z Vršovic a byl před nedávnem propuštěn z pankrácké věznice po vykonání svého posledního trestu.

Vrchní strážmistr Jindrle z pátračky telefonicky dotazem na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze a na přihlašovacím úřadě pražského policejního ředitelství zjistil, že Šimák má právě nastoupit vojenskou službu v Benešově u tamního 48. pěšího pluku.

Prostřednictvím benešovské četnické stanice bylo ještě večer telefonicky zajištěno umístění novopečeného vojína Šimáka do posádkového vězení.

Hned druhého dne, ve čtvrtek dopoledne, byli motorovým kolem s postranním vozíkem pražské pátrací stanice dopraveni do Benešova řidič Houska a velkoobchodník Čejka. Mezi nastoupenými novými branci oblečenými již ve vojenských stejnokrojích byl při konfrontaci Antonín Šimák oběma svědky bezpečně poznán. Slečna Wagnerová odjela k rodičům na několik dní na zotavenou, a proto nemohla být toho dne s Šimákem konfrontována.

Šimák však jakýkoliv podíl na loupeži v čelákovické záložně zásadně popíral a na svoji obhajobu tvrdil, že již v poledne odjížděl z Prahy vlakem do Benešova, kde si ještě dal v nádražním hostinci před nástupem na vojnu dvě piva, a proto se k pluku dostavil až pozdě odpoledne. Četníkům tvrdil, že má nezpochybnitelné alibi. Přesto byl i nadále ponechán v posádkovém vězení.

Velitel pražské pátračky vrchní strážmistr Jindrle se domníval, že Šimák použil k cestě z Prahy do Benešova automobil, stejně jako tomu učinil k cestě z Čelákovic do Prahy. Proto byla v tisku uveřejněna výzva, aby se přihlásil řidič, který mohl vézt 1. října 1930 odpoledne 20 letého mladého muže v modrém kabátě z Prahy do Benešova.

Zvrat do vyšetřování případu přineslo v pátek večer telefonické hlášení detektivů bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Košicích. Na tamní policejní strážnici byl předveden motocyklista, který porazil a zranil chodce. Při jeho osobní prohlídce u něho byla nalezena browningová pistole ráže 6,35 milimetru, která má čerstvě odštípnutou část dřevěné pažby. Kromě toho u sebe měl 7765 Kč 40 hal.

Po delším zapírání bylo košickými detektivy zjištěno, že se jedná o 20 roků starého Karla Hampla, obchodního příručího z Hradce Králové, v minulosti několikrát soudbě trestaného, který se nakonec přiznal, že je pachatelem loupežného přepadení záložny v Čelákovicích a že u něho nalezené peníze pocházejí právě z této loupeže.

Při důkladné prohlídce policejním lékařem bylo na Hamplově noze zjištěno střelné zranění, ke kterému dotyčný sdělil, že si je sám způsobil při neodborné manipulaci s pistolí. Ve středu 1. října 1930 měl nastoupit v Domažlicích vojenskou službu. Vzhledem k podezřelému zranění nohy tak ale neučinil. Po loupeži v Čelákovicích sice odjel z Prahy vlakem do Plzně, ale odtud jel opět vlakem na Slovensko, kde si v Gelnici zakoupil za 4600 Kč motocykl a chtěl na něm odjet přes Podkarpatskou Rus do sovětského Ruska, aby nemusel narukovat.

Hampl, který byl svým zjevem skutečně velmi podobný udávanému popisu pachatele, tak i podezíranému Antonínu Šimákovi byl v sobotu pražskou pátrací stanicí eskortován do Prahy.

Dřevěná část pažby od pistole nalezená a zajištěná na místě činu skutečně pocházela z automatické pistole zajištěné u Karla Hampla, která odpovídala i svojí ráží. To, že se jednalo o stejnou zbraň následně potvrdilo i dobrozdání zpracovaném Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze.

Následující den byl Hampl konfrontován se slečnou Wagnerovou, která se mezitím vrátila od svých rodičů. Ta jej zprvu nemohla poznat, a jeho totožnost s pachatelem přepadení potvrdila až poté, co si nasadil tmavé brýle, které použil při jejím loupežném přepadení.

Na základě zjištěných skutečností byl vojín Šimák propuštěn z posádkového vězení. Velitel pražské pátračky i velitel čelákovické četnické stanici nedokázali náhodnou záměnu Antonína Šimáka s Karlem Hamplem třemi svědky nejprve podle fotografie a poté ještě dvěma z nich reálně, pochopit. Pravdou je, že jejich podobnost byla značná. Zajímavostí bylo i to, že oba měli v den činu nastoupit vojenskou službu.

V únoru roku 1931 se Karel Hampl zodpovídal ze svých činů před pražským porotním soudem, který jej odsoudil na 10 let těžkého žaláře. K provedení přepadení záložny jej inspirovaly detektivky, které rád četl. Přepadení bral jako dobrodružství, nikoliv jako zločin. Když jej dozorci odváděli po vynesení rozsudku, tak se rozplakal.

Zatčený pachatel loupeže

Příklad druhý

V sobotu 30. října 1937 měl štábní strážmistr Josef Kubík z třímužové četnické stanice Choltice v politickém okrese Pardubice předepsanou celodenní obchůzku. Když došel po ve své služební knížce předepsané trase do obce Lipoltice, byla jeho pozornost upoutána shlukem lidí před jedním ze stavení na návsi. Srocení obyvatelé obce doslova s povděkem přivítali příchod četníka.

Záhy se štábní strážmistr Kubík dozvěděl, že rok a půl starý chlapeček se nedopatřením napil z lahvičky obsahující přípravek na cídění kovů a během 15 minut za hrozných bolestí zemřel.

Silně rozrušená matka sdělila, že přípravek zakoupila před několika dny od neznámého muže obcházejícího jednotlivé obce za 12 Kč s tím, že se jedná o velmi účinnou vodičku na cídění kovů a že jde o zcela neškodný prostředek.

Štábní strážmistr požádal přítomného obecního starostu o vyslání posla do Choltic, aby informoval velitele četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Jíru o případu a o požadavku na vyrozumění okresního soudu v Přelouči, za účelem vyslání soudní komise k ohledání zemřelého chlapečka.

V lahvičce od cídidla zůstal po dně pouze zbytek jejího obsahu. Po přičichnutí k němu byl štábní strážmistr přesvědčen, že se jedná o kyselinu sírovou, což by vysvětlovalo, proč chlapec po pozření tekutiny za strašných bolestí zemřel. Lahvička byla zajištěna jako doličný předmět za účelem určení jejího obsahu.

Dříve, než se na místo dostavil velitel četnické stanice, podařilo se štábnímu strážmistru Kubíkovi dát dohromady popis podomního obchodníka, který v obci navštívil se svým zbožím několik hospodyň.

Jednalo se o muže ve věku zhruba 35 let, vyšší postavy, podlouhlého obličeje a tmavých řídkých vlasů česaných dozadu. Jako zvláštní znamení bylo uvedeno, že na jedné ruce mu chybějí dva prsty, přičemž svědkyně nebyly s to se shodnout, zdali na pravé, či na levé ruce. Dále hledanému muži chyběl vpředu jeden zub a opět se svědkyním nepodařilo shodnout, zdali se jednalo o horní, či dolní čelist. I tak byl udaný popis poměrně podrobný.

Po ohledání soudní komisí bylo tělíčko nebohého chlapce odneseno do márnice, kde bylo následujícího dne pitváno. Při pitvě bylo zjištěno, že hrtan i žaludek zemřelého dítěte byly silně rozleptány. Obsah žaludku byl rovněž zajištěn k chemickému rozboru.

Za účelem vypátrání a zadržení neznámého obchodníka, byl jeho popis rozeslán pátracím oběžníkem na okolní četnické stanice a četnické pátrací stanice a dále byl uveřejněn hned druhého dne, tj. v neděli ve vysílání bezpečnostních zpráv a odtud popis hledaného muže v pondělí převzal i veřejný tisk.

Ve středu 3. listopadu 1937 vyšetřovala četnická pátrací stanice v Hradci Králové krádež pánských prstenů, odcizených v bytě využívaném k provozování prostituce. Přitom byl štábními strážmistry Josefem Ambrožem a Josefem Jirouškem v uvedeném bytě zastižen muž, odpovídající popisu hledaného obchodníka s cídidly.

V muži byl zjištěn 33 roků starý, několikrát soudně trestaný pokoutní obchodník Josef Kout. K zadrženému bylo dále zjištěno, že má soudní zákaz zdržovat se v královéhradeckém okrese. K nedovolenému prodeji se četníkům z pátračky přiznal a uvedl také, že se z tisku dozvěděl o případu úmrtí malého dítěte po požití jím prodaného cídidla.

Ještě týž den byl Josef Kout dopraven služebním automobilem pátrací stanice do Lipoltic, za účelem konfrontace se ženou, které cídidlo prodal a s ostatními hospodyněmi, kterým jej nabízel ke koupi.

Velitel královéhradecké pátrací stanice vrchní strážmistr Vilém Exnar pro jistotu telefonicky vyžádal u tamního velitele četnické stanice vrchního strážmistra Jíry přítomnost choltických četníků na místě, což se záhy ukázalo jako velmi prozíravé.

Po Lipolticích se okamžitě rozkřiklo, že hledaný prodavač byl vypátrán a že bude přivezen za účelem konfrontace. Automobil pátrací stanice byl ihned po příjezdu do obce doslova obsypán obyvateli obce a pětici přítomných četníků dalo spoustu starostí uchránit poznaného obchodníka před rozlíceným davem.

Ihned po konfrontaci byl Josef Kout dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, jelikož jej pracovníci tamní pátračky usvědčili ze spáchání několika dalších trestných činů.

Rozborem obsahu lahvičky a obsahu žaludku zemřelého chlapce bylo zjištěno že se jedná o rozředěnou kyselinu sírovou, a nikoliv o neškodný prostředek, jak jeho prodejce při nabízení zboží kupujícím sděloval. Cena tohoto zboží byla pouhých 50 haléřů a nikoliv 12 korun, za které je Josef Kout po vesnicích na Pardubicku a Královéhradecku po delší dobu prodával.

Četník na zkoušku Jaroslav Křižan

Obálka knihy Četnická abeceda

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Požární prohlídka – Michal Dlouhý

Četnická stanice Schönvald v politickém okrese Tachov byla na počátku roku 1927 jednou z nemnoha dvoumužových četnických stanic v celé republice. To si velmi dobře uvědomoval okresní četnický velitel nadporučík výkonný Antonín Helebrant. Letitým velitelem schönvaldské četnické stanice byl vrchní strážmistr František Kaštánek a jediným podřízeným četníkem zde byl strážmistr František Procházka.

Vrchní strážmistr Kaštánek již před koncem roku 1926 požádal vzhledem ke svému věku, době strávené v četnickém sboru, a hlavně s ohledem na své letitou službou podlomené zdraví, o propuštění od četnictva, a těšil se, jak si bude se svojí milovanou manželkou a vnoučaty užívat zasloužené penze. Trápily jej po řadu let křečové žíly, kterým vůbec neprospíval kopcovitý staniční služební obvod. O ten se staral převážně strážmistr Procházka, který si od roku 1922, kdy byl na zdejší četnickou stanici přidělen, dokonale osvojil místní, ale i osobní znalost.

Pan vrchní strážmistr se převážnou část své služby věnoval administrativě ve staniční kanceláři a pokud vyrazil na obchůzku, tak se vždy jednalo o „loko“, to znamená o službu v místě či v bezprostředním okolí obce.

Po letech strávených v Schönvaldu náležel četnický staniční velitel k místní honoraci a měl své místo spolu s obecním starostou, panem farářem a polesným u stolu pro štamgasty ve zdejším hostinci.

Posezení místní honorace v hostinci

V sobotu 15. ledna 1927 večer, při partičce mariáše, se panu vrchnímu strážmistrovi svěřil polesný Jan Krieglstein, že bylo v jeho revíru ku škodě lesního úřadu odcizeno 10 metrů olšového dříví. Jisté podezření tu bylo na souseda Karla Štolbu, ale žádné podrobnosti nehodlal nadlesní sdělit.

Obecní starosta Antonín Wagner, poté co zaslechl z úst polesného Štolbovo jméno zbystřil a dodal, že si celá obec velmi dobře pamatuje, jak se tito dva spolu na Silvestra rozhádali.

Zkušený vrchní strážmistr se držel zásady, že ráno je moudřejší večera a vyzval polesného, aby se v pondělí ráno dostavil do staniční kanceláře, že věc odcizeného olšového dříví spolu zúřadují.

Druhý den, v neděli však vrchní strážmistr Kaštánek nezahálel a po mši se dal do řeči s panem farářem, aby se dozvěděl, co se na Silvestra, za jeho nepřítomnosti v hostinci mezi polesným Krieglsteinem a Karlem Štolbou vlastně odehrálo.

Oba pánové byli o silvestrovské veselici samozřejmě ve velmi dobré náladě a Štolba z farářovi neznámých důvodů vynadal polesnému do lumpů a zlodějů, a tudíž do Nového roku nevstoupili zrovna v dobrém.

Četnickému veliteli byl poměrně majetný majitel soustružny Karel Štolba znám jako řádný a zachovalý občan, a tím pádem mu vůbec nešlo na rozum, proč se ti dva dostali do sporu. Rovněž tak na nic nepřišel ani strážmistr Procházka, kterému o tom staniční velitel záhy vyprávěl.

V pondělí 17. ledna ráno se do četnických kasáren skutečně dostavil polesný Krieglstein a vypověděl, že na podzim prodal truhláři Štolbovi na jeho žádost 50 metrů olšového dřeva.

V okolí obce je na horském potoce řada soustružen dřeva, které jsou hnány vrchní vodou horského potoka. Tyto soustružny vyrábějí různé dřevěné tvary, takzvané „holzformen“. Jedná se o dřevěné korále, knoflíky, olivy k plášťům a podobně, které jsou vyráběny převážně z čerstvého borového a olšového dříví. Výrobky jsou poté napouštěny různými barvami nebo politýrovány a pak leštěny. Tyto dřevěné tvary jsou následně zasílány do Ameriky či Anglie, kde se těší velké oblibě.

Při tomto obchodu se snažil Štolba usmlouvat co nejnižší možnou cenu, avšak polesný měl od majitele lesů přesně stanovenou prodejní cenu dřeva, pod kterou nemohl jít. Proto zřejmě ležel polesný Štolbovi v žaludku.

Štolba však mezitím zpracoval veškeré zakoupené dřevo a obrátil se na polesného se žádostí o prodej dalších 10 metrů olšového dřeva, aby mohl dokončit výrobu celé objednané zakázky.

Polesný slíbil, že požadované dřevo zajistí, avšak upozornil zájemce o koupi dřeva, že od počátku roku jsou majitelem panství prodejní ceny dřeva zvýšeny. To byla, jak se říká, voda na Štolbův mlýn. Měl totiž za to, že polesný mu dává vyžrat jeho silvestrovskou hádku a pravil, ať si tedy celé to olšové dřevo strčí do pr….., a s tím se oba opět, jako několikrát před tím, ve zlém rozešli.

Po několika dnech polesný při obchůzce svého revíru zjistil odcizení právě 10 metrů olšového dřeva a je tudíž naprosto přesvědčen, že krádež nemá na svědomí nikdo jiný, než právě Karel Štolba.

Pánům četníkům oznámení polesného Krieglsteina i jím vyslovené podezření připadalo logické. Jak však důvodně podezřelého, avšak řádného a trestně zachovalého občana z odcizení olšového dřeva usvědčit? Provedení domovní prohlídky, při které by mohlo být odcizené olšové dřevo nalezeno bylo u bezúhonného občana naprosto nemyslitelné. A předchozí hádka majitele soustružny s polesným nemohla být žádným pádným důvodem.

Staniční velitel polesnému sdělil, že se četnictvo jeho oznámením bude vážně zabývat a že lesnímu úřadu dá vědět, jak pátrání po pachateli krádeže olšového dřeva dopadlo. S tím se rozloučili.

Po nějaké době přemýšlení se vrchní strážmistr Kaštánek ustrojil, vyzbrojil se pouze pistolí a bodákem a předepsal si služební obchůzku po obci. Nejprve zašel na poštovní úřad, kde podal k odeslání několik poštovních zásilek a převzal doručenou poštu. Následně zašel za obecním starostou Gustavem Kumpfem.

Když četnický velitel s obecním starostou vyřídili všechny úřední záležitosti, došlo i na pohárek pálenky. Přitom vrchní strážmistr požádal starostu o pomoc v řešení případu odcizeného olšového dřeva. Napadlo ho, aby obecní starosta vykonal u Karla Štolby požární prohlídku, u které bude asistovat jeho podřízený strážmistr Procházka.

Jak obec vykonává policii požární

Řád o policii požární byl v Čechách upraven zemským zákonem číslo 45 z roku 1876 zemského zákoníku a byl změněn zemskými zákony číslo 21 z roku 1898 a číslo 50 z roku 1916.

Požární policie spadala do samostatné působnosti obce a její výkon příslušel právě obecnímu starostovi. Ten měl opatřit vše, co bylo zapotřebí, aby bylo odstraněno vše a aby nebylo činěno nic, čímž by mohl vzniknout požár. Z uvedeného důvodu byly obecními zastupitelstvy vydávány místní bezpečnostní předpisy, byly zřízeny požární stráže a v neposlední řadě měly být konány občasné prohlídky budov a dohled na řádné čištění komínů.

Ačkoliv se v Schönvaldu po řadu let naštěstí s požárem nepotýkali, bylo obecnímu starostovi jasné, že z pasti nalíčené četnickým velitelem jen tak nevyklouzne, a proto mu nezbývalo než souhlasit.

Hned druhý den ráno bylo obecním zřízencem vyhlášeno, že starostou obce budou ve všech domech v obci vykonány požární prohlídky.

Postupně byly obecním starostou v doprovodu strážmistra Procházky navštíveny všechny domy počínaje od kraje obce, u něhož se nacházel dům Karla Štolby a byly v nich vykonány požární prohlídky zejména půd a komínů, zdali jsou stavebně v pořádku a řádně vyčištěné.

Když se dostali až ke Štolbovu domu, jeho majitel byl zjevně celý nejistý, pravil, že má vše v naprostém pořádku, a že k němu nemusejí ani jít. To však na starostu při výkonu jeho pravomoci vůbec neplatilo. Na půdě domu, kde bylo z pohledu výkonu požární policie skutečně vše v naprostém pořádku, uviděli zde však uschované čerstvě pokácené olšové dříví.

Po krátkém výslechu vedeném za přítomnosti starosty obce strážmistrem Procházkou se Karel Štolba přiznal, že uvedené olšové dříví z jeho návodu odcizili dělníci, neboť ho nutně potřeboval k dodělání zakázky a polesný Krieglstein mu jej nechtěl prodat. To však nebylo důvodem ke krádeži dřeva.

Odcizené dřevo bylo z moci úřední zabaveno a navráceno lesnímu úřadu. Soustružník Štolba byl četnickou stanicí Schönvald udán okresnímu soudu v Tachově pro přestupek krádeže podle § 460 trestního zákoníku.

Nebýt ochoty obecního starosty, nepodařilo by se četnictvu tento trestný čin objasnit a vypátrat jeho pachatele.

Vrchní strážmistr Kaštánek byl velice rád, že staniční služební obvod po letech svého působení předával panu okresnímu četnickému veliteli a svému nástupci strážmistru Václavu Hořejšovi v perfektním pořádku, a hlavně s naprosto čistým Přehledem činů, jichž pachatelé zůstali nevypátráni.

Ani po svém penzionování pan vrchní strážmistr ve výslužbě František Kaštánek nepřestal docházet do hostince na mariáš.

Kromě toho pravidelně docházel na četnickou stanici, aby byl svému nástupci nápomocen radou či zjištěnou důvěrnou informací o situaci a náladě mezi obyvatelstvem v obci.

Strážmistr František Procházka měl v novém staničním veliteli významného pomocníka při obchůzkách kopcovitého služebního obvodu.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Pohádka o veřejných záchodcích – Hana Lajtkepová

Veřejné záchodky jsou místem, které žije vlastním životem. V okamžiku, kdy do těchto prostor vejdete, ocitáte se v jiném světě. Do nosu vás může udeřit zápach hodný vepřína, do očí špína středověkých uliček. Pokud se ale povede zdejší uklízečka, z WC se vám téměř nechce odcházet. Jen si to představte. Chodíte po městě či míříte ke svému vlaku nebo autobusu – a v tom se přihlásí potvůrka osobní potřeba! Co teď? Házíte za hlavu předsevzetí, že do útrob veřejných záchodků nikdy nevkročíte, s rostoucí panikou se rozhlížíte kolem a hledáte svůj ostrov spásy. Přiznávám, že v tomhle jsem stejná, jako většina lidí. Ale když není zbytí … nemusím dokončovat, že?

Před pár lety jsem si udělala pěkný výlet do velkého města. Byla jsem plná nových dojmů a zážitků, ale žaludek jsem měla prázdný. Uvelebila jsem se tedy v jedné útulné restauraci a nakonec se doslova nacpala skvělými fazolemi po bretaňsku. Po dobrém jídle jsem se vydala k nádraží – a v tom se v mém zažívacím traktu ozval první náznak potíží. Věděla jsem, že až domů to bez návštěvy WC nestihnu. Na nádraží snad … Sláva, sláva! Hned vedle pokladen mě lákala barevně vyvedená tabulka k návštěvě místa, které jsem tak zoufale hledala. Vběhla jsem tam se ztýraným výrazem a nevěřila vlastním smyslům. Vůně květin, všudypřítomná čistota a u okénka s talířkem na drobné usměvavá bábinka. Sotva mne zmerčila, podala mi roličku toaletního papíru a kývla směrem ke kabinkám. „Utíkejte, děvenko. Vidím, že máte napilno. Zaplatíte potom.“

Spěšně jsem za sebou zavřela dveře a chtěla zažehnat počínající revoluci v mých střevech. Ty se však zjevně rozhodly pro pomstu. Po velké porci pikantních fazolí jsem mohla tušit, co přijde. Leč tak hlasitý projev, který snad rozdrnčel i okenní tabulky okolních budov, jsem přece jen nečekala. Ztuhla jsem. Krátké ticho naštěstí zahnal nový zákazník. Opatrně jsem povolila svaly. A mé vnitřnosti opět hromově promluvily! Panenko skákavá!!! Taková ostuda!! Co budu dělat? Nechám se tu zamknout a v noci se odtud odplížím.

V tu chvíli byly mé zoufalé myšlenky přerušeny.

Ta milá chápavá a v mých očích doslova pohádková vládkyně záchodkového minisvěta se dala do úklidu. Rachotila plechovým kbelíkem a neuvěřitelně silným hlasem notovala hospodskou odrhovačku o generálu Laudónovi. Z kabinek se začal ozývat smích. Smála jsem se také. Díky té kouzelné uklízečce se můj stud rozpustil natolik, že jsem s ulehčením vyšla ven. Moje spasitelka si ode mne vzala drobné, povzbudivě mrkla a šeptla: „Nic si z toho nedělejte děvče. Takovejch zvuků já tady slyším. Dyť jsme jenom lidi, že jo.“

Usmála jsem se a srdečně se s paní rozloučila. Nebylo kam spěchat, protože vlak mi ujel. Mávla jsem nad tím rukou. Už jsem se cítila dobře, ale nechtěla jsem tělo dráždit rychlým během na autobus. Koneckonců, díky fazolím bylo mé břicho stále ještě nafouklé jak horkovzdušný balón. Nahlas jsem se rozesmála. Ať mi třeba ujedou všechny vlaky. Když nic nepojede, tak aspoň poletím.

Přírůstek do rodiny – Michal Dlouhý

Ve čtvrtek 16. března 1933 za značných zdravotních komplikací porodila Etela Votrubová v Krajinské nemocnici v Nitře pod dohledem lékaře druhého syna, jenž obdržel jméno Milouš.

Přestože bylo strážmistru Votrubovi od počátku roku 1933 zvýšeno služné, potýkala se rodina Votrubových stále ve finančních problémech.

Ještě před příchodem nového člena rodiny musel strážmistr Votruba z pokynu velitele nitranského četnického oddělení zpracovat podrobné vyjádření k důvodu obstávky svého platu ve výši 900 Kč.

Přestože Rudolf Votruba na doporučemí zástupce banky zažádal v záležitosti splátek půjčky od banky Slavia, na pořízení vlastního služebního psa Alta, aby bylo vzhledem ke dlouhodobému onemocnění manželky, posečkáno se splacením dlužné částky, nebo aby byly alespoň stanoveny menší splátky, byla dotyčnou bankou podána exekuce na jeho plat.

Příčinou tíživé finanční situace byla dlouhodobě trvající nemoc manželky, která nakonec musela na podzim roku 1932 podstoupit těžší operaci.

Přiznání výchovného

Ačkoliv bylo strážmistru Votrubovi po narození druhého syna zvýšeno od měsíce dubna 1933 dosavadní výchovné na prvního syna Jaromíra, nebyla finanční situace rodiny v žádném případě vyřešena.

Vlastním služebním psem Altem docilované výsledky však Rudolfa Votrubu utvrzovaly v tom, že investice do jeho pořízení nebyla marnou, ba naopak!

V úterý 11. dubna 1933 ráno byl Alto vyžádán četnickou stanicí Hornie Lefantovce v politickém okrese Nitra k pátrání po neznámých pachatelích v loupání u Michala Megy v obce Mechenice.

Vzhledem k teplému jarnímu počasí vyslal vrchní strážmistr Procházka hlídku pátračky, jejímž velitelem byl strážmistr Votruba, do patnáct kilometrů vzdáleného místa na motorovém kole řízeném strážmistrem Tomkem.

Zde byli netrpělivě očekáváni místními četníky, štábním strážmistrem Adolfem Hatwigerem a strážmistrem Ferdinandem Zítkem.

Zvláštností tohoto případu byla skutečnost, že pachatelé, kteří se časně ráno snažili vloupat do bytu, byli při svém činu majitelem vyplašeni. A to i přesto, že se pomocí bláta, které nalepili na sklo, pokusili o nehlučné vymáčknutí okenních tabulek. Podle Michala Megy byli tři a dali se na útěk do polí směrem k sousední obci Bádice.

To, že se jednalo o tři pachatele, bylo potvrzeno i strážmistrem Votrubou, který nalezl v sypkém a místy blátivém polním terénu stopy bosých nohou od tří osob.

Na tyto stopy byl svým pánem uveden Alto, jenž vypracoval stopu vedoucí po poli podél lesa za obcí Bádice více než půl hodiny směrem k obci Hornie Lefantovce, kde bylo na kraji lesa četníky objeveno místo, na kterém se nalézalo před krátkou dobou opuštěné tábořiště tlupy potulných cikánů. Alto ve své práci pokračoval až ke zřícenině Oponického hradu, kde se potulná tlupa právě usídlovala.

Mezi členy tlupy byli Altem vyštěkáni tři muži: Josef Lakatoš, číslo cikánské legitimace 5407, Josef Bihary číslo legitimace 21994 a Josef Rafael, číslo legitimace 4349.

Cikánská legitimace

Při prohlídce věci patřících členům uvedené potulné tlupy byla nalezena řada kusů oblečení a dalších věcí, pocházejících dle sdělení štábního strážmistra Hatwigera, z krádeží spáchaných v nedávné době v obvodu tamní četnické stanice.

Všichni tři jmenovaní byli při konfrontaci s Michalem Megou označeni jako pachatelé pokusu vloupání do jeho domu a z tohoto důvodu byli zatčeni odevzdáni hlídkou pátrací stanice okresnímu soudu v Nitře.

Následně byli uvedení členové potulné tlupy nitranskou pátračkou ve spolupráci s příslušníky četnické stanice Hornie Lefantovce usvědčeni z dalších tří případů krádeží vypraného a na šňůře právě sušeného prádla v okolních obcích a z jednoho vloupání do rolnického domku v Dolných Lefantovcích.

S novým členem rodiny Votrubových byla spojena řada výdajů z rodinného rozpočtu, což mělo za následek další zadlužování rodiny. To způsobilo strážmistru Votrubovi další problémy s jeho nadřízeným majorem Hodinářem.

Vzhledem k momentální nepřítomnosti velitele pátrací stanice, dostal jeho zástupce praporčík Jan Slechan podrobným přípisem za úkol vyšetřit příčinu zadlužení strážmistra Votruby, přezkoušet jeho údaje, co do správnosti a nahlásit veliteli četnického oddělení zdali je nutné povolení dalšího záznamu na jeho služební požitky. Přitom si major Hodinář neodpustil poznámku, že strážmistru Votrubovi byl již jednou povolen záznam na služné v částce 5.000 Kč u záložny Úspora v Praze. Dále bylo v přípise uvedeno, že strážmistr Votruba byl dne 23. května 1932 velitelem četnického oddělení důrazně upozorněn, aby se v budoucnu vystříhal dluhů a přesto kontrahoval nové dluhy.

Pro strážmistra Votrubu bylo velmi ponižující opakovaně dopodrobna dokladovat nadřízeným příčiny své svízelné finanční situace. Přesto mohl uvést, že původní obstávku ve výši 195 Kč se mu podařilo od měsíce května roku 1933 snížit na 120 Kč a že v měsíci září 1933 bude tento dluh zcela splacen. Příčinou nové obstávky platu byly výdaje spojené s těžkým porodem syna Milouše, u něhož musel dokonce asistovat lékař. Přesto, ve snaze o co nejnižší náklady odvezl předčasně svoji manželku do domácího ošetřování a zajistil manželce levnější ošetřovatelku. Za další finanční prostředky bylo pořízeno prádelko a potraviny pro nemocnou a porodem zesláblou manželku. Nemalou měrou se na tíživé finanční situaci podepsaly i značné částky splácené na úrocích, o které se původní dlužné částky významně navýšily.

Situace zašla tak daleko, že velitel nitranského četnického oddělení major Hodinář sdělil strážmistru Votrubovi, jehož si nechal předvést k rannímu hlášení, že v případě dalšího opakování podobné situace navrhne jeho přeložení z Nitry.

To by byla pro rodinu Votrubových doslova neřešitelná situace, neboť paní Etela vzhledem ke svému zeslábnutí často stonala.

Ve snaze zabránit tomu nejhoršímu a řešit situaci bez povinnosti splácení stále nabíhajících vysokých úroků, obrátil se strážmistr Votruba na Masarykův četnický vzdělávací a podpůrný fond, jehož byl členem od 1. listopadu 1927, tedy od svého přijetí do definitivního stavu četnictva. Za účelem sanace svých dluhů si zažádal uvedený fond o půjčku.

Smyslem sanačních půjček Masarykova četnického vzdělávacího a podpůrného fondu, jenž se zejména staral o pozůstalé po příslušnících četnictva, kteří položili svůj život ve službě, nebo byli ve službě vážně zraněni a nemohli nadále vykonávat náročnou četnickou službu, bylo řešení zvlášť tísnivých dluhů příslušníků četnictva zápůjčkami s co nejmírnějším úročením.

Praporčík Slechan, velmi dobře znalý finančních problémů rodiny Votrubových v rámci potvrzení údajů uvedených v žádosti uvedl, že k zadlužení došlo jednak vydáním za vlastní služební psy s jejich příslušenstvím, které žadatel věnuje bezpečnostní službě a jednak vleklou nemocí žadatelovy manželky. Přesto však rodina žadatele žije v uspořádaných poměrech.

Podrobné žádosti, doplněné řadou příloh a potvrzení, bylo vyhověno a dlužné částky byly Masarykovým četnickým vzdělávacím a podpůrným fondem za strážmistra Votrubu zapraveny a bylo tak zabráněno nabíhání dalších úroků z několika půjček. V návaznosti na to byly strážmistru Votrubovi zrušeny všechny dosavadní obstávky jeho platu a zůstala mu pouze jediná, pro něho přijatelná obstávka ve prospěch sanačního fondu.

Ve snaze zlepšit finanční situaci rodiny nabízel Rudolf Votruba svého Alta ke krytí soukromých fen. Krásný Alto byl žádaným ženichem čistokrevných psích slečen, a tak kromě svých výsledků ve službě, postupně splácel svému pánovi a jeho rodině investice vložené do jeho pořízení a do pořízení nezbytné výbavy.

Alto nabízený ke krytí

Je třeba uvést, že prostředky do Alta vkládané rozhodně převyšovaly výši příspěvků četnické správy poskytované vůdci vlastního služebního psa. Rovněž tak péče, kterou Alto od svého pána, ale i jeho manželky dostával, byla nadstandardní. To vše Alto oplácel naprostou oddaností a tou nejvěrnější psí láskou, kterou projevoval i malému Jaromírovi a nově i kojenci Miloušovi.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Úspěšný začátek pololetí – Michal Dlouhý

Druhé pololetí roku 1933 zahajovala nitranská pátračka v plném pracovním nasazení díky dělší dobu trvajícímu pronásledování mnohačetné ozbrojené lupičské tlupy, jejíž členové měli na svědomí řadu vyloupených pokladen.

Mimo to se na samém konci měsíce června 1933 od jednoho z důvěrníků velitel četnické stanice v Urmíně v politickém okrese Nitra vrchní strážmistr Antonín Dobeš dozvěděl, že se v blízkosti Šalgova ukrývá již dlouhu řadu let zatykačem hledaný zločinec z povolání Denga.

V zájmu úspěšného dopadení tohoto zlosyna, požádal velitel urmínské četnické stanice o pomoc nitranskou pátrací stanici, aby vyslala služebního psa.

Jan Denga byl řemeslný zločinec a tradovalo se o něm, že chodí neustále ozbrojen. Dokonce byl důvodně podezřelý, že má na svědomí i vraždu, které se měl dopustit v době převratu v roce 1918.

Vrchní strážmistr Procházka proto vyslal hned 1. července 1933 ve čtyři hodiny ráno strážmistra Votrubu s Altem na motorovém kole řízeném jako pokaždé strážmistrem Tomkem.

Po krátké poradě na urmínské četnické stanici bylo rozhodnuto o střežení domku rolníka Dengy v Šalgově, jež byl bratrem hledaného a který jej zásoboval. To byl jediný možný způsob, jak se dostat na stopu Jana Dengy, o jehož současném vzhledu panovaly mezi četníky pouze dohady.

Postřížka byla úspěšná, neboť hlídka pátračky spatřila z rolníkova domku odcházet muže s rancem na zádech. Odcházející byl četníky skrytě pozorován, kterak odchází do nedaleké vinice nad obcí. Tímto způsobem se podařilo zjistit, kde přesně se ukrývá. Jednalo se o jeden ze sklepů.

Díky tomu, že sklep měl pouze jediný vchod, rozhodli se strážmistři Tomek s Votrubou o střežení vchodu do sklepa až do okamžiku, až bude hledaný, o jehož totožnosti již nebylo dle podoby sporu, vycházet.

Alto byl zalehlý a trpělivě čekal, až obdrží povel svého pána. Po několika hodinách čekání, zhruba o deváté, se na četníky konečně usmálo štěstí. Jakmile Jan Denga vyšel ze sklepa, zřejmě z důvodu nutnosti vykonat malou potřebu, byl proti němu vyslán Alto a muž byl ve jménu zákona vyzván, aby dal ruce vzhůru!

Doslova, než se stačil rozespalý Denga vzpamatovat, byl obklíčen dvěma četníky a k tomu na něho štěkal Alto a cenil své zuby. Doslova v okamžiku měl ruce spoutané řetízky. Při osobní prohlídce u něho byl nalezen ostře nabitý browning ráže 7,65 milimetru. V úkrytu hledaného byla nelezena řada věcí, o nichž se dalo předpokládat, že pocházejí z dosud neobjasněných krádeží.

Na četnické stanici v Urmíně byly Janu Dengovi odebrány otisky prstů a následně byl dodán do vazby okresního soudu v Nitře.

Hlídka pátračky se vrátila do kasáren až pozdě večer. Bylo zřejmé, že bude následovat dlouhé vyšetřování a usvědčování Jana Dengy z jím spáchaných trestných činů.

Vzhledem k tomu, že právě skončilo pololetí, musel strážmistr Votruba zpracovat zprávu o docílených výsledcích a použití služebního psa. Alto byl rekvírován v celkem 14 případech, přitom v rovné polovině z nich nemohl být služební pes uveden na stopu, neboť se jednalo o frekventovaná místa a došlo tak k překrytí stop pachatelů činu.

Votruba s Altem na rybách

Kromě každodenního výcviku Alto svého pána věrně doprovázel při každé vhodné příležitosti. Je pravdou, že Rudolf Votruba trávil s Altem mnohem více času než s vlastní rodinou. To bylo předmětem častých oprávěných výtek paní Etely.

Příslušníci pátrací stanice, zejména kancelářský pomocník štábní strážmistr František Majer, měli spoustu práce s procházením přehledů případů, jejichž pachatelé zůstali nevypátráni a u nichž připadal v úvahu jako pachatel zatčený Jan Denga.

Následně vrchní strážmistr Procházka a jeho zástupce štábní strážmistr Slechan Dengu ve věznici nitranského okresního soudu vyslýchali a postupně jej usvědčovali z dlouhé řady spáchaných zločinů od vraždy, přes loupeže a krádeže vloupáním až po přečiny a přestupky prosté krádeže.

Obsah strážmistrem Votrubou zpracované pololetní zprávy se stal předmětem oprávněných výtek velitele oddělení majora Hodináře ve vztahu k jednotlivým okresním četnickým velitelům ve služebním obvodu nitranské pátračky.

Aktuálnost výtek velitele nitranského oddělení se potvrdila hned ve středu 5. července 1933, kdy byl služební pes pátračky časně ráno rekvírován četnickou stanicí přímo v Nitře.

Strážmistr Votruba byl s Altem pěšky vyslán do nedalekého Molnoše, aby zde pátral po neznámém pachateli krádeže plechové nádoby se sádlem spáchané v noci ze dvora domu Jana Chobota.

Poškození nebyli schopni četníkům ani vysvětlit, kudy pachatel krádeže na dvůr vnikl, natož kterým směrem z něho odešel. Bylo to způsobeno zejména okolností, že majitelé domu si na daný den předsevzali vymalování všech místností v domě, a proto časně ráno vynesli na dvůr veškeré bytové zařízení a tím pádem zničili veškeré stopy po pachateli. Přitom zjistili zmizení plechové nádoby se sádlem.

Podivný případ krádeže se škodou ve výši 250 Kč byl přesto oznámen místní četnickou stanicí státnímu zastupitelství v Nitře.

Služební knížka strážmistra Votruby 1933

Úspěšný začátek pololetí zkazil další červencový případ. V neděli 23. července 1933 ve 4 hodiny ráno byl strážmistr Votruba probuzen doma strážmistrem Václavem Žurmanem z četnické stanice v nedalekém Zoboru v politickém okrese Nitra, aby s Altem pátral po neznámém pachateli krádeže v bytě Štefana Ondračky na Panské dolině na Zoboru.

Po příchodu na místo činu bylo zjištěno, že ku škodě úředníka pozemkového fondu Ondračky byly odcizeny šperky a další věci se způsobenou škodou ve výši 2 000 Kč. K činu muselo dojít předchozího dne mezi 21 až 23 hodinou.

Uvedení Alta na stopu pachatele bránila skutečnost, že dům stojí u veřejné cesty a jedná se o výletníky hojně navštěvované místo. Zejména v noci ze soboty na neděli, kdy se zde konají taneční zábavy, je toto výletní místo a zdejší restaurace navštěvována lidmi z místa i širokého okolí. Kromě toho bylo samotné místo činu a jeho bezprostřední okolí ještě před příchodem přivolané četnické hlídky pošlapáno majiteli bytu, ale i řadou zvědavců.

Pachatel činu s největší pravděpodobností využil situace, kdy byli majitelé bytu na taneční zábavě v nedaleké restauraci.

Ačkoliv se strážmistr Votruba snažil uvést Alta na stopu pachatele krádeže, nebyla jeho snaha korunována úspěchem.

Nezbývalo než případ krádeže vloupáním spáchaný nezmámým pachatelem oznámit státnímu zastupiltelství v Nitře.

Za účelem pátrání po odcizených dvou kusech zlatých hodinek, jedněch stříbrných hodinkách, zlatém řetízku, manžetových knoflíčcích, ženských šatech a tureckém přehozu byly místní četnickou stanicí v Zoboru zpracovány a rozeslány pátrací oběžníky.

Reputace byla napravena až po více než měsíci, v pátek 25. srpna 1933, kdy byl Alto vyžádán četnickou stanicí Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra do čtrnáct kilometrů vzdálené obce Branč, aby vypracoval stopu pachatele krádeže hus.

Po příjezdu automobilu pátračky řízeného štábním strážmistrem Dřevickým na místo, bylo od místního četníka štábního strážmistra Jana Vlčka zjištěno, že ku škodě ovdovělé rolnice Kateřiny Lörincové bylo ze zamčeného chlívku ukradeno celkem 6 hus v celkové ceně 360 Kč.

Strážmistr Votruba na místě nalezl stopu jednoho z pachatelů, který byl obut ve trampkách s gumovou podešví. Alto uvedený na tuto stopu ji vypracoval přes humna a dále brázdou v poli vedoucí směrem k železniční zastávce na trati Nitra – Ivánka a dále po travnaté pěšině vedoucí podél trati až ke krajním zahradám v Ivánce a odtud odbočil k samotě Dvůr Ohaj, kde před objektem na poli, kde zemědělští dělníci rozhazovali hnůj, stopu přestal sledovat.

Četníky však bylo od těchto dělníků zjištěno, že z uvedené samoty časně ráno odešel směrem do Nitry místním četníkům dobře známý a několikrát pro krádeže trestaný Jozef Jamrych.

Ještě týž den byl Jamrych zastižen hlídkou pátračky na cestě z Nitry zpět do Ohaje, oblečený do nového obleku a s novým kloboukem na hlavě. Spolu s ním šel známý zloděj Štefan Petrák. Při výslechu Jamrych uvedl, že tyto věci si zakoupil za peníze obdržené od překupníka Jána Gombíka v Nitře za odcizené husy.

Při následně provedené domovní prohlídce byly u překupníka Gombíka v Nitře nalezeny tři z odcizených hus, v nichž vdova Lörincová poznala svůj odcizený majetek.

Oba spolupachatelé, Jozef Jamrych a Ján Gombík, byli dodáni okresnímu soudu v Nitře. Odcizené husy byly navráceny majitelce. Účast na uvedeném činu se četníkům několikrát trestanému zloději Štěfanu Petrákovi nepodařilo prokázat.

Altovi se podařil husarský kousek. Jeho neočekaným skokem na pánův povel, se mu podařilo ke smrti vyděsit matku Etely Votrubové hrající si s vnukem Jaromírem na dvoře domu.

Altův skok

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je k dostání na

AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Vražda na vetešnici – Michal Dlouhý

Velitel četnické stanice Kouřim v politickém okrese Kolín vrchní strážmistr František Tlustý byl v pondělí 22. listopadu 1926 ráno na cestě z domova do četnických kasáren. Dle denního řádu stanoveného zemským četnickým velitelstvím pro Čechy bylo každé pondělní dopoledne věnováno pokračovacímu výcviku.

Vrchní strážmistr

Při procházení Ptačího rynečku upoutalo pozornost vrchního strážmistra nebývalé shluknutí obyvatel před jedním z domů. Když přišel blíže, tak zjistil, že v zájmu pozornosti občanů je krámek vetešnice Amálie Hurtové. Plechová roleta byla sice od časného rána vytažena, avšak oproti zvyklosti, krámek nebyl otevřen a vstupní dveře byly zavřené. Když se sousedé snažili dveře otevřít, zjistili, že jsou uzamčeny a klíč je zasunutý v zámku zevnitř. Na opakované zvonění a klepání na dveře Amálie Hurtová, kterou předchozího dne, tj. v neděli odpoledne a vpodvečer, viděli sousedé na dvorku, nereagovala a ani z domu se neozývaly žádné hlasy.

Vrchní strážmistr poslal jednoho přítomného chlapce na nedalekou četnickou stanici, aby se na místo okamžitě dostavili dva ze tří podřízených strážmistrů, a to strážmistr Hanuš a Vaněček.

Strážmistři František Knížek, Karel Vaněček a Josef Hanuš očekávali příchod staničního velitele, kterému pohotovostní četník strážmistr Knížek podá hlášení o průběhu služby od sobotního odpoledne do pondělního rána, kdy pan vrchní strážmistr nebyl přítomen v kasárnách. V rámci pokračovacího výcviku je dle stanoveného rozvrhu poté čekalo zpracování pátracích oběžníků.

Na sdělený požadavek vrchního strážmistra reagovali oba strážmistři rychlým ustrojením a vyzbrojením a vydali se na Ptačí ryneček.

Vrchní strážmistr vyslal strážmistra Vaněčka, aby ověřil, zdali nejsou otevřeny dveře domu vedoucí do dvora. Průčelí domů po obou stranách rynečku tvořily vždy celistvou frontu. Za domy na straně, kde byl krámek Amálie Hurtové, se nacházely dvorky vedoucí až k původním městským hradbám a tyto byly navzájem odděleny zdmi.

Strážmistr Vaněček musel tedy přelézt nevysokou zeď ze sousedního dvora. Na dvorku pobíhal malý psík, který četníka přivítal hlasitým štěkotem a dále zde bylo několik slepic. Poté, co strážmistr vstoupil neuzamčenými, pouze přivřenými dveřmi do zadní místnosti, nalezl majitelku ležící na zemi. Tělo bylo od hlavy až po kolena omotáno flanelovou látkou, sebranou z regálu s podobným zbožím. Žena na první pohled nejevila známky života. Strážmistr tudíž opatrně prošel při stěně spojovací chodby, aby nepoškodil případné stopy zanechané pachatelem, odemkl dveře do ulice a povolal dovnitř vrchního strážmistra Tlustého. Kolega strážmistr Hanuš byl ponechán před domem, aby bránil vstupu dalších osob dovnitř.

Poté, co vrchní strážmistr pohmatem zjistil, že tělo vetešnice je již chladné a že je tudíž mrtva, vyslal strážmistra Vaněčka ke kouřimskému okresnímu soudu sídlícímu na náměstí nedaleko četnických kasáren se žádostí o vyslání soudní komise k ohledání těla.

Obvodní lékař dr. Martínek zjistil po odhrnutí flanelové látky na krku ženy stopy po škrcení, které nasvědčovaly, že vetešnice byla zprvu škrcena rukou a poté, když zřejmě ztrácela vědomí, byla na krku a na obličeji, poté následně i na celém těle obalena látkou. Flanel byl na krku a na hlavě tak těsně omotán, že pokud nedošlo k usmrcení dříve, došlo k uškrcení látkou omotanou na krku, respektive k zadušení vrstvami látky na obličeji. Způsob omotání těla nasvědčoval tomu, že pachatelé museli být nejméně dva.

Amálie Hurtová byla stará 71 roků a více než deset let žila ve svém domku sama, jelikož o muže přišla ve Světové válce. Na Ptačí ryneček ústil vchod z krámku, v němž Hurtová prodávala různou veteš. Z krámku vedla úzká chodba do zadní místnosti přímo sousedící se dvorem, do kterého vedly dveře a okno. Tato místnost sloužila k dennímu obývání a byla zařízena jako kuchyň. Zde se nacházelo schodiště vedoucí do místnosti nad krámkem, jež sloužila majitelce jako ložnice.

Na podlaze ložnice, hned vedle postele, byla nalezena pohozená velká peněženka, jakou používají trhovci. Pachatelé ji zřejmě nalezli pod odhrnutým polštářem a poté, co odcizili peníze v ní uložené, tuto pohodili na zem. Jaká částka se v peněžence nalézala nebylo možno zjistit, avšak mohlo se jednat i o několik tisíc korun.

Poměrně velkým překvapením pro četníky bylo nalezení 12 tisíc korun a vkladní knížky na částku více než 25 tisíc korun, které byly uložené v krabici pod postelí, a které díky tomu unikly pozornosti pachatelů. Stejně tak nebyly nijak očividně zpřeházeny předměty v jednotlivých místnostech ani v krámku samotném. Pachatelé se zřejmě spokojili s obsahem peněženky a z místa činu utekli.

Mrtvola Amálie Hurtové byla dopravena do márnice místního hřbitova, kde byla následujícího dne provedena soudní pitva.

Od sousedů bylo strážmistrem Hanušem následně zjištěno, že pejsek zavražděné časně ráno, ještě než se rozednilo, nápadně štěkal.

Dalo se předpokládat, že pachatelé časně ráno, zřejmě hned po vytažení plechové rolety vnikli pod nějakou záminkou do vetešnického krámu, zamkli za sebou vstupní dveře a po vraždě utekli dvorem přes staré městské hradby, kde je malý pohyb osob. Druhou možností bylo, že čekali na dvoře, když okolo šesté hodiny ranní šla Hurtová krmit slepice, vtáhli ji zpět do místnosti, kde byla zavražděna, uzamkli vchod z ulice do krámu a po odcizení obsahu peněženky utekli opět dvorem přes městské hradby.

Pro druhou variantu nasvědčovala skutečnost, že nikdo ze sousedních krámů, které byly od časného rána otevřeny, nepozoroval na ulici natož vstupovat do vetešnického krámu žádné neznámé nebo podezřelé muže.

O Hurtové bylo četnictvu známo, že kromě všelijaké staré veteše, kupovala rovněž podezřelé zboží od různých tuláků, žebráků a zlodějů, a toto dále prodávala. Bylo dost dobře možné, že některá z těchto osob přišla na myšlenku okradení staré vetešnice.

Při ohledání místa činu se přes veškerou snahu nepodařilo nalézt a zajistit žádnou stopu vedoucí k pachatelům činu. Stejně tak nebyla kouřimským četníkům známa žádná osoba, vůči níž by mohlo směřovat podezření ze spáchání loupežné vraždy na Amálii Hurtové.

Pátrací oběžníky nebyly tentokrát zpracovávány v rámci pokračovacího výcviku v pondělí dopoledne, ale až v úterý v odpoledních hodinách v rámci vyšetřování případu loupežné vraždy.

Soudní pitva provedená v úterý ráno potvrdila, že Hurtová zemřela již na následky škrcení rukami na krku, a nikoliv na několikeré omotání krku a obličeje flanelovou látkou.

Přestože pátrací oběžníky mají obsahovat zpravidla tři části: vylíčení činu, údaje o pachateli a popis věcí souvisejících s trestným činem, byly na sousední četnické stanice a na okresní četnické velitelství do Kolína rozeslány velmi stručné oběžníky obsahující pouze vylíčení činu.

Kolínský okresní četnický velitel nadporučík výkonný Maxmilián Šíbl z obdrženého pátracího oběžníku nebyl vůbec nadšen a nařídil veliteli kouřimské četnické stanice probrat dané téma v rámci pokračovacího výcviku v nejbližším možném termínu.

Pokyny pro četníka

Přesto, že se pozornost kouřimských četníků zaměřila na všechny tuláky, místní zloděje a další podezřelé osoby, řada osob byla zadržena a vyslýchána, ale bez jakéhokoliv výsledku.

Vrchní strážmistr Tlustý se začal zaobírat i variantou, že pachatelé mohli do vetešnického krámu či do domu vniknout bez jakékoliv přípravy, pouze na základě informací z nahodilého prodeje nějaké veteše.

Jelikož se pachatele loupežné vraždy spáchané na vetešnici Amálii Hurtové nepodařilo ani po týdnu vypátrat, musel být případ k velké nelibosti vrchního strážmistra Tlustého zapsán do Přehledu trestných činů, jichž pachatelé nejsou vypátráni. Obsah a zejména počet záznamů v tomto přehledu je vizitkou každého velitele četnické stanice a je předmětem zájmu o přehlídkách četnické stanice konaných od okresního četnického velitele počínaje až po samotného generálního velitele četnictva!

Štěstí se v souvislosti s tímto případem usmálo přímo na velitele kouřimských četníků. A ještě k tomu v neděli 5. prosince 1926, den před svátkem Mikuláše. Pan vrchní strážmistr uslyšel z chodby jejich domu nějaké šramocení a domníval se, že děti sousedů obchází Mikuláš se svojí nadílkou. Chtěl předat nadílku pro své dvě děti, které pro jistotu zvolily za svůj bezpečný úkryt ložnici. Když otevřel dveře bytu, tak namísto očekávaného Mikuláše a jeho pomocníků, čerta s andělem, v neosvícené chodbě domu, zahlédl u sousedovic spížové skříně obrys postavy. Bleskurychle rozsvítil a z postavy se vyklubal četníkům velmi dobře známý zloděj Jiří Malát a snažil se ukrýt do kapsy kabátu silný nůž. Než se stačil Malát vzpamatovat, sáhla po něm silná ruka vrchního strážmistra a vtáhla jej do předsíně bytu.

Na dotaz, co dělal na chodbě domu, v němž nebydlí, a k tomu u spížové skříně s nožem v ruce, nedokázal smysluplně odpovědět. Malát opakovaně tvrdil, že se do spíže vloupat nechtěl, čímž nepřímo přiznal svůj původní úmysl. Na samotné skříni však vrchní strážmistr nenalezl sebemenší stopu, která by alespoň neúspěšný pokus o vyloupení potvrzovala. Dopadený se pokusil hrát na četníkovy city s tím, že chtěl svým dětem zaopatřit něco málo Mikulášské nadílky.

Vrchnímu strážmistrovi bylo jasné, že s udáním Maláta pro pokus vloupání u soudu nepochodí, že by jej soudce stejně bez důkazů osvobodil, a tak mu doslova přišla vhod Malátova nabídka. Kdyby pan vrchní před vánočními svátky byl ochoten „přimhouřit oko“, řekne mu něco skutečně významného… Četnický velitel se chvíli jakoby zamyslel, a poté významně kývl, coby projev souhlasu.

Na to Malát začal tvrdit, že ví, kdo má na svědomí starou Hurtovou. Když vrchní strážmistr skutečně slíbil, že Maláta soudu neudá, dozvěděl se, že několik týdnů před vraždou vetešnice mu vyprávěl tulák a zloděj Šanda, že by se vetešnice dala „udělat“ a že shání komplice. To on prý rezolutně odmítl. Když byla následně Hurtová zavražděna, tak se domníval, že Šanda nějakého komplice k uskutečnění svého záměru skutečně sehnal. K Šandovi dále Malát uvedl, že přespává v plaňanské cihelně.

Hned v pondělí ráno vrchní strážmistr Tlustý telefonoval kolegovi, veliteli plaňanské četnické stanice vrchnímu strážmistru Františku Václavu Čermákovi, aby mu sdělil, co se dozvěděl a žádal ho prověření, zdali se jistý Šanda zdržuje v jejich obvodě a pokud ano, požádal ho o jeho zatčení. Přitom vrchní strážmistr Čermák potvrdil, že Rudolf Šanda v místní cihelně skutečně přespává. Bylo tedy dohodnuto prověření, případně Šandovo zatčení a předvedení na plaňanskou četnickou stanici.

Zhruba po hodině obdržela kouřimská četnická stance zprávu o Šandově zatčení. Vrchní strážmistr Tlustý se ustrojil a za necelé dvě hodiny byl na četnické stanici v Plaňanech. Zde dva vrchní strážmistři začali vyslýchat mnohokráte pro krádeže a vloupání trestaného Rudolfa Šandu. Ten, když vytušil, že jej četníci podezírají z vraždy vetešnice Hurtové, tak je zapřísáhl, že on by se vraždy nikdy v životě nedopustil. Při dalším pokračování křížového výslechu doznal, že se sice zaobíral myšlenkou na její oloupení, ale na poslední chvíli od svého úmyslu ustoupil. Dále vypověděl, že o svém záměru hovořil s několika svými „známými“, Antonínem Blechou a Jiřím Malátem. Rozhodující bylo, že na den činu prokáže svoje alibi, neboť prý byl v tu dobu u své sestry v Kolíně. Do doby ověření uváděných skutečností byl držen na plaňanské četnické stanici.

Nyní bylo třeba vypátrat tuláka Blechu a ověřit uváděné alibi. K Blechovi, který rovněž přespával v plaňanské cihelně bylo místními četníky zjištěno, že odešel v neděli 21. listopadu 1926 a byl v posledních dnech viděn ve společnosti vojenského zběha Adama Kůrky. K oběma bylo zjištěno, že dosud nebyli trestáni.

Šandova sestra i její sousedé kolínským četníkům skutečně potvrdili na dobu činu alibi a proto byl Rudolf Šanda propuštěn.

Na pátrací oběžníky rozeslané k vypátrání Antonína Blechy a Adama Kůrky bylo zjištěno, že Kůrka byl jako vojenský zběh 30. listopadu 1926 zatčen četnictvem v Českém Brodě a nyní se nachází ve vazbě u divizního soudu v Praze. Při výslechu prováděném vrchním strážmistrem Tlustým za přítomnosti justičního důstojníka prohlásil, že žádnou vetešnici z Kouřimi nezná a odmítl jako vojenská osoba četníkovi k Antonínu Blechovi vypovídat.

Antonín Blecha, starý 19 let, byl vypátrán strážmistrem Bedřichem Černým v Kostelci nad Černými lesy v pátek 24. prosince 1926 ráno, když obcházel jednotlivé domy a žádal na Štědrý den o nějaké milodary. Na žádost vrchního strážmistra Tlustého byl četnickou eskortou dopraven na četnickou stanici do Kouřimi. Po domluvě byl veden schválně oklikou přes Ptačí ryneček, kde se eskorta zastavila právě před zavřeným vetešnickým krámkem zavražděné Amálie Hurtové.

Výslech začal v pravé poledne, vedl jej vrchní strážmistr Tlustý za přítomnosti strážmistra Knížka. Zřejmě i blížící se vánoční svátky přispěly k tomu, že Blecha byl v těžké depresi. Vrchní strážmistr začal rovnou s tím, že ho podezírají ze spáchání zločinu loupežné vraždy na Amálii Hurtové, které se dopustil se svým komplicem, jehož jméno úmyslně neřekl. Vyzval mladíka, aby se přiznal, že se uleví jeho nejtěžším hříchem zatíženému svědomí a že přiznání je soudem bráno jako polehčující okolnost, zejména když se jedná o osobu, která nedosáhla věku dvaceti let a dosud nebyla trestána. Deprese se u Blechy stupňovala. Toho využil vrchní strážmistr a začal líčit, že pachatelé sice sebrali nějaké ty peníze z peněženky uložené pod polštářem, ale tisícovek, které byly spolu s vkladní knížkou v krabici pod postelí si vůbec nevšimli.

V tom bylo vidět, že s vyslýchaným začíná cloumat vztek a vykřikl, jaký je Kůrka hlupák a že všechno zkazí. Potom se rozplakal a po uklidnění učinil obsáhlé doznání.

O bohaté vetešnici se dozvěděl od Šandy, který mu řekl, že by se k ní dalo vloupat, ale sám od svého záměru nakonec upustil. Blecha se pak sám vydal do Kouřimi, navštívil vetešnický krám, kde si dokonce zakoupil i nějaké oblečení a přitom si místo pro vloupání obhlédl. Jelikož neměl sám dost odvahy k provedení vloupání, hledal společníka, kterého našel ve vojenském zběhu Kůrkovi.

Vydali se tedy spolu v noci z neděle na pondělí do Kouřimi. S sebou měli dva paklíče a pytlík mouky. Chtěli v noci otevřít paklíčem dveře ze dvora a pokud by to nešlo, tak chtěli vymáčknout po „cikánském způsobu“ okenní tabulku a vniknout do místnosti ze dvora touto cestou. Z mouky chtěli udělat těsto, natřít ho na kapesník a tím vymáčknout okno, aby úlomky skla zůstaly nalepeny na kapesníku, nepadaly na zem a nezpůsobily tak zbytečný hluk.

Od městských hradeb vnikli na dvůr, kde zjistili, že paklíčem dveře neotevřou, neboť jsou zevnitř zajištěny pevnou závorou. Okno, které chtěli vymáčknout zase bylo zajištěno zevnitř silnou mříží. Od záměru vloupání již chtěli upustit, ale objevili otevřené dveře vedoucí do sklepa. Zde se ukryli a přemýšleli, co budou dělat dál. Nechali tu pytlík s moukou a paklíče zahrabali pod hromadu harampádí v rohu místnosti. Rozhodli se vyčkat do rána až půjde vetešnice krmit slepice, které chovala v kůlně na dvoře.

Když okolo šesté hodiny ráno skutečně vyšla žena ze dveří do dvora, Kůrka proti ní, vykročil, zatlačil ji do domu, povalil na podlahu místnosti, a zde ji škrtil. Když se po nějaké době přestala hýbat, tak ji ještě pro jistotu, kdyby se probrala z bezvědomí, omotali flanelem okolo krku, na ústech a potom i po celém těle. Pak vběhli do ložnice, kde v peněžence nalezené pod polštářem vzali peníze. Jelikož po celou dobu štěkal na dvoře malý pes, kterého vetešnice ráno vypustila z bytu, báli se déle zdržovat v bytě jeho prohledáváním, a za štěkotu psa utekli přes dvůr směrem k hradbám. Pak se vydali do Zásmuk, kde se rozdělili o uloupenou částku 5400 Kč, rozešli se, a od té doby se nesetkali.

Bez ohledu na to, že se pomalu blížil Štědrý večer, sepsal vrchní strážmistr Tlustý

Zprávu o zatčení a nechal strážmistrem Knížkem odvést Antonína Blechu do věznice nedalekého okresního soudu. Sám se vydal domů ke slavnostní večeři.

Druhý den byl ve sklepě domu Amálie Hurtové strážmistrem Vaněčkem skutečně nalezen pytlík s moukou a pod harampádím dva paklíče.

Hned v pondělí 27. prosince 1926 ráno se vrchní strážmistr Tlustý vydal opět do Prahy k diviznímu soudu, kde předvedenému vojínu Adamu Kůrkovi předložil pytlík s moukou a paklíče nalezené ve sklepě domu Amálie Hurtové. Oznámil mu, že bude konfrontován s již zatčeným Antonínem Blechou. Kůrka začal vypovídat, avšak tvrdil, že to byl Blecha, kdo vetešnici uškrtil.

Četnická stanice Kouřim díky tomu nevstupovala do roku 1927 s nevyřešeným případem vraždy.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané před několika dny nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Autoři Blažek a Vodrážka představili knihu o kontroverzní postavě Egona Bondyho

Ředitel Muzea paměti XX. století Petr Blažek a undergroundový filozof Miroslav Vodrážka se v knize Zbyněk Fišer | Egon Bondy a Státní bezpečnost zabývají kontroverzní postavou Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho, duchovního otce českého undergroundu a zároveň spolupracovníka Státní bezpečnosti (StB). Disident Vodrážka se ve své části mimo jiné zaměřil na zkoumání nejrůznějších poloh bondyovského mýtu. Historik Blažek publikaci doplnil poznámkami doplněnými archivními dokumenty Státní bezpečnosti z let 1949 až 1989. Knihu, která vychází u příležitosti nedožitých 95. narozenin levicového filozofa, básníka a bouřliváka Fišera, dnes autoři představili ve zcela zaplněné Knihovně Václava Havla v Praze.

„Kniha vznikla z různých pramenů, z nichž některé nebyly dosud publikovány,“ poznamenal Blažek.

Představení knihy zahájil písničkář Rostislav Tvrdík skladbou Say No to the Devil známou z repertoáru undergroundového faráře Svatopluka Karáska. Součástí akce bylo rozlévání alkoholických nápojů nazvaných Kunderovka a Bond(y)ovka.

Hlavním tématem publikace jsou různé vztahy spisovatele a filozofa Fišera se Státní bezpečností. Fišer, který používal od konce čtyřicátých let 20. století pseudonym Egon Bondy, byl postupně spolupracovníkem komunistické tajné policie s krycími jmény Klíma, Zbyněk, Mao a Oskar. Studie se na více než 800 stranách zaměřuje na zkoumání života a díla Bondyho a nejrůznějších poloh bondyovského mýtu, který je podle autorů specifický tím, že byl dlouhodobě vytvářen nejen samotným autorem, různými aktéry a skupinami, ale zejména nebyl možný bez tajných plánů StB.

„Vždycky mě iritovalo, když někteří lidé říkali, že Bondy sice udával, ale měl underground rád. Tahle kniha má mimo jiné ukázat amorálnost tohoto argumentu,“ uvedl Vodrážka.

Přestože byl Bondy přesvědčený marxista, za minulého režimu v Československu se stal jedním z prvních disidentů. Ve své tvorbě předkládal originální názory na umění, společnost, politiku či ekologii a liboval si v paradoxech. Básně, v nichž Bondy glosuje život veřejný i soukromý, zaujaly v 70. letech také undergroundovou skupinu The Plastic People of the Universe, jíž poté Bondy několik let psal texty. Krátce pracoval jako noční hlídač, poté jako bibliograf ve Státní knihovně a v roce 1967 odešel do invalidního důchodu. Přes svou vytrvalou kritiku režimu byl ale Bondy také v několika vlnách spolupracovníkem StB. Ovšem nikdy se tím netajil a vysvětlovat to tím, že chtěl zabránit návratu kapitalismu.

Posledních 14 let života strávil pražský rodák v Bratislavě, kam se uchýlil v roce 1993 na protest proti rozdělení Československa. Ze stejného důvodu také přijal slovenské občanství. V malém bytě v centru Bratislavy, kde žil obklopen knihami, bez televize, rozhlasu a telefonu, se mu také stal osudným jeho zvyk kouřit v posteli. V březnu 2007 s hořící cigaretou usnul a 9. dubna pak zraněním v nemocnici podlehl.

Zdroj: ČTK

Křest nové knihy spisovatelky Markéty Harasimové – Pokání

3. ledna 2025 proběhl v kavárně Na Boršově křest nové knihy Pokání, psychothrilleru zpracovávajícího posttraumatickou stresovou poruchu. Kmotry se stali Míša Kuklová, Zdeňka Žádníková, Štěpánka Duchková a Jan Rosák. Svými autorskými písněmi večer zpříjemnila zpěvačka a herečka Jana Vaculíková, večerem pak provázel Mirek Hrabě.

Anotace knihy Pokání:

Barbořino neuspokojivé manželství s poněkud sobeckým workoholikem udržuje pohromadě pouze čtyřletý Adámek, její jediné a vymodlené dítě. Další potomky ze zdravotních důvodů porodit nemůže, a proto je syn středobodem hrdinčina vesmíru. Záhy jí však život obrátí naruby obrovská tragédie – Adámek za dramatických okolností umírá a Barbořin svět se zhroutí jako domeček z karet. Mladá žena synův odchod psychicky nezvládne a zčásti i z toho důvodu dojde na nyní již nevyhnutelný rozvod. Osamění a bolest z těžké ztráty vedou ve spojení s neléčenou psychikou k tomu, že se u Barbory naplno rozvíjí posttraumatická stresová porucha, která začíná přebírat vládu nad jejím myšlením a později i jednáním. Dosud spořádaný život se postupně proměňuje v thrillerovou jízdu, kdy v ohrožení už není pouze ona sama, ale především její okolí. Hrdinka původně zasvětila život vysněné roli matky, která je však definitivní minulostí, což ji zavede na šikmou plochu. Činy, které pod taktovkou duševního postižení páchá, jsou stále nebezpečnější. Bohužel se tak může stát, že Barbora už nikdy nedokáže najít cestu zpět a prohraje vlastní duši.

Foto: Dušan Prouza

24. ročník ceny Ď na Nové scéně Národního divadla: Cenu převzali spisovatel Michal Dlouhý, herec Jiří Mádl nebo také Aleš Cibulka!

V zaplněném sále 8. ledna Nové scény Národního divadla po čtyřiadvacáté převzali křišťálové ceny Ď (dík mecenášům a dobrodincům) lidé, kteří dlouhodobě podporují dětské domovy, hospice, zoologické zahrady či kulturní instituce. Ceny Ď byly uděleny v 17 kategoriích.

Cenu Ď za morální vzor a příkladnou osobnost získal Jiří Mádl, herec a režisér, který mimo jiné režíroval snímek Vlny. Film se umístil v užším výběru kandidátů na nominaci na Oscara. Mádl si cenu nemohl převzít osobně, neboť je v současné době pracovně ve Spojených státech. Cenu za něj převzal kolega Miro Mráz, který zprostředkoval vzkaz od laureáta. „Pokud mám přemýšlet, v čem jsem příkladným občanem Česka, tak mám nejvíc dělat příklad v tom, že dělám to, co mě baví a tomu se věnuji,“ řekl Mádl.

Mezi oceněnými byly jak jednotlivci, tak i spolky či skupiny dobrovolníků. Například v kategorii „Život a lidé“ byl oceněn David Macoun, organizátor a duchovní, který při loňských povodních pomohl tisícovkám lidí zachránit obydlí. V kategorii „Život a němá tvář“ získal ocenění Feliti club, organizace zaměřená na kastrace opuštěných koček s cílem předcházet nechtěným vrhům a zajistit lepší životní podmínky pro zvířata.

Cenu v kategorii „Kultura a kumšt“ převzal četnický historik Michal Dlouhý. Podporovatelka Hospice sv. Štěpána Alexandra Borská, která je reprezentantkou paraplavání a plavala na paralympiádě v Paříži, získala cenu v kategorii „Sport pro čest a slávu“.

Dále například v kategorii „Děti“ převzala ocenění Alena Nováková, která mnoho let práce věnovala Dětskému domovu Severní Terasa v Ústí nad Labem. Laureátem kategorie „Zdraví“ byl spolek Loutky v nemocnici.

Moderátor rozhlasu a organizátor sbírky potřebným Aleš Cibulka se umístil v kategorii „Charita“, v kategorii „Naděje je vždycky“ převzali cenu manželé Petra a Michal Palačtí.

V minulosti cenu Ď za morální vzor převzali třeba Věra Čáslavská, předseda norské vlády Jens Stoltenberg či prezident Václav Havel. Cenu Ď získalo mnoho známých mecenášů i lidí, kteří pomáhají v hospicích, dětských domovech, při kulturních akcích, ve školství, vědě, zdravotnictví, sportu nebo při ochraně přírody.

Zdroj: ČTK

Biografie patří k dobře prodávaným knihám, říká šéf svazu knihkupců

Biografie patří na tuzemském trhu k dobře prodávaným knihám, přestože jsou to často drahé a objemné publikace. Problémem biografií zahraničních osobností může být cena vydavatelských práv. I tak je vydání životopisu někoho všeobecně známého do určité míry sázkou na jistotu. Mimo jiné proto, že takové knihy lze v případě známého jména snáze propagovat. V rozhovoru to řekl Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN).

„Obecně je podstatnější, jestli se jedná o autobiografii nebo biografii, protože často o slavné osobě vznikne celá řada biografií, které nemusí být příliš kvalitní. Často je to spíše snaha přiživit se na slávě té osobnosti. Zatímco pokud je to dobře napsaná autobiografie, tak má mnohem větší sílu,“ uvedl Vopěnka.

V nakladatelství Práh, jehož je Vopěnka vlastníkem, vyšla na konci loňského roku v českém překladu kniha pamětí bývalé německé kancléřky Angely Merkelové Svoboda, Paměti 1954-2021. V Německu se stala bestsellerem. Za první týden od vydání se jí prodalo více než 200.000 výtisků. Zájem se projevil i v České republice.

„Stíhali jsme ještě do Vánoc dva dotisky, takže to opravdu v prosinci jelo. Teď ještě vyhodnocujeme čísla, ale už jsme prodali více než 5000 výtisků určitě. Počítám, že tohle je kniha, kterou si budou lidi dokupovat ještě delší dobu. Ti, kteří ji potřebují třeba ke svému studiu nebo ke svému světovému názoru a podobně,“ uvedl Vopěnka.

Pod názvem Neobyčejný život obyčejného muže vyšla česky v nakladatelství Práh autobiografie oscarového herce, filmového režiséra, automobilového závodníka a podnikatele Paula Newmana. Její vznik spadá až do roku 1986, kdy se Newman a scenárista Stewart Stern pustili do ambiciózního projektu. Stern měl sestavit orální historii a požádat Newmanovu rodinu, přátele a spolupracovníky, aby vyprávěli o hercově životě. Newman pak měl ve spolupráci se Sternem nabídnout svou verzi příběhu. Jedinou podmínkou bylo to, že každý musí být naprosto upřímný. Výsledkem jsou paměti, které byly vybrány z tisíců stran přepisů, jež byly teprve nedávno znovu objeveny.

Velkou událostí knižního trhu bude podle Vopěnky první díl memoárů zakladatele softwarové společnosti Microsoft Billa Gatese, který vyjde česky pod názvem Zdrojový kód 4. února souběžně s americkým originálem. Publikace vypráví lidský příběh o Gatesově dětství, raných vášních a zálibách, o jeho zásadové babičce, ambiciózních rodičích, prvních hlubokých přátelstvích i náhlé smrti jeho nejlepšího kamaráda. A také o tom, jak objevil svět kódování a počítačů.

„Bude to opravdu veliká událost. Autobiografie Billa Gatese vyjde zároveň v 38 zemích. A navíc Gates má opravdu co říct. U Merkelové jsme se potkávali s hlasy, že mohla být upřímnější a podobně. Tak můžu prozradit, že Gates je nesmírně upřímný a prozrazuje obrovský nadhled a trošku sebeironii. Vydáme i další dva díly, které teprve píše. Druhý díl se bude věnovat tomu, jak dostal na výsluní Microsoft, a třetí díl jeho současné filantropii,“ dodal Vopěnka.

Zdroj: ČTK